český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Apoštolský nuncius je papežovým diplomatickým zástupcem v zemi. Je to tedy člověk, který v sobě musí spojovat talent diplomata s pastýřskou péčí duchovního. Česká republika měla v minulosti štěstí na několik vynikajících nunciů. Nyní do Prahy přijíždí nový – až z dalekého amerického Brooklynu.

 

Slovo nuncius pochází z latinského nuntius, což znamená posel. V současném pojetí této služby je papežský nuncius reprezentantem Svatého stolce, který je akreditován v hostující zemi jako velvyslanec a udržuje zde oficiální styky se Svatým stolcem. Požívá tedy stejné pozice jako velvyslanci jiných států, včetně diplomatické imunity. V mnoha zemích je navíc apoštolský nuncius automaticky takzvaným doyenem diplomatického sboru – tedy plní funkci čestného mluvčího a „prvního mezi rovnými“ v rámci společenství velvyslanců. Tato pozice je dána historicky významem, který nunciové zastávali, a je potvrzena i usneseními Vídeňského kongresu z roku 1815.

 

Starobylá služba

Služba apoštolských nunciů je prastará. Už ve 4. století vysílal římský biskup své posly k ostatním významným patriarchům, zejména do Konstantinopole. Z těchto poslů se postupně stali papežští legáti, kteří papeže v určené oblasti zastupovali a reprezentovali jeho autoritu. Ve středověku nebylo neobvyklé, že jako papežští legáti sloužili kardinálové, kteří tak mohli svému poslání dodat ještě navíc váhu svého úřadu. Nunciatury v dnešním slova smyslu začaly vznikat až v 16. století, a to nejprve v převážně katolických zemích, jako bylo Španělsko, Francie, Benátky – tehdy nezávislé – nebo Svatá říše římská. Od doby třicetileté války se ujalo pravidlo, že papežští nunciové většinou zastávají pozici titulárního arcibiskupa, takže jsou co do důstojnosti obvykle na stejné úrovni s místními vrchními představiteli katolické hierarchie.

 

Košatá terminologie

Diplomatický svět si ještě více než církevní sféra potrpí na přesné dodržování protokolu, zdvořilost a také správnou titulaturu. Proto není překvapením, že i papežští vyslanci měli a mají nejrůznější tituly, nejen ten nejobvyklejší – nuncius.

Prvním zvláštním titulem, s kterým jsme se mohli potkat mezi lety 1965 a 1991, byl pronuncius. Ten se používal pro takového diplomatického zástupce Vatikánu, který sice měl všechna práva a povinnosti nuncia, ale politický systém v dané zemi mu nedával automaticky pozici hlavy (doyena) celého diplomatického sboru a tedy i čestnou přednost před všemi ostatními diplomaty. V roce 1991 bylo toto rozlišování ale odstraněno, takže nyní je apoštolským nunciem i ten vatikánský diplomat, který v zemi čestné předsednictví diplomatického sboru nezastává. Česká republika se tohoto zvyku nicméně drží.

 

Vyslanec, ale ne diplomat

Od apoštolského nuncia se významně liší apoštolský delegát. To je také reprezentant Apoštolského stolce, ale bez diplomatického statusu. Apoštolský delegát je vysílán do zemí, s nimiž Vatikán neudržuje diplomatické styky. Jeho úlohou je udržovat styk s místní církevní hierarchií, přičemž se nesmí vměšovat do výkonu místních biskupů, ale nemá žádný nárok jednat s vládou hostující země. Kromě toho se zajímá o situaci církve v dané zemi či regionu a shromažďuje či předává relevantní informace.

Až do osmdesátých let 20. století tak byl například apoštolský delegát zástupcem papeže ve Spojených státech, protože USA dlouho neměly s Vatikánem oficiální diplomatické styky. To se změnilo až roku 1984 a od té doby byl v USA nejprve pronuncius a od roku 1991 nuncius. Apoštolský delegát není formálně diplomatem, takže se na něj nevztahují taková privilegia, jako je například diplomatická imunita.

 

Pražský palác

V Československu a České republice byl vždy svatý stolec zastoupen – alespoň formálně – nunciem. To ale neznamená, že by to zde apoštolští nunciové měli jednoduché. Pražská apoštolská nunciatura vznikla v roce 1919 po vzniku samostatné Československé republiky. Do té doby byli i pro České království určeni nunciové na císařském dvoře ve Vídni. Prvních deset let své existence, tedy do roku 1929, sídlil apoštolský nuncius v Arcibiskupském paláci na Hradčanech, tedy v sídle pražského arcibiskupství. Byla ale pociťována potřeba po samostatném, důstojném a reprezentativním prostoru, a tak se nakonec nunciatura přesunula do Dietrichsteinského paláce v Praze ve Voršilské ulici na Nové Městě.

