český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Nápadnou dominantu krajiny na rozmezí Českého ráje a Podkrkonoší tvoří vrch Kozákov. Vystupuje do nadmořské výšky 744 metry a širší veřejností je vnímán zejména jako „kopec drahých kamenů a dalekých výhledů“.

           

Kozákov je místem nepochybně majestátným a možná i poněkud tajemným, byť původ jeho názvu byl zcela prozaický – na travnatých stráních kopce se prý kdysi hojně pásly kozy. Odedávna se též traduje, že kamínek, který tu pasáček zvedl ze země a hodil po loudajících se kozách či ovcích, měl větší cenu než celé stádo…

 

 

Za krásou drahých kamenů

Výjimečnost Kozákova je totiž dána zejména mimořádně pestrou kamennou, přesněji řečeno horninovou, stavbou nitra kopce. Během dávné geologické minulosti se tu několikrát probudila mohutná sopka a chrlila lávu do širokého okolí. Svědectvím toho je i tmavá, místy načervenalá či zelenavá hornina melafyr, odkrytá stěnou někdejšího lomu na jižním svahu. Odtud i z přilehlého okolí pochází nejvíce drahokamových odrůd křemene – zejména achátových a chalcedonových „mandlí“, ametystových krystalů, úlomků jaspisových žil i některých dalších, jinde vzácných nerostů.

 

 

K prohlídce vskutku unikátních drahých kamenů, a to nejen místních, ale i poněkud exotických, zve malé muzeum na okraji obce Kozákov, přímo ve stavení pana Votrubce, který je i majitelem proslulého lomu. Chloubou zdejší muzejní expozice je mimo jiné Ametystová komnata – výklenek, obložený destičkami z krásných, do fialova zbarvených kamenů. Návštěvu muzea lze spojit i s krátkou vycházkou do nedalekého lomu. Kámen melafyr se zde už dávno netěží, ani vytloukání kamenů z lomové stěny není dovoleno, jednak z bezpečnostních důvodů a samozřejmě i proto, že jde o součást národní přírodní památky Kozákov. Pokud se na nás štěstí přeci jenom usměje a v kamenité suti na dně lomu najdeme kamennou mandli – tedy větší či menší achátovou kuličku – pan Votrubec nám ji ve své dílničce ochotně vybrousí a vyleští do drahokamové podoby.

 

Přehlédneme čtvrtinu Čech

Nejvyhledávanějším místem na Kozákově je ovšem až vrcholová partie kopce, dostupná silniční odbočkou z Bačova přes Komárov a také několika značenými cestami, včetně červeně značené „magistrály“ – Zlaté stezky Českého ráje. Od roku 1928 stojí na vrcholku turistická chata (na snímku), nesoucí jméno významného českého politika z 19. století Dr. Františka Ladislava Riegra, rodáka z nedalekých Semil.

 

 

Mnohem mladším objektem v sousedství chaty je rozhledna, nabízející jeden z nejúchvatnějších kruhových výhledů v severovýchodních Čechách. Severní obzor vyplňují hřbety Krkonoš a Jizerských hor, přecházející do rozlehlého a malebně zvlněného podhůří na Železnobrodsku a Semilsku. Severozápadní výseči dominuje silueta Ještědu s třpytivou věží na vrcholku, v povzdálí rozpoznáme také Ralsko s Lužickými horami, výraznými konturami se vyznačují též půvabné partie nedalekého Pojizeří u Malé Skály a pod vyhlídkovou Kopaninou.

Na západní straně se rozprostírá město Turnov, nepřehlédnutelná je i „sourozenecká“ dvojice Velkého a Malého Bezdězu a za průzračného počasí se na obzoru objeví i typická kupa naší národní hory Řípu. Takřka letecký pohled se pak otevírá na jihozápadní a jižní stranu s táhlými plošinami a členitými hřbety pískovcových skalních měst v Českém ráji, kterým dominují „bachraté“ sopečné vrcholky Mužského, Vyskře a zejména dvojice bizarních věží Trosek.

 

Skrýše lupičů a padělatelů mincí

K méně známým zajímavostem národní přírodní památky Kozákov patří členité pískovcové skalní útvary, souhrnně označované jako Drábovna. Na západním svahu kopce tvoří tři samostatné celky – strmě ukloněné „kry“, mezi kterými klesá červeně značená cesta z vršku Kozákova do obce Vesec. V nejvýše položené skalní partii mineme uměle vyhloubenou světničku Drábovnu, ve které prý přebývali loupežníci, kteří si tu skrývali svoji kořist. Podle jiné verze šlo o místo dávného strážního stanoviště, jisté však je jen to, že tato poněkud nehostinná místnůstka dala členitému skalnímu městu pod Kozákovem pojmenování.

