český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

V našich zeměpisných šířkách se dá prodloužit ledasco. Ženy si nejčastěji nechávají prodloužit vlasy, řasy a nehty, správnou volbou jehlových podpatků si ovšem dokážou opticky prodloužit i nohy. Muži, obzvlášť ti, co narostli pořádně do výšky, si nechávají prodloužit délku postele nebo peřiny…, to aby nemuseli spát stočení do klubíčka. Tím ale jejich trable zdaleka nekončí. Dlouháni si občas musí připlatit za košili s prodlouženým nebo extra prodlouženým rukávem.

Coby zákazníci dokážeme ocenit prodlouženou otevírací dobu i spotřebiče s prodlouženou zárukou. Při sledování oblíbeného fotbalové či hokejového týmu býváme nervózní, dojde-li na prodloužení. V roli rodičů nám občas způsobují drobnou nepohodu naše dospělé děti, když nám se stoickým klidem oznamují, že si prodlužují studium. Všichni do jednoho pak řešíme, kam vyrazit na prodloužený víkend, nebo jak si prodloužit život i jinak než smíchem.

Těch věcí, co mohou být delší, než jsou, je zkrátka celá řada, českou hymnu by mezi ně ještě před časem však počítal jen málokdo. Diskusi o její podobě nedávno otevřel Český olympijský výbor. Skladba, kterou můžeme slýchat například o půlnoci ze Silvestra na Nový rok, před projevem prezidenta během státního svátku nebo při mezinárodních sportovních utkáních, by prý měla být delší. A také sebevědomější a vlastenečtější. Ze strany výboru dále zaznívá argument, že jsou čeští sportovci ve chvíli, kdy stojí na stupních vítězů, ochuzeni o čas své slávy, o který jsou hymny jiných zemí delší. Odpověď na otázku Kde domov můj? navíc přichází až v posledním verši druhé sloky, a to prý také není ideální.

Pokud máte pocit, že je to opožděný apríl, bohužel vás musím vyvést z omylu. Dost možná se v budoucnu dočkáme tendru na úpravu české státní hymny. Neprodlužujme si ale zbytečně trápení nad těmito úvahami a raději si přečtěte, co pro vás redakce tentokrát připravila.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Je to zase tady. Lidé z velkých měst vyjíždějí na své chaty a chalupy. I moje rodina to tak dělá. Je to známka, že už je jaro. Však jeden můj známý z vesnice vždycky říká: Chataři se rojí, jaro je tady. Ale někdo prohlásí: Že se vám chce každý pátek balit, a pak zase v neděli vybalovat. Proč ne? Prostě se chce opustit velkoměstský shon, hluk, stres, prach. To je hlavní důvod, proč tisíce chatařů a chalupářů nechávají na konci týdne město za zády a míří do lůna přírody.

Dlouho se tvrdilo, že tuhle vášeň máme jenom my Češi. Že to nikde na světě není. Omyl. Je doloženo statistikami, že v chatařském vesmíru nejsme sami. Vedou Švédové, tam má víkendové sídlo celá čtvrtina domácností. Vlastnit nemovitost pro rekreační účely je zcela běžné i v Norsku a Finsku. Různé formy druhého bydlení jsou rozšířeny také ve Francii, Španělsku, ale také v Řecku a Chorvatsku. Tam se jedná většinou o domy u moře.

V České republice má chatu nebo chalupu něco přes dvanáct procent domácností. Ve srovnání se Švédy to moc není. Jsem přesvědčen, že u nás podléhá víkendové vášni mnohem víc lidí, než ukazují statistiky. Protože ještě máme zahrádkářské kolonie s domky, ve kterých zahrádkáři občas přespávají, nebo hausbóty a podobně. Nedávno mi jeden taxikář vyprávěl, jak se nemůže dočkat, až pojede na Sázavu. Má tam karavan, v něm jen kamínka a rybářské pruty. Však podél řek vidíme různé přístřešky, někdy docela dobře vybavené.

Když se projdete třeba kolem Nechranické přehrady, zjistíte, jak si lidé svá obydlí, která tam jsou celou sezonu, krásně vyšperkovali. Kytičky, bylinky, důmyslné věšáčky a tak. Češi mají prostě smysl pro útulnost.

A ještě něco. V posledních letech si lidé chalupy pronajímají. Na pár dní nebo na kus prázdnin. Mnohdy paradoxně i ti, kteří vlastní víkendové sídlo mají. Takže, trávit aspoň nějaký čas v druhém bydlení, je česká vášeň, kterou však mají i mnozí jiní Evropané.  A to nejdůležitější nakonec: jaro je tady.

 Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu

Foto: Pixabay

Nedávno jsme se s Magdalenou Wagnerovou a dvěma redaktory sešli na malé redakční poradě. Jednali jsme o knize, kterou Magdalena napsala a já ilustroval. Porada byla neformální, vedly se různé řeči a došlo i na sběratelství. Jsme oba dosti hovorní, ale tentokrát měla navrch Magdalena. A my se dozvěděli, že sběratelství je pro ni koníčkem i prokletím. Pak se řeč stočila k práci. Možná druhý či třetí den po téhle schůzce se mi téma sběratelství opět připomnělo.

„Kam jdeš s tou kytarou? Na zkoušku?“ zeptal se spolužák Matouš. Dlouho jsme se neviděli a teď jsem ho nečekaně potkal u východu z metra.

„Do opravny. Budou mi měnit nějaký pražce.“

„To ti udělají na počkání?“

„To ne. Nějakou chvíli to trvá.“

„Tak máš na nějakou chvíli s hraním utrum.“

„Mám těch kytar doma víc. Elektrických asi deset.“

„A to bydlíte pořád v tom mrňavým bytě?“

„Pořád.“

„Kam je, prosím tě, dáváš? Deset kytar?“

„Ono jich bude spíš dvacet. Ještě akustický, teda jako španělky, a taky mám dvě baskytary, šestistrunný banjo, mandolínu, dulcimer...“

„Netvrď mi, že na všechny hraješ...“

„Ale jo. Na některý pochopitelně víc, na některý míň... Každá má jiný zvuk, jiný dřevo, jinou historii.“

„Tam jde o dřevo? U elektrickejch? Já myslel, že když jsou elektrický...“

„I tam jde o dřevo. Struna, jak vibruje, tak rozechvívá dřevo, a to chvění se zase přenáší zpátky na strunu. A každý dřevo má jiný vibrace. Lípa zpívá, javor je vostrej...“

„Co na to tvoje žena?“

„Ta má dva akordeony, ale hlavně...“

„Jé! Promiň, mě támhle jede autobus! Dopovíš mi to jindy! Brnkni! Zajdeme na pivo!“ A byl pryč.

Doma mě přivítala žena.

„Jak ses měla?“ zeptal jsem se.

„Dobrý. Jsem trochu utahaná. Ale udělala jsem si radost! Koupila jsem si foťák. Přes inzerát. Starej, deskovej.“

„Hele, kolik máš vlastně foťáků?“

„Proč?“

„Jen tak...“

„Nevím. Je to důležitý?“

„Ne. Vůbec...“

Jaromír F. Palme, výtvarník a muzikant

Foto: Pixabay

Neznám nikoho, kdo by se netěšil na jaro. I v redakci jsme všichni celí natěšení. Když chybí sluníčko, jsme podráždění, unavení, nemocní a nic nás nebaví. Nejraději sedíme doma v teple, nemáme náladu a nejde ani tvořit. A to je pro psavce, jako jsme my, docela oříšek.

S prvními nesmělými paprsky postupně tajeme a odkládáme od čepic, rukavic a šál i kabáty a bundy. Zateplené vesty rychle vystřídají mikiny a svetříky. Lehký šátek však mnohá z dam na krku ponechá nejen jako módní doplněk, ale chvílemi to přece jen venku zazebe. Aspoň já to tak mám.

Dříve jsem chodila „holokrčka“ i v zimě a maminka mě za to hubovala. Dnes mám raději teploučko, takže šátek či šálka mě doprovázejí všude. Stačí, vidím-li za chladného počasí zbloudilého otužilce v krátkém rukávu, a je mi zima. A že jich nechodí málo!

Jednoho takového mám doma. Nevím, po kom to moje dítě má, ale nejraději nosí kraťasy a krátký rukáv bez ohledu na venkovní teplotu. „Synku, synku, za to ti klouby jednou nepoděkují,“ říkávám a najednou jsem jako moje maminka, která mě taky často nabádala k tomu či onomu. „Mně není zima,“ slyšela jsem snad tisíckrát. To si ještě povíme, myslím si...

Zimní období jsme pomalu a jistě překlepali. Pohrál si s námi velký mráz a nakonec přišla, takřka na poslední chvíli, i sněhová nadílka, z které bychom se bývali radovali spíš kolem Vánoc. Netrpělivě jsem očekávala ranní zpěv ptáků, sotva se vzduch oteplí a zasvítí sluneční paprsky, můj potěr se ztratí v davu šortkařů a já konečně vyměním teplé boty za kecky.

Už bylo na čase. S jarem přichází teplo, vůně, barvy a nová energie. S chutí a zhluboka se nadechujeme a vyrazíme vstříc novým dobrodružstvím. I já se těším, až se vypravím za novými příběhy. Už teď vím, že první jarní akcí bude 21. dubna historický festival v Libušíně u Kladna. Třeba se tam potkáme.

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Strana 1 z 4

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270