český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Půlstoletí existence, to už je náležitý důvod k oslavě, a k padesátce dospívá Naše rodina. Byla to léta mnohdy dramatická, náročná a prostředí a situace, v které Naše rodina vycházela, se několikrát radikálně změnilo. Co se ale nezměnilo jste vy – naši věrní čtenáři. S velkým díkem právě vám se podívejme na těch pět dekád existence časopisu.

 

Rok 1968 byl rokem vzedmutých nadějí a pak také hořkého zklamání. Národ se pro jednou semkl, aby táhl za jeden provaz, ale už brzy po nešťastném srpnu a začátku období, které nazýváme jako normalizace, se tato jednota začala zase drolit. Mnoho lidí upadlo do jakési zoufalé apatie a pocitu, že je všechno marné a nic se nezmění. Právě v této situaci začala být pociťována potřeba po novém hlasu ve společnosti a na nepříliš širokém trhu oficiálně dovolených médií.

 

Lidovci a katolíci

První čtyři čísla časopisu vyšly ještě v roce 1968. Měly barevné obálky a černobílý obsah. První šéfredaktorkou se stala Marie Hemzalová, která přišla z nakladatelství Vyšehrad. Celý časopis se vlastně zformoval v kruzích blízkých Československé straně lidové a také – to se samozřejmě nedalo říkat tak nahlas – i katolické církvi. Naši rodinu od počátku tisklo nakladatelství Lidové demokracie. Záměrem vydavatelského týmu bylo svým čtenářů, tak trochu pod rouškou deklarované rodinné tématiky, přinášet materiály, které by se na stránkách ostatních oficiálních periodik asi nemohly objevit.

Že byli lidé po časopisu tohoto typu hladoví, prozrazují dopisy čtenářů v prvních číslech, ale i bezpočet vzpomínek a historek z oné prvotní doby. Náklad ani zdaleka nestačil obrovskému zájmu, z Naší rodiny se stalo „podpultové zboží“ a začala se formovat první generace věrných čtenářů. Vzpomínám na historku, kterou mi vyprávěl jeden kněz z jižních Čech: Byl tehdy malý chlapec, ale živě si vzpomíná, jak na konci doku 1968 přišel domů jeho otec a v ruce držel jeden z prvních výtisků časopisu. „Tohle je nové, bude to dobré, to budeme číst.“ Stejně tomu bylo v tisícovkách a tisícovkách dalších domácností. Naše rodina rychle prorazila a stala se časopisem, který četla doslova celá rodina.

 

Kája Mařík přichází

Jedno jméno je hned s počáteční fází existence Naší rodiny úzce spojené. Není to však žádný šéfredaktor, ani zdatný reportér nebo komentátor, nýbrž románová postava – Kája Mařík. Tento románový chlapec, vytvořený spisovatelkou Marií Černou, provdanou Wagnerovou, která publikovala ve dvacátých letech 20. století pod pseudonymem Felix Háj, byl ztělesněním chytrého, i když prostého dítěte, které má bezprostřední vztah k přírodě a zejména k neokázalé, ale přitom velmi hluboké víře. Především pro tuto vazbu ke katolictví se Kája Mařík pro mnoho lidí v těžké době stal něčím víc: nejen didaktickým románem pro děti, ale velkou manifestací života tak, jak by měl vypadat – slušný, zbožný, laskavý, nikoli pokroucený totalitním režimem a diktaturou.

K Vánocům 1969 připravilo nakladatelství Vyšehrad reedici prvního dílu Školáka Káji Maříka, ale pak už zasáhla cenzura a další díly skončily ve stoupě. Přesto se Kája k lidem dostával na stránkách Naší rodiny, kde začal vycházet jako čtení na pokračování. Dodnes mnoho lidí vzpomíná, že právě tento prostý románový školák jim v dobách, kdy se ztrácela naděje, byl velkou posilou. A pro Naši rodinu znamenal jen posílení popularity a poptávku po vyšším nákladu.

