český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Pomoc druhým a hendikepovaným by měla být naprosto normální

Dnes jsme přichystali výjimečný okamžik, protože sourozenci Anna Tvrzníková Melenová a Josef Melen společně ještě žádný rozhovor neabsolvovali, ačkoli se to nabízí, vzhledem ke všem aktivitám, které podnikají. Mluvit s nimi byla čirá radost, protože z nich sálalo nadšení pro věc a sourozenecké porozumění. Neustále jeden druhého doplňovali. Seděli jsme v jejich útulné kavárně v centru Prahy a vzhledem k probíhající výstavě s charitativním dosahem, nemohla být první otázka jiná…

 

Jak jste se k podpoře znevýhodněných lidí vůbec dostali a kdy vás napadlo spojit své síly?

Anna Tvrzníková Melenová (A): Tak tady by asi měl začít Pepa, protože on je hlavní nosnou osobou všech projektů. Já jsem si vlastně jen dovolila doplnit jednu věc a připojila se až po nějakém čase.

Josef Melen (J): S charitativními projekty a jejich podporou jsem začal někdy na začátku devadesátých let coby člověk, který se vyprofiloval z dětského zpěváka do moderátora v rádiu, ale nešlo o nic nového. Setkával jsem se lidmi v sociálních zařízeních, ať už v ústavech sociální péče, různých léčebnách, ozdravovnách a podobně, už od dětství. Vyrůstal jsem v tom a byla to nedílná součást našich vystoupení. Jezdili jsme po celé republice křížem krážem. Takže když jsem v devadesátých letech začal spolupracovat se školou Svítání, která v té době byla velmi mladičká, šlo o pokračování již začatého a přirozeného. Nic z toho nebylo plánované, nebyly to kroky, jak se zviditelnit. Někdo mě prostě požádal o pomoc a já ve většině případů přijal. Postupem času jsem zjistil, že nemůžu vyhovět každému. A zadruhé, v jednu chvíli vám najednou dojde, že jste ten, na koho se spousta lidí dívá, a určujete druhým, jak žít. Ať chcete nebo ne. Pokud jste jednou vydali nějakou desku, pokud pracujete jako moderátor, herec, hudebník a oslovujete spousty lidí, tak je nesmírně důležité ukázat, že pomoc druhým a hendikepovaným je něco, co by mělo být naprosto normální. Tady někde začaly moje charitativní plány. To, že už dnes velmi dobře plánuji, komu pomohu a jak, a nedrobím milion malých korunových pomocí, ale raději se věnuji několika projektům dlouhodobě, už je jen otázkou vývoje vlastní osobnosti.

 

 

Když jste říkal, objížděli, tak myslíte sebe a sestru?

J: Měli jsme rodinnou kapelu Rytmus, ve které byl kromě mě tatínek, strejda a později i maminka. A když čekala Aničku, tak vlastně s námi jezdila už od prenatálního stavu také. Vystupovat s námi začala od svých dvou let.

A: Já jen doplním. Jak říkal Pepa, narodila jsem se do prostředí, v němž se podobné akce dělaly, proto i pro mě bylo a je přirozené, že pomáhat se má. Že nemusí jít o něco obrovského. Což vlastně souvisí s mou prací tím, že se dnes primárně věnuji osobnostnímu rozvoji a jsem trenérkou osobního rozvoje pro lidi. Myslím, že člověk jako já by měl být určitým způsobem vzorem pro ostatní. Věnovala jsem se aktivně třeba pomoci pejskům, kteří byli zachraňovaní z množíren, pořádala různé sbírky, kdy jsem svážela spousty věcí od dárců a vozila plná auta pro různá sdružení a organizace, které je zachraňovaly. Myslím si, že pro Pepu i pro mě je to něco, co nám nepřijde jako výjimečné, ale naprosto normální, co je součástí našeho života.

 

Aničko, k bratrovi jste se přidala až postupem času při jiném projektu. Oč jde?

A: Vlastně nás propojila Kavárna Melen. To byl moment, kdy přesně před rokem jsme začali přemýšlet, že budeme v rámci kavárny spolupracovat jako partneři, díky tomu se spojily i naše časová pásma, protože do té doby jsme se potkávali opravdu dvakrát do roka. A najednou jsme si řekli, že tady je něco, co bychom mohli budovat společně, a já jsem okamžitě vycítila, že jde o správnou věc. První akce, kterou jsme v kavárně uspořádali, se odehrála po smrti naší maminky, kdy po ní zbyla spousta knížek z její knihovny a obrazy, které malovala, a já cítila, že by bylo dobré je dostat mezi lidi. S Pepou jsme se domluvili, že uspořádáme akci, kdy mohli lidé přispět na Domácí hospic Cesta domů, který nesmírně pomohl mamince i nám zvládnout nejtěžší okamžiky.

 

Ve chvíli, kdy spolu děláme rozhovor, je v kavárně prodejní výstava. Do kdy mají zájemci možnost obrazy vidět a případně zakoupit a koho svou koupí podpoří?

