český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V letošním „osmičkovém“ roce si připomínáme řadu výročí událostí z naší historie. Bezesporu nejvýznamnějším je sté výročí vzniku samostatného Československa. Výročí je opravdu tolik, že na některá se patrně ani nedostane. Buď proto, že nejsou „kulatá“, nebo s odstupem let mohou připadat málo významná. Popovídáme si o 22. srpnu. Bude tomu sto padesát let, co čeští poslanci na zemském sněmu přijali deklaraci, která se stala kamínkem mozaiky na naší pouti k národní samostatnosti.

 

Třetího července 1866 se u Sadové (na obrázku) střetla rakouská a pruská armáda. Jedna z největších bitev na našem území skončila drtivou porážkou Rakušanů, kteří byli přinuceni podepsat na zámku v Mikulově příměří a 23. srpna mírovou smlouvu v Praze. Nebyla zdaleka tak krutá, jak ve Vídni očekávali. Dvacet milionů tolarů válečných náhrad pro Prusko, odchod Rakouska z Německého spolku a závazek, že se dál nebude vměšovat do vývoje v Německu.

 

Věrni císaři a monarchii

O tom, že porážka ve válce přinese nutně změny i do rakouské vnitřní politiky, nepochyboval v habsburské monarchii asi nikdo. Uvědomovali si to i čeští politici, kteří chtěli využít nové situace ve prospěch českých zemí. Ty se poprvé po řadě století ocitly mimo rámec Svaté říše římské či Německého spolku. To podle Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra i další představitelů české politické scény otevíralo šanci na důstojnější postavení zemí Koruny české – Čech, Moravy a Slezska – v rámci rakouské říše. Byli přesvědčeni, že tentokrát nebudou ve Vídni vyslyšeni. České země nesly hlavní tíhu rakousko-pruské války. Bojovalo se na jejich území, velkou část rakouského vojska tvořili Češi a bojovali opravdu statečně. Věrnost panovníkovi zachovalo i obyvatelstvo, jak císař František Josef I. sám uznal.

Porážka ve válce zvýraznila ještě jeden moment české politiky – vítězství a posílení Pruska u politiků vyvolalo obavu z další pruské či německé rozpínavosti a posílilo jejich přesvědčení, že nejlepší obranou je další existence rakouské monarchie. Proto již 22. července poslali do Vídně prohlášení o loajalitě k „habsburskému domu“. O tři dny později se Palacký a Rieger sešli ve Vídni k jednání se zástupci polských politiků a tzv. německých federalistů. Ale každá z tří stran sledovala vlastní zájmy a nehodlala přistoupit na společný postup. Marná byla i žádost o podporu české šlechty, ta nechtěla císaře v tak těžké chvíli vystavovat jakémukoli nátlaku.

 

Namyšlenec, který ničemu nerozumí

Těžko s odstupem půldruhého století chápat, proč čeští politici stále věřili, že různými poníženými podáními, slavnostními adresami či suplikami opravdu přesvědčí císaře a jeho okolí o oprávněnosti svých požadavků. Obvykle přišla jen obecná odpověď, která nic neřešila a ani neslibovala. Prý až císař přijede opět do Prahy…

František Josef I. sice proti Čechům nic neměl, ale jak mu stále opakovalo jeho okolí, přílišná vstřícnost vůči nim by mohla povzbudit další národy monarchie a vyvolat nesouhlas „rakouských“ i „českých“ Němců.

Na konci roku 1866 zavítal do Prahy nový předseda rakouské vlády, saský hrabě Fridrich Ferdinand Beust. Chtěl přimět české poslance k návratu do říšské rady, jejíž činnost bojkotovali už od poloviny roku 1863 na protest proti preferenci Uher. Jak napsal po jednání s Beustem mluvčí Moravanů Alois Pražák, „je to povrchní a lehkomyslný“ namyšlenec, který nemá o složitých poměrech v císařství ani ponětí. A co horšího – nesnáší Čechy a vůbec všechny Slovany. I méně chápaví politici museli pochopit, že ponížená loajalita nepřináší žádné výsledky. Nikdo se však neodvážil „přitvrdit“.

 

Rakousko-uherské vyrovnání

To Uhři, kteří nemohli Rakousku zapomenout porážku svého povstání v letech 1848 až 1849, byli rozhodnuti oslabení Vídně co nejvíce využít. Nechtěli monarchii rozbít a osamostatnit se, ale docílit jejího rozdělení na uherskou a neuherskou část, v níž by pány byli oni. Šlechta v Pešti to dala najevo dost jasně: další existence habsburské monarchie odvisí od vyřešení odvěkých práv Uherského království. Její tlak stále narůstal a neváhala sáhnout i k výhrůžkám. Zatímco Češi se předháněli v projevech loajality, Uhři šli na věc tvrdě a nesmlouvavě. Na jaře 1867 bylo zřejmé, že rakousko-uherské vyrovnání, jak bylo rozdělení monarchie na rakouskou (předlitavskou) a uherskou (zalitavskou) část nazváno, je otázkou týdnů.