Palác vznikl v 19. století přestavbou starší budovy. Podle plánu architekta Bedřicha Ohmanna vzniklo honosné novobarokní sídlo a reprezentativní palác. Ten byl dokončen v roce 1891. Na štukové a sochařské výzdobě se podíleli Celda Klouček a Josef Kastner. Je chráněn jako kulturní památka a jako sídlo velvyslanectví požívá takzvané exteritoriality, tedy částečného vynětí z jurisdikce státních úřadů, například i policie, která by do budovy směla vstoupit pouze se souhlasem velvyslance, tedy nuncia.

 

První republika

První nuncius v Československu odevzdal vládě své pověřovací listiny až v roce 1920. Zpočátku byla negativně vnímána jistá protikatolická nálada, která provázela vznik republiky a souvisela s rolí katolické církve ve vztahu k habsburské monarchii. Tento počáteční osten se však podařilo celkem úspěšně otupit a Československo uzavřelo v roce 1928 s Vatikánem „modus vivendi“, který normalizoval vzájemné vztahy.

Pozici apoštolských nunciů v Československu zastávali Clemente Micara (do roku 1923), který se později stal kardinálem, nebo Francesco Marmaggi, který proslul protestním odjezdem z Prahy poté, co československá vláda schválila památku Mistra Jana Husa za státní svátek a lid jej v roce 1925 s velkým nadšením slavil. Posledním předválečným československým nunciem byl Pietro Ciriaci (do roku 1934), který se stejně jako oba jeho předchůdci také později stal kardinálem.

 

Komunistický útlak

Poválečná obnova Československa sice znovu navázala na vztahy s Vatikánem, ale od počátku se objevovaly problémy, protože komunisté byli odhodláni vatikánský vliv sabotovat. Po druhé světové válce sice nunciatura obnovila činnost, ale nový zástupce Svatého stolce nebyl nunciem, ale o stupeň nižším – internunciem.

Svatý stolec tím splnil značně nestandardní a z hlediska diplomatických zvyklostí ponižující žádost československé vlády, která se tak snažila zabránit hrozícímu skandálu: Sovětský diplomat Zorin totiž avizoval, že nehodlá uznat nuncia jakožto doyena diplomatického sboru a usurpoval si tento post pro sebe. Jiní diplomaté, včele s britským, ovšem prohlásili, že za doyena samozřejmě budou považovat nuncia, nikoli Zorina. Jmenování diplomata s nižším statusem tak skandálu zabránilo, ale předznamenalo další vývoj.

Internuncius Ritter musel pro nemoc opustit Československo už v roce 1948 a jeho zástupcem se stal chargé d’affaires Gennaro Verolino, kterého však komunistická vláda označila za personu non grata. Po něm měl převzít misi Ottavio de Liva, ale Československo mu odmítlo přiznat status chargé d’affaires a vyhostilo ho. K obnově tak mohlo v plném rozsahu dojít až po revoluci.

 

Obnovené vztahy

Po roce 1989 se v Československu a v České republice na pozici nuncia vystřídalo několik vynikajících osobností. Giovanni Coppa plnil úlohu československého nuncia od roku 1990 do zániku Československa. Na Slovensku byl nunciem ještě v letech 1993–1994 a v České republice až do roku 2001. Po něm následoval na tři roky Erwin Josef Ender, který se po své české misi stal nunciem v Německu, Diego Causero v letech 2004–2011 a naposledy Giuseppe Leanza, jenž svou funkci zastával až do nedávného odchodu do emeritury z důvodu dosažení kanonického věku 75 let. Funkce nuncia tedy čekala na obsazení.

 

Zkušený diplomat

Papež František jmenoval 21. září tohoto roku novým apoštolským nunciem v České republice arcibiskupa Charlese Daniela Balva. Sedmašedesátiletý vatikánský diplomat pochází z amerického Brooklynu. Na kněze byl vysvěcen 6. června 1976 v New Yorku. Studia absolvoval ve Spojených státech a v Římě, kde na Papežské gregoriánské univerzitě získal nejprve licenciát z biblistiky a posléze také doktorát kanonického práva. Do diplomatických služeb Svatého stolce vstoupil 1. března 1987, působil postupně v diplomatických zastupitelstvech Svatého stolce v Ghaně, Ekvádoru, Chile, v České republice, Jordánsku a na Litvě. 1. dubna 2005 byl jmenován apoštolským nunciem na Novém Zélandu a dalších ostrovech a apoštolským delegátem Oceánie. 17. ledna 2013 následovala nominace do Keni a na post stálého pozorovatele Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a pro lidská sídla (UN-Habitat). Na konci téhož roku, 21. prosince, k těmto funkcím přibylo jmenování apoštolským nunciem v Jižním Súdánu. Nový nuncius má tedy za sebou bohatou a pestrou diplomatickou kariéru. A pojí se s ním i jedna zajímavost – vzhledem k tomu, že v minulosti působil jako rada Apoštolské nunciatury v České republice, mluví i trochu česky.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Známým faktem je, že zdraví ovlivňuje životní styl, dědičnost a prostředí. Kromě těchto faktorů existuje velmi úzký vztah mezi zdravím a emocionálním stavem neboli psychikou člověka. Dlouhodobý stres, tlak a negativní emoce se na celkovém stavu výrazně odrážejí.

