český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Jsou informace, kterých si novináři moc nevšímají. Bohužel i takových, které se týkají výjimečných českých úspěchů. Jeden si letos už skoro mohou připsat naši veterináři. Od loňského června se všemožně snažili zastavit šíření závažného onemocnění divokých prasat, takzvaný africký mor. Když se nákaza objevila, byla v každém zpravodajství. Viděli jsme, jak se stavějí ohradníky, jak se myslivci i policisté snaží snížit stavy přemnožené černé zvěře, jaká opatření byla vyhlášena, aby nemoc nepronikla do chovů domácích prasat. Nyní, po půldruhém roce, se málem nedozvíme, že poslední nakažený kus byl odloven už v únoru! To znamená, že opatření, která veterináři loni přijali, se ukázala jako úspěšná. V jiných zemích, ve kterých se choroba také objevila, se to zdaleka nedaří.

Ostatně tradice vynikající práce veterinářů v českých zemích a na Slovensku je stará minimálně jako Československá republika. Veliký a ve světě dosud obdivovaný úspěch zaznamenali při likvidaci vleklého onemocnění skotu, brucelózy. Tato nemoc je přenosná na lidi a jen v posledních staletích měla na svědomí těžká onemocnění i předčasná úmrtí. První úspěchy měli veterináři už v meziválečném období, ale definitivně je zlikvidovat se zdaleka nepodařilo. Ještě koncem padesátých let trpělo v Československu příznaky brucelózy mnoho lidí, včetně veterinárních lékařů. Právě oni přišli s originálním řešením, jak se nemoci v celostátním měřítku zbavit. Nemá smysl uvádět odborné detaily. Šlo o celý soubor postupů a také organizačních opatření, včetně ochrany našeho území proti zavlečení nemoci ze zahraničí. Výsledkem bylo, že v roce 1964 mohli veterináři konečně oznámit, že nemoc je zlikvidovaná. Na rozdíl od řady jiných, i vyspělejších zemí.

Zkrátka jsou historické úspěchy, na které můžeme být právem hrdi. Nevím, jestli k nim přibude boj s africkým morem, ale měli bychom o takových věcech aspoň mluvit.

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

V záplavě canců a zpráv vyloženě negativních se v mém okolí objevila jedna, která mi rozsvítila den a několik dnů následujících.

Mám kamaráda, říkejme mu Kvido, který svou empatií a otevřeností získává různé typy přátel a známých. Od těch takzvaně slavných, pracuje ve filmové oblasti, až po ty, ke kterým nebyl osud zrovna příznivý. Jednou z nich je mladá slečna, říkejme jí Andrea, které k nevidomosti vedle spousty jiných fyzických problémů osud nadělil i roztroušenou sklerózu. Jenže odmalička byla vychovávána jako bojovnice, aby se z ní nestala pasivní příjemkyně dávek. Protože na světě už nikoho nemá, žije sama. Je řádnou plátkyní daní, pracuje na místě pro její hendikep uzpůsobeném. Aby toho nebylo málo, stát ji za její aktivitu trestá absencí alespoň nějakých příspěvků. Nechtějte po mně detaily, kamarád se mi to snažil vysvětlit několikrát, stejně nepochodil. Faktem je, že práce není moc dobře honorovaná a ona se musí hodně uskromnit, aby vyšla do další výplaty. Jakékoli nepředvídané výdaje jsou noční můrou. Což se nedávno stalo.

Protože občas udeří roztroušená skleróza silněji než obvykle, upoutá ji na kolečkové křeslo. Mechanické. Na elektrické by Andrea neměla finance už vůbec. Jenže staré křeslo po více než deseti letech vypovědělo službu a bylo nezbytně nutné obstarat alespoň repasovaný, pojízdný, model. Nedalo se nic dělat, pořídila si jej. Na zbytek měsíce jí ale zůstala opravdu směšná částka, se kterou by nevyšel ani křeček, natož dospělý člověk. S tím se však můj kamarád nesmířil. Uspořádal bazar a na něm se vybrala půlka potřebné částky na vozík. Někteří přátelé se nemohli z různých důvodů akce zúčastnit, ale následně poslali peníze jen tak.

Teď s hrdostí mohu říct, že dívčin vozík se zaplatil. Celý. Viděla jsem fotografii z předávání peněz a její radost v očích, byla nepředstavitelná. Jde sice „jen“ o kamarádův malý krok pro lidstvo, ale velký pro jednu slečnu.