 

Slovo má František Tomášek

Od počátku Naše rodina informovala rovněž o soudobém společenském dění doma i ve světě – v dobách absence dnešních „rychlých“ médií a sociálních sítí byla i týdenní periodicita pro zpravodajství zajímavá. Zde se samozřejmě muselo objevovat mnoho „úliteb“ oficiálnímu režimu, ale vedle nich se podařilo občas vpašovat na stránky i zprávy, které čtenářskou obec skutečně zajímaly. Vedle nudných a stereotypních článečků o tom či onom komunistickém sjezdu, o budování míru a přátelství napříč národy či jakého velvyslance spřátelené lidově demokratické země zrovna přijal prezident, se tu a tam otiskovaly důležité zprávy ze života katolické církve, a to jak doma, tak i v zahraničí – zejména přímo z Říma.

Na stránkách časopisu se s určitou pravidelností objevovaly texty z pera významných českých katolických osobností, přičemž za všechny můžeme jmenovat tehdejšího správce pražské arcidiecéze a pozdějšího arcibiskupa a kardinála Františka Tomáška. I tyto články jasně podtrhovaly celkové směřování časopisu – tedy po odmyšlení dobově nezbytného rudého balastu přinášet lidem solidní texty, stojící na křesťanské morální základně a podporovat křesťanské hodnoty, rodinu především. Redakce Naší rodiny se také v dobách normalizace opětovně stávala útočištěm pro publicisty, kteří jinde publikovat nemohli pro své politické názory, nebo třeba pro svou víru.

 

Normalizace na postupu

V roce 1970 vystřídal tehdy již vážně nemocnou Marii Hemzalovou na pozici šéfredaktora PhDr. František Suchý a časopis dostal trochu inovovanou grafickou podobu. Z této doby pochází i známé a dodnes užívané logo stylizované matky s dítětem, které odkazovalo k rodinnému zaměření, nicméně katolický čtenář, zvyklý hledat v době cenzury významy i mezi řádky, v něm mohl snadno vidět i něco jiného – stylizaci klasické podoby Panny Marie s Ježíšem. Zároveň začala být patrná i přituhující normalizace.

Vydávání Káji Maříka muselo být násilně přerušeno v roce 1972 a místo něj začala na pokračování vycházet politicky „neškodnější“ Bassova Klapzubova jedenáctka s ilustracemi Josefa Čapka. Celou dobu existence pak Naše rodina s komunistickými mocipány sváděla nepsanou hru kočky s myší. Když se například před Vánoci na titulní stránku podařilo dostat fotografii betléma, jednalo se „samozřejmě“ jen o pouhou ilustraci folklórního řezbářského umění, a podobně…

Taková drobná symbolická vyjádření odporu byla pro čtenáře cenná. Duchovní obsahy se tak schovávaly třeba za články o archeologii nebo historii. Případně se otiskla báseň Vánoce od Jaroslava Vrchlického, protože velkého klasika by soudruzi mohli cenzurovat jenom těžko.

 

Vrchol nesvobody

Do jisté míry typickým příkladem existence v prostředí tuhé normalizace byl rok 1977, tedy rok, kdy byla podepsána Charta 77. Ta kritizovala státní moc za nedodržování občanských a lidských práv, včetně těch, které souvisely se svobodou vyznání. Na stránkách Naší rodiny se čtenáři o chartě nedozvěděli nic – to možné nebylo – namísto toho působí až strašidelně některé dopisy z té doby, které jistě velmi „dobrovolně“ psaly různé kolektivy a zavazovaly se k rázné akci proti „reakcionářům, co mluví do větru“ třeba tím, že „odpracují jednu mimořádnou směnu“. Článek kovaného stalinisty a ředitele Sekretariátu pro věci církevní Karla Hrůzy, který musela Naše rodina otisknout a který vychvaluje socialistické zřízení za jeho příkladnou náboženskou svobodu, skutečně dostál příjmení svého autora a byl doslova hrůzný…

Oč více politické agitace na stránky Naší rodiny pronikalo zvenčí, o to více se snažili redaktoři propašovat příspěvky náboženského obsahu. Každá rekonstrukce kostela nebo kaple byla záminkou alespoň pro krátký článek či zprávu, stejně jako osmdesáté narozeniny papeže Pavla VI. byly příležitostí otisknout jeho portrét.

 

Technický pokrok

Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let přinesl mírné uvolnění normalizačního tlaku, ale také technologický pokrok, který se projevil v redakční práci. Pro sazbu se začalo používat tehdy moderní fotosázecí zařízení DIGISET a své začínala pomalu promlouvat i zprvu velmi základní, ale přesto přínosná výpočetní technika.