Čeští politici se opět neodvážili vystoupit, ale zcela nepochopitelně začali hledat pro české státoprávní požadavky podporu v zahraničí. Nejprve Palacký a Rieger navštívili světovou výstavu v Paříži, poté s dalšími politiky národopisnou výstavu v Moskvě, ale v obou případech nevedly rozhovory s politiky k ničemu. O Čechy nikdo neprojevil zájem, jen ve Vídni obě cesty vyvolaly ještě větší nedůvěru vídeňské vlády k upřímnosti projevů české loajality k monarchii.

Osmý červnový den roku 1867 byl František Josef I. korunován v Pešti na uherského krále a habsburská monarchie se de facto změnila v Rakousko-Uhersko, ač de iure byla tato skutečnost potvrzena až o půl roku později prosincovou ústavou. Uhry si vymohly řadu výhod, mj. nižší daně, které nakonec stejně neodváděly v plné výši.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: archiv

Salvador je přímořský stát Střední Ameriky, leží při pobřeží Tichého oceánu, jenž jej omývá z jihu. Jeho sousedy jsou Guatemala na severozápadě a Honduras na severovýchodě. O této zajímavé zemi jsme si povídali s kastelánem a cestovatelem Jiřím Holubem.

Latinská Amerika mu učarovala, jak jsme se přesvědčili v předchozích rozhovorech. Dnes s ním zamíříme do nejmenšího středoamerického státu.

 

Kolikrát jste se do Salvadoru vypravil?

Je to pro mě relativně nová destinace, kde jsem byl zatím šestkrát, ale hned napoprvé jsem se do země a jejích lidí zamiloval. Důvod byl a je prostý. Člověk tam jede s očekáváním, co strašného tam potká, je to přece jen divoká země, kde se ještě nedávno válčilo a ne všechno je v úplném pořádku. Obezřetnost ze mě však spadla během několika dní a já si začal tuhle malou a neskutečně milou zemičku užívat. Jasně, jsou místa, kterým je lepší se vyhnout, ale jakmile se člověk dostane z hlavního města ven, čeká ho krásná příroda, milí usměvaví lidé a skvělé jídlo.

 

Jak se v zemi mluví, znáte i jejich místní jazyk?

Naštěstí pro mě se v zemi mluví španělsky. K tomu se tu mluví hezkou relativně čistou španělštinou, takže je místním dobře rozumět, oproti Argentině nebo Uruguayi si člověk nemusí zvykat a šišlání a polykání koncovek. Stejně jako všude jinde si ale zvykáte na salvadorská slovíčka, která se používají pouze tady, takže vás zase čeká ono roztomilé předstírání, kdy kýváte a děláte, že rozumíte, ale vlastně vůbec netušíte, o čem je sakra řeč.

V horských vesnicích se lze setkat i s potomky původních obyvatel – nejen Mayů, ale také indiánského kmene Pil Pil – kteří mezi sebou užívají jazyk podobný jazyku Nahuatl. Tam se samozřejmě nechytám ani trochu, takže volím usmívání se a v duchu se modlím, aby se o mě mluvilo aspoň trochu hezky.

 

Co se nejvíc líbí klientům, se kterými jste zemi navštívil?

Myslím, že tu klienti ocení právě to přívětivé přijetí – jedou sem přece jen poprvé a krvavá historie země jim není úplně cizí. Když se ale uvolní, začnou vnímat ten příjemný celek, hlavně sopky, přenádherná pole s cukrovou třtinou, která se prostě neomrzí, divoké nekonečné písečné pláže a pozůstatky Mayské říše v podobě několika posledních pyramid a ruin, které tam archeologové objevili.

 

Prozradíte nám nejhezčí místo, které jste podle vás navštívil?

Zatím je u mě bezkonkurenční vyhlídka na sopečném pásu Monte Verde, kde vidíte nejen do kráteru jedné ze sopek, která je v současné době spící, ale během ani ne tří set let stihla vyrůst do výšky 2300 metrů, což je pro mě osobně prostě neuvěřitelné. Pořád jsem si představoval to sopečné formování v řádu milionů let a ne tak, že od ní první evropští osadníci kolem roku 1722 koukali jako do jámy s lávou a jejich potomci k ní vzhlíží s vyvrácenou hlavou. Její pravidelný kužel s kráterem se prostě neokouká. To je jedno z mých oblíbených míst z přírodních taháků. Za architekturu pak vesnička Ataco nebo městečko Suchitoto, kde si lze krásně dokreslit vlastní představu díky koloniální architektuře.

