český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Malá severočeská obec Lindava má dvě stovky obyvatel. Návštěvníků, kteří se přijedou podívat do sklárny Ajeto, kde vznikají nádherné sklářské objekty, je několikanásobně více – vloni jich prošlo branami závodu na třicet tisíc. Lindavští skláři vyvážejí své výrobky do celého světa a vznikají tu i takové prestižní trofeje, jako jsou Ceny Thálie či ceny Tour de France.

     

Ing. Jaroslav Turnhöfer je ředitelem lindavské sklárny Ajeto od roku 2000. Spolu se svými pětapadesáti zaměstnanci tvoří takovou „sklářskou rodinu“. „Naším největším úspěchem bylo, když jsem na Žofíně přebíral ocenění Firma roku 2014. Byl jsem na naši sklárnu nesmírně hrdý – vyslali jsme nepřehlédnutelný signál, že české sklo žije, má tradici i budoucnost,“ říká pan ředitel.

Proč jste se rozhodl zasvětit svůj profesní život sklu?

Ve škole mě bavila chemie, které jsem se chtěl věnovat, a zároveň jsem hledal obor, který bych mohl studovat blízko bydliště, protože jsem byl aktivní sportovec a nechtěl svůj fotbalový a basketbalový klub opustit. Střední sklářská škola v Novém Boru pro mě představovala skvělé řešení. Lákalo mě sklo vyrábět i prodávat, v mé nynější pozici se obě přání vyplnila. Během svého působení v Ajetu jsem se podílel na prodeji skla v částce téměř jedné miliardy korun. To číslo je neuvěřitelně vysoké.

 

Historie sklárny Ajeto Lindava není dlouhá. Jaký je příběh jejího vzniku?

Je spjatý se jménem Bořka Šípka. Ten v roce 1982 přijel z Holandska, kde žil, na návštěvu Československa. Navštívil sklářskou huť v Novém Boru a seznámil se s mladým, velmi talentovaným sklářem Petrem Novotným. Z dvojice designer – řemeslník se stali přátelé, kteří v roce 1989 založili vlastní sklárnu. Unikátní projekt s osmi skláři, v němž vznikaly slavné Šípkovy objekty, realizovali v pronajatých prostorách a snažili se vybudovat vlastní sklárnu. Oheň v lindavské sklářské peci byl zapálen poprvé v roce 1994, provoz byl slavnostně zahájen 28. října. Bořek Šípek se v roce 2009 vydal na sólovou cestu, ale sklárna Ajeto zůstává díky vysoké kvalitě zdejších mistrů vyhledávaným místem sklářských výtvarníků, designérů i dalších tvůrčích osobností z celého světa.

 

Kdy jste se k Ajetu přidal vy?

Několikrát, když jsem pracoval v jiných sklárnách jako technolog, vedoucí hutního provozu či ředitel výroby ručního skla, jsem měl možnost s nimi spolupracovat. Po několika letech přišla nabídka, abych přijal ve firmě funkci ředitele. Ajeto je v našich kruzích něco jako Real Madrid či FC Barcelona ve fotbale, něco takového se neodmítá. Vlastně si myslím, že jsem na podobnou šanci čekal.

 

Vzpomínáte na počátky spolupráce Ajeta s Hereckou asociací na Cenách Thálie?

S Thálií jsem se setkal ještě jako pracovník Crystalexu Nový Bor, kde původně cena vznikala, design vázy vytvořil Josef Sekyra. Protože se ale ruční výroba v Crystalexu v průběhu let utlumovala, přebrala firma Ajeto závazky spojené se sponzorováním Cen Thálie. U příležitosti desátého ročníku jejich udělování v roce 2002 došlo ke změně designu podle návrhu Bořka Šípka, který použil symbol benátské masky a masky divadelní a vtiskl ji do skla. Úkolu se zhostil naprosto geniálně, vznikla jedna z nejkrásnějších cen, které jsou na světě udělovány.

 

Vzpomenete si na nějaký kuriózní zážitek, spojený s Cenou Thálie?

V roce 2012 jsme vyráběli jejich zmenšené kopie, takové miniatury. Pro zvláštní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkové divadlo si k překvapení diváků přišli Spejbl a Hurvínek. Byla to zajímavá, veselá práce, která nás moc bavila. S výrobou začínáme vždy v lednu, práce trvají do začátku března. Podílí se na ní osm lidí, pro zajímavost: brusič vybrušuje každou z trofejí přibližně čtyři dny.

V čem je vaše sklárna odlišná od ostatních, čím je tak výjimečná?

