český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Péče o rodinu a rodinné hodnoty vždycky patřila k základním zájmům církve. Tím spíše v dnešní době, kdy začínají být rodinné hodnoty narušovány třeba i hektickým tempem moderní doby. Těmito tématy se zabývala první snídaně s novináři, organizovaná tiskovým oddělením České biskupské konference a Národním centrem pro rodinu.

 

Kavárna Cesta domů v Soukenické ulici v Praze je malý útulný prostor. V úterý 28. listopadu se zde sešla pestrá společnost – na jedné straně novináři z křesťanských i sekulárních médií, na straně druhé zástupci tiskového střediska České biskupské konference a Národního centra pro rodinu a další hosté, aby se společně zamýšleli nad otázkami dnešního rodinného života. Naše rodina byla u toho také.

 

Nejen rychlý návrat do práce

Ředitelka Národního centra pro rodinu Marie Oujezdská připomněla, že současná diskuse na témata spjatá s mateřstvím je ze strany státních orgánů často příliš zploštěna a omezuje se pouze na oblast co nejrychlejšího návratu matek do zaměstnání. Podle ní je slučitelnost rodiny a zaměstnání často hlavním tématem státní rodinné politiky, ovšem ne vždy jsou výsledky žádoucí. „Hovoří se o flexibilitě úvazků a snaží se pomáhat ženám, aby se mohli co nejrychleji vracet na trh práce,“ říká Marie Oujezdská. „Máme tu mikrojesle od šesti měsíců věku dítěte a dětské skupiny už od jednoho roku, to všechno proto, aby se matka mohla rychle vrátit do pracovního procesu.“ Podle ní je často jako příčina negativních trendů vnímána dlouhá tříletá varianta rodičovské dovolené.

 

Je třeba motivovat

Podle Marie Oujezdské je ale klíčové vnímat rodičovství nikoli jako oběť, kterou musíme mít rychle za sebou, ale jako něco, co má vlastní hodnotu: „Co chceme přinést nového – flexibilita v zaměstnání sice může být důležitá, ale není to všechno. Otázka totiž nemusí stát: jak všechno zvládnout, ale proč to vůbec zvládat. Musíme motivovat mladé lidi, kteří se pro mateřství a otcovství rozhodují mezi mnoha jinými nabídkami. A tady je zapotřebí jasně říct, že mateřství a otcovství je také prostředkem osobního růstu, prostředkem, který mimořádně prohlubuje psychosociální dovednosti – na to se často zapomíná. Péče o děti tedy nerozvíjí pouze je, ale i rodiče samotné,“ doplnila.

 

Mateřství je změna role

Při představování tématu vystoupili také další zajímaví hosté – manželé Kulišťákovi, majitelé grafického studia, kteří se snaží o sladění pracovního a rodinného života. „V Praze nám chybí širší rodina, která by nám pomohla s hlídáním dětí,“ svěřil se Pavel Kulišťák. „Za těch devět let, co máme děti, se Blančina role nesmírně proměnila. Naše první holčička s námi trávila odmalička čas v ateliéru. Ale s každým dalším dítětem se Blančina role umenšovala – dnes je plně na mateřské a do práce chodí vlastně jenom tehdy, když chce. Navíc učíme děti doma, což představuje další časovou zátěž.“ Dodal ještě, že trendy ve společnosti se mění, ale mateřství zůstává stejné a je důležité probírat, jaké mateřství skutečně je. Jeho manželka Blanka ze své vlastní zkušenosti řekla: „Můj dnešní pohled vychází z toho, že situace, kdy maminka je s dětmi naplno doma, je pro ně určitě lepší. Na druhé straně vnímám a chápu i pohled matky, která je třeba úspěšnou osobností, majitelkou firmy a musí spolu s mateřstvím přejít do úplně nové role.“

 

Mateřství je těžší než firma

Maminka čtyř dětí trochu s úsměvem vzpomíná na své dřívější představy o mateřství. „Moje původní představa, jaké bude mateřství, byla vždycky taková, že budu chodit s kočárkem do parku a koukat na stromy. Takový ten mateřský klid. Tak se mi to zdálo, když jsem pozorovala maminky v parku. Dneska už vím, že vnitřní klid rozhodně není takový. Je to možná větší manažerská práce, než jakou jsem dělala předtím ve studiu, a to i když jsme pracovali pro veliké instituce. Proto by se taky mateřství mělo náležitě ocenit.“

Svoje zkušenosti z role majitelky firmy i z role matky pak spojila dohromady a prohlásila, že je třeba na straně zaměstnavatelů kultivovat vstřícný přístup k mateřství a rodičovství: „Já jako majitel firmy musím také nějakým způsobem pracovat s mateřstvím svých podřízených. Znamená to třeba absolutní respekt k tomu, že dítě může být někdy nemocné. A tento respekt pak komunikovat i směrem ke svým klientům.“

 

