český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Pobyt v nemocnici může být velmi náročný a stresující zážitek. Lidé jsou zde konfrontování se svou vlastní slabostí, konečností a dalšími existenciálními otázkami. Najít na ně odpověď a poskytnout duchovní podporu jim mohou pomoci nemocniční kaplani. Hovořili jsme s předsedkyní Asociace nemocničních kaplanů.

 

Se sympatickou evangelickou farářkou a nemocniční kaplankou Annou Šourkovou se setkávám v její kanceláři ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Na bílém nemocničním plášti má připevněný stříbrný kříž, znak nemocničních kaplanů. U této služby je téměř od jejího počátku.

 

 

Jaká byla vaše cesta k nemocničnímu kaplanství

Moje cesta k nemocničnímu kaplanství byla taková, že jsem nejprve vystudovala evangelickou teologii na Karlově univerzitě. Měla jsem tehdy už dvě děti, takže sice jsem studium dokončila, ale do církevní služby jsem nenastoupila a byla jsem dlouho doma. Teprve když jsme se přestěhovali do Prahy, kde můj manžel, evangelický farář, začal působit ve farnosti na Jižním Městě, tak jsem nastoupila do vikariátu. Rok před tím se na Evangelické teologické fakultě realizoval „nultý ročník“ kurzu pro budoucí nemocniční kaplany a řada kolegů ve vikariátu jím prošla. Takže to bylo poměrně časté téma debat mezi námi, ukázalo se, že duchovní služba v nemocnici je blízká řadě z nás. Jeden kolega dokonce tehdy už jako nemocniční kaplan pracoval. Vlastně ani pro mě to nebylo téma úplně neznámé.

 

Měla jste nějaký kontakt se zdravotnickým prostředím už dříve?

V Nejdku v Karlovarském kraji, což byl předchozí sbor mého muže, jsem začala chodit jako dobrovolnice do léčebny dlouhodobě nemocných. Tehdy byla i dobrovolnická služba teprve v začátcích – zdravotničtí pracovníci zjišťovali, co vlastně mohou chtít, a já sama jsem vlastně úplně nevěděla, jako kdo tam chodím – teologii jsem sice měla vystudovanou, byla jsem paní farářová, ale ne farářka, takže ta role byla trochu nejasná. Zpětně si uvědomuji, že mi bylo nepříjemné, že nemám jasně definovanou roli a postavení. Tam jsem to tehdy nevyřešila, ale ovlivnilo mě to do dalšího působení už v kaplanské službě.

 

Dá se říci, že jste k duchovnímu doprovázení nemocných tíhla odjakživa?

Ono to má svůj původ ještě v úplně dřevních dobách. Když mi bylo 18 let, tak můj dědeček těžce onemocněl a byl dlouho v nemocnici. To bylo v dobách hluboké totality, kdy byly návštěvy v nemocnicích striktně vymezené, mimo to se nedalo dělat vůbec nic, a i v rámci návštěv platila různá omezení. A přitom jsem měla touhu tam s dědečkem být, protože jsem cítila, že on by to potřeboval a že je to tam pro něj těžké a dlouhé. Tento osobní prožitek toho, jak těžké to v nemocnici může být, a také toho, že zdravotničtí pracovníci, kteří se o nemocného starají po medicínské stránce, nemohou všechny jeho potřeby naplnit, mě velmi ovlivnil a nesu si ho od té doby hluboce v sobě.

 

 

Od toho pocitu potřeby je stále ke službě kaplanky ještě dlouhá cesta…

Ano, přes dobrovolnickou službu a setkání s kolegy, kteří už měli nějaké základy teorie z kurzu, jsem se dostala na vikariát do Benešova. Tam je nemocnice, kam dochází místní duchovní, a aby se navzájem koordinovali, tak vzniklo cosi jako ekumenická pastorální konference. Říkali těmto svým setkáním tak krásně „flanďáci“ a můj mentor na vikariátu to celé inicioval. Celá myšlenka byla taková, že bychom se jako duchovní docházející do nemocnice měli potkávat a když už se potkáváme, tak bychom si také mohli vyměnit nějaké zkušenosti. V Benešově to tehdy bylo tak, že faráři chodili jenom na LDNku, ale vědělo se, že tam chodí, takže když bylo potřeba někde jinde v nemocnici, dali vědět a farář přišel. To byl vlastně předstupeň toho, co nemocniční kaplanství je a může být.