 

Uvádí se, že až osmdesát procent nemocí ovlivňuje psychika. Často však postačí změna postoje k tomu, abychom pocítili znatelnou úlevu i na fyzické úrovni. Nechala jsem se inspirovat knihou Zdraví v naší hlavě. Jarmila Mandžuková popisuje základní nemoci a zdravotní potíže a můžeme ji brát jako návod, jak posílit zdraví a vitalitu.

 

Když chybí oheň…

Jako řízením osudu mi kniha přišla do ruky v okamžiku, kdy mě škrábalo v krku a hlavu jsem měla jako velkou dutou kouli plnou ozvěn. Nachladila jsem se, napadlo mě. Ale kdy a kde? S hrnkem čaje jsem zalezla pod deku a ledabyle nalistovala stranu, kde na mě vykoukla kapitola Nachlazení.

Nepříjemné onemocnění je nakažlivé a může být vyvoláno více než dvěma sty viry. Každý dobře zná typické příznaky – vodnatá rýma, kýchání, ucpaný nos a škrábání v krku. Může se přidat únava, bolesti hlavy a zvýšená teplota. Podíváme-li se o krok hlouběji, duševní příčinou potíží je postoj „Nepřibližuj se ke mně“.

Nachlazení je reakcí na mnoho událostí, které se dějí najednou, na zmatek v životě. Znamená ústup a odpočinek od zátěžových situací či konfliktů, které zpracováváme a řešíme. Držíme si jím od těla lidi a situace a snažíme se aspoň na chvíli od nich izolovat. Stavy, kdy jsme rozlámaní, máme rýmu, chraptíme a bolí nás v krku, jsou obranným postojem, abychom nemuseli nic řešit, říkat, reagovat. Už v zárodku se snažíme nemoc potlačit čajem, grogem či horkou koupelí. To nás přinutí zastavit se a vybočit z každodenního stereotypu, které tělo uvítá.

 

Hledání souvislostí

Nachlazení je odvozeno od slova chlad. V tělesné rovině se jedná o prochladnutí těla, v duševní pak o vnitřní chlad. Je nutné se zamyslet nad tím, v kterých oblastech života se tak cítíme a co stav způsobuje. Je důvodem nadměrná pracovní zátěž? Či snad konfliktní vztahy, málo času na rodinu nebo sebe samotného? Jsou na vině negativní a strachuplné myšlenky? Proč se z našeho života vytratil pomyslný oheň, tedy spontánní radost a nadšení?

Je na čase přehodnotit dosavadní způsob života. To je cesta k řešení problémů nejen s nachlazením, ale i dalšími nemocemi. Nasnadě je řada otázek: umím najít rovnováhu mezi prací a odpočinkem? Umím vůbec odpočívat? Z čeho se raduji? Co mě zatěžuje nejvíc?

Všichni to známe: prožíváme-li radostné vzrušení, tělo se naplňuje silou a nám se zdá, že máme tolik energie, že bychom pohnuli skálou. Buďme proto zapálení, žijme radostně, naučme se vytěsnit okolnosti a lidi, kteří nám do života nic nepřinášejí, naopak nám ubírají. Život je příliš krátký a křehký na to, abychom se trápili.

I já jsem se zastavila a uvědomila si, že příliš pracuji, čas na práci a rodinu se mi slévá v jeden a hranice mezi nimi je téměř nepatrná. Uvědomila jsem si i určité vztahové nesrovnalosti. Promlouvala jsem k sobě nahlas a pravdivě si odpovídala. Došlo mi, že nachlazení přišlo právě včas a rozhodla se pro změnu.

 

Prokousat se životem

Zdravý chrup je nezbytný nejen pro krásu, ale i pro zdraví. Je důležitým předpokladem pro správné trávení a vstřebání potravy. Znám dost lidí, kteří s ním mají opakované problémy. I přes veškerou péči a prevenci mají neustálá trápení.

Bolesti zubů jsou velmi nepříjemné. Většina lidí ihned sahá do domácí lékárničky a polyká jednu tabletku za druhou. Zuby jsou nejtvrdším orgánem lidského těla a je zřejmé, že signalizují pevnost, rozhodnost a vitalitu. Jejich kvalitou si vytváříme pevné základy pro život. Svoji pevnost a odolnost ztrácení, když ztrácíme půdu pod nohama a bloudíme na své cestě, jsme nerozhodní, nevíme, jakým směrem se vydat a nechceme si přiznat hlubší problém. Duševní příčinou obtíží je postoj „Nemohu to překousnout“.

Pokud se dostatečně neprokousáváme životem, máme zřejmě nižší sebevědomí, sebehodnocení a odvahu. Špatný chrup můžeme mít proto, že je něco, s čím se nedokážeme dlouhodobě smířit. Může to být křivda, bolest nebo trápení.