Na začátku osmdesátých let měla redakce devět zaměstnanců a náklad časopisu byl na dnešní poměry téměř nepředstavitelný. V mnoha domácnostech navíc šla Naše rodina z ruky do ruky a i tak si čtenáři často v dopisech stěžovali, že jim jejich trafikanti Naší rodinu nedodali, nebo přišlo jen omezené množství kusů.

 

Převratné změny

Velmi silně Naší rodinu samozřejmě zasáhly události roku 1989. Už v několika posledních rocích let osmdesátých se na stránkách Naší rodiny čím dál více prosazují duchovní témata, otiskuje se rozhovor s novým biskupem Antonínem Liškou a senzační správou je chystané svatořečení Anežky Přemyslovny.

Protože týdeník nemohl kvůli své delší výrobní lhůtě tak pružně reagovat na společenský vývoj, nenajdeme v něm mnoho zpravodajského materiálu z pohnutých listopadových dní, ale rozsáhlá reportáž ze slavnostní mše ke cti svaté Anežky vyšla ve vánočním čísle. Hned z kraje roku 1990 je už zcela viditelné, že se obsah časopisu mění k lepšímu. Mizí „povinné“ politické zprávy a místo toho dostávají slovo obnovované organizace jako Junák, Sokol, Orel, církevní školy a píše se také o Šumavě bez železné opony. Od ledna onoho roku se také na stránky Naší rodiny vrací Kája Mařík.

 

Najít si místo v nové době

Nově nabytá svoboda s sebou ale nesla i řadu úskalí. Trh s časopisy najednou doslova explodoval konkurencí a Naše rodina, dlouho zvyklá na jistou exkluzivitu mezi určitým segmentem populace, se musela učit chodit v tržním prostředí. A nebylo to vůbec jednoduché. Kvůli vzrůstajícím nákladům na papír a tisk stoupala cena, klesal počet stránek, zeštíhlovala se redakce a přestěhovala se do skromnějších prostor, předplatitelé odcházeli ke konkurenci… Vypadalo to, že budoucnost je nejistá.

V pravý moment ale zasáhla jako klíčový hybatel do osudu Naší rodiny postava JUDr. Františka Taliána. Majitel nakladatelství SPN měl s Naší rodinou už od začátku devadesátých let úzké vztahy a několikrát se i na jejích stránkách objevil. V okamžiku, kdy fyzická existence týdeníku visela na vlásku, se rozhodl stát se jeho novým vydavatelem a tím zůstává dodnes.

V roce 1999 tak Naše rodina pod novým vedením šéfredaktora PhDr. Milana Koukala zase rychle nabývá na obsahu a postupně se také vybarvuje až k plné barevnosti všech stránek. Také se zde poprvé objevují některé tradiční stálice, jako je oblíbená rubrika Starožitník Ing. Miloslava Burdátše, která zůstává dosud. Naše rodina jakoby na přelomu tisíciletí nabrala nový dech.

 

V dnešním hávu

Své místo si mezi čtenáři Naše rodina tedy i přes jisté váhání na konci let devadesátých našla a celkem je i udržela. Slova JUDr. Taliána k pětatřicátému výročí by mohla stejně tak dobře platit i k výročí padesátému: „Je krásná, je svá. Je stálá. Nepodbízí se. Není patolízalská. Není povrchní. Nemá jepičí obsah. Opírá se o trvalé hodnoty, zkrátka je jiná!“ Tomu se snaží být Naše rodina věrná i nadále.

Přestože změn za léta následující bylo ještě mnoho, ať už na pozici šéfredaktorů, v grafické podobě časopisu, ta současná se mimochodem poprvé objevila v lednu 2005, v tiskárně nebo v nově zavedené koncepci tematických čísel, bylo poslední desetiletí pro Naši rodinu z čtenářského hlediska dekádou stability. A mnozí to oceňují. Pro všechny členy současné redakce není větším vyznamenáním, než když pošta doručí jednou za čas děkovný dopis od čtenáře nebo čtenářky, který velmi často začíná větou: „Naši rodinu odebírám od roku 1968…“

Jsme hrdi na tradici naší Naší rodiny a doufáme, že ji budeme dobře nést dál.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv Naší rodiny

Na přelomu 20. a 21. století se Naše rodina prakticky znovuzrodila, změnila vydavatele a díky tomu dokázala obstát i v náročném komerčním prostředí. O hektických dnech tohoto období jsme si povídali s tehdejší redaktorkou časopisu Alenou Sojkovou, která dnes pracuje pro týdeník Rozhlas.