Také v nižším patře skal se v lesních porostech skrývá několik zajímavých míst, včetně tajemných převisů a malých jeskyní. Například krátká odbočka směřuje k Babí peci, což je poměrně široký, ale jen několik metrů hluboký skalní převis. Někdejší archeologický výzkum dokázal jednak pravěké osídlení tohoto místa a také to, že ve středověku sluj sloužila i k nekalým účelům jako penězokazecká dílna. Z okrajové hrany spodního patra pískovcových skal pod Kozákovem můžeme nahlédnout i do hlubin jakéhosi „mini-kaňonu“, sevřené rokle s romantickým pojmenováním Měsíční údolí.

 

Úzkými Průchody do Klokočských skal

Podkozákovská obec Vesec leží při silnici s autobusovým spojením do Železného Brodu a Turnova, pokud nám však zbývá ještě dost čas a elánu, můžeme po červených značkách pokračovat do nedaleké a vskutku pozoruhodné pískovcové oblasti Klokočských skal. Dojdeme k ní přes vísku Klokočí, nad kterou se jako mohutná přírodní závora zvedá asi dva kilometry dlouhá a místy téměř sto metrů vysoká pískovcová skalní stěna. Ještě v Klokočí v ní najdeme zbytek uměle vytesané staré kovárny se sochou sv. Jana Nepomuckého, ale červené značky se záhy noří do úzké temné průrvy, zvané Průchody. Je totiž průchodná a strmé kamenné schodiště jí stoupá na vrcholek pískovcové plošiny, kde je křižovatka turistických cest.

 

 

K rozeklané hradní zřícenině

Červené značky se odtud proplétají Betlémskými skalami do Turnova, do „útrob“ Klokočských skal směřují dvě žlutě značené trasy. Pokud se vydáme jižním směrem, tedy k Rotštejnu, tak si ze skalních okrajů můžeme vychutnat krásné výhledy do severních okrajů Českého ráje. Dominuje jim už důvěrně známý vrch Kozákov, působivé partie vytváří i soustava skalních bloků a věží, lemujících příkrou skalní stěnu. Například přímo nad Klokočím se zvedá mohutné skalisko Radnice, u cesty zase mineme poněkud „bachratý“ útvar Džbán.

Terén, kterým se zde stezka proplétá, je docela členitý a uzavírá jej romantická scenérie se zříceninou hrádku Rotštejn. Během jarních a letních víkendů je přístupná veřejnosti, ale za bližší poznání stojí i její blízké okolí. Zbytky hradního zdiva zde doslova splývají se skalním podkladem, v pískovcových stěnách zaujmou uměle vyhloubené světničky, temná sklepení a také působivá skalní věž, prostoupená velkým oknem. Z Rotštejna to už není daleko k silniční křižovatce Podloktuší se spojením do Turnova.

 

V suterénu skalního města

Od rozcestníku nad klokočskými Průchody to po žlutých značkách můžeme vzít i na opačnou stranu (směrem k Turnovu) a poznat tak poněkud odlišnou tvář zdejšího skalního města. Tuto část Klokočských skal totiž tvoří soustava hlubokých roklí a jednou z nich se vine i naše trasa. Skalní útesy na svazích rokle s porostem křivolakých borovic se vyznačují velkou členitostí se spoustou převisů, výklenků a dokonce i podzemních útvarů – jeskyní. Vznik tohoto pozoruhodného skalního „suterénu“ odborníci vysvětlují rušivou činností vody, která prolíná horninou a ze souvrství pískovců postupně vyplavuje méně odolné polohy.

 

 

Nejznámější zdejší jeskyně, a zároveň největší v celém Českém ráji, se nazývá Postojná (na snímku) a na povrch ústí pod skalním převisem, přímo nad turistickou cestou. Pokud s sebou máme baterku či jiný zdroj světla (vystačíme si i s mobilem), můžeme nahlédnout do zdejšího podzemí. Dovnitř to sice jde jen „po čtyřech“, ale hned za malým otvorem se jeskyně rozšíří do překvapivě prostorné síně s několika bočními kukaněmi. Také do protější skalní stěny se zahlubuje několik menších jeskyní, z nichž nejzajímavější Husova kaple dostala název podle pozoruhodného podzemního výklenku – „kazatelny“. Řada zdejších pískovcových jeskyní a převisů je významná i z archeologického hlediska a tak není divu, že celá oblast Klokočských skal je chráněna v přírodní rezervaci.

 

Autor: Jan Vítek, Foto: autor

O Češích se hovoří jako o národu houbařů. Snad každá rodina má ve svém středu někoho, kdo rád a často vyráží do luhů a hájů lovit děti vlhka, jak se jim říkává. Ale v ostatních (nejen) evropských zemích to není běžné.

 

Ne všechny národy houby sbírají, natož tak vášnivě jako Češi. Za jejich oddémonizování můžeme vděčit několika lidem. Na špici lze bezesporu posadit Františka Smotlachu. Jeho život však nebyly jen houby. Naopak. Zasáhl do historie řady sportovních oborů.