 

Logická symbolika

Zubní kaz ukazuje na oslabení nedůvěrou a strachem. Kazí se něco v oblasti vlastní obrany, převládá nedůvěra a nedostatek sebevědomí. Změklá sklovina má za následek ztrátu odvahy a obavy z čehokoli. Zubní kámen značí člověka ovládaného slabostmi, konzumním a povrchním životem. Jedinec s parodontózou má narušenou sebedůvěru a na určité oblasti života, například vztahy, zcela rezignoval. Uvolňování chrupu ukazuje na úpadek vitality. Člověk je nespokojený, takřka bez života. Nepokusí-li se o změnu, začnou zuby vypadávat, což značí životní stagnaci a určitý pocit odevzdání.

Nenechme se trápit zbytečně dlouhým rozhodováním. V případě nutnosti je třeba se postavit problému čelem a začít jej řešit hned. Postupně se zvýší důvěra sebe i ostatních. Uzdravení zubů přinese pocit vlastní hodnoty, odvahy a životní sílu. Nikdo jiný za nás život žít nebude, právě my jsme strůjcem svého štěstí.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Pixabay a brana-knihy

Před čtyřmi lety jsme dobývali zámek Hrubý Rohozec a s jeho kastelánem Jiřím Holubem prošli objekt od sklepení po věž. Proto jsme se přijeli po čase podívat, co nového se na zámku událo a děje. Zámek, který stojí na okraji Turnova nad Jizerou, byl naším hostitelem v srpnu letošního horkého léta.

 

V roce 2014 jsme dobyli Hrubý Rohozec, tehdy jsme navštívili dva okruhy, kolik jich můžeme vidět dnes?

Prakticky jsme se ustálili na třech. Kromě reprezentativní trasy prvního patra a soukromého druhého patra zámku, jsme otevřeli ještě podzemí a přízemí s technickým a služebnickým zázemím. Dalším okruhem je zkrácená prohlídka pro děti a ta se krásně prolíná všemi třemi okruhy.

 

 

Prozraďte víc o třetí trase, jež míří i do sklepení…

Třetí prohlídkový okruh je zaměřený nejen na nejstarší historii tehdy ještě markvartického hradu z roku 1300, který se dnešnímu zámku moc nepodobal, ale míří také na místa, která užíval zámecký personál. Návštěvník se tak zastaví před vstupem do zámku, kde mu ukážeme všechny detaily, kterých si při příchodu nevšiml a které krásně odkazují na hrad i předchozí rody, jež zámek vlastnily, ukážeme mu nejen pískovcové podobizny majitelů ze 16. století, ale také hladomornu, bývalé přízemí, které se vyrovnáním nádvoří dostalo do podzemí, projdeme sklepy zásobovací i ledniční, zastavíme se v bývalé černé kuchyni, ukážeme, kde byla chlebová pec a kde spávala kuchařka a prohlídku ukončíme v Lokajně a Vrchnostenské kanceláři. Je to příjemný přibližně půlhodinový okruh, který trochu osvětlí i staletí před tím, než na zámek přišel poslední rod Des Fours, kterému jsou věnovány oba hlavní okruhy.

 

Hrubý Rohozec je státní zámek a národní kulturní památka, která leží ve stejnojmenné městské části na severozápadním okraji města Turnova, v části Hrubý Rohozec. Je obklopený nevelkým anglickým parkem, nabízí svým návštěvníkům prohlídku více jak třiceti bohatě zařízených místností, které dříve sloužily jako reprezentační a obytné pokoje příslušníků původem francouzské hraběcí rodiny Des Fours Walderode.

 

Máte speciální okruh pro děti, je jednoduché je zaujmout?

Práce s dětmi je samozřejmě specifická. Záleží na tom, jaká věková skupina se na prohlídce sejde, zda jsou děti stydlivé, nebo naopak až moc akční – jednoduché to ale samozřejmě není. Snažíme se výklad přizpůsobit, vést jej spíš formou otázek, ukázat takové to logické propojení prostor, jako kde se vařilo, kde se to, co se uvařilo, snědlo. Začínáme v zámecké kuchyni v přízemí, končíme v ložnici a herně posledních zámeckých synků ve druhém patře. Trasa nemá daný text, ani prostory, záleží na průvodci, který odhadne, nakolik se dá s jeho skupinkou pracovat, ale snažíme se nepřekročit třicet minut, to je tak akorát odpovídající doba, kterou děti vydrží.

 

 

Jak se vyvedl letošní den pro ně zaměřený v květnu?

Jednou až dvakrát za sezonu se snažíme uspořádat den pro děti v zámeckém areálu. Akce probíhá hlavně v parku, kde jsou stánky, tvůrčí dílničky, historický kolotoč, děti tu mohou vyzkoušet jízdu na ponících, stát se pravým rytířem nebo princeznou, projdou pohádkovou stezku, poslechnou si písničky, zatančí si s nimi Honza Popleta, letos jsme měli připravenou i dračí svatbu, která spojovala celý program. Do toho všeho je možné se tu pořádně vyřádit, projít si už zmiňovanou dětskou prohlídku, pobavit se, vyzkoušet si barmanskou dílničku, střelbu z kuše, zkrátka, když vyjde počasí, dá se tu prožít opravdu příjemný den. Podle reakcí návštěvníků se letošní druhý ročník povedl, tak doufám, že nám bude i v příštím jarním termínu počasí přát, jako tomu bylo letos.

