český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Léto pomalu přechází v babí, škola už volá, ale turistická sezona ještě zdaleka nekončí. A tak mě napadá, jestli to letos zase bude Chorvatsko, vítězná země, do které pojede nejvíc lidí z České republiky na dovolenou. V posledních dvaceti letech tomu tak bylo, i když jednou vyhrálo pomyslný souboj Slovensko.

K Jaderskému moři odjede každý rok kolem osmi set tisíc lidí. Co nás tam tak táhne? Proč jsme si tuhle zemi oblíbili? Co je na Jaderském pobřeží tak zvláštního, že se tam desetitisíce lidí z Moravy i Čech tak často vracejí? Možná na pobřeží od Istrie až po Dubrovník nebo až po Ulcin v sousední Černé Hoře si každý může najít to, co mu nejvíc vyhovuje. Buď písčité rozlehlé pláže, nebo jen malé téměř zapomenuté zátoky. Hlubší vodu nebo pozvolný vstup do moře. Anebo skalnaté břehy s průzračnou vodou.

Ostatně fotografie z těch míst nelžou, barva vody je jako duha od světle zelenomodré, přes několik odstínů azurové až po temně modrou v největší hloubce. Na pobřeží svěže zelené borovice a cikády, které koncertují do noci.

Možná hraje roli i to, že Jadran není daleko a i po cestě je nač se dívat. Plitvická jezera nebo vodopády na řece Krka. Skály, kaňony, průzračné řeky a „prérie“ ve vnitrozemí. Na mnohých z těch míst se točily dnes už mýtické filmy o Vinnetouovi. Všelijaké dobroty v konobách a restauracích. Pljeskavica, čevapi, telecí játra, ryby, krevetky, anebo paštičáda. To je tradiční dalmatská specialita, která se podává většinou s noky. Je to vlastně svíčková, ale bez smetany. Večery v městečkách, v malých přístavech s plachetnicemi a rybářskými loďkami, romantická dalmatská hudba. Hluboké mužské hlasy zpívají o lásce, o srdci, o moři.

A místní lidé. Když jsme v Chorvatsku, jsme mezi nimi. Oni také přijíždějí k moři, na pláže, na dovolenou nebo na víkendy. Mají podobnou mentalitu jako my. Mluví jazykem, kterému víceméně rozumíme. Domluví se každý i bez angličtiny. To všechno dohromady vytváří jakousi atmosféru, pocit, dojem, vzpomínky. A zřejmě i touhu se vracet.

 

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

„Jauvajs!“

„Co je?“ ptá se žena a zastavuje vedle mě.

„Nevím, najednou mi projela nohou ostrá bolest. Tady pod řemínkem sandálu,“ slézám z kola, zouvám sandál.

„Že by tě něco hryzlo? Máš tam červenou tečku. Možná vosa... Jsou to pěkný potvory.“

Druhý den mám sraz s violistkou, nahráváme party na nové CD naší kapely.

„Co je novýho?“ ptá se violistka.

„Dobrý. Něco mě ale kouslo do nohy. Byli jsme na kole...“

„Pes?“

„Ne. Nejspíš vosa.“

„No jo, to jsou pěkný potvory!“

Zvoní mi mobil. Paní nakladatelka se ptá, zda pro ni mám ilustrace do nové učebnice. Myslím, že už jsem někdy zmiňoval, že se živím jako knižní ilustrátor.

„Vy nějak pajdáte,“ diví se paní nakladatelka.

„Něco mě kouslo do nohy. Pes to nebyl...“

„To byste asi pajdal jinak. Vosa, že jo? Letos jich zase je. Nevypadáte dobře, hodím vás autem domů.“

„Bolí tě, když na to šlapeš?“ ptá se žena.

„Jo, rozhodně to plaská mnohem pomaleji, než bych si představoval. Teda jestli vůbec. Co myslíš?“

„Nevím..., tak si zajdi zítra k doktorce. Předepíše ti antibiotika.“

„Paní doktorko, možná je blbost chodit sem s bodnutím od vosy...“

„Máte to nateklé, máte určitě zánět, napíšu vám antibiotika, budete je brát deset dní a odpočívat, jsou to potvory, letos se nějak přemnožily,“ sděluje mi paní doktorka a vyhrnuje dolní okraj lékařských kalhot, aby mi na oplátku ukázala své štípance.

Jsme na chalupě, noha už je skoro splasklá.

„Menší odpolední výlet na kole snad neuškodí, to je skoro, jako bych byl v klidu. V Živci si dám nealko pivo, aby se to netlouklo s těmi prášky...“

Odpoledne uběhlo...

