český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

O lidech, kteří jsou úspěšní ve více oborech, se říká, že jsou renesančními osobnostmi. Domnívám se, že toto přízvisko lze přisoudit i Jiřímu Werichovi Petráškovi a Pavlu Mészárosovi. Když jsem jim svůj názor sdělila, s typickou chlapskou „skromností“ jej rozporovali.

 

Takže jinak: Ten umí to a ten zas ono a oba dohromady udělají dost… Na základě jejich několikaleté spolupráce vznikla Jiřího kniha Kapka do žil a se svým představením Hovory W už více než rok objíždějí republiku.

 

Jak vidíte začátek svého přátelství a umělecké spolupráce, Pavle?

Pavel Mészáros (PM): Potkali jsme se před časem na velkém setkání potomků slavných osobností, které pořádal nestor českého knihkupectva Vráťa Ebr. Tam jsem Jiřího poprvé oslovil. Nejspíš jsme si nějak padli do oka, dali si kafe, pak druhé, poseděli slabé tři hodinky a rozešli se s tím, že bychom spolu měli ještě něco „spáchat“. Já o Jirkovi už tenkrát věděl více, než on o mně. On o mně nevěděl zhola nic, abych byl přesný. Tehdy působil jako moderátor Českého rozhlasu 2, kde pravidelně zrána četl své glosy a večer uváděl hosty v Mikrofóru. Říkal jsem si, že by z těch glos mohla být pěkná knížka, a tak jsem se s tímhle nápadem jakožto nakladatel svěřil Jiřímu. A to jsem ještě nevěděl, že má těch glos a vzpomínek plný šuplík, a ani to, že je básník, který píše verše vpravdě romantické. Pak jsem Jirku navštívil v Děčíně na obchodní akademii, kde řediteluje, a zjistil, že je opravdu renesanční bytostí. Hraje divadlo, moderuje, píše, občas si střihne nějakou tu roličku ve filmu. To všechno stihne souběžně se svým občanským povoláním.

 

 

A jak na první setkání vzpomíná Jiří?

Jiří Werich (JW): No, napřed jsem byl trochu rozpačitý, říkal jsem si, co je to za chlapa, proč se ke mně tak vehementně hlásí, co bude chtít? Ale rychle se to změnilo. Pochopil jsem, že je to člověk, který tátu miloval, a hlavně o něm hodně ví a zná. A pocit rozpačitý se velmi rychle změnil v pocit sympatií a následně vzniklo i krásné přátelství.

 

Taky kniha vzpomínek nazvaná Kapka do žil, kterou Pavel Mészáros vydal ve svém nakladatelství. Kdosi o ní uvedl, že mu trochu připomíná knížky Oty Pavla. Zvláště ty pasáže o rybaření u Berounky a vzpomínky na Jirkovo krásné dětství v tomto úžasném kraji. Kdo vymyslel název?

(PM): Jiří. A proč Kapka do žil? Prostě kapka něčeho životodárného, co rozproudí krev a zvedne náladu. Doufám, že se nám to povedlo.

(JW): Já ani nepředpokládal, že by z mých glos mohla být jednou knížka. Ale neříkám, že jsem si to tajně nepřál. Mám dvojnásobnou radost z toho, že moje knížka vyšla i jako audiokniha. Namluvili jsme ji společně se svým přítelem a majitelem úžasného hlasu Honzíkem Přeučilem.

 

Tím to však neskončilo. Posléze jste začali se svým pořadem, který nese název Hovory W. Starší čtenáři si budou jistě pamatovat na Hovory H s Miroslavem Horníčkem, dlouholetým divadelním souputníkem Jana Wericha. Kdo z vás měl ten nápad účinkovat před diváky?

(PM): Vlastně to vzniklo úplně náhodou, jak už to u takovýchto projektů bývá. Sešli jsme se s Jirkou v jedné ústecké kavárně s přáteli a začali si s nimi povídat. Aby to mělo slavnostnější ráz, pozval jsem svého kamaráda Karla Štolbu, jehož otec Pavel v Ústí nad Labem v šedesátých letech založil jazzový orchestr Jazz Combo. Karel hrál, já zpíval písničky nejen Osvobozeného divadla. Udělali jsme si prostě takový hezký večer a pak si dali lahvinku vína. Vína ubývalo, nápadů přibývalo, až Jirka vyřkl onu památnou větu: „Kluci, mně se to líbilo, co kdybychom s tím jezdili?“ To rozhodlo. Vznikly Hovory W, jakási reminiscence právě na již zmíněné Hovory H. Navíc Karel Štolba v té době končil jako dvorní pianista u Marty Kubišové, protože ona končila s koncerty. A tak měl i více času mezi vyučováním na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Od března loňského roku jsme začali objíždět s naší talk-show republiku.

