český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Dalším z celé plejády výtečných herců drobných postaviček ať už na jevišti nebo ve filmu, je náš dnešní jubilant, Jiří Lír, který s humorem sobě vlastním pojmenoval svou vzpomínkovou knihu Ve vedlejší roli Jiří Lír. Od jeho narození právě uplynulo devadesát let.

 

Narodil se 19. června 1923 v rodině výtvarného pedagoga a malíře Josefa Líra, který vystudoval Akademii výtvarných umění u Františka Ženíška, a Berty rozené Frýdové. V rodném Pelhřimově navštěvoval obecnou školu i gymnázium.

 

Ochotnické začátky

Jeho divadelní směřování velmi ovlivnilo, že od první třídy seděl v lavici s budoucím skvělým divadelním a filmovým komikem Lubomírem Lipským. Ten měl už na škole potřebu se divadelně projevovat a připravil v rámci divadelního kroužku pelhřimovského reálného gymnázia několik inscenací. Bylo rozhodnuto, že hned napoprvé se spolužáci inscenačně vrhnou na Čapkova Loupežníka. Vzhledem ke svému výtvarnému talentu, poděděnému po tatínkovi, měl Jiří nejprve spolužákům malovat kulisy. Nakonec byla jeho touha zahrát si vyslyšena, když režisér zjistil, že nemá obsazenou jednu vedlejší roli kováře, kterou mu mohl svěřit. Premiéra se natolik povedla, že je otec bratří Lipských, nadšený ochotník a režisér místního ochotnického spolku Rieger, angažoval do své příští hry. Jiří byl sluhou Parkerem ve Wildeově Vějíři lady Windermerové.

 

Touha po konzervatoři

V roce 1941 bylo však gymnázium nacisty uzavřeno a studenti si museli velmi rychle sehnat zaměstnání, aby nebyli totálně nasazeni v Říši. Lír byl právě v sedmém ročníku. Na přímluvu spolužáka, budoucího režiséra a herce Otomara Krejči, který získal angažmá v Horáckém divadle, mohl na podzim nastoupit do souboru i on.

Měl být především rekvizitářem, hrát drobné úlohy a k tomu ještě dělat takzvaný nábor. První, ale zároveň poslední rolí byla postava Pavla Koženého ve Stroupežnického Našich furiantech. Hned po prvním představení totiž Lír nevydržel tvrdé podmínky a vrátil se domů. Ale divadlo ho lákalo dál, proto se rozhodl přihlásit k přijímacím zkouškám na Státní konzervatoři v Praze.

Jeho kmotr Bedřich Karen mu zařídil přípravné kurzy u režiséra Národního divadla a profesora na konzervatoři Aleše Podhorského. Přijímačky zdárně zdolal, jenže neměl potvrzení o odchodu z gymnázia (nacisté školu pouze uzavřeli na dobu neurčitou), nastoupit z tohoto byrokratického důvodu nemohl. Podhorský mu šlechetně nabídl drobné role v jeho inscenacích v Divadle Uranie, než si něco najde sám. Podařilo se mu najít angažmá u Divadelní společnosti Nová česká scéna ve Veselí Mezimostí. Po uzavření divadel nacisty v září 1944 stejně totálnímu nasazení neunikl. Díky známostem se dostal do smíchovské Ringhofferovy továrny.

 

Úspěchy i zklamání

Když skončila druhá světová válka, dodělal si se svými spolužáky z gymnázia maturitu a už nic nebránilo věnovat se divadlu naplno. Začala jeho celkem pestrá pouť po českých divadlech. Nejprve byl angažován do Městského divadla Kladno, aby za spolužáky z gymnázia odešel do legendárního Divadla satiry, následovalo Divadlo pro děti a mládež, pak angažmá v Realistickém divadle, aby s vidinou ideologického uvolnění přijal angažmá v Českých Budějovicích.

Zde se mu vedlo skvěle. Po vedlejších rolích přišly i hlavní. Například role Jacka Worthinga v Jak je důležité míti Filipa. Protože zde získal pocit zázemí, opět se v něm probudily výtvarné sklony a začal znovu malovat a kreslit, aby celou svou tvorbu v záchvatu sebekritičnosti před odchodem do pardubického divadla spálil. Nakonec se mu podařilo existenčně zakotvit v souboru Divadla Rokoko, které pomáhal adaptovat z původních skladů na divadlo. Pak přišla takzvaná volná noha a hostování v Divadle Na zábradlí. Jenže mu nevyhovovalo velké teoretizování nad rolí i inscenací jako takovou, byl spíše celoživotní praktik, takže nakonec byl spokojený ve spolupráci s Divadlem na Fidlovačce či v Hudebním divadle v Karlíně.

