český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Dohromady se dali na textové dílně Slávka Janouška, věděli o sobě ale už dřív díky písním, které si vzájemně oblíbili. Jí se líbilo Reného Fajne-Mjesto, jemu Adéliny Dvě Kotvy. Dnes jsou manželé. Vzali se loni na apríla.

 

Přestože je mezi nimi osmnáctiletý věkový rozdíl, jsou pořád naladění na stejnou notu. Taky rádi blbnou: „V autě třeba posloucháme dechovku a vymýšlíme k ní vlastní texty. Nebo parodujeme sami sebe. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme se úplně zbláznili,“ říká Adéla s tím, že podobně uvolněná atmosféra často panuje i v okruhu nejbližších přátel. „Vnesla mi do života humor a chaos,“ dodává René a pochvaluje si, že jeho manželka chápe jeho vášeň pro muziku: „V tom jsme totiž oba stejní…“ Není asi překvapením, že první společná píseň, kterou napsali, byla především hodně vtipná.

Strojvedoucí s kytarou a ukulele

Žijí v Českých Budějovicích, René však pochází z Frýdku-Místku, kde je coby autor oficiální městské hymny Fajne-Mjesto takřka celebritou. Že by složil píseň na míru také Budějovicím, zatím neplánuje, ale nevylučuje to. „Přestěhováním jsem překvapil sám sebe a asi nejen sebe,“ přemýšlí nahlas písničkář, který je civilním povoláním strojvedoucím Českých drah. „Začátky v Budějovicích byly hodně těžké, po čtyřech letech jsem si už ale zvykl. Je tu hezky. Beskydy, přátelé a fanoušci z Lašska mi ale zřejmě nepřestanou chybět nikdy.“ Aby ne, když svůj život posunul o 397 kilometrů směrem na jihozápad.

Na železnici pracuje už skoro třicet let, vystřídal několik pracovních pozic a před časem si splnil sen a stal se strojvedoucím. Na dlouhé cesty nejen z Budějovic do Frýdku je tedy zvyklý. Přestože, jak sám říká, má skvělé šéfy, kteří mají pro jeho umělecké aktivity pochopení a vycházejí mu při plánování koncertů vstříc, vystupování trochu omezil: „Hraju jen na akcích, z nichž se mi pořadatelé sami ozvou, ale i tak je toho pořád hodně. Teoreticky bych mohl jenom hrát, ale to by se z toho stala práce, a to jsem nikdy nechtěl. Stačí, že je doma jeden profi muzikant.“

 

Adéla není Eva a René není Vašek

Na mysli má samozřejmě Adélu, která po osmi letech odešla z kapely své matky a rozhodla se vyzkoušet sólovou dráhu. Důvod byl jednoduchý: „Už mi to nestačilo. Chtěla jsem hrát sama, protože to mi vyhovuje nejvíc.“

Její první album vyšlo v roce 2016 a má název Dobrodruh, písniček na další alba má přitom plné šuplíky. S Reném se kupodivu na stejných pódiích potkává jen zřídka, stačí prý ale jedna fotka na Facebooku a lidé si je automaticky spojují. „Ta představa, že hrajeme jako manželské duo, je pro ně přitažlivá. Něco jako Eva a Vašek,“ říká s nadsázkou s tím, že si oba uvědomují, že i když se tomu zatím brání, čas od času by měli vystoupit dohromady a udělat svým fanouškům radost.

Podobné je to i se společným albem. Přestože dříve o něm nechtěli ani slyšet, dnes nevylučují, že je jednou natočí. Na otázku, jak se žije dvěma umělcům ve společné domácnosti, shodně odpovídají: „Zdá se, že úplně stejně jako neumělcům. Asi ještě nejsme takoví umělci, abychom viděli rozdíl. Moc jsme se neovlivnili. Každý si hrajeme to svoje. Spíš jsme se doplnili.“

 

Folk nikomu nenutí

Folk není žánr, který by pravidelně poslouchala generace mileniálů, do níž Adéla Jonášová patří. Snaží se jej tedy mezi svými vrstevníky popularizovat? „Nesnažím a nikomu ho nevnucuju. I proto jsem videoklipy natočila jen k písním, které jsou víceméně mainstreamové. Na koncertech jsem však typická písničkářka. Hodně mluvím a doprovázím se na kytaru,“ říká Adéla, která je dcerou písničkářky Pavlíny Jíšové. Ta dříve zpívala například v kapelách Žalman & spol. nebo Nezmaři a dnes vystupuje s kapelou Pavlína Jíšová a přátelé, díky níž se jednu dobu na jednom pódiu potkávala se svou dcerou.

