český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Diabetes připomíná koktejl, jehož složení neznáme. Každý pacient má různě fungující geny, jejichž kombinace může způsobit rozličné poruchy. Jak se nakombinují, zatím jednoduše nezjistíme. Cukrovka se rozvíjí u každého pacienta trochu jinak. Proto má sousedka jiné léky, než doporučil lékař nám. Vše vysvětluje v rozhovoru přední český diabetolog Doc. MUDr. Martin Prázný, CSc., Ph.D.

 

Proč je cukrovka tak nebezpečná?

Největší rizika spočívají v pozdních komplikacích. Rozvíjejí se sice až po řadě let trvání nemoci, ale hrozně moc záleží na tom, jak dobře ji léčíme v prvních letech. Tělo si to pamatuje a podle toho se pak komplikace projeví více nebo méně. Proto se tolik snažíme pacienty zachytit včas a začít je hned léčit.

 

Pokud by se pacient neléčil, má jistotu, že se komplikace objeví?

Nejen, že se objeví, ale ony se objeví velice brzy. Když se pacient neléčí, diabetes se velmi zrychlí. Během pár let začne tělo trpět.

 

Jak moc dokáže léčba komplikace pozdržet?

Za perfektní výsledek považujeme oddálení o dvacet až třicet let. Záleží, jak je nastavená genetika. Každý pacient je unikátní.

 

Člověk, který má cukrovku v genech, se jí tedy nevyhne, i kdyby celý život žil příkladně?

Ve většině případů jí lze správnou životosprávou zabránit nebo ji alespoň oddálit. Je totiž rozdíl, jestli ji dostanete ve čtyřiceti nebo v sedmdesáti letech. Někdy se to ale přesto nepodaří a cukrovka se rozvíjí dříve.

 

Pozná člověk, zda ji v genech má a jak rychle se u něj potíže objeví?

Jestliže ji mají oba jeho rodiče, pak v sobě má téměř jistě také rizikové geny. Jde o souhru genů, které dostane od otce a matky a které se různě kombinují. Genů je hodně a každý z nich vyrobí trochu jinou poruchu. Tím pádem je každý diabetik jiný. Je to unikát a funguje trochu jiným způsobem.

 

Má tento mix genů vliv na průběh nemoci?

Jistě. To je důvod, proč každému pacientovi vyhovuje jiná léčba nebo proč se u někoho objeví komplikace dříve než u druhého.

 

Mohou lékaři poznat, co má pacient v genech naprogramováno?

I když nyní v této oblasti probíhá intenzivní výzkum, zatím to možné není. Proto přistupujeme ke každému pacientovi, jako by byl maximálně rizikový. Léčbou u něj minimalizujeme riziko, že komplikace nastanou. Dokážeme je pozdržet, ale ne zcela eliminovat. Geny neoklameme.

 

Jsou nějaké pokroky v léčbě, které by nejisté vyhlídky diabetiků zlepšily?

V současné době se snažíme přistupovat ke každému pacientovi individuálně – právě proto, že každý je unikátní. Lékaři by měli pacientovi stanovit individuální terapii a při její tvorbě přihlížet k celé řadě parametrů. Klíčové je zejména to, aby byl pacient ochotný spolupracovat a dodržoval doporučení týkající se pohybu a diety. Svou roli hrají i jeho další nemoci.

 

Pokud pacient odmítne?

Nutit ho nemůžeme. Dáme mu léčbu, ale víme, že bude rychleji selhávat. Nepomůže vždycky navyšovat dávky inzulinu, když se bude přejídat a nebude se hýbat.

 

Spolupracují čeští diabetici?

Pár se jich určitě najde. Ale kdyby polovina spolupracovala tak, jak bychom si představovali, bylo by to krásné. To, že sem tam zapomenou lék užít, naprosto chápeme. Jenže mnozí vyhodí recept už cestou od lékaře. Nechtějí být léčeni, cukrovka je zpočátku nebolí, mají pocit, že to nepotřebují. Málokdo také dokáže trvale změnit životní styl.