 

Pavel se mi svěřil, že zprvu jako důkladný Kozoroh promýšlel scénáře vašich představení, ale brzy toho nechal, protože ve tvém případě to prý nemělo smysl. Blíženci mají rádi změnu, nesnášejí nudu a stereotyp…

(JW): Pokud to budeme brát z hlediska znamení… No budiž, Blíženec opravdu nesnáší stereotyp. Ale asi se spojilo všechno dohromady. Je faktem, že improvizace mi není cizí, proto mám mnohem raději představení, kde to mohu rozjet zcela svobodně, než třeba divadlo s pevně daným scénářem. Pavel brzy pochopil, že to se mnou nejde jinak, a myslím, ve vší skromnosti, že nám to spolu docela jde. A navíc, geny holt taky nejsou voda.

(PM): Scénář? Brzy jsem pochopil, že by to byla zbytečná práce. Jirka totiž po prvních větách jakýkoli, i sebepečlivěji připravený scénář, naprosto rozbije. Takže to děláme jinak. Když jedeme na představení, tak si v autě povídáme o tom či onom, o nových příhodách a zážitcích, co bychom ten večer mohli použít. A tím to končí. Ten scénář tedy vznikne v okamžiku, kdy vyjdeme na pódium. Moc hezky to kvitoval náš nedávný host Hovorů Václav Kopta, který si liboval, že je to u nás „volný styl“, a že je rád, že mu nikdo nepředpisuje repliky přímo do úst.

 

 

Jak vaše představení vypadají?

(PM): Povídáme si o Jirkově tátovi, o příhodách, setkáních se zajímavými lidmi, o ženských, o hereckých přátelstvích a o kamarádech. Snažíme se, aby se lidé bavili. S Karlem Štolbou to prokládáme písničkami, krásnými melodiemi z padesátých a šedesátých let třeba z repertoáru Rudolfa Cortése či Jiřího Vašíčka, a samozřejmě i těmi z Osvobozeného divadla. A jsme rádi, když lidé zpívají s námi, což se děje velmi často. Díky nabídce divadla Karla Hackera na Praze 8 jsme si navíc mohli užít jednu sezonu Hovorů W na stálé scéně. Díky tomu vznikly Hovory W s hosty, které si od loňského listopadu zveme každý měsíc. A zveme si opravdu zajímavé hosty. V poslední třetině programu mají diváci možnost jim položit i své osobní dotazy, takže pořad je také o osobním kontaktu a komunikaci s publikem. To je moc fajn. Čas od času dochází i k zajímavým setkáním. Dojemné bylo například, když jedna divačka přišla po představení za Jiřím a svěřila se: „Víte, já jsem bývala zdravotní sestrou a držela jsem za ruku vašeho tátu, když umíral…“ Nakonec výběr z našich představení lze nalézt na YouTube, takže si každý může udělat představu.

 

Prý se ve vašich Hovorech vyhýbáte politickým tématům?

(JW): Ano, to je pravda. Chceme hrát pro všechny a politika lidi spíše rozděluje. Ve všech politických názorech je národ zhruba půl napůl a jednotní jsme jen při fandění na mistrovství světa v hokeji. Shodli jsme se, že opravdu nemáme chuť politiku glosovat. Za táty to bylo jiné. Lidé byli vděční za každou poznámku v době nastupujícího nacismu a zrovna tak v době totality. Dnes ale je trošku jiná situace. Jedni fandí tomu a druzí onomu. A tak ani politická satira velký význam nemá.

(PM): No, neříkám, že si občas trochu nerýpneme, ale opravdu jen okrajově. I když to svádí…

 

Jirko, tvůj parťák je velkým znalcem díla V + W. Cituje z něj dlouhé pasáže a dialogy. Prozradil mi, že tě občas, přestože jsi Werichův syn, „nachytal na švestkách“ co do znalosti tátova díla…

(JW): Mně se moc líbí, když Pavel cituje. On používá nejen citáty, ale i úryvky z různých divadelních představení a tátových filmů. Jakákoli reakce je zbytečná, protože většinou vyslovená myšlenka tohoto typu už řekne vše. Ovšem špatně se vyrovnávám s jinou věcí… no vtipkuji: V mé knize Kapka do žil mám spoustu vlastních citátů. A ty Pavel zatím vůbec neumí!

 

Kde vás diváci mohou vidět v nejbližší době?