Raději pejsek než dítě

Herečka Andrea Kerestešová Růžičková upozornila na důležitost předmanželských příprav pro snoubenecké páry. „Kněz vám položí otázky, které jste do té doby nemuseli s partnerem řešit. Mimochodem také o tom, jak to bude ve vaší rodině fungovat, až budete mít děti,“ uvedla a dodala, že rodiny by se měly stát běžnou součástí každodenního života ve společnosti. Připomenula třeba, že rodiny s dětmi nejsou často vítané v restauracích či jinde a jsou viděny jako problematické. „Dítě ve společnosti by mělo být přirozená záležitost. Dneska pořád platí, že v mnoha restauracích vás raději uvidí s pejskem než s dítětem. Musíme se snažit, aby mateřství bylo trendy.“

„Dnešní společnost je hodně zaměřená na carpe diem, na užívání dne, hledání požitků. Profesor Jan Sokol říkával, že pokud chceme vidět, co zajímá společnost, máme se podívat na reklamy. A ten obraz není moc lichotivý. Tlak komerčního sektoru je veliký a my se proti němu musíme postavit a hájit rodinné hodnoty,“ zareagoval v diskusi jeden z účastníků debaty.

 

Kam vede dosavadní vývoj?

Marie Oujezdská z Národního centra pro rodinu shrnuje výsledky diskuse i výzkumů, které centrum podniklo: „Příčinou ztráty zdravého sebevědomí žen na takzvané rodičovské dovolené, není její tříletá varianta, ale fakt, že se význam rodičovské výchovné péče dostává na okraj zájmu společnosti. Přitom rodičovství je nejen nenahraditelné pro žádoucí rozvoj dítěte, ale je i příležitostí osobního rozvoje samotných rodičů. Z dlouhodobé práce se ženami na rodičovské dovolené vyplývá, že klíčové profesní dovednosti, jako je motivovanost, odpovědnost, samostatnost v rozhodování a jiné se prohlubují právě výchovnou péčí. Tlak na zkracování takzvané rodičovské dovolené není proto za stávající situace nedostatku zkrácených úvazků opatřením napomáhajícím udržet zdravé sebevědomí žen, ale pouze minimalizuje rodičovství a zvyšuje přezaměstnanost českých žen.“

Hodnota rodičovství se tváří v tvář komerci stává společenským tabu. Chybí prostor pro hledání odpovědi na otázku proč vůbec mít děti a věnovat se jejich výchově. Zapomíná se i na to, že nejde jen o stávající rodiče, ale především o mladé lidi, kteří se rozhodují mezi různými životními koncepty a potřebují slyšet argumenty o smysluplnosti investice do vlastní rodiny, která je i významnou investicí do budoucnosti společnosti. Právě v těchto otázkách může sehrát velkou pozitivní roli církev a církevní formace mládeže a mladších dospělých.

Národní centrum pro rodinu

Národní centrum pro rodinu je nestátní neziskovou organizací, jejímž cílem je monitorovat společenské podmínky, které se vztahují k rodině, iniciovat prorodinné aktivity v naší zemi, přinášet zahraniční zkušenosti v oblasti rodinné politiky i konkrétní nabídky pro rodiny, podporovat zdravé, fungující rodiny a pomáhat vytvářet prorodinné klima ve společnosti. Bylo založeno v roce 1996 Českou biskupskou konferencí a jeho činnost respektuje zorný úhel pohledu katolické církve. V pastorační práci se angažuje jako koordinační a informační centrum pro diecézní a regionální centra pro rodinu. Posláním centra je šťastná rodina, založená na kvalitním a stabilním vztahu muže a ženy a odpovědná výchova dětí jsou témata, která leží na srdci snad každému člověku jak v naší společnosti, tak na celém světě. Vytvářet prorodinné klima pro uskutečňování těchto cílů v duchu křesťanských hodnot – v perspektivě spolupráce s Centry pro rodinu a dalšími prorodinnými organizacemi v České republice i v zahraničí – je hlavním důvodem existence Národního centra pro rodinu.

 

Zájem Češek o návrat na trh práce podle věku dítěte

Výsledky výzkumu organizovaného Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí k tématu preferencí matek podle věku dítěte. Ukazuje se, že velké množství matek chce zůstat s dětmi déle, než jak jim to umožňuje stávající systém.

  • do 1 roku věku: zcela se věnovat péči o děti je prioritou matek
  • od 1 do 2 let věku: podíl žen, které by chtěly celodenně pečovat o své dítě, se mírně snížil, naopak mírně vzrostl podíl matek, které by uvítaly příležitostnou práci v rozsahu několika hodin měsíčně, zejména u vysokoškolaček, mezi kterými by v tomto věku dítěte chtěla příležitostně pracovat téměř každá pátá, nutno však podotknout, že i v této vzdělanostní kategorii převažo­vala preference zůstat s dítětem doma a vůbec nepracovat.
  • od 2 do 3 let věku: polovina dotázaných by ráda zůstala s dítětem doma, každá čtvrtá by chtěla pracovat v rozsahu několika hodin měsíčně, téměř každá pátá by uvítala práci na částečný úvazek, zejména ženy s vysokými školami, naopak ženy bez maturity by raději pokračovaly v celodenní péči o své děti.
  • od 3 do 4 let dítěte: celodenní péči by preferovala pouze necelá pětina žen, většina matek by se tedy ráda vrátila na trh práce, ve většině případů by byl však ideální částečný úvazek nebo příležitostná práce.