 

Co hrozí, když si lék zapomene vzít?

U běžných diabetiků druhého typu cukr stoupne, a pokud pak pacient v léčbě pokračuje, během dvou dnů se zase srovná. Pořád ale platí, že čím vyšší cukr, tím větší riziko komplikací. Za třicet let trvání cukrovky se to nasčítá, a pak se může snáz projevit komplikace.

 

Někteří pacienti možná lék neberou záměrně, protože se obávají hypoglykemie…

Bohužel zatím neexistuje lék, který by udržel hladinu cukru na zcela ideální úrovni po celý den, i když moderní léky se tomuto ideálu již blíží. Pro pacienty se zvýšeným rizikem hypoglykemie, kteří musí být léčeni inzulinem, je lepší používat moderní bazální inzulinová analoga. Jejich velká výhoda je právě ve snížení rizika hypoglykemií, protože látka působí rovnoměrně a postupně.

 

Dřív byl inzulin jen pro „pokročilé“ diabetiky…

Dneska jej pacient dostane ve chvíli, kdy selžou tablety, bez ohledu na věk. Je to lék, který můžeme podat hned, pokud je to nezbytné. V přípravku, který máme už několik let k dispozici, je inzulin koncentrovaný, takže jeho objem, který si pacient píchá, je menší. Pro některé je to příjemnější. Je zde totiž třetinový objem se stejnou účinností. Pacient bude vpich lépe snášet a my doufáme, že pak nebude mít důvod vynechávat nebo snižovat dávku.

 

Může pacient svou léčbu ovlivnit?

Samozřejmě. Dneska se pacienta ptáme, potřebujeme mít otevřený vztah postavený na důvěře. Nemůžeme mu nutit léčbu, kterou nechce, protože pak ji pravděpodobně nebude dodržovat.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Pixabay 

Václava Žmolíka nemusíme dlouze představovat. Za mnoho let, kdy ho vídáme na televizní obrazovce či slyšíme na rozhlasových vlnách, se vryl do paměti mnoha z nás. Kromě toho, že je moderátor, publicista, redaktor a režisér, je také fotograf a především cestovatel. Dnešní povídání je hlavně o knize Po Česku III. s podtitulem Místa s příběhy, která se objevila na pultech knihkupectví teprve nedávno.

 

Stejnojmenný cyklus příběhů vznikajících napříč celou republikou vysílá Český rozhlas už osmnáct let, teď na Dvojce. Knižní „trojka“ je navíc obohacena o část pojednávající o vinařských lokalitách, zajímavostech a vínu samotném. A protože letos slavíme sté výročí vzniku republiky, nevynechala ani několik lokalit na Slovensku. „Kniha je věnována všem poutníkům, kteří putují po naší krásné zemi,“ říká autor. Všechna místa projel, aby nám o nich mohl vyprávět.

 

Místa s příběhy

„Podtitul jsem nezvolil náhodou,“ začíná Václav vyprávění. „Příběhy totiž vypovídají nejen o krásných místech, ale i o lidech, kteří jsou s nimi spjati. Ať už o těch, které jsem sám potkal, tak o jiných, kteří už tu s námi nejsou, ale zanechali po sobě nesmazatelné stopy.“ Podívá se skoro všude a bonusem k práci, která ho baví, je skutečnost, že se tu a tam zatoulá i do zákoutí, kam se lidé vůbec nedostanou a ta potom může ukázat. „Sám jsem si šéfem,“ směje se. „Takže si sám rozhodnu, kam se podíváme. Na některá místa jezdím i opakovaně.“ Na otázku, zda existuje lokalita, která ho vyloženě neoslovila, odpovídá, že víceméně ne, i když vídá ošklivá zákoutí. „Podepisujeme se na vzhledu krajiny čím dál víc. Všechno asfaltujeme a betonujeme a zastavujeme nesmyslnými sklady. I taková místa samozřejmě vidím, ale snažím se upozorňovat na to hezké a přimět lidi, aby se snažili to změnit, protože to jde. A navíc: kam se dostaneme, když spadneme jen do věčného nadávání?“