 

Na Aleně Sojkové je patrné, že se vrací na místo, které je jí blízké. K rozhovoru jsme se sešli přímo v redakci, která pro ni byla pěknou řádku let možná i víc než jenom pracovištěm.

 

Vzpomenete si na své začátky v Naší rodině?

Do redakce jsem přišla někdy kolem roku 2000. Naše rodina se tehdy začala teprve rozvíjet do současné podoby. Byli jsme tři redaktoři – Rudolf Baudys, Venda Šebrlová a já. První týdny, kdy jsem začala v Naší rodině pracovat, jsem jezdívala domů až docela v podvečer a někdy mi i tekly slzy, protože jsem si říkala: Tuhle práci zaprvé nezvládneš, zadruhé nejsi novinářka a zatřetí máš doma malé dítě, tak co děláš tady v nacpaném metru, když bys měla být doma se svojí holčičkou. Nedlouho po mě přišel jako nový šéfredaktor Milan Koukal a za něj jsem se začala učit, co vlastně novinařina obnáší. Po nějaké době ho pak na pozici šéfredaktora vystřídal Vlasta Ježek, bývalý generální ředitel Českého rozhlasu – a to začal ten pořádný šrumec.

 

V čem vámi zmiňovaný „šrumec“ spočíval?

Nový šéfredaktor přišel z vysoce profesionálního prostředí a ty nároky a požadavky, které znal z Rozhlasu, začal uplatňovat i na nás. Já jsem původně pracovala v Ústavu pro jazyk český ve Staročeském slovníku a pak jsem byla s dcerou osm let doma, takže moje kvalifikace byla zájem, rozhled, snad i píle a to, že jsem uměla česky. Novinářka jsem ale nebyla a musela jsem se všechno teprve naučit.

Nikdy mně nedělalo problém stylizovat v češtině. Naučit jsem se musela jednotlivé žánry. I když Naše rodina nemá zpravodajství nebo komentáře, tak pořád je žánrově poměrně pestrá. Rozhovor pro mě nebyl problém, tam mi pomáhal můj manžel, který byl novinář. Články samotné také nebyly to nejtěžší – tam víte, že to musí mít nějakou kompozici, jít odněkud někam. Nejtěžší pro mě byla ale reportáž. Vlasta Ježek se mnou kolikrát nad texty seděl a ukazoval mi, kde bych měla být konkrétnější, co změnit a podobně. A vzpomínám na jednu, kterou jsem psala už po několika letech v redakci, která se mi tehdy dost povedla. A to mi pak Vlasta Ježek zavolal večer domu a povídá: „Tak ti gratuluju, dneska se z tebe stala novinářka.“

 

Kdo vás do Naší rodiny přivedl?

Byl to přímo František Talián. Bylo to relativně nedlouho poté, co Naši rodinu převzal. Časopis se tehdy vlastně nově etabloval, byly velké náklady na tisk, distribuci a podobně. Pro Františka Taliána byla Naše rodina ale skutečně srdeční záležitostí, přitom však bylo třeba vyjít i ekonomicky. Hned na začátku nám bylo řečeno, že musíme všechno upsat sami, že nemůžeme počítat s větším zapojením externistů. Takže jsme si obsah museli podělit. Rudolf se zaměřoval na vědu a techniku, přírodu a blízká témata, Venda na rozhovory a podobné náměty. Na mě pak vyšlo zdraví, kultura a stránka ve víře, k tomu ještě rubrika vaření a servisní strana, což bylo od rad, jak umývat okna, po přesazování kytek. Takže záběr to byl mimořádně široký, to si určitě dovedete představit.

 

Dalo se to zvládnout?

