český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Kastelánkou vizovického zámku je Jana Pluhařová už více než jedenadvacet let. Když zavře oči, přesně ví, co kde v interiéru leží. Přestože je objekt zvenčí spíše nenápadný, jakmile projdeme branou, okouzlí nás svou elegancí a klidem. Náš rozhovor je nejen o tom, jak se pracuje v národní kulturní památce.

 

 

Jak jste se k práci kastelánky vůbec dostala?

Bylo to souhrou okolností. Dva měsíce po svatbě, když jsme s mužem řešili, kde budeme bydlet, vyšel v novinách inzerát, že se hledá domovník vizovického zámku. Manžel se přihlásil do výběrového řízení a to místo dostal. Nastěhovali jsme se do předzámčí, do ještě nedokončeného bytu v místě bývalých stájí, kde dodnes nenajdete jediný pravý úhel, a ve zdi přežívají výklenky po napáječkách pro koně… Nádhera! Já jsem v té době pracovala jako vychovatelka na zdejším odborném učilišti. Když mi končila mateřská dovolená, dostala jsem místo ve Zlíně na odboru školství a kultury, dva roky na to však odcházel zdejší kastelán do důchodu. Měla jsem velkou chuť tu práci dělat a vyšlo to. Kastelánkou vizovického zámku jsem od června 1997, tedy už jednadvacet let.

 

Kolik u sebe musíte nosit klíčů?

Já osobně nosím dva svazky s dvaceti klíči, jsou to ale už ty současné, malé. Potřebujeme totiž spoustu kopií pro ostatní kolegy. Starých dozických klíčů mám ovšem v kanceláři plnou skříň a velkou krabici! Používáme je už jenom výjimečně. Ke spoustě z nich se mi zatím ani nepodařilo najít správný zámek, takže když mám někdy neplánovaně volnější den nebo aspoň půlden, pobíhám po zámku s košíkem klíčů a zkouším jedny dveře za druhými. Je to úžasný relax. A samozřejmě mám vždycky obrovskou radost, když zase některý pasuje, kam má!

 

Čím je podle vás vizovický zámek unikátní? Jak byste ho představila někomu, kdo ho nezná?

Náš zámek je na první pohled nenápadný, je takovým zvláštním způsobem zasazený do krajiny. Když pojedete autem kolem, možná si ho ani nevšimnete. Já vždycky říkám, že to sice není žádný prvoplánový krasavec, ale dokáže veřejnost okouzlit svým rodinným prostředím, zabydleností, klidem a vnitřní harmonií. Je to taková čistá francouzská elegance.

 

Kolik branami zámku ročně projde turistů?

Průměrná návštěvnost je kolem devatenácti tisíc lidí za sezonu, ale je pravda, že v posledních letech je to číslo spíše nižší. Na druhou stranu k nám v poslední době našli cestu turisté ze Slovenska, což dříve v takové míře nebývalo.

 

 

Na co byste k vám nalákala rodiny s dětmi, aby daly přednost výletu za historií před víkendovou návštěvou obchodního centra?

Rodinám s dětmi se snažíme prohlídku zámku přizpůsobit tak, aby je bavila. Naši průvodci si pomáhají jednoduchými pracovními listy s obrázky předmětů z prohlídkové trasy, které byly dříve běžnou součástí každé domácnosti, ale dnes už je děti neznají. Máme také velkou výhodu, že naši báječní průvodci umí udělat prohlídky zajímavé pro všechny věkové kategorie.

 

Vy sama po zámku provázíte?

Spíše výjimečně, mám totiž jeden „problém“. Jak jsem tady už tolik let, tak mám o zámku strašně moc informací a znám plno různých příběhů. Díky tomu nejsem skoro nikdy schopná vlézt se do časového limitu. Což o to, návštěvníkům to zpravidla nevadí, vlastně spíš naopak, jenže já tím způsobuji komplikace ostatním kolegům s návazností dalších prohlídek. Nejčastěji tedy provázím speciální hosty nebo individuálně.

 

Individuální prohlídky?

To jsou prohlídky určené pro jednotlivce nebo malé skupinky do osmi osob. Při nich se zájemcům věnuju vždycky já a provázím je celým zámkem. Taková prohlídka trvá minimálně dvě hodiny. Hosté si mohou říct, zda chtějí, aby byla prohlídka zaměřená třeba na nábytek, obrazy, příběhy… Nebo prostě jenom tak jdeme a povídáme si. Tento typ prohlídky si lidé zpravidla kupují jako dárek. Jsou ideální pro ty, co nechtějí spěchat nebo být rušeni dalšími lidmi.

