český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Kdybychom zjistili, že nám zbývá už jen několik týdnů života, co bychom se ještě snažili stihnout? Čeho bychom začali litovat? A jak víme, jestli neprožíváme poslední týdny právě teď? Australská ošetřovatelka poslouchala životní příběhy umírajících a zjistila, že před smrtí nejčastěji litujeme pěti věcí. A nepadlo v nich ani slovo o nepořádku v domě nebo o pozdních příchodech do práce.

 

Bronnie Warová je australská písničkářka, spisovatelka, textařka a ošetřovatelka, která se několik let věnovala paliativní péči. Asi před deseti lety obletěl celý svět její článek s názvem: „Pět věcí, které před smrtí nejčastěji litujeme“. Článek následovala kniha přeložená do sedmadvaceti jazyků včetně češtiny. Před nedávnem vyšla u nás také audiokniha, čtená Janou Štvrteckou.

 

Škoda, že jsem neměl víc odvahy, žít podle svého a ne tak, jak ode mě očekávali ostatní

Podle Bronnie Wareové této skutečnosti litujeme nejčastěji. Když je život téměř za námi a my se za ním ohlížíme, zjistíme, kolik našich snů se neuskutečnilo. Zdraví s sebou přináší svobodu, kterou si většinou neuvědomujeme, dokud o ni nepřijdeme. Většina lidí, se kterými Bronie mluvila, si nesplnila ani polovinu přání, a to pouze v důsledku svých vlastních rozhodnutí. Báli se, že svými činy vzbudí nelibost svých blízkých. Jako například Grace.

Grace byla dobrosrdečná osmdesátiletá žena, kterou Bronnie doprovázela v posledních týdnech jejího života. Byla to velmi přátelská a otevřená paní a brzy začala vyprávět, co jí poslední chvíle ztrpčovalo. Její manželství nebylo šťastné. Z muže se krátce po svatbě vyklubal tyran a grobián, pro kterého byla Gracina obětavá péče o něj a jeho děti samozřejmostí. Kvůli každé maličkosti si musela vyžádat jeho svolení. Přestože v manželství nebyla spokojená, rozhodla se s ohledem na děti zůstat. Přiznala se, jak velkou pocítila radost, když její manžel zemřel a ona konečně mohla začít žít podle svého. Bohužel již několik měsíců po jeho smrti jí byla diagnostikována nevyléčitelná nemoc, která ji připoutala na lůžko. A tehdy ji přepadla neovladatelná lítost nad všemi těmi roky, které promarnila. Přiznala se, že ji brzdil strach z reakce jejích dětí, ale i rodičů a známých. Až těsně před smrtí si uvědomila, že by rozvod přinesl pravděpodobně úlevu i jim.

 

Neměl jsem pracovat tak tvrdě

Tento povzdech podle Bronie Warové vyšel z úst každého muže, o kterého pečovala. Nakládali si na sebe víc a víc práce a nebyli u toho, jak jejich synové a dcery vyrůstali a netrávili s manželkami tolik času, jak by si ony při zpětném pohledu zasloužily. Většina žen starší generace byla v domácnosti, a proto se u nich toto téma tak často neobjevovalo, ale u dnešní mladé generace už to může být jinak.

 

Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city

Mnoho z nás nedává najevo své city z obavy, abychom neublížili našim blízkým či sami sobě. V důsledku toho se však nikdy nemůžeme stát tím, čím bychom mohli být, a spokojíme se s životem v průměrnosti. Výsledkem našeho potlačovaného roztrpčení mohou být nemoci či psychické obtíže.

 

Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli

Teprve krátce před smrtí ocení plně většina z nás důležitost dobrých přátel, tou dobou už ale bývá těžké navázat s nimi znovu spojení. Starosti o rodinu a práce nás den za dnem dokáží tak pohltit, že zapomínáme na staré přátele. Lidé před smrtí litovali, že se více nesnažili zůstat se svými přáteli v kontaktu.