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Karolíně je šestadvacet a maluje obrazy, které na Instagramu sledují bezmála tři tisíce fanoušků z celého světa! Přestože je Češka, kreslí převážně pro zahraniční klientelu. Ač se to zdá neuvěřitelné, její příjmení Wellartová není pseudonym. Tato sympatická moravská malířka se s příjmením, které souvisí s tím, co jí v životě dělá největší radost – uměním, opravdu narodila.

 

Kdy jste sama o sobě zjistila, že máte výtvarné nadání?

Řada mých vzpomínek z dětství je spojená s kreslením. Jedna z mých vůbec prvních je ta, jak sedím s pastelkami u papíru, maluju si a otáčím barevné stránky. Už odmala to mám tak, že když se mi něco líbí a chci si to uchovat v paměti, tak si to prostě namaluju. Potřeba přenášení myšlenek na papír je pro mě přirozená. Řekla bych, že umění je odjakživa mou součástí.

 

A talent?

Když jsem začala navštěvovat ZUŠku, uvědomila jsem si, že jsem tu a tam kolem sebe zaslechla slovo „talent“. „Ona má talent.“ Osobně ale nemám jasno v tom, jestli něco jako talent vůbec existuje. Jestli se opravdu nedá naučit úplně všechno. Pro mě je to tedy stále dost abstraktní slovo, o kterém pořádně nevím, co si mám myslet. Důležité je spíš tohle: pokud o tobě někdo prohlásí, že máš talent, nesmíš se automaticky spoléhat na to, že se o tebe rázem všichni poperou. Že si tě publikum a tví zákazníci sami najdou. Ne nadarmo se říká, že úspěch je z 1 procenta o talentu a z 99 procent o tvrdé práci. Furt na sobě musíš pracovat, to je základ. Chceš něco? Tak za tím musíš jít a nepolevit! V dnešní době, kdy by chtěl každý všechno hned, je trpělivost hrozně důležitá.

 

Dá se říct, po kom jste výtvarné nadání zdědila?

Můj tatínek často a rád maluje. U něj to jsou teda spíš kresby. Když jsem byla malá, tak jsem po něm vždycky chtěla, aby mi do pokoje nakreslil nějaká zvířátka. A náš prastrýc byl malíř – maloval olejem na plátno a své obrazy prodával. Možná tam je nějaká spojitost.

Kdybyste nebyla výtvarnice, co byste dělala?

To je jednoduchá otázka: určitě by to bylo něco, co souvisí s biologií. Bavila by mě jakákoli oblast nebo věda spojená s přírodou. Vždycky mě zajímala literatura, kde se cestování prolíná s bádáním, třeba díla amerického spisovatele H. P. Lovecrafta. Cestování okořeněné bádáním nicméně nechybí ani v mém životě. Troufám si říct, že mám procestovaných hodně hor, prochozené alpské terény… a spoustu těchto cest a túr jsme se snažili s mým tehdejším přítelem, který je fotograf, nějakým způsobem propojit s kreativitou.

 

To zní zajímavě. Je tedy příroda to, co malujete nejčastěji?

Když jsem se začala malování věnovat, zkoušela jsem všechno možné – reprodukce známých děl, krajiny, plenér, figury… V posledních letech jsem si ale začala vytvářet vlastní rukopis. Jádrem mé práce jsou biologické studie a rozbory zvířat. Mám ráda přesnost, třeba že kost vypadá přesně tak, jak by měla vypadat. Nejsem ten typ umělce, jenž maluje, co ho napadne, a říká, že přenáší emoce na plátno. Já se opravdu snažím, aby moje věci byly co nejpřesnější a nejvěrohodnější. Aby prostě vypadaly tak, jak vypadat mají.

Máte nějaké rituály spojené s prací na svých obrazech?

Určitě je to poslouchání hudby. Hudby nebo podcastů (mluveného slova). Ráda poslouchám stand-up komiky, třeba ty britské. Kdybych měla sestavit svůj vlastní žebříček umění, hudba by byla absolutní TOP. Je to pro mě stoprocentně nejsilnější médium, které promlouvá k člověku. Jsou to nejsilnější emoce. Když mi při malování něco hraje, podněcuje to mou představivost.

 

Studovala jste dějiny umění, ve čtvrtém ročníku jste ale studium ukončila. Proč?

Cítila jsem, že to není to, co bych měla v životě dělat. Že to nejsem já a není to součást mé identity. Taky že dost možná zabírám místo někomu, kdo by dějiny umění studoval rád. Byla to pro mě zkušenost a spoustu věcí jsem se naučila, na druhou stranu mě zpětně překvapuje, že jsem to vydržela celé čtyři roky. Nějak vnitřně jsem to tušila už po maturitě, že pokračovat ve studiu není dobré rozhodnutí. Přisuzovala jsem to ale tomu, že člověk v devatenácti nemůže mít pořádně jasno, co chce.

 

Je těžké být v Česku malířkou?