 

Také, zdá se mi, změny „postihly“ park – co je v okolí zámku nového?

Park před několika lety získal finanční injekci OPŽP, tedy Operačního programu životního prostředí, takže změnou určitě prošel. Peníze, které bychom z rozpočtu dohromady nikdy nedali, pokryly vykácení suchých a život ohrožujících stromů, vysázení nové zeleně, záhonů trvalek a okrasných keřů. Přestal být tou ne moc udržovanou džunglí, ale pomalu se začíná podobat anglickému parku, který vysázeli poslední majitelé zámku někdy v druhé polovině devatenáctého století. V současné době hledáme ve státních rezervách nějakou ukrytou dotaci na parkové cesty nebo na opravu zámecké zdi, bazénku v jeho přední části, či vyhlídkové jeskyně, která je nedílnou a oblíbenou součástí návštěv Hrubého Rohozce.

 

Sezona se blíží ke konci, jak letošní hodnotíte? Jací jsou vlastně současní zájemci o historické památky?

Za sebe mohu říct, že jsme ji snad ustáli se ctí! Letošní byla hodně komplikovaná horkým počasím, které bylo znát i na samotných návštěvnících, sluncem uondaných a připravených vybuchnout kvůli zdánlivé maličkosti, nad kterou by jindy mávli rukou. Perné to měli i průvodci, provázet vedrem zneklidněné turisty po zámku, kde například ve druhém patře teplota dosahovala třiceti osmi stupňů, nebylo jednoduché ani pro jednu stranu. A přesto se vše povedlo. Nikdo si výrazně nestěžoval, většina od nás odcházela s poděkováním a úsměvem na rtech. Nás, zámecký personál, zachraňovala večer co večer krásně studená řeka Jizera, která pod zámkem protéká. Sotva jsme zavřeli, vyrazili jsme se na hodinu potopit do báječně osvěžující vody na jez v Dolánkách, a tam ze sebe dostali celý perný den a sto stupňů přehřátí z práce. Pro mě osobně to bylo léto, jak má být – plné slunce, krásných teplých večerů, skvělé party, která se letos na zámku sešla a užila si prázdniny, co strašně rychle utekly, společně se mnou a ostatními stálými zaměstnanci.

 

 

Kolik vás na zámku pracuje?

Co se stálého personálu týče, zámek uživí kastelána, uklizečku, stálou průvodkyni, půl zahradníka a údržbáře.

 

Potřebujete tedy na léto pomocníky. Je těžké vychovat dobré průvodce? Vracejí se?

V létě se naše řady rozrostou o brigádníky. Bývá jich pět až šest na jeden provázecí den, kdy musí pokrýt všechny čtyři prohlídkové okruhy. Každých patnáct až dvacet minut někdo odchází, všichni umí všechno, a tak je i pro ně den pestřejší, když se podaří nechodit stále jen jeden okruh, ale pěkně je prokombinovat. Já si svoje průvodce hýčkám a oni to moc dobře ví. Většina z nich mi nastupuje, když jim je patnáct, šestnáct let a vydrží do pětadvaceti, než ukončí vysokou školu. Jsou tu rádi, berou to tu jako svoje doma, a to je pro zámek skvělé – jakmile k němu získají vztah, vypadá text a prezentace objektu úplně jinak, než když to berou jako povinnou praxi nebo brigádu, která má vydělat na nový telefon, a tím to končí. Občas mají tendence vyzkoušet i něco jiného a jdou na jiný objekt, ale většina se rychle a ráda vrací, protože třeba nenajdou tak přátelské a rodinné prostředí, na které jsou z Rohozce zvyklí. Osobně jsem na svoje „děti“, jak jim říkám, a to i těm, kterým už dneska táhne na čtyřicet i víc a občas zavítají, aby si zaprovázeli, strašně hrdý a jsem rád, že se v nich podaří zažehnout zájem o památky, historii, práci na hradech a jdou v budoucnu v mých stopách. Mám už obsazených dobrých pár hradů a zámků lidmi, co prošli za těch cirka dvacet let „holubí školou“ a teď spravují vlastní objekt.

 

 

Hradozámecká noc – milují ji návštěvníci. Jak se k ní staví průvodci? Baví je učit se jiné texty?