 

Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější

Mnoho lidí zjistí až těsně před smrtí, že štěstí je otázkou volby. V životě často podléháme našim zažitým vzorcům chování a zvyklostí z čistého pohodlí či ze strachu z neznámého. Obavy z jakékoli větší změny nás nutí předstírat před ostatními a před námi samými, že vedeme spokojený život. Hluboko v nás však toužíme po tom, pořádně se zasmát.

Cokoli jednou začne, jednou i skončí. Konečnost dává našemu životu hodnotu a smysl. Přesto se smrt snažíme z našich dnů v myšlenkách i činech vytlačit. Neblahým důsledkem však může být, že na vlastní smrtelnost zapomeneme a důležité věci odsuneme na neurčito. Když si však uvědomíme, že smrt se nám může postavit do cesty téměř kdykoli, tak nám dojde, že každá minuta je vlastně dar. Jestliže si toto poznání dokážeme vzít za své, ovlivní to náš způsob prožívání a jednání a očistí nás od všeho zbytečného.

Setkání Bonnie Warové s lidmi, jimž perspektiva blízké smrti otevřela palčivá osobní témata, jí změnila život. V audioknize se prolínají příběhy lidí, loučících se se životem, s příběhem autorky, která se díky svým pacientům naučila žít v přítomnosti a být svobodnější. 

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: anniesprat on Unsplash

Flétnistka Žofie Vokálková-Šrámková patří ke stálicím české hudební scény. Jako první Evropanka získala ocenění v soutěži Web Concert Hall v New Yorku a v roce 2013 titul „Žena regionu Středočeského kraje“ za dlouhodobý přínos v oblasti kultury. Jejího pětiletého syna Felixe nyní vídáme na televizní obrazovce v seriálu Ulice v roli malého Vojty.

 

Jak to bylo s hudbou u vás v rodině? Zdědila jste po někom muzikantské geny a lásku ke kumštu?

Moji rodiče byli zapálení amatérští hudebníci. Maminka byla sekretářka ve Vojenské nemocnici a vášnivě hrála na klavír, táta byl sochař a miloval dřevěné dechové nástroje. Řadu let vedli amatérský hudební soubor. Každý týden u nás probíhala zkouška souboru, takže se připravovalo občerstvení, a pak se celý večer hrálo. Většinou barokní skladby, tria, kvartety, větší ansámbly, podle toho, kdo přišel. Mezi známými byli například lékaři, právníci, ale i třeba specialista na vývoj motorových vozidel. Vždycky jsem se moc těšila. Mezi jinými jsem se u nás doma seznámila s houslistkou Gabrielou Demeterovou. Bylo nám okolo osmi a po letech jsme spolu dál koncertovaly. Navíc moje teta byla profesionální zpěvačkou Pražského filharmonického sboru, takže o umělecké geny nebyla nouze.

 

 

Kdy a proč jste se rozhodla pro flétnu? Byl to váš první nástroj, nebo jste vyzkoušela i jiné?

Ve čtyřech letech mne tatínek naučil noty, dokonce dříve než písmenka. Nevím, jak si to dokázal zařídit, ale jako dospělý chodil do hudební školy na flétnu. A mě bral s sebou. Sedávala jsem na hodinách hudební nauky, i když jsem tam ještě nepatřila, a pan učitel Cerha mne začal učit na zobcovou flétnu. V deseti letech jsem přešla na příčnou flétnu a poprvé se setkala s naším nejlepším učitelem flétny profesorem Františkem Malotínem. A to už v podstatě začala doba „závodní“, neboli soutěžní.

 

Kdy jste se rozhodla pro profesionální dráhu flétnistky?

