český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Kniha s tímto názvem vyšla zcela nedávno. Její hlavní postavou je nenápadná postarší paní, která dokonalou češtinou líčí své zážitky, bez ohledu na to, že se přihodily před desítkami let. Do kolonky „datum narození“ si píše rok 1935. Přesto u ní nemůže být ani řeči o problémech s pamětí. Paní Eva Tůmová je poslední žijící pamětnicí, rodinnou přítelkyní a hospodyní, která prožila posledních pět let společně s rodinou Jana Wericha ve vile na Kampě. A rozhodla se o své zážitky podělit.

 

 

Když pročítám knihu vašich vzpomínek, připadá mi až neuvěřitelné, co všechno se může vejít do jednoho života. Kdy jste se rozhodla své zážitky zaznamenat a předat je tím široké veřejnosti?

To rozhodnutí přišlo skoro symbolicky, v době, kdy se po rekonstrukci slavnostně otvírala Werichova vila na Kampě. Tehdy jsem byla oslovena, abych přinesla svědectví, jak to ve vile vypadalo v době, kdy jsem tam žila společně s Werichovými. Samozřejmě jsem taky musela prozradit, co se tehdy u Werichů vařilo. Já jsem sice ve vile nepůsobila pouze jako kuchařka, i když se to někdy takto prezentuje, ale ke kuchyni jsem měla velmi blízko. A když Jan Werich zjistil, že mě vaření baví, musela jsem nějakou tu dobrotu občas připravit. Na Kampě ale byla řada lepších kuchařek, třeba Frances Ježková, která se vrátila z Ameriky, kde skutečně jako excelentní kuchařka pracovala. No a krátký čas poté jsem se seznámila s nakladatelem Pavlem Mészárosem, který mi při našem prvním setkání řekl, že tyhle moje vzpomínky je třeba sepsat a vydat, aby tady zůstaly pro další generace. Ujal se i úlohy spoluautora, takže nakonec jsme knihu úspěšně dokončili a letos v lednu slavnostně pokřtili – samozřejmě ve Werichově vile.

 

 

Jak a kdy jste se vlastně s Werichovými seznámila?

To je hodně dávno, bylo mi jedenáct a já se na skautském táboře seznámila s Janou Werichovou, s níž jsem sdílela jeden stan. Skamarádily jsme se a vzájemně si jazykově vypomáhaly. Ona mě učila angličtinu, a protože díky svému pobytu v Americe trochu plavala v češtině, tak já jsem jí zase pomáhala s mateřštinou. Po táboře jsme se často navštěvovaly, chodila jsem na Kampu, kde jsme si hrály na dvoře vily, a s námi i spousta dalších kamarádů. Řádili tam s námi třeba bratři Martin a Petr Štěpánkovi, co bydleli nedaleko. To vše k nelibosti básníka Vladimíra Holana, který bydlel v přízemí vily a naše dětské hry z duše nesnášel. Vždycky se zavřel v bytě a zatáhl všechny těžké závěsy. Nakonec se odstěhoval. Nevím, možná jsme k tomu přispěli i my a naše dovádění.

 

Jak se stalo, že jste s Werichovými sdílela společnou střechu nad hlavou?

Když jsme já i Jana dospěly do studentských let, na čas jsme se odloučily. Jana absolvovala konzervatoř, skončila v divadle takzvaně „na oblasti“ a občas mi poslala pozvánku na premiéru. Zlomové bylo naše setkání v roce 1975, kdy jsem se cestou z nějakého pohřbu ocitla na Kampě a Jana tam zrovna venčila rodinného mazlíčka, jezevčíka Cvočka. Já na tom nebyla psychicky nejlíp, měla jsem po rozvodu a děti mi emigrovaly do Kanady. Jana byla taky rozvedená a doma měla tehdy prvňačku Fanču. Tak jsme se zase po letech sešly ve vile a já Janě nabídla, že jí pomůžu s Fančou, protože ona byla velmi vytížená, a já měla šanci, že se zase budu mít o koho starat a budu tak líp snášet to tehdejší osamění. Začala jsem Fanču vodit na kroužky, pomáhat jí s učením a jezdit s ní do přírody, třeba na mou chatu v Krkonoších, nebo do Werichovy roubenky na Sázavě. Bydlela jsem tehdy sama v domě na Bílé Hoře a vždycky večer jsem do něj z Kampy vracela. Až mi po čase Jan Werich nabídl, abych se nastěhovala do podkrovního pokojíku ve vile a zůstala tam s nimi. Tak jsem prožila nezapomenutelných pět let.