 

Herec kamenné tváře

Můžeme ho řadit mezi herce jemného, suchého anglického humoru, který umocňoval svou absencí mimiky, takže mohlo některým divákům připadat, že je zdánlivě netečný a odměřený. Často byl obsazován do rolí figurek, drobných postav, které přesto jeho talentem utkví v paměti. Nezapomenutelnou rolí je jistě barman v Limonadovém Joeovi nebo hypochondrický hostinský Rambousek v komedii Vesničko má středisková. Jako kongeniální můžeme popsat i jeho televizní scénka s Laďkou Kozderkovou nazvané Techtle mechtle.

 

Výtvarné umění

Stylově bychom ho mohli zařadit mezi naivistické malíře. S jeho výtvarným nadáním se měli možnost diváci seznámit poprvé veřejně v šedesátých letech na samostatné výstavě kreseb ve foyer Divadla Rokoko, kterou uvedli Eva Pilarová a Karel Höger.

 

Rodinné zázemí

Během angažmá v Divadle pro mládež poznal svou kolegyni, herečku Drahomíru Fialkovou a v roce 1951 se jim narodilo jediné dítě, dcera Kateřina, která se rovněž stala herečkou. Jiří Lír zemřel po těžké nemoci 20. srpna 1995.

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Miroslav Martinovský

S projektem Má vlast cestami proměn se na stránkách Naší rodiny setkáváte pravidelně. A jako každý rok, i letos se na pražském Vyšehradě konalo slavnostní vyhlášení vítězů soutěže o nejlepší proměnu naší země.

 

Národní putovní výstava Má vlast cestami proměn již devět let přináší prostřednictvím fotografií a příběhů svědectví o příznivých proměnách opuštěných, zanedbaných a často skoro zapomenutých míst a objektů naší vlasti. Každoročně jsou třetí květnovou sobotu v Praze na Vyšehradě oceněny nejlepší proměny uplynulého ročníku. A kdo zvítězil letos? Pojďme se podívat…

 

Káva u parní mašinky

Je to skoro jako kouzlo slovutného kouzelníka Zababy. V Litoměřicích na zastávce opět stojí parní mašinka, do nádražní budovy proudí lidé… Jedna z nejhonosnějších budov Rakouské severozápadní dráhy v Čechách byla otevřena roku 1884 na přímé jednokolejní trati z Vídně do Německa. Jak se ale železniční doprava rozvíjela, došlo v letech 1957 až 1960 ke zdvoukolejnění trati a zastávka byla zrušena.

Po otevření přeložky byly koleje a pražce vytrhány a v domě byly v dalších letech jen kanceláře a byty. Budova zůstala v majetku Českých drah. Ty ji nakonec nabídly do dražby. A právě v tu chvíli asi zasáhl kouzelník Zababa nebo jiný duch ochraňující železnici. Nádražní budovu získali manželé Plíhalovi a splnili si svůj sen. Po náročné rekonstrukci, která vrátila nádraží část jeho původního vzhledu, zde otevřeli kavárnu, a dokonce se jim povedlo získat obnovenou malou parní lokomotivu z Úholiček. Kavárna s mašinkou si získala velkou oblibu. Svědčí o tom i to, že proměna litoměřické zastávky nejvíce zaujala v hlasování o nejlepší proměnu roku 2017, která je každoročně vyhlašována v rámci národní putovní výstavy.

 

Boží muka rolníka Kudrnáče

Na druhém místě se v hlasování umístila boží muka na Fialníku. Ta nechal na svém pozemku v roce 1832 vystavět rolník Kudrnáč. V roce 1918 byla bohužel poničena, zmizely sošky svatých a vrcholový kříž. Lidé z okolí nebyli lhostejní a v rámci možností se pokusili boží muka opravit. Konala se zde procesí a bohoslužby.

