český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Tuk-tukem z Thajska na Moravu za 365 dní

Lákají ho netradiční způsoby cestování a zkouší, kde jsou jeho hranice. Tomáš Vejmola alias „Tomík na cestách“, jak pojmenoval svůj cestovatelský web, se v srpnu vrátil ze své zatím nejdelší cesty. Do Hranic na Moravě přijel z Bangkoku motorizovanou tříkolkou, které se v Asii říká tuk-tuk. V netradičním vozidle urazil třináct tisíc kilometrů a my jsme ho po návratu domů vyzpovídali.

 

Jak byste se představil těm, co vás neznají?

Jmenuji se Tomáš Vejmola a pocházím z Hranic na Moravě. Je mi osmadvacet, ale když se oholím, vypadám na patnáct. Přestože jsem vyučený instalatér, řadu let jsem pracoval v marketingu. Když mě pak jednoho dne vyhodili z práce a já promýšlel, co budu dál dělat, zvolil jsem cestování. Poslední tři roky jsem strávil na cestách.

 

 

Jaké byly vaše cestovatelské začátky?

Chtěl jsem vydělané peníze investovat do zážitků, a tak jsem vyrazil do Indie a Nepálu, kde mě neskutečně okouzlila příroda, lidi a Asie jako taková. Hlavně se mi ale nesmírně zalíbil pocit dobrodružství. Vrátil jsem se domů, vzal kolo, a řekl si, že na něm zkusím zajet do Gruzie a zpátky, že zkrátka udělám takovou cyklootočku kolem Černého moře. Bylo to asi osm tisíc kilometrů a trvalo to čtyři měsíce. Pro mě to bylo zase něco nového, protože jsem nikdy předtím na kole neujel víc než padesát kilometrů za den. Měl jsem v kapse padesát eur a jel nadrzo, stylem: „Osude, pohraj si mnou…“ Hodně mě lákalo, jestli to vůbec dokážu…

 

A?

Vrátil jsem se z kola a pomalu začal přemýšlet, kam se vydám příště. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl poprvé v Indii a prohlížel si jejich tuk-tuky, tak mi jeden Ind vyprávěl o Polákovi, který si jej chtěl koupit a jet s ním z Indie do Polska. A tehdy mě to trklo. Říkal jsem si, že bych to vzal z Thajska, protože v Thajsku jsou krásnější tuk-tuky a navíc jsem tam nikdy nebyl. Lákalo mě to i po psychické stránce, protože jsem byl zvědavý, jestli dokážu být rok sám. Nebo zda si poradím s opravou motorizované tříkolky.

 

Takže jste z Česka odletěl do Bangkoku a tam jste začal shánět tuk-tuk?

Přesně tak. Neměl jsem dopředu nic domluveného, jen jsem věděl, že to jde koupit, protože takových expedic už pár bylo. V tomhle ohledu jsem nebyl nijak výjimečný.

 

Jak to na místě probíhalo?

Hned jak jsem v Thajsku vystoupil z letadla, jsem se vydal do ulic, a ptal se místních, jestli si můžu koupit jejich tříkolku. Legrační bylo, že se vesměs domnívali, že si nerozumíme. Prý když jim říkám, že chci jet na Moravu, tím myslím, že chci hodit na letiště. Najít prodejce mi nakonec trvalo týden. I s náhradními díly mě tuk-tuk stál čtyřicet tisíc, byl ovšem nepojízdný. Původní majitel mi ale slíbil, že jej společně zprovozníme. Oprava trvala tři týdny.

 

Existoval dopředu plán, kudy pojedete do ČR?

Přes které to bude země, jsem předem nevěděl. Tušil jsem, že pojedu přes Indii, protože jet přes Čínu by bylo extrémně drahé. Čínu jsem tedy odpískal. Věděl jsem ale, že chci jet přes Myanmar (Barmu), Indii, Nepál… pak se mi tam objevil Pákistán, Írán, Turecko… Bulharsko…

 

Jak dlouho jste jel zpět?