 

 

První kapitola knihy je věnována vašemu dětství a mládí, které je spojeno s pohnutými osudy vašeho otce, zasloužilého legionáře a bojovníka na blízkovýchodní frontě generála Karla Střelky, mimo jiné spolužáka Karla Klapálka. Jak se to odrazilo na osudech vaší rodiny?

Tatínek byl typ zásadového a férového člověka, který službu v armádě bral skutečně jako vlasteneckou povinnost, v době, kdy slovo vlastenectví ještě mělo svou váhu. Když se po skončení první světové války vrátil jako legionář, začal ihned pracovat pro novou republiku. Když pak všechny snahy přerval příchod nacismu, tatínek jen tak tak uklouzl gestapu a podstoupil dramatickou anabázi do Anglie, kde začal působit jako důstojník pod velením Benešovy exilové vlády. To se projevilo i na osudu zbytku rodiny. Maminka byla deportována do německého internačního tábora ve Svatobořicích, kde zůstala až do konce války. Já s bratrem jsme zůstali sami, ale naštěstí se v našem okolí našli lidé ochotní nám pomoct. Když se pak maminka vrátila do Prahy, několik týdnů jsme ji museli schovávat ve sklepě našeho domu zasypanou uhlím, protože v Praze ještě nebylo bezpečno. Tatínek se po osvobození vrátil taky, a představte si, že až do svého návratu žil v přesvědčení, že maminka v táboře zahynula. Dostal totiž falešnou informaci. Bylo to tedy opravdu nezapomenutelné setkání.

 

Ale pokud vím, moc se vám neulevilo. Co nedotáhli nacisté, dokončili komunisti…

Ano, tatínek jako legionář neměl opravdu na růžích ustláno. S příchodem únorových události roku 1948 se začal nový režim projevovat ve své zvrácenosti. Tatínek byl uvězněn a bez soudu strávil několik let po komunistických kriminálech. Naše rodina byla bez podpory, maminčino zdraví bylo podlomeno léty strávenými v táboře, takže nebyla schopná práce. Já tehdy při studiu vydělávala na živobytí, třeba tím, že jsem na zapřenou pracovala v továrně na motocykly nebo pomáhala známým prodávat klavíry. Ale o tom všem a spoustě dalších zážitků se čtenář dočte v naší knize…

 

Autor: redakce, Foto: AOS Publishing

Univerzita Karlova v rámci svých cílů mezigeneračního soužití zahájila Program sdíleného bydlení. Tento projekt reaguje na současnou demografickou a sociální situaci v hlavním městě. Konkrétním cílem je kromě rozvoje mezigeneračních vztahů také podpora sociálních vztahů starších osob a jejich udržení co nejdéle ve svém domácím prostředí. Současně program usiluje o zlepšení podmínek ubytování studentů a o lepší poznání mezigeneračních vztahů.

 

Společné soužití má mnoho výhod. Starší osoby, sdílející jednu domácnost se studentem či studentkou, mají postaráno o společnost a současně mohou nahlédnout do života mladých lidí. Student se stává blízkým člověkem, který pomůže nakoupit, zajistí doprovod k lékaři, navštíví se seniorem kino nebo divadlo, půjde s ním na procházku. Mladí lidé mají zajištěné ubytování, mohou se v klidu věnovat učení a v neposlední řadě získávají příležitost se obohatit zkušenostmi starších osob, se kterými sdílí společnou domácnost. Co se skrývá pod názvem sdílené ubytování na Univerzitě Karlově, komu je program určen a další zajímavosti objasnila doc. Dr. Věra Hoffmannová, která je za projekt zodpovědná.  