Od samých začátků se zaměřuje na zakázkovou malovýrobu náročnějších skleněných výrobků a na úzkou spolupráci s různými designery z celého světa, kteří u nás realizují své nápady. Jedná se v mnoha případech o objekty téměř nevyrobitelné, řemeslně nebo technologicky velmi složité, a to nám umožňuje stále se vyvíjet, hledat nové možnosti, posouvat se dál.  Svým zákazníkům garantujeme, že jejich zakázku nebudeme vyrábět nikomu jinému, co věc, to originál. A samozřejmě naši firmu proslavilo i jméno Petra Novotného, jednoho ze tří nejlepších sklářů na světě, a v počátcích i jméno Bořka Šípka.

 

Přinesl jste jako ředitel nějakou změnu?

Řekl bych, že změnu téměř zásadní, otevřeli jsme se veřejnosti. V dřívější době byla Ajeto vnímána téměř jako „alchymistická dílna“, uzavřená, záhadná, zahalená tajemstvím. Já jsem chtěl lidem sklárnu ukázat, aby viděli šikovné ruce sklářů, jejich výjimečnou řemeslnou zručnost, cit pro sklo. Začali jsme organizovat Dny otevřených dveří. Hned napoprvé byl zájem návštěvníků obrovský a dodnes neopadá. Když jsme v roce 2014 jako první z Libereckého kraje a vůbec jako první sklárna získali titul Firma roku, naše popularita ještě vzrostla.

 

Lindava se díky sklárně Ajeto stala asi známější…

To docela určitě. Jednou za tři roky se u nás setkávají skláři z celého světa na Sklářském sympoziu, pořádáme několik dnes již tradičních akcí, na které lidé, a nejen ti z blízkého okolí, čekají, dokonce si zamlouvají účast dlouho dopředu. V prosinci to bývá např. Sklářské peklo, v srpnu Ajeto – fest, festival kapel našeho regionu, kombinovaný s kulinářskými zážitky. S tištěným průvodcem si můžete sklárnu prohlédnout kdykoli, pravidelně pořádáme i prohlídky s výkladem. K uspokojení našich návštěvníků jsme vybudovali sklářskou krčmu.

 

Liší se nějak od běžné hospody?

Je nedílnou součástí naší sklárny, takovým kulturním centrem. Lidé mohou posedět v netradičním prostředí, vstřebat své zážitky, a třeba i ochutnat typické jídlo sklářů – buřty na pivu či pikantní fazole. Kdo chce, může si vyzkoušet v rámci projektu Na vlastní dech vyrobit vlastní skleněný výrobek. Hned za krčmou je umístěna sklářská zahrada, kde se návštěvníci mohou volně procházet a prohlížet netradiční sklářské artefakty vystavené pod širým nebem.

Z čeho máte, jako ředitel, největší radost a jaké jsou naopak vaše největší starosti?

Začnu těmi radostmi. Povede-li se splnit přání zákazníka, které se zdálo, že technicky splnit ani nepůjde, je to naše „vítězství“. Radost mi dělají i pochvalné kritiky návštěvníků, kteří obdivují precizní práci našich sklářů, originálnost naší sklářské krčmy a krásu prostředí.

Naší největší starostí je sehnat kvalifikované a šikovné pracovníky, především brusičů je nedostatek. A máme i běžné, každodenní starosti, když se nemůžeme dopátrat příčiny nějakého nezdaru, protože sklářství je i dnes takovou alchymií, kdy se musí složitě hledat, který z celé řady vlivů problém působí.

 

Prozradíte nějakou mimořádnou zakázku?

Třeba sklo pro stanici dubajského metra, nebo pro hotel v nejvyšší věži na světě, Buržd Chálifa. Našimi věrnými zákazníky jsou země jako Holandsko, Belgie, Itálie, USA, země Dálného východu a v posledních letech zejména Švédsko. Dlouho jsme „bojovali“ o přízeň Angličanů, ale i tuto baštu se nám podařilo dobýt. Pořídil jsem si nástěnnou mapu a zapichoval špendlíky do míst, kam jsme naše výrobky vyvezli. Měl jsem ji plnou, a když před třemi měsíci přišel e-mail z Islandu, že by s námi jedna z designérek chtěla spolupracovat, máme to snad úplně kompletní. Jsem pyšný, že naše výrobky mají velký ohlas a pomáhají udržovat mínění o světové kvalitě českého sklářského umění.

 

Thálie a Tour de France, obě prestižní ceny vznikají právě u vás. Máte vy sám blíže ke kultuře, nebo ke sportu?

Jsem spíše sportovec, sport patří k mému životu odmalička. V poslední době se věnuji hlavně běhu na dlouhé tratě, už jsem si vyzkoušel i maraton. Občas běhám do práce, mám to jedenáct kilometrů, zdolávám to během hodiny. Ale ke kultuře mám taky docela blízko, hraju na klarinet a saxofon, skládám písničky, hudební texty i poezii. Kdybych měl více volného času, věděl bych, jak s ním naložit.