Adéla vždy měla jasno, že chce zpívat česky: „Pokud budu někdy vystupovat v cizině, ráda si jiným jazykem zazpívám. Doma ale jen česky.“ S přibývajícím věkem si uvědomuje, že by hudbu a texty svých písní v budoucnu ráda víc využívala jako nástroj pro vyjádření názorů a životních postojů. Na dotaz, zda ji fanoušci někdy na koncertě něčím překvapili, bez váhání odpovídá: „Překvapují mě třeba tím, že vyžadují píseň Mykóza je svině. Zvláště ženy. Tahle moje píseň je přitom pouze na YouTube, protože na koncerty se, jak tušíte, úplně nehodí. Fanoušci mě však přesvědčují o opaku, takže ji možná začnu hrát. Uvidíme.“

 

Není to o hudebních cenách

René Souček vydal dvě alba, Fajne-Mjesto (2013) a Sto tisíc slov (2017) a v šuplíku má dnes písně minimálně na polovinu dalšího. „Zbytek je muzika, na kterou nemám texty. Takových rozdělaných písniček je dost. Druhé CD jsou z poloviny ty, které se nevešly na první CD, pak jsou tam úplně nové a písně, které normálně hrávám na koncertech. Třetí album bude spíše úplně novinkové. Snad je brzy dopíšu,“ přeje si nejen on, ale z duše mluví i fanouškům.

Aby písně napsal, potřebuje vždy konkrétní téma, nějakou situaci či událost. Ideálně něco, co ho naštve. Na otázku, zda má se psaním spojené rituály, odpovídá: „Míval jsem, ale už jsem je nějak opustil. Psával jsem hodně v noci. Taky jsem se zavíral do kuchyně a u psaní si zapaloval svíčku. Co jsem na jihu, tak to nedělám. Nejraději si totiž motiv opakuji dokola, až to klapne. Je to takový trans.“

O Reném je také známo, že se distancuje od hudebních cen. Dokonce o tom i zpívá. Co za tím je? „Jako začínající písničkář jsem se účastnil různých soutěží a už to nedělám. Nebaví mě na tom to „přítelíčkování“, což pochopí jen ten, kdo to zažil. Navíc v muzice se nedá soutěžit. Každý porotce má vlastní vkus a podle toho vypadají výsledky. Znám hodně oceněných, kterým ceny nepomohly a lidi na ně nechodí, a zároveň hodně neoceněných, jejichž koncerty jsou vyprodané…“

 

Diagnóza „veganka“ a „půlvegan“

On ve volném čase hraje florbal, ona cvičí pilates nebo plave. Doma se dbá na to, co bude k jídlu, Adéla je totiž veganka: „René si na zdravý životní styl úplně nepotrpí, ale vzhledem k tomu, že doma vařím já, zvykl si i na zeleninu a smoothie.“

K veganství se vrátila před půl rokem a je přesvědčená, že natrvalo. „Jsem vegankou, protože, jak se říká, svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nevidím rozdíl mezi psem a prasetem nebo krávou,“ vysvětluje, proč odmítá jíst maso, vejce, mléčné výrobky a další zvířecí produkty. Veganská strava je podle ní naprosto plnohodnotná: „Tak proč ubližovat zvířatům, když nemusíme? Kvůli chuti? To mi přijde sobecké. Jako veganka jsem šťastnější.“

A co na to říká její manžel? „Doma jím to, co mi žena uvaří. Jsem takový půlvegan, který má rád maso.“ V době, kdy se s Adélou poznal, ještě veganka nebyla, v jejím rozhodnutí ji však podporuje: „Zastávám se jí, fandím jí a vážím si jí za to.“ Zároveň ovšem dodávají, že si občas rádi dají i nezdravá jídla. Ostatně jako každý.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Adély Jonášové a Reného Součka

Na svatého Josefa, třetího člena Svaté Rodiny, se občas trochu pozapomíná. Jeho svátek si připomínáme 19. března a slavíme v něm především jeho ochotu vydat se cele pro dobro své ženy a narozeného Ježíše. A nezůstává pouze jako historická postava – může být inspirací pro mužskou spiritualitu současnosti.

 

Svatého Josefa tradičně známe jako tesaře z Nazareta, pěstouna Páně a věrného druha Panny Marie. Mimo patronát nad stavem tesařským, stolařským a řezbářským je Josefovo místo v katolické tradici přece jen trochu ve stínu obou zbylých členů rodiny, i když se vyvinuly zvláštní druhy svatojosefské úcty.