Abych řekla pravdu, ani pořádně nevím. I když jsem s pár lidmi z ČR spolupracovala, daleko větší zkušenost mám se zahraniční klientelou, takže na tuto otázku nedokážu odpovědět. Vždy když jsem ale něco malovala pro české zadavatele, bylo jednání složitější než s cizinci. Moje zkušenost je taková, že jakmile ode mě chtěl někdo tady v Česku něco na zakázku vytvořit, představoval si, že pošlu několik návrhů a obrázků, strávím nad projektem desítky hodin zadarmo a on se pak rozmyslí, jestli tu věc bude chtít, nebo ne. Nevím, co to o nás vypovídá, to si netroufnu hodnotit, ale v zahraničí se mi tohle nikdy nestalo. Řekla bych, že jako národ kreslení a malování ještě neumíme úplně docenit. Docenit jako práci, tedy jako proces, za který by člověk měl být finančně ohodnocený. Proto si i všichni automaticky myslí, že se malováním není možné uživit.

 

Jaké byly reakce okolí, když jste se zmínila, že chcete být malířkou na plný úvazek?

Když jsem komukoli před pár lety řekla, že se chci živit malováním, skoro každý mě od toho odrazoval. Všichni byli negativní a tvrdili mi, že musím mít něco vystudovaného, nebo být v něčem vyučená, protože jinak nemám šanci přežít. Svou prací se snažím tyto předsudky vyvracet.

Jakou roli ve vašem životě hraje umění?

Umění vidím skoro za vším. Pro mě je umění i něco dobrého uvařit. Kromě hudby v mém životě hraje důležitou roli také literatura. Mám ráda, když si můžu každý den něco přečíst a můžu se něco dozvědět. Ve svém pokoji si stále přidávám na zeď nové a nové věci svých oblíbených umělců, malířů. Aby mi to pořád připomínalo, jak dokonalé umění je. Když člověk stráví den bez toho, aby tam byl alespoň malý kousek nějakého umění, co mu potom vlastně dělá radost? Ve svém životě potřebuju umění každý den, a to v jakékoli formě. Je to nedílná součást mě.

 

Jaká je vaše oblíbená výtvarná technika. Experimentujete ráda?

S věkem se to dost měnilo. Ráda se učím a ráda zkouším nové techniky. Odmala jsem navštěvovala různé umělecké školy, vystřídala několik učitelů a u každého jsem vlastně dělala něco jiného: od grafiky přes figurální malbu po plátno a olej… V okamžiku, kdy jsem začala víc cestovat, se ty výtvarné techniky dost zjednodušily. Zůstala tužka, pastelky, barvy a deník. Dnes používám převážně akvarely a vodovky ve spojení s ručním papírem.

 

Jak to vypadá, když se malířka balí na několikaměsíční túru do hor?

Na rozdíl od běžných turistů musíte při balení počítat s místem navíc. Když si s sebou berete vodovky, začíná to být náročnější na prostor. Mám pocit, že ty potřeby se s každou cestou tak nějak znásobují.

Už zaznělo, že hodně cestujete, řekněte nám o této své zálibě víc…

Všechno to začalo tím, že jsme si s tehdejším přítelem, fotografem Pavlem Schlemmerem, řekli, že bychom chtěli změnit náš každodenní život. Toužili jsme být víc v přírodě a čerpat z ní energii a inspiraci. Pročistit si hlavu a přijít na jiné myšlenky. Cestovali jsme převážně po Evropě a vybírali si místa, kde jsou zajímavé hory a pohoří. Když jste dál od civilizace, tak se snadněji oprostíte od každodenních věcí. To, co prožíváte, je jiný typ stresu a často bezprostředně souvisí s přežitím. Řešíte třeba problém, že dlouho nemůžete najít vodu, kterou byste mohli přefiltrovat a vypít.

 

Jakou nejdelší vzdálenost jste ušli pěšky?

Byla to určitě cesta přes Pyreneje. Od moře k oceánu. Dohromady asi 1800 kilometrů. Šli jsme ji asi čtyři měsíce s tím, že jsme v průběhu cesty častokrát pracovali. I odpočívali. Konkrétně Pyreneje mají kolem 4000 m. n. m. A je tam spousta ledovcových míst. Takto vysoko žije především dobytek – španělští farmáři tam chovají krávy a ovce. To, co se mi líbilo nejvíc, je, že tam žije spousta supů a orlosupů, zejména tedy v létě, a na zimu pak odlétají do Afriky. Orlosupi bradatí, bělohlaví… je jich spousta druhů. Jsou to opravdu nádherní dravci a neskutečná zvířata. Hrozně mě bavilo je pozorovat. Jsou obrovští. Mají rozpětí křídel skoro 2,5 metru! Je fascinující, když vám něco takového proletí nad hlavou. Z přírodovědného hlediska je na nich zajímavé, že to jsou jediní ptáci, kteří se živí morkem. Doslovný překlad jejich španělského jména znamená „sběratel kostí“.

Dá se takto vysoko v horách zapomenout na čas?

To dost dobře nejde, protože si musíte vždy spočítat, na kolik dnů vám vyjdou zásoby. A kdy se musíte vrátit dolů do vesnice. Pomocí vrstevnic jsme pokaždé propočítali, jak dlouho nám bude ten který úsek trvat a tomu jsme přizpůsobili zásoby. Samozřejmě jsme vždy počítali s časem na fotografování a malování.

