český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Upoutávkou „Kuba – ostrov rumu a doutníků je označován jako jeden z pozemských rájů, který je jistě hodno alespoň jednou v životě navštívit“, lákají webové stránky cestovní kanceláře k výpravě. A mají pravdu. Příjemné klima, milí a veselí lidé a jejich radost ze života je balzámem na duši.

 

Kubánci se rádi druží. Když potkají turistu, zajímá je, odkud je. Podají ruku, smějí se. Z „Československa“? Čechy mají v oblibě, hodně z nich ví, že naše hlavní město je Praha, starší ročníky znají Karla Gotta, mladší i Václava Havla. Nebo někdo z rodiny či přátel v Československu pracoval, studoval u nás nebo tu byl na dovolené. Chtějí se s vámi vyfotit, ale stačí, když si vyfotíte jen je. Zajímají se o vaše soukromí – kolik vám je let, kolik máte dětí, jaké máte zaměstnání... Na oplátku vám sdělí vlastní rodinné údaje. A to s velkou pýchou. Za celou dobu cestování po ostrově se nedostavil ani náznak pocitu nebezpečí. V Havaně jsme měly s kamarádkou přes internet zajištěno ubytování na tři noci, jak se to po turistech přijíždějících na ostrov vyžaduje, ale pak už nám nic nebránilo, abychom se rozjely, kam jsme chtěly.

 

Většina Kubánců jsou katolíci, ale stále více obyvatelstva (a to zejména původu černošského) vyznává původně africké náboženství „santería“. Na Kubě existuje pouze kubánská národnost. Někteří občané mají dvojí národnost po rodičích, podle toho, odkud se přistěhovali. Tato druhá národnost slouží pouze pro usnadnění cestování do původní vlasti rodičů. Nikde jinde se na Kubě neuvádí.

 

Viñales

Po krasovém údolí na jihozápadě Kuby, do kterého nám náš domácí z Havany zajistil taxi colectivo, jsme se rozhodly jet na koni. Podloží Viñales je vápencové a jeho stáří se odhaduje na 150 milionů let. Poměrně rozsáhlé údolí je obklopeno tzv. mongoty – zvláštními homolovitými vápencovými útvary obrostlými hustou vegetací, které dosahují výšky až okolo 400 metrů. Mongoty vznikly erozí, kdy se vápencové hrany deštěm a větrem postupně obrušovaly až do své dnešní podoby. Od roku 1999 je Viñales kubánským národním parkem a zároveň je zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO.

Na zdejší do červena zbarvené úrodné půdě pěstují Kubánci velmi kvalitní tabák, ale i kávu. Při zastávce na farmě s kávou jsme koním nabízely jablka, která jsme měly ještě z Čech, ale nechtěli je. Průvodce po farmě nám vysvětlil, že jablka jsou na Kubě vzácná, a tak jim je nedávají. Jablko místo koní snědl s chutí on.

 

 

Jelikož okruh údolím na koních nezahrnoval návštěvu krasových jeskyní, vydaly jsme se k nejrozsáhlejší z nich je Cueva del Indio pěšky. Naštěstí nás tam i zpět vždy někdo popovezl.

Jeskyní se prochází částečně pěšky bez průvodce, takže je dost času si vše prohlédnout. Až v závěru se nastupuje do loďky jako na Punkvě v Macoše, která vás vyveze z jeskyně ven.

Samotné městečko Viñales, podle kterého se údolí jmenuje, bylo založeno v roce 1607, má koloniální ráz a žije v něm většina obyvatel údolí i zdejší zemědělci. Na náměstí je kostelík a umělecká galerie a ve městě je dům, ve kterém žila hrdinka boje za nezávislost Adela Azcuyová. Dnes dům slouží jako městské muzeum.

Z městečka se můžete ještě vydat asi na 6 kilometrů vzdálenou Mural de la prehistoria (Zeď prehistorie), která vznikla v šedesátých letech 20. století na přání Fidela Castra. Jde o zářivými barvami pomalovanou skálu, která zobrazuje vývoj člověka od trilobita až ke kubánské revoluci v roce 1959.

 

Varadero

Kuba leží v tropech. Průměrná celoroční teplota se na ostrově pohybuje okolo 25 °C, teplota moře u pobřeží je zhruba stejná. Ležet v lehkých vlnách teplého Atlantiku s piňacoladou, kterou nám přímo do ananasu připravil z domácích zdrojů plavčík na pláži, když zjistil, že jsme Češky, ano – to byl opěvovaný plážový ráj. Jedinou chybou byl všudepřítomný jemný písek poponášený větrem.

 

Od Atlantského oceánu ke Karibskému moři

Volná místa v autobusu Viazul, který je určen pro turisty, z Varadera do Trinidadu byla až za tři dny. A tak přišla na řadu varianta cestovat na jih, jak se dá. Z Varadera jsme popojely místním autobusem, který odvážel Kubánce z práce domů. Neměl ovšem návaznost do dalších měst. Kombinací cestování taxi colectivo (na snímku), bryčkou a stopem jsme dojely až do vnitrozemí – do Jagüey. Cestu lemovaly rozlehlé sady pomerančovníků, papáje, banánovníků, pole s rýží a cukrovou třtinou. V žádné jiné zemi jsem neviděla na pastvinách takové množství krav, ovcí, koz a koní. A žádné ploty u silnice, ale místo plotů kaktusy.