My od fochu bereme tuto noc jako takové ukončení hlavní sezony. Naštěstí není daný nějaký pevný program, každý ji může pojmout po svém. Někteří pořádají koncerty a kulturní vystoupení, jinde probíhají přednášky, někde dělají takzvané prohlídky po anglicku, kdy se návštěvník nemusí trápit s průvodcem a projde si objekt sám bez doprovodu. Je to různé. My jsme před lety vsadili na hrané prohlídky, které se motají kolem historie, osobností a dění na Rohozci. Hned první rok jsme vzbudili emoce prohlídkami, které jsme směřovali do padesátých, šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy se tvořily nové politicky koncipované expozice i texty. Hrané prohlídky měly ohromný úspěch, tak jsme u nich už zůstali. Každé dva roky obměňujeme téma a hrajeme něco jiného. Jak už jsem zmínil, začínali jsme bláznivým socialismem, poté jsme pohřbívali starého pána – našeho majitele z počátku dvacátého století. V dalších jsme se třeba věnovali modernizaci zámku a zavádění elektřiny, v předposledním ročníku pak balonovému létání a letos jsme to vzali přes tetičku Mitsko Coudenhove, první Japonku, která dostala titul rakousko-uherské šlechtičny a byla s naší rodinou propojena.

 

 

Předpokládám, že scénáře píšete sám, kde čerpáte témata a jak s nimi nakládáte? Nakolik je povolena fabulace?

Scénáře píšu samozřejmě sám – když už jsem ten spisovatel, že ano. Vždycky se děsím, jak rychle utekly dva roky a musím zase napsat něco nového. To se pak lituju, kňourám, že nemám nápad, a vzdychám a dělám všechno pro to, abych nic psát nemusel, ale nakonec se to zlomí a jsou z toho nové hrané prohlídky. Základem nočních prohlídek je podle mě to, aby byly vtipné – návštěvníci se na ně jdou pobavit a ne se zamýšlet nad smrtelně závažnými tématy. Mám naštěstí skvělé herce z řad průvodců, kteří se nestydí a dokážou texty skvěle prodat. Naše nočky (noční prohlídky) jsou tím docela proslulé a těší mě, že nám na ně chodí návštěvníci opakovaně. Co se týče fabulace, držíme se jen postav a některých faktů, ale jinak jsou kompletně smyšlené a dost často vyhnané do úplného absurdna – asi jako moje knížky pro děti, však to asi nemusím obhajovat.

 

 

Chci-li se zúčastnit noční prohlídky, co pro to musím udělat?

Rezervační systém spouštíme vždy prvního srpna, aby byl měsíc času na obsazení prohlídek. Určitě se nevyplatí rezervace podcenit, bez nich totiž na naši Hradozámeckou noc nemáte šanci. Jsme limitovaní prostory, do skupiny se bere přibližně třicet lidí, každých dvacet minut od osmé hodiny večerní do jedenácté, takže zámek na HZN pojme cca tři sta lidí. Dost návštěvníků nechává rezervaci na poslední chvíli, a tak se stává, že poslední týden před prohlídkami zvoní v intervalech co tři minuty telefon, do kterého opakujeme stále dokola stejnou frázi – bohužel, už je úplně plno, zkuste to za rok. Takže doporučím včasnou rezervaci, aby na vás vyšel vámi vybraný čas!

 

A ještě k zámku jako takovému: jak pokračuje soudní spor o vlastnictví zámku? Stále je na bodě mrazu?

Nejlíp by to vystihl název úspěšného filmu Nekonečný příběh. Kauza zatím nemá ani vítěze, ani poraženého, zámek je pořád okleštěný o finance a větší stavební a záchranné práce kvůli nedořešené kauze Walderode. A jak to s rychlostí českého soudnictví vypadá, ke konci se to nijak nechýlí. Uvidíme, co přinese příští rok, ale vypadá to, že minimálně ještě dvoje nebo troje noční prohlídky budu muset vymyslet.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Jiřího Holuba

Pod rukama mu ožívají staré vinylové desky. Místo na smetišti končí jako žádaný artikl různých internetových obchodů. Už čtyři roky vyrábí Jan Čížek pod značkou loop-store originální hodiny, svatební oznámení a pohlednice z gramodesek. „Od začátku nad celým nápadem nepřemýšlím jako nad prostředkem, jak zbohatnout. Pohání mě radost z toho, co mi vzniká pod rukama,“ říká jednatřicetiletý olomoucký podnikatel, který sám sebe nezdráhá označit za snílka. Povídali jsme si s ním nejen o snech, jež pomalu mění ve skutečnost.

 

 

Kdy jste prodal svůj první vlastnoruční výrobek?

Začalo to už na základní škole. V šesté třídě jsem kamarádovi ze staré nabíječky vyrobil brzdové světlo na kolo. Ta nabíječka byla vlastně první předmět, který jsem upcykloval. Dokonce jsem si tím vydělal pár korun a koupil si za ně časopis ABC.

 

Co je upcyklace?

Upcyklace je proces, v rámci něhož se z odpadového materiálu a nepotřebných věcí stávají nové materiály a produkty. Tento termín poprvé použil v roce 1994 Reiner Pilz z technologické společnosti Pilz GmbH. Upcyklace ale existovala dávno předtím, než získala svůj název. Jak to? Kdykoli si lidé nemohli dovolit nové spotřební zboží, tak si je, často improvizací, vyráběli ze starých věcí. Levným a nenáročným způsobem zachraňovali oblečení, renovovali nábytek, vyráběli dekorace… V dnešním slova smyslu je upcyklace synonymem pro zachování tradičních hodnot a šetrný přístup k přírodě. V postmoderní společnosti je zároveň vzdorem vůči konzumnímu způsobu života.