 

Jaké vidíte výhody ve společném soužití?

Sdílené bydlení zajišťuje mezigenerační soužití osamělých starších osob s univerzitními studenty. Jejich vzájemné soužití bezesporu obohacuje obě strany. Stát se snaží všemožně podporovat aktivní a důstojné stárnutí populace. Rovněž naše univerzita je do tohoto procesu zapojena a velmi aktivně přispívá k rozvoji mezigeneračního soužití. A to nejen na poli vzdělávání, jak už to velmi úspěšně činí mnoho let ve formě Univerzity třetího věku, ale přispívá i k řešení problému aktivního stárnutí. Do společenského života se snaží seniory zapojovat i díky dalším aktivitám. Proto je tato forma bydlení ideální. Starší osoby zůstávají déle ve svém domácím prostředí, cítí se užitečnými, jsou zapojeny do společenského dění a mají větší pocit bezpečí ve svém domově. Díky vzájemnému soužití mohou nahlédnout do dění na univerzitě, snažit se pochopit cíle a představy dnešních mladých lidí a naopak je obohatit o vlastní zkušenosti a znalosti. Zároveň studentům poskytnou přechodný domov po dobu studia. Obě strany se tím vzájemně a velmi užitečně obohatí. V krátkosti lze tedy říct, že se jedná o iniciativu univerzity, jejímž úkolem je přispět k vyřešení dvou problémů současné společnosti: zapojit seniory do aktivního mezigeneračního společenského soužití a pomoci studentům najít vhodné ubytování v domácím prostředí.

 

Hodí se pro každého?

Program je určen starším osobám ochotným sdílet svou domácnost s univerzitním studentem. Zájemce musí být starší šedesáti pěti let, žít sám, být soběstačný, mít potřebnou motivaci a smysl pro soužití s mladým člověkem, vlastnit byt, který splňuje nezbytné hygienické podmínky a volný pokoj pro budoucího spolubydlícího, který bude zapsán nejméně na jeden semestr na univerzitě. Přihlásit se do programu je jednoduché. Stačí vyplnit přihlášku na našich webových stránkách, zavolat nám nebo poslat e-mail. Brzy je kontaktován odpovědnou pracovnicí Univerzity Karlovy a je zahájen výběr vhodného spolubydlícího podle příslušných kritérií. Soužití se uskutečňuje na základě Dohody o soužití, která je podepsána předem a která reguluje závazky a práva jednotlivých stran.  

 

Máte představu, jak soužití funguje v praxi?

Jak funguje soužití v praxi, jsem měla možnost prověřit přímo. Myšlenka sdíleného bydlení není nová. Jsou země, kde obdobný program úspěšně funguje mnoho let. Ve své většině jej organizují buď neziskové organizace, nebo přímo univerzity. Po rozhodnutí pana rektora Univerzity Karlovy, prof. MUDr. Tomáše Zimy DrSc., zavést tento program na UK, jsem se informovala, jak tyto programy fungují v jiných zemích a který způsob by byl nejvhodnější pro naše poměry. Dostalo se mi velkorysé pomoci od kolegyň Carmel Hurst a Lynnet Grocke z australské instituce HANZA a také od kolegů ze tří španělských univerzit Universidad de León, Universidad de Burgos a Universidad de Valladolid, kde tento program existuje již dvacet let. Systém používaný na španělských univerzitách se zdá jako velmi vhodný, a tak se snažíme jej přizpůsobit našim podmínkám. Výhodou španělského programu je, že velmi úzce spolupracuje s místními úřady, kterými je velkoryse finančně podporován. Kromě pomoci zahraničních univerzit a institucí, které se zabývají homesharingem, jsme oslovili a požádali o spolupráci Život 90.

 

Jak dlouho běží projekt u vás?