 

Co patří k vašim největším zážitkům ze španělsko-francouzských hor?

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme se rozhodli zariskovat, sejít ze značené trasy a zkusit cestu horším terénem. Naše rozhodnutí souviselo právě s těmi orlosupy. Věděli jsme, že se na jedné skále slétávají a chtěli jsme k nim mít lepší přístup. Zabloudili jsme ale a dva dny nemohli najít správnou cestu. Docházely nám zásoby a hrozilo, že dojde i voda. Neměli jsme zásoby, vodu, nic… Bylo to špatné a měli jsme strach, co bude. Na druhou stranu právě na tomto místě byla v noci naprosto nepřekonatelná obloha. Byla nádherně vidět Mléčná dráha. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

Žijete na Moravě, jaký k ní máte vztah?

Na Moravě mám spoustu oblíbených míst, která jsou často spojená s mým dětstvím. Jsou to přesně ty lokality, na která vzpomínáte, když jste v zahraničí. Místa, která mi při cestování chybí. Mám ráda české a moravské hory. Jedno z mých vůbec nejoblíbenějších míst je Vřesová studánka na hřebenu Jeseníků. Cítím se ale dobře i v jižních Čechách.

 

Jste spíš extrovert, nebo introvert?

Odmala jsem byla spíš introvert, extrovertem jsem se stala jen na čas… v pubertě. Jsem takový samotářský typ. Vůbec mi nevadí být sama se svými myšlenkami. A malovat.

 

Kreslíte i na zakázku, jak to funguje?

Většinou je to tak, že se mi někdo ozve s tím, že se mu líbí, co dělám. Před časem mě kontaktoval třeba jeden kluk, který věděl, že maluju biologické studie a měl zájem o studii vlka. Řekl mi koncept, udělala jsem pár rychlých návrhů tužkou, a na základě nich jsem mu pak poslala finální malbu. Úplně nejjednodušší je mi poslat e-mail na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., reaguji celkem pružně.

 

Jaké jsou vaše pracovní sny?

Moje sny jsou pro mě to, o čem mluvím se svými přáteli. Beru to tak, že si je plním už tím, že dělám, co mě baví. Moje ideální představa je, že něco vytvořím a okamžitě se to prodá, tak abych se jako umělkyně nemusela strachovat o budoucnost. Vybrala jsem si tento styl života a těžko říct, jestli mám vůbec šanci někdy vydělat víc peněz. Nemůžu ale dělat nic jiného, protože bych nebyla sama sebou. Pokud se ale ptáte, zda je můj sen být slavná umělkyně, tak odpovídám ano, je to můj sen. :) 

Ilustrátorka a malířka Karolína Wellartová (1991) je původem z Olomouce, žije ale ve Šternberku. Její umělecká tvorba je silně spjatá s přírodou. Podstatnou část jejího portfolia tvoří biologické studie. Na to, co a jak dnes kreslí a maluje, měly největší vliv zvířecí a botanické studie Albrechta Dürera. Ve svých obrazech kombinuje zajímavé prvky z okolního světa s motivy ze světa literárního, většinu času totiž tráví ilustrováním pohádkových a fantazijních příběhů. Její díla byla publikována v prestižních zahraničních časopisech, jako jsou Spirituality & Health nebo Orion, nejuznávanějším americkém magazínu o životním prostředí. Je autorkou obálky a ilustrací v povídkové knize Nelidské zdroje, spisovatelky Moniky Petrlové, která právě vyšla. Pokud vás zajímá, na čem Karolína zrovna pracuje, podívejte se na její web, nebo na Instagram, kde svá díla zveřejňuje pod jménem carolwellart.

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Karolíny Wellartové

 

Ze všech smyslů, kterými poznáváme svět a orientujeme se ve svém okolí, je nejdůležitější zrak. Nevidomí se proto ve svém životě potýkají s celou řadou potíží, překážek a nesnází. Jednou z organizací, které se snaží ulehčit nebo zpestřit nevidomým jejich nesnadný život, je nadační fond Lumen Christi, který se čtyřiadvacet let věnuje nahrávání křesťanských zvukových knih a zvukových časopisů.

 

JUDr. Lenka Nebeská byla mezi prvními, kteří ve spolupráci s nadačním fondem, vlastně tehdy ještě nadací Lumen Christi, začali zvukové knihy pro nevidomé načítat.

 

Jaké knihy si pro načítání vybíráte?

Nejraději načítám životopisné publikace a příběhy, které pohladí po duši. Nedávno to byly například Kvítky papeže Františka od Andrea Tornielliho, což jsou úryvky z papežových kázání, telefonátů a projevů k věřícím, nyní načítám životopisnou knihu o matce Dona Bosca a potom bych ráda nahrála biografii známé bylinkářky a autorky knihy Zdraví z Boží lékárny Marie Treben.

 

Audioknihám a časopisům pro nevidomé se věnujete mnoho let. Co se za tu dobu změnilo?