 

Pamatujete si, kdy jste vyrobil první hodiny z vinylové desky?

Při rekonstrukci pokoje mi bylo líto vyhodit staré poničené hodiny – než letěly do popelnice, vyndal jsem z nich funkční strojek, který jsem následně použil při výrobě prvních gramohodin. Ty vznikly tak, že jsem jednou večer do staré vinylové desky pilkou vyřezal jednoduchý motiv. Hodiny jsem vyfotil, sdílel je na Facebooku a mezi přáteli to vzbudilo nečekaný ohlas. Líbily se jim.

 

To byl impuls, díky němuž jste začal přemýšlet o vlastním podnikání?

Zkusil jsem vyrobit ještě jedny a vážně mě to bavilo. Blížily se Vánoce a já si řekl, že si zaplatím prodejní místo na vánočních trzích a nějaké vinylové hodiny prodám. Vyrobil jsem dvacet různých motivů a prostě to riskl. Zboží pro své první zákazníky jsem připravoval několik týdnů. Byl jsem v té době zaměstnancem, takže jsem neměl zkušenosti s podnikáním, hodinářstvím, rýsováním na počítači, obalovým materiálem… Ve všem jsem byl samouk. Tenkrát jsem sice nic nevydělal, ale ani neprodělal. Ta zkušenost mě však utvrdila v tom, že se výrobě vinylových hodin začnu věnovat navážno.

 

 

Měl jste hned představu, jak na to?

V roce 2014 mě inspiroval podobný zahraniční koncept. Ve francouzském Bordeaux jsem natrefil na malý krámek, kde bylo všechno, co zde prodávali, nějakým způsobem upcyklované. Staré věci tu dostávaly nový smysl. Měli tu kšandy a opasky z hasičských hadic, tašky z autoplachet a také hodiny z vinylových desek. Právě ty mě zaujaly nejvíc. Už jako dítě jsem si vydržel dlouhé hodiny hrát s gramofonem, takže mi ten nápad byl docela vlastní. Navíc jsem věděl, že nechci být doživotně zaměstnancem s dvaceti dny dovolené ročně, ale že by mě lákalo přesně tohle: mít volnost a něco vyrábět. Výrobě gramohodin se věnuji čtyři roky a sortiment výrobků postupně rozšiřuji – dnes dělám i svatební oznámení, pohlednice a pomalu začínáme s výrobou mozaikových obrazů.

 

Co se týká výrobního procesu, motivy do výrobků z vinylu si vyřezáváte sami?

Nevlastním všechny potřebné stroje a technologie, některé výrobní operace pro mě tak dělají externí firmy. Jako pro začínajícího podnikatele je to pro mě snazší – nesplácím stroje, neplatím jejich trvalou obsluhu, nemusím si pronajímat větší prostory. Funguje to tak, že ode mě dodavatel dostane přesné zadání, a jakmile má hotovo, pokračujeme u nás v dílně. Ta výroba tedy není stoprocentně ruční. Ono by to šlo udělat od A do Z ručně, ale velmi by se to prodražilo, takže dnes kombinujeme strojní výrobu, založenou na vyřezávání laserovým paprskem, s ruční prací.

 

 

Kolik vás pod značkou loop-store pracuje?

Záleží na období. Dlouhodobě jsme tu dva, v poslední době tři, ale v předvánočním období nás v dílně bývá i deset. Podařilo se mi najít využití pro starší typ gramodesek, tzv. šelakové gramodesky, které jsou tvrdé a křehké. Z těch jsme začali s mou první zaměstnankyní, paní Andreou, která má třetí stupeň tělesného postižení, vyrábět mozaikové obrazy. Mým snem je brzy založit chráněnou dílnu nebo sociální podnik. Díky němu bych chtěl zaměstnávat co nejvíc osob se zdravotním hendikepem. Pomalu se poohlížím po prostorách v centru Olomouce, které by byly bezbariérové a kde by mohla být současně dílna, prodejna, případně i galerie. Chci podnikat eticky a dělat to, co je mou silnou stránkou – rukodělnost. Přitom si zachovat ekonomickou prosperitu a podporovat místní dodavatele a komunitu lidí, s níž sdílím stejné město či region.   

 

Získal jste více svobody, kterou jste si od vlastního podnikání sliboval?

Určitě. Na léto vždy odjíždím s dodávkou a karavanem do Anglie, kde dva měsíce žiju. Sbalím si s sebou část svých výrobků a prodávám je na dece, nebo na upraveném lehátku přímo na ulici. Teď naposledy jsem vylepšil i logistiku. Zboží už nevozím každý den na kole, ale pořídil jsem si třicet let staré motokolo Piaggio, které utáhne i menší vozík. Má tak slabý motor, že do kopce musím šlapat, ale ideálně to dotváří celkový dojem z mého „stánkaření“.