(JW): Pokud si dobře pamatuji, nejbližší výjezdní představení máme v Lázních Bohdanči a třináctého června ukončíme sezonu v Divadle Karla Hackera představením, kam jsme si pozvali režiséra Tomáše Magnuska a nezapomenutelnou „českou Angeliku“ Libušku Švormovou. No a na zájezdní představení termíny pokračují až do konce roku…

 

Tak díky za příjemný rozhovor a na některém představení Hovorů W na shledanou…

 

Autorka: Lenka Stránská, Foto: archiv Pavla Mészárose

Anna Němcová je vedoucí Centra podpory pěstounských rodin v jihočeské neziskové organizaci Prevent 99. Je také psychoterapeutkou, supervizorkou a lektorkou příprav budoucích pěstounů a osvojitelů PRIDE. Spolu s manželem vychovává čtyři děti: vlastní, adoptované a pěstounské.

 

Co vás vedlo k tomu stát se pěstounem?

Byla to celá řada důvodů. Budu muset začít u narození naší nejstarší dcery, která má Downův syndrom. Další dítě, které jsme s manželem čekali, mělo také Downův syndrom a nakonec se nenarodilo. Umělé oplodnění nebylo pro nás tou správnou cestou. Rozhodli jsme se tedy pro adopci. Tenkrát jsme poprvé zvažovali pěstounství. V procesu podávání žádosti jsme však narazili na jednu zkušenou a moudrou paní psycholožku, která nám to vymluvila. Dodnes jsem jí za to vděčná. Teď vím, že bych to tenkrát nezvládla. Poznala, že toužíme po zdravém dítěti, které bude naše. Adoptovali jsme si tedy tříměsíčního chlapečka. Už v té době jsme si řekli, že až děti vyrostou, vezmeme si další do pěstounské péče. Dlouho jsme to však odkládali, děti nás dostatečně vytěžovaly. Došlo k tomu, až když bylo synovi devět let. Matyáš nám tenkrát strašně pomohl. Chtěli jsme na oplátku také pomoci. Jistou roli hrála samozřejmě i moje profese. Když ostatním neustále opakuju, jak smysluplné je starat se o cizí dítě, bylo by dobré vyzkoušet si to na vlastní kůži.

 

 

Co je náplní vaší práce?

Každý pěstoun musí mít ze zákona svoji doprovázející organizaci. To jsme například my. Naše zařízení doprovází přibližně sedmdesát rodin. Navštěvujeme pěstouny pravidelně u nich doma, kde s nimi probíráme běžné starosti s výchovou jejich dětí. Jestliže zjistíme, že potřebují nějakou další péči, dokážeme jim poradit, doporučit jiný výchovný přístup. Mimoto pro ně pořádáme vzdělávací kurzy. Pěstouni mají často pocit, že když jistým způsobem úspěšně vychovali tři děti, bude to u toho čtvrtého pěstounského stejné. Ale velmi často to tak není. Mnoho pěstounských dětí si nese z prvních let svého života traumata, která nelze zvládnout jen tím, že najednou na ně bude někdo hodný. Potřebují často specificky zaměřenou terapii. Tu zajišťuje náš psycholog a psychoterapeuti. Mimoto pořádáme několikadenní pobyty pro pěstounské děti, pro něž jsou z důvodu medikace, či jiných specifických potřeb, běžné dětské tábory či školy v přírodě nedostupné. Velmi často pomáháme pěstounům při přípravě a realizaci kontaktů dítěte s jeho rodiči. Tato setkání jsou často psychicky náročná a konfliktní pro všechny zúčastněné.

 

Čím jsou tedy pěstounské děti specifické?

Většina pěstounských dětí zažila minimálně jednu traumatizující událost. Počínaje tím, že jim například rodiče nedávali dostatečně najíst, nechávali je doma samotné, nebo se k nim díky závislosti chovali nepředvídatelně. Takové dítě si v sobě vždy nese rány z toho, že je opustil rodič, tedy osoba, která pro ně měla být zdrojem absolutní lásky a bezpečí. Tato rána v něm zůstane i v době, kdy už se mu daří dobře v péči jiné rodiny. Mimoto je často v důsledku nedostatečné péče v dětství opožděné ve vývoji. Často neovládá svoje emoce a nerozumí jim. Osmileté dítě se potom vzteká jako typický dvouleťák. V zásadě se chová jinak, nepředvídatelně. Často krade, lže, neumí si říct o pomoc. To mu v běžném životě přináší spoustu dalších problémů.

 

Můžete uvést nějaký příklad?

Naše tehdy sedmiletá holčička se nám zdála zpočátku hrozně vybíravá v jídle. Sedla si k talíři, nejedla a začala se šklebit. Když jsme se jí zeptali, co se děje, odpověděla: „Je to hnusný, to žrát nebudu.“ Až po dlouhé době jsme zjistili, že si neumí jídlo nakrájet. Nedokázala to přiznat, říct si o pomoc, protože je zvyklá spoléhat se ve všem pouze na sebe.

