český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Ukazuje lidem, že to jde. S pětadvaceti dny dovolené celoročně cestuje po světě a často s sebou bere babičku, čtyřletou dceru i kamaráda s ne moc dobrou angličtinou. O svých cestovatelských zkušenostech Hana Machalová ze Vsetína už rok přednáší po celé republice a dodává lidem kuráž k cestování.

 

Trvá to přesně šest minut, než se celý sál poprvé rozesměje, a výbuchy smíchu pak provází celou dvouhodinou přednášku Vsetíňanky Hany Machalové. Téma přednášky – levné a chytré cestování – lidi zajímá a toho, že jim ho někdo umí neškrobeně naservírovat, si cení. Olomoucké Divadlo na Šantovce, které pojme až 250 hostů, cestovatelka dva dny po sobě vyprodala. Hanácká metropole přitom byla jen jednou z mnoha jejích zastávek na cestě za publikem, které touží vidět svět. V jarních měsících už přednášela v Liberci, Českých Budějovicích nebo Valašském Meziříčí, začátkem května ji pak čeká Rožnov pod Radhoštěm, Staré Město u Uherského Hradiště, Havířov, Hradec Králové…

 

Cestovatelka, asistentka ředitele a máma

Hlavní aktérka přednášek, Hana Machalová ze Vsetína (na snímku), boří mýty, že je cestování drahé, časově náročné a nebezpečné: „Myslím, že jsem přesným ztělesněním všech „ale“ a „až“, na které se lidi, kteří necestují, často vymlouvají. Jsem z malého města, na každé letiště je to od nás daleko, navíc mám malé dítě a vitální babičku. Řekla bych, že co se týká podmínek pro cestování, těžko mohou mít ostatní pocit, že je mají horší než já. I proto bych chtěla všem, kteří otálejí s nákupem letenek a jízdenek, ukázat, že jediné limity, které máme, jsou ty v našich hlavách…“

Machalova 4

 

Na dovolenou za celoroční úspory? Nesmysl

Sedmkrát obletěla zeměkouli a každoročně navštíví téměř dvě desítky zemí, málokdo by byl tedy povolanější své zkušenosti sdílet s ostatními. Každému městu, v němž přednáší, dává na míru sestavený návod, jak chytře a levně kdykoli v průběhu roku vyjet do světa. Na svém osobním příkladu ukazuje, že omezený počet dní dovolené, závazky ani finance nejsou pro cestování překážkou. Podle jejích rad a zkušeností si lidé plní cestovatelské sny o exotických destinacích, lítají co tři měsíce k moři a víkendy tráví v evropských metropolích.

A co dělá jinak než ostatní? „Většina lidí celý rok šetří, a pak jede v nejvyšší sezoně na nějaké extrémně drahé místo, kde svoje několikaměsíční úspory během velice krátké doby, týdne, čtrnácti dnů, vyhodí do vzduchu. Nevadí jim davy turistů, ani vysoké ceny. Dokonce jsou ochotní zaplatit si za lehátko na pláži, což je pro mě naprosto nepřijatelný nesmysl. Já jezdím do světa celoročně, každý měsíc, a je mi jedno, jestli je zima nebo léto. Památky v Římě či Paříži jsou v únoru stejné jako v květnu, ale vyhnete se davům turistů.“

 

Víc než zaměstnání nás brzdí výmluvy 

Při plánování výletu či dovolené my, Češi, prý často opakujeme stejnou chybu. „Je spousta destinací, o kterých lidé sní, ale mají pocit, že tam musí zůstat minimálně tři týdny, měsíc, aby něco viděli. Mít ale pokaždé k dispozici tak dlouhý časový úsek se nejeví reálně. Zastávám názor, že je vždy lepší vidět alespoň něco za kratší čas než nic,“ zdůrazňuje Hana Machalová a doporučuje ostatním kalkulovat při plánování cest s víkendy, státními svátky nebo pauzami mezi směnami. „Dnes máme výhodu, že je doprava velmi levná a navíc frekventovaná, evropská města si tak klidně můžeme prohlédnout i během tří dní. Nemusíme mít pocit, že tím, že jsme zaměstnaní, o něco přicházíme.“