V polovině třicátých let provedl větší rekonstrukci zedník František Brodský z Klokočí. Byl to ovšem na dlouhou dobu poslední pokus o zvelebení tohoto místa. Pouze dobrovolní hasiči z Vesce a Klokočí několikrát vysekali okolo památky náletové křoví. V roce 2014 získala obec Klokočí finanční prostředky od Ministerstva kultury a ve spojení se spolkem Ochrana Klokočských skal došlo k restaurování božích muk, vysekání náletových dřevin a také k terénním úpravám. V následujícím roce se okolí pokusil zničit vandal, ale spolek opět vše uklidil a opravil. V srpnu 2015 byla boží muka slavnostně požehnána.

V současné době spolek pokračuje v úpravách a úklidu, v těsné blízkosti vytvořil veřejně přístupné odpočinkové místo a jednou ročně se zde koná bohoslužba. Při bohoslužbách a případně i jiných slavnostech se do božích muk vrací také obrazy svatých namalované členkou spolku Milenou Zachařovou.

 

Proměna Jubilejní kolonie v Ostravě

Třetí místo z devadesáti sedmi přihlášených proměn obsadila Jubilejní kolonie v Ostravě-Hrabůvce. Jubilejní kolonii nechaly pro své dělníky vystavět v letech 1921 až 1950 v několika etapách Vítkovické železárny.

Ve své době šlo o skutečně moderní sídliště, které se vyrovnalo úřednickým koloniím. Součástí architektonického ztvárnění byla i občanská vybavenost a úprava veřejných ploch. V průběhu následujících let ovšem docházelo k necitelným rekonstrukcím. Proto se na konci dvacátého století rozhodl Městský obvod Ostrava-Jih komplex zrekonstruovat. V roce 2002 bylo třiadvacet objektů kolonie prohlášeno za kulturní památky.

V současné době se rekonstruuje poslední obytný dům. Komplex opět dostal jednotný vzhled, vzniklo zde i nové kulturní zařízení a z bytů druhé a třetí kategorie se staly po opravě nadstandardní byty kategorie první. Postupně jsou zvelebována i veřejná prostranství a na uzavřených prostorných dvorech mezi domy získali obyvatelé prostor pro rekreaci a zábavu.

 

 ***

Vzhůru do dalšího ročníku

Oceněním nejlepších proměn národní putovní výstavy Má vlast cestami proměn se v Praze na Vyšehradě uzavřel devátý ročník. Ten nastupující, jubilejní, přináší celkem sto dvacet jednu novou proměnu ze všech koutů naší vlasti. Všechny proměny najdeme na www.cestamipromen.czSamozřejmě je pro nás i letos připraveno hlasování o ty nejlepší.

Autorka: Tereza Zatřepálková, Foto: Má vlast cestami proměn

Malá severočeská obec Lindava má dvě stovky obyvatel. Návštěvníků, kteří se přijedou podívat do sklárny Ajeto, kde vznikají nádherné sklářské objekty, je několikanásobně více – vloni jich prošlo branami závodu na třicet tisíc. Lindavští skláři vyvážejí své výrobky do celého světa a vznikají tu i takové prestižní trofeje, jako jsou Ceny Thálie či ceny Tour de France.

     

Ing. Jaroslav Turnhöfer je ředitelem lindavské sklárny Ajeto od roku 2000. Spolu se svými pětapadesáti zaměstnanci tvoří takovou „sklářskou rodinu“. „Naším největším úspěchem bylo, když jsem na Žofíně přebíral ocenění Firma roku 2014. Byl jsem na naši sklárnu nesmírně hrdý – vyslali jsme nepřehlédnutelný signál, že české sklo žije, má tradici i budoucnost,“ říká pan ředitel.

Proč jste se rozhodl zasvětit svůj profesní život sklu?

Ve škole mě bavila chemie, které jsem se chtěl věnovat, a zároveň jsem hledal obor, který bych mohl studovat blízko bydliště, protože jsem byl aktivní sportovec a nechtěl svůj fotbalový a basketbalový klub opustit. Střední sklářská škola v Novém Boru pro mě představovala skvělé řešení. Lákalo mě sklo vyrábět i prodávat, v mé nynější pozici se obě přání vyplnila. Během svého působení v Ajetu jsem se podílel na prodeji skla v částce téměř jedné miliardy korun. To číslo je neuvěřitelně vysoké.

 

Historie sklárny Ajeto Lindava není dlouhá. Jaký je příběh jejího vzniku?