Václav si vybírá hlavně památky a objekty, které mají historii a duši. „Především jezdím ale za lidmi. Bez nich by hezká místa totiž nebyla. Hodně mě zajímají. Je to zvláštní sorta lidí, kterých si moc vážím, protože dělají něco víc než ostatní.“

Protože slavíme sté výročí vzniku republiky, nemohlo v knize chybět několik příběhů ze Slovenska. „Je to taková bonusová část publikace. Navštívil jsem krásné lokality, kde se točily pohádky a mnoho lidí to neví. Málokterý ze slovenských zámků je tak známý díky filmovým pohádkám a seriálům jako je ten v Bojnicích nedaleko Prievidze. Právě tam se zamilovala šíleně smutná princezna Helena do svého prince Václava. Točilo se tady mnoho pohádek, protože zámecká budova s věžemi a věžičkami vypadá, jako kdyby z pohádky vystoupila.“ Kolik z nás však ví, že je historie zámku opravdu s pohádkami spojená?

 

Mise se zdařila

„Když jsem začínal s televizními pozvánkami Po Česku, byl jsem v televizi i rozhlase málem jediný, kdo pořad tohoto druhu přinášel. Dneska je informovanost mnohem větší a já mám velkou radost, že se mise vlastně zdařila a přinesla to, co bylo jejím záměrem – zájem o cestování.“ Vzpomíná třeba na kastelánku státního zámku Lednice, Ivanu Holáskovou, která udělala obrovský kus práce. Ze zámeckých komnat zmizely zemědělské stroje, jsou otevřené nové prohlídkové okruhy a stále pracují na tom, aby návštěvníkům přinášeli nové zážitky. Krásných lokalit je mnoho a já ukazuji i ty, které nejsou notoricky známé, nebo jsou dokonce neznámé.“

Osmnáct let krát padesát zastávek – to je Václavova statistika, ukazující, že je stále na co se dívat. „Někam jezdím i opakovaně, protože mě zajímá, co se změnilo a co mají nového.“ Kromě hradů a zámků poukazuje na možnost návštěv zpřístupněných vil, kterých u nás také není málo. „Je mnoho míst, o kterých lidé netuší, a já věřím, že to ocení nejen skalní turisté.“ 

Jedním z oblíbených Václavových míst je například jičínský Libosad s lodžií, který dal vystavět Albrecht z Valdštejna, avšak o vzniku a výstavbě se mnoho informací nedochovalo. „Opravy tady probíhají postupně,“ popisuje milovník Českého ráje. „Přestože lodžie není ještě kompletně opravená, pořádají se tady různé akce. Jezdí sem hlavně mladé rodiny s dětmi a opravdu to tady žije. Myslím, že to je dobře a je to krásná ukázka nadšení lidí, kteří chtějí ostatním otevřít nové obzory.“ 

 

Co, kde a proč?

V knize najdeme nejen poutavé povídání a krásné fotografie. Je i zdrojem poučení, neboť i mnohé objasňuje. Kupříkladu, proč se Věstonická venuše píše s malým „vé“, jak to bylo s prameny v Karových Varech nebo že kaple v Hluboké rokli byla vystavena na památku zázračně uzdravených dětí. V Penzionu Rejvíz si štamgasti posedí na vlastních židlích s originálně vyřezávanými opěradly, v okolí rozhledny na Studenci, kterou stavěli pouhé čtyři měsíce, můžeme vidět kamzíky horské, ale jsou dost plaší.