Machalova 3

 

Platit za plážové lehátko není v pořádku

Někteří si dovolenou bez moře už neumí představit, nejde ovšem o fixní náklad nebo položku, která musí každoročně nutně zatížit rodinný rozpočet. Dá se pořídit i chytře! „Například ke Středozemnímu moři a okolním mořím, Jónskému, Jadranu, je lepší jet mimo sezonu. Tato moře jsou svou polohou určená především pro Evropany a na to, jak jsou s prominutím obyčejná, jsou pobyty zde extrémně předražené,“ upozorňuje cestovatelka a dodává: „Navíc se tu dost často opakuje nešvar, který se ve světě moc nevidí, a to že si hotel sám pro sebe zabere pláž, naskládá na ni stovky lehátek a dokonce za ně vybírá peníze! Tohle třeba na Havaji, v japonské Okinawě nebo na Filipínách neexistuje. Tam jsou nekonečné kilometry pláží, po kterých si každý může chodit, jak se mu zlíbí.“ Za stejné peníze, které v létě utratíme třeba za Řecko, můžeme v zimě vyletět na mnohem atraktivnější místa: „Od prosince do května je takřka všude v exotice, tropickém a subtropickém pásmu fantastické počasí!“

Machalova 2

 

Místo do lázní vozí babičku do Dubaje nebo na Island

Cestovatelka je pyšná, že často cestuje s několika generacemi, a během své přednášky hrdě ukazuje fotky své dcery i babičky. „Za peníze, které by babička zaplatila za pět dní v českých lázních, se koupe v Dubaji. Často jezdíme všechny generace pospolu,“ říká Hanka.

V únoru byly tři generace žen z její rodiny společně na Maltě. Letenka stála každou šest set korun. „Myslím, že to je částka, kterou ve svém rozpočtu najde i důchodkyně, pokud chce. Sice se nekoupete v moři, ale památky tam jsou stejné jako v létě. Máte jiný druh zážitku, vidíte, jak dané místo vypadá a funguje… Za mě je to pořád přijatelnější varianta než být doma, dívat se z panelákového okna a brečet, že se nikam nepodíváme.“

 

Jde to i bez zbytečného strachu

Neukazuje lidem sny, něco nesplnitelného, ale to, co má každý z nás na dosah. Za luxus nepovažuje drahé hotely, ale zážitky. A zásadně necestuje za úspory: „Tím, že cestuju často, nemám vlastně čas si na cestování naspořit. Jak měsíční příjem přichází, tak zase odchází.“ Strach a obavy podle jejích slov nejsou na místě: „Nechápu, proč lidi tak často myslí na to, že se jim určitě něco šíleného stane jen proto, že vyjedou na cestu. V panice myslíme na nějaký vysoce nepravděpodobný extrém – unesou mě, zabijí mě, spadne letadlo, ztratím se… Přitom statisticky je pravděpodobnost, že se vám stane něco takto šíleného, asi tak 0,000001. To vás dřív zabije rampouch, který na vás spadne doma ve vedlejší ulici ze střechy.“

Machalova 5

Na přednáškách Hany Machalové se dozvíte, kde a jak si počíhat na levné jízdenky a letenky nebo jak najít v cizině cenově dostupné ubytování. Poradí také nejrůznější vychytávky – od dopravy na letiště přes zaparkování auta až po nocování v letištní hale. Její přednáška otočí vaše představy o cestování o 180 stupňů. A navíc se budete od první do poslední minuty bavit!