 

Máte oblíbené informace, které ráda zmiňujete?

Jsou to takové, jak říkám, sondy do historie. Máme tu třeba jeden pokoj, kde se s návštěvníky vždy bavím o tom, jakým způsobem ho původní majitelé zařídili, aby měli dostatek světla pro své potřeby. Dnes jsme zvyklí se dotknout vypínače a kdekoliv si rozsvítit, což dříve neexistovalo. Lidé museli v maximální míře využívat denní světlo, takže třeba psací stůl dávali přímo do okna nebo zkrátka tam, kam denní světlo dopadalo nejdéle. Hodně také využívali zrcadla, která světlo odrážela. Baví mě, když mohu návštěvníkům nabídnout srovnání toho, jak vypadá jejich dnešní život a jak vypadal život lidí před sto lety.

 

To se určitě i často smějete…

Všeobecně u nás hodně dbáme na to, abychom se k návštěvníkům chovali jako ke svým přátelům, abychom navázali kontakt a atmosféra prohlídek byla lehce uvolněná. K tomu patří třeba i různé fórky. Teď nedávno mi zrovna jedna naše průvodkyně říkala, že návštěvníkům ukazovala bustu na krbu a svůj výklad uvedla slovy: „Zde můžete vidět bustu antického hrdiny…“ A nějaký pán se pohotově zeptal:  „Tak ona to není milostivá paní?“

 

Na které jiné momenty ze života na zámku ráda vzpomínáte?

Těch je samozřejmě plno, uvedu ale jeden příklad za všechny. Před třemi lety jsme zde měli kostýmové prohlídky zaměřené na panskou službu. Představovala jsem jednoho z herců, že je to hlavní majordomus pan Kovařík, který tu sloužil, a z publika se najednou zvedla ruka a paní povídá, že je vnučka pana Kovaříka. Mám tyto okamžiky, kdy se nějakým způsobem propojí minulost se současností, opravdu ráda.

 

Jsou dnešní návštěvníci jiní než ti, kteří zámek navštěvovali v době, kdy jste tu začínala?

Hodně se změnila skladba prohlídkových skupin. Dříve sem jezdily zájezdy ROH, podnikové zájezdy, v mnohem větší míře školní výlety, ale to bylo samozřejmě dáno dobou. Co se týká návštěvníků jako takových, musím říct, že dnes je obecně trošku složitější pořízení s lidmi. Návštěvníci někdy mají pocit, že když si za něco zaplatí, mohou si pak dovolit úplně všechno. Chybí jim úcta a respekt k práci druhých. A často bývají bezohlední i k sobě navzájem. Vůbec si třeba neuvědomují, že když vezmou na prohlídku úplně malé děti, které během prohlídky pořád povídají, pobíhají a často i pláčou, ruší tím ostatní platící návštěvníky ve skupině.

 

 

Spolupracuje zámek s městem?

Spolupráce trvá už velmi dlouho, od roku 1948 se tu pravidelně konají koncerty vážné hudby, které město pořádá. Od stejného roku se u nás dělají také svatby. Dříve jsme mívali i sto deset obřadů za sezonu, dnes jsme zhruba na polovině. Je to zase dáno dobou – snoubence už tolik netáhne klasika, mají raději méně tradiční obřady.

 

Máte tu nějaká strašidla?

Všude jsou strašidla, ale nemluví se o nich. Skoro každý z nás, kdo tu pracujeme, máme nějaký zvláštní zážitek, který nedokážeme vysvětlit. A vlastně ho neumíme ani pořádně popsat, protože v okamžiku, kdy ho vyslovíme nahlas, si připadáme tak trochu jako blázni.

 

Jaké radosti a starosti vám vaše práce přináší?

Tak to je asi nejtěžší otázka. Mám to do zámku jen přes dvůr a někdy tak vlastně ani nerozlišuji, co je v práci a co doma. Tím, že tu už tolik let trávím spoustu času, beru kolektiv spolupracovníků jako svou druhou rodinu. I tady zažíváme každodenní radosti i starosti. Někdy malé, někdy velké, jak to v životě prostě bývá. A do toho přicházejí starosti o tento velký dům. Já své působení na zámku beru jako dobrou panskou službu a snažím se ji dělat, jak nejlépe umím. Často přitom myslím na lidi, kteří tu byli přede mnou a taky někdy u nich v myšlenkách hledám pomoc nebo radu. Samozřejmě když se něco povede, je to velká radost. A naopak… Ale radost nám způsobují velkým dílem i sami návštěvníci. Líbí se jim u nás, nebojí se nám to říct nebo napsat, a to je pořádná motivace! Vizovický zámek prostě nelze nemilovat.

