český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Mám ráda asijskou kulturu a jídlo. Jednoho dne mě napadlo, že by cíl mé další cesty mohl být Myanmar. Největší stát v jihovýchodní Asii, který je zatím tak trochu tajemnou zemí. Lákalo mě poznání původní atmosféry, kterou si země zachovala díky vojenské izolaci a hospodářské stagnaci. Lidé zde více než půl století žili v izolaci pod vládou generálů a navštěvovalo ji velice málo turistů. V posledních sedmi letech tento stát zažívá velké politické a ekonomické změny a je tak pro návštěvníky dostupnější. Rovněž jsem se těšila na velké množství kulturních památek. Vždyť je to země silně nábožensky založená a ve starobylých městech je vybudováno tisíce pagod a klášterů. Začala jsem si zjišťovat informace a prohlížet mapu.

 

Mezi Čínou a Indií

Myanmar (dříve Barma) vznikl v údolí řeky Iravádí, která je kolébkou civilizace podobně jako Ganga nebo Nil. Spojujícím kulturním vlivem byl jednoznačně budhismus, který zde přetrvává dodnes. Ovšem jsou zde také křesťanské a muslimské menšiny.

Dějiny Myanmaru odráží její polohu na rozhraní mezi Čínou, Jihovýchodní Asií a indickým kontinentem. Země vždy musela odrážet útoky znepřátelených království a čelit silným kulturním vlivům. Byla snaha ji rozdělit na množství malých království.

Do roku 1948 byla pod britskou kontrolou. V letech 1948–1962 se vedli boje za nezávislost a postupně vznikla většinová barmská vláda. Roku 1962 došlo k vojenskému převratu. Vládu v zemi uchopila Revoluční rada, která zrušila ústavu a vyhlásila cestu k socialismu. Demokratické reformy se místní obyvatelé dočkali až v roce 2011.

 

Základní vybavení na cestu

Hlavní město je od roku 2005 Naypyidaw. Do té doby to byl po dlouhou dobu Yangon. Rodným jazykem je barmština, ale ve větších městech jsme se také domluvili anglicky. Místní měna je Kyat. Dočetla jsem se, že na cestu je třeba mít s sebou v hotovosti dostatek amerických dolarů, nejlépe neopotřebovaných bankovek. To se nám na místě potvrdilo, na bankomaty se zde spoléhat nedá, především mimo velká města jsme téměř žádné nepotkali.

Vhodné oblečení zakrývá celé nohy a také ramena. Na posvátná místa je to nutné, navíc se musí sundávat boty, které se nechávají před chrámem. Tílko a kraťasy si jinde vzít můžete, ovšem Barmáncům to jistě není příjemné, i když nedají nic znát.

Koupila jsem si zavinovací sukni až na zem a v té strávila téměř celou dovolenou. Opravdu doporučuji vzít si minimum věcí, všude za pár korun ochotně šaty vyprali. Místní nosí zavinovací dlouhé sukně z nejrůznějších barvených, ručně vyrobených látek. Ženy k nim mají většinou ušitou i krásnou halenku s dlouhým rukávem.

Na cestu jsme se vydali v listopadu. V Myanmaru tehdy začíná hlavní turistická sezona, která končí až v únoru. V těchto měsících by zde mělo převládat azurové nebe a teploty okolo 32 °C. Nestřídají se zde čtyři roční období, země leží v tropickém klimatu a střídá se sucho s vlhkem a obdobím dešťů. Měli jsme štěstí, počasí vyšlo a pršet začalo až v den odletu.

Průměrná cena letenky je 18 až 25 tisíc a let trvá přibližně 20 hodin s dvěma přestupy. Létá se například přes Vídeň a Bangkok. V některých měsících přes Dubai s jedním přestupem.

Ubytování jsme řešili on-line. Z Prahy jsme si zařídili pouze první noc v Yangonu, kam jsme přiletěli pozdě večer. Přespávali jsme v hotelech různé kvality a nikde nebyl problém se připojit na internet.

 

Cestou necestou

Cestovali jsme místními autobusy. Ve městech vždy funguje řada cestovních kanceláří, které zajišťují přepravu. Mají stánky na velkých autobusových stanicích, kde se dá domluvit. My jsme většinou poprosili recepčního v hotelu, který autobus na následující den telefonicky zamluvil. Velice mile nás překvapilo, že v ceně jízdenky je vždy také přeprava od hotelu na nádraží. Další výhodou je, že na recepci jsme se vždy v celku dobře domluvili anglicky.