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Hany Machalové

Vítězem 25. ročníku ankety o nejoblíbenějšího učitele České republiky Zlatý Ámos se stal David Turek ze Základní školy v České Kamenici. Podle poroty v čele s Janem Cimickým se mu nejvíc ze všech povedlo vystoupení ve finále, na které ho přijeli podpořit, stejně jako další čtyři finalisty, žáci a příznivci. Oficiální korunovace proběhla na slavnostním galavečeru 24. března v pražském hotelu Ambassador Zlatá husa.

Koruna

Nálada v sále byla vynikající. Všichni, děti i dospělí, fandili z plných plic. Někteří s sebou přivezli transparenty, jiní řehtačky a dokonce i buben, aby bylo (nejen na jevišti, ale i v hledišti) jasné, kdo je nejlepší. Známý tanečník Jan Onder, který celé finále moderoval, měl co dělat, aby jiskřivou atmosféru zvládl. „Na moderování ankety jsem se moc těšil,“ uvedl po skončení finálového odpoledne. „Jsem z učitelské rodiny, takže to prostředí dobře znám, a pracovat s dětmi je pro mě velká radost. Tady se spojilo všechno dohromady. Bylo to super!“

Bubny

 

Jak to dopadlo?

  • Dětskou Ámoskou, kterou zvolila dětská porota, se stala Lucie Bakalová z holešovského gymnázia.
  • Titul Ámos sympaťák získala díky hlasujícím programu ČT:D Helena Lísková ze ZŠ Ladova Litoměřice.
  • Ámosem fyzikářem se letos stal Vladimír Vochozka a oranžová učebna od ČEZ vznikne na ZŠ Planá nad Lužnicí.
  • Ámosem chemikářem byla korunována opět Lucie Bakalová z gymnázia v Holešově. Na vybavení odborné učebny získala padesát tisíc korun od nadace Unipetrol.
  • Ámosem matikářem je Michal Čečák z pražské ZŠ s rozšířenou výukou jazyků K Milíčovu.
  • Titul Ámos češtinář si odvezla Lucie Čimerová ze ZŠ v Městci Králové. Stejně jako někteří kolegové dostala od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy velkou krabici plnou dárků pro své žáky.

 

Titul a něco navíc

Všechny nominované, kteří se z regionálních kol a semifinále dostali až do závěrečného klání, čekal nejen samotný boj o korunu krále českých učitelů. Získali i mnoho nezapomenutelných zážitků. Mezi největší vzpomínky bude určitě patřit setkání s prezidentem Milošem Zemanem na Pražském hradě a prohlídka neveřejných reprezentačních prostor naší nejvýznamnější památky. A další je ještě čekají. Zlatý Ámos totiž se svou třídou vyhrál mimo jiné i zájezd do německého Legolandu v hodnotě padesát tisíc korun.

Pokus

„Letošní ročník je jubilejní a pro nás svým způsobem výjimečný,“ řekl zakladatel a ředitel Slávek Hrzal. „Měli jsme možnost se setkat s více než šedesáti učitelkami a učiteli z celé republiky, které jejich žáci považují za své nejoblíbenější. V srdcích svých žáků zvítězili všichni. Letošní finalisté jsou jejich důstojnými vyslanci, kteří opět potvrdili, že v našich školách učí úžasní lidé.“

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský

Nedaleko Prahy je statek, kde se popásají ovce, kozy a krávy, za ohradou pobíhá drůbež. Na příchozího dýchne nejen typická vůně farmy, ale také všudypřítomná láska a pohoda. Manželé Milada a Josef Froňkovi jsou usměvaví lidé, s rukama plnýma mozolů, ale obrovskými srdci, ve kterých mají místo i pro ostatní.

 

Jezdecká stáj a statek Statenice u Prahy existuje osmnáctým rokem a skýtá prostor převážně k rekreačnímu ježdění, zabývá se však také drezurou koní a parkurovým skákáním. Součástí je ustájení pro deset koní, osvětlená písková jízdárna, pískový lonžovací kruh a výběhy. V hlavní budově se nachází klubovna, sedlovna a veškeré zázemí, včetně toalety a sprchy. Pro školky a školy tam pořádají prohlídky s komentářem přizpůsobeným věku, i s možností ukázky výroby sýrů nebo spřádání vlny.