 

 

V Jagüey nás všichni místní, včetně policisty, posílali na autobus Viazul. Nakonec se nám podařilo nastoupit do kubánského autobusu. Asi jsme byly první turistky, které s ním jely. Někteří Kubánci nás nedůvěřivě pozorovali, ale nakonec došlo i na družbu a nabídku návštěvy v rodině. A ještě díky pomoci spolucestujících jsme získaly další spojení a ubytování v Playa Larga nedaleko pláže.

 

 

Playa Larga

Pláž byla plná lidí, v baru se tancovalo. Daly jsme si mojito. To na Kubě nenalévají jako u nás – rum odměrkami. Barman s vámi hovoří a přitom nalévá, pokud se vejde. A když už přetéká, snaží se ho marně dolévat sodou. Stále se vesele směje, protože je na pláži rád a rád se ptá cizinců, co se jim na Kubě líbí. A raduje se, když ji chválíte, je na ni totiž hrdý.

Při cestě za šnorchlováním do nedaleké zátoky se nám naskytla neopakovatelná podívaná. Silnice byla plná velkých červených krabů. Ale, než jsme stačily vystoupit a vyfotit je, byli pryč. Řidič taxi colectivo nám vysvětlil, že v květnu vyrážejí samečci hledat samičky bez ohledu na cokoli. Budiž Kubáncům připsáno další plus. Respektují krabí touhy, nechají je projít, nepřejíždějí je. A to i proto, že nikam zvlášť nespěchají.

V Playa Larga nebyl mimo sezonu velký provoz, a tak jsme hledaly stanici autobusu Viazul do Cienfuegos. Předešlá zkušenost nás poučila, že je lépe ptát se třikrát a na různých místech. Dvě informace se většinou neshodovaly. Stanice autobusu byla v centru městečka „u tanku“. Pro jistotu jsme čekaly na „zastávce“ od prvního zjištěného času. Kolem nás kroužili řidiči taxi colectivo a přesvědčovali nás, že autobus nepřijede, protože je 1. května. Přijel až půl hodiny po posledním sděleném čase, což dohromady dalo 2,5 hodiny čekání.

Mezitím procházel kolem tanku prvomájový průvod (na snímku) a jeho účastníci nás lákali s sebou. V čele průvodu jeli představitelé města na koních, ostatní měli vlaječky a transparenty, nazdobené vozíky.

 

 

Perla jihu

Cienfuegos je hlavní město stejnojmenné provincie v centrální části Kuby na jižním pobřeží ostrova a přezdívá se mu perla jihu. Město bylo založeno roku 1820 na břehu zátoky Bahía de Cienfuegos a je s Karibským mořem spojené úzkým průlivem, který chránil přístav před útoky pirátů. Uspořádání širokých a přímých ulic je přísně pravoúhlé. Díky zachovalé a jednolité architektuře s francouzským vlivem bylo město v roce 2005 zařazeno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Náměstí alias park José Martí lemují budovy, z nichž nejstarší stavby jsou postaveny v neoklasicistním stylu. V čele náměstí se nachází La Catedral de Nuestra Señora de la Purísima Concepción (Katedrála Panny Marie Neposkvrněného početí, na snímku) postavená v roce 1833 za španělské kolonizace. Zajímavostí katedrály jsou dvě věže s různou výškou. Na protější straně náměstí stojí honosný hotel s věžičkou, před ním pak jediný vítězný oblouk na Kubě.

 

 

Méně turisty navštěvovaným místem v Cienfuegos je nejstarší hřbitov na Kubě Cemeterio la Reina, jehož jedna polovina je posledním místem odpočinku mnoha bývalých elit, zejména cukerných baronů a jejich rodin. Hroby s řadami soch dokládají bohatství rodin, které žily ve městě v době jeho rozkvětu. Některé náhrobky pocházejí z počátku 18. století. Vedle je hřbitov pro chudé, který je plný plevele. Jde o nevšední pohled na předrevoluční Kubu. Hřbitov byl v roce 1990 prohlášen za národní památku. Jsou zde také pohřbeni někteří revolucionáři. U vchodu seděla Carmen, která nás hřbitovem provedla a převyprávěla historii hrobů.

 

José Martí byl kubánský národní hrdina, vůdčí osobnost kubánského hnutí za nezávislost na Španělsku. Svým nadšením pro boj za svobodu vlasti, svou organizátorskou, literární, přednáškovou a publicistickou činností dokázal sjednotit lid, rozdmýchat plamen revoluce. Podařilo se mu i získat finance na výzbroj povstaleckých jednotek. Neodradilo ho ani vyhnanství ani otrocké práce, ke kterým byl odsouzen – dlouho pracoval v kamenolomu přikován ke stěně. Kuba získala samostatnost těsně po jeho smrti, a tak se ideálu, za který celý život bojoval, nedožil. Zahynul ve srážce povstaleckých oddílů se španělskou armádou v únoru 1895. Boj za nezávislost Kuby ovšem vedl nejen proti španělskému kolonialismu, ale i proti agresivní politice USA. Volal po rovnosti ras a kladl důraz na vzdělání kubánského lidu. Byl také básníkem, novinářem a spisovatelem. Jeho verše jsou základem známé písně Guantanamera, kterou nazpívala i americká folková zpěvačka a písničkářka Joan Baez. „Jsem čestný muž. Pocházím ze země, kde rostou palmy…“ zpívá se v ní.

 

Autorka: Helena Glezgová, Foto: autorka 

Nálepku Měsíce knihy má březen už víc než šedesát let, protože jsme ale národ čtenářů, spousta Čechů s knihou tráví ne jeden, ale dvanáct měsíců v roce. Česká republika už léta patří k zemím se stabilní čtenářskou kulturou. Češi starší patnácti let za rok průměrně přečtou 13 knih. Čtení denně věnují 31 minut a v domácích knihovnách mají v průměru 253 publikací. A to není zdaleka všechno.