 

 

Je vůbec možné pro běžného rodiče takové dítě zvládnout?

Pěstounští rodiče mají povinné vzdělávání a prochází si povinnou přípravou. Zájemci o pěstounství se dozví, že jim děti nebudou v první chvíli vděčné za jejich péči, či krásný nový pokojíček, ale může se stát, že ho hned zdevastují. Děti si často berou za vinu, že je rodiče opustili, a mají neovladatelný strach z další ztráty. Při pravidelných návštěvách u pěstounů se jim snažíme znovu a znovu připomínat, že dítě například lže, protože se bojí, že když se přizná, že rozbilo hrneček, zase bude opuštěno.

 

Jak se změnil způsob vaší práce s pěstounskými rodiči po tom, co jste se sama stala pěstounem?

Mám pro ně větší pochopení. Asi bych měla pocit, že se málo snaží. Víc chápu, jak je těžké něco změnit ve vlastních výchovných postupech. S manželem jsme také museli změnit naše nastavení ve výchově, tak jak jsme si ho přinesli ze své rodiny, abychom jim byli schopní pomoct. Často je to nepředstavitelně těžké.

 

Co vás na jejich výchově těší?

Je krásné vidět, jaké pokroky děti dělají. Naši známí, kteří je vidí jednou za čas, říkají, jak se jim mění výraz v obličeji. Už se nemračí jako dřív. Já věřím v dlouhodobý smysl toho, co s manželem děláme. Nemůžu čekat, až se přijde se mnou holčička potulit a řekne, že mě má ráda. Takových okamžiků je moc málo a nedá se na nich stavět. Je to zodpovědná práce, se kterou nemůžete přestat, když budete unavení.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: Anna Němcová

Buddhismus je dalším náboženstvím, které má svůj původ v Indii, ale za více než 2500 let své existence se rozšířil do mnoha dalších míst, zejména v Asii. Buddhismus je vnitřně velmi pestrý a vytváří mnoho škol, z nichž některé nalezly své následovníky i v Evropě a Americe.

 

Buddhismus je svým původem indické náboženství, o něco mladší, než hinduismus. Zároveň ale v zemi svého původu není příliš praktikovaný a jeho dnešní centra leží spíše jinde v Asii. Svým historickým původem je jeho vznik spjatý se životem, postavou a vystupováním svého zakladatele Buddhy, který žil zřejmě v letech 564–484 př. Kr.

 

Buddha – první probuzený

Buddha, zakladatel buddhistického nábožensko-filozofického systému, se vlastním jménem jmenoval Siddhárta Gautama. Informace o jeho životě máme převážně z buddhistických legendárních pramenů, takže je těžké rozlišovat historickou skutečnost od fikce, ale podle tradice se vypráví, že Siddhárta byl velmi nadaným a schopným synem místního panovníka. Celý život žil uchráněn všech starostí, až mu jednoho dne čtyři postupné návštěvy – starce, nemocného, mrtvoly a žebravého mnicha – daly spatřit bídu lidského osudu. Siddhárta pak opustil podle legendárního podání rodinu a zvolil si jako své poslání snahu zvítězit nad utrpením. Během svého hledání, při kterém prošel různými tehdy existujícími meditačními školami, nakonec vytvořil vlastní formu meditace a podle buddhistických textů vstoupil do stádia nejvyššího vědomí a stal se tak v pravém slova smyslu Buddhou, tedy v překladu Probuzeným. Z kruhu jeho následovníků se zformovala první komunita nového náboženství.

 

Náboženství nebo filozofie?

Už tato prvotní historie dává nahlédnout jeden z problémů při popisu buddhismu. Některé jeho proudy, zejména ty později vzniklé, které na sebe nabalují velké množství lidových tradic a folklóru, jsou bezpochyby velmi „náboženské“, ale samo jádro buddhistického učení bychom mohli označit nejen za náboženství, ale i za filozofii, jež sdílí obvyklé náboženské představy tehdejší společnosti, které jsou velmi podobné i představám hinduistickým. Podle některých religionistů, ale i podle některých buddhistů samotných není buddhismus náboženstvím ve stejném slova smyslu, jako třeba křesťanství nebo islám, ale jde spíše o soubor mravních zásad a principů, které mají sloužit jako návod pro lidské žití. Na druhé straně zejména mimo Indii si buddhismus vytvořil mnoho institucí, škol a proudů. Možná by se dalo říci, že je buddhismus původně specifická filozofie a meditační praxe, která postupem času znáboženštěla. Buddhistické společenství se nazývá sangha a shromažďuje novice, mnichy i laické stoupence.