 

Jaká je podle vás budoucnost českého skla?

V nedávné době se šířily zvěsti, že sklářství u nás zaniká, že to není perspektivní obor. Není to pravda. Svou účastí v soutěži Firma roku jsme dokázali, že být sklářem je povolání, v němž se dá uspět, šikovným sklářům je svět otevřen. Myslím, že směr, který zvolila naše sklárna Ajeto, je správný – zakázková výroba ojedinělých, technicky i řemeslně náročných výrobků a designů, po kterých bude stále ze strany designérů a designových studií zájem a poptávka. Našim sklářům dáváme možnost, aby se mohli stále zdokonalovat, snažíme se být ve světové špičce i v oblasti technologií. Stavovská hrdost, profese předávaná z otce na syna, to je podle mě ta nejsprávnější cesta.

 

Jaroslav Turnhöfer se narodil v roce 1963 v České Lípě. Vystudoval Střední sklářskou školu v Novém Boru a dálkově Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor sklo. Pracoval v několika sklářských firmách, od roku 2000 je ředitelem sklárny AJETO Lindava, která úspěšně propaguje české sklo po celém světě. K jeho koníčkům patří sport, četba, hra na hudební nástroje.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Petr Klapper + archiv sklárny

Málokteré místo nabízí tak pestré volnočasové vyžití po celý rok, jako okolí Lipenské přehrady. Pobyt v této lokalitě znamená mnoho krásných zážitků v atraktivním prostředí. In-line bruslení, cyklostezky, Stezka korunami stromů, celoroční bobová dráha, lanový park nebo půjčovna plachetnic přinesou rodinám s dětmi široké možnosti sportovního vyžití. Dnes se podíváme do Království lesa.

 

Zábavný přírodní park v Lipně nad Vltavou je podle slov Vojena Smíška, zástupce lipenského resortu, nejvyhledávanějším místem. Díky desítkám akčních atrakcí a prolézaček tady prožijeme den plný legrace, ale i poučení. Na interaktivních stanovištích se návštěvníci dozvědí užitečné informace o lese a životě v něm.

 

Vícegenerační vyžití

Království lesa přináší zábavu od roku 2016. „Je to zážitkový park, kde se děti při hraní zároveň učí rozeznávat stromy nebo poznávat druhy dřeva, mohou zkoumat a objevovat tajemství přírody. Rodiče je mají na dosah a současně mají jistotu, že se nikam nezaběhnou,“ říká Vojen Smíšek. „Všechny herní prvky jsou inspirované lesem a životem v něm. Rozsáhlá lanová centra připomínají stezky zvířat, pro něž je les domovem a přirozeným prostředím. Tvůrce areálu se inspiroval životem a pohybem veverek, kun, plchů, jezevců nebo lišek, kteří v lese žijí. Současně bylo jeho cílem umožnit návštěvníkům do tajemství skrytého v zeleni proniknout.“ Zatímco děti skotačí, rodiče mohou relaxovat na čerstvém vzduchu nebo si užívat v klidu piknik.

 

Ztratit se? Hravě!

Nová oáza na Šumavě je zasvěcena hrám, dovádění a zdokonalování pohybových schopností. Koho láká stát se aspoň na chvíli součástí lesního společenství, tady k tomu má nejednu příležitost. Co by nám nemělo chybět, je dostatek energie a dobré boty.

Můžeme se zabydlet v bludišti mezi mladými stromky, hravě se ztratíme v mraveništi, nebo si na velké trampolíně vyskočíme až k větvoví vzrostlých stromů. K využití jsou tady originální lanovky, provazové sestavy, stromová městečka, prolézačky či houpačky a mnoho dalších stanovišť. „Všechny herní prvky a sestavy jsou certifikované a promyšleně spojují zábavu s poznáním přírody v jejích rozmanitých podobách,“ vysvětluje Smíšek.

A když si náhodou vezmeme malou svačinu, nevadí. V areálu se můžeme pohodlně občerstvit u kiosků a za zpěvu ptáků načerpat sílu k dalším dobrodružstvím.

 

Moudrá příroda

Na jednotlivých zastávkách se naučíme rozeznávat stromy, zjistíme, jaké vlastnosti má dřevo a jaké jsou možnosti jeho využití. Můžeme si lámat hlavu s poznáváním stop zvířecích obyvatel a pochopíme zákonitosti života lesního společenství. Ohromnou zábavou je zahrát si na originální dendrofon – spolehlivě naladěný hudební nástroj pracující s akustickými vlastnostmi akátového dřeva. Nahlédneme do hmyzího hotelu, okusíme život v duté kládě a můžeme si vyzkoušet hmatový chodník, bludiště nebo různé houpačky a tunely.