 

Kůň nemá být sám

Milada s Josefem vyrůstali v Praze, ale v domcích se zahrádkou a zvířaty. „Naší nejstarší dceři jsme pořídili koně k sedmým narozeninám. Kůň ale nemá být sám, tak jsme jich časem měli na zahradě pět,“ vzpomíná Milada. „Chtěli jsme zůstat blízko metropole a developerská expanze nás dovedla sem.“ Časem přibyly i ovce. „Už v Praze se na naše koníky chodili dívat spolužáci ze školky, kterou navštěvovaly další dvě dcery. Do Statenic začaly chodit děti až po vybudování zázemí, a to trvalo poměrně dlouho.“ 

 

Láska i temperament

Froňkovi mají krásný vztah nejen ke zvířatům, ale i k dětem. Za osmadvacet let společného života toho zažili opravdu hodně. Oslovují se Miládko a Josífku a láska a souznění je cítit na každém kroku. „S manželem se máme rádi, máme spoustu společného, ale oba jsme temperamentní, takže se také někdy pohádáme. Ale to k životu patří,“ usmívá se Milada, maminka pěti dcer. „Jsou krásné a zdravé, což v dnešní době považujeme za zázrak.“ Nejstarší Veronika vystudovala dvě vysoké školy najednou a také pracuje s koňmi. „Druhá dcera Adélka už má vlastní rodinu a udělala z nás prarodiče. Vystudovala mělnickou zahradnickou školu a po narození dvojčat poznala, že ji více těší práce s dětmi. Při zaměstnání ve školce vystudovala i ona vysokou školu.“ Prostřední Hedvika pracuje jako veterinární sestra v Plzni, kam se provdala. Pětiletá dvojčata Hanka a Anežka mají život před sebou. „Říkají, že chtějí zůstat s námi na statku a starat se o nás. Kdo ví, co bude. Ty nejdůležitější věci se naplánovat nedají, tak tedy neplánujeme a vždy se jen přizpůsobujeme tomu, co život přináší.“

100 3410

Někdy mají naopak pocit, že se situaci vyhodnotí jinak, než by ji vyřešili ostatní. „Žijeme si prostě po svém,“ vysvětlují. „Jako třeba s našimi psy: Dag byl z útulku, obr nahánějící strach. Sangiho chtěli utratit, protože k ničemu není, když nehlídá,“ vzpomínají. „U nás hlídá tak, že se někdy bojíme, aby návštěvníky neodradil. Oba jsou tu šťastní. Někdo se jich musel ujmout, tak proč ne my? Nám to život nekomplikuje. Víme, že tu budou spokojeni, pro nás to znamená jen víc práce a víc peněz za žrádlo, ale za to nás mají rádi a my máme dobrý pocit, že jsme zvládli jim dát dobrý domov,“ uzavírají společně povídání zalité sluncem a láskou.

 

Práce s dětmi

Pravidelně sem dochází kolem dvaceti dětí, které poznaly, že k tomu než si sednou na koně a vyjedou, patří spousta práce a příprav. Vyčistit a vyhřebelcovat koně, osedlat ho a po jízdě zase odstrojit a vyčistit, to jsou nezbytné kroky, které nelze vynechat. Že je třeba se zvířetem rozmlouvat a brát na vědomí jeho duši, nálady a vrtochy, to už spousta žáků také poznala. „Vždycky dětem říkáme: Zkuste se vžít do toho, jak jim je, líbilo by se vám to? Člověk je taky společenské zvíře, není ani lepší a snad není často ani horší než oni,“ uvažuje Milada.