Samotná cesta autobusem je zážitek spíše pro silnější povahy. Cesty jsou nezpevněné a mnohdy se jede třeba dvě stě kilometrů i osm hodin. Autobusy i mikrobusy jsou přeplněné lidmi a jejich věcmi, uličky se plní sklopnými sedadly, působí to trochu stísněně. Na první cestě nás překvapilo, že řidiči všem rozdali černé igelitové pytlíky. Nechápali jsme, na co jsou, než vytáhli betel, který celou cestu všichni včetně nich žvýkali a plivali do zmíněných pytlíků nebo z okna.

 

Betelové sousto je rostlinná droga, kterou používají lidé v jihovýchodní Asii jako stimulant třeba místo kávy. Zelený list pepřovníku betelového se potře hašeným vápnem a zabalí se s nedozrálými plody palmy arekové. Při žvýkání se uvolňuje arecaidin, který barví sliny červeně. Vápno likviduje sklovinu a dráždí sliznici. Náruživí žvýkači mají červený, černý nebo prořídlý chrup a pohled na jejich úsměvy až trochu děsí.

 

Mezi většími městy je možné použít vnitrostátní leteckou přepravu nebo se vydat vlakem. Koleje však nejsou tolik rozšířené, jsou také nekvalitní, proto cesta nebývá o moc rychlejší než autobusem. Místní lidé si cizinců příliš nevšímají. Jsou velice slušní a člověk si zde připadá naprosto bezpečně. Nikde se nesmlouvá, ceny jsou pevně stanovené. V zemi panuje v těchto věcech opravdu pořádek – jsou to pozůstatky minulého režimu.

 

Pláž Ngwe saung

Tohle místo bylo jako stvořené pro odpočinek. Prázdná pláž i hotely, úžasné západy slunce, prostě ráj. Nikde jsme nepotkali turisty, ve městě velice dlouho trvalo, než jsme našli směnárnu a někoho, kdo bude rozumět a poradí s další cestou. Druhý den jsme dostali od místních mladíků, projíždějících po pláži na motorce, pozvánku na fire-show. Každý večer se konala v místním baru s názvem UME. Tohle místo musím určitě doporučit. Výborné jídlo, silné drinky, milá obsluha a taneční hudba. K našemu údivu tu také byli turisté z různých koutů Evropy a tančilo se až do rána. Vystoupení s ohněm předvedli mladíci z pláže a byl to krásný zážitek. Doslova mě ohromila jejich slušnost, skromnost a pokora.

Po třech dnech odpočinku jsme se vydali na první dalekou cestu do Baganu. Prvních šest hodin jsme jeli minibusem do města Paya. Vůbec jsme se nemohli poskládat, ve voze pro deset nás jelo asi dvacet a hromada věcí. Sedačky byli maličké a opěradla rozbitá. Na místě jsme se ptali po autobusu na Bagan a tři Barmánci na skútrech nás odvezli na autobusové nádraží. Zjistili jsme, že žádný noční autobus nejede. Nakonec jsme odjeli o hodinu později do Mandalay velkým a pohodlným autobusem, který jel celou noc a my mohli v klidu spát.

 

Druhé největší město

Naše další zastávka byla trochu neplánovaná. Mandalay je po Yangonu druhým největším městem země. Leží severně od metropole necelých sedm set kilometrů a dá se do něj dojet poměrně rychle po hlavní barmské dálnici. Rozkládá se na březích řeky Iravádý.

První odpoledne jsme se procházeli městem, které se nám zdálo být velice klidné. V centru jsme unavení horkem asi dvě hodiny obcházeli Mandalajský palác. Byla to pevnost obklopená hradbami dlouhými 3,2 kilometru, vysokými 8 metrů, která je obehnána vodním příkopem širokým 70 metrů. Přečetli jsme si, že dříve v něm sídlili dva barmští králové. V březnu 1945 vypukl požár při bojích s britskými vojsky a zcela místo zničil. Zachovaly se pouze hradby a příkop. Palác tak musel být postaven znovu. Část paláce je přístupná návštěvníkům, uvnitř jsou různé pavilony, kde jsou například muzea.