Jsme ve fázi pilotního programu, proto se zatím nemůžeme pochlubit konkrétními příběhy soužití mezi seniory a studenty. V únoru začne první soužití v našem studijním středisku Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Mariánských Lázních. Vedoucím projektu sdíleného bydlení, zde je pan Mgr. Petr Hála, ředitel Studijního střediska ÚJOP UK, který zajistil podporu místního úřadu, pan starosta ing. Martin Kalina osobně převzal záštitu. Doufáme, že zkušenost bude dobrá a hodná následování dalšími zájemci.

 

Narazili jste na nějaká úskalí?

Snažíme se propagovat program pomocí webových stránek, prezentacemi a propagováním této akce mezi zájemci o studium na Univerzitě třetího věku. Narážíme na to, že v České republice není příliš zažité sdílení domácnosti s cizí osobou. Má to několik důvodů, z nichž tím nejdůležitějším je, že domácnosti nedisponují volným pokojem pro studenta. Dále musíme bojovat s jistou nedůvěřivostí seniorů vůči všemu neznámému, neprozkoumanému. Doufáme, že toto vše se časem poddá, hlavně až senioři uvidí, jak užitečné je žít s mladým člověkem.

 

Zmínila jste Život 90. Oč se jedná?

Oslovili jsme Život 90 z několika důvodů. Jejich záslužná činnost a odbornost v oblasti péče o seniory je všeobecně známá. Od první chvíle jsme se setkali se vstřícností a snahou se s námi do projektu sdíleného bydlení zapojit. V této chvíli jsme těsně před podepsáním dohody o spolupráci. S jejich odborníky spoluvytváříme dotazníky pro seniory a konzultujeme všechny důležité kroky, které podnikáme. Ještě bych ráda v krátkosti připomněla, čím obohacuje a zkvalitňuje život našich seniorů. Už dvacet sedm let ovlivňuje životy dříve narozených, pozorně sleduje, co se v seniorské problematice děje, a snaží se zasahovat do dění. Mají zástupce třeba v Radě vlády pro seniory a stárnutí populace, spolupracují s několika právníky, kteří poskytují zdarma právní poradenství a zastávají se seniorů v obtížných situacích. Pracovníci na lince důvěry Senior telefon se denně setkávají s příběhy o nespravedlnosti a křivdách vůči starým lidem, kterým poskytují pomoc. Každoročně organizují mezinárodní konferenci Stáří spojuje a vyslali do české společnosti poselství s konkrétními návrhy na zlepšení situace starších spoluobčanů. Pomohli stovkám starších lidí v rámci registrovaných sociálních služeb. Zajišťují pro ně jazykové kurzy nebo sportovní či výtvarné aktivity, přednášky na téma lékového poradenství, finanční gramotnosti a mnoho dalších. Bezpočet seniorů díky Životu 90 navštěvuje divadelní nebo filmová představení nebo besedy se zajímavými hosty. Desítky z nich pobývají v jejich ‚rodinném‘ odlehčovacím centru, využívají podpory fyzioterapie a rehabilitace, jezdí na výlety. Líbí se nám, jaké vyžití a péči senioři v Životě 90 mají.

 

Vizitka organizace Život 90, z. ú.: 

  • nezisková organizace, která nabízí širokou a pestrou škálu služeb seniorům a jejich blízkým s cílem zlepšovat kvalitu jejich života
  • vychází z přesvědčení, že stáří lze prožít aktivně, ve zdraví a hlavně důstojně
  • o seniory se nejen stará, ale vytváří jim podmínky, aby byli soběstační a naplno využívali své schopnosti a dovednosti
  • nedílnou součástí je dobrovolnické centrum, ve kterém se angažuje na sto padesát dobrovolníků, a tvoří tak jedno z největších dobrovolnických center zaměřené na seniory v České republice
  • kromě mnoha sociálních služeb provozuje také Divadlo U Valšů, kde se mohou setkat starší i mladší generace a vyměňovat si tak své zkušenosti, dovednosti a názory, stejně jako v komunitní kavárně v sídle společnosti
  • unikátní nabídka služeb umožňuje věnovat se seniorům komplexně a uspokojit tak všechny jejich potřeby – od krizové intervence, doprovázení, až po aktivizaci a socializaci
  • umožňuje uplatňovat koncept mezigeneračního setkávání v běžném životě a přispívat ke vzájemnému porozumění napříč generacemi
  • organizaci se daří efektivně oslovovat odbornou i laickou veřejnost a osvětlovat dogmata spojená se stárnutím v celospolečenské diskusi
  • nabízí různé formy pomoci a asistence
  • prostřednictvím obecně prospěšné společnosti Gerontologický institut vytváří prostor ke zkoumání širších souvislostí stárnutí a stáří, k řešení těchto témat na odborné úrovni a zároveň ke vzdělávání odborné i laické veřejnosti. Tyto aktivity jsou přístupné odborné veřejnosti z celé České republiky a konference mají zpravidla celostátní charakter