 

Josef živitel

Ve 14. století začínal na popularitě nabývat obraz Josefa jako živitele rodiny a především Krista samotného. První zmínky o něm s titulem nutritor Domini, tedy „živitel Páně“, se objevují již v 9. století, ale je to právě vrcholný středověk a zejména Tomáš Akvinský, který přispěl k popularizaci tohoto konceptu. Velký scholastik podrobně vykládá, že Josef měl nezastupitelnou roli v dějinách spásy, protože svým vstupem do manželství s Marií ji zachránil před ukamenováním a poskytl rodině tělesnou obživu, bez které se také nemohla obejít. V tomto smyslu může být vzorem pro všechny muže, kteří nesou odpovědnost za zajišťování obživy pro rodinu.

 

Moderní josefologie

Opravdová „josefologie“, tedy teologické zaobírání se odkazem a významem svatého Josefa, je ale až velmi moderní jev. Jan Pavel II. v roce 1989 vydal apoštolskou exhortaci Redemptoris custos (Pěstoun Spasitele), ve které silně zdůrazňuje roli svatého Josefa a Svaté Rodiny jako jednoho harmonického celku, ve kterém každý člen plní svoji vlastní nezastupitelnou úlohu.

V roce 2013 rozhodl papež František, že bude Josefovo jméno vloženo vedle Mariina do třech eucharistických modliteb, které zaznívají v průběhu mše svaté. Velkým vzorem se může svatý Josef stát i pro moderní proud mužské spirituality, který se ve světě pojí zejména se jménem amerického františkánského autora Richarda Rohra.

 

Muž ve společnosti

Současná západní společnost může dle Rohra nést příhodné označení „systém bílého muže“. Je převážně patriarchálně uspořádána a do velké míry postavena na úspěchu, moci a penězích. Mnozí muži (i některé ženy) žijí v iluzi, že na různých úrovních vládnou a vytvářejí správnou sociální realitu. Přitom přehlížejí množství skupin, které jsou globálně či lokálně vytlačeny na okraj společnosti. Jsou viníky a zároveň obětmi tohoto systému. Jejich život je tlačen společností k ještě větším výkonům, které mají vést k větším úspěchům. Pohlceni touto vizí mohou přicházet o podstatné věci: rodina, přátelé, emocionální i duchovní život.

Bible hovoří o prvních, kteří budou poslední a naopak o posledních, kteří budou prvními. V jistém smyslu tedy současní muži potřebují nemalou pomoc, aby překonali svou nesvobodu, byť tato nesvoboda nemusí být na první pohled patrná a naopak se může zaklínat volností a úspěchem.

 

Jak se z chlapce stane muž

Jednou z podstatných změn při přechodu společnosti do postmoderny, na kterou Rohr upozorňuje, je ztráta rituálů přechodu – tedy momentů, kdy je nějaké významné životní rozhodnutí nebo nějaká životní etapa doprovázena příslušným rituálním jednáním, které má často i náboženský přesah. Nejmarkantnější je to u iniciace do dospělosti – mladí muži nejsou žádným způsobem provedeni do světa dospělých a nejsou zasvěceni, jak správně zacházet se svou mocí a silou. Tu pak buď zneužívají, nebo před ní utíkají.

Živá mužská spiritualita podporuje a vyžaduje znovuobjevování přechodových rituálů, které muže na jednu stranu připravují o sebestřednost, důležitost a pocit kontroly nad věcmi, na druhou stranu pozitivně potvrzují Boží lásku a lidskou jedinečnost. A právě tady může být pokorný, ale nezastupitelný příklad svatého Josefa velkým vedením. Cílem pro iniciovaného muže by neměl být ani diktátorský styl jednání ve světě, ani stažení do svých domovů a rezignace na aktivní roli ve společnosti.

 

Otcovství a synovství

Neschopnost a odmítavost synů dospět, otců vychovávat děti, dědů předávat životní moudrost ukazuje na spirituální krizi mužů i v rámci rodin. Otcovství je velmi důležitá role, kterou plozením dětí a založením rodiny přijímá většina mužů. Podobně jako celé mužství prochází otcovství proměnami, které jsou reakcí na společenské změny.

Základním rysem možné destrukce otcovství je nepřítomnost otců, jejíž důvody sahají od rozpadu rodiny, přes přílišnou zaměstnanost mimo domov, až k prostému nezájmu. Nepřítomnost vede k duševním ranám chlapců a mladých mužů, kteří potřebují uznání a podporu od mužů starších.

Vazba otce a syna samozřejmě není pouze biologicky daná. Křesťanská spiritualita ve své tradici rozvinula v současnosti poněkud pozapomenutý koncept duchovního otcovství. Jde o vedení mladého muže, vytváření vztahu učitele a žáka, při němž se „uskutečňuje jistý Boží záměr“. Duchovní otec by měl působit jako nositel ducha, který zprostředkovává Boží otcovství.