Čím dál víc jsem si říkala, že by se mi služba v nemocnici líbila. Po roce služby ve farnosti v Hořovicích, kde jsem zastupovala paní farářku na mateřské dovolené, jsem zahlédla inzerát, že v Ústavu hematologie a krevní transfuze hledají kaplana na poloviční úvazek. Tak jsem se tam ohlásila, klaplo to a od té doby – bylo to podzim 2010 – působím v nemocničním kaplanství už soustavně.

 

Co se za těch deset změnilo?

Za téměř deset let fungování v kaplanské službě jsem viděla, že se mnoho věcí změnilo, ale mnoho také ne. Právní zakotvení duchovní služby v nemocnicích je něco, na čem se stále ještě pracuje, ale už jsme se v tom někam dostali. Před 10 lety o tom nebylo samozřejmě ani vidu, ani slechu. Doteď ale platí, že kaplanská služba hodně stojí na vztazích, na tom, jak se kaplan uvede a jestli dokáže svou službu koordinovat se zdravotníky. Tam, kde je vedení nemocnice vstřícné, tam má kaplan velkou šanci práci rozvinout. Tuhle možnost jsem já měla. Až mě překvapilo, jak velkou důvěru jsem na začátku svého působení dostala, abych se služby chopila. Na jiných místech to ale může být různé. Myslím si, že je vždycky zásadní ta osobní zkušenost, kterou lidé – i z vedení nemocnice – s kaplanem udělají. Byla jsem svědkem toho, že i tam, kde to nejde a drhne, stačí jedna dobrá zkušenost, jedna dobrá intervence a přístup se změní. Určitě bych ráda povzbudila k trpělivosti, aby kaplani tam, kam se dostanou, trpělivě nabízeli svoje služby a aby v tom dokázali být vytrvalí i tehdy, když zpětná vazba a poptávka není taková, jakou by si přáli. Za deset let rozhodně přibylo nemálo nemocnic, kde nemocniční kaplani působí, a kde je jejich služba přijímána a oceňována.

 

Předsedáte Asociaci nemocničních kaplanů, co je to za organizaci a co dělá?

Asociace nemocničních kaplanů vznikla v roce 2011. Její zárodek byl v již v onom zmiňovaném kurzu nemocničního kaplana na Evangelické teologické fakultě (2007/08). Dvanáct absolventů tohoto kurzu mělo dojem, že by bylo přínosné dál pokračovat ve vzájemném setkávání. Byla to velice zajímavá a ekumenicky různorodá skupina – s několika řeholnicemi od boromejek a duchovními z dalších církví. I tahle barevnost byla obohacující. Zpočátku probíhala setkání jednou za dva měsíce právě u sester boromejek, které pečou výborné koláče. Na začátku nebyl žádný formální program, spíš to byla taková skupina vzájemného sdílení a intervize. Postupně vyvstala touha toto společenství nějak upevnit a přidávali se k němu i další lidé, kteří už jako kaplani působili. Takže tak vznikl koncept profesní organizace, která by se za zájmy kaplanů zasazovala. V roce 2012 uspořádala Asociace nemocničních kaplanů první kaplanskou konferenci, a dál pokračuje v organizování vzdělávacích a dalších akcí pro kaplany. V současnosti sdružuje ANK téměř 80 kaplanů z deseti církví.

 

 

Jak vnímáte ekumenický rozměr nemocniční služby?

To, že člověk dokáže přemýšlet na ekumenické rovině, je jenom první krok. Já ráda říkám, že svoje českobratrské evangelictví musím odložit přede dveřmi a k lůžku nemocného přijít především jako člověk. Ne že bych to nějak zapírala, ale snažím se být velmi civilní, nepoužívat církevní terminologii, a to právě proto, že pro spoustu lidí je to úplně cizí, dokonce do takové míry, jako si my, „církevníci“ vůbec nedokážeme představit. A v té situaci to jsou nakonec taky věci, které toho člověka vlastně nezajímají, jeho zajímá, s čím mu můžeme pomoci, co mu můžeme nabídnout. A protože člověk takhle ten svůj církevní kabát musí svléknout, tak by bylo směšné, kdyby se nedokázal dohodnout s druhým, který ten svůj – třeba jiný – kabát také svléká. Připadá mi, že to je úplně základní věc, bez které bychom se v nemocnici nepohnuli ani o píď.