 

Nauka o probuzení

Podobně jako jiné tradice, obsahuje i buddhismus své posvátné texty. Je jich velké množství a různé buddhistické školy se liší v tom, které považují za závazné. Nejstarší sbírkou textů, nazývaných sútry, o Buddhově životě a buddhistickém učení, je takzvaná Tripitaka (v překadu „Tři koše“). Tento soubor, sepsaný v jazyce pálí, obsahuje starobylá pravidla mnišské disciplíny, některá Buddhova kázání a filozofické a psychologické výklady buddhistické nauky.

Základy buddhistického učení jsou shrnuty v takzvaných Čtyřech vznešených pravdách vyhlášených údajně samotným Siddhártou Gautamou. Tyto teze učí, že každá existence je bolestná, původ této bolesti je v lidském toužení a chtění, které člověka váže k samsáře (cyklu znovuzrození), cestou k vymanění se z tohoto cyklu je zrušení touhy a cesta k tomuto osvobození spočívá v řízení se pravidly mravnosti, meditace a moudrosti, která buddhismus dále rozpracovává. Tato pravidla jsou v zásadě společná všem buddhistickým školám. Člověk, který dosáhl osvobození od žádostivosti, vstupuje do nirvány a sám se stává buddhou, tedy probuzeným.

 

Od Indie po Japonsko

Buddhismus se v průběhu staletí vyvinul do mnoha různých škol. Nejstarší školou buddhismu je théraváda, která vychází primárně ze starobylých pálijských textů vzniklých v Buddhově době a její forma meditace a praxe je dost podobná původní indické verzi buddhismu. Dnes je rozšířena především v Thajsku, Laosu, Barmě a na Šrí Lance.

Druhou velkou školou je mahájána, což v překladu znamená „Velký vůz“. Tato skupina, typická pro buddhismus Číny, Japonska, Koreje nebo Vietnamu, vychází z mystičtějšího chápání buddhistické nauky a především zavádí ideál bódhisattvy, tedy člověka, který sice mohl dosáhnout probuzení a nirvány, ale záměrně zůstal krok před ní, aby mohl zůstat ve světě a vyučovat ostatní. Někdy jako podskupina mahájány, někdy jako samostatná škola se vyděluje ještě vadžrajána, mystický buddhismus typický pro Tibet, Nepál, Bhútán nebo Mongolsko. Jednou z tibetských buddhistických škol je i škola gelugpa, jejímž vrcholným představitelem je dalajláma, v Evropě jeden z nejznámějších představitelů buddhismu vůbec.

 

Zenová prostota

Zcela svébytná tradice, stojící na buddhismu, se vyvinula v Číně a svého nejvýraznějšího rozpracování dosáhla v Japonsku. Touto tradicí, někdy považovanou za školu buddhismu, někdy za samostatný proud, je zen. Tradice zenu se oprošťuje od většiny „náboženských“ aspektů buddhismu a soustřeďuje se v první řadě na samotnou techniku meditace, které se v japonštině říká zazen. Zenová tradice, typická svou prostotou a uměřeností, velmi ovlivnila japonské umění od poezie, tušové malby po aranžování květin, ale třeba také ideál japonského válečníka-samuraje. Zen je dnes mimo Japonsko a Čínu rozšířený i v Koreji a je jednou ze škol, která pronikla i do Evropy.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Pixabay

Dnes jsme přichystali výjimečný okamžik, protože sourozenci Anna Tvrzníková Melenová a Josef Melen společně ještě žádný rozhovor neabsolvovali, ačkoli se to nabízí, vzhledem ke všem aktivitám, které podnikají. Mluvit s nimi byla čirá radost, protože z nich sálalo nadšení pro věc a sourozenecké porozumění. Neustále jeden druhého doplňovali. Seděli jsme v jejich útulné kavárně v centru Prahy a vzhledem k probíhající výstavě s charitativním dosahem, nemohla být první otázka jiná…

 

Jak jste se k podpoře znevýhodněných lidí vůbec dostali a kdy vás napadlo spojit své síly?

Anna Tvrzníková Melenová (A): Tak tady by asi měl začít Pepa, protože on je hlavní nosnou osobou všech projektů. Já jsem si vlastně jen dovolila doplnit jednu věc a připojila se až po nějakém čase.