Podstatné bylo, že takový záběr témat zkrátka člověk nemůže naplnit od stolu. Takže jsem si musela sehnat kontakty v kultuře, chodit na tiskové konference, materiály na servisní stránku jsem taky nechtěla jenom lovit z nějakých příruček, takže jsem navštěvovala rozličné akce. A samozřejmě víra – dohodli jsme se tehdy, že ji povedeme ekumenicky, takže jsem začala představovat všechny církve, které u nás působí, což znamenalo rozhovory, příprava, spousta materiálu, který je třeba zpracovat. Bylo to opravdu náročné období.

 

Jak vnímáte duchovní přesah Naší rodiny?

Myslím si, že stránky o víře vždycky byly jednou z hlavních rubrik. Pro Naši rodinu – podobně jako pro týdeník Rozhlas, kde nyní působím – byli vždy nejdůležitější předplatitelé. A ti od svého časopisu něco očekávají. V případě Naší rodiny do toho právě patří onen duchovní rozměr. Často to byli lidé, kteří se k Naší rodině dostávali třeba v kostele, takže pro ně vedle kulturních a dalších rubrik, rozhovorů, cestování a podobně, bylo stěžejní číst i o víře. Ale není to jenom samotná otázka článků o víře, čtenáři nám vždycky psali, že velmi oceňují, že Naše rodina se nepodrobila komerčnímu tlaku a zůstává jako takový ostrůvek serióznosti.

 

Vzpomenete si na své první setkání s Naší rodinou jako časopisem?

Moje první setkání s Naší rodinou bylo vlastně velmi typické. Nevím, kolik mi bylo tehdy roků, snad sedm nebo osm, přesně si to nevybavím. Když jsem byla u své babičky, tak ona v ložnici na nočním stolku vždycky měla právě Naši rodinu, kterou si pravidelně kupovala. Tehdy jsem samozřejmě vůbec netušila, že s tímhle časopisem budu někdy mít něco společného.

 

Co byste našim čtenářům u příležitosti výročí vzkázala?

V první řadě samozřejmě pevné zdraví a dlouhá léta, pak ale také spokojenost s Naší rodinou a neustálou dychtivost a těšení se na to, co přinese zajímavého její další číslo.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Miroslav Martinovský

Třicátého srpna 1918 provedla Fanny Kaplanová v moskevské továrně Michelson atentát na Vladimíra Iljiče Lenina. Z browningu ho zasáhla třemi výstřely do krku a ramene a zranění byla natolik vážná, že se z nich Lenin až do své smrti v lednu 1924 zcela neuzdravil. Kaplanová byla členkou skupiny revolučních socialistů neboli eserů vedené Borisem Viktorovičem Savinkovem, od něhož také dostala vražednou zbraň.

 

Svaz na obranu vlasti a svobody vedený Savinkovem patřil k nejrozhodnějším domácím odpůrcům bolševiků a soustřeďoval se na atentáty či přímo vraždy: v červnu 1918 se stal obětí lidový komisař tisku, propagandy a agitace Vlodarský a o necelý měsíc později německý vyslanec v Moskvě Mirbach. Po atentátu na Lenina uprchl Savinkov raději do zahraničí.

 

Prezident si už nevzpomíná

V únoru 1923 byl Tomáš Garrigue Masaryk interpelován – měl vysvětlit svůj vztah ke Svazu na obranu vlasti a demokracie a vyjádřit se i k tvrzení, že Svaz před svým odjezdem z Ruska v březnu 1918 finančně podpořil. Prezident tvrdil, že si už na takovou organizaci nevzpomíná. Jednal přece s řadou lidí i skupin a nevzpomíná si ani na to, že by jí něco dal. I podpor tehdy poskytl opravdu dost. Podle jeho názoru šlo o zcela bezvýznamnou záležitost, z níž se někdo snaží po letech získat „politický kapitál“.

Tím, kdo Masaryka z finanční podpory Savinkovovy skupiny obvinil jako první, byl jistý Anatolij Gan. Ve své knize Rossija i bolševiky vydané v Šanghaji v roce 1921 tvrdil, že Masaryk tak „uplácel“ jednu z protibolševických skupin, která se snažila vyjednat s našimi legiemi jejich návrat na západ a především jejich zapojení do bojů proti bolševikům. Žádné konkrétní důkazy však nepředložil, šlo jen o tvrzení. Prezident mohl právem poukázat na to, že to byl právě on, kdo tvrdě prosazoval neutralitu našich legií v konfliktu mezi „rudými“ a „bílými“ v Rusku a usiloval o jejich co nejrychlejší odsun do Vladivostoku a převoz na západní frontu.