DSC 9901

Žáci mají skvělé vedení a jejich učitelé jim nic neodpustí. „Pracovat s dětmi je pro nás přirozené a těší nás to,“ usmívá se. „Manžel to s dětmi velmi hezký umí a má u nich respekt.“ Ostatně, u koní to bez respektu ani nejde. „Je pro nás moc důležité podporovat je v lásce ke zvířatům a ekologickému způsobu života. Mnoho dětí totiž netuší, že kráva není fialová. Zní to tvrdě, ale bohužel to tak je.“ O prázdninách tu probíhají oblíbené příměstské tábory a školky pro nejmenší, o které je obrovský zájem.

Děti mohou pravidelně pečovat o zvířátka a mazlit se s nimi, upečou si „ koláče“ z hlíny, objeví kouzlo kaluže a blátíčka a poznají, kdy rozzlobily kočku či psa a oni by je mohli škrábnout nebo kousnout. Díky takovým lekcím se naučí ohleduplnosti, zodpovědnosti a bezpečnému zacházení či chování u zvířat přirozeně a nenásilně. „Doufáme, že díky těmto vědomostem snížíme pravděpodobnost úrazů v souvislosti se zvířaty.“ Většina zkušeností bude všem ku prospěchu i v dospělém věku.

 

Vyučování pro začínající

Pro jezdecký výcvik jsou k dispozici koně různých plemen. Jakmile se dítě rozhodne, že chce jezdit, jednoduše začne a učí se. Kdykoli a jakkoli dlouho. Výuka je individuální, u každého jinak dlouhá. „Nejlepší je začít táborem, kde se děti poznají, naučí se pracovat nejen s koněm, ale i okolo něho,“ říká Josef, který ví o tvrdé práci na statku svoje. Výběhy i stáje tady svítí čistotou, obstarat tolik dobytka je každodenní kolotoč. „Snažíme se přiměřeně k věku a individuálním potřebám rozvíjet kreativitu, fantazii i motorické dovednosti, umožnit výrazné emocionální zážitky a porozumět a respektovat zákonitosti v přírodě. Naučíme žáky poznat mnoho, zdánlivě obyčejných, rostlin a zvířat.

DSC 9859

„Kromě rámcového vzdělávacího programu státních školek nabízíme možnost kontaktu se zvířaty, cvičení jógy, výuku anglického jazyka, možnost mnoha nejrůznějších kroužků. To vše pod vedením zkušených, pedagogicky zdatných profesionálů. V současné době se u nás učí jízdě na koni děti od pěti let i dospělí.“

 

Bez chemie a hormonů

Každé zvíře dostává intenzivní a individuální péči. Froňkovi jsou u něj od porodu až do jeho dospělosti, případně porážky. „Mají svá jména, nejsou pro nás jen čísla a kusy ve stádě. Klademe důraz na šetrnost a láskyplnost. Například krávy dojíme ručně. Respektujeme přirozené životní cykly a potřeby každého jedince, nepoužíváme hormonální přípravky, antibiotika a jiné chemikálie. V případě potřeby podáme homeopatika, byliny, esenciální oleje a vitaminy. Spolu s vakcinací a odčervováním se tento přístup ukazuje jako ekologický a efektivní.“ Díky tomuto způsobu chovu, kvalitní potravě a dostatku pohybu jsou zvířata zdravá a získané produkty kvalitní a chutné. „Výjimečně také sáhneme k lékům, ale je to až poslední možnost,“ vysvětluje Milada.

20180405 160209

Hříbata na statku

„Všechna hříbata jsou jako naše děti,“ říká s láskou Milada. „Jen s tím rozdílem, že ty se nám nevdají.“ Prvním přírůstkem byla Tany, která 5. dubna oslavila sedmnáctiny a už je také maminkou. Porodila Trisse, kterému byl kmotrem Petr Hapka. Třetím je syn klisny Grace- Getro, čtvrtým je Gabriel, také od Grace a má kmotru Veroniku Žilkovou. Páté hříbě Cairu křtila Olga Dabrowská současně s Gabrielem, starším o deset dní. „Náš benjamínek je Plavuňka, ale jistě nebude poslední. Mnoho lidí se nás ptá, proč máme hříbata. Prý je s nimi spousta práce a je přece levnější koupit si mladého koně. Já jim odpovídám: Ano, máte pravdu, ale je to přesně jako s dětmi. Zeptejte se mámy, která má víc jak dvě děti, proč proboha tolik? Rozumem to nepochopíte, ale stojí to za to.“

