český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Když pukaly i skály (1/4)

Zborov, Bachmač, Arras a Terron – to jsou místa bojů našich legionářů za první světové války v Rusku a Francii, která vstoupila do naší obecné i vojenské historie. Také italské legie mají své slavné bojiště. Jmenuje se Doss Alto, a na rozdíl od ostatních není městem ani městečkem, ale opuštěným vrcholem v horském masivu u Gardského jezera.

 

Vojenské jednotky složené z Čechů a Slováků se začaly vytvářet již na počátku války na podzim 1914 z krajanů žijících dlouhodobě či pobývajících v Rusku a ve Francii. Na konci srpna se zformovala v rámci francouzské Cizinecké legie rota Nazdar, která 9. května následujícího roku svedla statečný a krvavý boj u Arrasu. Po něm v důsledku vysokých ztrát přestala existovat. Nové československé jednotky byly ve Francii postaveny až na podzim 1917 ze zajatců převezených z Ruska, Srbska a Itálie a z krajanů z USA. Místy jejich nejslavnějších bojů se v říjnu 1918 stalo okolí měst Terron a Vouziers v Argonách na řece Aisne.

 

Krajané v prvních řadách

V Rusku, kde žilo nejvíce českých a slovenských vystěhovalců, byla na podzim 1914 vytvořena Česká družina, která plnila především průzkumné a rozvědné úkoly na východní frontě proti německé a rakousko-uherské armádě, v níž sloužila řada vojáků z českých zemí a Slovenska. Výborně se osvědčila a po únorové revoluci v Rusku se stala základem pro výstavbu Československého vojska na Rusi ze zajatců. Nejprve československé brigády, která svedla v červenci 1917 slavný boj u Zborova a byla rozšířena na divizi, následně i na československý sbor, který bojoval u Bachmače a ovládnutím sibiřské magistrály znemožnil návrat statisíců zajatců německé a rakousko-uherské armády a jejich nasazení na západní frontu.

Čeští a slovenští krajané v Rusku a Francii (ale také v USA a dalších zemích) spojovali od počátku války boj proti Německu a Rakousko-Uhersku se zápasem o vznik samostatného a svobodného československého státu. Stejný cíl měl i náš zahraniční odboj reprezentovaný T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Štefánikem a postupně se k němu přihlásila i velká část českých a slovenských zajatců v Rusku a Itálii, kteří po počátečním váhání byli ochotni jít znovu do války.

 

Itálie bez Čechů a Slováků

Nejsložitější situace ze zemí Dohody byla v Itálii. Podle odhadů tu žily necelé tři stovky Čechů a Slováků. V zemi nepůsobil žádný krajanský spolek či organizace a dokonce ani Sokol, který měl v Rusku i ve Francii z počátku hlavní podíl na vytváření jednotek z krajanů.

Při dlouhých bojích na řece Soča v letech 1915 až 1916 padlo do italského zajetí velké množství českých a slovenských vojáků rakousko-uherské armády, kteří byli soustředěni v zajateckých táborech. Vedení našeho zahraničního odboje se s odvoláním na výborné zkušenosti s československými dobrovolníky ve Francii i Rusku snažilo dojednat s italskou vládou vznik podobných jednotek i z Čechů a Slováků v italských zajateckých táborech, ale dlouho naráželo na silný nesouhlas.

Na konci roku 1916 bylo v Itálii již více než deset tisíc zajatých Čechů a Slováků. V táborech však byli společně s Němci a Maďary, a dostávalo se jim různých příkoří. Přesto byla většina šťastná, že vyvázla z války se zdravou kůží a měla jediné přání: dočkat se konce války. Znovu vzít do ruky pušku a jít do boje zajatci odmítali.

 

Češi a Slováci nejsou „tedesci“

Italská veřejnost vnímala všechny zajatce jako „tedesci“ neboli Němce a dlouho nechápala, že jsou mezi nimi i velmi podstatné rozdíly. Národní rada československá v Paříži se snažila českým a slovenským zajatcům jejich osud ulehčit, ale narážela na nezájem italské strany. Až na konci roku 1916 se podařilo Ing. Karlu Veselému, bývalému řediteli cukrovaru ve Ferraře s dobrými styky, přesvědčit důstojníky zajatecké komise italského ministerstva války, že rakousko-uherští zajatci nejsou jednolitá masa a že je třeba je rozdělovat podle národnosti.

Zajatí Češi a Slováci byli postupně soustřeďováni v táborech v Bibione, Taggiu a Aquile, důstojníci v Pole a Finalmarinu. Nejvíce zajatců (okolo čtyř tisíc) zamířilo do tábora Santa Maria Capua Vetere severně od Neapole. Z počátku s nimi zůstalo i několik stovek Rakušanů a Němců, kteří tu byli už dříve a chovali se k Čechům a Slovákům povýšeně a nadutě. To vedlo nejen ke stálým stížnostem, ale také k národnostnímu uvědomování zajatců. Bylo jim zřejmé, že po válce, ať vítězné nebo prohrané, se na podobě podunajské monarchie a jejímu přezíravému vztahu k Čechům nic nezmění. Počet zajatců, kteří chtěli jít aktivně bojovat za samostatný český či československý stát, narůstal.

 

Dobrovolnický sbor

V polovině ledna 1917 se asi tři desítky z nich tajně sešly a dohodly se na založení organizace, kterou nazvaly Československý dobrovolnický sbor. Jeho členem se mohl stát každý zajatec, který „uznává za svoji mravní povinnost se zbraní v roce bojovat za samostatnost československého národa a státu“.  V čele sboru stál jako starosta Jan Čapek, velký sokolský nadšenec, vlastenec a výborný organizátor. Sbor začal působit i v dalších zajateckých táborech s Čechy a Slováky a v dubnu měl už čtrnáct set členů a v říjnu na tři tisíce.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test