 

Zatčený britský agent

Vše se však nečekaně zdramatizovalo v následujícím roce. Savinkov, který se po Říjnové revoluci stal z „polovičního bolševika“ jedním z největších odpůrců sovětského režimu, žil nějaký čas po útěku z Ruska v Paříži a nakonec se stal agentem britské Inteligence Service. V létě roku 1924 tajně odjel do sovětského Ruska, kde byl však zatčen a na konci srpna postaven před soud. Přiznal před ním vše, co už při vyšetřování, a nelze už říci, co opravdu udělal a co vykonstruovali ti, kteří ho vyslýchali. Mimo jiné uvedl, že v roce 1918 dostal od T. G. Masaryka peníze na zorganizování atentátu na Lenina, za které koupil také brownig, z něhož střílela F. Kaplanová.

Nejprve byl odsouzen k trestu smrti, ale po odvolání mu byl trest (patrně za spolupráci při vyšetřování) změněn na deset let. Měl si je odsedět v pověstné Lubjance, kde se mu dostávalo „zvláštního zacházení“. Přesto 7. května 1925 spáchal sebevraždu. Údajně vyskočil z okna, ale nejde vyloučit, že byl odstraněn, protože toho věděl příliš moc.

 

Savinkova jsem znal zběžně

Prezident Masaryk byl v roce 1924 znovu interpelován v Národním shromáždění komunisty, resp. těmi sociálnědemokratickými poslanci, kteří přeběhli ke KSČ a požadovali, aby vysvětlil své vztahy se Savinkovem. Připomeňme si, že strana vznikla před čtyřmi roky a snažila se všemožně zviditelnit. Odpověď připravil Masaryk ve spolupráci s Edvardem Benešem a z obšírného textu si uveďme jen to nejpodstatnější: Savinkova znal, ale jen zběžně, setkal se s ním pouze jednou a mluvili spolu o morální hodnotě terorismu. O případné finanční podpoře nemůže říct nic bližšího, protože sám žádnými většími finančními prostředky nedisponoval a za finanční oblast odpovídal Jiří Klecanda, generální tajemník ruské sekce Československé národní rady. Ten ale zemřel při nehodě v Omsku v roce 1918, a proto už nelze zjistit, zda Savinkovovi nějaké prostředky opravdu poskytl a v jaké výši.

 

Střílel i do dělníků!

Nebylo to právě vyčerpávající vysvětlení a komunisté, kteří ve volbách v roce 1925 získali nečekaně přes třináct procent odevzdaných hlasů a 41 poslaneckých mandátů, se s ním také nespokojili a snažili se z něj „vytlouct“ maximum. Tím spíše, že vyšlo najevo, že Savinkov při svém útěku ze sovětského Ruska cestoval přes Prahu a možná se setkal s Masarykem. Proto několikrát napadli prezidenta jako toho, „kdo chtěl dát zavraždit Lenina“ ve svém tisku a snažili se ho znovu a znovu interpelovat. Ale jejich snaha byla marná a nakonec celá nepříjemná záležitost „vyšuměla do ztracena“.

T. G. Masaryk byl znovu obviněn z objednání a zaplacení atentátu na Lenina po únoru 1948, v rámci silného tažení proti Masarykovu kultu, kdy byl „prezident-osvoboditel“ také viníkem „protilidové a protinárodní“ politiky a dával dokonce „střílet do dělníků“…

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: archiv

Návštěva výstavy psů je pro každého milovníka čtyřnohých hlídačů (i vítačů) skutečný svátek. Těšíme se jako děti na pouť.

 

Pro vystavující to ovšem znamená i dlouhodobé přípravy a v poslední fázi také trochu nervozity. Nikdo nechce od posuzovatele nebo ostatních chovatelů slyšet výtku, že něco zanedbal a že to psovi kazí hodnocení. Není to jen tak, psík musí zvládat i některé dovednosti a nesmí se nechat rozptýlit přítomností mnoha psů, vystavujících a návštěvníků. Musí umět na povel zaujmout výstavní postoj. Pěkně a bez tahání speciálního výstavního vodítka se musí podle pokynů rozhodčího předvést v pohybu. Musí absolvovat bez potíží i dost „osobní prohlídku“ včetně kontroly zubů.