 

 

Narodil se 30. ledna 1884 v osadě Kopec svatého Jana jako prvorozený syn rolníka a sadaře Jana a jeho ženy Anny. S houbami ho seznamovala babička, poprvé na ně vyrazil jako pětiletý. Houby nahrazovaly nemajetné rodině část jídelníčku. Zamiloval si je tak vášnivě, že už jako dvanáctiletý student reálného gymnázia denně navštěvoval hubný trh v Hradci Králové. Vedle toho velmi pilně chodil do Sokola a zdokonaloval své tělo.

 

Ve zdravém těle, zdravý duch

Po maturitě studoval na pražské Karlově univerzitě přírodní vědy. Jeho přednášející, profesor Josef Velenovský, v něm rozpoznal talent a ambice a udělal z něj nejprve asistenta a později i blízkého spolupracovníka v botanickém ústavu. Vedle přednášek z přírodních věd navštěvoval také kurz pro učitele tělocviku na středních školách. Fyzičku si i po příchodu do Prahy nadále zlepšoval v místním Sokole. Po absolutoriu krátce učil na žižkovském reálném gymnáziu tělocvik a tělesná výchova byla hlavní náplní jeho aktivního pracovního života. V roce 1910 byl jmenován lektorem tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově, kde se o dvě desetiletí později stal prvním docentem téhož v Československu.

Ve dvacátých letech vybudoval na škole Tělovýchovný ústav, předchůdce pozdější Katedry tělesné výchovy. Spojením lektorátu tělesné výchovy při Českém vysokém učení technickém, který také zakládal, vznikl Ústav pro tělesnou výchovu a sport, jehož se stal ředitelem. Nedlouho po jmenování lektorem na UK založil ještě jeden prospěšný spolek, Vysokoškolský sport, známý pod dnešním názvem Univerzitní sportovní klub. Šlo o samosprávnou studentskou organizaci vysokých škol, kde její členové (studenti VŠ) sportovali zdarma. Jejich povinností ale bylo pomáhat při údržbě cvičišť. Zájemci z řad dětí platili za vstup na sportoviště jednu korunu, dospělí dvě. V roce 1939 byl v návaznosti na uzavření vysokých škol předčasně penzionovaný a vrhl se na svou další lásku, houby.

 

Houbařská vášeň

V roce 1909 otevřel ve svém vinohradském bytě bezplatnou mykologickou poradnu, aby o deset let později stál u zrodu Časopisu československých houbařů a jeho snahy na poli houbařství vyvrcholily spoluzaložením Československé mykologické společnosti, jejíž byl celoživotním předsedou a jíž vymyslel i heslo: „Chraňte naše krásné lesy a houby v nich“.

Ve svých aktivitách měla pořádání osvětových besed, přednášek, kurzů či společných vycházek nebo výstav. Houbám věnoval i svou první vědeckou práci, monografii České houby hřibovité. O houbách dokázal vyprávět poutavě a přitom poučeně. Svou mimořádnou pílí a nadšením pro věc se mu podařilo učinit několik objevů, které vyvrátily některé lidové pověry. Šlo především o jedovatost některých hub. Vydal i několik publikací, ze kterých jsou zásadní dvě – Houby v kuchyni z roku 1935 a především Atlas hub jedlých a nejedlých z roku 1947 s barevnými fotografiemi. Podklady pro ni získával i od čtenářů mykologického časopisu a neopomněl jim jmenovitě – každému zvlášť – v knize poděkovat. Perokresbami knihu doplnil jeho syn Miroslav.

Veškerou svou činnost by nemohl provádět, kdyby po svém boku neměl oddanou manželku, která ho všemožně podporovala, pomáhala mu s administrativou a přepisovala všechny rukopisy na stroji. S paní Růženou Růžičkovou se oženil v roce 1912 a měli čtyři děti. Děvčata Jarmilu, Růženu a Evu a syna Miroslava, který šel v otcových stopách. František Smotlacha zemřel 18. června 1956.

 

Pokračovatel rodu

Syn Miroslav pokládal pokračování v otcově započatém díle za svou povinnost a samozřejmost.

Narodil se 22. září 1920 na Vinohradech a po studiu na gymnáziu v Křemencově ulici vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Jeho oborem bylo potravinářství. Po promoci nastoupil na dva měsíce na vojnu a pak byl až do svého penzionování technolog-vedoucí technického rozvoje a výzkumu na generálním ředitelství o. p. Mrazírny. Od mládí byl velký sportovec a samozřejmě skaut. Jeho vedoucím byl legendární Jestřáb – Jaroslav Foglar.