 

Ježíš a jeho otec

Otcova láska pomáhá vyvést syny do vnějšího světa, aby získali jistotu a sebedůvěru. Pokud nedošlo k „přeladění“ na mužské vlny výchovou a blízkostí otce, ať biologického či duchovního, pak po celý život pociťují prázdnotu, která se příhodně nazývá „hlad po otci“. Richard Rohr považuje hlad po otci za příčinu „většiny zločinů, militarismu, soutěživé chamtivosti a nestabilních rodin“.

„Já a Otec jsme jedno,“ říká se v Janově evangeliu. Nejde jen o dogmatickou poučku o jednotě trojjediného Boha. Posuzujeme-li vztah Ježíše a Boha z lidského pohledu jako vztah syna a otce, je zřejmé, že Ježíš se ztotožňuje se svým otcem, důvěřuje mu a bere si od něj energii pro své konání. Po takovém vztahu mnoho mužů „hladoví“. I přes omezení, která obraz Boha jako otce přináší, může být pro většinu mužů (a žen) bohatstvím, které dává možnosti hledat cestu k vlastním otcům a synům.

 

Ženství a mužství

Hovořit o mužích nelze bez vazby na jejich protějšek i součást, totiž o ženách. Provázanost ženy a muže potvrzuje již starozákonní výpověď o stvoření světa, hovořící o člověku jako Božím obrazu, o muži a ženě. Jejich jednota je zdůrazněna i hebrejským označením – muž je hebrejsky íš, žena pak íššá. Kraličtí se tuto jazykovou souvislost mezi oběma slovy snažili zachytit slovy muž a mužena, jakkoli to druhé dnes má v obecném jazyce trochu jiný význam.

Muž a žena jsou v každém případě Božím stvořením, které má své poslání a důstojnost. Žena je pro muže pomocníkem, darem, milostí od Boha, je jeho transcendencí, což platí i naopak. „Eva je někdo, kdo interpretuje Adama. V Evě má Adam pravý protějšek: někoho, kdo přitahuje jeho pozornost a dává smysl existence,“ píše významná představitelka teologie osvobození Dorothee Sölleová.

 

Mužská spiritualita žije

V mužské spiritualitě tedy nejde o ignoraci žen a ženského prvku. Ženy a muži se odlišují na mnoha rovinách: některé jsou dány fyziologickou a psychologickou charakteristikou, jiné (mnohdy neospravedlnitelnými) společenskými rolemi a stereotypy. Pravé mužství – podle Rohrovy mužké spirituality – spočívá ve vyváženém přijetí svých mužský i ženských stránek, které vede k plnému lidství v lásce a Duchu.

Mužská spiritualita zahrnuje širokou škálu témat od vazby na křesťanskou spirituální tradici, otázek stran ženství a mužství, synovství a otcovství, problematiku přechodových rituálů či angažovanost v církvi a společnosti. Důležitým aspektem obnoveného zájmu o mužskou spiritualitu je praktický dopad: mnoho mužů, laiků i kněží, přijímá tuto výzvu, setkává se a zasazuje se o nápravu. V mnoha zemích po celém světě včetně České republiky vznikly skupiny mužů, které se pravidelně setkávají nad společnou modlitbou, diskusí i praktickými aktivitami. Více informací o aktivitách v ČR najdeme na tomto webu

Autoři: Petr Jan Vinš a Vojtěch Knězů, Foto: archiv

Emoce jsou silou, která člověka pohání, ale stejně tak ho může přivést na scestí. Emoční inteligence (EQ) představuje sadu schopností určujících, jak efektivně vnímáme, chápeme, používáme a zvládáme emoce vlastní i druhých. Když se tento termín poprvé objevil, přišlo se současně na zajímavou věc – průměrně inteligentní lidé mají vyšší EQ než lidé nadprůměrně vysokým inteligenčním kvocientem (IQ). Tato anomálie zcela překroutila dosavadní předpoklad, že vysoké IQ je jediným zdrojem úspěchu.

 

Emoční inteligence se těžko definuje. Zahrnuje všechno, co ovlivňuje zvládání našeho chování a rozhodování. Všichni prožíváme emoce, ale jen málokdo je dokáže správně pojmenovat. To bývá problém už jen proto, že nesprávně označené projevy jsou často chybně interpretovány, což vede k mylným volbám a špatným činům.

 

Proč je máme?