 

Kam naopak bychom vůbec jezdit neměli?

Za nejnebezpečnější oblast Salvadoru se považuje hlavní město, San Salvador, kde žije přibližně půl milionu obyvatel. Právě díky častým krádežím a vysokému počtu vražd se jeho návštěva nedoporučuje. My s klienty spáváme v jeho okrajových čtvrtích – centrum je divočejší a plné uprchlíků z jiných zemí, jako je třeba ne zrovna bezpečný Honduras nebo Venezuela. Do města přijíždíme jen na skok, rychle projít centrum s Katedrálou, divadlem a novodobým krásným kostelem Rosario a hned zase pryč. Ostatně, díky častým zemětřesením příliš ze starého města nezůstalo a na okukování toho metropole zas až tolik nenabízí, takže rychlá návštěva stačí a raději se pohybujeme na venkově.

 

Když se staráte o skupinu turistů – jak se do Salvadoru dopraví? Mohou si třeba zvolit, co chtějí vidět?

Salvador jezdíme jako kombo s dalšími zeměmi – je to maličká zemička, která se dá krásně připojit třeba k Nicaragui nebo Kostarice. My sem putujeme jako správní cestovatelé lodí z Nicaraguy – ušetříme tím dlouhou cestu přes Honduras, která by nás jinak čekala. Takhle naskočíme ve vojenské základně v přístavním městečku La Paz na loď, i když ono to zase tak jednoduché není, před tím nás čeká sáhodlouhá prohlídka zavazadel, minimálně trojité vyplnění papírů – Nicaragua je na tom s byrokracií vážně skvěle – a po pár úplatcích a prodlužování čekání, jsme konečně vpuštěni do mezinárodních vod a vyrážíme směr Salvador. Pokud čekáte luxusní zaoceánský parník, tak jste na omylu. Přepravu zajišťuje o trochu větší rybářská bárka, kam se vejde přibližně dvanáct až dvacet lidí, je otevřená, má jenom chatrnou stříšku proti slunci. Dvě hodiny se houpete na vlnách, než dojedete na Salvadorský přechod La Union. Minulý rok jsme chytli tak strašný vítr a vlny od tří do pěti metrů, že jsem úplně nevěřil tomu, že doplujeme. Vše dobře dopadlo – sice kompletně zlití, prosolení se všemi věcmi úplně promočenými jsme dorazili do bezpečí matičky pevniny. Po usušení už jsme se tomu s klienty smáli, ale na lodi nám humor lehce docházel... I o tom je cestování do zemí, které jsou pro nás zařazené ještě v takzvaném třetím světě.

Klienti mají program jasný už při odletu, ale pokud jde o soukromou skupinku, je možné jej upravovat i na místě. Ostatně občas se i musí, tu a tam vybuchne sopka, nebo vypukne nějaká revoluce a my měníme program za pochodu. Nejdůležitější je bezpečí, což po příběhu s lodní přepravou možná vyzní divně, ale snažíme se, abychom se nebezpečným místům a situacím vyhýbali, ač to stojí čas a peníze navíc.

 

Co počasí? Je stálé nebo se často mění?

Salvador má víceméně počasí stabilní. Není tu takové vedro jako v Nicaragui – leží výš a ve městech a vesničkách v horách padá v noci teplota i k sedmi stupňům. Přes den je většinou krásně a slunečno s příjemnými teplotami kolem šestadvaceti stupňů. Takové to české léto. Opravdové vedro vás dožene jen v přímořských letoviscích, rozpálený písek a vysoké vlny Pacifiku vás vrátí do reality zemí Střední Ameriky.

 

Kdy by do Salvadoru měli vyrazit milovníci tepla?

Salvador je fajn navštívit v době, kdy je v Čechách zima, ostatně, to je podle mě i důvod, proč většina Čechů v zimě vyráží za teplem. Pořád ještě jsem vděčný za to, že to vůbec jde, že nás už nikdo nedrží za železnou oponou, a že si můžeme užívat té svobody pohybu a rozhodování se, zda chceme zimu trávit tady, nebo třeba právě v exotických destinacích.

 

Je něco, co vás, ať už v dobrém nebo ve zlém překvapilo?