Každý návštěvník si odsud odnese i dárek z nejcennějších, a tím je moudrost a bohatství lesa, které se dědí tisíce let od semínka až po vzrostlé mohykány. A jako bonus získáme čistou energii a radost z pohybu na čerstvém vzduchu.

 

Myslí i na školáky

Známé heslo Jana Amose Komenského „Škola hrou“ přesně vystihuje filozofii šumavského království. Mateřským a základním školám nabízí tu nejlepší učebnu pod korunami stromů. „Děti mohou učební látku zažít na vlastní kůži a hned si získané informace vyzkoušet. Kromě rozpoznání zvířat rychle pochopí fungování lesního ekosystému a naučí se rozlišovat patra lesního biotopu se vším, co se k němu váže a co v něm žije. Zároveň si odnesou cenné vědomosti o životě dřeva, co předchází tomu, že ze semenáčku vyrostl urostlý strom a jak je třeba starat se o les i jeho zvířecí obyvatele.“

Učitelé vítají množství obrázkových informačních tabulí, které hravě pochopí i nejmenší děti. „A je tu i dost míst na sezení i odpočinek,“ vysvětluje Smíšek. „Výhodou je i přehlednost celého lesního městečka, díky které děti nikdy neztratíte z dohledu.“

 

Pořád se něco děje

„Rád bych pozval návštěvníky na akce, které tady pořádáme,“ upozorňuje nás mluvčí. „Stále se tu něco děje, proto uvedu jen ty nejbližší. Například 16. června pořádáme Slavnosti dřeva u Stezky korunami stromů. Jejich součástí budou dovednostní soutěže v ručním řezání dřeva, dřevosochání, koncerty a bohatý program pro celou rodinu. Celodenní akce, při které nás opojí vůně lesa, dřeva i krásných výhledů ze Stezky korunami stromů Lipno.“ Kejklíř Půpa a kouzelník Martin Čejka jsou také velmi oblíbení. Půpa je jeden z nejznámějších a nejlepších kejklířů a klaunů v Čechách. Muzikant, žonglér, jednokolkař, chůdař, eskamotér a herec, který byl mimo jiné účastníkem televizní soutěže Talentmanie. Vedle něj stane Martin Čejka, kouzelník a iluzionista, držitel několika cen Grand Prix.

„Pak přijde ŠouflŠou. Čtyři jinoši hrající svérázný dixieland. Tuba práská, trumpeta kvílí, kytara hladí a banjo pohlavkuje,“ objasňuje Vojen. „Dekádami ověřená muzika společně s bezbřehou poetikou textů a neotřelým konferováním jsou příslibem nevídané podívané.“

Mezi pravidelné sobotní programy během května a června patří Bubeníci Djem – Bo – Djem. Ten nejbližší bude 23. června. „Rozezní se tady africké bubny, a to nejen v rámci koncertu. Během workshopu si můžeme vyzkoušet bonga, konga, djembe a další rytmické nástroje. A to samé potom během září a října,“ dodává průvodce.“ Chybět prý nebude ani oblíbený maskot lišák Fox s animačními programy a dětskou diskotékou. Všechny akce a pozvánky, kterých není málo, najdeme na webových stránkách kralovstvilesa.cz.

  

A něco navíc…

Na Lipně se zaměřili na kombinace více služeb. „V letošním roce připravujeme balíčky, které kombinují například Království lesa, Stezku korunami stromů a lanovou dráhu. Rodinná verze zahrnuje vstupy pro dva dospělé a jedno až čtyři děti.“ Lipenský areál tak vychází vstříc početným rodinám a zatím se o to snaží jako jediný subjekt svého druhu v České republice. „Balíčky jsou v prodeji na pokladnách, on-line cestou nebo v Infocentru Lipno. Tradičně se mohou návštěvníci spolehnout také na kartu hosta Lipno.card, která nabízí slevy na jednotlivé služby a atrakce nejen v Lipně nad Vltavou, ale i v okolí. Veškeré informace jsou k nalezení na našich webových stránkách,“ dodává Vojen Smíšek závěrem.

Při výrobě areálu bylo použito:

  • 4300 běžných metrů akátové kulatiny a štípaných kůlů na oplocení (celková váha kulatiny je cca 78 700 kg)
  • 24 900 kusů spojovacích vrutů do dřeva 
  • 4 800 m opleteného ocelového lana o průměru 16 mm
  • 740 m² vysokopevnostní bezuzlíkové sítě 
  • 1100 m³ dřevní štěpky
  • 11 skluzavek
  • 2 tobogány
  • 2 trampolíny 24 × 15 m = 720 m² skákací plochy
  • Celá dodávka prvků k instalaci vážila 143 550 kg

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: kralovstvilesa.cz a autorka

Touhu komunikovat se svým okolím mají děti dříve, než řeknou své první slovo. Příroda to tak zařídila. Věděli jste ovšem, že abyste se s nimi mohli spolehlivě dorozumět, nemusíte čekat, až se rozmluví? Stejnou službu jako slova udělají v komunikaci s batolaty znaky. Program Baby Signs, který je na nich postavený, využívají miliony rodičů a dětí po celém světě. Lucie Tichá (na fotografii), jedna z lektorek programu a maminka dvouletého Jakuba, vám jej představí.