Druhý den dopoledne jsme vyrazili na výhled na Mandalay hill. Mandalajská hora je vysoká 230 metrů a pěší výšlap po schodech trvá asi půl hodiny. Nahoru jezdí výtah a dolů jezdící schody. Šli jsme pěšky, bosi a cestou si prohlíželi oblečení, šátky, náramky, obrázky a další věci, které prodávají obchodníci na schodech. Mandalay bylo velice levné, podobné věci se daly koupit i v dalších městech, ale většinou za úplně jiné ceny.

Cestou nahoru jsme poprvé potkali české turisty. Měli jsme ještě několik zastávek ve svatyních se sochami Budhy a nakonec nás odměnil krásný výhled na město.

Odpoledne jsme navštívili Mahamuni Buddha. Chrám velkého zlatého Budhy je nejuctívanější svatyní. Vstup do zlaté místnosti je povolen pouze mužům. Ženy se smějí dívat pouze prostřednictvím kamer a obrazovek, které jsou kolem rozmístěné. Před chrámem lze koupit zlatý nalepovací papírek a poctít jím Budhu. Četli jsme, že vrstva takových papírků je už asi 15 centimetrů široká.

Poslední den nás ráno vyzvedl taxíkář, který měl připravený program na celý den. Navštívili jsme nejznámější místa plné turistů, což byla velká změna oproti dosavadnímu cestování. Výhodou bylo, že jsme stihli ještě hodně vidět. Další plus bylo, že průvodce mluvil velmi dobrou angličtinou a my se mohli na mnohé doptat. Podobných průvodců jsme potkali během dovolené více a všichni se o nás báječně postarali.

Autorka: Lucie Hrubá, Foto: autorka 

Nejrozšířenějším náboženstvím světa je křesťanství. Mohlo by se zdát, že ho nemusíme nijak zvlášť představovat a že je všem dobře známé, ale přesto se najde řada zajímavostí a informací, které nás mohou překvapit. V rámci našeho seriálu o světových náboženstvích tedy začneme právě u něj.

 

Křesťanství patří mezi takzvaná „abrahámovská“ náboženství. To znamená, že spolu s judaismem a islámem náleží do jedné rodiny náboženství, která sdílí část společné kultury a do určité míry i posvátné texty. Naopak liší se od nich ve víře v Ježíše Krista jako Syna Božího a Spasitele, učením o Nejsvětější Trojici a slavením křtu a eucharistie či večeře Páně jako základních obřadů křesťanského života.

 

Je Evropa ještě křesťanská?

Ke křesťanství se na celém světě hlásí asi 2,5 miliardy věřících. To z něj dělá nejpočetnější náboženskou skupinu v absolutních číslech, pokud počítáme zastánce všech jednotlivých církví, konfesí a vyznání dohromady. Dá se zjednodušeně říci, že asi každý třetí člověk na světě je křesťan. Početně v současnosti křesťanství masivně narůstá v Africe a jihovýchodní Asii, zatímco tradiční křesťanské země v Evropě a Severní Americe zažívají spíše úbytek věřících. Přesto ale platí, že asi 75 % Evropanů se identifikuje jako křesťané. Evropské země s největším procentuálním počtem zastoupení křesťanů v populaci jsou Portugalsko, Irsko a Polsko s převažujícím počtem katolíků a Srbsko a Rumunsko, kde tvoří drtivou většinu pravoslavní. Naopak v zemích, jako je Estonsko nebo Česká republika, je počet křesťanů a počet věřících velmi nízký.

 

Historické formování

Můžeme s jistou mírou zjednodušení říci, že křesťanství vzniklo v 1. století po Kr. z některých proudů v judaismu. Ústřední postavou vzniku křesťanství je samozřejmě sám Ježíš, historická postava, kazatel a náboženský vůdce, který byl římskou mocí popraven někdy kolem roku 30. po Kr. O Ježíšovi nacházíme zmínky i u nekřesťanských autorů, zejména u židovského historika Josepha Flavia, ale i u některých pozdějších římských spisovatelů a historiků. O jeho existenci tak nepanují mezi seriózními historiky žádné výrazné pochyby. Z křesťanského pohledu popisuje Ježíšův život a působení Nový zákon, soubor raně křesťanských spisů, které se vedle Tóry, Proroků a Spisů, tedy vedle Starého zákona, staly postupně posvátným textem nebo též Písmem Svatým křesťanů.