 

Historie Měsíce knihy

Jako Měsíc knihy byl březen poprvé označen v roce 1955, tedy v době hlubokého komunismu. Akce, které s Měsícem knihy tehdy souvisely, často vyznívaly ideologicky a neměly daleko k propagandě, což poněkud pošramotilo jeho image. Mnoha lidem se však v té době otevřela cesta k literatuře. Změna přišla se sametovou revolucí (1989), kdy Měsíc knihy přestal být oficiální akcí řízenou ministerstvem. Postupně se z něj stal Měsíc knihy a internetu. V letech 1998–2008 totiž každoročně probíhala informační kampaň, jejímž záměrem bylo upozornit na hospodářský a společenský význam sítě Internet. S ní souvisela řada doprovodných akcí, na jejichž organizaci se podílely knihovny.

 

Kdo je typický český čtenář?

Představte si ženu, 15 až 24 let, minimálně s maturitou, která se živí hlavou (ne rukama) a za svou práci dostává průměrnou mzdu. Obecně můžeme říct, že tato dáma nespadá do nejnižší ani nejvyšší příjmové kategorie. A nemá trvalé bydliště v Praze. K čemu je taková představa dobrá? Přestože by se mohlo zdát, že jde o inzerát ze seznamky, není tomu tak. Jedná se o charakteristiku typického českého čtenáře, vlastně čtenářky, která vznikla na základě nejnovějšího čtenářského průzkumu organizovaného Národní knihovnou a Ústavem pro českou literaturu.

 

 

Současné čtenářské trendy

Češi patří dlouhodobě k evropskému čtenářskému nadprůměru. Mezi staršími patnácti let přečtou tři lidé ze čtyř minimálně jednu knihu ročně. Ve vzorku náhodně oslovených lidí jich každý přelouská zhruba třináct za rok. V porovnání s výsledky stejného průzkumu, který proběhl před 11 lety, čteme přibližně pořád stejně, méně si ovšem kupujeme knihy a méně chodíme do knihoven. Výrazný pokles zaznamenali autoři průzkumu ve čtení časopisů. Co se týká čtenářských návyků, většina respondentů uvedla, že si obyčejně čte několikrát týdně a že nejraději sahá po oddechové beletrii.

 

Nejoblíbenější autoři

Jo Nesbø

Agatha Christie

Danielle Steel

Michal Viewegh

Stephen King

Joanne K. Rowling

Erich Maria Remarque

 

Čtenářství ve zbytku Evropy

Evropané čtou průměrně alespoň jednou měsíčně. Vedle nás, Čechů, podle mezinárodního výzkumu PIAAC z roku 2012 čtou nejvíce lidé ve skandinávských zemích, Velké Británii, Irsku, Německu a Rakousku. Slováci a Poláci čtou méně než lidé v západní či severní Evropě, ovšem víc než jižané. Jihoevropané (Italové, Řekové, Španělé či Slovinci) sahají ve volném čase po knihách nejméně. Přibližně třetina populace těchto národností dokonce nikdy.

 

Naše láska k příběhům

Mezinárodní srovnání potvrdilo výjimečnou pozici českých čtenářů v Evropě. Proč ale Češi tak moc čtou? Důvodů může být hned několik. Ten první je historický a sahá do doby, kdy bylo české území součástí habsburské monarchie a později Rakousko-Uherska. Roli mohl hrát rozvoj vzdělanosti v důsledku povinné školní docházky. Stejně tak české národní obrození, tedy epocha dějin, v níž vlastenci prostřednictvím psaných textů a knih cíleně rozvíjeli naši mateřštinu. V současné době čtenářství silně ovlivňuje snadná dostupnost knih a rekordní množství knihoven.

 

 

Knihovnická meka

Ve světovém měřítku patří Česká republika k zemím, které mají nejhustší síť knihoven, a to průměrně pět na deset tisíc obyvatel. Průměr Evropské unie, kde připadá na stejný počet obyvatel 2,3 knihovny, tak převyšujeme téměř dvojnásobně. Zhruba třetina z dvou tisíc respondentů, kteří se zúčastnili čtenářského průzkumu organizovaného v roce 2018 Národní knihovnou a Ústavem pro českou literaturu, přiznává, že žádnou veřejnou knihovnu nikdy nenavštívila. Ke své škodě. Drtivá většina čtenářů, skoro 90 procent, si do knihoven chodí půjčovat tištěné knihy, 9 procent e-knihy. Čtvrtina návštěvníků, kteří vyplnili dotazník, si zde půjčuje časopisy. A zhruba pětina respondentů se sem chodí učit. 

 

Knihy jako oblíbené dárky

Jak vyplynulo z průzkumu, nejčastěji nové knihy získáváme darem. 44 procent obyvatel ČR starších patnácti let si za poslední rok koupilo alespoň jednu knihu, návštěvy kamenných a internetových knihkupectví přitom zákazníky stály průměrně 649 korun ročně. V průměru si koupili 2,6 knihy. Pokud vás zajímá, jaké tituly jsou právě v kurzu, na webu Svazu českých knihkupců a nakladatelů je každý týden k dispozici přehled nejprodávanějších tištěných knih, e-knih a audioknih.