 

  

O zámku

Vizovický zámek nechal v polovině 18. století vystavět Heřman Hanibal z Blümegenu. Zámecké interiéry zařízené ve stylu baroko, rokoko, empír a biedermeier jsou vybaveny sbírkami porcelánu, orientálních předmětů i předmětů denní potřeby. Vůbec nejcennější zámeckou sbírkou je rozsáhlá kolekce obrazů z 16. až 19. století s unikátním souborem děl nizozemského malířství a pracemi významných tuzemských autorů. Spolu se zámkem byla založena také zámecká zahrada, kde jsou k vidění plastiky předního brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Na počátku 19. století přešlo vizovické panství příbuzenskou linií na rod Stillfriedů, kteří ho vlastnili až do roku 1945. Po druhé světové válce přešel zámek do státní správy a od roku 1948 je přístupný veřejnosti.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Národní památkový ústav

V Tanzanii jsme se s Masaji setkali několikrát. Potkávali jsme je ve městech, několikrát nás jako domorodí průvodci vedli na odlehlejší místa africké přírody, masajské ženy nabízely korálky a také jsme měli možnost vstoupit do jejich vesnice. Masajové jsou vysocí a štíhlí, mají obličeje s ostrými rysy, úzkými rty a štíhlým nosem. Oblečení se liší podle věku, pohlaví a místa. Kolem ramen si zavěšují červenou nebo modrou bavlněnou látku, většinou kostkovanou nebo pruhovanou.

 

Ženy i muži svá těla zdobí různými malbami a nosí šperky. Na nohou mají jednoduché sandály z plastu nebo pneumatik. Dlouhé vlasy nosí jen muži válečníci, ženy mají hlavu vyholenou a naleštěnou tukem. Vody je v kraji Masajů nedostatek, proto se velice málo myjí, vodu zpravidla ani nepijí.

 

Masajové jsou africká černošská skupina nilotského původu a obývají území velké asi jako dvě České republiky na pomezí Keni a Tanzanie. Žije jich zde dnes asi něco kolem čtvrt milionu. Byli sem vytlačeni z rozlehlého území, které obývali po několik staletí. Na tomto území totiž vznikly současné africké národní parky a přírodní rezervace pro divoká zvířata a pro rozvíjející se turismus.

A kde jsou divoká zvířata, není místo pro dobytek. Krávy spasou všechnu trávu a navíc udusají zem, což nepřispívá k ekologické rovnováze. Divoká zvířata pak nemají co jíst a umírají hladem. Navíc v blízkosti masajských vesnic likvidovali jejich obyvatelé všechny predátory, kteří ohrožovali dobytek. Mezi Masaji a správci parků vznikaly velké konflikty, protože Masajové byli po opuštění původního území v dnešních národních parcích a rezervacích odříznuti od vodních zdrojů, které využívali k napojení dobytka. Situace se trochu uklidnila po zavedení vodovodu za hranice národních parků.

 

Bohatstvím Masajů je dobytek a děti

Masajové nejsou lovci, jsou pastevci a masajským bohatstvím je dobytek – krávy. Ale chovají i kozy či ovce. Čím má Masaj více krav, tím je bohatší, váženější a tím více si může dovolit manželek. Ženy si Masajové vybírají z jiných vesnic. Za nevěsty se platí krávami a všechny své ženy s dětmi pak musí Masaj uživit. I větší počet dětí značí váženost a bohatství masajského muže. Každá jeho žena si staví vlastní chýši, ve které bydlí se svými potomky. Žena musí být věrná jen jednomu muži.

Než však mladíci dospějí k manželství, musejí projít dlouhým procesem přijímání do kmene a rituálem dospívání. Po dvanáctém roce věku odcházejí mladí Masajové žít na několik let mimo vesnici – do Manaytta (vesnice bez ohrady), ve které si postaví svou chatrč a kde se učí tradicím svých otců – písně, tance a bojové prvky, učí se bránit zemi a dobytek, podstupují rituál obřezání a jsou přijati mezi takzvané mladší válečníky. Dříve se považovala za známku dospělosti schopnost ulovit lva holýma rukama, dnes se již na této podmínce tolik nelpí. Mladí muži, kteří opustí Manaytta, se plným právem účastní shromáždění a přispívají svými názory do života vesnice.

Krávy jsou nejen bohatstvím, ale zároveň i zdrojem potravy. Základem jídelníčku Masajů je kravské mléko a krev nebo směs krve a mléka známá jako Saroi. Krev získávají naříznutím krční tepny zvířete, aniž by ho zabili. Jednou za čas si dopřejí i maso.