Josef Melen (J): S charitativními projekty a jejich podporou jsem začal někdy na začátku devadesátých let coby člověk, který se vyprofiloval z dětského zpěváka do moderátora v rádiu, ale nešlo o nic nového. Setkával jsem se lidmi v sociálních zařízeních, ať už v ústavech sociální péče, různých léčebnách, ozdravovnách a podobně, už od dětství. Vyrůstal jsem v tom a byla to nedílná součást našich vystoupení. Jezdili jsme po celé republice křížem krážem. Takže když jsem v devadesátých letech začal spolupracovat se školou Svítání, která v té době byla velmi mladičká, šlo o pokračování již začatého a přirozeného. Nic z toho nebylo plánované, nebyly to kroky, jak se zviditelnit. Někdo mě prostě požádal o pomoc a já ve většině případů přijal. Postupem času jsem zjistil, že nemůžu vyhovět každému. A zadruhé, v jednu chvíli vám najednou dojde, že jste ten, na koho se spousta lidí dívá, a určujete druhým, jak žít. Ať chcete nebo ne. Pokud jste jednou vydali nějakou desku, pokud pracujete jako moderátor, herec, hudebník a oslovujete spousty lidí, tak je nesmírně důležité ukázat, že pomoc druhým a hendikepovaným je něco, co by mělo být naprosto normální. Tady někde začaly moje charitativní plány. To, že už dnes velmi dobře plánuji, komu pomohu a jak, a nedrobím milion malých korunových pomocí, ale raději se věnuji několika projektům dlouhodobě, už je jen otázkou vývoje vlastní osobnosti.

 

 

Když jste říkal, objížděli, tak myslíte sebe a sestru?

J: Měli jsme rodinnou kapelu Rytmus, ve které byl kromě mě tatínek, strejda a později i maminka. A když čekala Aničku, tak vlastně s námi jezdila už od prenatálního stavu také. Vystupovat s námi začala od svých dvou let.

A: Já jen doplním. Jak říkal Pepa, narodila jsem se do prostředí, v němž se podobné akce dělaly, proto i pro mě bylo a je přirozené, že pomáhat se má. Že nemusí jít o něco obrovského. Což vlastně souvisí s mou prací tím, že se dnes primárně věnuji osobnostnímu rozvoji a jsem trenérkou osobního rozvoje pro lidi. Myslím, že člověk jako já by měl být určitým způsobem vzorem pro ostatní. Věnovala jsem se aktivně třeba pomoci pejskům, kteří byli zachraňovaní z množíren, pořádala různé sbírky, kdy jsem svážela spousty věcí od dárců a vozila plná auta pro různá sdružení a organizace, které je zachraňovaly. Myslím si, že pro Pepu i pro mě je to něco, co nám nepřijde jako výjimečné, ale naprosto normální, co je součástí našeho života.

 

Aničko, k bratrovi jste se přidala až postupem času při jiném projektu. Oč jde?

A: Vlastně nás propojila Kavárna Melen. To byl moment, kdy přesně před rokem jsme začali přemýšlet, že budeme v rámci kavárny spolupracovat jako partneři, díky tomu se spojily i naše časová pásma, protože do té doby jsme se potkávali opravdu dvakrát do roka. A najednou jsme si řekli, že tady je něco, co bychom mohli budovat společně, a já jsem okamžitě vycítila, že jde o správnou věc. První akce, kterou jsme v kavárně uspořádali, se odehrála po smrti naší maminky, kdy po ní zbyla spousta knížek z její knihovny a obrazy, které malovala, a já cítila, že by bylo dobré je dostat mezi lidi. S Pepou jsme se domluvili, že uspořádáme akci, kdy mohli lidé přispět na Domácí hospic Cesta domů, který nesmírně pomohl mamince i nám zvládnout nejtěžší okamžiky.

 

Ve chvíli, kdy spolu děláme rozhovor, je v kavárně prodejní výstava. Do kdy mají zájemci možnost obrazy vidět a případně zakoupit a koho svou koupí podpoří?

J: Patnáctého března byla vernisáž obrazů výtvarníka a malíře Václava Tauše. Je to mladý člověk, ale napříč Evropou poměrně uznávaný pro svá díla. Václav mi byl poradcem v úplně prvních začátcích naší kavárny, která je součástí galerie. To je nutné říci. A nemalá procenta z prodeje půjdou na léčbu malého Míši Teresky. Takže pokračujeme…

A: … v naší misi.

J: Přesně tak. Míša potřebuje skoro tři sta tisíc za rok na svoji léčbu, které musí sehnat. Dnes už nesháníme napříč republikou víčka, kdy bychom mu dali tři sta plných kamiónů, ale snažíme se mu pomoci nějak lidsky a spojili vše plynule s naší činností. Výstava bude v kavárně trvat až do 26. července.

 

 

Před Vánocemi jste pořádali vánoční besídku spolu s vernisáží obrazů namalovaných žáky Školy Svítání. Děti byly akci přítomné. Jak to vnímaly?