 

 

Příspěvek do státní kasy

Stejně jako z jakéhokoli jiného zboží i z každé prodané knihy putuje zlomek peněz do státního rozpočtu. V našem státě jsou od roku 1993 knihy zařazeny mezi zboží, na něž se uplatňuje nižší hladina DPH, její hodnota se ovšem v průběhu uplynulých let hned několikrát změnila. V roce 1993 byla u tištěných knih uplatňována DPH 5 %, v roce 2008 to bylo 9 %, v roce 2013 15 % a v letech 2017 a 2018 10 %. Od roku 2017 navíc kromě tištěných knih spadají do desetiprocentní daňové sazby také noviny a časopisy. A jak je to ve zbytku Evropy? Někde je situace lepší, jinde horší. Nejlépe jsou na tom knihkupci v Albánii, Irsku, Norsku a Velké Británii, kde je na tištěné knihy uplatňována nulová DPH. Naproti tomu suverénně nejvyšší DPH na knihy mají v Dánsku, a to 25 %, a Bulharsku, kde činí knižní daň 20 %.

 

E-knihy a audioknihy

E-knihy a audioknihy dnes mají vedle klasických tištěných knih zesilující efekt čtení. 18 procent respondentů národního čtenářského průzkumu čte alespoň zřídka knihy v elektronické podobě, k pravidelnému čtení e-knih se přihlásila 4 procenta. Většina čtenářů, přibližně 14 procent, využívá možnosti volného stažení e-knih z internetu, 6 procent si e-knihy kupuje. Zajímavé je, že nejčastějším zařízením na čtení e-knih není čtečka, ale chytrý telefon. Co se týká čtenářské přízně, mají to audioknihy poněkud těžší. Alespoň občas je poslouchá jen 14 procent z dotázaného vzorku, pravidelně pak pouze 1 procento.

 

Nejprodávanější e-knihy

Chladnokrevně - Robert Bryndza                    

Lazar - Lars Kepler                

Případ G - Hakan Nesser

Řetězová reakce - František Kotleta       

Mrtví promlouvají - Linda Castillo

Protože je nás mnoho - Dennis E. Taylor       

Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka - Evžen Boček 

Odemykání dětského potenciálu - Jan Mühlfeit, Kateřina Novotná       

Pandemie - A. D. Riddle   

Do posledního dechu - Robert Bryndza

 

Nejprodávanější audioknihy

Faktomluva - Hans Rosling, Ola Rosling    

Příliš dlouhá swingers párty - František Kotleta       

Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le - Mark Manson

Proč spíme - Matthew Walker       

Leonardo da Vinci - Walter Isaacson         

Pozitivní leader - Jan Mühlfeit, Melina Costi   

Pět malých prasátek - Agatha Christie         

Boss Babiš - Jaroslav Kmenta        

Šepot podzemí - Ben Aaronovitch       

Stručná historie času - Stephen Hawking

* Zdroj: SCKN, leden 2019

 

Rodiče coby vzor

Přestože statistika vyzdvihuje výjimečné postavení českých čtenářů, neznamená to ještě, že každý Čech rád čte. Vztah ke knihám si vytváříme už od dětství. Obecně platí, že rodiče-knihomolové předávají pozitivní vztah ke čtení svým dětem a platí to i obráceně: děti nečtenářů se nemají od koho nadchnout pro četbu. V procesu získávání dítěte pro čtení má rodina rozhodující roli. Dále škola, knihovna, kamarádi a zájmové skupiny. U dospělých pak kolegové z práce. Dobrým znamením je, že 67 procent obyvatelům ČR (v kategorii 15+) v dětství alespoň občas někdo předčítal, třetině z nich dokonce pravidelně, což také vyplynulo z průzkumu Národní knihovny a Ústavu pro českou literaturu.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Pixabay

Jana M. Brůžková vydala nedávno knížku Skřítkové. Příběh o veselém skřítkovi, jemuž něco schází, je pro malé i velké, je o odvaze a touze po poznání, je o fantazii života. Ostatně autorka dobře ví, že nic v životě není zadarmo. Sama dokázala překonat velmi těžké období, díky naději a vůli je dnes maminkou a autorkou. Motivační kouč dokáže povzbudit druhé. U sebe sama to není snadné, ale jde to. Příběh paní Jany je toho důkazem.

 

 

Osud vám připravil perné chvíle – jak jste se dokázala postavit své nemoci?

Mému onemocnění předcházely různé zdravotní potíže, které se daly pozorovat několik měsíců před oficiálním verdiktem, kdy mi lékaři sdělili diagnózu – Hodgkinův Lymfom. Tehdy jsem byla často velmi unavená, nachlazená, v noci jsem se potila, neustále mne bolelo v krku a při sebemenší zátěži se mi špatně dýchalo. Vzpomínám si, že jsem byla zrovna na chalupě, když jsem si ráno všimla, že se mi zvětšily uzliny na krku, které byly na první pohled viditelné. Šla jsem raději k lékaři, abych něco nezanedbala. Po sérii různých vyšetření, jež trvaly asi tři měsíce, jsem zjistila, že čekám děťátko. Pak jsem byla odeslána na magnetickou rezonanci a poté na biopsii, které mi ve druhém měsíci těhotenství potvrdily rozsáhlý nádor lymfatických uzlin v hrudníku, který zasahoval až do krku. Tato zpráva pro mne byla šokující, na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem člověkem, který v těch nejkritičtějších situacích mnohdy překvapí sám sebe. Vzpomínám si, že první věc, která mi bleskla hlavou, zněla: „Tak dobře, ale miminko se prostě narodí. Přivedu ho na svět. A poté podstoupím léčbu.“ Byla jsem pevně rozhodnutá. Ve zlomku vteřiny. Věřila jsem, že toto je jediná možná a správná cesta. Takto mi napověděl můj vnitřní hlas a mé přesvědčení. Dnes zpětně mohu říct, že můj syn, který se po sedmi měsících narodil, mě přišel zachránit. Bez něj bych to možná tak dobře nezvládla, nevím…

 

Co vám nejvíc pomohlo?