 

Jak může zájemce kontaktovat Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy?

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv

Světový den mládeže je pro církev vždycky mimořádnou událostí. Na jednom místě se sjedou mladí katolíci z celého světa, aby společně prožívali svou víru i vzájemné společenství. Letošní světový den mládeže se konal 22. až 27. ledna, účastnilo se jej okolo dvou set tisíc mladých lidí ze sto padesáti pěti zemí, a chyběla ani česká delegace. Jako velká posila pro všechny dorazil i papež František.

 

Panamský arcibiskup Ulloa Mendieta (na snímku) stojící v čele diecéze, která je hostitelem Světového dne mládeže 2019, promluvil v rozhovoru o svých nadějích v souvislosti s tímto dnem. Mluvil o očekávání mladých poutníků a popsal, jaké přivítání čekalo papeže Františka, který do Panamy dorazil 23. ledna.

 

Jak jste se připravoval na setkání s papežem a mladými lidmi z celého světa?

Základem naší přípravy je především modlitba. V posledních dvou letech jsme tento projekt vložili do rukou Pána a ustanovili 22. den každého měsíce jako den modliteb za Světový den mládeže. Vybrali jsme si právě 22. den, protože je to svátek sv. Jana Pavla II., který Světový den mládeže založil. Spolupracujeme také s velmi prestižní společností, která nám pomohla připravit vše velmi metodicky, což nám umožnilo krok po kroku budovat organizaci dne.

 

Jaký typ církve najde papež František?

Nalezne církev, která je mladá a radostná, autentická, multietnická a multikulturní, s živou vírou a závazkem hlásat evangelium. Církev, která nezklame víru, kterou papež vložil do této malé země, aby uspořádala jedinečnou historickou událost, jako je Světový den mládeže. Církev, která podle učení papeže Františka vychází k lidem a oslovuje ty, kteří jsou na okraji. Církev, která je v dialogu s těmi, kteří jsou „jiní, ale ne vzdálení“, a podporuje ekumenický a mezináboženský dialog. Církev, která slouží všem a nevylučuje nikoho.

 

Jak důležité jsou přitom problémy komunit původních obyvatel a migrantů?

Světový den mládeže je příležitostí zviditelnit tuto problematiku týkající se mladých lidí, zejména pak komunit migrantů, původních obyvatel a afrických komunit. Nemůžeme tyto skutečnosti ignorovat a musíme být dostatečně aktivní. Věřím, že program Světového dne mládeže pomůže soustředit se na tyto otázky a také na to, jak je může pomoci zodpovědět středoamerická církev.

 

Co očekáváte od letošního Světového dne mládeže?

Doufáme, že shromáždí co nejvíce mladých lidí z oblasti Střední Ameriky a vůbec amerického kontinentu. A pro ty, kteří nemohou být fyzicky přítomni, jsme se snažili zajistit, že mohou sledovat Světový den mládeže prostřednictvím různých komunikačních platforem. A také chceme, aby se mladí lidé stali více aktivními při hledání odpovědí na své existenciální otázky.

 

V co doufáte v souvislosti s mladými lidmi, kteří se zúčastní Světového dne mládeže?