J: Nutno podotknout, že jde většinou o autisty. Už jen, že šli před tolik lidí, považuju v podstatě za zázrak. Stejně jako že s námi mluvili na mikrofon. To není vůbec obvyklé. Dokonce u Jakuba Karáska je nutné říct, že je malířem, který dlouho nemluvil. Jeho příběh je velmi zajímavý. Jakub je dneska velmi uznávaný pro své portréty státníků a zajímavých osobností vůbec. Dokonce už měl výstavu v Senátu a v různých místech po republice. Děti se těšily na cestu do Prahy, na rozsvěcení vánočního stromu, které bylo spolu s besídkou odstartováním výstavy, a myslím, že jsme si celou akci všichni, děti, hosté i my, nesmírně užili. Děti postupně zjistily, že si musí na své věci najít peníze, takže se snaží komunikovat. Například při tradiční golfové dražbě pro jejich speciální školu, kde jsem dva roky byl a letos budu také hlavním moderátorem. Je součástí golfového turnaje ve Svobodných Hamrech. U autistů je nutné volit hranici, abychom je nevylekali.

A: Ještě bych možná doplnila, že spolupráce se speciální školou Svítání a chráněnou dílnou Létho nezačala a neskončila uvedenou výstavou. Propojili jsme s nimi samotnou kavárnu tím, že hrnečky, ze kterých teď pijeme kávu, pro nás vyrábí. A nejde jen o hrnečky, které si mohou zákazníci také koupit domů, ale také dárkové tašky na víno nebo na dárečky či různé kasičky. Ať budou v kavárně jakékoli obrazy, propojení s Létho a Svítáním tu bude pořád.

J: My si jejich práci skutečně objednáváme, a ne z důvodu zvláštního plnění, ale velmi rádi je podpoříme. Ačkoli nám kdekdo říká, že když si vše objednáme z Číny, ušetříme. Jenže my chceme dávat prostor a práci lidem s hendikepem.

 

Během vánočního rozsvícení stromečku jste spolu zpívali. A vlastně nejen vy dva, ale připojil se také tatínek hrou na akordeon. Kde vás můžeme třeba ještě slyšet takhle pohromadě?

J: Určitě v naší kavárně.

A: Zpětná vazba byla velmi pozitivní. Vlastně se lidé ptají do dneška, kdy zase něco podobného nachystáme. Což nám vnuklo myšlenku, že koncert určitě zopakujeme.

J: Možná bychom se v létě mohli potkávat pravidelně, třeba jednou za měsíc. To jsou všechno věci, které nám ukazuje život, a my jim nasloucháme.

A: Ono to takhle bylo i s vánoční akcí. Protože úplně původně se měl jen rozsvítit strom, předat vybraná částka Domácímu hospicu a otevřít nová výstava. A při té příležitosti jsme si říkali, že bychom si mohli jednu dvě písničky zazpívat. Nakonec jsme přizvali tatínka a vydařilo se to.

J: Ono bylo docela zajímavé sledovat reakce zákazníků, protože asi čtrnáct dní před koncertem, když byl čas, jsme v kavárně zkoušeli. Lidé to brali velmi hezky, tleskali nám uprostřed zkoušky.

A: Zákazníci si popíjeli své kafíčko a poslouchali, jak zpíváme. Naše kavárna je prostě celkově dost netradiční, ale tím se, myslím, lidem líbí.

 

Pepo, vy jste tváří ještě jedné organizace, která je navázána na nemoc, kterou jste prodělal a se kterou pořádáte happeningy v průběhu léta na Ladronce. Bude nějaký i letos?

J: Ano, plánuje. Nejsem samozřejmě sám, kdo je tváří. Patronů je mnohem víc. Já jsem se k akci přidal, protože vím, že urologická prevence je něco, o čem se příliš nemluví a o čem je potřeba si povídat. Protože můžeme osvětou na jedné straně někoho zachránit a na straně druhé aspoň prodloužit život jiným lidem o dlouhá léta. Bylo nesmírně náročné se na takovouto akci připravit. Moderovali jsme ji společně s Ivankou Jirešovou. Museli jsme se naučit spoustu odborných termínů. Navíc tolik kapacit v  oboru a setkání s nimi je pro mě nesmírnou pokorou. Když vidím, kolik odoperovali umělých ledvin a kolik zachránili životů, je pak pro mě velkou ctí být toho celého součástí. A jsem moc rád, že se přidala celá řada osobností, které nás podpořily. Cítili jsme, že spoustě lidí bylo mezi námi tak dobře, že si najednou o svých problémech nebo i jen zvídavých otázkách chtěli povídat. Což se málo kdy vidí, aby lidé chtěli napůl na veřejnosti řešit, jestli mají s něčím problémy a co mají dělat. Akce se jmenuje „(uro)Logické kroky ke zdraví“.