V roce 1993 jsme začínali s malým improvizovaným studiem v podkroví budovy České katolické charity v Praze. Zvukové časopisy tam bylo možné načíst za jeden večer, ale pro zvukové knihy to vhodné nebylo. Délka nahrávky jedné knihy je pět, deset, patnáct nebo i více hodin a načítání trvá ještě déle. Na práci po večerech to bylo příliš mnoho času. Když jsem pak byla na mateřské dovolené, načítala jsem doma na kvalitní kazetový magnetofon s externím mikrofonem. Ani to nebylo ideální, mikrofon zaznamenával spoustu ruchů z okolí a často bylo nutné se vracet a nahrávku opravovat. Tímto způsobem jsem však spolu s řadou dalších dobrovolníků načítala zvukové knihy řadu let.

 

Dneska je to jiné?

Nahrávky zvukových časopisů vznikají v profesionálním studiu, zvukové knihy stále načítáme v domácím prostředí. Pracujeme ale digitálně, místo magnetofonů používáme kvalitní tablety a k tomu sluchátka s mikrofonem u úst, který není zdaleka tak citlivý na okolní zvuky. Připravuji podklady pro načítání dvou zvukových časopisů. Jeden se jmenuje Křesťanské obzory a obsahuje různé zajímavosti z křesťanského světa, a druhý, který je určen především pro ženy, se jmenuje Lucie. Jeho obsahem jsou články o zdravé výživě, osobnostech včetně světců, cestování a podobně. Texty jsou vesměs přejaty z různých časopisů, mimo jiné i z Naší rodiny, a také z knih. Kvůli autorským právům se proto tyto zvukové časopisy, stejně jako zvukové knihy, mohou šířit jen mezi nevidomými a těžce zrakově hendikepovanými.

 

Jak se zvukové knihy a časopisy k nevidomým dostanou?

Našim klientům posíláme nahrávky poštou na tzv. fleškách ve speciálních pouzdrech.

  

Paní Barbora Pokorná, původním povoláním dětská sestra, poté herečka, posléze lektorka jógy, patří mezi nové členy týmu dobrovolníků nadačního fondu Lumen Christi. Sama říká, že v načítání pro nevidomé našla ideální spojení své bytostné potřeby být užitečná a nápomocná, se zachováním osobní svobody nakládat s časem, silami i tématy, kterým se chce věnovat.

Jak spolupráce s Lumen Christi probíhá?

Napřed si s kolegou z nadačního fondu vyměníme pár e-mailů. Pokud navrhnu nějaké knihy já, on prověří, jestli už nejsou načtené, pokud je navrhne on, půjčím si je v knihovně a zjistím, jestli by mě bavilo je číst. Když se dohodneme na konkrétním titulu, následuje osobní setkání v jedné příjemné pražské kavárně, kde si pěkně popovídáme a při té příležitosti si převezmu nahrávací zařízení. Potom doma nahrávám ve svém tempu podle vlastních možností, a když mám hotovo, opět se sejdeme v kavárně. Další osud nahrávky už je v rukou Lumen Christi a já se jen těším na další nahrávání.

 

Považujete tuto službu pro zrakově handicapované za důležitou?

Myslíte, že bych to dělala, kdybych o tom pochybovala? To mě ani na vteřinu nenapadlo. Naopak mě nadchlo, že tato možnost existuje, a jsem přesvědčená, že je to přínosné nejen pro ony hendikepované posluchače, ale stejnou měrou i pro nás, kteří knihy k poslechu vytváříme.

 

Jak se vám texty načítají? Předchází nahrávání nějaká příprava?

Po krátké době zkoušení všech možných variant jsem se ustálila na tom, že čtu rovnou a hned přemazávám různé nedokonalosti, ať už jde o rušivé vlivy zvenčí, moje přeřeky, neodpovídající intonaci či jiné prohřešky. Obvykle mi načtení třiceti minut zabere dvojnásobek a mnohdy i trojnásobek času.

 

Co vás na načítání pro nevidomé nejvíc baví?

Těžko říct, co nejvíc. Těší mě, že můžu využít své záliby ve čtení a svých dovedností a zkušeností k tomu, abych potěšila někoho dalšího, že jsem nucena o tom, co čtu, daleko více uvažovat, než když si knížku jen tak „zhltnu“ pro sebe, že se vracím ke svým oblíbeným knihám a poznávám nové, o kterých bych třeba neměla tušení, že vůbec existují, že i jako důchodkyně mohu být prospěšná dále než ve svém bezprostředním okolí. Prostě to z mnoha důvodů dělám ráda a cítím se obohacená.

Text: redakce, Foto: archiv fondu 

Václav Krása působil dvaadvacet let v Domově důchodců v Tvoršovicích, nejdříve jako účetní a potom ve funkci vedoucího. Deset let byl poslancem a v listopadu 2002 se stal předsedou Národní rady osob se zdravotním postižením ČR. Jeho vlastní hendikep mu nebrání rvát se za ostatní, naopak díky němu má mnohem blíže k problematice postižených spoluobčanů. Jeho hlavní myšlenkou je posílit rodinu jako společenství všemi dostupnými prostředky. 