„To byl pěkný výlet, že? Co hledáš?“ ptá se žena, když vidí, jak prohrabávám batoh.

„Ale nic... Asi jsem v Praze nechal ta antibiotika...“

 

Jaromír F. Palme, ilustrátor a muzikant

Foto: Pixabay

Pokaždé, když se blíží úplněk, jsem ve střehu. Dřív jsem o tom nepřemýšlela. Užasle jsem hleděla na souměrnou bílou kouli na nebi a bez dechu vnímala její přítomnost.

Před šestnácti lety se mi narodil syn a první noc, kdy byl na světě, se měsíc předvedl v celé své kráse. U Apolináře byli všichni na nohou. Narozené děti plakaly jedno přes druhé a nenarozené se draly na svět termín netermín. Díky živé povaze synka jsem však ten zážitek vytěsnila z paměti, abych se k němu po letech vrátila a hledala souvislosti.

V průběhu let jsem začala vnímat synovy občasné nevysvětlitelné výkyvy v chování a nemohla najít jejich příčinu. Pokaždé jsem vše uzavřela konstatováním, že mu prostě něco přelítlo přes nos. Má na to nárok, ostatně jako každý z nás. Když mu bylo deset a stále to přicházelo takřka v pravidelné periodě, začala jsem to přisuzovat nastupující pubertě. Sice jsem skřípala zuby, proč tak brzy, ale dneska je všechno trochu urychlené.

Po jednom obzvlášť vydařeném výstupu, kdy už jsem nevěděla kudy kam, mi oko spočinulo na kalendáři. Jak červený vykřičník na mě vykoukla značka úplňku. V tu chvíli mi všechno zapadlo dohromady. Jenže jsem to zase kamsi odsunula, protože denně řeším spoustu jiných věcí.

Pak přišel další den D. Rozjívenost, drzost, odmlouvání, pošklebky, kritika za špatně položený talíř od večeře ve dřezu… A do oken nám z nebe koukala bílá souměrná koule. Plácla jsem se do čela a přišel vnitřní klid.

Dnes už se umím beze slova otočit a odejít, abych se po pár minutách vrátila a pevně ho objala. I když se chvíli vzpouzí, nakonec se mi schoulí do náruče, jako v době, kdy byl ještě mnohem menší než já. Učíme se s tím oba pracovat. Dokonce už o tom dokáže mluvit. Minule mi řekl: „Mami, to napiš, to bude pěknej článek a třeba to někomu pomůže.“

Tak to tady píšu, třeba to někomu pomůže.    

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Není opisování jako opisování. Chceme-li si uchovat recepty na chutnou krmi z kamarádčiny knihy, kuchařku neukradneme, ale návody k přípravě si přepíšeme na listy papíru. Stejně si vypisujeme rady z časopisů či jiných tiskovin. Do školy jednoznačně opisování nepatří. Od první třídy přece všichni víme, že opisovat se nemá. Pokud paní učitelka nenakáže, že máme sdělení z tabule přepsat do žákovské knížky. A výpisky nejsou opisy. Nemůžeme do sešitu přepsat celou učebnici, naopak vytáhneme jen důležité a psaním se učíme.

Tady je všechno v pořádku. Jakmile se podepíšeme pod stať či diplomku, sdělujeme tím okolí, že slova jsme do vět a výstižného sdělení sestavili právě my. Samozřejmě lze užít výroků kohosi jiného, v tom případě ho však musíme uvést v poznámkách…

Ale už dost s návody, jak nenapsat plagiát. Prostě mě současný úprk za tituly nadzdvihuje. Chci-li jej získat, musím splnit podmínky, které jsou dané a neoddiskutovatelné. Nelze opsat práci někoho jiného a nejde zadat závěrečnou práci kamarádovi a vydávat ji za svou, byť bych zaplatil.

Školy ví, jak opisování odhalit, ale už jen to, že někdo něco podobného provede, mě rozčiluje. Takový rozumbrada a přetrhdílo by měl mít zakázaný přístup na veškeré školy a vzdělávací instituce, snad i ty pro třetí věk. Chápu, že dneska se kopíruje lehce. Stačí dvě klávesy a máme studii o kilometr delší. Je to víc než lákavé. Ale nemám-li co říct, bude lepší, když zůstanu zticha a nebudu krást. Opisování je totiž krádež!

Mezi českými politiky to vře. Plagiátorství rozpoutalo vlny nepřátelství. Jedni chtějí toleranci, druzí by raději opisovače upálili. A výsledek? Zatím v podstatě žádný. Jen asi někteří ministři a jejich náměstci a další vysoko stojící hlavouni urychleně prověřují vlastní diplomové práce, aby na svých postech vydrželi déle než jeden měsíc!

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test