Příběhy se čtou samy a jsou zajímavější o to, že je provázejí fotografie, které autor při toulkách pořídil. „Nerad beru práci profesionálním fotografům, ale někdy to jinak nejde. Snažím se do reportáže dávat i své pocity, aby byly tak nějak voňavé a osobnější. A těmi fotkami opravdu zprostředkuji vlastní pohled.“

Za jednu z největších zajímavostí považuje asi Svobodnou spolkovou republiku Kraví hora. „Neježe tam mají smysl pro humor, ale třeba založili Ministerstvo pro ochranu písničky, mají vlastní velvyslanectví, hymnu, prezidenta a vládu. Jsou to správní recesisti – hraví, tvořiví a inspirující. A to mám rád. Má to obrovský náboj a taková setkání jsou opravdovými zážitky.“

 

Cestování za vínem

Václav je kromě cestovatele také milovníkem vína. „V České televizi Brno natáčím jako průvodce a scenárista cyklus o víně. Byl to nápad kamaráda Petra Psotky, ředitele Vinařského institutu, který pořádá someliérské kurzy. Jeho napadlo udělat televizní pořad o víně, ve kterém bychom představovali jednotlivé odrůdy.“ Vinařská gramotnost se prý stále zvyšuje. A tak vinaři (a nejen oni) jistě uvítají, že je Václav zavede do vinařských oblastí, kterých u nás není málo.

A kde jinde udělat první vinařskou zastávku než v Mikulově? Historie pěstování révy je tu prastará a traduje se, že ji tu vysazovali už staří Římané. Václav pátral, jak to s nimi bylo, a zjistil mnohem víc, než jen první zmínky o vinařství v této oblasti.   

Není to ale povídání jen o víně jako moku, přináší i zajímavosti o sklepech a samotných vinařích. „Třeba jsem se dozvěděl, že plže jsou sklepy, samostatně hloubené ve svahu nebo že součástí zámecké expozice je obří sud pocházející z roku 1643, který pojme sto jeden tisíc a čtyři sta litrů vína, což jej řadí mezi největší v Evropě.“

 

Čas nezastavíš

Jak se dá všechno zvládnout, když člověk dělá, co ho těší, a k tomu s láskou, by mohl vyprávět hodiny. „Když děláte práci, která vás baví, nekoukáte na pracovní dobu. K tomu ale potřebujete zázemí. Mně ho vytvořila moje žena. Úžasně mi pomáhá a bylo to tak vždycky. Zůstala doma s dětmi a držela rodinu, aby fungovala tak, jak má. Vzali jsme si k nám i moji maminku, takže mám všechny pěkně pohromadě.“

Důležité je také, aby měl člověk rád sám sebe. „To je další nezbytná věc,“ kýve hlavou. „Měl jsem nějaké zdravotní problémy a přišel čas zamyslet se nad sebou. Tak jsem se zamyslel. Malinko jsem si upravil životosprávu, začal jsem snídat, což jsem nedělal, a cvičit. Výsledky se dostavily. Nebolí mě klouby, lékař mi vysadil léky na tlak, zhubl jsem dvacet kilo a cítím se moc dobře. S ohledem na čas, který mám, jsem začal cvičit jógu a pak pilates. Zpočátku to vůbec nebylo jednoduché,“ vzpomíná s úsměvem. „Vůbec jsem nevěděl, jak to mám dělat, nevěděl jsem ani, jak mají cviky vypadat. Ale tělo si nakonec řeklo samo. Chce to jen víc jej vnímat. A představte si, že si teď dělám instruktorský kurz pilates u Renaty Sabongui. Cvičím každý den a je to čím dál tím lepší.“ Vzpomíná i na dobu, kdy s manželkou chodili do tanečních pro starší a pokročilé. „Ale chyběl mi právě čas, který strašně letí. A chodit jen jednou týdně, to mi bylo jednak líto, jednak mi to připadalo málo.“  

 

Dělat, co nás těší

Václav má dceru a syna. Kromě toho, že s ním od malička najezdili mnoho kilometrů po společných výpravách Českem, se dnes věnují tomu, co mají rádi. „Mám radost, že se to povedlo i u dětí. Myslím si, že tohle poselství by měli rodiče předávat dětem a vést je, aby dělaly, co je baví a co chtějí. Tím bude jejich život lepší, protože budou šťastné.