Od nějaké šesté třídy základní školy bylo celkem jasné, že se budu připravovat na Konzervatoř. Musím říci, že si nepamatuji, že bych někdy chtěla dělat něco jiného. Flétna mě provází celým životem. Měla jsem štěstí na úžasného profesora, i když naše flétnová třída fungovala spíše jako závodní stáj. Ve druhém ročníku jsem získala nominaci na soutěž v Holandsku. Jeli jsme tam s tátou Wartburgem, byl to neuvěřitelný zážitek. Pan profesor nás stále přihlašoval do soutěží, bylo to náročné na přípravu i psychiku, ale já jsem od povahy soutěživá. A soutěže mi také pomohly k velkému množství koncertních příležitostí. Dnes se často pohybuji i na druhé straně barikády – v porotách. Účast v nejrůznějších soutěžích mě poznamenala i v dospělosti. Soutěžila jsem například v televizní soutěži ve vaření „Kolotoč v kuchyni“, kde jsme několik dílů vítězily s dámským kuchařským i hudebním triem Musica dolce vita. Nebo jsem získala v roce 2013 ocenění Žena regionu Středočeského kraje pod záštitou Senátu.

 

 

Po absolvování Pražské konzervatoře jste studovala ve Francii. Co vám dalo zahraniční studium? Zaznamenala jste nějaké rozdíly mezi studiem doma a v zahraničí?

Před revolucí jsem se dostala na zkušenou do Francie, k báječnému Christianu Lardé. Konkrétně v oboru flétna byla Francie nejlepší. V 90. letech jsme na flétnu hráli v Čechách vlastně zastaralým způsobem a moderní škola k nám pomalinku teprve pronikala, takže podívat se zrovna tam bylo něco neuvěřitelného. Později jsem sbírala zkušenosti ještě v Rakousku u prvního flétnisty Vídeňské filharmonie Meinhardta Niedermayera a flétnové legendy Jamese Galwaye.

 

Jak často a při jakých příležitostech vystupujete? A samozřejmě s jakými umělci a hudebními tělesy spolupracujete?

To by bylo na dlouhé povídání. Základem jsou sólové recitály s harfou nebo s klavírem, mnoho komorních koncertů se stálým triem Musica dolce vita nebo hostování jako sólistka s orchestrem. Pravidelně se objevuji v přímých přenosech Adventních koncertů České televize a pak na nejrůznějších festivalech nejčastěji s Lubomírem Brabcem, Jaroslavem Svěceným nebo Kateřinou Englichovou. Společně se těšíme na letošní červnový Mozartův dvojkoncert pro flétnu, harfu a orchestr na festivalu Janáčkův máj. Letos v létě mne také čeká vedení flétnových mistrovských kurzů v Lucembursku.

 

Trio Musica dolce vita je dámské trio, které funguje patnáct let na hudební scéně. Mohou se tři dámy snést bezkonfliktně?

Nevěřili byste tomu, ale ano. My si s kolegyní Danielou Demuthovou a harfistkou Zbyňkou Šolcovou velmi dobře od začátku rozumíme. Já se starám o dramaturgii a projektové nápady, Daniela je potom prodává a Zbyňka s námi všechno odřídí za volantem. Samozřejmě máme každá svoje problémy, ale ty se dají právě krásně probírat při dlouhých cestách na koncerty. Myslím, že naše trio je již taková rodinná formace, která k našim životům neodmyslitelně patří.

 

 

Vedle kariéry flétnistky se věnujete ještě dramaturgické činnosti. Co to obnáší?

Dramaturgie a vymýšlení projektů klasické hudby je moje velké hobby od začátku mé hudební kariéry. Vždy jsem se snažila přinášet nehrané, znovuobjevené skladby, vytvořit programy tematické nejen pro sluch, ale i pro oko. To je něco, bez čeho nemůžu být… Na koncertech pro děti vždy vyprávím, že klasická hudba je taková procházka hudebním muzeem. A dnes je většina muzeí „interaktivní“, takže je potřeba nezůstat u „tučňáků ve fraku“ a nalákat na hudbu i jiným způsobem. Klasika tvoří podkres pro filmy, počítačové hry, mobilní zvonění, reklamy atd.

 

Zastáváte vlastně docela náročnou manažerskou práci, která je trochu v kontrastu s hrou na flétnu. Jde to dohromady?