 

Jak důležité je ale pro kaplana samotného být zakořeněný ve své tradici?

Hodně! Možná víc než kde jinde. Já bych třeba bez podpory svého vlastního sboru, bez toho, že lidé o mojí práci ví, modlí se za ní a ptají se mě na ni, tu práci asi vůbec nemohla dělat. To je pro mě veliká síla, kterou vnímám a cítím. Možná to může znít paradoxně, ale právě tím víc, čím v práci ten svůj církevní kabát svlékám, tím více ho sama pro sebe i potřebuji.

Pokud můžu mluvit za sebe, tak já nejsem na církvi závislá finančně – platí mě nemocnice – ale je pro mě velice důležité, že mne církev do duchovní služby v nemocnici vyslala, že o mně ví a moji práci sleduje. Každý rok posílám zprávu o činnosti svému sboru, seniorátu i synodní radě. Jsem zvána na církevní akce, jako je synod nebo konvent. To je mimořádně důležité. Já dávám raport o tom, co dělám, a oni o mně vědí a počítají se mnou.

 

Pokud by třeba někdo z čtenářů přišel do nemocnice a měl zájem o službu kaplana, na koho se má obrátit?

Liší se to trochu nemocnici od nemocnice, ale obecně by měli být schopni na každém oddělení pacientovi dát informaci, jak je u nich organizovaná duchovní služba. V pražských nemocnicích je třeba pokrytost téměř úplná, kde není kaplan, tam alespoň mají číslo na nějakého duchovního, který má péči na starosti. V regionech je to nemocnici od nemocnice různé. Ale pokud v nemocnici kaplan působí, tak to personál obvykle velmi dobře ví. Takže se stačí zeptat.

 

Mgr. Anna Šourková vystudovala Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po dlouhé životní praxi ve velké farářské rodině a po dvou letech práce na sboru začala pracovat jako nemocniční kaplanka v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze 2 a dnes působí ve Všeobecné fakultní nemocnici a v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Má za sebou supervizní výcvik pro faráře Českobratrské církve evangelické, kurz krizové intervence, kurz Nemocniční kaplan a psychoterapeutický výcvik pro pomáhající profese. Je předsedkyní Asociace nemocničních kaplanů a členkou Rady pro duchovní péči v nemocnicích při Ministerstvu zdravotnictví ČR.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Miroslav Martinovský

Dálné Japonsko se vyznačuje bohatostí vlastních svébytných tradic a patří k nim i specificky japonské náboženství – šintoismus. Každý návštěvník země vycházejícího slunce se jistě setkal s majestátními šintoistickými chrámy, ale podstata této víry cizinci často uniká.

 

Šintoismus, nebo též šintó, je náboženský směr, který vznikl v Japonsku před více než 1000 lety. Na rozdíl od mnoha jiných náboženství nemá své vlastní svaté písmo ani přímo formulovaná dogmata. Orientuje se tedy spíš na náboženskou rituální praxi. Na japonských ostrovech můžete navštívit nespočet šintoistických chrámů, které patří mezi oblíbené turistické cíle.

 

K uctění božstva

Slovo šintó se v japonštině zapisuje dvěma znaky - 神 a 道. První z nich je označením pro božstvo nebo pro duchovno obecně, zatímco druhý znak znamená cestu. Šintoismus je tedy doslova cesta (k uctění) božstev. Kroniky Kodžiki a Nihonšoki pocházející z 8. století jsou nejstaršími literárními prameny popisujícími praktiky, které by se daly zařadit k šintoistické víře. Náboženství je ale pravděpodobně podstatně starší a vychází z široké lidové tradice a zvyklostí v před-literární době.

Od dávných dob až dodnes se šintoismus soustřeďuje především do chrámů, kde jsou uctíváni rozmanití bohové a bůžkové. Řada šintoistických rituálů se váže k význačným japonským událostem nebo a dějinným situacím. Zastřešené svatyně zvané mija či džinda mívají podobu běžných obydlí a bývá v nich uložen předmět považovaný za sídlo kami, tedy samotného božstva. Tyto svatyně také nebyly shromaždištěm věřících, tím zůstával venkovní prostor. Do chrámu smí vstoupit jen kněz zvaný kannuši.