Aby je objala milosrdná láska Otce, aby se co nejvíce poučili z katechezí a od papeže, který je přijde vyzvat, protože církev a společnost je potřebuje. A že budou muset mít odvahu odpovědět na Boží povolání svými modlitbami.

 

Účastní se i poutníci z Čech

Dvě stovky poutníků z České republiky doprovází do Panamy královéhradecký biskup Jan Vokál a ředitel Sekce pro mládež ČBK Kamil Strak. Česká výprava tráví dny ve farnosti Pražského Jezulátka v provincii Colón. Místní pro ně připravili seznámení s tradicemi, sportovní program, výlety a dny misií.

Premiérou letošního ročníku je také setkání nejméně tisícovky lidí různých domorodých etnik, zejména ze Střední Ameriky, které proběhne v diecézi David, kde sídlí zdejší nejpočetnější indiánské etnikum Ngöbe. A souběžně s ním se uskuteční setkání afroamerické mládeže. „Nesmíme zapomínat, že pro tak malou zemi je organizace takové akce velkou výzvou. Svatý otec nám ale svěřil tuto odpovědnost, a proto ho nesmíme zklamat,“ řekl mluvčí mládežnického setkání Giancarlo Candanedo pro Vatican News.

Světového setkání se má zúčastnit na čtyři sta biskupů a s organizací pomáhá až sedmatřicet tisíc dobrovolníků. Na závěrečnou mši svatou by podle organizátorů mohlo přijít až osm set tisíc věřících – včetně dosud nenahlášených poutníků. Mezinárodní setkávání mladých křesťanů inicioval v roce 1984 Jan Pavel II. a od té doby se konají jednou za tři roky. Příští se uskuteční v Portugalsku.

Doufáme, že shromáždí co nejvíce mladých lidí z oblasti Střední Ameriky a vůbec amerického kontinentu. A pro ty, kteří nemohou být fyzicky přítomni, jsme se snažili zajistit, že mohou sledovat Světový den mládeže prostřednictvím různých komunikačních platforem. A také chceme, aby se mladí lidé stali více aktivními při hledání odpovědí na své existenciální otázky.

 Autorka: Tereza Zavadilová a Vatican News, Foto: archiv

Předseda Křesťanské policejní asociace, katolický jáhen a zároveň instruktor Útvaru rychlého nasazení Policie ČR, to je profil našeho dnešního hosta. Kombinace na první pohled nezvyklá, ale jak jsme se dozvěděli vlastně logická, protože jak křesťanský duchovní, tak policista v první řadě slouží lidem.

 

S majorem a doktorem teologie Jiřím Ignácem Laňkou se setkáváme v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na pražském Karlově. Hned v přilehlé budově se nachází Muzeum Policie ČR, takže se zde prostorově potkává svět policejní se světem duchovním. A právě tak se potkává i v osobě našeho hosta, který za sebou má mnohaletou službu u elitní jednotky policie, ale zároveň pastoračně působí jako katolický jáhen.

 

 

Jste policista a duchovní zároveň. Můžete nám přiblížit, jak se tyto dva světy – oba svým způsobem služební – potkávají?
Je to samozřejmě něco, co jsem si musel sám v sobě vyřešit a vyargumentovat. Podle mého názoru se ale policejní a křesťanská služba mohou potkávat velmi dobře a mohou jít vedle sebe ruku v ruce. V obou případech se totiž jedná o službu bližnímu. Sloužit a pomáhat lidem by mělo být prioritou pro křesťana, ale je to vlastně i úkol policisty. V případě té policejní služby to pak někdy může být až k vydanosti sebe sama, je-li to nezbytné, tak až k vydání svého vlastního života. Tak to ostatně každý policista slibuje ve služební přísaze. Dalo by se tedy říci, že policejní služba – i když to většina policistů třeba ani netuší – je službou hluboce křesťanskou přesně podle vzoru našeho „nejvyššího velitele“ Pána Ježíše.

 

K čemu jste se dostal dříve – k policejní nebo k duchovní službě?