J: Patnáctého března byla vernisáž obrazů výtvarníka a malíře Václava Tauše. Je to mladý člověk, ale napříč Evropou poměrně uznávaný pro svá díla. Václav mi byl poradcem v úplně prvních začátcích naší kavárny, která je součástí galerie. To je nutné říci. A nemalá procenta z prodeje půjdou na léčbu malého Míši Teresky. Takže pokračujeme…

A: … v naší misi.

J: Přesně tak. Míša potřebuje skoro tři sta tisíc za rok na svoji léčbu, které musí sehnat. Dnes už nesháníme napříč republikou víčka, kdy bychom mu dali tři sta plných kamiónů, ale snažíme se mu pomoci nějak lidsky a spojili vše plynule s naší činností. Výstava bude v kavárně trvat až do 26. července.

 

 

Před Vánocemi jste pořádali vánoční besídku spolu s vernisáží obrazů namalovaných žáky Školy Svítání. Děti byly akci přítomné. Jak to vnímaly?

J: Nutno podotknout, že jde většinou o autisty. Už jen, že šli před tolik lidí, považuju v podstatě za zázrak. Stejně jako že s námi mluvili na mikrofon. To není vůbec obvyklé. Dokonce u Jakuba Karáska je nutné říct, že je malířem, který dlouho nemluvil. Jeho příběh je velmi zajímavý. Jakub je dneska velmi uznávaný pro své portréty státníků a zajímavých osobností vůbec. Dokonce už měl výstavu v Senátu a v různých místech po republice. Děti se těšily na cestu do Prahy, na rozsvěcení vánočního stromu, které bylo spolu s besídkou odstartováním výstavy, a myslím, že jsme si celou akci všichni, děti, hosté i my, nesmírně užili. Děti postupně zjistily, že si musí na své věci najít peníze, takže se snaží komunikovat. Například při tradiční golfové dražbě pro jejich speciální školu, kde jsem dva roky byl a letos budu také hlavním moderátorem. Je součástí golfového turnaje ve Svobodných Hamrech. U autistů je nutné volit hranici, abychom je nevylekali.

A: Ještě bych možná doplnila, že spolupráce se speciální školou Svítání a chráněnou dílnou Létho nezačala a neskončila uvedenou výstavou. Propojili jsme s nimi samotnou kavárnu tím, že hrnečky, ze kterých teď pijeme kávu, pro nás vyrábí. A nejde jen o hrnečky, které si mohou zákazníci také koupit domů, ale také dárkové tašky na víno nebo na dárečky či různé kasičky. Ať budou v kavárně jakékoli obrazy, propojení s Létho a Svítáním tu bude pořád.

J: My si jejich práci skutečně objednáváme, a ne z důvodu zvláštního plnění, ale velmi rádi je podpoříme. Ačkoli nám kdekdo říká, že když si vše objednáme z Číny, ušetříme. Jenže my chceme dávat prostor a práci lidem s hendikepem.

 

Během vánočního rozsvícení stromečku jste spolu zpívali. A vlastně nejen vy dva, ale připojil se také tatínek hrou na akordeon. Kde vás můžeme třeba ještě slyšet takhle pohromadě?

J: Určitě v naší kavárně.

A: Zpětná vazba byla velmi pozitivní. Vlastně se lidé ptají do dneška, kdy zase něco podobného nachystáme. Což nám vnuklo myšlenku, že koncert určitě zopakujeme.

J: Možná bychom se v létě mohli potkávat pravidelně, třeba jednou za měsíc. To jsou všechno věci, které nám ukazuje život, a my jim nasloucháme.

A: Ono to takhle bylo i s vánoční akcí. Protože úplně původně se měl jen rozsvítit strom, předat vybraná částka Domácímu hospicu a otevřít nová výstava. A při té příležitosti jsme si říkali, že bychom si mohli jednu dvě písničky zazpívat. Nakonec jsme přizvali tatínka a vydařilo se to.

J: Ono bylo docela zajímavé sledovat reakce zákazníků, protože asi čtrnáct dní před koncertem, když byl čas, jsme v kavárně zkoušeli. Lidé to brali velmi hezky, tleskali nám uprostřed zkoušky.

A: Zákazníci si popíjeli své kafíčko a poslouchali, jak zpíváme. Naše kavárna je prostě celkově dost netradiční, ale tím se, myslím, lidem líbí.

 

Pepo, vy jste tváří ještě jedné organizace, která je navázána na nemoc, kterou jste prodělal a se kterou pořádáte happeningy v průběhu léta na Ladronce. Bude nějaký i letos?

J: Ano, plánuje. Nejsem samozřejmě sám, kdo je tváří. Patronů je mnohem víc. Já jsem se k akci přidal, protože vím, že urologická prevence je něco, o čem se příliš nemluví a o čem je potřeba si povídat. Protože můžeme osvětou na jedné straně někoho zachránit a na straně druhé aspoň prodloužit život jiným lidem o dlouhá léta. Bylo nesmírně náročné se na takovouto akci připravit. Moderovali jsme ji společně s Ivankou Jirešovou. Museli jsme se naučit spoustu odborných termínů. Navíc tolik kapacit v  oboru a setkání s nimi je pro mě nesmírnou pokorou. Když vidím, kolik odoperovali umělých ledvin a kolik zachránili životů, je pak pro mě velkou ctí být toho celého součástí. A jsem moc rád, že se přidala celá řada osobností, které nás podpořily. Cítili jsme, že spoustě lidí bylo mezi námi tak dobře, že si najednou o svých problémech nebo i jen zvídavých otázkách chtěli povídat. Což se málo kdy vidí, aby lidé chtěli napůl na veřejnosti řešit, jestli mají s něčím problémy a co mají dělat. Akce se jmenuje „(uro)Logické kroky ke zdraví“.