Dodnes mě překvapuje, jak skromně a za jak málo peněz dokážou místní žit. Přibližná mzda se dá u většiny vypočítat na dvě stě až tři sta dolarů, většinu dáte za bydlení, elektřinu a vodu, která se tam musí kupovat, protože chybí ona báječná vymoženost, otočit kohoutkem a pořádně se napít. Mimochodem, dodnes moc nechápu, proč si v Čechách domů někdo kupuje vodu v PET lahvích, když mu teče pitná z kohoutku. V Salvadoru se mnohdy voda nehodí ani na vyčištění zubů, takže většinu výplaty necháte za věci nutné k přežití a za zbytek se zrovna moc nerozšoupnete. Jako mladí můžete zapomenout na bydlení bez rodiny – buď jste doma s dalšími generacemi, nebo třeba v deseti lidech žijete v třípokojovém bytě, po dvou až třech v pokoji, ale alespoň s pocitem, že jste se trochu osamostatnili. Mít sex v úplném soukromí je těžký problém všech mladých Salvadorců – naštěstí je venku teplo, a když chcete spolu strávit intimní chvilku, aniž byste se museli obávat mravnostní hlídky, nebo toho, že vás může kdokoli přistihnout, musíte obětovat pár dolarů a vyrazit do příměstských motelů, které jsou na plození nové populace připraveny a v Salvadoru jsou skvělým byznysem.

K mému milému překvapení patří spojení lidí se zemí a jejich zvyky. Taky to, že nás, cizince velmi vřele přijali. A nesmím zapomenout na skvělou salvadorskou kuchyni. Je jednoduchá, ale velmi chutná – kdo neokusil třeba plněné kukuřiční placky pupusas, neví nic o skvělém jídle!

 

Je příroda Salvadoru jiná než v ostatních středoamerických zemích?

Salvador může vegetací připomínat jakoukoli jinou exotickou středoamerickou zemi – kultivované části s cukrovou třtinou střídají neprostupné lesy, nádherná veliká jezera plná ryb a plameňáků obklopuje spousta zeleně, mangrovy jsou plné neprostupných kořenů a pláže lemují palmy. Najdete tu opravdu od všeho trochu.

 

Byli jste ve vnitrozemí?

V Salvadoru jste během jednoho dne všude, je to země velikosti Moravy – takže přejet jí trvá jen několik málo hodin, proto se vnitrozemí nikdo nevyhne. Krásná krajina je právě v okolí města Suchitoto, které je hlavním metropolí departamentu Cuscutlan. Nedaleko leží jedno z mála mayských nalezišť, které se jmenuje stejně jako departament. Ostatně i salvadorský rum nese stejný název, a osobně ho řadím mezi nejlepší rumy, které jsem ve Střední Americe ochutnal. Samotné Suchitoto se nachází na břehu velikého jezera Suchitlan a je to město s revoluční a válečnou historií. Kromě obdivování přenádherných výhledů a španělské architektury tu můžete vyrazit i do hor na partyzánské stezky, kde se dozvíte, jak probíhal za války ještě v devadesátých letech minulého století život vzbouřenců. Když máte dost historie, ať už Mayské nebo té revoluční, sednete na lodičku a vyplujete k ptačím ostrovům uprostřed jezera. Dá se tu prožít několik krásně pohodových dní, projet se na koni, naučit se barvit látku pravým indigem, nebo třeba tančit, či vařit místní speciality.

 

Několikrát jste se zmínil o sopkách, jak často se zde probouzejí k životu?

Sopečný pás, který se napojuje na Honduras, Nicaraguu, Kostariku, má samozřejmě své velikány,  Izalco, San Salvador, Coatepeque, Santa Ana, San Miquel – ten je právě teď asi sopkou nejaktivnější, Salvadorské sopky daly krajině současný ráz, velmi úrodnou půdu a občasná silná zemětřesení. Narazíte na ně při putování zemí úplně všude, jsou kuželovité, dobře viditelné a jejich aktivitu prozrazuje sopečný mrak na jejich koruně. Na rozdíl od Chile jsem tady ale zatím nezažil žádný problém se sopečnou erupcí, ani spadem popílku, ani lávovými vývěry, nebo třeba zemětřesením. Ale jak říkám, jako v každé jiné zemi sopečného pásu vás může země překvapit i tímto.

 

A jsme u jídla: co bychom měli rozhodně ochutnat?

Uvedu hned několik tipů, které nesmí cestovatel vynechat a většinou ani nemůže, neboť spousty restaurací nabízí právě jen tyto místní pokrmy: Gallo Pinto – typický pokrm, společně s Kostarikou i Panamou. Je to rýže, fazole s cibulí a kořením opečené na oleji. K tomu míchaná vajíčka. Dále se k této snídani podávají tortillas a sour cream. Pupusas – plněná pečená placka z kukuřičné nebo rýžové mouky opečená na oleji nebo přímo na rozpálených plátech kamen. Náplně jsou různé: masové, sýrové, fazole, škvarky nebo i dýně. Empanadas – taštičky plněné mletým masem nebo sýrem. Díky použitému koření chutnají pokaždé jinak, ale to se musí ochutnat. Za nápoje potom Batidos – čerstvé ovocné džusy. Batido – nápoj vyrobený z čerstvého tropického ovoce jako je mango, papája, ananas a to mixováním buď s vodou nebo s mlékem či jogurtem, máte na výběr. Rýže s mlékem – druh rýžového pudingu, častý místní dezert.