Proč Masajové nepěstují zemědělské plodiny? Nesmějí žádným způsobem narušovat zemi, která je společně s krávami posvátná. Masajský bůh Enkai seslal na zem krávy, které jim poskytují vše, co potřebují k životu. Krávy jsou úzce spjaté s trávou a ta se zemí a porušit jakkoli její celistvost se nesmí. Proto Masajové nehloubí základy svých domů, neorají a nezkypřují půdu, aby v ní mohli něco vypěstovat, a nekopou studny. Nepohřbívají ani své mrtvé, odnášejí je do divočiny, kde si s nimi africké šelmy poradí. Někdy zemřelé pomazávají krví a tukem, protože kdyby zvíře nechalo mrtvolu bez povšimnutí, znamenalo by to, že je něco v nepořádku, a to by byla pro pozůstalé hanba.

Úctu svému bohu vyjadřují obřadem, při kterém obětují býka.

 

Ve vesnici Masajů

Na cestě do národního parku Serengeti jsme zastavili u masajské vesnice. Chvíli jsme museli počkat, než průvodce domluvil, zda můžeme do vesnice vejít. Po chvíli vyšla skupina mužů a skupina slavnostně ozdobených žen, aby nás přivítali. Zazpívali, muži zatancovali za doprovodu „píšťaly“.

Po uvítání nás pozvali do vesnice. Tam pokračovaly ženy ve zpěvu, muži nám ukázali hru „kdo vyskočí výš“ a jak rozdělávají oheň. Vše se odehrávalo v prostoru uprostřed vesnice, kde večer krávy uléhají ke spánku.

Mezitím jiné masajské ženy připravily pro turisty nabídku zboží. Koupili jsme šperky, misky, sošky, abychom jim přispěli na lepší život.

Masajská vesnice, neboli boma, má do kruhu uspořádané chatrče a je obehnaná plotem z větví a trnů, který ji chrání před divokými zvířaty. Syn náčelníka, jenž nám chatrč ukazoval, říkal, že ji staví zhruba čtyři dny a vydrží asi tři roky. Základní stavba sestává z větví, proutí, kůží, bahna, hnoje, popela, trávy a trusu, ale použijí, co se dá, třeba papír i kus igelitu.

Chatrč nemá okna. Vchází se do ní jakoby malou oblou chodbou, což je jakési bezpečnostní opatření proti nevítaným nočním návštěvám. Na noc se ještě vchod zakrývá větvemi a látkami. Uvnitř chatrče je chlad, není tu ani hmyz. V bomě je uprostřed malé ohniště, které stále slabě doutná, kout s nádobami na vodu a jídlo, stranou trochu vyvýšený prostor určený na spaní.

Ve vesnici byly pouze malé děti. Děti školního věku se učily ve škole nedaleko za vesnicí. Na jejich oblečení bylo znát, že vesnici navštěvují turisté. Mnohé vesnice totiž leží strategicky na trase k národním parkům a rezervacím, a tak nemají o návštěvníky nouzi. Přesto většina stále žije tradičním způsobem života. Na uvítanou nám děti zazpívaly, na tabuli byla napsaná písmena a číslice.

V Tanzanii je sice školní docházka povinná, ale také zpoplatněná. Děti proto často chodí jen do základní školy nebo ji nenavštěvují vůbec. Školství má v Tanzanii tři stupně: základní, střední a vyšší. Je vždy rozděleno na základní a pokročilejší: tedy dva roky předškolního vzdělání, sedm let základního vzdělání, čtyři roky středního, dva roky pokročilého a tři či více let vyššího vzdělání. Během základního vzdělání se děti učí nejen svůj rodný jazyk – svahilštinu, ale také úřední jazyk – angličtinu. Střední vzdělání si mohou dovolit jen rodiny, které mají možnost výdělku, vyššího vzdělání se dostane pouze dětem bohatých nebo těm, které někdo finančně podpoří (projekty adopce na dálku a podobně). Výuka na základních a často také středních školách je v holých místnostech, mnohdy bez lavic a jakýchkoli pomůcek. Ve městech nosí děti školní uniformy podle školy, do které chodí, a do škol je svážejí školní autobusy.

 

Masajové – nepřátelé i průvodci turistů

Měli jsme s Masaji „dobrou turistickou zkušenost“, proto jsme se divili, když nás průvodce upozorňoval, že od některých masajských vesnic se musíme držet co nejdále a odjet co nejrychleji, protože tamní na auta s turisty házejí kameny, jelikož je považují za ty, kteří je připravují o původní pastviny. U jiných masajských vesnic jsme mohli v klidu zastavit a naši domorodí řidiči jim zanesli něco z našich zásob, většinou barel vody.