Krátce po potvrzení diagnózy jsme s manželem dostali z FN Motol kontakt na skvělého odborného lékaře MUDr. Milana Matušku, Ph.D., který v té době působil ve FN Ostrava Poruba, a domluvili si s ním schůzku. Společně jsme celou záležitost probrali ze všech stran a dohodli se na postupu léčby, abych mohla děťátko donosit a teprve poté ji zahájit. Za tento odborný a zároveň velmi citlivý a lidský přístup jsem byla opravdu vděčná. Byl prvním lékařem, který mi sdělil, že to je možné.

 

Prozradíte něco o průběhu těhotenství a úlevě, když se syn narodil?

Těhotenství pro mě bylo nejkrásnějším obdobím života. Opravdu. Nemyslela jsem vůbec na to, že jsem vážně nemocná, nepřipouštěla jsem si žádný strach ani stres, že by něco nemuselo dopadnout tak, jak jsme si všichni přáli. Užívala jsem si každého dne a každé chvíle. Myslím, že jsem syna opravdu zahrnovala velkou láskou, protože přesně to jsem v sobě cítila. Štěstí, radost, nadšení. Celou dobu jsem byla samozřejmě pod dohledem lékařů, a tak jsem věděla, že se plod vyvíjí, jak má. S přihlédnutím k závažnosti mého zdravotního stavu se syn Tomáš narodil plánovaně císařským řezem v sedmém měsíci těhotenství. Byl zdravý, krásný a malinký! Ihned po porodu byl převezen na Oddělení neonatologie, kde strávil několik týdnů. Denně jsem syna navštěvovala a trávila s ním tolik času, jak jen to bylo možné. Zpívala jsem mu písničky a povídala si s ním. Neustále jsem ho chválila a ujišťovala ho, že to oba zvládneme.

 

Pak přišla léčba – úspěšná. Dokážete trochu poradit, jak se „nezbláznit“ z nástrah?

Léčbu jsem podstoupila okamžitě jen sedm dní po porodu. Byla intenzivní a náročná. Musím se přiznat, že možná právě proto, že jsem neměla nejmenší tušení, co všechno mě ještě potká, jsem vlastně neměla téměř strach. Přijala jsem svou nemoc jako fakt, postavila se jí čelem a řekla si: „Děťátko se narodilo v pořádku a teď nastal čas, abych uzdravila sebe.“ Chtěla jsem být zase zdravá a se svým synem. Proto jsem veškerou pozornost zaměřila na pozitivní věci. Na radost z každé maličkosti, snažila jsem se co nejvíce usmívat, i když mi občas do smíchu vůbec nebylo. Spoustu času jsem trávila v nemocnici, a tak jsem si četla a psala. A taky jsem se pořád na něco těšila. Dívala jsem se dopředu a představovala si, jaké to bude, až budu doma anebo až ve skutečnosti nastane ten okamžik, na který se těším.

 

Tehdy jste začala psát příběh skřítků – čím se pro vás postavičky staly?

V průběhu léčby nastaly ještě jiné zdravotní komplikace a tak jsem byla na několik měsíců upoutána na lůžko. Nemohla jsem vstát, chodit a vlastně si ani sednout. Tehdy přišla opravdu krize, byla jsem si vážností situace vědomá. Svého syna jsem neviděla a myslím, že právě to odloučení jsem nesla daleko hůř než léčbu samotnou. V tu chvíli jsem pochopila, že mi psaní pomůže. Chtěla jsem synovi napsat příběh, knihu, která ho jednou potěší a předá mu vše, co jsem mu chtěla o životě říct. Postavičky skřítků pro mě byly pomocníky jak srozumitelně a mile vyjádřit vlastní myšlenky. Jejich příběh jsem prožívala s nimi. Svět fantazie, přírody, radosti, snů, přání ale také nelehkých situací, které na cestě museli řešit, pomáhal mně samotné vypořádat se s obtížemi, kterým jsem čelila. Tak jsme se motivovali se skřítky navzájem. Já motivovala je v jejich cestě a oni mi zpětně ukázali, že pro mě to platí také.

 

Pozvěte nás do pohádkového světa, který jste vytvořila. Chtěla byste v něm žít sama?

Svět dětské fantazie je nádherný. Ráda vzpomínám na své dětství a vše, o čem jsem kdy snila nebo byla přesvědčena, že existuje. Dnes si myslím, že pohádkový svět se od našeho neliší. Jen my to nevidíme. Zvykli jsme si vnímat věci příliš negativně a býváme zbytečně vystrašení. Jen málo si uvědomujeme, že ať už nás v životě potká cokoli, náhoda to rozhodně není. Každá situace, i když je pro nás nemilá nebo zraňující, nám má cosi říct, něco nás naučit a někam posunout. Pak záleží opravdu jen na nás, jestli podlehneme strachu anebo se postavíme čelem. Každá situace má řešení a jen my sami víme nejlépe, co ve svém životě chceme nebo potřebujeme změnit. Když překonáme strach a vydáme se na cestu jako skřítek Prnďulíček, pak pocítíme, jak se vše kolem postupně přetváří. Začnou nám do života vstupovat noví lidé, nové situace, příležitosti. To vše nás podpoří a pomůže najít správný směr.

 

Skřítek se jmenuje Prnďulíček, proč?