 

Trpělivost nade vše

Výstavních kruhů bývá několik a v každém je posuzováno postupně několik plemen. Někdy se vše odehrává venku, jindy v hale. Všude je ruch, spousta zvuků, lidí i zvířat. To je dokonalý test povahy každého z vystavovaných jedinců.

Z vlastní zkušenosti vím, že vystavování psa chce i trpělivost. Obvykle je třeba i několik hodin počkat na chvíli, kdy vstoupíte se svým krasavcem do výstavního kruhu. Kromě perfektní vizáže a kondice je důležité po celou dobu udržet psíka v dobré náladě, aby mezi ostatními zazářil. To není mnohdy vůbec snadné, protože výstavy se konají v každém počasí. Musíte tak společně zvládnout jak chlad a déšť, tak úmorné vedro.

Atmosféru kolem každého výstavního kruhu určuje zejména rozhodčí. Jeho znalosti a zkušenosti, spravedlivé posuzování a v ideálním případě také smysl pro humor. I on je ovšem pečlivě pozorován očima chovatelů. Nelze přehlédnout, že jednotliví chovatelé jsou pyšní na úspěchy svých odchovanců a umí svoji radost dát najevo. Obzvlášť pěkný pes, sympatické chování nebo dokonalé předvedení bývá odměněno potleskem. Někdy je vidět i drobné zklamání majitelů, že si jejich chlupatý kamarád neodnáší žádné ocenění.

Pes může získat například titul vítěz třídy, vítěz plemene nebo národní vítěz případně klubový vítěz. Oblíbené jsou soutěže veteránů a chovatelských skupin. Špičkoví jedinci, kteří splní přísné podmínky, mohou dosáhnout na titul Český šampion, Mezinárodní šampion krásy a Interchampion.

  

Naháči na scéně

Na každé výstavě se objeví pár psů méně obvyklých plemen, a ti pak vyvolávají zaslouženou pozornost návštěvníků. Sama jsem majitelkou jednoho z naháčů, a tak dobře vím, že často vyvolají zájem kolemjdoucích a samozřejmě spoustu otázek zejména od dětí. Budeme se s nimi zřejmě potkávat stále častěji, protože v mnoha rodinách trpí někdo alergií, a přesto tu děti touží po pejskovi stejně jako všechny ostatní.

Mnoho alergiků může s nahatým psíkem sdílet domov, ale přece jenom ne každý má takové štěstí. Alergik, který uvažuje o pořízení takového kamaráda, by měl u chovatele pečlivě a opakovaně vyzkoušet, zda se po návštěvě nezhoršují jeho obtíže.

Je třeba si uvědomit, že péče o bezsrsté psy je v některých ohledech náročnější. Srst totiž poskytuje psům báječnou ochranu, a tu naháči nemají, jejich kůže se může snadno poranit. V zimě je třeba je chránit před prochladnutím, neznamená to však, že by nemohli chodit ven jako ostatní psi. Milují teplo a vydrží se hodiny vyhřívat na slunci, proto je třeba je mazat ochranným krémem, aby se nespálili. Jejich kůže se příliš neliší od té naší, tedy i očista a případně další péče je stejná.

 

Koupání zabere jen pár minut

Umyjete, opláchnete, otřete – a je hotovo. Sdílení postele s majitelem je u těchto plemen běžnou praxí, takže pokud by někdo toužil po psovi do kotce, pak jsou pro něho bezsrstí psi naprosto nevhodnou volbou. Zkušení chovatelé se shodují, že pro všechny naháče (i ty osrstěné) je typická touha po tělesném kontaktu s majitelem. Doma jsou mazliví a láskyplní a venku zvídaví, ale i přirozeně nedůvěřiví.

Vzhledem k tomu, že nejsou osrstění, je na nich vidět skutečně každé hnutí mysli, každá emoce. Přemýšlivý výraz vyvolá vrásky na čele, rozpustilý nápad prozradí hlava na stranu, rozzářené oči a tlamička od ucha k uchu. A takové rozčilení s vrčením, nakrčeným nosem a odhalenými zuby vypadá až trochu strašidelně.