 

Začněme pěkně od začátku, přesněji řečeno od impulsu, který v Lucii vzbudil zájem o znakování slyšících dětí. „Začátky mateřství byly pro mě i syna těžké. První čtyři měsíce jsem měla pocit, že s ničím nesouhlasí, což dával najevo hlasitým řevem. Když jsem pak sledovala kamarádky, jejichž děti uměly říct v roce a půl různý počet slov, ale většina byla jen nesrozumitelná hatmatilka, lekla jsem se. Při představě, že bych na první Kubova slova čekala tak dlouho a stejně bych neměla jistotu, že se domluvíme, mě opravdu jímala hrůza,“ říká třicetiletá maminka ze Slaného. „Nejhorší pro mě bylo asi synovo koupání. To byl opravdu boj,“ vzpomíná a dodává: „Když jsem jednou zoufale seděla u počítače a hledala nějakou možnost, jak zlepšit vzájemnou komunikaci, objevila jsem článek o znakování. Ta metoda mě okamžitě nadchnula, takže jsem pomalu začala odpočítávat dny, kdy bude Kubovi šest měsíců a budeme moci začít se znakováním. Tenkrát jsem si slíbila, že pokud se nám to podaří, tak se stanu lektorkou a budu tuto zkušenost předávat dál.“

 

Mnohaletý výzkum vyvrátil obavy

Program Baby Signs je založený na americké řeči pro neslyšící, ale je upravený tak, aby odpovídal motorickým schopnostem malých dětí a aby znaky byly snadno zapamatovatelné a logické. Světově uznávané autorky a odbornice na vývoj dítěte, Linda Acredolo a Susan Goodwyn, vytvořily na základě dlouhodobého výzkumu unikátní program. „Zkoumaly zhruba sto čtyřicet rodin, aby vyloučily možnost, že znakující slyšící děti nakonec nedají přednost znakům před řečí. Tato obava se nepotvrdila, ba co víc: psycholožky zjistily, že znakování pomáhá v rozvoji řeči, že znakující děti začínají dříve mluvit, mají lepší slovní zásobu, jsou chytřejší a obecně mají i lepší vztah ke svým rodičům,“ sděluje závěry výzkumu Lucie Tichá s tím, že zkoumané děti byly navíc mnohem víc empatické než jejich neznakující vrstevníci, protože se samy v sobě dokázaly lépe vyznat a odmala pojmenovávat příčiny problémů a nepohodlí. Linda Acredolo a Susan Goodwyn původně vymyslely sto znaků pro nejčastější jevy. „My s Kubou jsme si pro začátek vybrali šest z nich a ty jsme začali aktivně používat.“

 

Znak odstranil problém s koupáním

Se znaky Lucie začala, když bylo jejímu synovi Jakubovi šest měsíců: „Na jeho první znak jsem čekala dva měsíce a bylo to ,světlo‘. Zaujal ho lustr, který jsem pravidelně rozsvěcela nad jídelním stolem.“ Znak, který jim oběma ovšem usnadnil nejvíc život, byl znak ,horký‘, souvisel totiž se zmíněnými starostmi s koupáním. „Přestože jsme vodu ve vaničce měřili teploměrem, můj partner i já jsme do ní namáčeli lokty a zdála se nám v pořádku, Kubovi připadala příliš horká. Ve svých deseti měsících nám dokázal pomocí znaku říct, co ho na koupání celou tu dlouho dobu rozčilovalo a proč ve vaničce pořád brečel,“ vysvětluje Lucie.

 

Vyjádření pocitů i beze slov

Smyslům slov děti rozumí už v osmi měsících věku, neumí ale mluvit, znakování jim tedy nabízí možnost komunikace. „První znaky, které děti začínají používat, představují to, o čem s dospělými chtějí nejčastěji mluvit. Týkají se jejich světa. Například to jsou znaky ,světlo‘ nebo ,čepice‘,“ říká lektorka Baby Signs a dodává: „Smyslem programu není umět desítky znaků, ale vybrat si pár klíčových, které potřebujete a o kterých víte, že vaše dítě zajímají.“ Nenajdou-li maminky v sadě znaků ten, který by se jim hodil, nic se neděje – pro potřebu komunikace se svým dítětem si ho mohou vymyslet. Efekt bude stejný. „Znakující dítě si řekne, co potřebuje. Znaky jsou snadné k naučení, co který znamená, se dá většinou z provedení znaku snadno odvodit. Děti si navíc každý uzpůsobí. Nebo si vymyslí vlastní,“ upozorňuje Lucie s tím, že je ovšem potřeba hlídat, aby děti jedním znakem neoznačovaly více věcí.