Je spjatý se jménem Bořka Šípka. Ten v roce 1982 přijel z Holandska, kde žil, na návštěvu Československa. Navštívil sklářskou huť v Novém Boru a seznámil se s mladým, velmi talentovaným sklářem Petrem Novotným. Z dvojice designer – řemeslník se stali přátelé, kteří v roce 1989 založili vlastní sklárnu. Unikátní projekt s osmi skláři, v němž vznikaly slavné Šípkovy objekty, realizovali v pronajatých prostorách a snažili se vybudovat vlastní sklárnu. Oheň v lindavské sklářské peci byl zapálen poprvé v roce 1994, provoz byl slavnostně zahájen 28. října. Bořek Šípek se v roce 2009 vydal na sólovou cestu, ale sklárna Ajeto zůstává díky vysoké kvalitě zdejších mistrů vyhledávaným místem sklářských výtvarníků, designérů i dalších tvůrčích osobností z celého světa.

 

Kdy jste se k Ajetu přidal vy?

Několikrát, když jsem pracoval v jiných sklárnách jako technolog, vedoucí hutního provozu či ředitel výroby ručního skla, jsem měl možnost s nimi spolupracovat. Po několika letech přišla nabídka, abych přijal ve firmě funkci ředitele. Ajeto je v našich kruzích něco jako Real Madrid či FC Barcelona ve fotbale, něco takového se neodmítá. Vlastně si myslím, že jsem na podobnou šanci čekal.

 

Vzpomínáte na počátky spolupráce Ajeta s Hereckou asociací na Cenách Thálie?

S Thálií jsem se setkal ještě jako pracovník Crystalexu Nový Bor, kde původně cena vznikala, design vázy vytvořil Josef Sekyra. Protože se ale ruční výroba v Crystalexu v průběhu let utlumovala, přebrala firma Ajeto závazky spojené se sponzorováním Cen Thálie. U příležitosti desátého ročníku jejich udělování v roce 2002 došlo ke změně designu podle návrhu Bořka Šípka, který použil symbol benátské masky a masky divadelní a vtiskl ji do skla. Úkolu se zhostil naprosto geniálně, vznikla jedna z nejkrásnějších cen, které jsou na světě udělovány.

 

Vzpomenete si na nějaký kuriózní zážitek, spojený s Cenou Thálie?

V roce 2012 jsme vyráběli jejich zmenšené kopie, takové miniatury. Pro zvláštní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkové divadlo si k překvapení diváků přišli Spejbl a Hurvínek. Byla to zajímavá, veselá práce, která nás moc bavila. S výrobou začínáme vždy v lednu, práce trvají do začátku března. Podílí se na ní osm lidí, pro zajímavost: brusič vybrušuje každou z trofejí přibližně čtyři dny.

V čem je vaše sklárna odlišná od ostatních, čím je tak výjimečná?

Od samých začátků se zaměřuje na zakázkovou malovýrobu náročnějších skleněných výrobků a na úzkou spolupráci s různými designery z celého světa, kteří u nás realizují své nápady. Jedná se v mnoha případech o objekty téměř nevyrobitelné, řemeslně nebo technologicky velmi složité, a to nám umožňuje stále se vyvíjet, hledat nové možnosti, posouvat se dál.  Svým zákazníkům garantujeme, že jejich zakázku nebudeme vyrábět nikomu jinému, co věc, to originál. A samozřejmě naši firmu proslavilo i jméno Petra Novotného, jednoho ze tří nejlepších sklářů na světě, a v počátcích i jméno Bořka Šípka.

 

Přinesl jste jako ředitel nějakou změnu?

Řekl bych, že změnu téměř zásadní, otevřeli jsme se veřejnosti. V dřívější době byla Ajeto vnímána téměř jako „alchymistická dílna“, uzavřená, záhadná, zahalená tajemstvím. Já jsem chtěl lidem sklárnu ukázat, aby viděli šikovné ruce sklářů, jejich výjimečnou řemeslnou zručnost, cit pro sklo. Začali jsme organizovat Dny otevřených dveří. Hned napoprvé byl zájem návštěvníků obrovský a dodnes neopadá. Když jsme v roce 2014 jako první z Libereckého kraje a vůbec jako první sklárna získali titul Firma roku, naše popularita ještě vzrostla.