V současné době jsem dramaturgem Divadla Karla Hackera Prahy 8. Působím zde třetím rokem a je pravda, že zaměstnaná jsem předtím byla např. v orchestru FOK nebo na Konzervatoři. Tohle je trochu něco jiného – profilovat malé divadlo, přilákat diváky tam, kam dříve nechodili, připravit top výběr pohádek pro děti, za určitý rozpočet přivést na pódium nejatraktivnější herecké hvězdy… To všechno je pro mne výzva. A jestli to jde dohromady s koncertní činností? Určitě ano, je velmi přínosné znát důvěrně problémy obou stran – umělce i pořadatele.

 

Jste velmi vytížená žena. Pokud vím, máte rodinu, dokonce dvě malé děti. Jak to všechno zvládáte? Máte na to nějaký recept?

Jasné cíle, dobrá logistika a nenechat se uštvat – ale i tak je to někdy dřina.

 

Vedete děti k hudbě a k umění vůbec?

Mám dva syny – Alfréda (12) a Felixe (5), a oba dva více než k hudbě tíhnou úspěšně k dramatickému umění a herectví. Starší Alfréd má za sebou již několik rolí a roliček ve filmech, oblíbených seriálech a dabingu. Herectví by se chtěl profesionálně věnovat. Malý Felix v současnosti hraje v seriálu Ulice malého Vojtíška, což je jedna z mála dětských seriálových postav s vlastním dějem a vlastní hereckou linkou. Moc ho to baví.

 

 

Někteří umělci se těžko smiřují s představou, že se jejich děti budou věnovat stejné profesi, protože je to často tvrdá řehole. Nakolik se vy snažíte ovlivňovat směřování vašich dětí?

Upřímně, například „vrzání“ na housle jsem všem rozmlouvala hned v začátku. Také si neumím představit, že by moje děti hrály na flétnu nebo dechový nástroj, myslím, že hrát na stejný nástroj jako rodič přináší velká psychická traumata jak dětem, tak rodičům. Felix v současné době začal s harfou, což u kluka není úplně špatná volba. Rozhodně nejvíce je podporujeme v herectví. Je to krásné rozvíjení komunikace, řeči, rétoriky, a to se určitě v budoucnu jako výbava neztratí. Oba jezdí na koni, což je velký relax pro celou rodinu. Ale nejdůležitější je, aby výběr zájmů byl jejich volbou a ne plnění snů rodičů.

 

Působíte dojmem schopné, emancipované ženy, což asi manažerská práce vyžaduje. Na druhou stranu hudební produkce je založena spíš na citech a emocích. Jste emotivní nebo spíše racionální člověk?

Když zvedám telefony a domlouvám pořady, organizuji denní logistiku, tak racionální, když stojím na pódiu, tak emocionální. Když mě něco vytočí, tak v emocionální i v racionální rovině.

 

Někteří muži se těžko vyrovnávají s faktem, že mají vedle sebe schopnou a pracovně vytíženou partnerku, která všechen čas a péči nevěnuje pouze jemu. Jak je tomu u vás? Odráží se nějak vaše profese na vašem partnerském vztahu?

I já bych si mohla stěžovat, že mám schopného a pracovně vytíženého partnera. Umělecké profese nás obou i herecká práce dětí se odráží ve všem. Nejde to oddělit. Samozřejmě, když jsou svátky a víkendy, my často hrajeme koncerty, právě proto, že lidé mají volno a relaxují při hudbě. Prostě koncertovat v pracovní době od osmi do čtyř nelze. U nás je to založené na dobré logistice a na tom, že všichni jsou ochotni v krizových chvílích zastat, co je třeba. Například že si Alfréd uvaří oběd, když není jiná možnost. Někdy se sejdou dva koncerty, natáčení a trénink na koni, a to je potom oříšek.

 

Máte nějaké profesní cíle, kterých byste chtěla dosáhnout?

Po studiu jsem toužila po natáčení CD. Do současnosti jsem jich natočila přes deset – sólových i komorních. Dalším cílem bylo zahrát si koncert na festivalu Pražské Jaro, což se mi v roce 2013 splnilo v sólovém recitálu. Nyní nechávám koncerty a nabídky jen tak přicházet… Mým dlouhodobým cílem je celosvětové pokračování mého velkého projektu Hudba královen, což je téma, které mapuje hudbu žen-skladatelek. Je to taková málo známá etapa v dějinách hudby. Ženy-skladatelky psaly napříč staletími a i jejich životní osudy jsou velmi zajímavé. Počínaje sv. Hildegardou z Bingenu, přes královnu Marii Antoinettu, ženy slavných rodů jako je Clara Schumann až po současnou skladatelskou hvězdu Sylvii Bodorovou.