 

Plavuňka z Větrné hůrky

Vloni 20. července se narodila kobylka. Krátce po narození jí však osud sebral maminku, a tak ji odkojila a vychovala klisna Grace, která byla poblíž. Slečna dostala jméno Plavuňka z Větrné hůrky a důvod byl dočista prozaický. „Když jsem četla dětem pohádky, moc se mi líbila ta o víle Plavuňce, která se setkala s malým koníkem,“ vzpomíná Milada. „Tedy když se malá narodila, hned jsem věděla, jak se bude jmenovat.“ A Josef dodává: „Protože u nás na kopci dost fouká, začali jsme tady říkat Větrná hůrka.“ V září proběhly křtiny. Role kmotra se zhostil herec, milovník koní a kamarád Václav Vydra. Popřál kobylce krásný život a hodně zdraví. „Jsem přesvědčen, že koně, kteří mohou volně pobíhat v přírodě a mají dostatek pohybu a lásky, nemají důvod být nemocní,“ dodal kmotr závěrem.

 

Skok do nového roku

Froňkovi mají rádi tradice. Ať původní nebo nově vznikající. Jednu vymysleli spolu s trenéry už předloni, a tak letos 1. ledna přišel už druhý Skok do nového roku. Přilákal milovníky koní nejen aktivní, ale i ty, kteří ke koním vzhlížejí pouze ze země. Každý se mohl vyhoupnout do sedla a pomyslně vkročit do nového roku a starý nechat za sebou. „Rádi bychom, aby se to stalo tradicí,“ řekla Milada o mrazivém novoročním odpoledni. Byla zima, ale sluníčko krásně svítilo a dramaticky vyhlížející mraky doplnily kulisu jedinečnosti.

„Den před Štědrým dnem děláme Vánoce pro koně. Přijdou děti a společně zavěšujeme jablka a mrkev s natí nad krmelec se senem, a pak se jen kocháme, jak loví, kývající se a točící se pamlsky.“

 

Co bude dál?

„Máme deset koní včetně hříbat,“ přemýšlí Josef. „Teď jsme nechali připustit další klisnu. Zatím pokaždé, když jsme připouštěli, zabřezla. Věřím, že se to povede i tentokrát a za jedenáct měsíců přijde další hříbě. Nejmladší je teď Plavuňka, jejíž otec Artis skáče parkur a je šampion.“

V současnosti taky roste dům, ve kterém Froňkovi plánují soukromou školku. Plány mají, co nemají, jsou zaměstnanci, protože by je nedokázali zaplatit, ale kdoví, co všechno čas přinese. Více o statku i zdejších aktivitách se dozvíte na webu.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský

Převoz těla kardinála Josefa Berana z Vatikánu do Prahy se uskutečnil v pátek 20. dubna. Kardinál Dominik Duka OP tak ve spolupráci s vládou a dalšími institucemi splnil poslední přání svého předchůdce pronásledovaného komunistickým režimem. Slavný pohřeb v pražské katedrále se pak uskutečnil v sobotu 21. dubna.

V pátek 20. dubna 2018 přistály na pražském letišti Václava Havla ostatky kardinála Josefa Berana. Splnilo se tak jeho dávné přání a letité úsilí jeho nástupců na pražském arcibiskupském stolci. V okamžiku přistání se na počest kardinála Berana rozezněly na pět minut zvony ve všech kostelích. Toto rozhodnutí kardinála Dominika Duky OP mělo připomenout a uctít památku kardinála Josefa Berana.