Byla to ta policejní. Policistou jsem už třicet čtyři let a na útvaru, kde působím, jsem celých třicet let. Jáhenské svěcení jsem naproti tomu přijímal až v roce 2011. Když jsem vstupoval do duchovní služby, tak jsem snad byl – mohu-li to tak říci – celkem vyzrálý. Neříkám, že moudrý, na to mám ještě času dost… Ale už jsem tehdy asi celkem dobře věděl, o čem je služba policejní, o čem je život obecně, a tak moje církevní služba mohla od počátku mít pevné opory.

 

Jaká byla vaše cesta k duchovnímu povolání?

Já vlastně úplně přesně nevím. Přirovnal bych to možná k situaci, kdy člověk sedí v klidu doma a najednou dostane povolávací rozkaz. Začalo to tím, že jsem studoval teologii na Jihočeské univerzitě a postupně jsem během studia odkrýval, že existuje něco jako teologie služby, jaké jsou věroučné základy křesťanské služby. Seznámil jsem se i s vojenskými kaplany, kteří jsou i pro naši službu u policie velkým vzorem, a viděl, že existuje určitá mezera v oblasti duchovní péče o lidi u policie. Jakmile jsem došel k poznání, že to je něco, čemu bych se rád věnoval, chtěl jsem k tomu mít i nějaké vyšší požehnání, a tak jsem zahájil jáhenskou přípravu.

 

Působíte třicet let na Útvaru rychlého nasazení, jedné z elitních složek policie. Co vás přivedlo právě sem?
To musíme sáhnout do velmi dávných dob. Když jsem se rozhodl pro službu u policie, tak moje první představa byla samozřejmě kriminálka. To tak bývá. První krok byl absolvování náhradní vojenské služby v délce pěti měsíců, pak jsem nastoupil do služby a zároveň studoval praporčickou školu a dodělával si maturitu, to bylo tehdy dvouleté denní studium. Ale už během té náhradní vojenské služby jsem zjistil, že existuje tento útvar, a tím bylo rozhodnuto – všechno svoje úsilí jsem napřel k tomu, abych se na něj dostal, což se také podařilo.

 

Co za ty dlouhé roky vnímáte jako nejsilnější prožitky ze služby?

Určitě to byla práce na zahraničních misích. Ale obecně musím říci, že nejsilnější motiv pro mě vždycky bylo přátelské prostředí, které mezi policisty panuje. To je něco neopakovatelného a nepopsatelného, pokud to člověk nezná z vlastní zkušenosti. Z vnějších věcí to jsou právě ony zahraniční mise. Byl jsem na dvou misích v Bagdádu v Iráku, pokaždé na čtvrt roku. Loni jsem pak strávil nějakou dobu v Erbílu a Libanonu.

 

Jaká je náplň práce policistů na zahraničních misích do těchto krizových regionů?

Při slově zahraniční mise se většině lidí asi vybaví armáda, ale policie už dlouhou dobu také vysílá lidi do zahraničí. Jedním z úkolů bývá spolupůsobit při výcviku místních policejních složek, a pak jsou specifické mise Útvaru rychlého nasazení, které probíhají od roku 2003 od války v Zálivu. Policisté zde působí jako ochranný tým pro ambasádu a její zaměstnance, doprovázejí například velvyslance na služebních cestách ve městě nebo i po zemi a chrání ho, nebo i další zaměstnance ambasády, proti vnějším útokům. 

 

Jak jste v zahraničí vnímal setkání s jinou kulturou a náboženstvím?

Bylo to velice zajímavé setkání. Odjížděl jsem tam s velkým očekáváním, a to určitě nebylo zklamáno. Velmi rád mluvím s lidmi, a tak jsem neměl problém se kontaktovat a seznámit s místními. Navázali jsme i některá dobrá přátelství. Musím ale říci, že to je doopravdy střet s jiným světem, jinou filozofií, jiným myšlení. Nejsem si úplně jistý, jestli je to vždy kompatibilní s naším kulturním prostředím, ale tak jak to bývá, všude narazíte na lidi v širokém spektru. A pokud se sejdou lidi normální, otevření – a těch je většina – tak se vždycky domluví a dokáží i navázat přátelství, které vůbec nemusí být vynucené nebo s nějakými postranními úmysly.