Dcera je zpěvačka klasické opery a má velmi dobře našlápnuto. Hodně koncertuje třeba s Jaroslavem Svěceným. V téhle branži je obrovská konkurence, ona věděla, že to nebude jednoduché, a přesto si šla za svým. Syn je na tom úplně stejně – šel za tím, co má rád. Oba si splnili své sny. Co je pro rodiče víc?“ 

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský a Khalil Baalbaki

Jestli můžeme být jako Češi na něco opravdu pyšní, je to náš venkov – lány obilí, louky a lesy, studánky, pohádkové chaloupky… Když tu nebydlíte, máte nutkání, kdykoli tudy projíždíte vzít si trošku toho českého nebo moravského venkova s sebou. Esenci na horší časy. I proto jsme možná víc citliví, když se objeví něco, co sem očividně nepatří. Co většinou dráždí oči? Které věci by autorka článku z venkova nemilosrdně škrtla?

 

Polorozpadlé trampolíny bez skokanů

V posledních letech se staly hitem – řeč je o trampolínách. Když jedeme na kole českým nebo moravským venkovem, vidíme je takřka u každého domu. Mezi vzrostlými břízami, včelími úly a záhonky salátů jsou nicméně trošku jako pěst na oko. Pěkně vypadají zpravidla jednu dvě sezony. S každým dalším létem je jejich kondice horší a horší. Spolu s euforií z jejich pořízení s nimi odchází i jejich fyzická atraktivita a zůstávají trčící pera, protržené sítě, zohýbané laťky. Nejen že na nich po čase už nikdo neskáče, jakmile dětem zevšední, přestane na nich záležet i dospělým. Na zimu je neuklízejí a brzy se z nich stává polorozpadlá hromada plastu a zteřelé látky, která na dům a zahrádku vrhá stín ošklivosti. Přitom úplně zbytečně. 

 

Fasády domů jako špatné vizitky

Pěkná fasáda je nejen vizitkou každého domu, ale především jejího majitele. Vnímání barev je do jisté míry subjektivní záležitostí – to, co jednomu může připadat pěkné, se jinému může ošklivit. Pokud si ovšem fasádu natřeme v odstínu světle zeleného toaletního papíru, lze předpokládat, že se svým domem díru do světa neuděláme. Strčíme do kapsy maximálně ty, kteří se řadu let jaksi obejdou bez fasády, tedy jen s opláštěním in natura. Vybrat správně barvu fasády je podobně závažné rozhodnutí jako vybrat jméno pro dítě, nejsme-li si tedy jistí, jakou barvu zvolit, zůstaňme konzervativní. Použít minimalistickou šedou, bílou nebo pudrovou není v žádném případě prohra. Lidskému oku některá z těchto barev fasády určitě polahodí víc než sytě červená, kanárkově žlutá nebo fialová.

 

Plachty realitních kanceláří a obličeje makléřů na plotech

Prodejní plachty jsou při obchodování s nemovitostmi oblíbeným nástrojem propagace. Makléři, kteří jsou na nich vyobrazení, na fotkách vypadají tak, jak je v civilu nikdy neuvidíte – srdeční lidé s tvářemi modelů a modelek a úsměvy od ucha k uchu, na první pohled tedy nikdo, kdo z nás má provizi. Ve městě, kde je spousta vizuálního smogu, jsou tyto plachty snadno přehlédnutelné, jakmile na ně ale narazíme na vesnici nebo za vesnicí, přilákají naši pozornost. Důvodem je to, jak moc se na ploty z dřevěných latěk nehodí. Jestli na český a moravský venkov něco opravdu nepasuje, jsou to právě podobné realitní plachty a plachtičky.

 

Slunečníky darované hospodským odvedle

Krásná chalupa z přírodních materiálů, na které je vidět, že se o ni majitelé starají, pod pergolou vzorně vyskládaná polínka, zastřihnuté větve jabloní, trávník jako na stadionu Arsenalu… Genius loci jako hrom. A pak nás práskne do očí onen příšerný reklamní slunečník. Roztahuje se v předzahrádce, jako by byl někdo, a přitom je to jen obří marketingový krám. Nejhorší jsou pivní slunečníky, které vypadají, jako bychom si nad venkovním posezením roztáhli hodně velký ubrus. Majitelé chalup jsou povětšinou ochotni zaplatit, aby jim bylo v jejich víkendových příbytcích příjemně, desítky i stovky tisíc. Řada z nich ale ve svém rozpočtu už nenajde peníze na pěkný slunečník, protože ten od výčepního Jožky z místní hospody je zadarmo a zase tak příšerně nevypadá. To je ale jeden z největších omylů! Reklamní slunečník patří před hospodu a nikam jinam.