S Masaji jsme se setkávali i při zastávkách na focení a podobně. Mnohdy se najednou objevili a chtěli být obdarováni. Dětem jsme vezli čepice, trička, zubní kartáčky, tužky a bloky.

Masajové pro nás byli ale nepostradatelnými průvodci na výletech do odlehlejších koutů africké přírody. Byli milí a pozorní, připraveni pomoci při překonávání překážek. Většina z průvodců mluvila anglicky, ale i s ostatními se dalo dohodnout posunky.

 

Text a foto: Helena Glezgová

Jdeme-li rušnou Karlovou ulicí v Praze, můžeme z amplionu ve všem tom turistickém shluku a shonu slyšet nereprodukovanou hru na klavír z Divadla Ta Fantastika. V jeho předsálí každý den hraje česko-srbský klavírista Dobrica Ristić. Směle by mohl hrát v hollywoodském romantickém filmu. Na první pohled působí jako světák jižního typu a zdá se, že tomu odpovídá i jeho temperament: je bezprostřední, společenský, šarmantní, rozesmátý a galantní.

 

Příjemný, leč povrchní první dojem však v mnohém překračuje: je to hluboký, skromný, neokázalý a statečný člověk s jemnou a lyrickou duší, ale také bystrý a vtipný pozorovatel a glosátor života. Sám o sobě v mírné nadsázce říká, že je jeden z posledních žijících romantiků. Denně zde přehraje celou škálu mezinárodních šlágrů a lidé, kteří sem přicházejí, tleskají a zpívají.

 

 

Hrou umíte posluchače strhnout. Jak to děláte?

Hraji všeobecně oblíbený repertoár a hraji jej rád. Neustále si jej rozšiřuji a každý den cvičím, abych byl v kondici. Snažím se odvádět profesionální výkon. Je mi velkým potěšením sdílet radost či dojetí z hudby s publikem.

 

Máte rád klasiku?

Ano, v hudbě, literatuře i módě. Klasickou hudbu mám rád, Mozarta a další velikány nesmírně obdivuji, ale myslím, že na poli takzvané vážné hudby již bylo řečeno vše. Problémem dnešní hudby není nedostatek interpretů, ale nedostatek skladatelů, skutečných tvůrců, géniů jako byl Mozart. Skladatelé dnes chtějí být co nejoriginálnější, chtějí se vymykat, přičemž se domnívají, že toho dosáhnou tak, že nebudou dodržovat tradiční hudební postupy. Mám však za to, že se jedná o omyl.

 

V současnosti  připravujete komerční projekt Romantic Rock Piano…

Projekt zahrnuje mou osobní interpretaci rockové hudby bývalé Jugoslávie, respektive romantické piano ve spojení se smyčcovou sekcí a akustickou kytarou.

 

Proč romantické piano?

Protože rocková hudba bývalé Jugoslávie, takzvaný ex you rock, je velmi romantická, a to jak po stránce hudební, tak textové. Hudba dřív obecně byla romantičtější než dnes. Je to pomalé, je to o lásce a citu. Jedná se většinou o zamilované texty, někdy filozofické. Takovou hudbu miluju. Je romantická, to znamená krásná a smutná dohromady. V bývalé Jugoslávii tento směr představovala, dnes již bohužel zaniklá, legendární skupina Bijelo Dugme. Některé z jejích textů napsali srbští básníci Duško Trifunovič a Vlado Diak.

 

Můžete kapelu Bijelo Dugme blíže představit?

Bijelo Dugme byla mánie. Přirovnal bych ji k beatlománii. Skupina vznikla v Sarajevu v roce 1973 a její název v překladu znamená Bílý knoflík. Nikdo nezaplňoval stadiony v takových rozměrech. Všichni si přišívali na čepice nebo na svetry symbolické bílé knoflíky. Byl to fenomén, který neměl v Evropě obdoby. Z této kapely vzešel Goran Bregović a samozřejmě také její vynikající první zpěvák Željko Bebek, který byl kdysi legendou, ale v Čechách bohužel příliš známý není. Kapela se stala symbolem nejen své doby. Její písně se staly hity, na území bývalé Jugoslávie je zná každý, zpívají se stále.

 

Vaším komerčním vzorem je jugoslávská rocková a popová hvězda Zdravko Čolić. Texty jeho písní jsou také romantické?

Ó, ano. Velice. Třeba jeho píseň Kak by moja bila (Kdybys byla moje) má tak podmanivou hudbu a slova, a Čolič ji navíc provedl vskutku bravurně, že mu museli dát ochranku, neboť se na něj lepily ženy, aby se s nimi oženil.