Tak na to se ho musíme zeptat! Než jsem začala psát pro Tomáška knížku, šla jsem kolem malého květinářství ve vestibulu nemocnice a tam na mě mezi květináči vykoukla malá postavička skřítka. Koupila jsem ji pro syna a hned jak jsem mu ji ukázala, napadlo mne, že je to skřítek Prnďulíček. Tím vznikl nápad psát o skřítcích.

 

Psala jste už před tím? Zároveň tušila jste, že pohádkový příběh jednou bude knihou?

Vždy jsem psala moc ráda. Dopisy, deníky, hlavně prázdninové, básničky, úvahy. Dokonce mám dodnes schovaný dopis z roku 1986 od svého strýčka z Prahy, který v něm chválí můj sloh a jak se nejednou vyjádřil mé „vzletné myšlenky“. Tehdy mi bylo deset let a neskutečně mne bavilo psát několikastránkové dopisy s různým zamyšlením nad kdečím. Strýček mne pochopil a vždy si našel čas, aby mi odepsal. Jeho dopisů jsem si moc vážila a byly pro mne velkou odměnou. Co se týká příběhu skřítků samozřejmě, že jsem si často pohrávala s myšlenkou, že knihu jednou vydám. Patřila ale mému synovi a já chtěla, aby si ji nejdříve přečetl on sám. Často jsme si v textu, který jsem časem přepsala ze svého zápisníku do notebooku, předčítali a já měla obrovskou radost, že se mu příběh líbí. A jednou řekl, že by byl rád, kdyby se z příběhu skřítků mohly radovat i jiné děti. To mne velmi potěšilo.

 

Laskavé příhody ilustrovala Gabriela Marková – představte nám ji trochu…

S Gabčou Markovou jsme se dříve vůbec neznaly. Seznámila nás společná přítelkyně Šárka Mrázková, které jsem se svěřila, že mám připravenou knihu k vydání, ale nemám nikoho, kdo by ji ilustroval. Dostala jsem od ní kontakt na Gabrielu Markovou z Nového Jičína. Gabča studovala na Katedře kresby a grafiky na Fakultě umění Ostravské univerzity. Za setkání s ní jsem velmi vděčná, výborně si rozumíme. Myslím, že jsme naladěny na stejné vlně. Gabča je velmi milá a má krásný vztah k dětem. Vede výtvarné kroužky pro děti i dospělé. Ráda fotografuje, cestuje a má ráda přírodu stejně jako já.

 

Budete tvořit dál? Pokud ano – pro děti nebo pro dospělé?

Psaní mě velmi baví, dělá mi radost a stalo se opravdovou součástí každodenního života. Nyní píšu druhý díl skřítků a také se věnuji psaní fejetonů, postřehů a zamyšlení ve své rubrice Z kapsáře všedních dnů, které vycházejí vždy ve čtvrtek v internetovém společenském magazínu TOPVIP.cz.

 

Co nejradši děláte, když nepíšete? Umíte odpočívat?

Nejraději trávím čas venku, na zahradě, v přírodě. Právě tam si nejvíce odpočinu a naberu inspiraci. Dlouhé procházky pomohou uvolnit napětí, občerství tělo i mysl a dodají novou energii. Miluji také procházky po nábřeží řeky nebo pohled na jakoukoli vodní hladinu. I plynoucí řeka se může stát našim pomocníkem, když si to přejeme.

 

Kde je vám s rodinou nejlépe?

S rodinou jsem ráda kdekoli. Já vždycky říkám, že na místě tolik nezáleží, pokud se s blízkými cítíte dobře. Někdy se můžete s druhým ocitnout na nejkrásnějším místě na světě, ale zjistíte, že vám něco schází. Pak ani takové nádherné místo nenahradí prázdno ve vaší duši. Naopak, pár chvil strávených s milými lidmi například při obyčejném opékání špekáčků nebo letmém setkání vás obohatí natolik, že se vám tato chvíle navždy uloží do srdce. A já bych všem moc přála, aby si tyto malé drobné radosti dokázali uvědomit a aby jich ve svém životě měli co nejvíce. 

 

Jako motivační kouč umíte nastartovat druhé, dokážete to u sebe?

Jsem od dětství pozitivně laděný člověk, a tak beru život, jak přichází. Jako každý i já v něm řeším různé situace a překážky, které mi zrovna příjemné nejsou. Ale vím, že každá z nich mě něčím obohatí a posune zase o kus dál. Vše kolem nás se neustále mění a vyvíjí. Proto potřebujeme změny. Až když to přijmeme a vykročíme i přes své obavy do neznáma, zjistíme, kolik skvělých možností se nám otevírá a jak úžasní ve skutečnosti jsme. Změny se v našem životě dějí v ten správný čas. Jsem přesvědčena, že nás v životě potká pouze to, co zvládnout dokážeme. A když se při tom na sebe mile usmějeme a řekneme si nahlas: „Dokážeš vše, co si jen dovedeš představit“ pak není jiné cesty.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: archiv Jany M. Brůžkové

Alsasko, překrásný kus země na severovýchodě Francie, je svérázné a naprosto ojedinělé. Má úchvatnou krajinu, hory, vinice, zachovalá města a vesnice a svoje vlastní nezaměnitelná specifika, pro která tuto zemi každý snadno odliší jak od Francie na jedné straně, tak od Německa na straně druhé, mezi nimiž tvoří nepřehlédnutelný a výrazný územní meziprostor.