 

Trpasličí panoptika

Nutně u cesty nemusejí stát Šmudla, Prófa, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štístko a Dřímal, v podstatě jakákoli trpasličí metamorfóza se počítá – od žab s korunkami, přes vyjevené veverky v nadživotní velikosti až po rádoby rozkošné čápy. Povolené množství je v tomto případě jeden kus na sto metrů čtverečních, pakliže si chceme uchovat alespoň minimální chatařskou důstojnost. S trpaslíky a jimi podobnými artefakty se totiž musí opatrně! Vysvětlení, že Šmudlu nám darovala vnučka Pepinka a čápa zase vnouček Vítek, není racionálním důvodem, abychom si posunuli práh estetického cítění níž.

 

Podomácku pomalované popelnice

Není street art jako street art. Pestrobarevná popelnice, která čeká na svoz odpadu někde na konci Zábeštní Lhoty, není nic, co by stálo za obdiv, a to ani v případě, že ji pokreslilo dítě. Malovat na popelnici je infantilní a, smím-li hovořit za popeláře, o vernisáž tohoto typu nikdo z nich nestojí. Nános barev z žádné popelnice hezčí neudělá. Spíš naopak. A my budeme pro smích nejen sousedům, kteří nás budou chtít vyhostit z rodné vesnice, ale i popelářům a všem náhodným kolemjdoucím. Pokud v nás tedy dřímá Picasso, pořídíme si raději malířské plátno. Je to hygieničtější než nádoba na komunál, a když se dílo z „růžového období“ čirou náhodou nepovede, mnohem snáz vyměníme plátno za plátno než popelnici za popelnici.

 

Načerno postavené pomníčky u cest

Někdy mají větší účinnost než výstražné značky. Každý pomníček u cesty je takový němý vykřičník, často postavený načerno. Pozor, tady někdo umřel, dávejte na sebe bacha! Lemují cesty, řeky, železniční koleje. Jsou to mementa toho horšího, co se na světě odehrává. Nejde si jich nevšimnout. Rozptylují pozornost. Jedeme na kole, užíváme si atmosféru venkova, výhledy z kopců, vůni posečené trávy… a pak kříž. Když na něj narazíme, něco se uvnitř sevře. Fotku těch, co tu umřeli, raději vidět nechceme. Jsme na dovolené, tak proč do svých životů zbytečně vpouštět cizí smutky? Pietní místa by měla být opravdu pietními místy. Měla by připomenout, ne děsit. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby na cestách bylo tak bezpečno, aby kříže podél cest vůbec nebyly potřeba…

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Pixabay

Pro někoho má dovolená jasně daný program – chata, chalupa nebo pláž u moře. Mnoho lidí má ale, zejména v létě, chuť vypadnout ze stereotypu a zkusit něco nového. A právě pro ně přinášíme několik tipů a námětů z církevního prostředí.

 

Začátek srpna je tu, a vy stále přemýšlíte, kam si letos zamíříte odpočinout či jen hledáte užitečné tipy pro zpříjemnění volna? Snášíme na jednu hromadu důkazy, že čas volna lze prožít i jinde, než hlava na hlavě například Chorvatsku. Věděli jste, že u nás existuje široká nabídka pobytů na farách, v klášterech či je možné navštívit mnohé chrámy, poutní místa a církevní zajímavosti s výkladem? Nezapomněli jste, že si poměrně jednoduše můžete i na cestách vyhledat bohoslužbu?

 

Proč ne do kláštera?