 

 

Hluboko v kultuře

V Japonsku existuje přes 80 000 svatyň spjatých s šintoismem. Odhaduje se, že okolo 80 % Japonců tento náboženský směr vyznává. Vzhledem k neohraničenosti této duchovní cesty to ale neznamená, že by lidé zároveň nebyli například buddhisty a šintoistických rituálů se účastnili jen příležitostně. Pro japonské křesťany je ale vztah k šintoismu problematický, protože křesťanství takovéto volné rozkročení mezi několika náboženskými tradicemi neumožňuje. To byla ostatně také jedna z velkých překážek při misiích do Japonska.

Šintoismus velmi hluboce prostupuje celou japonskou společností a odráží se i v mnoha kulturních prvcích, ať už to jsou zápasy sumo, starobylá samurajská tradice, nebo třeba rituály spojené se státní správou.

 

Co se děje v chrámu

Rituály v jednotlivých chrámech také nejsou jednotné. Prakticky každý šintoistický chrám si vytváří svou vlastní tradici – některé jsou velmi známé a navštěvované desetitisíci poutníku, některé jsou malé a zapadlé a slouží jenom malé komunitě. Jednotlivé úkony, které věřící v chrámu dělá, se tak v závislosti na místě a období mohou lišit. Typicky to ale může probíhat tímto zhruba následujícím způsobem: U vstupní brány se věřící, který přišel uctít místní božstvo, pokloní a pokračuje k nádrži s vodou, kde si omyjete ruce a vypláchnete ústa. To je forma rituální očisty. Do chrámové kasičky následně vhodí příslušný milodar, který se sluší odevzdat za návštěvu a vyslyšení modliteb, zazvoní na zvonec u vchodu do svatyně a před odchodem se ještě dvakrát ukloní a tleskne. Druhé tlesknutí je znamením ukončení modlitby.

Do některých šintoistických chrámů je možné nejen nahlédnout, ale i vstoupit. Před vstupem do chrámu je třeba se vždy zout.

 

 

Šintoistické amulety a talismany

V prostorách chrámů a svatyň si mnohdy mohou věřící zakoupit i rozmanité amulety a talismany. Nejčastěji jsou nabízeny dřevěné cedulky ema. Na ty návštěvník napíše své přání a zavěsí je ve vytyčeném prostoru. Populární jsou i omamori. Jedná se o látkové amulety, jejichž úkolem je chránit jejich držitele. Japonci si je často zavěšují v autě či ve svých domovech. Často jsou k vidění i papírky omikudži. To jsou v podstatě věštby či předpovědi. Pokud si Japonec přečte pozitivní zprávu, často si ji bere s sebou domů. Papírky s negativními věcmi bývají spíše zavěšené na chrámové zdi a daná osoba doufá, že božstva negativní věci odeženou. Mnoho z předmětů, které jsou nabízeny v šintoistických chrámech, můžeme nalézt i v buddhistických svatyních. Japonci jsou zvyklí navštěvovat posvátná místa obou náboženských směrů a v japonském prostředí se obě víry po staletí vzájemně ovlivňují.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Písemných zpráv o území dnešních Čech a Moravy z doby před rokem 800 je opravdu poskrovnu, u některých nelze navíc tvrdit s jistotou, že se opravdu týkají našich zemí. Platí to také o tvrzení franckého kronikáře Fredegara o tažení proti vládci Vinidů, který se jmenoval Samo či počeštěně Sámo.

 

Většina čtenářů si toto jméno pamatuje ještě z hodin školního dějepisu. Sámo měl roku 623 přijít ke Slovanům „zvaným Vinidové“, kteří povstali proti Avarům. Postavil se na jejich stranu a „ukázal se být jim tak prospěšným“, že si ho Slované po svém vítězství zvolili za krále. Sámo jim šťastně vládl 35 let, měl tucet manželek, 22 synů a 15 dcer.