Do práce v Československé mykologické společnosti se zařadil na plno až po smrti svého otce a jeho odkaz bohatě rozšířil. Vedle psaní článků (občas i pod pseudonymem L. M. Růžička) se věnoval také praktickému využití hub. Nejpopulárnější jeho knihou z této oblasti jsou Houby v kuchyni (spolu s Milošem Josefem Pulcem), jejíž první vydání vyšlo v roce 1964. A v roce 1983 spatřil světlo světa slavný Atlas tržních a jedovatých hub. Tajemství úspěšného houbaře vedle chodecké výdrže a ostřížího zraku podle něj tkví v tom, že „musí vědět KAM, KDY a NA CO vyrazit“. Sám důrazně říkával: „Riskování do houbaření nepatří. Sbírejte jen to, co dokonale znáte.“

Byl dlouholetým jednatelem Československé, později České mykologické společnosti, stal se soudním znalcem v oboru mykologie a věnoval se i posudkům a doporučením v řešení dřevokazných hub v objektech. Přivedl k této práci i svou dceru Zuzanu.

V roce 1950 se oženil s paní Miluškou Křivánkovou a narodily se jim dvě děti – syn Tomáš, který tragicky zahynul krátce před dokončením vysoké školy, a dcera Zuzana (1951). Zemřel 6. června 2007.

 

Paní architektka Zuzana Lukešová nezapře rodinné geny. Vystudovala architekturu na Českém vysokém učení technickém, ale rodovému „prokletí“ nakonec neunikla. Proto jsme neodolali a zeptali se jí na pár otázek.

 

 

Čím vás architektura tak okouzlila, že jste si ji vybrala jako povolání?

Všichni předpokládali, že budu studovat přírodní vědy. Ale já jsem nechtěla zapadnout do rodinné tradice hub, protože byly všude kolem mě. Zajímalo mě umění a ráda jsem kreslila, takže volba padla na architekturu.

 

Měla jste ve svém rozhodnutí podporu rodičů?

Tatínek byl asi trochu zklamaný, maminka mě podporovala velmi.

 

Ale obloukem jste se k oboru vrátila, že?

Máte pravdu. Věnuji se teď především problematice dřevokazných škůdců zejména dřevokazných hub v objektech. A přitom velmi využívám své stavební a architektonické vzdělání. Vím, kde by mohl škůdce zlobit hodně, kde méně či kde je jeho působení v rámci možností neškodné.

 

Mohou se na vás obrátit s prosbou o radu i laici?

Díky svému profesnímu zaměření mám hodně známých mezi projektanty, takže se na mě obrací s prosbou o konzultaci hlavně oni. Ale přicházejí i dotazy zvenčí. Buď na mě dostanou zájemci kontakt přes známé, nebo přes Českou mykologickou společnost.

 

Podařilo se vám zachránit nějakou stavbu, na kterou jste vysloveně hrdá?

Jestli přímo hrdá, to nevím, ale takových roubených chalup nebo památkově chráněných objektů bylo za mou kariéru hodně. Z poslední doby třeba Pálffyovský palác na Malé Straně. Mám radost, když jdu po Praze a mohu říct, že tady jsme opravovali půdu, tady stropy, nebo jinde sklepy. A často si říkám, co by asi řekli současní nájemníci nebo uživatelé domu, kdyby viděli původní stav.

 

Jste spíše pro modernizaci nebo pro zachování starých prvků?

Spíše pro zachování starých prvků. Pokud se modernizuje, tak aby moderní prvek byl navržen v souladu se stávajícím.

 

Se kterou dřevokaznou houbou se setkáváte nejčastěji?

To se takto nedá jednoduše říci.  Největším „strašákem“ všech majitelů nemovitostí je dřevomorka domácí, ale taková outkovka řadová či zprohýbaná dokážou také hodně potrápit a s jejich působením se setkávám také často. Mezi další časté nálezy patří příkladně trámovky.

 

Jaký je postup při průzkumech?

Každý průzkum má v podstatě základní scénář. Prohlídka na místě, odběr a následná analýza vzorků a na základě zjištěných skutečností vypracování stávajícího stavu poškození a z toho plynoucí návrh sanačních a preventivních opatření. Specifikace každého průzkumu pak záleží nejen na typu stavby, ale i na tom, za jakým účelem je průzkum prováděn. Zda v rámci stavebnětechnického průzkumu v rámci přípravy projektu stavebních úprav, nebo zda se jedná o konkrétní napadení dřevěných konstrukcí dřevokaznou houbou, tam pak se klade důraz na konkrétní návrh sanačních opatření. Před koupí nemovitosti je také dobré znát její stav z hlediska dřevokazných škůdců.

 

Podle nadšení v hlase vidím, že vás práce baví, že?