 

Když shrnete své dosavadní životní zkušenosti, čeho si v životě i v profesi nejvíc vážíte?

Nikdy neztrácet optimismus a ve správnou chvíli umět říci ne.

 

Autor: Pavel Mészáros, Foto: archiv

Tags:

Michaela Mikulová je konzultantkou Linky bezpečí a současně i autorkou tak trochu jiného dívčího románu Chodit po špičkách. Problémy dnešních mladých lidí má „v uchu“ a bravurně je umí přenést také na papír. S Michaelou už se několik let znám a vím, že kolem problémů po špičkách nechodí. Tématem své knihy se rozhodně trefila do černého a má co říct nejen dospívajícím dívkám, ale i dnešním rodičům a prarodičům. 

 

Kolem čeho chodí hrdinové příběhu po špičkách?

Hlavní hrdinka příběhu cítí, že je v její rodině najednou něco jinak. Rodiče přicházejí pozdě domů, navíc každý zvlášť a víkendy už také netráví společně jako dřív. Vše zachraňuje babička, která se o sourozence doma stará. Když se hlavní hrdinka pokusí dozvědět se víc, dostane se jí jen úsečné odpovědi, že mají spoustu práce a: „Vždyť v létě přece pojedeme k moři.“ Dívka se trápí, má velké obavy, aby se rodina nerozpadla. Svěří se kamarádkám, které navrhnou, že budou rodiče stopovat a na důvod jejich zaneprázdnění společně přijdou. A kolem toho všeho se musí „chodit po špičkách.“

 

 

Jak vznikl prvotní nápad k napsání této knihy?

Vlastně vůbec nevím. Možná když jsem poslouchala jako konzultant Linky bezpečí trápení a problémy volajících dívek, začala jsem najednou vzpomínat na své dětství. Bylo krásné. Bydleli jsme s rodiči, bratrem, babičkou a naším pejskem Mikinou v Praze - Podolí, nedaleko Vyšehradu. Vyšehrad a jeho okolí, konkrétně Slepičárna – úžasný park s výhledem na Vltavu - to byl můj ráj. Tady jsem trávila spolu s kamarádkami neuvěřitelně krásný čas... Vzpomínky z dětství jsem si začala zapisovat. A když už jich bylo docela hodně, napadlo mne, že bych je mohla vydat knižně. Vzápětí však přišla pochybnost. Zajímalo by to současné děti? A tak jsem se rozhodla „přetavit“ příběh do současnosti. Musím říct, že tato „proměna“ byla opravdu velikánská práce. Postihnout totiž „dnešek“ se všemi jeho aspekty (sociální sítě, spěch, zaneprázdnění rodiče atd.) a nezapomenout třeba na slang mládeže a všechny další, byť jen drobné aspekty současnosti, to pro mne byla ve výsledku překvapivě obrovská výzva.

 

Svým příběhem necílíš pouze na dospívající dívky, ale také na rodiče. Co jsi jim chtěla pomocí svého příběhu sdělit? 

Ano. Knížka má dva břehy. Dětský a dospělácký. Prizmatem dospělého čtenáře přináší tento příběh poselství nemalého překvapení. Zdánlivě „puberťácké“ chování může mít totiž velmi citlivé pozadí a palčivý důvod. Vzduchem létají otázky, na které nikdo nereaguje. Hlavní hrdinka zažívá emoční chaos a bojí se rodičům svěřit. Je třeba si ke smůle dětí uvědomit, že velkou překážkou mnohdy bývá málo času stráveného v rodinném kruhu. Tato hodnota se penězi vyjádřit nedá...