Zásadní krok udělalo křesťanství už v počátku svého šíření, když začalo se svým poselstvím oslovovat i příslušníky nežidovských národů. Velice rychle se tak rozšířilo po celém Středomoří a počet těchto „křesťanů z pohanů“ brzy překonal počet křesťanů židovského původu, kteří se někdy jen obtížně rozcházeli s náboženskou praxí judaismu. Pro další formování křesťanství byl rozhodující rok 313, kdy císař Konstantin Veliký prohlásil křesťanství, do té doby v Římské říši více či méně pronásledované, za tolerované a svobodně vyznávané náboženství. O necelých 70 let později se pak v říši stalo oficiálním náboženstvím.

 

Církev a církve

Ve vyznání víry, závazným od roku 451, křesťané vyznávají: „Věřím v jednu svatou, všeobecnou apoštolskou Církev,“ a vyjadřují tak svoje přesvědčení, že pozemská církev by měla žít v jednotě, protože představuje mysticky chápané Tělo Kristovo, jak je to jasně vyjádřeno už Pavlově 1. listu křesťanům do Korintu: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ Navzdory tomu ale v dějinách došlo v křesťanství k mnoha různým rozdělením a formováním jednotlivých církví, konfesí a denominací. První velké rozdělení nastalo už kolem roku 451. Křesťané z oblastí mimo Římskou říši nebyli schopni dorazit na koncil v Chalcedonu a kvůli terminologickému nedorozumění následně odmítli jeho závěry. Tím vzniklo to, co dnes nazýváme orientální pravoslavné církve. Jsou rozšířené zejména na Blízkém východě a v Egyptě (zde je to hlavně církev koptská). Orientální pravoslavní představují s cca 76 miliony věřících 4. největší skupinu křesťanských vyznání. Další velké rozdělení nastalo v roce 1054, kdy z věroučných ale také politických důvodů nastal rozkol mezi západní a východní částí církve a výsledkem toho je katolická církev na západě a pravoslavná na východě. Třetím nejzásadnějším rozdělením je pak evropská reformace v 15. a 16. století, která postupně dala vzniknout velkému množství evangelických nebo také protestantských církví.

 

Sekty a okrajové proudy

Ke křesťanství se ovšem tak či onak hlásí i některé proudy, které většina křesťanů neuznává. Jedním takovým příkladem mohou být například Svědkové Jehovovi, kteří vznikli v křesťanském prostředí Spojených států v 70. letech 19. století a kteří odmítají mimo jiné základní křesťanské učení o Trojici a o Ježíšově božství. Tato skupina je i v České republice dobře známá svou velmi aktivní misijní činností. Křesťanské kořeny má i Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, lidově nazývaná „mormoni“. Ta má počátek ve 20. a 30. letech 19. století v údajných zjeveních jistého Josepha Smitha v USA. Mormoni sice uznávají Bibli jako Písmo Svaté, ale vedle ní mají ještě další, vlastní texty, zejména Knihu Mormon. Polygamie, která byla v mormonismu zpočátku praktikovaná, byla na nátlak amerických úřadů zrušena roku 1890. Nejvíce mormonů žije v americkém státě Utah, ale jsou také misijně činní na celém světě včetně České republiky.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Pixabay

Herec a režisér Jiří Mádl ve své kariéře úspěšně střídá místo před i za kamerou. V posledních letech patří k vyhledávaným českým hercům, s úspěchem se ale setkal i jeho start na poli režie. Za debut Pojedeme k moři, který v kinech vidělo přes sto tisíc diváků, získal při vyhlašování Cen české filmové kritiky 2015 Cenu RWE pro objev roku.

 

 

V současnosti přichází do kin jeho druhý film coby scenáristy a režiséra, Na střeše, vyprávějící příběh stárnoucího, osamělého muže, kterého náhodné události spojí s mladým Vietnamcem na útěku. Profesor Rypar (Alois Švehlík) poskytne dočasné útočiště Songovi (Duy Anh Tran), mladému Vietnamci, jehož našel ukrytého na střeše svého domu. Soužití nevraživého pána, rozzlobeného na celý svět, který mu neuchopitelně uniká, a mladíka, který hledá východisko ze zoufalé situace v neznámém městě, přináší mnoho třecích ploch, tragikomických situací, ale i překvapivých nápadů a řešení.