 

Lindava se díky sklárně Ajeto stala asi známější…

To docela určitě. Jednou za tři roky se u nás setkávají skláři z celého světa na Sklářském sympoziu, pořádáme několik dnes již tradičních akcí, na které lidé, a nejen ti z blízkého okolí, čekají, dokonce si zamlouvají účast dlouho dopředu. V prosinci to bývá např. Sklářské peklo, v srpnu Ajeto – fest, festival kapel našeho regionu, kombinovaný s kulinářskými zážitky. S tištěným průvodcem si můžete sklárnu prohlédnout kdykoli, pravidelně pořádáme i prohlídky s výkladem. K uspokojení našich návštěvníků jsme vybudovali sklářskou krčmu.

 

Liší se nějak od běžné hospody?

Je nedílnou součástí naší sklárny, takovým kulturním centrem. Lidé mohou posedět v netradičním prostředí, vstřebat své zážitky, a třeba i ochutnat typické jídlo sklářů – buřty na pivu či pikantní fazole. Kdo chce, může si vyzkoušet v rámci projektu Na vlastní dech vyrobit vlastní skleněný výrobek. Hned za krčmou je umístěna sklářská zahrada, kde se návštěvníci mohou volně procházet a prohlížet netradiční sklářské artefakty vystavené pod širým nebem.

Z čeho máte, jako ředitel, největší radost a jaké jsou naopak vaše největší starosti?

Začnu těmi radostmi. Povede-li se splnit přání zákazníka, které se zdálo, že technicky splnit ani nepůjde, je to naše „vítězství“. Radost mi dělají i pochvalné kritiky návštěvníků, kteří obdivují precizní práci našich sklářů, originálnost naší sklářské krčmy a krásu prostředí.

Naší největší starostí je sehnat kvalifikované a šikovné pracovníky, především brusičů je nedostatek. A máme i běžné, každodenní starosti, když se nemůžeme dopátrat příčiny nějakého nezdaru, protože sklářství je i dnes takovou alchymií, kdy se musí složitě hledat, který z celé řady vlivů problém působí.

 

Prozradíte nějakou mimořádnou zakázku?

Třeba sklo pro stanici dubajského metra, nebo pro hotel v nejvyšší věži na světě, Buržd Chálifa. Našimi věrnými zákazníky jsou země jako Holandsko, Belgie, Itálie, USA, země Dálného východu a v posledních letech zejména Švédsko. Dlouho jsme „bojovali“ o přízeň Angličanů, ale i tuto baštu se nám podařilo dobýt. Pořídil jsem si nástěnnou mapu a zapichoval špendlíky do míst, kam jsme naše výrobky vyvezli. Měl jsem ji plnou, a když před třemi měsíci přišel e-mail z Islandu, že by s námi jedna z designérek chtěla spolupracovat, máme to snad úplně kompletní. Jsem pyšný, že naše výrobky mají velký ohlas a pomáhají udržovat mínění o světové kvalitě českého sklářského umění.

 

Thálie a Tour de France, obě prestižní ceny vznikají právě u vás. Máte vy sám blíže ke kultuře, nebo ke sportu?

Jsem spíše sportovec, sport patří k mému životu odmalička. V poslední době se věnuji hlavně běhu na dlouhé tratě, už jsem si vyzkoušel i maraton. Občas běhám do práce, mám to jedenáct kilometrů, zdolávám to během hodiny. Ale ke kultuře mám taky docela blízko, hraju na klarinet a saxofon, skládám písničky, hudební texty i poezii. Kdybych měl více volného času, věděl bych, jak s ním naložit.

 

Jaká je podle vás budoucnost českého skla?

V nedávné době se šířily zvěsti, že sklářství u nás zaniká, že to není perspektivní obor. Není to pravda. Svou účastí v soutěži Firma roku jsme dokázali, že být sklářem je povolání, v němž se dá uspět, šikovným sklářům je svět otevřen. Myslím, že směr, který zvolila naše sklárna Ajeto, je správný – zakázková výroba ojedinělých, technicky i řemeslně náročných výrobků a designů, po kterých bude stále ze strany designérů a designových studií zájem a poptávka. Našim sklářům dáváme možnost, aby se mohli stále zdokonalovat, snažíme se být ve světové špičce i v oblasti technologií. Stavovská hrdost, profese předávaná z otce na syna, to je podle mě ta nejsprávnější cesta.