 

Jste jižní Slovan. Co je to podle vás „slovanská duše“? Myslíte, že něco takového mají i středoevropští Slované Češi?

Pro mě je „slovanská duše“ širší, v podstatě až univerzální pojem. Nechápu jej jako něco specifického pro Slovany, protože člověk, který je Slovan, se nemusí chovat jako Slovan, nebo může „slovanskou duši“ potlačovat. Vím, že tradiční chápání slovanské duše se pojí s pojmy jako lyrismus, romantismus, zasněnost, snílkovství, fantazie, filozoficko-existenciální tázání, jistá vnitřní rozpolcenost, pohostinnost, atd.  Ano, to vše ke slovanské duši patří. Ale pro mě osobně je to ještě něco jiného. Je to otevřenost ve smyslu úzké vazby k pravdě a upřímnosti. Není to chytráctví, zaprodanost, diplomatické kličky, je to bezelstnost. Pokud se ptáte, zda Češi mají slovanskou duši, tak ano, někteří určitě, ale ne všichni.

 

Máte specifický vztah k zemi, se kterou je pojem „slovanská duše“ spojován především – k Rusku. Proč?

Rusové mají velkolepou literaturu, kde je slovanská duše mistrovsky vyobrazena a kde má „slovanská duše“ coby pojem zřejmě své kořeny. Mají skutečně světové autory, které jiné slovanské národy nemají. Kdybych měl jmenovat současnou ruskou osobnost, o které se domnívám, že má onu slovanskou duši, a pro kterou tento pojem něco skutečně znamená, pak je to světová oftalmologická špička, vědec, spisovatel, cestovatel a dobrodruh v jedné osobě Dr. Ernst Muldashev. Působí na vyhledávané oční klinice v městě Ufa, nedaleko pohoří Ural. Z jeho úst jsem několikrát osobně slyšel: „My tady léčíme duší….!“ A že se podle toho chová, dokládají např. i následující situace: při bojích na Ukrajině střepina z granátu zasáhla oko malého ukrajinského chlapce. Jeho rodiče neměli peníze na náročnou a drahou operaci, kterou musel podstoupit. Doktor Muldashev chlapce přijal, operaci provedl a uhradil ji sám. Naopak nastala situace, kdy se manželce bohatého arabského šejka dostala do oka, tuším, kyselina a on přišel za doktorem Muldashevem a nabízel mu, že každému doktorovi na jeho klinice věnuje auto v hodnotě jednoho milionu dolarů, když ji přijme. Doktor Muldashev mu však ukázal dveře a doslova a do písmene ho vyhodil.

 

Při jaké příležitosti jste se s tímto lékařem setkal? 

Mně osobně provedl Dr. Muldashev dvě větší úspěšné operace, které zásadním způsobem změnily můj život. Díky němu jsem tím, kým jsem dnes. Je to výjimečný talent. Jeho práce mikrochirurga je nesmírně těžká, ale neuvěřitelně krásná. Jsme dokonce tak trochu kamarádi. Po úspěšné operaci jsme si dlouho povídali, dostal jsem i vodku… Je to velmi milý člověk, s kuráží a silným srdcem a je s ním legrace. Musím říct, že jsem Ufu chápal dokonce jako svůj druhý domov. Měl jsem zde i hodně kamarádů. Je mi však blízké i to, co řekl ruský básník Jesenin, že pro křesťana domov není jen Rusko, ale celá zem.

 

Jihoslovanská duše je zároveň duše balkánská. Co znamená balkánská duše v jugoslávské rockové písni?

Zatímco v Čechách se pojem duše používá spíše výjimečně a patří spíše do niterné až náboženské sféry, na Balkáně je tomu jinak. Tam se nejen v písni mnohem více pracuje s emocemi a patosem. Vše je mnohem osudovější, víc na život a na smrt, vše se hlouběji prožívá. Kromě romantických vzplanutí a velkých gest lásky se běžně setkáváme s pojmy jako zraněná duše, jed v srdci, osud, vina, prokletí, výčitky, ve jménu zraněné lásky se dovolává Bůh, chápaný jako soudce. Zdálky to občas připomíná dokonce až citové vydírání či manipulaci a někdy snad i lehké „chucpe“, ale to vše je zaobaleno do hudebně a veršově nádherného a romantického hávu, že to nejedné dívce zamotá hlavu. Balkánci sami vidí svou mentalitu v pojmech srdce, duše, hudba, přátelství, pomoc, smích, rodina, pohostinnost. Osobně mám z Balkánu nejraději Sarajevo, tam vznikly písně, o kterých se bavíme, a také podoba balkánské duše je mi tam nebližší.  