 

V pravou chvíli slovo nahradí znak

Někteří rodiče mají zbytečné obavy, že bude znakující dítě pouze znakovat a zbrzdí ho to ve vývoji. „Tak to ale není. Pokud na dítě my, dospělí, budeme mluvit, bude nás napodobovat. Je to podobné jako u chození. Dítě se také nejprve naučí lézt a nestane se, že by se kvůli tomu opozdilo chození. Dítě lezoucí po čtyřech vidí, že rodiče chodí, a chce rovněž chodit. Navíc nastane doba, kdy si dítě uvědomí, že mluvit je efektivnější než znakovat, protože si při tom může třeba hrát nebo malovat,“ říká Lucie.

Rodiče se znakování mohou naučit buď online, nebo v rámci seminářů a kurzů. „Není to časově náročné, ani nijak složité! Stačí se jen naučit správný postup a dodržovat jej,“ dodává.

 

Bylo to správné rozhodnutí

„Ze začátku jsem se hodně bála reakcí okolí. Dost jsem si to celé rozmýšlela. Každý, kdo nás viděl, si automaticky myslel, že je můj syn neslyšící,“ vzpomíná lektorka, „když pak začal dělat zvuky zvířat a mluvit, tak na nás všichni koukali jako na blázny.“ Dnes jsou Kubovi skoro dva roky. Na otázku, jak se na jeho vývoji promítlo znakování, jeho matka odpovídá: „Mluví ve větách, krásně skloňuje, umí se omluvit, pozdravit a já už ani nedokážu spočítat, kolik slov má jeho slovní zásoba. Kamkoli přijdeme, každý obdivuje, jak nádherně mluví a na čem všem se dokážeme domluvit.“ Certifikovaných lektorek, jako je ona, máme v ČR několik desítek, a Lucie Tichá jejich řady rozšířila na konci loňského roku: „Jednoduše plním svůj slib a předávám tento úžasný způsob komunikace dál!“

 

***

Z historie programu Baby Signs®

Profesorky vývojové psychologie Linda Acredolo, PhD. a Susan Goodwyn, PhD.  v roce 1982 objevily, že děti ve věku od 10 do 24 měsíců spontánně používají jednoduché posunky a znaky k tomu, aby tak vyjádřily slova, která ještě neumějí vyslovit. Třeba přičichnutí si ke květině, napodobení psa, co vyplazuje jazyk, nebo mávnutí ptačích křídel. V důsledku toho si tyto dvě dámy položily otázku, co se stane, když rodiče podpoří tento přirozený vývoj a znakovou zásobu dětem rozšíří. Výsledky jejich bádání odstartovaly radikální průlom v komunikaci mezi rodičem a nemluvnětem a pojmenovaly ho Baby Signs Program®. Během dlouhodobého výzkumu, který sponzorovaly Národní Instituty Zdraví v USA, Linda se Susan prokázaly, že je Baby Signs Program přínosný: snižuje frustrace dětí a rodičů, posiluje rodičovské pouto, obohacuje emoční rozvoj dětí a pomáhá dětem při učení mluvit a zvyšuje jejich IQ. Do ČR se tento program dostal v roce 2008 díky Michaele Tilton, která přivezla práva k produktům Baby Signs pro Českou a Slovenskou republiku. Více informací se dozvíte na webu babysigns.cz.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Lucie Tiché

Varhaník Pavel Svoboda o sobě před časem řekl, že žije rychle, protože jedině tak zvládá nespočet aktivit, v nichž je zapojen. Přes své mládí patří mezi špičkové varhaníky, a to v celosvětovém měřítku. Koncertuje po celé republice, často vyjíždí za hranice, spolupracuje se skvělými sólisty i tělesy.

 

Je ovšem také zakladatelem a už osm let uměleckým ředitelem hudebního festivalu F. L. Věka. Založil spolek PROVARHANY, který zachraňuje královské nástroje v Podorlicku, i působí v oblasti osvěty například pořádáním odborných konferencí. Mimo to učí na dvou vysokých školách a v neposlední řadě velice aktivně podporuje projekt Svatovítské varhany.   

    

V Dvořákově síni Rudolfina jste na Pražském jaru hrál skladby J. S. Bacha a zahájil projekt kompletního provedení varhanní tvorby tohoto génia. Čím vás fascinuje? 

To se ani nedá vypovědět. Bach snad dokonale vystihuje duši varhan a ta genialita uvnitř je tak inspirativní, že ji chci poznat co možná nejlépe.