 

Jaroslav Turnhöfer se narodil v roce 1963 v České Lípě. Vystudoval Střední sklářskou školu v Novém Boru a dálkově Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor sklo. Pracoval v několika sklářských firmách, od roku 2000 je ředitelem sklárny AJETO Lindava, která úspěšně propaguje české sklo po celém světě. K jeho koníčkům patří sport, četba, hra na hudební nástroje.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Petr Klapper + archiv sklárny

Málokteré místo nabízí tak pestré volnočasové vyžití po celý rok, jako okolí Lipenské přehrady. Pobyt v této lokalitě znamená mnoho krásných zážitků v atraktivním prostředí. In-line bruslení, cyklostezky, Stezka korunami stromů, celoroční bobová dráha, lanový park nebo půjčovna plachetnic přinesou rodinám s dětmi široké možnosti sportovního vyžití. Dnes se podíváme do Království lesa.

 

Zábavný přírodní park v Lipně nad Vltavou je podle slov Vojena Smíška, zástupce lipenského resortu, nejvyhledávanějším místem. Díky desítkám akčních atrakcí a prolézaček tady prožijeme den plný legrace, ale i poučení. Na interaktivních stanovištích se návštěvníci dozvědí užitečné informace o lese a životě v něm.

 

Vícegenerační vyžití

Království lesa přináší zábavu od roku 2016. „Je to zážitkový park, kde se děti při hraní zároveň učí rozeznávat stromy nebo poznávat druhy dřeva, mohou zkoumat a objevovat tajemství přírody. Rodiče je mají na dosah a současně mají jistotu, že se nikam nezaběhnou,“ říká Vojen Smíšek. „Všechny herní prvky jsou inspirované lesem a životem v něm. Rozsáhlá lanová centra připomínají stezky zvířat, pro něž je les domovem a přirozeným prostředím. Tvůrce areálu se inspiroval životem a pohybem veverek, kun, plchů, jezevců nebo lišek, kteří v lese žijí. Současně bylo jeho cílem umožnit návštěvníkům do tajemství skrytého v zeleni proniknout.“ Zatímco děti skotačí, rodiče mohou relaxovat na čerstvém vzduchu nebo si užívat v klidu piknik.

 

Ztratit se? Hravě!

Nová oáza na Šumavě je zasvěcena hrám, dovádění a zdokonalování pohybových schopností. Koho láká stát se aspoň na chvíli součástí lesního společenství, tady k tomu má nejednu příležitost. Co by nám nemělo chybět, je dostatek energie a dobré boty.

Můžeme se zabydlet v bludišti mezi mladými stromky, hravě se ztratíme v mraveništi, nebo si na velké trampolíně vyskočíme až k větvoví vzrostlých stromů. K využití jsou tady originální lanovky, provazové sestavy, stromová městečka, prolézačky či houpačky a mnoho dalších stanovišť. „Všechny herní prvky a sestavy jsou certifikované a promyšleně spojují zábavu s poznáním přírody v jejích rozmanitých podobách,“ vysvětluje Smíšek.

A když si náhodou vezmeme malou svačinu, nevadí. V areálu se můžeme pohodlně občerstvit u kiosků a za zpěvu ptáků načerpat sílu k dalším dobrodružstvím.

 

Moudrá příroda

Na jednotlivých zastávkách se naučíme rozeznávat stromy, zjistíme, jaké vlastnosti má dřevo a jaké jsou možnosti jeho využití. Můžeme si lámat hlavu s poznáváním stop zvířecích obyvatel a pochopíme zákonitosti života lesního společenství. Ohromnou zábavou je zahrát si na originální dendrofon – spolehlivě naladěný hudební nástroj pracující s akustickými vlastnostmi akátového dřeva. Nahlédneme do hmyzího hotelu, okusíme život v duté kládě a můžeme si vyzkoušet hmatový chodník, bludiště nebo různé houpačky a tunely.

Každý návštěvník si odsud odnese i dárek z nejcennějších, a tím je moudrost a bohatství lesa, které se dědí tisíce let od semínka až po vzrostlé mohykány. A jako bonus získáme čistou energii a radost z pohybu na čerstvém vzduchu.