Mgr. Jitka Neureuterová, tajemnice redakce

Foto: Pixabay

Před časem jsem se zamýšlela nad tím, jakou moc mají sociální sítě. Zmiňovala jsem, že znám spoustu lidí, kteří to, co si přečtou na Facebooku, přijímají jako jedinou pravdu. Ani mě tahle moderní vymoženost neminula. Zpočátku jsem také zveřejňovala fotky z dovolené, úsměvné hlášky malého synka, občas i postesk nebo jen smajlíka, když jsem měla dobrou náladu. Virtuální přátelé mi příspěvky lajkovali a já měla radost, že nejsem sama. Postupně jsem se ale začala omezovat na informace o chystaných akcích nebo sdílení zajímavých příspěvků. Brzy mi totiž začalo chybět soukromí.

Dnes fotky sdílím sem tam, občas se na ostatní obrátím s prosbou o pomoc či radu. Už nepíšu, kam jedu a s kým a už vůbec se nesvěřuju, kdo je mým partnerem. Veřejně neběsním, ani když mě někdo nebo něco pekelně naštve.

Ano, používám Facebook. Naučila jsem se jej využívat jako pracovní nástroj a pomohl mi najít bývalé spolužáky ze základní školy, s nimiž jsem se viděla naposledy v roce 1985, kdy jsme neměli ani ponětí o mobilních telefonech, natož pak o sociálních sítích.

Proč však musím číst, že něčí pejsek udělal krásný bobeček, dítě poblinkalo sousedovic kluka nebo že ta drbna z protějšího baráku pomlouvá kdekoho? V přehršli fotek snídaní, večeří a nedopitých piv jsem nemohla přehlédnout hlášení: „Já už jsem volila“ nebo „Splnil jsem svoji občanskou povinnost!“ Volby nás i tady pohltily. Nevím, zda jsem se společensky neznemožnila, když jsem okamžitě nenahlásila, že jsem právě opustila volební místnost. Připadalo mi to trapné, zbytečné, k ničemu. Jako bychom se stále v něčem předháněli. A proč?

Pokaždé, když čtu příběhy Jiřího Bílka v rubrice Záhady české historie, si říkám, že to před sto, dvěma, třemi sty a možná i více lety, lidé vůbec neměli jednoduché. Informace k nim putovaly dlouho. Ale není jisté, zda to měli o tolik těžší než my…

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Myslím, že jsme si všichni oddechli. Volby máme úspěšně či neúspěšně, jak kde vyhovuje, za sebou. Na radnicích probíhají souboje o nejvyšší posty. Tam, kde jsou rozumní, už se vládne a vytváří se směr rozvoje obce. Určitě. Domnívám se však, že ve větších městech, o stověžaté metropoli nemluvě, to vůbec snadné nebude. Jsou rozdané karty a hraje se o to, komu zůstane v ruce takzvaný černý Petr. Tohle všechno se děje, jenže v době, kdy píšu svůj úvodník, ještě nevím, jak všechno vlastně dopadne, kdo bude jásat a komu bude do pláče. Jen věřím, že brečet nebudou voliči.

Ústnatá vyjádření mnohých politiků a hromada nehorázností občany otravují, pranic se jim nelíbí. Vosí hnízda stran však bojovně bzučí a ostří žihadla. Jako kdyby si politici nechtěli uvědomit, že už je málokdo vidí jako elitu národa a zařazuje je pod úplně jiné slovo – velmi podobné, jen o písmeno „j“ delší.

Na druhou stranu může člověk zvolat: jen více volebních klání! Proč? Stačí si uvědomit, že díky tomu máme nejen ozdobené plakátovací plochy usměvavými tvářemi a sloupy elektrického osvětlení ověnčené hesly, ale také asfalt na silnicích je v gala. Snad v každém městě se nově potahovaly vozovky a vyrovnávaly chodníky. Kde nepřibyl asfalt, alespoň se obnovilo značení. Bíle září do dáli. Dříve jsem si toho nevšimla, až letos, když jsme mířili o prodlouženém víkendu na chatu. Vozidla nevozila, všude se malovalo. Čáry dlouhé a krátké, plné i přerušované. Všude vůně (pro někoho zápach) barvy a nezbytné omezující kužele. Auta popojížděla a řidiči nevypadali nadšeně. Tak mne napadlo, že radnice – čili ti, co ještě v té době seděli v křeslech – měli přetřít nazeleno trávníky a hnědě kmeny stromů. Hned by se šlo k urnám veseleji.

Konec legrace. Snad chvíli nikoho volit nebudeme muset. Usedneme pohodlně do křesel a v klidu si něco přečteme. Myslím, že nové číslo Naší rodiny má co nabídnout. Jako správný šéf neupřednostním žádný z článků, prostě si nás užijte pěkně od A do Z.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test