 

Tímto tématem se Václav Krása zabývá dlouho. „Ta dnešní nemá dostatečnou úřední pomoc, ale hlavně nemá ani politickou ochranu. Osobně nesdílím názor, že ji tvoří dva muži nebo dvě ženy a dítě. Od pradávna bylo, je a doufám, že i bude platit, že tento celek tvoří muž, žena a děti.“ Svůj postoj dlouhodobě prosazuje i v oblasti sociální politiky, kde je podle jeho názoru málo nástrojů, které by udržovaly svazek nejen v tomto modelu, ale i ve vztazích mezigeneračních.

  

Rodina je když…

„Pamatuji si, když bylo přirozené, že se rodina sestávala nejen z muže, ženy a dětí, ale také z prarodičů. Poskytnout rodičům alespoň nezbytný komfort k tomu, aby mohli dožít ve svém přirozeném prostředí, bylo naprosto přirozené. Dnes to často takhle není.“

Václav Krása soudí, že je to dáno vývojem, kterým jsme prošli. Není to chyba v lidech, ale čtyřicet let sociálního inženýrství, kterým jsme prošli do roku 1989, přivedlo většinu k tomu, že postarat se o přestárlé, hendikepované a o členy, kteří potřebují jakoukoli zvláštní péči, je povinností státu. „K rozpadu celku dnes přispívají i tendence, které vidíme v zahraničí – základní postuláty, na kterých stojí evropská civilizace, jsou zpochybňovány a relativizovány, a to je obrovský problém dnešní společnosti.“

Ve své činnosti se snaží posilovat nástroje sociální politiky, vedoucí k tomu, aby členové nevytěsňovali toho, kdo nestačí tempu, vyžaduje péči a nemůže žít samostatně. „Často narážím na nevůli politiků tuto věc řešit. Rodina je definována jako skupina lidí, ne jako muž, žena a dítě, a to jsou bariéry, které brání v rozvoji nástrojů přispívajících k částečnému návratu klasického modelu rodiny.“

Nemůžeme se vrátit do stavu před šedesáti lety, svět je jinde než tehdy, musíme intenzivně pracovat, abychom si vydělali na slušné živobytí. „Musíme se snažit pomáhat starším občanům, nebo je vyčleňovat až tehdy, kdy ani za přispění všech možných nástrojů sociální politiky péči není možné zajistit.“ Jsou lidé, kteří nemají rodinné zázemí a řešení ústavními službami je správné. Pokud je mají, první by měla být snaha zabezpečit pomoc vlastními silami. V budoucnu je třeba dramaticky posílit, aby mohla co nejvíce pečovat o děti, i o přestárlé rodiče. Povinností každého je udržet současný model společnosti. „Pokud se nám nepodaří udržet příbuzenstvo pohromadě, dojde k rozpadu společnosti. Budeme mít množství jedinců a bude těžké jim vštěpit národní hrdost, zájem o veřejné dění, a to může vést k fatálním koncům.“

 

Nástroje pomoci

Jedním z pomocných nástrojů je Zákon o sociálních službách z roku 2006, ze kterého vyplývá příspěvek na péči, jako i možnosti odlehčovacích a pečovatelských služeb. Na ty však příbuzní mají často málo peněz. „Model přidělování příspěvků na péči, jak funguje teď, se mi moc nelíbí. Mnohdy neodpovídá potřebě služby a je přiznáván příliš často paušálně. Například na dechová a srdeční postižení zákon příliš nemyslí. Znám případ pětaosmdesátileté ženy s nemocným srdcem a jednou plící, které byl přiznán první stupeň závislosti, a to je ostuda. Navrhuji model, který by přispíval podle potřebných hodin péče a ne podle předepsaných stupňů. U každého je potřeba péče jiná, záleží také například na prostředí, ve kterém závislá osoba žije. Jiný rozsah péče bude poskytován v bezbariérovém bytě, a jiný v prostředí, kde si člověk sám bez pomoci nepomůže. Detailní šetření by bylo spravedlivé a umožnilo by posouzení každého případu individuálně. Ano, bylo by s tím mnoho práce, záleželo by na přístupu osob, které míru závislosti posuzují. Nechtěl bych, aby to byli jen úředníci. Ti jsou zpravidla pod státní správou, mají hodně případů a práce je často mechanická, neposuzují všechny skutečnosti úplně do detailů a čtyři stupně nedovolují příliš velkou flexibilitu v posouzení skutečných potřeb. Posuzování míry závislosti by se mohli účastnit například ergoterapeuti a další odborníci.

 

Státní náklady

Existují studie, které jednoznačně ukazují, že pokud nevrátíme péči o přestárlé a hendikepované členy zpět do svých řad, bude to pro stát velmi nákladné. V budoucnu může model péče v rodinách znamenat návrat úcty ke stáří a navázání mezigenerační soudržnosti. „Domnívám se, že úcta ke starým lidem je velmi narušená. Naši rodiče odvedli svůj díl práce a péče proto, abychom se my měli dobře, ale my, jako jejich potomci, to bohužel tak nevnímáme. Přitom všichni jednou zestárneme a budeme potřebovat pomoc.“

I naši prarodiče byli mladí, měli svoje lásky a prožili svoje životy, které vedly k tomu, že my se máme dobře. Dělali chyby, stejně jako je děláme my, a my jsme povinni jim to nějakým způsobem vrátit. „Uvědomuji si také, že někdy jsou mezigenerační vztahy velmi složité a děti nejsou ochotné se o rodiče z různých důvodů postarat.“ Sociální služby však nabízejí nástroje pomoci, i když jsou nedostačující a některé chybí. Nejhorší situace je u pečujících osob, které odvádějí obrovský kus potřebné práce, a oni zato sklízejí nízké důchody, ztrátu sociálních vazeb, osamění a leckdy i chudobu. To musíme změnit.