Všechny emoce mají pozitivní smysl, slouží fyzickým, osobním a sociálním účelům. Především je třeba si uvědomit, že nás chrání a udržují v bezpečí. Slouží jako pomyslná zkratka pro zpracování informací a ovlivňují chování. Díky nim rychle reagujeme v okamžiku, kdy na dlouhé přemýšlení není čas. Například když hrozí nebezpečí a potřebujeme bleskově jednat, je po ruce strach či překvapení. Rychlé reakce, které nutí každého okamžitě konat, vycházejí jako impulzy především z velkých břišních orgánů a neřídí je vědomé myšlení. Jsou okamžitými reakcemi na podnět, kterým je znepokojení, varují před nebezpečím a umožňují se mu vyhnout. Můžeme je vnímat jako instinkt či intuici.

 

Naslouchejme tělu

Cítíme-li, že něco není v pořádku nebo si něčím nejsme jisti, fyzický projev napoví. Co cítíme, když slíbíme něco, co se nám ve skutečnosti vůbec nechce? Většinou napětí a nevolnost. Tělo vysílá signály, kterým možná nevěnujeme dostatečnou pozornost, i když je to cenný zdroj informací, co je pro nás dobré a co ne. Budeme-li více poslouchat signály těla, dokážeme brzy varování rozpoznat. I pocity neklidu a nepohodlí mohou být takovou informací před možným nebezpečím.

Jakmile rozpoznáme pocit znepokojení, nic by nemělo odvést pozornost jinam. Naslouchat intuici je jako ladit stanici v rádiu. Není možné poslouchat jich několik naráz. Potřebujeme slyšet jen jednu, jasně a čistě. Kdykoli vnímáme něco jako neobvyklé, znamená to, že nás intuice varuje. 

Strach má za úkol jedince ochránit. Překvapení umožňuje reagovat na nenadálou situaci. Smutek pomáhá vyrovnat se se ztrátou. Znechucení říká, že se od něčeho máme odvrátit. Hněv vede k odplatě za křivdu. Radost umožňuje ocenit něco či někoho a vážit si ho.

 

Sociální význam

Nebudeme schopni udržovat či rozvíjet vztahy, pokud nedokážeme vnímat pocit viny, hanby, hrdosti nebo rozpaků. Jsou důsledkem schopnosti sebereflexe a přizpůsobení chování ve vztahu k druhým. Důvěra vede ke sdílení a spolupráci. Vina motivuje dát do pořádku něco, co jsme měli dávno udělat a usilujeme tím o odpuštění.

Rozpoznat emoci znamená umět ji pojmenovat a popsat. Jedná se o projev neverbální komunikace a chování, například podle výrazu tváře, tónu hlasu a řeči těla. Důležité je také pochopit rozdíly a znát, čím se liší třeba hněv a frustrace nebo zklamání a lítost.

Zvládání emocí neznamená jejich potlačení nebo ovládnutí. Znamená to být otevřený pocitům, jak příjemným tak i nepříjemným. Stejně jako vědět, kdy je držet na uzdě, zapojit je a kdy se od nich odpoutat.

 

Umění se vyjádřit

Sdělujeme-li dobré zprávy, zpravidla vše proběhne hladce. Horší to bývá v případě, že máme protistranu obeznámit s nějakou nepříjemností. Tehdy je nejdůležitější naslouchat a reagovat. Obzvlášť, přichází-li špatná zpráva nečekaně. Pokud ji musíme sdělit, je dobré začít slovy: „Potřebuji s tebou mluvit o…“ a tím dát najevo, že se jedná o vážný rozhovor. Uvedeme druhého do kontextu, místo abychom na něj vychrlili, co se stalo. Nejlepší je sdělovat zprávy jasně a přímo, to však neznamená, že budeme ve volbě slov a formulací necitliví.

Pravděpodobně všichni známe někoho, kdo dokáže brilantně rozpoznávat, zvládat a projevovat emoce. V obtížných situacích si je nenechá přerůst přes hlavu a zvládne i zklamání, žárlivost nebo pocit viny vhodným způsobem – bez křiku a agrese.