 

Vaše představení kompletní Bachovy varhanní tvorby bude probíhat na dvaceti koncertech během následujících sedmi let. Co bylo impulsem pustit se do této náročné práce?

Nejde jen o moje preference a „poznání“ tohoto rozsáhlého díla, ale také o určitou zkušenost. Jestliže učím na vysoké škole hru na varhany a studenti hrají vždy něco jiného, je na místě, abych jako pedagog celé to dílo ovládal. Bach je totiž základ. 

 

Prozradíte důležité kapitoly jistě zajímavého plánu? 

Plánuji jednotlivé koncerty s konkrétním zaměřením – třeba italské či francouzské vlivy v jeho tvorbě – budou to programy Francouzský Bach, Severoněmecký Bach, Vánoční Bach apod.

 

Kolik skladeb jste musel nastudovat a objevil jste při přípravě i nějaké dosud neznámé? 

Zatím mám v repertoáru asi třetinu, na většinu se teprve chystám. Sám jsem nic nového neobjevil – od toho máme hudební vědce a muzikology, aby bádali. Občas se skutečně něco najde. Neznám detaily, zda existuje i rukopis nebo jen opis, ale jednu „novou“ chorální fantazii jsem hrál v Lipsku. Byla nalezena před několika málo lety. 

 

Budete i natáčet?

Celého Bacha ne, ale teď právě připravuji jedno CD s nahrávkou jeho vrcholných děl. Natočeno bude stylově na varhanách G. Silbermanna kousek od Lipska, na které hrál i Bach. Takové nástroje by měli všichni varhaníci poznat. Nebo alespoň slyšet. Je to nádhera. 

Vzpomenete si na své první setkání s Bachem? 

Pamatuji si na Air z Orchestrální suity D dur, jak jsme jej hráli v ZUŠce u paní učitelky Daniely Štěpánové v úpravě pro dva akordeony. To byl zážitek! Jistě, slavné skladby se stávají slavnými tím, že je někdo použije ve filmové nebo populární hudbě apod. Podprahovým vnímáním je pak považujeme za důvěrně známé, vyznáme se v nich, máme je spojené s konkrétní emocí z filmu. První setkání s Toccatou a fugou d moll pro varhany bylo také fascinující. Ale vždycky přemýšlím, proč je tak známá d moll a nikoli třeba g moll, která není méně chytlavá či geniální.

 

S tímto skladatelem je spojen i váš velký úspěch z roku 2016 v prestižní mezinárodní soutěži Johann Sebastian Bach Wettbewerb Leipzig, kde jste získal titul laureáta. Jak soutěž probíhala? 

Slavná soutěž k poctě J. S. Bacha se koná od roku 1950. Zahrát si v místech, kde Bach působil a poznat specifika „jeho“ nástrojů je stejně důležité, jako setkávat se tam s kolegy z celého světa a navazovat kontakty. Bylo to náročné, zkušenost k nezaplacení. 

 

Jedná se o dosud největší úspěch vaší kariéry? 

To neumím posoudit. V hudebním světě možná ano, je ale spousta jiných věcí, které jsou důležité. 

 

Vraťme se zpět do pražského Rudolfina. V poslední době jste tam dvakrát vystoupil benefičně v rámci projektu Svatovítské varhany. Těšíte se na nástroj, který španělská firma Grenzing staví pro naši katedrálu? 

Ano! Pro nás varhaníky je to bez nadsázky stavba století a náš obor se tím stává součástí civilizovaného světa. Jsem nadšený z propojení kulturních, církevních a podnikatelských i politických kruhů, tedy lidí, kteří pomáhají tomuto záměru. Jsem přesvědčen, že lidé ve Společenství Svatovítské katedrály v čele s mecenášem a advokátem Pavlem Smutným dali tomuto projektu onu vysokou úroveň nejen díky zajištění financí, ale také publicity a kvality zpracování celé akce. Stejně jako kdysi národní sbírka na Národní divadlo se i tento počin jistě zapíše do dějin.  

 

Věřil jste od začátku v úspěch snah o pomyslné dokončení chrámu sv. Víta a v to, že se podaří shromáždit potřebných osmdesát milionů korun? 

V počátku jsem se hlavně obával, zda bude skutečně vybrána kvalitní firma. Pan Grenzing je naprostá špička a mám z toho obrovskou radost. Slyšel jsem i názory, že za tyto peníze by se postavilo varhan pět nebo víc. Možná ano, ale jejich životnost i kvalita by byla třeba desetkrát menší. Je to o filosofii, co chceme dalším generacím předat a jaké bude svědectví o naší době.

 

Znáte technické parametry budoucího nástroje? 

Bude to velký nástroj, který obslouží jak liturgii, tak koncertní provoz a naplní zvukem celou katedrálu. Technické detaily jsou na svatovitskevarhany.com a podle mého názoru nejerudovanější osoby při tomto projektu jsou Štěpán Svoboda a Josef Kšica, kterým budu vždy vděčný, že takovou věc rozjeli. 