 

Myslí i na školáky

Známé heslo Jana Amose Komenského „Škola hrou“ přesně vystihuje filozofii šumavského království. Mateřským a základním školám nabízí tu nejlepší učebnu pod korunami stromů. „Děti mohou učební látku zažít na vlastní kůži a hned si získané informace vyzkoušet. Kromě rozpoznání zvířat rychle pochopí fungování lesního ekosystému a naučí se rozlišovat patra lesního biotopu se vším, co se k němu váže a co v něm žije. Zároveň si odnesou cenné vědomosti o životě dřeva, co předchází tomu, že ze semenáčku vyrostl urostlý strom a jak je třeba starat se o les i jeho zvířecí obyvatele.“

Učitelé vítají množství obrázkových informačních tabulí, které hravě pochopí i nejmenší děti. „A je tu i dost míst na sezení i odpočinek,“ vysvětluje Smíšek. „Výhodou je i přehlednost celého lesního městečka, díky které děti nikdy neztratíte z dohledu.“

 

Pořád se něco děje

„Rád bych pozval návštěvníky na akce, které tady pořádáme,“ upozorňuje nás mluvčí. „Stále se tu něco děje, proto uvedu jen ty nejbližší. Například 16. června pořádáme Slavnosti dřeva u Stezky korunami stromů. Jejich součástí budou dovednostní soutěže v ručním řezání dřeva, dřevosochání, koncerty a bohatý program pro celou rodinu. Celodenní akce, při které nás opojí vůně lesa, dřeva i krásných výhledů ze Stezky korunami stromů Lipno.“ Kejklíř Půpa a kouzelník Martin Čejka jsou také velmi oblíbení. Půpa je jeden z nejznámějších a nejlepších kejklířů a klaunů v Čechách. Muzikant, žonglér, jednokolkař, chůdař, eskamotér a herec, který byl mimo jiné účastníkem televizní soutěže Talentmanie. Vedle něj stane Martin Čejka, kouzelník a iluzionista, držitel několika cen Grand Prix.

„Pak přijde ŠouflŠou. Čtyři jinoši hrající svérázný dixieland. Tuba práská, trumpeta kvílí, kytara hladí a banjo pohlavkuje,“ objasňuje Vojen. „Dekádami ověřená muzika společně s bezbřehou poetikou textů a neotřelým konferováním jsou příslibem nevídané podívané.“

Mezi pravidelné sobotní programy během května a června patří Bubeníci Djem – Bo – Djem. Ten nejbližší bude 23. června. „Rozezní se tady africké bubny, a to nejen v rámci koncertu. Během workshopu si můžeme vyzkoušet bonga, konga, djembe a další rytmické nástroje. A to samé potom během září a října,“ dodává průvodce.“ Chybět prý nebude ani oblíbený maskot lišák Fox s animačními programy a dětskou diskotékou. Všechny akce a pozvánky, kterých není málo, najdeme na webových stránkách kralovstvilesa.cz.

  

A něco navíc…

Na Lipně se zaměřili na kombinace více služeb. „V letošním roce připravujeme balíčky, které kombinují například Království lesa, Stezku korunami stromů a lanovou dráhu. Rodinná verze zahrnuje vstupy pro dva dospělé a jedno až čtyři děti.“ Lipenský areál tak vychází vstříc početným rodinám a zatím se o to snaží jako jediný subjekt svého druhu v České republice. „Balíčky jsou v prodeji na pokladnách, on-line cestou nebo v Infocentru Lipno. Tradičně se mohou návštěvníci spolehnout také na kartu hosta Lipno.card, která nabízí slevy na jednotlivé služby a atrakce nejen v Lipně nad Vltavou, ale i v okolí. Veškeré informace jsou k nalezení na našich webových stránkách,“ dodává Vojen Smíšek závěrem.

Při výrobě areálu bylo použito:

  • 4300 běžných metrů akátové kulatiny a štípaných kůlů na oplocení (celková váha kulatiny je cca 78 700 kg)
  • 24 900 kusů spojovacích vrutů do dřeva 
  • 4 800 m opleteného ocelového lana o průměru 16 mm
  • 740 m² vysokopevnostní bezuzlíkové sítě 
  • 1100 m³ dřevní štěpky
  • 11 skluzavek
  • 2 tobogány
  • 2 trampolíny 24 × 15 m = 720 m² skákací plochy
  • Celá dodávka prvků k instalaci vážila 143 550 kg

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: kralovstvilesa.cz a autorka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test