 

Výzkum poradenské společnosti TalentSmart® shrnul projevy člověka s vysokou emoční inteligencí:

  • má rozsáhlou emoční slovní zásobu
  • zajímá se o ostatní
  • nevadí mu změny
  • zná vlastní silné a slabé stránky
  • umí odhadnout charakter
  • máloco se ho dotkne
  • ví, jak říct ne
  • promíjí chyby
  • dává, aniž by očekával něco na oplátku
  • necítí zášť
  • dokáže neutralizovat toxické lidi
  • nehledá dokonalost
  • oceňuje, co má
  • umí se odpojit a dát si pauzu
  • omezuje příjem kofeinu
  • hodně spí
  • není negativistický
  • nenechá si nikým zkazit radost

 

Autorka: Renáta Šťastná (čerpáno z knihy Emoční inteligence, Grada Publishing, a. s. 2015)

Tvůrčí psaní učí sedm let a za tu dobu jeho kurzy prošlo přes tři a půl tisíce lidí. Jeho toulavé boty ho zavedly na šest ze sedmi kontinentů, zajímavé přitom je, že do patnácti let se bál i tmy. Na Facebooku má René Nekuda jedenáct set fanoušků. Je mu jednatřicet, ale vypadá mladší, často tak čelí různým předsudkům. Ti, kdo jeho kurzy prošli, vědí, že jakékoli předsudky jsou zbytečné. Na svého učitele nedají dopustit.

 

Dá se říct, že jste nejmladší učitel tvůrčího psaní na světě?

Jeden z nejmladších asi budu, vzhledem k tomu že jsem tvůrčí psaní začal učit hned po vysoké škole. Ale jestli jsem úplně nejmladší, nevím. Na mezinárodních konferencích, kterých jsem se účastnil, to tak skoro vypadalo. Já sám v Evropě mladšího učitele tvůrčího psaní neznám, což ovšem neznamená, že neexistuje.

 

Jak na své začátky vzpomínáte?

Bylo to zajímavé, já jsem si to sám nevybral. Na Literární akademii, kde jsem státnicoval, mi učení tvůrčího psaní nabídli hned třikrát – nabídka zazněla z úst rektora a opakovaně i od vedoucí katedry. Dvakrát jsem odmítl, ale do třetice jsem si řekl, že na tom asi něco bude. Vůbec jsem si nebyl jistý, zda mi to půjde, ani jestli mě to bude bavit, takže jsme se domluvili, že si novou roli vyzkouším tak, že povedu týdenní letní kurz pro veřejnost, který Literární akademie pořádala. Tehdy se sešlo čtrnáct vyzrálých žen ve věku 40+. Ony byly v šoku, já jsem byl v šoku, ale hned druhý den jsem měl jasno, že tohle chci dělat.

 

Mluvil jste o Literární akademii v Praze, která byla svého času nejpopulárnější a jedinou vysokou školou tohoto typu. Prošel jste jí jako student, učitel… Co se s ní vlastně stalo?

Oficiálně zbankrotovala. Byla to nejlepší škola tvůrčího psaní v Čechách. Ještě dlouho ji, myslím, žádná další instituce nepřekoná…

 

Stále platí, že k vám do kurzů chodí převážně ženy?

Je pravda, že žen vždy bývalo víc. Poslední dobou začíná chodit víc chlapů.

 

A co lidi nejčastěji přiměje, aby se přihlásili?

Chodí ke mně poměrně hodně vášnivých čtenářů, co vlastně ani nemají větší ambice psát. Možná sem tam nějakou povídku, ale že by chtěli vydávat knihy, to ne. Spíš je zajímá, co je za tím. Co se děje, než kniha vznikne. Jak se vytváří příběh. Chodí hodně doktorů, psychiatrů a obecně profesí, které pracují s lidskými příběhy. Pak taky dost ajťáků, kteří mají v oblibě fantasy, sci-fi, hodně čtou a rádi píšou. Dále přicházejíí manažeři, i pro ně je totiž práce s příběhem zajímavá. Vedení lidí je o komunikaci a jim kurzy v jistém slova smyslu rozšiřují rozhled.

 

Máte z hodin nějakou historku, na kterou vzpomínáte, a i po letech se smějete?

Stal se mi třeba roztomilý trapas. Jedna ze studentek přišla pozdě do hodiny, tak jí říkám: Postava. Abych jí objasnil, co děláme. Měl jsem samozřejmě na mysli literární postavu. A ona odpověděla: 90–60–90. Bez přemýšlení jsem odvětil, že to není moc vtipné. Vzhledem k tomu, že neměla míry modelky, z toho vznikl docela vtipný dvojsmysl. Naštěstí se taky zasmála.

 

Otevřely vám kurzy někam dveře?

Určitě. Mohl jsem spolupracovat s řadou firem, poznal mnoho zajímavých lidí, naučil se spoustu nových věcí… V době, kdy neučím, mám dostatek času na cestování a na vlastní projekty.

 

S kterými zajímavými lidmi jste se díky tvůrčímu psaní poznal?