Jak se dnes moderně říká, je pro mě každý průzkum výzva. I z toho důvodu, že každý dům či stavba je jedinečná a musíte k ní tak i přistupovat. U starších staveb můžete sledovat stavební vývoj daného domu. Vidíte stropy, které už jednou byly opravované kdysi dávno a opravy jsou třeba špatně provedené. Nebo naopak se odhalí malované stropy. Případně se ukážou chyby, které před námi naši předci dělali. Anebo samozřejmě naopak, objeví se věci, které bychom od nich měli převzít. Děti se mému pracovnímu zápalu často smějí a říkají, že dědu, mého otce, jsem často kritizovala pro houbařskou „posedlost“ a přitom jsem stejná.

 

Děti se houbám věnují?

U dcery, resp. její dcery, mé vnučky Lucinky, se kruh uzavřel, protože se narodila a vyrůstá v královéhradeckém kraji, nedaleko rodiště mého dědy a velmi ráda cvičí, takže možná bude pokračovat tímto směrem, zatím jí ale nejsou ani dva roky.

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: archiv Zuzany Lukešové, Miroslav Martinovský a autorka

Značku RicPic založila Karolína Masopustová na mateřské dovolené. Bez větších ambicí, čistě jako relax. Psal se rok 2015. Brzy měla tolik práce, že jí na spánek zbývaly tři hodiny denně.

 

Právě tehdy se rozhodla dát dohromady menší tým švadlenek. Dnes kolem sebe má Karolína několik maminek a babiček, které v Jizerských horách pod značkou RicPic šijí oblečení z vlastních designových látek s autorským potiskem. Pracují spolu už nějaký ten pátek. Jak jim to dohromady klape a jak se této české handmade značce daří, jsme se zeptali přímo její zakladatelky. 

 

 

Kde se vzal, Karolíno, nápad založit si vlastní značku s dětským oblečením?

Roky jsem snila o vlastním podnikání. Pořád jsem čekala na nějaký skvělý nápad. Nad tím, že by mě mohlo živit zrovna šití, jsem zprvu vůbec nepřemýšlela. Vlastně až v posledním zaměstnání jsem začala koketovat s myšlenkou, že bych mohla oprášit šicí stroj.

 

Co všechno dnes šijete? A jaké zboží z vašeho e-shopu je u zákazníků nejoblíbenější?

Nejoblíbenějším kouskem jsou určitě tepláčky se spadlým sedem – baggy. Kromě nich šijeme sety pro novorozená miminka, mikinky a začínáme zařazovat do nabídky trička, bodýčka, okrajově capáčky a také doplňky jako čepice nebo dámské a dětské tuniky.

 

Pamatujete si, jak vznikl originální název RicPic?

Moc dobře. Asi měsíc jsem si lámala hlavu s názvem, hledala jsem totiž vyloženě něco krátkého a úderného. Název i logo jsem měla hotové asi rok, než jsem se rozhodla s ním oficiálně vyjít ven.

 

 

Kdo vás naučil šít? A co nejvíc ovlivnilo vaši autorskou tvorbu?

Základy šití mám určitě odkoukané od maminky, která na mě a sestru šila prakticky až do dospělosti. Nejvíc mě ovšem ovlivnily a stále ovlivňují moje dcerky Agáta a Klaudie.

 

V máminých šlépějích

O tom, kde se v ní vzala láska k šití, Karolína hovoří na úvodní stránce e-shopu ricpic.eu.  „Narodila jsem se v roce 1985, tedy v době, kdy na pultech obchodů s oblečením nebyl moc velký výběr. Celé dětství na mě a na sestru šila maminka. Vzpomínám si, jak se děti ve školce divily, že mám nějakou „jinou“ manšestrákovou bundu. Když mi bylo dvanáct a vrátily se do módy zvonáče, tak mi je mamka ušila. Byly tmavě modré a vypadaly krásně. Stejně tak později kapsáče – v době, kdy byly in, stály neskutečně moc peněz a daly se koupit jen v několika málo obchodech. I ty mi máma ušila a vypadaly ohromně. Především díky ní jsem si šití zamilovala.“

 

Na co byste nalákala zákazníky, kteří o vaší značce zatím neslyšeli?

Nalákala bych je na kvalitní materiály a zpracování. Tvoříme v malých kolekcích, mám pár vlastních designů látek, které se nedají jinde koupit, takže určitě i na originalitu.

 

Jakým způsobem vznikal RicPic tým a jak dnes vypadá?

Dohromady nás je pět žen, čtyři jsme maminky na mateřské dovolené a jedna z nás už je dokonce babičkou. Všechny pracujeme u sebe doma, tak jak se nám to časově hodí.
Začít budovat tenhle náš maličký tým pro mě byl těžký krok. Nebylo jednoduché dát někomu jinému, a v té době ještě cizímu, do ruky střihy. Měla jsem strach, jak budou věci ušité a celkově se to ve mně pralo, ale nebyla jiná cesta. V době, kdy jsem se poprvé začala porozhlížet po nějaké výpomoci, jsem spala 2-3 hodiny denně, což bylo šílené. 