Přesně 365 dní, což byla víceméně náhoda. Cestu jsem původně plánoval na devět měsíců až dva roky. Taky jsem si myslel, že se opravdu každý den posunu o pár kilometrů blíž k domovu. Když se mi ale tuk-tuk pokazil, musel jsem zůstat delší dobu na jednom místě. Než jsem jej dal do kupy. Cesta z Bangkoku do Hranic na Moravě měla třináct tisíc kilometrů a denně jsem průměrně ujel sto padesát kilometrů. Moje denní maximum bylo čtyři sta kilometrů, to jsem ale jel celý den a nebylo to nic moc. Faktem je, že kdybych šel z Thajska pěšky, byl bych doma rychleji. 

 

 

Co na ten nápad říkala vaše rodina?

Oni vědí, že když se k něčemu rozhodnu, nic se mnou nenadělají. Jsem tvrdohlavý. Když jsem odjížděl, tak máma brečela, táta je naštěstí držák. Nakonec mě podpořili oba. A oba mi na cestě nejvíc pomáhali. Byli jsme v kontaktu skoro pořád.

 

Takže připojení přes internet bylo všude bez problémů?

Naprosto. Někde to bylo i lepší než u nás. Třeba v Nepálu v džungli.

 

Dá se říct, kolik ta cesta stála? Měl jste nějaké sponzory?

Pár sponzorů jsem měl, většinou to byly firmy, ve kterých jsem dříve pracoval, lidé, kteří mě znají, nebo kamarádi, takže ta spolupráce probíhala na přátelské bázi – slíbil jsem jim, že je budu jako sponzory prezentovat a že na fotkách budou vidět jejich loga. I když jsem před cestou oslovil více než sto firem, nikdo cizí do toho vesměs nechtěl jít. Důvody byly různé: že z toho nic nebudou mít, že je taková cesta nesmysl, že to nezvládnu a bude to mít špatný dopad na jejich image a podobně. Jinak co se týká nákladů, Asie je pro Evropany stále velmi levná, takže ty výdaje na život nebyly nijak dramatické.

 

Je uvnitř vozu úložný prostor? Co jste měl s sebou sbaleno?

Na zadním sedadle jsem měl hozenou krabici s náhradními díly a nářadím na opravu a hned vedle batoh s oblečením. Netahal jsem zbytečnosti.

 

Má tříkolka nějaká jízdní omezení?

Nejvýš jsem s ní byl ve třech tisících metrech. Možná by zvládla i pět tisíc, ale těžko říct. Uvnitř je motor z motorky, jednoduchý dvoutakt, a ten mívá problém se vzduchem. Čím je vzduch řidší, tím jede hůř. Ze začátku jsem jezdíval i sedmdesátkou, čím blíž jsem byl ale k domovu, tím to jelo pomaleji. Nakonec jsem byl rád za padesátku.

 

Kde a jak jste vlastně přespával?

Vždycky jsem se snažil najít nějaké bezpečné místo, ale ne všude to bylo úplně jednoduché. Třeba v Indii je problematické stanovat, lidi jsou tam hrozně zvědaví, a když si stavíte stan, sleduje to celá vesnice. Chvíli vás možná baví být celebritou, ale po čase je to už otravné. Spával jsem v areálu klášterů a kostelů. Výhodou bylo, že jsem si tam mohl nabít mobil, vysprchovat se a podobně. Navíc jsem byl v bezpečí. Na tak dlouhé a náročné cestě je hodně důležité se dobře vyspat, abyste mohli další den normálně fungovat.

 

 

Zážitků s místními máte určitě hodně, na které okamžiky rád vzpomínáte?

Snad v každé zemi jsem potkal někoho, koho bych v budoucnu chtěl znovu vidět. Lidi obecně byli vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se na takovou cestu vydal. Třeba v Nepálu jsem měl první vážný problém s vozidlem, kdy bylo potřeba vyměnit vnitřek motoru, ale neměl jsem potřebné náhradní díly. Ani místní mechanik si nevěděl rady. Společně jsme se v tom šťourali asi deset dní a já během té doby žil u něj. Jeho maminka vždycky večer plakala a modlila se, aby se nám to podařilo opravit a já mohl pokračovat dál. Byli to moc hodní lidé, křesťané. Když s místními žijete, je ta zkušenost zase trošku jiná, než když s nimi prohodíte jen pár slov na ulici. Dodnes si s nimi píšu.

 

 

Psal jste si deník?