 

 

Záhadný muž jménem Sámo

Sámova říše je prvním historicky známým mocenským útvarem západních Slovanů a šlo nejspíš o svaz kmenů spojených nejprve společným bojem proti Avarům a později k obraně před expanzí franckého království. Podle líčení Fredegara byl Sámo francký kupec, ale je možné, že z něj kronikář Franka udělal jen proto, aby jeho krajany neporazil nějaký barbar. Samotné jméno Samo nám mnoho neřekne, mohlo jít opravdu o Franka, Germána či romanizovaného Kelta, stejně tak mohl být synem slovanského knížete či přímo knížetem a ono „Samo“ bylo panovnickým titulem „sam“ ve smyslu samovládce. Sámo se mohl jmenovat ve skutečnosti úplně jinak a francký kronikář nám zachoval jen jeho slovanský titul.

Pokud se vydal za obchodem do krajů, kde se právě válčilo, pak jeho zbožím byly zbraně, především tolik žádané meče, za které se platilo tam, kde probíhaly boje, zlatem či spíše v té době tolik ceněnými otroky.

Odsud je už malý kousek k hypotéze, že Sámo nebyl kupcem, ale plnil zcela jiné poslání – francký panovník se rozhodl využít povstání Slovanů proti Avarům, s nimiž měl sám velké problémy, a poslal jim nejen zbraně, ale i oddíl zkušených bojovníků vedený Sámem. Tomu se skutečně podařilo Avary porazit a vytvořit na východní hranici francké říše státní útvar sloužící jako štít proti avarským útokům. Byl to nejspíš volný kmenový svaz, v němž jednotlivá knížata dál vládnoucí na svých územích pouze uznávala vedoucí postavení Sáma.

 

Krutá třídenní bitva

Stále nezodpovězenou otázkou také je, kde vlastně Sámova říše ležela. Většina badatelů se přiklání k názoru, že to bylo v Podunají a její centrum je třeba hledat na jižní Moravě. Někdy bývají za toto centrum považovány Mikulčice a představy o nějaké kontinuitě mezi Sámovou říší a Velkou Moravou jsou stejně lákavé, jako nedoložitelné. Jiní historikové hledají Sámovo sídlo v Praze či dokonce až na německém území, které bylo od 6. století osídleno Slovany – tomuto názoru nelze upřít logiku, protože právě zdejší slovanské kmeny žijící na hranicích avarské říše měly největší možnost dostat se z avarského područí.

V roce 631 nebo 632 se k Sámovi dostavil vyslanec franckého krále Dagoberta jménem Sicharius, který žádal o náhradu za kupce, které Sámovi lidé povraždili a oloupili. Choval se tak zpupně, že ho Sámo nechal jednoduše vyhodit. Následovalo to, co možná Dagobert sledoval už od počátku: válečné tažení tří vojsk proti Slovanům. To nejsilnější vedl francký král osobně. Dva proudy se měly spojit kdesi v Čechách a pravděpodobně zničit centrum Sámovy říše, třetí jim jistil týl.

Dagobertovo vojsko oblehlo pevnost Wogastisburg a po tři dny se jí marně pokoušelo dobýt. Boj skončil porážkou Franků, kteří se dali na útěk, pravděpodobně po příchodu vojska vedeného Sámem. Jejich porážka byla tak zdrcující, že Slované na dlouhé roky převzali převahu a začali sami útočit na franckou říši.

 

Marné hledání Wogastisburku

Wogastisburg by měl být nejen prvním známým bojištěm na našem území, ale také jedním z prvních míst uvedených v pramenech. Nelze se proto divit, že je už hezky dlouho hledán historiky i archeology. Fredegar svůj „Vuogastisburg“ blíže nelokalizoval a z počátků 7. století neznáme v Čechách ani na Moravě jediné hradiště. Jméno Wogastisburg bude pravděpodobně zkomolený tvar slovanského názvu místa – proto už Gelasius Dobner vyšel z toho, že „wogast“ se podobá staroslovanskému „gwozd“ neboli hvozd a pevnost je třeba hledat kdesi v pohraničním hvozdu za Krušnými horami. Němečtí badatelé soudili na Voigtsburg poblíž Plavna, Voitsberg ve Štýrsku, Wossburg v Horní Lužici, Wugastesrode v Bavorsku či Wolgast ležící až v Pomořansku. Jiní historikové viděli Wogastisburg v rakouském Melku nebo Vídni, další v Bratislavě, v staroslavném Hostýnu či Znojmu. František Palacký soudil, že místo se jmenovalo správně Togastisburg neboli Tuhošťův hrad a je ho třeba hledat u dnešních Domažlic.