Se spoustou. S lidmi z televize, herci, novináři … nebudu je ale jmenovat. Stejně tak s neznámými lidmi s velmi působivými příběhy. Takzvanými hrdiny všedních dní. Lidsky zajímavými osobnostmi. Chodí ke mně do kurzu třeba čtyřiaosmdesátiletá paní, už třetím rokem. Skvěle zapadla do kolektivu: všichni ji berou a ona je taky. Pro ni jsou ty lekce důležité, což mi na křtu knihy, ve které má také povídku, potvrdila její dcera. Prý v psaní našla další smysl života. To mě samozřejmě moc těší.

 

Měl jste někdy o svoje studentky a studenty strach?

Všechno hodně prožívám, i když to třeba nedávám najevo. U dlouhodobých kurzů mám se studentkami a studenty už bližší vztah. Když mi třeba někdo pošle e-mail, že nenapsal povídku a uvažuje, že přestane chodit, tehdy strach mám. Vím, že se třeba mohou zaleknout, že něco nesplnili, a byli by schopní kvůli tomu skončit s kurzem, kde je jim evidentně jinak dobře.

 

Jaká je vaše zkušenost s firemními kurzy?

Dobrá. Nedělám je často, ale vždy jsou pro mě zpestřením. Pro zaměstnance je to vytržení z každodenního stereotypu, nastartování nového způsobu přemýšlení, hraní si v pracovní době… To mě baví. Na druhou stranu třeba aktuálně jednám s firmou, která ode mě žádá čistě věcné školení. Přednášku… A to dělat nechci. Tvorba a hravost je pro mě důležitá a je nedílnou součástí lekcí. I když mi nabízejí hodně peněz, tohle není způsob, jakým chci učit. Radši si odedřu víc menších zábavnějších kurzů.

 

Co byste dělal, kdybyste nebyl učitelem tvůrčího psaní?

To nevím. Nemám moc zralý odhad, co bych dělal jiného. Sedm let dělám tohle a pořád nemám dost. K tvůrčímu psaní mě přivedla náhoda: díky soutěži v Novém prostoru jsem se stal ještě na střední škole jejich dopisovatelem z Keni.

 

Jak to tehdy vlastně bylo?

Nový prostor zorganizoval soutěž s podtitulem „první tištěná reality show“, které se zúčastnilo přes sto lidí. V rámci ní jsme plnili různé úkoly, hlavně psali a fotili. Já jsem ji na základě hlasování veřejnosti vyhrál a časopis mě v maturitním ročníku vyslal na dva měsíce do Keni, abych dokumentoval adopci na dálku. To byl můj první kontakt s psaním a cestováním.

 

Které projekty díky tvůrčímu psaní vznikly?

Jsou různé a je jich několik včetně těch charitativních. Navštěvuji klienty Ergoklubu – lidi po mrtvici, a společně v rámci jejich terapie tvoříme. Před časem jsme psali s bezdomovci, respektive s prodejci Nového prostoru, a teď mě oslovili znovu. Velmi zajímavý byl také projekt Hakuna Matata…

 

Čím?

Díky němu jsem se vrátil do Keni, kde jsem vyslechl životní příběhy devatenácti dopředu vytipovaných obyvatel slumu v Kibeře (na snímku). Po návratu do Čech si moji studenti tyto osudy „rozebrali“ a inspirovali se jimi při psaní literárních příběhů. Vznikla kniha Hakuna Matata, která se tři čtvrtě roku prodávala, dnes je k dispozici e-book, a prodejem jsme získali asi sto třicet tisíc, které jsme jako dar poslali do Kibery. Za peníze, které jsme vybrali, se nakoupily knihy pro tamní učebnicovou knihovnu, do které chodí tři tisíce dětí. Ty teď díky našemu projektu mají snazší přístup ke vzdělání.

 

Máte ke knihám blízko, na některá témata jistě máte jasný názor. Jak se díváte třeba na vydávání knih samonákladem?

Myslím, že na tom není nic špatného. Knižní trh je sám o sobě drsný, takže pokud chce někdo vzít riziko sám na sebe, proč ne? Tito autoři to mají ale v knihkupectví bez podpory nakladatelských domů těžké. Knihkupectví jsou zavalená novými tituly. V Čechách vychází každý rok 16–18 tisíc nových knih. Denně je to zhruba padesátka. Včetně víkendů a svátků. Konkurence je obrovská.

 

A co říkáte, když známá herečka nebo režisérka během pár víkendů, s nadsázkou řečeno, napíše knihu, z níž je rázem bestseller?