 

Scénář vznikal původně jako příběh imigranta, který se v neznámé zemi dostane do tíživé situace, ale finální verze filmu ukazuje, že je možná daleko více příběhem pana Rypara, stárnoucího muže, který v absurdní situaci najde impuls ještě svůj život úplně nezabalit. Souhlasíte? Kdy se vám začalo případně ukazovat, že možná bude příběh Ryparův důležitější než Songův?

Song možná vznikl v mé hlavě jako první, protože měl předobraz v kamarádovi, co se mnou bydlel v New Yorku. Ale nevnímám ani jednoho jako hlavního. Ono se to může zdát, protože Rypar je dějotvornější, Song má daný limitace, co může a nemůže. Ale pro mě je to film o nich dvou.

 

Starý, nerudný chlápek a mladý cizinec, ztracený v zemi, kde nikoho nezná. Je to bizarní dvojice, ale zaslouží si divákovu náklonnost. Čím by měl jejich příběh podle vás diváka chytit nejvíce?

Drzostí, humorem a chutí do života, která ze Songa s Ryparem vyzařuje. Zároveň věřím, že všichni bychom byli rádi schopný chovat se tak trochu jako Rypar. Nebo já teda určitě. Asi jsem ho i proto napsal, že bych rád jednou takovej byl. Jedná zcela tak, jak to cítí, vtipkuje, vymýšlí, když se naštve, vybouchne. Zároveň pomáhá, odpouští. Je tvrdej a něžnej zároveň. Ten kontrast je vždycky lákavej.

 

 

Bude pro mladé diváky zajímavý starý protiva Rypar?

Věřím, že jo. Je to pirát, starou má jen kůži. Celkově si myslím, že tenhle film je spíš pro určitý typ diváka než pro konkrétní věkovou skupinu.

 

Rypar má v sobě několik vrstev, které jako diváci postupně odhalujeme. Je protivný, zapšklý, ale také zábavný, jízlivý, sarkastický a laskavý. Přidal byste ještě něco?

To ať už přidá divák…

 

Kterou z jeho podob vy máte nejraději?

Nejradši mám to, co je za tím, jak se tváří a co říká. Chvilku nadává Songovi, že by se měl vrátit do Vietnamu, protože Vietnamci jen falšujou tenisky a neplatí daně, ale když se Song rozkašle, okamžitě začne řešit, že mu není dobře. S tím zakaboněným obličejem a nevrlým chováním někde vevnitř cítí, že je zase něco platnej.

 

Alois Švehlík je určitě obrovským přínosem pro tuto roli, je naprosto uvěřitelný, velmi přesný v dávkování jednotlivých emocí. Jak se vám s ním pracovalo?

Skvěle, cítil jsem z něj ohromnou chuť si Rypara zahrát. Hodně jsem se na něj ptal kolegů, herců i režisérů. A takovej společnej jmenovatel jejich referencí byl, že rád dělá s mladýma a je otevřenej různým přístupům. To se potvrdilo. Snažil jsem se, abych měl na něj vždycky čas a po každým dalším dni jsem už ani nevěděl, jak mu dávat najevo svoji radost z toho, že tam je.

 

Vaše herecká kariéra se souběžně prolíná s režijní, ale ve svém filmu se neobjevíte ani v malé roli. Je to proto, že jste se pro žádnou necítil vhodný, anebo nechcete tříštit pozornost a soustředíte se výhradně na režii?

Já bych to asi zatím nedokázal. Když režíruju, jsem v jiným stavu mysli, než před kamerou, pomalu si ani nezavážu tkaničky, natož abych se ještě soustředil na roli.

 

Jste autorem scénáře i režisérem. Když začínáte točit, má pro vás již příběh konečný tvar, tak, jak jste jej napsal, nebo počítáte s tím, že v průběhu natáčení do něj budete ještě zasahovat a případně jednotlivé scény upravíte?

Neměním skoro nic. V textu úplně výjimečně sáhnu na některý slovíčko a držím se storyboardů, který si nakreslím. Ale je pravda, že když jsem párkrát během tohohle natáčení improvizovat musel, tak mě to nakonec tolik nebolelo.

 

 

Po debutu Pojedeme k moři se o vás začalo mluvit jako o velkém příslibu. Byla práce na druhém filmu složitější v tom, že jste cítil potřebu naplnit ta očekávání?