 

Jaká vlastnost vás jako šéfovou nejlépe charakterizuje?

Řekla bych, že asi vstřícnost. V zaměstnáních, kterými jsem prošla, jsem zažila různé šéfy a mám jasnou představu o tom, jaká bych nikdy být nechtěla. Cítím vděčnost za to, že jsem měla štěstí na tak skvělé ženské a že nám to společně klape. Chci, aby se jim dobře pracovalo, měly vše, co potřebují, a byly prostě spokojené.

 

Máte vlastní dílnu?

Zatím mám ještě vše namačkané v panelákovém bytě. Mám tu osm metrů čtverečních, kam se snažím vejít, látky jsou samozřejmě ale i všude jinde po bytě. Během pár měsíců bych nicméně měla být přestěhovaná ve velké dílně a dokonce budu mít i obchůdek. Moc se na to těším, je to splněný sen.

 

Máte oblíbený materiál, ze kterého šijete? A materiál, který jako žena ráda nosíte?

Šiju hlavně z teplákoviny a úpletů s příměsí elastanu, většinou je to v poměru 92 procent bavlna, 8 procent elastan. Sama tyto materiály moc ráda nosím. 

 

Jak se dá spojit podnikání s péčí o malé děti? Máte recept, co funguje?

Kdyby existoval nějaký recept, hned bych si o něj řekla. Je to náročné, a čím jsou děti větší, tím víc. Nevýhodou podnikání z domova je, že jste vlastně neustále v práci, protože k ní každou volnou chvilku odbíháte. Nejde to rozdělit, nejde přepínat a často nevím, kam dřív skočit. Často také pracuju s holkami na klíně, protože je prostě potřeba něco dodělat a není zbytí. Aby to ale nevypadalo, že si stěžuju, musím hned dodat, že mám tenhle chaos ráda.

 

 

Nakupujete pro své děti vůbec oblečení v klasickém obchodě?

Ano, ale s rozumem. Celou problematiku textilního průmyslu si uvědomuju a tak k tomu i přistupuju. Hodně věcí na holky jsem podědila nebo pořídila v bazárkách. A stejně tak i my posíláme dál kousky, ze kterých vyrostou.

 

Jaký je Jablonec nad Nisou místem pro podnikání?

Myslím, že skvělé, protože tady máme spoustu úžasných a šikovných malých podnikatelů.

 

Jaké jsou vaše oblíbené handmade značky?

Obdivuju MMMoje, Ababu, PomPom kulíšky, HANK, Woodenland – za těmito značkami stojí úžasní a inspirativní lidé, kterým moc fandím.

 

Na závěr se nemůžu nezeptat, jakým způsobem vlastně relaxujete…

Největší relax je pro mě procházka přírodou s manželem a dcerami, to miluju. No, a pak spánek, toho totiž maminky nemají nikdy dost.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Color Pix

Nejsem vyznavačem poznávacích cest s cestovními kancelářemi. Ráda se někde zastavím, odněkud rychle prchnu, prostě potřebuji svobodu rozhodování. Když moje kamarádka viděla plán cesty – Velký okruh Marockým královstvím, zděsila se se slovy, že byla v Maroku třikrát, aby viděla to, co my uvidíme za tři týdny, a to i s cestou tam a zpět.

 

Během pobytu jsem na ni vzpomínala. Cestovka měla dobře vychytané jednotlivé destinace, průvodkyně Petra byla znalá poměrů a vhodně dávkovala čas na památky i přírodní krásy. Také jsem obdivovala její trpělivost s některými cestovateli. Kdybych jela po vlastní ose, neviděla bych ani polovinu.

 

 

Cesta z Fesu

Fes v nás všech zanechal hluboký dojem, ať už to byla impozantní mešita Karaouiyne, medresa Bou Inania, mauzoleum Idrisse II. nebo návštěva koželužny. Naše další cesta směřovala do královského města Meknesu. Zastavili jsme se v poutním městě Moulay Idriss, kde se nachází hrobka potomka proroka Mohameda Idrisse. Archeologický areál Volubilis představuje nejzachovalejší marockou antickou památku.

Město založili obchodníci z Kartága ve 3. století př. n. l. Největší rozmach zažil Volubilis v době, kdy byl součástí Římské říše. Tehdy zde žilo až 20 tisíc obyvatel. Areál je rozlehlý a může se jím volně procházet. Někdy se člověk ostýchá stoupat na odkryté mozaiky, ale je to vyžadováno, aby slyšeli výklad místního průvodce. Nejvýraznější stavbou je mramorový Vítězný oblouk. V šedesátých letech minulého století byl naposledy opravován, v podstatě se jen konzervují jeho rozvaliny. Město dodnes není zcela odkryté, za to už je delší dobu na Seznamu světového historického dědictví UNESCO.