 

Jací jsou místní obyvatelé?

Salvadorci jsou, jak už jsem říkal na začátku, přátelští, milí a inteligentní. Na svou zemi jsou právem hrdi, ale nikdo z nich nevyčítá nic těm, kteří ze země během válečného konfliktu odešli a založili si nový život jinde. Nejvíc, přibližně tři sta tisíc Salvadorců, odešlo do Spojených států. V současné době se řeší zejména rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa, který chce Salvadorce poslat domů, přišli na status válečných uprchlíků, válka už skončila, tak proč je neposlat domů. Je to pro Salvador silné téma, už z důvodu velikosti země a uprchlíků z jiných nestabilních zemí Střední Ameriky, kteří se tam usadili. Ti, se kterými mám tu čest se potkávat, nás přijímají velmi přátelsky a snaží se představit jejich krásnou zemi jako bezpečnou a úžasnou destinaci, alespoň za mě osobně se jim to opravdu daří a budu moc rád, pokud se do Salvadoru na podzim opět podívám...

 

***

Salvador je nejmenším stát Střední Ameriky a zároveň i jediný z tohoto regionu, který nemá přístup ke Karibskému moři. Nejvýznamnější řekou je Lempa s několika přehradami, které produkují většinu elektřiny v zemi. Má několik přírodních jezer, ze čtrnácti procent jej pokrývají lesy, zemědělská půda tvoří třiasedmdesát procent rozlohy státu. Salvador je zemědělsko-průmyslový stát. Obyvatelé jsou z devadesáti procent mestici, devíti kreolové a jednoho indiáni. Tři čtvrtiny obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi, v posledním období roste podíl nejrůznějších protestantských církví.

Autorka: Jana Semelková, Foto: Jiří Holub

Přímo uprostřed rozkvetlých levandulových polí, v malé vesničce Bezděkov u Úsova, proběhl 5. a 6. července již druhý ročník nejvoňavějšího festivalu na Moravě. Na místo, kde úrodná Haná pomalu přechází v Zábřežskou pahorkatinu, během červencových státních svátků zamířily tisíce návštěvníků.

Pokud by vás doprostřed zdejších levandulových polí někdo přivedl s šátkem na očích, možná by chvíli trvalo, než byste se zorientovali a zjistili, že tohle není francouzská Provence, ale hanácký Bezděkov – katastrální území o rozloze 1,52 kilometru, kterému dominuje fialová barva a typická vůně aromatických léčivých rostlin.

 

Všechno začalo darem pozemku

Čím dál známější levandulovou biofarmu zde vybudoval na pozemcích, které získal od příbuzných, Lukáš Drlík společně s přítelkyní Veronikou a s rodinou. „Jsme rodinný statek a zároveň lidé, kteří před pár lety vyměnili jistotu stálého zaměstnání za riziko malého soukromého zemědělství. Děláme, co nás baví, a zároveň tím děláme radost našim návštěvníkům,“ říká Lukáš.

Sympatické na jejich podnikatelském záměru je, že funguje v souladu s přírodou – na Levandulovém statku se hospodaří výhradně bez použití chemických látek. Odměnou za vložené úsilí je nejen oblíbenost této destinace u turistů, znatelná podpora všech, co fandí bylinkám i odvážným byznys plánům, ale třeba také 7,5 tisíc fanoušků na Facebooku. Určitý podíl na budování této značky má jistě i zisk prestižního ocenění Živnostník roku Olomouckého kraje 2016 a 2. místo v soutěži Cena cestovního ruchu Olomouckého kraje 2017. Tu získal v kategorii Nejlepší turistická atrakce právě loňský 1. ročník levandulového festivalu.

 

O levandulích je slyšet víc a víc

Hlavní sezona v Bezděkově každoročně trvá od 15. června do 15. července. V tomto období zde návštěvníci mohou kromě rozkvetlých polí navštívit třeba specializovaný krámek s levandulovými produkty, kde si, mimo jiné, zájemci mohou zaplatit komentovanou prohlídku polí nebo ustřižení kytičky přímo ze záhonku. Pravidelně se tu konají také lekce jógy. Aktivit, které statek organizuje pro veřejnost, stále přibývá. Produkty z levandulové farmy se navíc od května 2015 prodávají v zábřežské Levandulové kavárně, která je nedílnou součástí fialového podnikání. A Bezděkovští myslí i na přespolní – pro ty, co to sem mají daleko, má farma na webových stránkách k dispozici vlastní e-shop.