Bylo to složitý, měl jsem velkej strach. Samozřejmě ta očekávání naplnit chci. Tenhle film nemá a nebude mít jedinou část cesty na svět jednoduchou. To už s Monikou Kristl víme dávno. Ona tomu filmu strašně moc dala a já samozřejmě cítil tlak okolí, ale po všech těch peripetiích, kdy to Monika nevzdala tam, kde už by to dávno jiný producenti udělali, jsem si uvědomil, že nechci zklamat hlavně ji.

 

Ve filmu Pojedeme k moři jste pracoval s dětmi, nyní jste měl v jedné z hlavních rolí neherce. To si to sám sobě ještě ztěžujete?

Já si to ulehčuju, vybírám si pro role ty nejvhodnější lidi. Petr Šimčák, Honza Maršál i Duy Anh Tran jsou opravdu skvělí herci. Navíc jednou jsem viděl jednu českou teenagerovskou komedii o Snowboarďácích a tam hrál taky jeden neherec a docela to šlo...Tak jsem se toho tolik nebál.

 

Pro film bylo určitě třeba „vyrovnat“ vysoce profesionální herectví Aloise Švehlíka a „neherectví“ Duy Anh Trana, aby vedle sebe nepůsobili křečovitě. Jak jste tohle řešil – měli jste zkoušky, přípravy, hereckého kouče?

S Duy Anh Tranem jsem skoro rok zkoušel průběžně. O nějakým vyrovnávání s Lojzou bych nemluvil. Oni na sebe hned slyšeli a já s nima oběma zkoušel tak dlouho právě proto, abych přesně věděl, co potřebujou. Navíc Lojza není ani nějaká stará škola, je to docela moderní herec.

 

Některé scény jste točili na opravdové střeše a docela vysoko. Trpíte závratí?

Hrozně. Nesnáším vejšky a na tý střeše mi bylo chvílema fakt blbě. Ale ten výhled a pocit, kterej tomu filmu tahle lokace měla dát, ten jsem tam cítil, tak jsem prostě zatnul zuby.

 

Autor: redakce, Foto: Dawson Films

Tags:

Tyrolsko je nejvýchodnější částí Rakouska a Innsbruck je jeho hlavním městem. Pokud bychom hledali místo, z kterého dýchá romantika života v klínu vysokých hor, byli bychom tady skutečně správně. Innsbruck je ale mnohem více. Je to město s bohatou historií i pestrou současností.

 

Příhodné místo v údolí mezi skalními štíty je osídleno už odedávna – první sídliště jsou doložena kolem roku 1000 př. Kr. Zachovaly se zde urny s ostatky z doby bronzové. Ve 4. století po Kr. vznikla v dnešním Wiltenu, čtvrti na jihozápadním konci města, malá římská pevnost s názvem Vedildena. Toto osídlení, vytvořené jako součást římské snahy o kontrolu území, mělo díky posádce vojáků ochránit římskou cestu spojující italskou Veronu s Brennerským průsmykem a dál až s Řeznem. Strategická pozice budoucího Innsbrucku tak byla od počátku jasná.

 

 

Důležitý most

Původní římská pevnost zanikla v 6. století v důsledku pádu římské říše a dalších politických změn v Evropě – a samozřejmě také v důsledku takzvaného stěhování národů. Výhodné místo ale už nikdy nebylo opuštěno. Postupně se zde formovaly osady se jmény Ambras, Hötting a Mühlau.

Roku 1138 byl založen klášter premonstrátů Wilten, nesoucí ve svém jménu původní římské označení, který provozoval převoz přes řeku Inn. A to se ukázalo jako klíčové. Překračování řek totiž ve středověku bylo náročné a nebezpečné. Přívozy a mosty byly velmi důležitým strategickým prvkem, kdo je kontroloval, mohl z nich mít značný prospěch. Tak i přes řeku Inn byl postaven most a koncem 12. století zde vznikla osada při mostu a už před rokem 1205 jí byla udělena městská práva. Její vliv rychle rostl, protože kontrolovala obchodní stezku do Itálie. Však i jméno Innsbruck můžeme rozložit a přeložit jako „most přes Innu“.

 

Tyrolská muzea

Mnoho z historie Innsbrucku můžeme zhlédnout v jednom z místních muzeí. Tyrolské muzeum lidového umění (Tiroler Volkskunstmuseum) je zaměřené na lidovou tvořivost, užitý design, masky a tradiční tyrolské oděvy. V tomto oboru si vydobylo uznání v celé Evropě a je považováno za jedno z nejlepších muzeí místní lidové kultury vůbec. Po celý rok je tu v provozu replika historického tyrolského statku a v době vánoční jsou tu potom neméně známé tyrolské jesličky v nejrůznějších tradicích od historických po současné, které lákají návštěvníky z blízka i z daleka.