 

Nejsou křesťané v policii také trochu jiný svět uprostřed nevěřícího prostředí?

Obecně v naší společnosti jsou křesťané v menšině, u policie ještě v menší míře, než v běžné populaci. Přesto tam křesťané jsou, a někdy je až překvapující, že je o nich slyšet. Určitě ale netrpí nějakým útlakem. Za posledních pár desítek let se lidé hodně naučili žít svou víru spíš vnitřně a nedávají ji tak na odiv navenek. To u policie trochu zůstává. A i jim pak slouží Křesťanská policejní asociace. To je organizace, která sdružuje křesťany, kteří se chtějí družit, společně si povídat, společně se modlit a prožívat život víry ve zvláštním společenství, kterým policie bezpochyby je. Křesťan, který slouží v policii, má často jiná témata, která jsou pro něj důležitá, než běžný křesťan v normálním farním společenství. Právě na platformě Křesťanské policejní asociace to ale možné je. Velká setkání máme většinou dvakrát za rok. Tady v tomto krásném kostele na Karlově se nad to ještě každý třetí čtvrtek v měsíci scházíme k bohoslužbě za bezpečí.

 

Jaké jsou duchovní potřeby policistů?

Policejní prostředí je hodně zaměřené na výkon. Lidé v něm nemají moc potřebu sdělovat svoje pocity, spíš se s těžkými věcmi snaží vyrovnávat sami, i když ne vždy se to povede. U policie existují různé nástroje podpory, má skvělé psychology, systém kolegiální pomoci, nechybějí krizoví interventi a podobně. Ta oblast, která souvisí s duchovním životem, ale zatím podchycena není. Proto si myslím, že by duchovní-kaplani měli u policie své místo. Praxe ukazuje, že by to mohlo dobře fungovat. Jestli se ale projekt oficiální duchovní služby u policie povede, na tom se teprve pracuje.

 

Připomínáte si také policisty, kteří padli při výkonu služby?

Možná to leckoho překvapí, ale od roku 1993, kdy došlo k rozdělení Československa, je na Desce cti už kolem stovky jmen policistů, kteří položili život při výkonu služby. Existuje Nadace policistů a hasičů, která se stará o pozůstalé po padlých policistech a hasičích, ale i o ty, kteří při výkonu služby utrpěli zranění, kvůli kterému nemohli dál sloužit. Každý rok organizujeme pietní akt, tady před kostelem v parku je památník padlým policistům a hasičům, a následuje pak vždycky bohoslužba. To je jenom jeden z příkladů, jak se policejní společenství stará o své padlé a jejich pozůstalé. Vedení policie s nadací velmi úzce spolupracuje. Další organizací je pak Veterán Policie ČR, to je organizace, která sdružuje bývalé policisty a pomáhá jim. Z lidského hlediska je tedy o policisty postaráno dobře.

 

Jako policista se setkává s tím nejhorším v naší společnosti. Není pak těžké neztratit důvěru v člověka?

No jejej! Myslím si, že to je jeden z rysů policejních veteránů, že mají určitou nedůvěru k lidem a určitý jistý odstup. Zvláště policisté, kteří pracují na ulici, jsou v bezprostředním kontaktu s tím zlem, které se děje. Je to někdy dost těžké udržet si nadhled a životní optimismus. Ale věřící v tomhle mají trochu výhodu, protože vědí, že to zlo a rozbroje tady budou do konce světa, ale také vědí, že je tu ještě nějaká eschatologická budoucnost, která jde za jeho hranice a která nás čeká.  

 

Major ThDr. Mgr. Jiří Ignác Laňka, Ph.D., SChLJ působí jako vedoucí výcvikového oddělení Útvaru rychlého nasazení Policie ČR (URNA), jako předseda Křesťanské policejní asociace (KPA) a jako trvalý jáhen v duchovní správě u kostela Nanebevzetí Panny Marie na Karlově.  

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test