Historik A. Sedláček umístil Wogastisburg na Úhošť, čedičový kopec poblíž Kadaně nad údolím Ohře, který se mohl jmenovat Uogastisburg neboli Úhostův hrad. Podoba je opravdu nápadná, ale pozůstatky slovanského hradiště tu nalezeny nebyly.

 

Wogastisburg se jmenoval Rubín

Dnes se badatelé stále více kloní k názoru, že Wogastisburkem je hradiště na vrchu Rubín nedaleko Kadaně. Rozsáhlá vrcholová plošina je ze tří stran prakticky nepřístupná, pouze jižní svah je pozvolnější a archeologové tu objevili zbytky několika pásů opevnění hlásící se do 7. století. Z Rubínu pochází také největší kolekce předmětů avarského původu nalezená na území Čech, objeveno tu bylo i unikátní torzo železné košile, nákončí opasku či kování koňského postroje franckého původu. Kdo se chtěl dostat z Poohří nejkratší cestou do středu Čech a nehodlal přecházet přes těžko prostupné Doupovské hory, nemohl volit jinou cestu. A právě tu Rubín kontroloval a uzavíral.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: archiv (Sámo v představě Mikoláše Alše)

Japonské zahrady – téma exotické, z daleké Asie. Umění japonských zahrad, které symbolizuje souznění přírody a člověka, pochází překvapivě z Číny, je staré více než dva tisíce let a je úzce svázané s buddhismem a taoistickou filozofií. A bonsaje? Aby císař nemusel za přírodou, zmenšená příroda byla přenesena do paláce.

 

My se můžeme japonskou zahradou projít, i když je to spíše „zahrada s asijskými prvky“, jak říká kurátor Miroslav Horský, který ji má druhým rokem na starosti společně se sbírkou bonsají v Botanické zahradě v Praze–Troji. Sám jako velký milovník bonsají jich má doma více než tři stovky.

 

 

Kdy japonská zahrada v Troji vznikla?

Podle návrhu ing. Kamily Skálové se začala budovat v roce 1995 a veřejnosti byla otevřena v roce 1997. Tenkrát nebyla téměř žádná literatura, informace byly neucelené, spíše kresby než fakta. Přesto se podařilo vytvořit kolorit japonských zahrad, i když já raději říkávám, že je to zahrada s asijskými prvky. Po více než čtvrt století od jejího založení získává patinu, narostly mechy, rostliny dostávají správný tvar. Na prostoru původně ovocného sadu byly ponechány některé švestky, třešně, které do takové zahrady nepatří, ale vytvářejí potřebný stín a zapadají mezi ostatní.

 

Co typického vaše zahrada má a co naopak chybí?

Můžeme se pochlubit např. rituální studánkou, která slouží k očistě při čajovém obřadu, čajovou chýší, i když ta naše není úplně typická. Je tu potok s vodopádem, který končí v jezírku, kde je tzv. ostrov želvy, symbol dlouhověkosti, voda padá na kámen, představující kapra, skákajícího z vody, symbol lásky a přátelství. Důležitým prvkem jsou i cesty. Tvoří je kameny, poskládané do různých designů, vystupující nad povrch, to proto, aby si v deštivém počasí dámy neumazaly svá kimona. Chybí větší množství kamenných luceren, třeba ve známých zahradách v japonském Kjótu či Naře jsou jich tisíce. Tady jsme limitováni velikostí prostoru. Naše zahrada je rozdělena cestou na dvě části, v té spodní, mířící z kopce dolů, je sortiment asijských dřevin, mezi nimi i čtrnáct druhů sakur nebo japonské meruňky, které nádherně voní a kvetou už v únoru.

 

Má vlastní zahradu každé japonské město?

Navštívil jsem mnoho japonských měst a v každém z nich zahrada byla. Bývají vybudované většinou u chrámů, jedna z nejznámějších je v Kjótu u chrámu Kiomizu, krásné jsou v Tokiu. V Naře vám z kapsy tahají sušenky jelínci sika, jímž se říká poslové bohů, netypická a nádherná je zahrada Adači, která je zároveň uměleckou galerií a vy si ji prohlížíte prosklenými okny v podobě obrazových rámů.