To se dělo vždy a vždy se to dít bude. Myslím, že soudný člověk pozná, za jakým účelem takové knihy vznikají. Není nic špatného si je pro zpestření přečíst, číst ale jenom tyto knihy bych nedoporučoval. Je nutné však dodat, že pro nakladatele jsou takoví autoři důležití: jejich známé obličeje pomáhají vydělat peníze, které pak nakladatelství použijí třeba na vydávání prvotin a obecně na podporu začínajících autorů.

 

Pojďme k cestování… Které země jste procestoval?

Mojí srdeční záležitostí je Keňa, kde jsem byl třikrát a určitě to není konečné číslo. Dále jsem navštívil Kolumbii, Indii, Indonésii, Filipíny, Thajsko, Srí Lanku, Ameriku… Cestování je pro mě důležité. Člověk si díky němu drží nadhled a odstup od každodenních problémů.

 

Bál jste se někdy o život?

Asi bál, ale nikdy to nebylo tak, že by mi šlo vyloženě o život. Hodně se bojím v šílených autobusech v zemích třetího světa, když se předjíždí zleva, zprava. Tam stačí sekunda a průšvih je na světě.

 

V jakých okamžicích říkáte věty typu: Díky bohu za to, jak to máme v Česku?

Obyčejně v situacích, kdy postrádám řád. V těch tzv. rozvojových zemích vládne chaos, všechno je „free a maňana“. Kolikrát, když tam člověk nežije a má jen nějaký omezený čas na poznání nové lokality, potřebuje, aby věci fungovaly: aby autobus nebo vlak jel, jak má, aby se dovnitř turista vešel a nemusel na střechu… Na střeše jsem mimochodem cestoval v Kolumbii a nebylo to úplně příjemné. Taky mi schází naše čistota. A český chleba! Slané pečivo je ve světě obecně nedostatkové zboží.

 

Jací jsme my, Češi, národ?

Jsme v pohodě, ale máme tvrdou slupku. Jsme taková vajíčka natvrdo. Když se však oloupeme, je to dobré. Nejsme třeba jako Američani, kteří se druhým okamžitě vrhají kolem krku. Nám to trvá. Umíme být pohostinní a kamarádští, ale není to na první dobrou…

 

Zdá se, že vás lidi mají rádi, máte vůbec nějaké nepřátele?

Nemyslím si, že bych měl nepřátele, ale vím, že některé lidi dráždím. Dráždil jsem je tím, že jsem začal učit tvůrčí psaní jako mladý. Chápu, že se to nemusí všem líbit, ale pokud z mých kurzů odcházejí spokojení lidé, kteří dostali službu, jakou si představovali, nejsou tyhle předsudky ohledně věku zbytečné? Jinou skupinu lidí zase dráždí už samotný fakt, že se tvůrčí psaní vůbec učí. Přitom máme řadu jiných kreativních oborů, u kterých se to už dnes neřeší: divadlo, hudbu, film…

 

Máte někdy potřebu kurzy tvůrčího psaní veřejně obhajovat?

Ne. Pro mě je dostatečnou satisfakcí, že lidi, kteří ke mně chodí, vykazují dobré výsledky, jsou spokojení, někam se v psaní posunuli. Nemám pocit, že by to nějak negativně ovlivňovalo knižní trh. Většina mých kurzistů nemá ambice stát se autory na plný úvazek. Přijde mi super, že pro tvorbu a kreativitu existuje samostatná disciplína, kde se lidé, kteří o to mají zájem, mohou vzdělávat. Vždyť je to fajn, když se někdo rozhodne na sobě pracovat a rozvíjet se.

 

Měl byste pro naše čtenáře v rámci Měsíce čtenářů nějaké poselství, vzkaz?

Chtěl bych, aby Češi nedávali jen na reklamu a doporučení, ale aby se nebáli a zkoušeli tu a tam sáhnout i po nových, třeba neznámých autorech. Aby zkrátka dali šanci i tomu, co vzniká mimo hlavní proud. 

MgA. René Nekuda (1986) vystudoval Literární akademii v Praze, několik let pracoval jako novinář, píše povídky a divadelní hry, cestuje po světě a o svých cestách také přednáší. Od roku 2011 profesionálně vyučuje tvůrčí psaní. Je vítězem první tištěné reality show (časopis Nový prostor, 2005), na svém kontě má několik drobných literárních ocenění a svoji tvůrčí energii realizuje v mnoha veřejných projektech (moderování, režie/dramaturgie pořadů či jako herec). Na webu pravidelně publikuje články o kreativitě a tvůrčím psaní a aktualizuje nabídku svých kurzů. Sám tvůrčí psaní studoval například u Daniely Fischerové, Petra Šabacha, Radky Denemarkové, Arnošta Goldflama nebo Ivony Březinové.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: René Nekuda, Petr Florián

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270