 

Vy však podporujete nejen Svatovítské varhany, ale také záchranu královských nástrojů v Podorlicku, a proto jste inicioval vznik spolku PROVARHANY. Daří se plnit cíle, s nimiž jste jej na konci roku 2015 zakládal? 

Ano, díky skupině dobrovolníků, starostkám a starostům, benefičním koncertům a sbírkám se podařilo obnovit varhany v Dobrušce, Přepychách a letos i v Deštném v Orlických horách. Nyní startuje projekt v klášterním kostele v Opočně. Jde o to, že na kůrech kostelů je mnoho historicky cenných a jedinečných varhan. Místní si to často neuvědomují nebo nemají prostředky ani na pravidelnou údržbu natož na rekonstrukce. 

 

Co vám v této souvislosti dělá největší radost? 

Vše, co se podařilo a nadšení lidí, kteří pochopí, že u nich ve vesnici mají něco mimořádně hodnotného, čeho si začnou vážit a starat se sami.  

 

Vedle toho jste již osm let také uměleckým ředitelem hudebního festivalu F. L. Věka, pojmenovaného po obrozenci z Dobrušky, který se údajně setkal s Mozartem. Díky vaší dramaturgii si posluchači mohou vychutnat umění vynikajících interpretů. Koho se vám podařilo získat pro letošní rok? 

Letos, jako všude, si připomínáme sté výročí republiky. V tovární hale firmy KBA v Dobrušce zahraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu a přiveze Novosvětskou Antonína Dvořáka. Dále vystoupí Gabriela Beňačková a řada dalších interpretů. Myslím, že i lidé na „venkově“ si zaslouží kvalitní kulturu a kostely, synagogy, zámky a sály najednou ožijí. 

Jak těžké je získat absolutní špičky v oboru pro koncerty tzv. na venkově. Hrají roli i osobní kontakty a vaše renomé coby uznávaného varhaníka? 

Samozřejmě osobní kontakty vše zjednodušují. Nebudu ale zastírat, že ne všechny plány se podařilo uskutečnit.

 

Mimo již zmíněné aktivity působíte ještě na pražské HAMU a Pedagogické fakultě UHK. Je náročné to vše skloubit s vlastní koncertní činností doma i v zahraničí? 

Všechno dělám moc rád a nešlo by to bez lidí kolem sebe, jež pomáhají. Nyní zvažuji, kterou činnost omezit a na kterou se koncentrovat více. 

 

Vaše manželka Iva Kramperová je úspěšnou houslistkou. Potkáváte se často na pódiích? 

Teď méně než dříve. Letos asi jen tři koncerty.

 

Hodnotíte navzájem své výkony? 

Když je na to čas, tak asi ano, ale jde o naprosté detaily jako srozumitelnost ve velké akustice, volba tempa skladby apod. 

 

Půjde ve vašich šlépějích i malá dcerka?

Nevím, rozhodně ji nebudeme do hraní nutit. Pochopitelně vše vidí všude kolem sebe, dobře intonuje, má vynikající sluch, ale upřímně – spíš trochu doufám, že bude dělat něco jiného. 

 

***

Varhaník Pavel Svoboda (*1987) se hudbě začal věnovat na ZUŠ v Dobrušce, hru na varhany studoval na Konzervatoři v Pardubicích. Absolvoval AMU v Praze u doc. Jaroslava Tůmy, interpretační kurzy u významných varhaníků a roční stáž na Universität der Künste v Berlíně u nizozemského varhaníka Leo van Doeselaara. Na magisterské studium navázal disertací, na které pracuje v rámci doktorátu HAMU v Praze. Mezi jeho největší úspěchy patří titul laureáta ze soutěže Pražské jaro v roce 2013, o tři roky později získal 2. cenu a titul Bachpreisträger v prestižní mezinárodní soutěži v Lipsku. Jako sólista vystupuje s orchestry, účinkuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí. Hrál recitály mimo jiné v Německu, Francii, Polsku, Číně, Kolumbii a to na prestižních pódiích (Katedrála Marseille, Beijing Concert Hall atd.). Nyní připravuje projekt, jehož cílem je nastudovat a veřejně uvést kompletní varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Je dramaturgem a uměleckým ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka a předsedou spolku PROVARHANY, který se zaměřuje se na ochranu historických varhan. V roce 2014 bylo vydáno jeho CD Historické varhany v Dobrušce 1727, druhý díl Historické varhany v Dobrušce 1904 vydala v roce 2016 společnost ARTA Records. Hru na varhany vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové a je vedoucím Oddělení historicky poučené interpretace na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze.

 

Dana Ehlová, Foto: archiv Pavla Svobody

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270