 

Boží řeč do naší doby

„Bude to vlastně pohřeb pražského arcibiskupa v jeho diecézi. Byla to jeho rodina, která projevila pevný záměr, že je třeba splnit jeho poslední přání, které je napsáno v jeho závěti –  být pohřben v katedrále a nebude-li to možné, tak v hrobě rodičů,“ komentoval pro Katolický týdeník toto úsilí kardinál Dominik Duka. „Jeho symbolický návrat do této naší situace není náhoda, ale Boží řeč. Tak jsem se to naučil od francouzského dominikána Yvese Cognara – Bůh nemluví jenom v Písmu, ale i v událostech. Jsem přesvědčený, že návrat kardinála Berana do katedrály je jednou z nejvýznačnějších událostí posledních desetiletí. Ve stejný den, kdy vyjde průvod s jeho tělem ze strahovského kláštera, z místa jeho poslední svobodné promluvy, do svatovítské katedrály, se bude konat sjezd současných komunistů. I to je velmi symbolické.“

 

Slavnostní uvítání

Sobotní dopoledne bylo vyhrazeno pro slavnostní procesí s Beranovými ostatky. To vyšlo v 10 hodin po krátké modlitbě ze strahovské baziliky přes Pohořelec Loretánskou ulicí na Hradčanské náměstí. Rakev byla vezena na pohřebním voze taženém šestispřežím starokladrubských vraníků. Na Hradčanském náměstí byla rakev z vozu sejmuta a na krátký čas umístěna na katafalk pod oblouk mezi prvním a druhým nádvořím arcibiskupského paláce. Poté už vše zamířilo do katedrály. Liturgický průvod prošel Bránou gigantů, přes I. a II. nádvoří Pražského hradu do katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Tady pak byla od 11 hodin sloužena slavná mše svatá ke cti svatého Vojtěcha, kterého kardinál Beran mimořádně ctil.

Velký arcibiskup i velký světec se tak ocitli bok po boku, během bohoslužby totiž byla v blízkosti oltáře vystavena lebka mučedníka svatého Vojtěcha, který byl také Beranovým předchůdcem na pražském stolci. Po liturgii byla rakev s ostatky vystavena veřejné úctě a takto setrvá až do pondělí 23. dubna, kdy po večerní poutní bohoslužbě od 18 hodin bude uložena v nově zřízeném sarkofágu.

 

S papežovým svolením

Papež František povolil převoz ostatků v souladu s poslední vůlí Josefa Berana počátkem letošního roku. Tělo bylo dosud pohřbeno ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu, protože vláda v komunistickém Československu nepovolila návrat kardinálova těla do vlasti. Obávala se, že známý a oblíbený kardinál a především naprosto nesmlouvavý kritik komunistického režimu a zejména jeho vystupování proti církvím, by se i po své smrti mohl stát  symbolem a ohniskem protirežimního odporu.

O návrat ostatků kardinála Berana usilovali oba jeho porevoluční nástupci, kardinál Vlk i kardinál Duka. Klíčové bylo ale v této věci rozhodnutí Vatikánu. Snad můžeme doufat, že odkaz kardinála Berana dokáže povzbudit vzdor proti totalitnímu myšlení i v dnešní době.

 

Pomník se vrací na své místo

Beranův návrat do vlasti a do pražské katedrály bude mít ještě jedno symbolické vyjádření. V zadní části katedrály totiž bude umístěn pomník – sousoší svatého Vojtěcha od Karly Žákové. Souvislost tohoto sousoší s kardinálem Beranem je zjevná. Byl to právě on, sám velký ctitel tohoto světce a svého předchůdce, kdo umístil model sousoší do katedrály. Již tento model se stal kultovním místem, mše svaté u něj sloužili význační kněží po řadu let, ale posléze byl odstraněn. Nyní se tedy definitivně vrátí a slovy kardinála Duky půjde o jednu ze „symbolických součástí dostavby katedrály.“

 Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270