 

 

Vraťme se ke kavárně. Můžeme vás v ní zastihnout oba?

A: Ono se to hrozně střídá. Mám dvouletou dceru, která mi nedovoluje, abych se zde vyskytovala v pravidelných intervalech, ale dá se říct, že od samého počátku jsme se vše s bratrem snažili koncipovat tak, abych byla jeho opora v zádech, když nebude on moci; abych byla parťák, který mu pomáhá. V současnosti se v kavárně vyskytuji spíš jako člověk, který má na starosti marketingové aktivity, přípravy věcí kolem, které jsou potřeba. A do budoucna mám v plánu se věnovat kulturnímu programu. V tuto chvíli jsem tu tak třikrát do týdne. Ale Pepa tady skoro i spí. Já jsem spíš člověk, který ho sem přijde potěšit.

J: Je to vlastně tak, že když nějaký podobný projekt začíná, a pokud si na něj nechcete vzít úvěr, musíte vše vybudovat vlastními silami. Myslím si, že to rozhodně není jen o nás dvou, ale i našich rodinách, které do toho šly s námi a bez kterých bychom se neobešli. Každopádně to, že já jsem zároveň i baristou, jehož tvář je na obalu kávy, neznamená, že se nemusím starat ještě o jiné věci. Myslím si, že je nás oba potřeba i jinde než za mašinou na kávu. A jelikož máme speciality, které jsou specialitami pouze u nás, tak doufám, že si brzy vychováme spolupracovníky, kterým budeme moci důvěřovat a kteří v kavárně budou a my budeme moci vše rozvíjet dál. Upřímně, zápřah, který v průběhu prvního roku mám, se nedá zvládat dlouhodobě. Ale sám osobně cítím povinnost zde na začátku být a vlak roztlačit.

A: Já bych jen ještě doplnila, že obrovskou hybnou silou, nejen finanční, je můj manžel. Umožnil mi uskutečnit můj sen. Velmi ráda říkám, že Káva Melen je káva se srdcem a kavárna s duší. A Pepa je pro mě srdce projektu, miluje kávu, celé to vymyslel, zařídil, aby i mašiny, které tu jsou, byly skvělé, a aby jeho káva byla nejlepší. A já se zase snažím v kavárně o duši. Doplnit prostředí tak, aby si zákazník sedl a řekl si: Tady je mi hezky. Což se děje. My vlastně propojujeme Pepovo srdce s mou duší, a tím vdechujeme speciální atmosféru, kterou lidé cítí.

 

Ještě by mě zajímalo, jaké byly první měsíce „baristy Josefa Melena“?

J: Nesmírně těžké. Protože naivita, kterou člověk měl v tom, že si pořídí kavárnu a všechno půjde hladce, byla neuvěřitelná. Třeba tři týdny jsem nebyl schopný nastavit mlýnek, abych udělal dobrou kávu; tři neděle jsem dělal denně padesát káv. A ani jedna nebyla dobrá. Vůbec jsem nechápal, jak je možné, že nejde vyladit mlýnek a kávovar. Ono to samozřejmě bylo tím, že kávovar, který jsem měl, nebyl tak dobrý, jak mi prodejce tvrdil. Koupil jiný a na něm už najednou všechno šlo hladce. Když jsem navštívil jednoho svého kamaráda, barmana, zjistil jsem, že by to mohlo být ještě lepší. Vzal mě za bar a předvedl mi mlýnek, který byl dražší než celá moje první mašina, a já jsem pochopil, že to nebude zas tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Můj začátek nebyl úplně pokus-omyl, ale uvědomil jsem si, že člověk opravdu nemůže věřit všemu, co mu druzí řeknou. A teprve vyzkoušení na vlastní kůži vás někam posune. Těch káv nakonec bylo několik set, než jsem mohl loni v dubnu říct: „Tohle je káva, za kterou si stojím.“

A: My jsme s bratrem opravdu takoví střelci. A nikdy nezapomenu na to, když mi řekl, že strašně potřebuje, abych to vzala za něj, protože musel být jinde. V životě jsem neměla takové nervy. Klepala jsem se, bušilo mi srdce víc než na koncertech, které byly přímé přenosy do televize. Říkala jsem si, že jsem zvědavá, co budu dělat, až někdo přijde. Ale když se teď podívám po roce zpět, co jsme spolu všechno zvládli, jsem na nás opravdu pyšná. V tom nejlepším slova smyslu.

 

Autorka: Lenka Neureuterová, Foto: Miroslav Martinovský

Tags:

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test