 

Přestože už jsi sama babičkou, v knize píšeš vlastně deníček rukou třináctileté dívky? Jaké pro tebe bylo vžít se do ní?

Bylo mi tak nějak shůry naděleno umět se vžít do čehokoli... ano, mám dvouletého a tříletého vnoučka a vždycky, když jim vyprávím nebo když jim třeba hraji pohádky a stává se ze mne drak, čaroděj, vlk, musím se hodně krotit, aby se nebáli... Deníček třináctileté dívky byla radost psát. Přenesla jsem se v čase a opět se vrátila tam, kde mi bylo tehdy tak dobře. Příběh jsem si z velké části vymyslela, ale prostředí, rodinu a kamarádky, ty mám ve svém srdci skutečné pořád.

 

 

Už jsme zmínili, že pracuješ jako konzultant Linky bezpečí. Hlavní hrdinka volá na linku kvůli kamarádce, jejíž nahé poprsí vyvěsil její domnělý kamarád veřejně na facebooku. Je to jeden z typických problémů, se kterým se dospívající na linku obrací?

Kyberšikana je velký problém. A právě proto jsem na ni chtěla ve své knížce upozornit. Dívky k nám na linku, pokud tento problém mají, volají a jsou zoufalé, neví, co si počít. Naštěstí existují postupy, jak nevhodné fotografie z facebooku odstranit, když se „postižená“ rozhodne o pomoc požádat.

 

S jakými problémy se setkáváš na lince nejčastěji?

Setkáváme se s nepřeberným množstvím různých trápení a problémů. Jenom namátkově třeba otázky prvních lásek, vrstevnické vztahy, neshody v rodině, nepochopení učitelů, otázky týkající se sexu, sebepoškozování, anorexie, závislosti… ale je toho mnohem a mnohem víc. Zdá se mi, že v poslední době bohužel narůstá počet hovorů právě na téma šikana. Děti se bojí tento problém řešit. Hledáme s nimi při hovoru cesty na koho se obrátit, co v takové situaci dělat.

 

V knize zmiňuješ i telefonáty, ve kterých se volající teenageři baví na účet pracovníků linky. Jak reagujete na toto „zneužívání“? Jak často se takovéto telefonáty objevují?

Takové telefonáty na Lince bezpečí také máme. A ne zřídka. Ale nebereme je jako „zneužívání“,  spíše jako testování. Vnímáme je pozitivně. Dítě si vyzkouší, že telefonní číslo funguje, že jsme tu pro něj. Že jsme důvěryhodní. A v situaci, kdy by nás skutečně potřebovalo, ví, kam zavolat, ví už, jak to u nás chodí.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: Kryštof Mikule

Knížku vydalo nakladatelství U Veverky, kde si ji můžete také objednat

Severská chůze neboli Nordic walking je fenoménem posledních desetiletí. Turistická chůze s hůlkami, která připomíná turistiku na běžkách, může na první pohled vypadat zvláštně, ale ve skutečnosti má mnoho zdravotních přínosů, zejména pro starší sportovce.

 

Nordic walking je běžná chůze se speciálními hůlkami. O co je jednodušší název a metoda, o to účinnější nová forma pohybu je. V mnoha zemích světa se vyvinula velmi rychle v lidový sport. Vlna nadšení se rozšířila z Finska po celé Skandinávii, a pak i do střední a jižní Evropy. I v německy mluvících zemích získává tento sport stále na větší popularitě. Lze jej provozovat celý rok, kdekoli a ve všech věkových a výkonnostních skupinách, protože jeho náročnost lze velice lehce přizpůsobit vlastní sportovní úrovni. A má řadu zdravotních benefitů.

 

Hůlky přicházejí ze severu

Historie Nordic walking se začala psát ve Finsku na počátku 20. století a má skutečně bezprostřední souvislost s běžkovým lyžováním. První zmínky o chůzi o holích se datují od roku 1930, kdy běžci na lyžích hledali způsob, jak zůstat ve fyzické kondici během letních měsíců, kdy nemohou trénovat na sněhu. Vznik Nordic walking jako samostatného sportovního odvětví se ale odehrál vlastně náhodou. Dne 5. ledna 1988 měl ve Finsku probíhat jeden z tradičních závodů v běhu na lyžích, ale náhlý déšť se postaral o to, že veškerý sníh roztál. Ředitel Národní asociace rekreačních sportů Tuomo Jantunen oblíbený závod nicméně nezrušil a navrhl závodníkům, aby běželi bez lyží, pouze s holemi. Nový sport byl oficiálně na světě.