 

Od semínek k pěti hektarům polí

A jaké vlastně byly začátky farmaření? „Levanduli jsme za pomoci manželů Duškových z Výzkumného a šlechtitelského institutu v Olomouci vypěstovali ze semínek,“ říká Lukáš Drlík. V roce 2014 v Bezděkově vysázeli pět set rostlinek a na podzim následujícího roku osázeli celé pole. „Od té doby každý rok dosazujeme další a další sazenice a nyní jsme někde na deseti tisících rostlinách,“ vypočítává s tím, že tak s rodinou krok za krokem budují levandulové království. To by bezděkovský statek v budoucnu mělo obklopovat zhruba na pěti hektarech. Tím však jejich ambice nekončí: „Jednou bychom tu rádi měli největší souvislé levandulové pole v České republice.“ Většinu úrody dnes farmáři zpracují pro vlastní kavárnu a různé trhy, část je ovšem určena i pro odběratele. „Jsme také moc hrdí na to, že jsme se hned na začátku přihlásili k bio certifikaci. Slovíčko bio pro nás není až tak důležité, ale filozofie bio farmaření jednoznačně ano,“ zdůrazňuje.

 

Velkolepě pojatý levandulový festival

Festival, který se tu začátkem července uskutečnil, nezůstal ve stínu dalších aktivit nijak upozaděn. Představovat si jej jako menší, amatérsky zorganizovanou veselici mezi poli, by bylo zcela mimo mísu! Kdybyste nevěděli, že se Bezděkovští zabývají hlavně pěstováním levandule, možná byste měli za to, že současně provozují produkční agenturu, která se specializuje na organizování eventů pod širým nebem. Tak moc profesionálním dojmem celá akce působila. A kde se vlastně při tolika dalších aktivitách nápad uspořádat v Bezděkově festival vzal? „Na to je jednoduchá odpověď. Obyčejně bývá každoročně v těchto dnech levandule nejkrásnější a k nám přijíždí nejvíce návštěvníků, proto jsme se rozhodli jim návštěvu zpříjemnit a uspořádat takové, řekněme, dny otevřených dveří,“ vysvětluje Lukáš Drlík a s úsměvem dodává: „A protože neradi děláme věci jen na půl, tak jsme to pojali tak nějak pořádně.“

 

S programem pro všechny generace

Na dvou pódiích se vystřídala řada hudebních interpretů včetně hanácké cimbálovky, Pavla Dobeše, skupiny Děda Mládek Illegal band, populární kapely Stracené ráj a mnoha dalších. Kdo měl chuť, mohl se zúčastnit workshopu na téma byliny či ekologické zemědělství, nebo si s komentářem domácích projít část biofarmy a poslechnout si, co všechno život na statku obnáší. Na gurmány zde čekalo vystoupení profesionálního kuchaře Jana Rimplera, na šikovné cukrářky zase soutěž o nejlepší bábovku.

Jak to na podobných akcích bývá, nechyběla samozřejmě celá řada stánků a stánečků od těch s dobrotami po ty s ručně vyráběným zbožím. Organizátoři nezapomněli ani na děti. Pro ty byl v Bezděkově připraven unikátní kolotoč bez elektrického pohonu, několik poníků, stánek s balonkovými zvířátky nebo stanoviště s dobře známým malováním na obličej. K dispozici bylo také několik fotografů, kteří zde fotili rodinné i portrétní fotografie v levandulových polích.

Sečteno podtrženo, jeden by marně přemýšlel, zda mu na Bezděkovském levandulovém festivalu vůbec něco chybělo. S největší pravděpodobností ne.

Autorka: Monika Valentová, Foto: mv a Věra Mark

Venkovní koupací sudy mají proti zahradním bazénům jednu velkou výhodu. Mohou se využívat celý rok. I v největší zimě stačí nasadit čepici, obléknout plavky a hurá do vody. Manželé Páleníčkovi (na snímku) jsou mladí nadšenci, kteří si svůj první koupací sud vyrobili s velkým úsilím podle různých dostupných návodů. Pak je zkusili i prodávat.

 

„Když jsme si pořídili na zahradu koupací sud, přestali k nám přátelé chodit na kafe a začali chodit do sudu, tam se nádherně povídá,“ směje se Aleš Páleníček. Za pět let mají na kontě desítky cedrových sudů.

 

Jak vznikl nápad vyrobit si koupací sud?

Viděli jsme podobný v nějakém časopise, moc se nám líbil. Tenkrát, před sedmi, osmi lety u nás byla jediná firma, která je vyráběla, a bylo to hodně drahé. Právě jsme dostavěli dům, peníze nebyly, a tak jsme si řekli, že jej zkusíme vyrobit sami. Na první jsme využili sibiřský modřín. Není tak úplně kvalitní, ale byl pro nás cenově dostupnější. Teď už vyrábíme sudy z červeného kanadského cedru, který je stálý a velmi kvalitní.