 

Můžete srovnat postavení hudby v Čechách a v Srbsku?

V tomto smyslu je Srbsko jiná planeta. Živá hudba a zpěv jsou přirozenou součástí života. Když jedu do Bělehradu, vždy se těším na to, jak mi v každé restauraci zahrají píseň, kterou si vyberu, třeba Laku noć sviraći či Oprosti mi što te volim, a jak si zazpívám. V Srbsku se v restauracích a hospodách hraje až do rána. Hudba a zpěv jsou všeobecně přijímané jako hodnota, panuje k nim úcta a respekt. V restauračních zařízeních obvykle znějí harmonika, tamburína, kytara a někdy také klarinet. Hosté na muzikantech nešetří. Srbové dají za hudbu poslední peníze.  

 

Co dělají vaši rodiče? Z jaké rodiny pocházíte?

Můj otec se od nepaměti zabývá obchodem s loutkami. Jako kluk jsem mu pomáhal prodávat, takže jsem kromě hudebníka také ostřílený obchodník. Je v tomto oboru opravdu mistr. Zabývá se jimi obchodně, ale i jako jejich propagátor a lektor workshopů. Účastnil se mezinárodních veletrhů v Německu a Americe, měl obchod ve Španělsku. Jedná se o značkové loutky, které vyrábí specializovaná ruční výrobna. Moje matka pracuje v obchodě s parfémy. Jinak se věnuje domácnosti, což dělá se skutečnou bravurou. Je to nádherná žena a laskavá matka. Mimo jiné také krásně zpívá. Vděčím jí, stejně jako otci, za mnohé.

 

Často mluvíte o svém psu…

Další legenda! Rocky byl zlatý retriever a třináct let vážený člen rodiny. Měl neopakovatelnou povahu, po které se mi často zasteskne, a byl také tak trochu průšvihář: jednou jsem s ním šel, ještě jako kluk, Pařížskou ulicí. Naproti nám šli nějací lidé, kteří také měli zlatého retrievera. Byla to fena. Za normálních okolností by Rocky ztratil hlavu, ale tentokrát si jí vůbec nevšímal a táhl mě dál – na Staroměstské náměstí. Neomylně se zastavil tam, kde opékali sele. Vyvalil oči, vyplázl jazyk a dlouho a upřeně se díval. Mezitím nějakému zákazníkovi odřízli kousek a on zaplatil sto třicet korun.  Rocky ze selete nespouštěl oči. Začal štěkat a výt. Nedal se odvést pryč. Začínal jsem být nevrlý, Rocky na mé povely nereagoval, stal se pánem situace. Nakonec se stalo něco neočekávaného: prodavač uřízl stejně velký kousek selete jako zákazníkovi a hodil jej Rockymu. Maso zmizelo, prodavač se zasmál a nad mým kostrbatým vysvětlováním, že bohužel nemám u sebe peníze, mávl rukou…

 

***

Dobrica Ristić (*22. 2. 1990, Kragujevac) je český klavírista srbského původu. Vystudoval Konzervatoř Jana Deyla a absolvoval herecké kurzy v Divadle DISK u prof. Vinaře z DAMU. V Praze žije od svých tří let, kdy jeho rodina emigrovala z Jugoslávie. V letech 2009–2012 byl klavíristou v Paláci U Kočků v Praze. V současné době působí jako klavírista v divadle Ta Fantastika.

 

Autorka: GR, Foto: Michal Kubelka, autorka

Zborov, Bachmač, Arras a Terron – to jsou místa bojů našich legionářů za první světové války v Rusku a Francii, která vstoupila do naší obecné i vojenské historie. Také italské legie mají své slavné bojiště. Jmenuje se Doss Alto, a na rozdíl od ostatních není městem ani městečkem, ale opuštěným vrcholem v horském masivu u Gardského jezera.

 

Vojenské jednotky složené z Čechů a Slováků se začaly vytvářet již na počátku války na podzim 1914 z krajanů žijících dlouhodobě či pobývajících v Rusku a ve Francii. Na konci srpna se zformovala v rámci francouzské Cizinecké legie rota Nazdar, která 9. května následujícího roku svedla statečný a krvavý boj u Arrasu. Po něm v důsledku vysokých ztrát přestala existovat. Nové československé jednotky byly ve Francii postaveny až na podzim 1917 ze zajatců převezených z Ruska, Srbska a Itálie a z krajanů z USA. Místy jejich nejslavnějších bojů se v říjnu 1918 stalo okolí měst Terron a Vouziers v Argonách na řece Aisne.