Zdravotními aspekty Nordic walking se začali hodně zabývat v USA, kam z Finska tato novinka pronikla. Tom Rutlin v roce 1985 navrhl chůzi s holemi jako další tréninkovou metodu k udržování kondice během celého roku. Jeho hlavní myšlenkou bylo použití holí k posilování svalů horní části těla, zatímco běžná chůze nebo běh posilovala především svaly dolní části těla. Tím se začala odkrývat jedna z hlavních zdravotních předností této aktivity.

 

Úleva od bolesti

Pro Rutlina měla tato otázka i osobní rozměr. On sám byl vynikající běžec, ale za svůj život se mnohokrát zranil a byl stíhán nesnesitelnými bolestmi při tréninku. Při chůzi s holemi najednou pocítil úlevu a správně pochopil, že toto je cesta pro řadu lidí, kteří mají podobné obtíže – ať už z důvodu úrazu, pokročilejšího věku nebo nemoci. Od té doby se postaral o velkou propagaci chůze s holemi v celých Spojených státech amerických. Přelomovým rokem byl rok 1997, kdy byl oficiálně zveřejněn anglický název Nordic walking a začaly se vyrábět hole určené přímo pro tento sport. O tři roky později vznikla mezinárodní asociace INWA – Interantional Nordic Walking Association, kterou založilo Finsko, Německo a Švýcarsko.

 

Zapojení celého těla

V čem je Nordic walking tak jiné oproti tomu, když se vydáme na procházku jenom tak, bez hůlek? Odborníci na to odpovídají jednoznačně – v případě Nordic walking jde, odborně řečeno, o kvadrupedální lokomoci, tedy o činnost, při které jsou všechny čtyři končetiny v opoře a dochází tak k rovnoměrnému rozložení tlaku a tahu svalstva, což má blahodárný vliv na řadu věcí. Mimo jiné na tělesné držení člověka, ale i na kloubní aparát, který není tak zatěžován, jako při prosté chůzi nebo dokonce běhu.

Nordic walking tak může být řešením pro lidi trpící bolestí kloubů, artrózou nebo řadou další podobných onemocnění. Správně prováděná technika Nordic walking umožňuje v přiměřené míře sportovní činnost i tehdy, kdy by jiné typy sportu už byly zdravotně příliš nároční. A samozřejmě provádění jakékoli pohybové aktivity je v dnešním moderním a zrychleném světě velice přínosné a žádoucí. Nordic walking je jednou z pohybových aktivit vhodných pro zlepšení držení těla a udržování či zlepšení kondice. Fyzioterapeuti dokonce docházejí k názoru, že jej lze využít i jako jednu z rehabilitačních aktivit pomáhající při léčbě pohybového aparátu například po úrazu.

 

Správná technika i vybavení

Jako u každého sportu je i u Nordic walking důležitá správná technika a vybavení. Nejde jen o to, vzít libovolné hůlky do rukou, a tak nějak se s nimi vydat na cestu. To je chyba, kterou mnozí dělají, ale bez správné techniky práce s hůlkami se žádoucí rehabilitační a zdravotní benefity nedostaví a činnost se pak příliš neliší od normální chůze. Správnou techniku je nejlépe naučit se na specializovaném kurzu, který pořádají různé sportovní asociace, ale někdy také kluby seniorů a další neziskové organizace, které jsou zaměřené na ty, pro které má Nordic walking největší smysl. Stejně tak výběru hůlek je třeba věnovat náležitou pozornost. Nejsou drahé, ale musí být správně naměřené k proporcím lidského těla. Tady nejlépe poradí ve specializovaném sportovním obchodě.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test