 

Vyrobit jej bez jakýchkoli zkušeností nebylo asi jednoduché…

To nebylo. Skládali jsme a rozkládali, až jsme opravdu cestou pokusů a omylů přišli na to, jak zajistit, aby vše fungovalo. Největším problémem, který jsme museli vyřešit, byla dokonalá těsnost. Napočítal jsem dvanáct nepovedených pokusů, za každým hodiny a hodiny dřiny. Vždycky večer, když dcerka usnula, překládali jsme si různé zahraniční časopisy a weby. V deset večer jsme dokončili překlad a do jedné v noci skládali prkna, protože jsme byli přesvědčeni, že teď už to musí být ono. A voda opět protékala. Začátek byl pomalý a velmi náročný. Zklamání nás vždycky na chvíli zastavilo, ale nevzdali jsme to a zkoušeli dál. Když jednoho dne voda protékat přestala, byli jsme šťastní.

Čím jste se zabýval pracovně dříve. Nebylo moc velké riziko vrhnout se do podnikání?

Vystudoval jsem Vysokou školu báňskou v Ostravě, pracuju jako hasič a svou práci mám moc rád. Zatím vůbec neuvažuju, že bych ji opustil. Firma je manželky a já „pomáhám“. Jako hasič mám vždy dvacet čtyř hodinovou směnu a pak dva dny volna. Dřevo bylo vždycky mou láskou a já si tím plním svůj sen z dětství. Manželka je na mateřské dovolené, zpočátku jsme pracovali společně, ale když se naše rodina rozrostla a máme tři malé děti, má s nimi práce dost. Vzala si na starost vyřizování všech administrativních záležitostí a já vyrábím. Když jsme po mnoha nezdarech výrobu zvládli, rozhodli jsme se, že naše sudy zkusíme prodávat. A zájemci se našli.

 

Měl jste vhodné nářadí i prostory?

Ani jedno, ani druhé. Nářadí není nijak neobvyklé, formátovací pila, protahovačka, spodní frézka, bruska, palička, to vše jsme si koupili. Postupně se snažím své stroje modernizovat, čímž se výroba urychluje. Nemáme sklad, vyrábíme na zakázku, žádné sudy do zásoby. Naše auto muselo z garáže na ulici a jeho místo obsadily nářadí a prkna. Plány na truhlářskou dílnu už máme, ale zatím jsme ji nestihli postavit.

Prezentujete se jako rodinná firma. Žádné pomocníky nemáte?

Chceme za svou práci stoprocentně ručit, spoléháme sami na sebe. S kovovými součástkami nám pomáhá manželčin bratranec, když je zakázek víc a přestávám stíhat, hledáme volné ruce v rodině. Většinou přivoláme tchána, který je také ochoten přiložit ruku k dílu. Zatím jedině se skleněnými doplňky se obracíme na sklářskou firmu, kterou máme prověřenou. Do budoucna uvidíme, zájem stoupá, ale přibrat nějakého zaměstnance se nám moc nechce, byla by to velká změna, na kterou si zatím netroufáme. Máme na sebe velké nároky, jsme takoví „puntičkáři“, a stejně bereme i naše sudy.

 

Jsou všechny vaše sudy stejné?

Nejsou. Zakládáme si na tom, že každý kousek je originál, věnujeme se mu do nejmenších detailů. S budoucím zákazníkem se sejdeme na místě, kde jednou bude sud stát, a vymýšlíme, jak jej udělat co nejlépe, aby byl zákazník spokojen. Jsme schopni je modifikovat podle přání a možností každého. Chceme, aby naše výrobky byly zajímavé, netradiční, nápadité. Hledáme nové možnosti, které nejsou běžně na trhu. A to nás baví.

 

V čem je ona originalita?

Umíme do sudu namontovat vnitřní osvětlení nebo i perličkový systém, bubliny. Tvar může být také různý, podle přání zákazníka. Sudy vyhříváme dřevem, ale už jsme si nechali testovat i elektrický ohřev. Pořád něco zkoušíme – začali jsme vyrábět i dřevěné sauny, teď zrovna máme zakázku od jednoho pána na závěsnou prosklenou saunu. Měla by viset na zdi čtyřicet centimetrů nad zemí s proskleným stropem, aby bylo vidět na oblohu. Těšíme se na to. Je fajn jít novou, neprozkoumanou cestou a hledat jiné možnosti.

Znají Češi koupací sudy, vědí o nich vůbec?

Když jsme začínali, skoro nikdo je neznal. Teď už je povědomí o nich rozšířenější, i když popularity zahradních bazénů samozřejmě nedosahují. Na rozdíl od bazénů se v sudech dá koupat v jakémkoli počasí, a pokud je sud větší, pár temp v něm také uděláte. Teplota se může regulovat, prostě si víc nebo méně „zatopíte v kamnech“. Váha sudu je kolem sto padesáti kilogramů, takže s pomocí několika kamarádů jej po zahradě i snadno přemístíte.