Místní fotograf nás urovnal do čtyř řad a jal se nám udělat památeční fotku. Samozřejmě pár „Čecháčků“ uvidělo možnost ušetřit a ověsilo fotografa svými aparáty, aby fotil ještě na ně. Říká se, že Arabové jsou dobří obchodníci, ale my jsme zase „vykukové“.

 

Měnovou jednotkou v Maroku je marocký dirham – MAD, který se dělí na 100 centimů. Za 240 Kč dostaneme 100 MAD. Doporučuje se měnit valuty v menších částkách. Pokud chceme proměnit nadbytečné dirhamy zpět na valuty, musíme se prokázat dokladem o předešlé směně. Doklad nesmí být starší než jeden měsíc. Kurs je v celém Maroku jednotný. Peníze lze měnit v bankách, směnárnách a v recepcích hotelů. Bankomaty jsou umístěné před velkými bankami, ale nemusí být vždy funkční. Někdy mohou spolknout kartu. Vstupy do památek se průběžně zdražují, přesto je cena stále dostupná.

 

Královské město Meknes

Meknes má asi půl milionu obyvatel. Kdysi byl hlavním městem sultanátu, proto má řadu památek, které stojí za návštěvu. Mezi nejvýznamnější patří městská brána Bab Mansour, Dar el Kebira – největší palácový komplex Mulaje Ismaila, Dar el Makhzen – největší Ismailův palác, který dnes slouží jako další královská rezidence nebo Mauzoleum Moulaye Ismaila – jediná funkční svatyně v Maroku, kterou jsme mohli navštívit i my nemuslimové.

Mě snad nejvíce zaujala vysokoškolská kolej Medresa Bou Inania. Studentské pokoje byly neuvěřitelně malé a neútulné. Jen postel a stolek. Dalo se v nich opravdu jen spát nebo se učit. Také vstup do nich byl nezvykle nízký. Dokonce i ženy nižších postav musely klopit hlavu. Žádné studenty jsme neviděly.

 

 

Naproti Medrese je Velká mešita, která je pro nemuslimy uzavřena. Za zmínku ještě stojí náměstí El Hadim. Jde o velké a přitom klidné náměstí. Meknes mi ze všech měst, které jsme viděli, připadal nejvíc nábožensky založený. Projevilo se to v množství církevních staveb a na ulici byly ženy častěji zahalené. Burky jsem ale neviděla. Město nám nabídlo kromě mešit a velkolepých paláců také zahrady a tržiště.

 

Začínáme se ztrácet

Pomalu nám architektura začala splývat. S kamarádkou jsme vzpomínaly, kde jakou barvu měly mešity. Ještěže se můžeme orientovat pomocí fotek v mobilu. Říká se, že Meknes je ze všech čtyř královských měst nejkrásnější. Leží v podhůří Středního Atlasu. V okolí jsou úrodné nížiny, kde se pěstuje obilí, citrusy, olivy atd. Největší rozmach zažilo město v období vlády Mulaje Ismaila z dynastie Alavitů. Za jeho vlády bylo postaveno mnoho bran, paláců, mostů, budov, často i celá města. Historickým stavbám vévodí zelená mozaika a zeleně glazované jsou i některé střechy.

Na počátku 20. století, za protektorátu Francie, se město stalo sídlem francouzského vojenského velitelství a vystavělo další část města – ville nouvelle. Zde se nacházejí dražší hotely a restaurace, také banky a úřady. V té době se také původně berberský název Miknas změnil na francouzské Meknes.

 

 

Jízda Středním Atlasem

S pokorou se dívám na krásnou architekturu, ale byl nejvyšší čas opustit města a zajet do přírody. Asi jsme to potřebovali všichni. Střední Atlas má krásné panorama. Slunce ho nádherně nasvěcovalo, proto každá hora měla jinou barvu.

Udělali jsme si krátkou zastávku v cedrovém a korkovém lese. Od místních, kteří už na nás čekali, jsme si koupili sáček dobrot pro malé opičky. Také jsem si připomněla rčení – Je drzá jako opice. Rozplývali jsme se nad opičkami jako nad malými dětmi. Prodejci přijeli na ošperkovaných oslech, což se také hned tak nevidí. Zdobností mi trochu připomínali peruánský vkus.

Cestou jsme se ještě zastavili v údolí Ziz. Život zde není jednoduchý. Údolí má podobu kaňonu a v něm je několik oáz. My jsme navštívili jednu, kde se pěstovaly datlové palmy. V jejich stínu na kobercích seděly mladé maminky se svými dětmi. Mrzelo mě, že jsem si je nemohla dovolit fotit. Jednak nás o to žádala průvodkyně, abychom respektovaly jejich potřeby, a navíc je v nás nějaká podvědomá autocenzura. V oázách se pěstovala i zelenina a koření. Byl horký den. Došli jsme na konec oázy, kde bylo vyschlé koryto řeky a za ním novodobý palác. Obtížné podmínky pro život a přesto se někomu daří.