 

Není až tak nepochopitelné, že pravý Alsasan odmítá být Francouzem – stejně tak jako odmítá být Němcem. Oba tyto národy s Alsaskem v průběhu dějin nakládaly všelijak, procházely tudy tam i zpět a na delší či kratší čas si zemi přivlastňovaly ve svatém přesvědčení, že je to jejich země. A tak je jen logické, že od každého tady najdeme něco – francouzský šarm i německou důslednost. Někteří zdejší obyvatelé mají francouzská jména, a jejich sousedi zase ryze německá. Původní architektura vychází nejčastěji ze stylu německých hrázděných domů, ale francouzský vliv je nepřehlédnutelný.

 

Pohádka o počátcích Alsaska by mohla začínat přibližně takhle: Bylo, nebylo. Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, když se na Zemi rozdělovala krajina, dostal každý národ něco. Na jednoho vyšel věčný led, druhý obdržel tropický prales, třetí malé ostrůvky a čtvrtý rozlehlou step. Alsasko rozhodně nepřišlo zkrátka, protože bylo chytré a vystálo frontu dvakrát. Jednou přiděloval Němec, podruhé Francouz. Alsasko dostalo vlídné hory i podruhé úrodnou půdu, mírné podnebí i širokou řeku poskytující nezbytnou vláhu. Později alsaské hory dostaly název Vogézy a řeka byla pojmenována Rýn. Zdejší obyvatelé půdu obdělali, na svazích vysázeli vinice a uprostřed vybudovali vesnici Riquewihr, kde žili šťastně a spokojeně na věky věků...

 

Alsaské srdce v Riquewihru

Když člověk začne stoupat centrální ulicí Charlese de Gaulla, která tvoří jakousi pomyslnou osu Riquewihru, jako kdyby se opravdu ocitl v pohádce. Kráčí mezi starými hrázděnými domy, které hýří všemi barvami, a nestačí žasnout. Je ještě v současnosti, anebo se nějakým kouzlem objevil zpátky v čase? Nefalšovaný středověk na něj promlouvá doslova ze všech stran. Riquewihr totiž vypadá víceméně stejně jako v 16. století. A zcela oficiálně je to jedna z nejpůsobivějších a nejautentičtějších vesnic ve Francii – je také členem sdružení Les Plus Beaux Villages de France, do češtiny bychom tento kuriózní název mohli přeložit jako Nejkrásnější vesnice Francie.

Riquewihr měl štěstí, jako jeden z mála nebyl během druhé světové války poškozený, a tak se do dnešních dnů dochovalo jak středověké opevnění, tak zástavba uvnitř hradeb. Dnes má přibližně tisíc obyvatel a většina z nich se věnuje rozvoji turistického ruchu. Řada domů slouží jako ubytovny, hotely a penziony, anebo jsou v nich malebné hospůdky i obchody s regionálními produkty či suvenýry.

První místo ale jednoznačně obsadily nejrůznější vinné sklípky; víno tu totiž od nepaměti hraje prvního milovníka, který roztrousil nejen vinice, ale i sympatická malá vinařství a oblíbené sklípky po celém kraji. Pokud tomu čirou náhodou tak není, bydlí ve zdejších domech normální zdejší lidé, a díky tomu se vesnice naštěstí dosud neproměnily v nežádoucí skanzeny. Stačí setrvat o něco déle, po setmění, kdy Riquewihr opustí poslední autobus s turisty, si zajít na skleničku a ponořit se do poklidu venkovského života, který se odehrává pod mírumilovnou vinnou vlajkou.

Nejde o nic překvapivého, Riquewihr, jakož i celá oblast, má pro vinařství mimořádně vhodné klima. Poděkovat je třeba především Vogézám. Tyto mírumilovné hory, Čechům tolik připomínající Krkonoše, jsou jakousi přirozenou hradbou proti dešťům a větrům vanoucím od západu. A tak je tu nečekaně sucho, léta jsou spíše teplejší a zimy rozhodně nejsou k nepřežití. Vinice proto nejsou v bezprostředním ohrožení a za odměnu rok co rok poskytují lidem vynikající víno. Zejména odrůdy Gewürztraminer, Pinot Gris, Riesling a Muscat jsou velmi ceněné. Je dobré vědět, že lahve by měly být opatřené nápisem Alsace AOC (Appellation d'origine contrôlée), nejlépe Alsace Grand Cru. A pokud chce někdo stanout u nejvyhlášenější vinice, ať se vydá od Riquewihru na sever. Místní královna vinic se jmenuje Schoenenbourg, leží na stejnojmenném kopci a její tvář je obrácená – jak jinak – k jihovýchodu.

 

Všechno začíná u Římanů

Pokud se nespokojíme jen s pohádkami plnými fantazie a budeme se chtít podívat do minulosti střízlivějším pohledem, který je podložený fakty, budeme muset zahájit pátrání asi už u Římanů. Nejstarší stopy po osídlení Riquewihru a jeho okolí totiž sahají až do jejich dob. Je všeobecně známé, že Římané nebyli hloupí a velice dobře věděli, kde se mají usadit. V těch dávných dobách tu pravděpodobně vybudovali opevnění a zřejmě tudy vedla římská cesta, dnes bychom řekli silnice. Dokonce nelze vyloučit ani to, že i Římané tady pěstovali víno.

Po Římanech nastoupila alsaská šlechta, která se tady také zabývala především vinařstvím. První písemná zmínka o existenci Riquewihru pochází z roku 1049, kdy byla vesnice zmíněna na darovací listině klášteru Sainte-Croix-en-Plaine poblíž Colmaru, který se rovněž věnoval vinařství a vlastnil vinice v okolí. Tenkrát se Riquewihr ještě jmenoval Richovilare. Současné pojmenování je údajně odvozeno od jistého bohatého obchodníka Richa, který zde žil v dávném 6. století. Název se postupně proměňoval, a tak se vesnice jmenovala Richoville, Richovilare a konečně Riquewihr.