Nejsou to prostě psi pro každého, nejen pro svůj neobvyklý zjev, ale i proto, že vyžadují citlivou výchovu.

 

Historie naháčů je plná dohadů a záhad

U nás můžete potkat už několik plemen takzvaných naháčků, za jejichž prapředka bývá považován africký bezsrstý pes. Jedná se o stará přírodní primitivní plemena, modelovaná vývojem a postupným přizpůsobováním.

Nejčastěji se můžete setkat s Čínským chocholatým psem, originálním a příjemným společníkem. Tento veselý, jemný a elegantní pes s hladkým tělem a bohatou srstí jen na hlavě, ocasu a tlapkách (hairless) je svojí rodině velice oddaný. K cizím lidem obvykle bývá značně nedůvěřivý. Rychle chápe povely a snaží se splnit, co svému majiteli na očích vidí. Vyskytuje se i osrstěná varieta (powderpuff), která bývá pro svůj něžný vzhled nazývaná labutěnka. Byl chován za dynastie Han v Číně a byl strážcem pokladnic. Jeho větší a těžší forma byla užívána k lovu. Mezi lety 1885 až 1926 se objevovali na výstavách v Americe, ale poté byli stěží k vidění po zhruba padesát let. V posledním období však jejich popularita výrazně stoupá.

Mexický naháč patří k pokladům mexické kultury. Aztékové tyto psy považovali za vtělení boha Xolotla, jehož úkolem bylo doprovázet duše zemřelých do podsvětí. Od pradávna těšil lidi svou přítomností a zahříval je svým tělem. V současné době se chovají tři varianty tohoto plemene, lišící se pouze velikostí. Celkově jsou diskvalifikováni psi a feny v kohoutku větší než 60 cm nebo menší než 25 cm. Ideální pes je holý, ale trocha srsti mezi ušima a v týle je docela obvyklá. Osrstěný Xolo má krátkou přiléhavou srst. Je to velmi inteligentní a mírumilovný pes, vhodný i do rodiny s dětmi nebo jinými zvířaty. Nikdy není agresivní. Zejména velký typ je ovšem i dobrým hlídačem. Na svého majitele jsou silně citově vázáni a špatně snášejí odloučení. To ovšem platí pro většinu naháčů.

Peruánský naháč je velmi elegantní a štíhlý pes charakteristický absencí srsti, povoleny jsou pouze její zbytky na hlavě, hřbetě, tlapkách a ocasu. Chová se ve třech velikostech v rozmezí od 25 do 65 cm v kohoutku. O peruánském naháči se hovoří jako o psovi Inků, ovšem z vyobrazení na keramických předmětech civilizací z doby před vznikem incké říše lze vyvodit závěr, že bezsrstý pes se objevil již dříve, snad už 300 let př. n. l. Povaha této rasy je mírumilovná, ale ostražitá. Ve vrhu peruánských naháčů se vyskytují i osrstěná štěňata. Bezsrstá varieta je oficiálně uznána jako národní plemeno státu Peru. Osrstěné jedince peruánského naháče je možné zařadit do chovu na základě splnění klubem stanovených podmínek.

Docela jiná je historie vzniku Amerického bezsrstého teriéra. Začíná totiž až v roce 1972 v Louisianě a to u krysí teriérky, které se narodilo jedno bezsrsté štěně. Toto se narodilo jen s krátkým chmýřím, které postupně vypadalo a později, v 8. týdnu, již byla tato fenka úplně holá, a tak to je i u jejích potomků. Dospělý jedinec nemá buď vůbec žádnou srst, nebo jen jemné a téměř neviditelné kratičké chmýří. Dotek se potom podobá jemnému semiši. Americký bezsrstý teriér je menší nebojácný a bystrý pes, pro svůj temperament se hodí ke sportovně založenému člověku. Je inteligentní, mazlivý a naprosto neagresivní. Velmi touží po lidské společnosti, a proto je považován za psa společenského.

Autorka: Alexandra Horová, Foto: autorka, archiv Lucie Přikrylové a Žanety Dušákové

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test