 

 

Vraťme se ke kavárně. Můžeme vás v ní zastihnout oba?

A: Ono se to hrozně střídá. Mám dvouletou dceru, která mi nedovoluje, abych se zde vyskytovala v pravidelných intervalech, ale dá se říct, že od samého počátku jsme se vše s bratrem snažili koncipovat tak, abych byla jeho opora v zádech, když nebude on moci; abych byla parťák, který mu pomáhá. V současnosti se v kavárně vyskytuji spíš jako člověk, který má na starosti marketingové aktivity, přípravy věcí kolem, které jsou potřeba. A do budoucna mám v plánu se věnovat kulturnímu programu. V tuto chvíli jsem tu tak třikrát do týdne. Ale Pepa tady skoro i spí. Já jsem spíš člověk, který ho sem přijde potěšit.

J: Je to vlastně tak, že když nějaký podobný projekt začíná, a pokud si na něj nechcete vzít úvěr, musíte vše vybudovat vlastními silami. Myslím si, že to rozhodně není jen o nás dvou, ale i našich rodinách, které do toho šly s námi a bez kterých bychom se neobešli. Každopádně to, že já jsem zároveň i baristou, jehož tvář je na obalu kávy, neznamená, že se nemusím starat ještě o jiné věci. Myslím si, že je nás oba potřeba i jinde než za mašinou na kávu. A jelikož máme speciality, které jsou specialitami pouze u nás, tak doufám, že si brzy vychováme spolupracovníky, kterým budeme moci důvěřovat a kteří v kavárně budou a my budeme moci vše rozvíjet dál. Upřímně, zápřah, který v průběhu prvního roku mám, se nedá zvládat dlouhodobě. Ale sám osobně cítím povinnost zde na začátku být a vlak roztlačit.

A: Já bych jen ještě doplnila, že obrovskou hybnou silou, nejen finanční, je můj manžel. Umožnil mi uskutečnit můj sen. Velmi ráda říkám, že Káva Melen je káva se srdcem a kavárna s duší. A Pepa je pro mě srdce projektu, miluje kávu, celé to vymyslel, zařídil, aby i mašiny, které tu jsou, byly skvělé, a aby jeho káva byla nejlepší. A já se zase snažím v kavárně o duši. Doplnit prostředí tak, aby si zákazník sedl a řekl si: Tady je mi hezky. Což se děje. My vlastně propojujeme Pepovo srdce s mou duší, a tím vdechujeme speciální atmosféru, kterou lidé cítí.

 

Ještě by mě zajímalo, jaké byly první měsíce „baristy Josefa Melena“?

J: Nesmírně těžké. Protože naivita, kterou člověk měl v tom, že si pořídí kavárnu a všechno půjde hladce, byla neuvěřitelná. Třeba tři týdny jsem nebyl schopný nastavit mlýnek, abych udělal dobrou kávu; tři neděle jsem dělal denně padesát káv. A ani jedna nebyla dobrá. Vůbec jsem nechápal, jak je možné, že nejde vyladit mlýnek a kávovar. Ono to samozřejmě bylo tím, že kávovar, který jsem měl, nebyl tak dobrý, jak mi prodejce tvrdil. Koupil jiný a na něm už najednou všechno šlo hladce. Když jsem navštívil jednoho svého kamaráda, barmana, zjistil jsem, že by to mohlo být ještě lepší. Vzal mě za bar a předvedl mi mlýnek, který byl dražší než celá moje první mašina, a já jsem pochopil, že to nebude zas tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Můj začátek nebyl úplně pokus-omyl, ale uvědomil jsem si, že člověk opravdu nemůže věřit všemu, co mu druzí řeknou. A teprve vyzkoušení na vlastní kůži vás někam posune. Těch káv nakonec bylo několik set, než jsem mohl loni v dubnu říct: „Tohle je káva, za kterou si stojím.“

A: My jsme s bratrem opravdu takoví střelci. A nikdy nezapomenu na to, když mi řekl, že strašně potřebuje, abych to vzala za něj, protože musel být jinde. V životě jsem neměla takové nervy. Klepala jsem se, bušilo mi srdce víc než na koncertech, které byly přímé přenosy do televize. Říkala jsem si, že jsem zvědavá, co budu dělat, až někdo přijde. Ale když se teď podívám po roce zpět, co jsme spolu všechno zvládli, jsem na nás opravdu pyšná. V tom nejlepším slova smyslu.

 

Autorka: Lenka Neureuterová, Foto: Miroslav Martinovský

Tags:

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test