 

 

Máte nějaké podnikatelské zásady?

Určitě na trhu nechci konkurovat cenou. Při hromadné výrobě hodin z asijských komponentů bych zákazníkům mohl nabídnout naše výrobky za lepší cenu, ale já se snažím k výrobě i materiálům přistupovat odpovědně. Mohl bych místo krabic s podílem recyklátu, do kterých balím zboží, používat ty běžné bez recyklačních přísad. Dokonce by to bylo levnější. Stejně tak bych k výrobě hodin mohl místo gramofonových desek používat levná plastová kolečka. Vizuálně by to vypadalo stejně, ale nekorespondovalo by to s mou podnikatelskou filozofií. Navíc chci lidem, kteří pro mě pracují, platit adekvátní mzdu, podnikat udržitelně, využívat lokální zdroje a být eko-friendly. I když se moje hodiny mohou zdát dražší (v e-shopu se jejich cena pohybuje mezi 350 a 1250 korunami), byl bych rád, aby zákazník věděl, co je přidanou hodnotou. Vyšší cena se vždy nemusí rovnat vyšší zisk.

 

Nabízí se otázka, kde gramodesky pořád berete…

Úplně všude. Těch cest, jak se ke mně dostávají, je několik. Jednak staré desky nakupuju po bazarech – těch klasických i internetových. Dost jich mám také z Anglie, z charitních skladů. Další přísun je pak od lidí, co s gramodeskami obchodují. Ty poškrábané nebo jinak poničené od nich vykupuju za zbytkovou cenu. Nebo se na mě už lidi obracejí sami od sebe. Teď mi třeba psala jedna paní z Olomouce, že má doma spoustu desek, a neví, co s nimi, tak ať si pro ně přijedu. Legrační někdy je, že si zákazníci mohou myslet, že jsem rozřezal desku Waldemara Matušky, abych z ní vyrobil hodiny, ale tak to není. Vyrábím jen z nefunkčních nebo poškozených elpíček. Do Matušky bych opravdu nikdy neřezal… (Směje se).

 

Dá se říct, o jaké motivy mají zákazníci největší zájem?

Obecně nejoblíbenější jsou hudební motivy. Třeba Elvis Presley nebo Beatles. Populární jsou ale i městské reliéfy… Vždycky záleží také na tom, kde se výrobek zrovna prodává. Internetu kraluje hudba, na městských trzích s ručními výrobky zase vždycky letí hodiny a pohlednice s tematikou daného města.

 

Vzpomenete si, jaký nejbizarnější motiv jste vyráběli?

Jedna zákaznice si přála do hodin vyřezat chmelovou paličku, hasiče, chameleona a křesťanský kříž. Z našeho pohledu to byl takový nesourodý pelmel, ale pro ni to bylo důležité. Chtěla hodiny věnovat svému manželovi, který byl věřící, dobrovolný hasič, měl rád pivo… zkrátka každý ten symbol nějak souvisel s jeho životem.

 

A co zpětná vazba? Ozývají se vám zákazníci, jaký měl ten který výrobek úspěch?

E-mailů a komentářů chodí plno. Že třeba někdo plakal dojetím a tak. To je krásné. Osobně mě ale nejvíc potěší, když se k nám zákazníci vracejí. Kapitola sama o sobě jsou pak svatební oznámení, která vyrábím z malých gramodesek, tzv. espéček. Na zadní straně mají magnet, takže si je lidé často vystavují jako umělecká díla. A propagují se po celé republice úplně samy, aniž bych jejich prodej jakkoli marketingově podporoval. Je to jednoduché – vyrobíte jich na svatbu třeba třicet a mezi těmi třiceti svatebčany se vždy najde pár, který chystá svatbu, a tato vinylová svatební oznámení mu přijdou originální, takže si je také objedná a vyrobí se jich dalších třicet, a tak putují po celé republice a dokonce i za hranice. Od začátku roku jsme jich v různých variantách vyrobili přes tři tisíce. 

 

 

S jakými problémy se jako živnostník potýkáte?

Můj největší problém je asi to, že si stále ještě nemůžu dovolit, abych měl nastálo víc zaměstnanců: někoho na výrobu, na marketing, na běžnou denní agendu a administrativu. Často se všem těm věcem věnuji sám. Chvíli třeba dělám zakázkové hodiny, následně design svatebního oznámení, pak vyrábím hodiny… a to není dobře, nemůžete střílet jednou flintou na deset zajíců. Potřeboval bych z toho malého živnostníka zkrátka ještě trošku povyrůst. Řešil jsem také problém, kdy mě loni jeden obchodní partner podvedl, občas mám starosti s byrokracií… Na druhou stranu jsem nikdy nevyhořel, nikdo mě nevytopil… takže vlastně žádné vážné problémy nemám.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: loop-store

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test