 

Tvarování stromů asi není jednoduché…

V Japonsku je to hodně ceněné umění. V japonských zahradách ale rostliny nepatří mezi nejzákladnější prvky, těmi jsou voda a kámen. Harmonie a zklidnění totiž přichází nejen pohledem, ale i poslechem, zvuk vody, padající na kámen, zvuk šumění větru…

 

 

Zasáhne atmosféra každého, kde ji hledat?

V Japonsku je hodně pravděpodobné, že téměř každého, tady, když vidím děti na rodinné vycházce, které pobíhají a překřikují se, či mladé se sluchátky na uších, o tom dost pochybuji. Přicházejí ale i pravidelní návštěvníci, kteří tu hledají odpočinek. Usedají v altánku, jen tak tiše sledují stromy a kvetoucí rododendrony, nebo si čtou. Radil bych sednout si do stínu poblíž vody, vstřebávat klid a vnímat sepjetí s přírodou…

 

Jak jste se k tématu japonských zahrad dostal vy?

Před několika lety. Od malička se zabývám květinami, rostlinami, botanikou. Po gymnáziu jsem se nedostal na vysokou školu, a tak jsem se vyučil zahradníkem. Jako malý kluk jsem stále něco pěstoval a od dvanácti jsem se začal „věnovat“ bonsajím. Uvozovky jsou tam záměrně, byla to spíš taková velmi amatérská snaha, nebyla literatura, nebyly misky, vše jsem si dělal tak nějak po svém. Jakmile vznikl první bonsai klub, stal jsem se členem.

 

Co vás ve vašem úsilí nejvíc „nakoplo“?

Když se začaly pořádat zájezdy na výstavy do zahraničí. K japonským zahradám mě přivedla má první cesta do Japonska v roce 2008. Dostali jsme se ke špičkovým pěstitelům, projížděli zahradami, nafotili tisíce snímků. Viděl jsem na vlastní oči krásu, kterou jsem znal jen z literatury, a zatoužil mít také něco takového. A v koutku duše jsem si přál, abych se svému koníčku mohl věnovat profesionálně.

 

 

To se vám povedlo…

Zatím částečně. Po návratu z Japonska jsem se začal pravidelně a docela úspěšně věnovat vystavování, pořádání přednášek a seminářů. Přišla nabídka, zda bych nechtěl pečovat o zdejší japonskou zahradu a sbírku bonsají a já ji s radostí přijal. Mám svou firmu, která je zaměřena na realizaci zahrad, parků a golfových hřišť, a zároveň pracuji dva dny v týdnu tady. Organizuju výstavy, prostříhávám stromy. Rýsuje se i další spolupráce, v ZOO v Ostravě mají sbírku bonsají a nemají nikoho, kdo by se o ně staral. Těším se.

 

Nemáte z některých úkolů respekt?

Jsem zvyklý pracovat sám za sebe a věřím si. Mám letité zkušenosti s řezem stromů, dělám to téměř denně. Pomáhají mi dva velmi šikovní zahradníci, na mě zbývají odbornější věci, přihnojování, tvarování dřevin, drátování.

 

Došlo s vaším nástupem do zdejší japonské zahrady k nějaké zásadní změně?

Zatím nic neměníme, protože existuje projekt na přebudování spodní části zahrady, který ještě nebyl spuštěn, takže čekáme… Možná se běžně neví, že do pravé japonské zahrady bonsaje vlastně nepatří, ale zatím tu nemáme vhodné prostory na jejich prezentaci. V prostředí naší japonské zahrady se krásně vyjímají, ale stromky, to vidíte i na fotografiích, splývají s pozadím. V budoucnu bych rád vybudoval tzv. bonsárium. V Japonsku bonsaje v zahradách neuvidíte, vystavují se spíše v oddělených prostorách. U bonsají jsem při svém nástupu do Botanické zahrady začal.

 

Čím?

Jsem z domova zvyklý na určité postupy, které se mi osvědčily a kterým věřím. Takovým „prubířským kamenem“ se tu stal stromek, který byl ve velmi špatném stavu a vzkřísil se natolik, že letos na Floře Olomouc na výstavě bonsají získal nominaci na „strom roku“. Všechny bonsaje jsem vyňal z misek a přesadil do tzv. inertních substrátů. Neobsahují žádné živiny, k rostlinám se dodávají prostřednictvím hnojiva. Stromky krásně zakoření, lze je velmi rychle čistit, zastřihnout kořeny. Zpočátku na mě všichni s nedůvěrou hleděli jako na „kytičkového vraha“, ale díky této osvědčené metodě ožily i bonsaje, které měly tzv. na kahánku.