Církevní a klášterní turistika nabízí hned několik možností: od tiché kontemplace v klášteře, přes rodinný pobyt na faře až po pěší pouť, návštěvu otevřených chrámů či návštěvu církevního pivovaru. K tomu všemu ještě připočtěme věrného pomocníka pro vyhledávání mší svatých na cestách, aplikaci bohosluzby.cirkev.cz, která je dostupná pro Android či jako webové stránky. 

Uživatelé aplikace Mapy.cz jistě rádi potvrdí, že zde obsažená informace o kostele a odkaz na web farnosti také není k zahození. Na vašich cestách vám může pomoci i nově vydaná mapa Vybrané církevní památky České republiky. Seženete ji v síti Karmelitánského nakladatelství.

 

Ubytujme se na faře

Po celé České republice je možnost ubytování v církevním prostředí, a to od far, přes kláštery, poutní domy či přímo penziony a hotely. Novinkou pro tuto sezónu je penzion Tõde v Olomouci, který spravují sestry františkánky.

Nové ubytování chystají v Jitravě (Litoměřická diecéze), Staré Vsi u Rýmařova či v blízkosti Hukvald (Ostravsko-opavská diecéze) či v Chateau Clara Futura v Dolních Břežanech a připravuje se i otevření Hotelu Chateau Mostov (Pražská arcidiecéze).

 

Prostě jít

Vyrazit na pouť! To je také varianta. Pod slovem pouť se nám většinou vybaví kolotoče a cukrová vata, jenže proč se nenechat pozvat i k trochu jiné pouti, té pěší? Často se vyráží na cestu do španělské Compostely po svatojakubské cestě, která vede i u nás. Ale nabídek je mnohem více, stejně jako možných poutních cílů. Buď si sami individuálně vyberete z nabízených cest na webovém portálu cirkevnituristika.cz nebo se zúčastníte skupinové pěší pouti, obojí je hlubokým zážitkem.

 

Modlit se

Chcete-li církevní prostředí poznat nejen ve formě ubytování či návštěvy památky, ale k načerpání duchovních sil, zkuste se poohlédnout po exerciciích, tedy po duchovních cvičeních. Některé řády také nabízejí možnost žít na určitou dobu kontemplativním životem zaměřeným na ztišení.

Obojí vás na čas vytrhne z každodenních starostí a dá možnost prožít setkání s hlubokou spiritualitou. Přitom vůbec není potřeba mít obavy, že by se člověk do exercičního nebo klášterního prostředí nehodil. Naopak, je velkým obohacením, když přicházejí lidé různého věku a s různými životními zkušenostmi.

 

Dveře kostela dokořán

Několik stovek kostelů například ve Zlínském kraji, městě Olomouci či v Ostravsko-opavské diecézi nabízejí poznat jejich krásy s průvodcem. Tato možnost je samozřejmě nabízena například i na Zelené Hoře (na snímku), Velehradě a dalších místech, která jsou významná nejen poutně, ale i turisticky.

Podrobný přehled je k nalezení na webových stránkách cirkev.cz pod heslem „Máme otevřeno“. Nejsou to ale jen kostely, které zvou k návštěvě, pozornosti by nemělo uniknout ani několik farních či diecézních muzeí, která nabízejí mnohdy zcela unikátní expozice.

 

Na pivo za jiným účelem

V ČR se nachází i několik církevních pivovarů. Vydáte-li se poznávat krásy starého biskupského sídla Litoměřice, nezapomeňte zavítat i do zdejšího pivovaru. Poznávání života fungujícího kláštera v Želivi můžete spojit s ochutnávkou zdejší pivovarnické produkce. Toulání po Orlických horách se dá zakončit v Neratově, kde je postupně obnovováno zdejší poutní místo a rozvíjí se tu komunita zaměřená na sociální podnikání. I tady k němu patří nový pivovar.

Církevní turistiku, která nabízí příležitosti po celé republice lze samozřejmě vhodně kombinovat s poznáváním dalších památek či přírodních krás. Církevní turistické objekty se dají nezřídka najít v historických sídlech či naopak horských oblastech republiky. Vše potřebné hledejte na cirkevnituristika.cz.

 

Autor: pjv, Foto: archiv a Pavel Langer – Člověk a víra

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test