 

Přijdou změny

Od poloviny příštího roku bude platit zákon o dlouhodobém ošetřovném. Člen rodiny, například po infarktu nebo mrtvici, bude po propuštění z nemocnice vyžadovat dlouhodobou péči. „Tito pacienti bývají často umisťováni do léčeben pro dlouhodobě nemocné, což považuji za nejhorší řešení. Z důvodu nedostatku personálu bývá nedostatečná rehabilitace, pacienti nemají potřebnou obsluhu, často jsou dehydrováni a ve špatném psychickém stavu.“ Dlouhodobé ošetřovné umožní, že jeden z členů může s nemocným zůstat doma a pečovat o něj, přičemž mu zůstane zachováno zaměstnání a bude pobírat nemocenské dávky ve výši šedesáti procent platu. „Zatím pouze po dobu tří měsíců, což je málo, ale chceme, aby byla doba prodloužena alespoň na šest měsíců. Chceme-li funkčnost  jako dříve, musíme do ní investovat a to nejen finančně, ale i morálně. Musíme vědět, že je to základ společnosti a podle toho také činit.“

Nastupující digitalizace a robotizace mohou přinést vysokou nezaměstnanost. „Právě soustředění péče do rodin může řešit případný nedostatek pracovních míst. Podporovat dospělé děti v péči o blízké může být smysluplný nástroj jejich uplatnění. Tak už řeší nedostatek zaměstnání lidé v některých obcích. Musí samozřejmě existovat i služby, které by eliminovaly nepřetržitou činnost pečující osoby. Dlouhodobé poskytování péče nevydrží nikdo, nebo vydrží chvíli, a pak se zhroutí. Tady je prostor pro terénní nebo krátkodobé pobytové pečovatelské služby, vyplňující čas, kdy si pečující osoba sama potřebuje odpočinout. Tyto principy by udržely soudržnost a zabraňovaly tomu, že příbuzní odloží babičku do domova důchodců a nestará se o ni. Je to běh na dlouhou trať, ale z hlediska civilizace je to nezbytná věc.“

Společnost bere automaticky povinnost rodičů postarat se o děti. Proč neakceptujeme to, že se mají postarat naopak děti o rodiče? „Péče o seniora je obtížnější než o dítě, a stát má pomoci, aby byla tato povinnost splněna.“ Je správné, když se potkávají vrstevníci, které spojují stejné znalosti, zkušenosti, prožitky, v různých klubech seniorů. Základní zázemí by ale měli mít doma. „Nemohu pochopit, když dopustíme, aby se cizí člověk staral o našeho blízkého, krmil ho nebo přebaloval, a sami to dělat nechceme.“

 

Sousedská výpomoc

„My neumíme k péči přistupovat laicky, ze všeho děláme vysoce odbornou věc,“ hodnotí Václav Krása. „Kolem poskytování péče je spousta papírování a přitom většina z toho jsou normální úkony, které děláme dnes a denně. Většina běžné péče se skládá z úklidu, vaření, nákupu, vyprání, někdy přebalení, nakrmení. V některých obcích a malých městech by se hodila takzvaná sousedská výpomoc. Představme si malou obec, kde žije senior a vedle maminka s malým dítětem. Proč by ta maminka neměla dostat odměnu za to, že sousedce uvaří, přinese jí nákup, poklidí. Mamince to pomůže finančně a bez složité administrativy to pomůže i seniorovi.“

Ideální možnost, jak skloubit několik prospěšných činností dohromady. Obzvláště v malých vískách je zajištění terénní sociální služby velký problém, protože tam musí odněkud dojíždět a stojí to víc peněz. „Proč by obec nemohla iniciovat sousedskou výpomoc pod dohledem starosty? Ten má přehled o občanech, kteří v jeho obci žijí, tak proč by se o něco takového nemohl postarat? Starostové by měli mít zájem, aby občané neodcházeli pryč. To by mohla být jedna z cest: já dám mamince peníze za to, že pomáhá sousedce a nemá touhu odejít si vydělávat jinde, protože já jí dávám příjem. Není to přece tak složité, jen nesmíme ze všeho dělat takovou vědu a bát se dát důvěru lidem. Ztrácíme návyky, které jsme jako společnost měli. Už nikdy nebudeme žít, jak jsme žili před padesáti roky, ale měli bychom se chovat co nejpřirozeněji. Přirozené je, že členové rodiny, případně sousedé si pomáhají,“ říká závěrem Václav Krása.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv Václava Krásy 

Strana 1 z 4

Partneři

    

    

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270