Majitelé se v průběhu let a století pochopitelně střídali a Riquewihr postupně patřil hrabatům Eguisheim-Dabo, Reichensteinům a Horbourgům, kteří nechali vesnici opevnit. Proto víme, že nejstarší části hradeb pocházejí z přelomu 13. a 14. století. Ale už tenkrát se tady rodilo vynikající víno, které bylo vyhlášené široko daleko a prodávalo se po celé zemi. V roce 1324 koupili panství Württemberkové a vládli zde (s krátkými přestávkami) až do Francouzské revoluce. V roce 1796 byl Riquewihr připojen k Francii.

 

Společný jmenovatel Hansi

Zájemci najdou Riquewihr snadno, leží na slavné Route des Vins (Vinné cestě) asi jedenáct kilometrů od Colmaru a co by kamenem dohodil od dalších půvabných alsaských vinařských vesnic jako Eguisheim, Hunawihr či Ribeauvillé. Ty všechny spojuje kromě čilého turistického ruchu především víno. Prodává se všude, pije se s radostí a vinice leží, kam oko pohlédne.

A pak je zde ještě něco, co udává společný tón – anebo spíše někdo. Bohužel už není mezi živými, ale pro Alsasko zůstane nesmrtelný. Návštěvníci na něj, anebo spíše na jeho tvorbu, narazí doslova všude, na pohlednicích, nádobí, kalendářích, vývěsních štítech, upomínkových předmětech, ve výlohách i na plakátech, prostě opravdu všude.

Jeho jméno je Jean-Jacques Waltz (1873–1951) a byl to alsaský malíř tělem i duší. Známý je ale spíše pod pseudonymem Hansi. Narodil se v Colmaru jako nejmladší ze čtyř dětí Jacquese André Waltze a jeho ženy Rosalie Clémence Dunan. V roce 1881 se jeho otec stal městským knihovníkem a o deset let později dokonce kurátorem významného colmarského Muzea Unterlinden, které je mimochodem dodnes vyhledávanou kulturní institucí, kde jsou uloženy sbírky nesmírných hodnot a pořádají se zde mimořádné výstavy. Pro Hansiho otce se kultura stala náplní života, proto měl malý Jean-Jacques již od raného dětství tak blízko k umění. V Lyonu se vyučil technickým kresličem, ale nezůstal tam a vrátil se do rodného Alsaska, kde se stal kreslířem pohlednic.

 

Tvrdohlavý umělec

K jeho nejčastějším motivům patřily výjevy z běžného alsaského života, i když idylické vesnické scény často kombinoval s provokativními anti-německými karikaturami. Proto ho německé bezpečnostní úřady „říšské země Alsasko-Lotrinsko“ několikrát obvinily za protistátní činnost. V červnu roku 1914 byl dokonce odsouzen k patnácti měsícům vězení. Hansi trest nenastoupil, uprchl do Švýcarska a poté emigroval do Francie, kde vstoupil do armády. To už byl uznávaným regionálním umělcem, který vytvořil mj. „L'Histoire d'Alsace racontée aux petits enfants par l'Oncle Hansi“ neboli Dějiny Alsaska vyprávěné malým dětem strýcem Hansim. Šlo o jakési ilustrované dějiny Alsaska, které vyšly poprvé v roce 1912 a obsahovaly silný protiněmecký postoj, který poznamenal podstatnou část Hansiho tvorby.

Jean Jacques Walz nebyl člověk bez názoru a své umění chápal také jako prostředek, jak tento názor vyjádřit. Vedle nesporného kreslířského nadání mu byla do vínku dána i odvaha a smysl pro humor, schopnost zesměšnění i jistá tvůrčí drzost. V jeho kresbách často dominuje karikatura, Hansi uměl být velmi kousavý, ale nikdy nebyl opravdu zlý. Bez jisté dávky humoru nebyla ani jeho snaha posílit myšlenku mnoha Francouzů, že čápi pocházejí z Alsaska. Čápi přece odjakživa byly (a dodnes jsou) jedním z nejtypičtějších alsaských symbolů!

 

V zajetí symbolů

Jean-Jacques Waltz bojoval v první světové válce jako dobrovolník na francouzské straně, a tak mu bylo v roce 1916 odebráno občanství Alsaska-Lotrinska. Dokonce i po skončení první světové války a opětovném připojení Alsaska-Lotrinska k Francii Waltz alias Hansi ve svém přesvědčení nepolevil a dál se snažil svou tvorbou varovat před hrozbou nebezpečného vlivu Německa v Alsasku.

A potom přišla druhá světová válka. Po německé invazi musel Hansi samozřejmě znovu uprchnout, pokud nechtěl přijít o život. Zamířil nejprve do Agenu v jižní Francii, tam ho ale gestapo vypátralo. Zbili ho při tehdy tak, že ho řada lidí považovala prakticky za mrtvého. Hansi však navzdory všemu přežil a utekl opět do neutrálního Švýcarska. Po válce se však zcela pochopitelně vrátil zpátky do milovaného Colmaru.

V Riquewihru bylo na jeho počest založeno muzeum, výstižně znázorňující tvorbu tohoto originálního, svérázného umělce, který navzdory politickým i historickým překážkám setrval hrdým Alsasanem do svého posledního dechu. Alsasko se mu odvděčilo tím, že ho přijalo za svého neoficiálního výtvarného mluvčího.

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test