 

Zřídili jste si rovněž půjčovnu, je o ni zájem?

Veliký. Sudy půjčujeme většinou na víkend. Kamkoli je přivezeme a zase je odvezeme. Oblíbené jsou jako narozeninový dárek, na různé oslavy, ale i na svatby jako zábava pro svatebčany. Hodně je půjčujeme dětem jako dárek pro rodiče, nebo na zkoušku pro lidi, kteří zvažují si je v budoucnu pořídit. Přes zimu byl zájem tak obrovský, že jsme byli téměř každý víkend bez sudů a ještě jsme museli zájemce odmítat.

 

Materiálem pro výrobu je červený kanadský cedr, což zní krásně, cizokrajně. Jaké jsou jeho vlastnosti, proč je právě tenhle strom vhodný? Víte, kde je váš první prodaný sud? Jak je s ním jeho majitel spokojený?

Náš první cedrový sud si odvezl pán do Dobrušky, kde provozuje wellness. Když projíždí okolo, občas se zastaví, popovídáme. Organizuje v sudu romantické večery pro dva a hostům prý se to moc líbí. Při svíčkách a vínku, člověk tam vydrží čtyři hodiny i více, je to relax. Mají to rádi i starší lidé. Vím, že naši rodiče, kdykoli někam odjedeme, pozvou si do sudu své přátele. Musí to být lidé, s nimiž je vám opravdu příjemně, které si „pustíte k tělu“ a s nimiž se vám dobře povídá. Nedávno jsme si s kamarády připravili „sudo-kino“. Vlezli jsme si večer do sudů, do každého si může sednout šest lidí, a promítali si film na stěnu baráku. Bylo to moc fajn.

 

Kam všude se vaše sudy dostaly?

Jsou všude po republice, zajímavé je, že především na horách. Jedna poptávka už přišla z Německa, jedna z Itálie. Dokonce se nám ozvali z Anglie, kde jsou koupací sudy velmi populární, abychom vyráběli pro ně. Ale podmínky byly velmi nevýhodné, takže z toho sešlo. Objednávají si je zákazníci do různých ubytovacích zařízení, ale i do vlastních zahrádek. Ověřili jsme si, že jsou mezi nimi především lidé, kteří mají rádi přírodu, klid a pohodu. Není to úplně bez práce. Zatopit musíte tak čtyři hodiny dopředu, na vyhřátí sudu spotřebujete kolečko dříví.

 

Užíváte si sami romantické večery v sudu?

Hezké večery si děláváme, ale určitě méně než před pár lety. Baví nás i to, když roztopíme v sudu pro naše děti a máme takový rodinný dýchánek. Cítíme, jak je nám spolu hezky. Vzpomínáme na naše začátky, kdy jsme si říkali, že když se to líbí nám, určitě se to bude líbit i ostatním. Koupeme se i v mrazech, stačí vzít si na hlavu kulich. Když člověk vyleze v zimě z vody teplé kolem 39 °C, vůbec zimu necítí. Zůstaneme třeba stát a povídáme si, vůbec nevnímáme, že stojíme bosi na sněhu.

Museli jste omezit své záliby, zbývá vám čas na nějaké koníčky?

Teď máme období bez koníčků. Když nám hoří termíny, máme dokonce i pracovní neděle. Dříve jsem rád lezl po horách, věřím, že se k tomu zase někdy vrátím. Jednou za měsíc se snažíme s dětmi vyrazit na nějaký výlet, v zimě rádi lyžujeme. Vloni jsme na hory vyrazili i se sudem. Postavili jej v blízkosti lyžařského vleku, vyvezli nahoru sněhovou rolbou. Lidé kolem nás jezdili na lyžích a my se koupali…

 

Z čeho máte největší radost?

Jsme spokojeni, že za sebou vidíme práci, za kterou se můžeme postavit a ručit za ni. Začínali jsme od nuly, nevěděli, jak to dopadne, zdali budeme úspěšní. Dnes, když se ohlédneme, nemáme se za co stydět.

 

***

Ing. Aleš Páleníček se narodil v roce 1982 v Pardubicích. V osmi letech se s rodiči odstěhoval do domku v Horní Krupé, kde žije dodnes. Vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě, pracuje jako hasič, velitel družstva u Hasičského záchranného sboru v Praze. Mezi jeho koníčky patří sport a práce se dřevem. Svůj první koupací sud vyrobili s manželkou před šesti lety, od té doby jich prodali několik desítek. Stále se zdokonalují a vymýšlejí nové a nové varianty. Páleníčkovi mají tři malé děti, šestiletou Barunku, pětiletého Matyáška a půlroční Žofinku.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka a archiv Aleše Páleníčka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test