Druhé muzeum, které určitě stojí za návštěvu, je Tyrolské národní muzeum (Tiroler Landesmuseum), které nabízí hned sedm různých expozic z dějin Tyrolska. Nalezneme zde archeologické doklady o nejstarším osídlení, i příklady umění místních tvůrců od středověku po současnost. Tím ale muzejní svět Innsbrucku zdaleka nekončí, můžeme třeba navštívit Muzeum Alpské jednoty nebo Muzeum lokální železniční a tramvajové dopravy. Kdo by si ale myslel, že se do Innsbrucku jezdí jenom do muzeí, byl by na omylu.

 

Innsbruck sportovní

Innsbruck je totiž také místo zaslíbené zimním sportům. Hned dvakrát se tam konaly zimní olympijské hry, a to v letech 1964 a 1976, a také zimní paralympijské hry v letech 1984 a 1988. Kvůli olympiádě vznikla úplně nová čtvrť Reichenau a také neodmyslitelná Olympijská vesnička.

Nejpatrnější památkou na hry je slavný skokanský můstek Bergisel, který se zapsal i do dějin českého sportu. Nachází se na kopci téhož jména. Je jednou z nejdůležitějších staveb Světového poháru ve skocích na lyžích, na kterém každoročně hostuje Turné čtyř můstků. Český skokan Dalibor Motejlek na něm získal jedinou medaili pro československou olympijskou výpravu v roce 1964. Do dnešní moderní podoby byl skokanský můstek přestaven v roce 2003 podle návrhu irácké architektky Zahou Hadid.

 

Kaple za manžela Marie Terezie

Není možné navštívit Innsbruck a minout Hofburg, někdejší sídlo tyrolských knížat. Svou dnešní podobu, kterou návštěvníci obdivují, získal ke konci 18. století, kdy jej Marie Terezie nechala přestavět ve stylu říšského vídeňského stylu inspirovaného rokokem.

Sama císařovna Marie Terezie navštívila Innsbruck nejméně dvakrát, a to v roce 1739 při okružní cestě po své říši a v roce 1765 během svatby syna Leopolda II. se španělskou princeznou Marií Ludovikou. Na počest sňatku byl také v Innsbrucku vztyčen vítězný oblouk na konci ulice Marie Terezie. Tuto šťastnou událost ovšem zastínilo úmrtí jejího manžela Františka Štěpána. Marie Terezie jako věrná a zbožná manželka nechala jeho poslední ložnici přeměnit na kapli a zároveň zde založila ženský klášter, v němž se sestry za zesnulého panovníka modlily.

 

Zlatá střecha pro císaře

Velice oblíbenou turistickou atrakcí v samotném městě je Zlatá stříška (Goldenes Dachl). Je charakteristickou kulturní památkou, která odkazuje na dávnou stavební historii města. Je to gotický arkýř, který by za normálních okolností nepřitahoval žádnou větší pozornost, ale mimořádné na něm je, že jeho střechu kryje 2657 pozlacených měděných šindelů. Sloužil jako tribunka pro císaře Maxmiliána I. a jeho rodinu. Reliéfy na arkýři ukazují mimo jiné portréty císaře a obou jeho manželek.

Arkýř byl z nařízení Maxmiliána I. roku 1500 přistavěn k budově, která sloužila od roku 1420 jako rezidence tyrolských zemských knížat. Architektem byl Niklas Türing starší, fresky s postavami císařské rodiny namaloval Maxmiliánův dvorní malíř Jörg Kölderer. Arkýř přežil i bombardování města za druhé světové války a dnes se stal se svojí do dálky zářící střechou jedním z hlavních místních symbolů.

 

Oblíbený zvláště v zimě

Pro Čechy bývají v Innsbrucku nejlákavější zimní sporty. Lyžaři se zde shromažďují samozřejmě hlavně v období od Vánoc do jara. Nedaleké lyžařské areály Patscherkofel stejně jako Nordkettenbahn nabízejí plný lyžařský servis. Konec konců mnoho ze sportovních areálů v okolí Innsbrucku má svůj původ v přípravách olympijských her a kdo z lyžařů by si nechtěl změřit síly s takovou výzvou.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test