Tak trošku jsem musel, protože jsem před odjezdem podepsal smlouvu s jedním nakladatelstvím, že až se vrátím, tak o cestě napíšu knihu. Mám asi tři sešity zápisků, některé mi ale trošku zmokly.

 

Měl jste cestou z něčeho strach? 

Určitě. Jsem alergický na bodnutí včely, tak jsem se bál, aby mě nějaká nebodla. Můj nejčernější scénář byl, že mě bodne v Barmě, a to se stalo. Bylo to naštěstí do čela, takže jsem se nadopoval evropskými léky a uháněl do nejbližší vesnice hledat lékaře. Hrozně jsem se bál, že to nestihnu a udusím se. Když jsem po třech hodinách dorazil k doktorovi, měl jsem už oteklou hlavu, což bylo fakt nepříjemné. Myslel jsem si, že umírám. On se mi ale podíval do krku a řekl, že mi neotékají uzliny. Paradoxně jsem měl štěstí, že mě včela bodla tak vysoko. Bůhví jak by to jinak dopadlo. Taky jsem měl strach, že mě na cestě okradou, to se rovněž stalo, nebo že mě někdo zmlátí, a i k tomu málem došlo. Když ale člověk nechce jen sedět doma na gauči a dojíždět za prací do fabriky, tak s určitým rizikem musí počítat.

 

 

Co doprava v Evropě a v Asii? V čem je hlavní rozdíl?

V Asii víceméně neplatí žádná pravidla silničního provozu. Tam je třeba semafor, bliká, ale na křižovatce to v reálu vypadá tak, že má prostě přednost silnější auto. Zvenku se to zdá být chaotické, ale není to taková hrůza. Oni v tomhle systému fungují stovky let. I když je pravda, že nějakou tu bouračku jsem viděl tak jednou do týdne. Mně se naštěstí všechny vyhnuly.

 

A co zážitky s policií?

Policisté byli vesměs všude přátelští, nicméně i z těchto setkání vznikly některé zábavné historky. Třeba v Íránu mě zastavil policista, prohledal tuk-tuk a objevil uvnitř slivovici. Důležité je zmínit, že v Íránu není konzumace alkoholu legální, za jeho držení bych klidně mohl skončit ve vězení. On tu slivovici otevřel, přičichl k ní… Musím říct, že ve mně byla úplně malá dušička. Věděl jsem, že musím improvizovat, tak jsem mu hned pohotově vynadal: „Co to děláte, chlape? Proč to otvíráte? To je líh, který liju do benzínu, aby motor lépe startoval… speciální přísada…“ A on se možná sám trošku lekl a řekl mi, ať teda pokračuju v jízdě. V Nepálu na celnici zase moc nevěděli, co se mnou mají dělat, tak jsem si musel vzít jejich razítko a sám si orazítkovat pas.

 

A tady v Evropě? Musel jste na silnici vzbuzovat rozruch…

Je pravda, že jsem byl trošku za exota. Někteří řidiči ale věděli, o co jde, možná mě znali z mé stránky „Tomík na cestách“, tak na mě troubili, mávali, různě mě povzbuzovali. Problém jsem měl až na Slovensku, kde mě zastavili policisté v jedenáct večer. Chtěli mi dát pět set eur pokutu, tak jsem jim řekl: „Pánové, neblázněte! Já jedu rok z Thajska domů, zbývá mi posledních dvě stě kilometrů a vy mě zastavíte u Bratislavy a chcete mě pokutovat?“ No, i oni se naštěstí nad tuk-tukem smilovali a pustili mě dál.

 

Jaký je váš další cestovatelský plán?

Ještě mi pořádně nedošlo, že jsem zpět. Když jsem po roce přijel domů, do Hranic na Moravě, tak mě místní vítali na náměstí, a to byl moc pěkný pocit. Vrátil jsem se na den přesně rok od toho, co jsem Hranice opustil. Příjezd byl úžasný. Vždycky, když mi bylo na cestě nejhůř, jsem si představoval přesně tyto okamžiky. Jak jsem doma s rodinou a přáteli. A to mě nejvíc hnalo dopředu. Ale kam pojedu příště, se teprve uvidí…

 

Autor: Monika Valentová, Foto: Tomáš Vejmola

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test