 

Krajané v prvních řadách

V Rusku, kde žilo nejvíce českých a slovenských vystěhovalců, byla na podzim 1914 vytvořena Česká družina, která plnila především průzkumné a rozvědné úkoly na východní frontě proti německé a rakousko-uherské armádě, v níž sloužila řada vojáků z českých zemí a Slovenska. Výborně se osvědčila a po únorové revoluci v Rusku se stala základem pro výstavbu Československého vojska na Rusi ze zajatců. Nejprve československé brigády, která svedla v červenci 1917 slavný boj u Zborova a byla rozšířena na divizi, následně i na československý sbor, který bojoval u Bachmače a ovládnutím sibiřské magistrály znemožnil návrat statisíců zajatců německé a rakousko-uherské armády a jejich nasazení na západní frontu.

Čeští a slovenští krajané v Rusku a Francii (ale také v USA a dalších zemích) spojovali od počátku války boj proti Německu a Rakousko-Uhersku se zápasem o vznik samostatného a svobodného československého státu. Stejný cíl měl i náš zahraniční odboj reprezentovaný T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Štefánikem a postupně se k němu přihlásila i velká část českých a slovenských zajatců v Rusku a Itálii, kteří po počátečním váhání byli ochotni jít znovu do války.

 

Itálie bez Čechů a Slováků

Nejsložitější situace ze zemí Dohody byla v Itálii. Podle odhadů tu žily necelé tři stovky Čechů a Slováků. V zemi nepůsobil žádný krajanský spolek či organizace a dokonce ani Sokol, který měl v Rusku i ve Francii z počátku hlavní podíl na vytváření jednotek z krajanů.

Při dlouhých bojích na řece Soča v letech 1915 až 1916 padlo do italského zajetí velké množství českých a slovenských vojáků rakousko-uherské armády, kteří byli soustředěni v zajateckých táborech. Vedení našeho zahraničního odboje se s odvoláním na výborné zkušenosti s československými dobrovolníky ve Francii i Rusku snažilo dojednat s italskou vládou vznik podobných jednotek i z Čechů a Slováků v italských zajateckých táborech, ale dlouho naráželo na silný nesouhlas.

Na konci roku 1916 bylo v Itálii již více než deset tisíc zajatých Čechů a Slováků. V táborech však byli společně s Němci a Maďary, a dostávalo se jim různých příkoří. Přesto byla většina šťastná, že vyvázla z války se zdravou kůží a měla jediné přání: dočkat se konce války. Znovu vzít do ruky pušku a jít do boje zajatci odmítali.

 

Češi a Slováci nejsou „tedesci“

Italská veřejnost vnímala všechny zajatce jako „tedesci“ neboli Němce a dlouho nechápala, že jsou mezi nimi i velmi podstatné rozdíly. Národní rada československá v Paříži se snažila českým a slovenským zajatcům jejich osud ulehčit, ale narážela na nezájem italské strany. Až na konci roku 1916 se podařilo Ing. Karlu Veselému, bývalému řediteli cukrovaru ve Ferraře s dobrými styky, přesvědčit důstojníky zajatecké komise italského ministerstva války, že rakousko-uherští zajatci nejsou jednolitá masa a že je třeba je rozdělovat podle národnosti.

Zajatí Češi a Slováci byli postupně soustřeďováni v táborech v Bibione, Taggiu a Aquile, důstojníci v Pole a Finalmarinu. Nejvíce zajatců (okolo čtyř tisíc) zamířilo do tábora Santa Maria Capua Vetere severně od Neapole. Z počátku s nimi zůstalo i několik stovek Rakušanů a Němců, kteří tu byli už dříve a chovali se k Čechům a Slovákům povýšeně a nadutě. To vedlo nejen ke stálým stížnostem, ale také k národnostnímu uvědomování zajatců. Bylo jim zřejmé, že po válce, ať vítězné nebo prohrané, se na podobě podunajské monarchie a jejímu přezíravému vztahu k Čechům nic nezmění. Počet zajatců, kteří chtěli jít aktivně bojovat za samostatný český či československý stát, narůstal.

 

Dobrovolnický sbor

V polovině ledna 1917 se asi tři desítky z nich tajně sešly a dohodly se na založení organizace, kterou nazvaly Československý dobrovolnický sbor. Jeho členem se mohl stát každý zajatec, který „uznává za svoji mravní povinnost se zbraní v roce bojovat za samostatnost československého národa a státu“.  V čele sboru stál jako starosta Jan Čapek, velký sokolský nadšenec, vlastenec a výborný organizátor. Sbor začal působit i v dalších zajateckých táborech s Čechy a Slováky a v dubnu měl už čtrnáct set členů a v říjnu na tři tisíce.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test