 

 

Jakou roli hraje u japonských zahrad barevnost?

Velmi důležitou. Jsou zahrady, postavené na kvetoucích azalkách a sakurách, to je jarní aspekt, na podzim se barví japonské javory, dokonce v televizním zpravodajství ukazují místa, kam se za nimi v kterou dobu vydat. Japonci si berou dovolenou a jedou… Já mám japonskou zahradu rád v každém období. I zima má své kouzlo. U tvarovaných dřevin, když opadne listí, nádherně vynikne tvar větví, do toho stále zelené bambusy, které šumí do větru.

 

Vraťme se ještě na chvilku k bonsajím. Jak byste je charakterizoval?

Je to zmenšený strom, v doslovném překladu strom v misce. Prezentace má svá přesná pravidla. Důležité je pozadí, aby vynikly kontury tvarů včetně misek. Neměly by být vyšší, než je průměr kmene, u listnáčů se používají glazované s kontrastní barvou, jehličnany se pěstují v opticky těžších miskách ze surové keramiky. Dnes už není problém misku koupit, existuje mnoho bonsai center, kde vám odborníci poradí. Stromky pořídíte od dvou stovek, ale mohou mít cenu i menšího auta.

 

Které stromky jsou mezi pěstiteli nejoblíbenější?

Mezi jehličnany určitě borovice, které jsou velmi dekorativní, z listnáčů javory. Na vyhlídce Máj nad Vltavou u Štěchovické přehrady rostou na skále přírodní bonsaje. Jsou to borovice, určitě už více než sto let staré, nádherné. Pro začátečníky jsou asi nejvhodnější javory–babyky, které sice také potřebují pravidelnou péči, ale je to tvrdý strom, snese hodně zásahů a rychle zaceluje rány. Při dobré péči se dožívá až čtyř set let, což znamená předávání z generace na generaci. Pokud v rodině není žádný následovník, nastává problém.

 

Ve své rodině následovníky máte?

Zatím bohužel ne. Syn ani dcera mé nadšení nesdílejí, tak čekám, co vnoučata…

 

 

Díky svému koníčku jste procestoval mnoho zemí…

Ano, především díky výstavám a různým tematickým zájezdům. Byl jsem v Číně, Japonsku, Vietnamu, Koreji, Thajsku, na Tchaj-wanu. Zaujala mě velmi rozdílná mentalita lidí v různých zemích. Zatímco Číňané jsou trochu „drsnější“, asi si v tom množství lidí musí vydobýt své místo na slunci, v Japonsku jsou lidé velmi uctiví a ohleduplní, prostředí je tam daleko bezpečnější. Ale přírodu mají krásnou všude.

 

Bonsaje jsou u nás stále vyhledávanějšími rostlinami, proč tomu tak je?

Dostávají se do povědomí lidí a jejich krása mnoho z nich přiměje k tomu, aby si je také přinesli domů. Vidím to na našich pravidelných výstavách, jak lidé, zaujati naší přednáškou či ukázkami, spěchají k prodejním stánkům. Mou pýchou doma je stromek bouganvilley, který získal už několik ocenění. Přivezl jsem si ho domů jako „řízek“ ze zájezdu na Mallorcu. Zakořenil, vyrostl. Zkrátil jsem ho na bonsai. Při péči o své rostliny mě vždycky prostoupí klid, pohoda, zbavím se všech starostí. Není nejmenších pochyb o blahodárném působení květin, stromů a přírody vůbec, to věděli lidé už dávno před námi.

 

Miroslav Horský se narodil v roce 1957 v Praze. Vystudoval gymnázium a poté se vyučil zahradníkem. Věnuje se výstavbě zahrad, parků, golfových hřišť, zároveň druhým rokem pracuje jako kurátor sbírky bonsají a japonské zahrady v Botanické zahradě Praha – Troja. Navštívil různé asijské země, které jsou kolébkou tohoto umění, za prezentaci svých bonsají po celé Evropě získal mnohá ocenění. Je dědečkem dvou malých vnoučat.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test