 

Drahé kameny a zkameněliny

U nás si občas můžeme koupit různé leštěné zkameněliny jako dekoraci anebo jemné šperky, nejčastěji náušnice. Ale zastavit se v dílně, kde se leští ohromné desky se zkamenělinami, to je zážitek. Většinou se používají na stoly a stolky nebo jako dekorace. Práce je náročná a prašná. V dílně byl jeden těžký stroj, ale jinak se opracovával materiál ručně. Několik dirhamů za odborný výklad není na škodu. Cestou jsme viděli i různé menší dílny, kde se opracovávají polodrahokamy, drahokamy nebo prostě zajímavé kameny. Běžný turista rozpozná ametyst, křišťál, opál… Dělají se z nich misky, popelníky, koule, vajíčka, tácky, sošky atd.

 

 

Na okraji Sahary jsme měli pocit, že mramor a různé fosilie jsou snad všude. O to smutnější bylo, že lidé, kteří je odhalují, se živí těžkou, málo placenou prací. Jsou velmi skromně oblečeni a bydlí divoce. Myslím tím pod plachtou na udusané hlíně. Dospělí se tváří hrdě a dětem svítí oči očekáváním, co jim turisté dají. Někteří spolucestující mě nemile překvapili. Měli potřebu se vyfotit s nomády právě v okamžiku, kdy předávali dárky. Jako bychom neuměli dělat radost bez zisku a okázalosti.

Mramor s fosiliemi byl nenápadný. Teprve když jej polili vodou, byl náhle tmavě hnědý nebo černý a na něm vykvetly světlé fosilie pravěkých živočichů. Možná je pod celou Saharou geologický poklad, protože tu kdysi bylo moře.

 

Oranžová Sahara

Myslela jsem si, že mě Sahara nemůže ničím překvapit. Jemně žluté duny jsem viděla na Kapverdských ostrovech, Saharu znám z dokumentů a filmů, ale byla jiná. Písek měl úplně jinou barvu, něco mezi oranžovou a skořicovou. A duny byly opět nádherně nasvícené. Než jsme se dostali na jejich dosah, projeli jsme městečkem Erfoud. Většina budov byla postavena z červené hlíny. Možná to nějak souvisí právě s barvou písku. V Erfudu jsme se moc nezdrželi. Toto malé městečko, má asi 10 tisíc obyvatel. Jsou zde dvě mešity, ale hlavně je to výchozí místo pro návštěvu Sahary. Opustili jsme autobus a přeskupili se do několika džípů, které nás zavezly téměř k úpatí té největší duny Erg Chebi.

Duna měří na výšku sto metrů a na délku deset kilometrů. Všichni jsme měli možnost koupit si ráno v hotelu berberskou pokrývku hlavy za pět eur. Prodejce nám ji hned i odborně zavázal, takže jsme celý den chodili jako Berbeři. Velbloudi nás už vyhlíželi. Byli jsme poučeni, jak se držet a nespadnout. Náš výlet byl naplánovaný na dvě hodiny. Každé zvíře vedl jeden průvodce. Pomalu jsme stoupali a během jízdy se dalo pohodlně fotit. Na jednom úseku jsme slezli z velbloudů. Průvodci položili deky na písek a řekli nám, že teď budeme pozorovat západ Slunce. Francouzští impresionisté by byli blažení. Západ Slunce předčil naše očekávání. Nikdy na tu nádheru rozlitou na písku nezapomenu.

 

Povídání s Berbery

Průvodci nám nabídli stylové dózičky na písek a jiné suvenýry. Dozvěděli jsme se, že většina Berberů žijících na venkově má pět školních tříd. Největší starostí rodin je uživit se, proto vzdělání pro ně není důležité. Důležitější je práce pro rodinu. Někdo má velbloudy a pracuje v turistice, jiní členové se věnují zemědělství nebo obchodu. Zeptala jsem se, jak je možné, že řada Maročanů mluví třemi jazyky. Prý stačí vidět nějaký film anebo slyšet turisty. Zřejmě nedostatek úrodné půdy je vyvažován jazykovým nadáním. Ani ne polovina Maročanů mluví arabsky. Většina obyvatel ovládá jeden ze tří berberských dialektů. Francouzsky mluví většina obyvatel, zřejmě koloniální dědictví, a někteří ještě španělsky nebo anglicky.

Když mluvili o svém životě a rodinách, cítili jsme jejich hrdost. Velice si váží toho, že mají rodinu. Jsou hrdí sami na sebe, protože rodinu uživí. A když je potřeba prodat suvenýry, neváhají říct, že to nechtějí pro sebe, ale pro své děti. Na ženy to platí všude na světě.

 

Autorka: Nadia Kandová, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test