český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Legenda o dívce, která byla zavřena ve věži, popisuje hrůzný příběh o krutém otci, jenž neváhal jedinou dceru věznit, aby ji až do sňatku uchránil před nebezpečím okolního světa. Dívka se však zasnoubila s Bohem, a plánovaný sňatek odmítla. Když otec pochopil, že se své víry nevzdá, neváhal ji udat, ačkoli dobře věděl, že bude jako křesťanka popravena.

Z vyprávění o svaté Barboře stydne krev v žilách. Je to jeden z nejhrůznějších příběhů, které si všímají rodičovské krutosti a bezcitnosti. Dívka se narodila zřejmě v druhé polovině 3. století v Nikomédii na území Malé Asie jako jediná dcera bohatého kupce, a byla prý velice krásná. Její matka brzy zemřela, a tak byla Barbora vydaná všanc svému otci a jeho výchově v ryze pohanském duchu.

Legenda podrobně líčí, jak se Barbora dostala ke křesťanství, jak si dopisovala s jistým křesťanským učencem, jenž za ní poslal kněze, od kterého křest přijala. Dále líčí, jak se Barboře podařilo z věže, kde ji otec věznil, uprchnout, jak doputovala až ke skále, která se před ní otevřela a nabídla jí úkryt. Přesto přese všechno otec dceru dostihl a odvlekl ji zpět. Znovu ji uvěznil ve věži, kde ji mimo jiné trápil hlady a nutil, aby se podvolila, vzdala se křesťanství a provdala se za muže, kterého jí vybral. Barbora však neustoupila ani o krok, a tak ji otec vlastnoručně odvlekl k soudci Marcianovi, zanícenému nepříteli křesťanství, kde dceru udal. Musela podstoupit kruté mučení a bičování, ale Kristus údajně její rány do rána zahojil. Barbora dál trvala na svém, a tak byla odvlečena k popravišti, kde jí její otec vlastnoručně uťal hlavu. Legenda ještě říká, že v tu chvíli oblohu proťal blesk a jediným zásahem nelítostného otce zabil.

 

Na starých lodích visel obraz svaté Barbory nad vchodem do komory se střelným prachem, které se proto říkalo Barbora. Od jména světice je odvozen také název pro barbituráty, neboť německý fyzik Adolf von Baeyer objevil kyselinu barbiturovou právě 4. 12. 1864 na svátek svaté Barbory.

 

Začátkem prosince

Svatá Barbora z Nikomédie byla asi opravdu sťata mečem, a to roku 306 za vlády císaře Galeria Valeria Maximina zvaného Daia, který byl známý brutálním pronásledováním křesťanů, jež započalo za panování neblaze proslulého císaře Diokleciána. Ostatky světice se údajně okolo roku 1000 dostaly až do dómu sv. Marka v Benátkách, a odtamtud později putovaly dál, na nedaleký ostrov Torcello taktéž v Benátské laguně.

Katolická církev svatou Barboru řadí mezi mučedníky a od 14. století patří k nejoblíbenějším světcům vůbec. O století později byla přiřazena ke skupině Čtrnácti pomocníků v nouzi. Stala se patronkou věží, a také dlouhé řady lidských profesí: horníků, zedníků, pokrývačů, architektů, stavebních dělníků, kovářů, kameníků, tesařů, sedláků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, hasičů, ale i zvonařů, zvoníků či hrobníků. Chrání utiskované dívky i zajatce obecně. Ochraňuje proti nouzi, moru, požáru, bouřce a horečce.

Svátek sv. Barbory se slaví 4. prosince a jako takový je první předzvěstí vánočních svátků a Štědrého dne. Světí se jen dva dny před svatým Mikulášem a v mnoha zemích proto tito dva světci částečně splývají. Leckde děti obdarovává společně se svatým Mikulášem právě svatá Barbora.

Také v Čechách vstoupila do řady lidových zvyků a obyčejů. Dříve si v tento den lidé nasazovali různé masky, ve středověku se křesťanské oslavy často prolínaly s magickými a pohanskými rituály, později se hrála divadelní představení o osudu této světice, jak dokazuje řada dochovaných barokních her ze 17. a 18. století. V 19. století chodívaly po venkovských domech a staveních dívky zabalené do bílých prostěradel či šatů se závojem, což mělo symbolizovat Barbořinu čistotu a nevinnost, někdy měly dokonce pomoučený obličej a přes něj sčesané dlouhé vlasy, které jej zcela překrývaly. Takto zamaskované dívky chodívaly zásadně ve dvojicích, přičemž jedna nesla v ruce košík s jablky, ořechy a cukrovím pro hodné děti, druhá metlu nebo vařečku pro děti, které v uplynulém roce zlobily. Někdy k tomu maskované dívky zpívaly píseň o svaté Barboře, jindy strašily slovy „mulisi, mulisi“, což byl jen zkomolený příkaz „modli se, modli se“.

Jeden z nejznámějších lidových svatobarborských zvyků se dochoval kupodivu dodnes. Dokonce i ve velkoměstech se počátkem prosince objeví ve většině květinářství anebo u pouličních prodejců svazky větviček uřezaných z ovocných stromů. Podle tradice by se měly tyto „barborky“ uříznout právě 4. prosince na svátek svaté Barbory, dát do vázy s vodou a počkat, jestli do Vánoc rozkvetou. Někdo věří, že mu rozkvetlé barborky přinesou štěstí, někdo je dokonce skálopevně přesvědčený, že rozkvetlé barborky signalizují, že v rodině se bude konat následující rok svatba.   

 

Barbora jako inspirace

Bylo by s podivem, kdyby světice, která se těší tak značné oblibě, vážnosti a úctě, minula svět umění. Často byla znázorňována v dlouhém oděvu s pásem, někdy i s pláštěm, jenž symbolizuje ochranu. Ovšem nejčastěji je k vidění s věží, která má tři okna.

Podle legendy totiž nechala uvězněná Barbora ve věži vezdít tři okna namísto dvou, jak původně naplánoval její otec, aby tak vzdala úctu Boží Trojici. Barbora někdy třímá věž v rukou, jindy věž stojí u jejích nohou. V některých případech umělci přidali Barboře ještě kalich či hostie, palmovou ratolest, pochodeň, meč, pštrosí pera nebo dělovou hlaveň. Všechny tyto symboly pochopitelně vzešly z různých verzí svatobarborské legendy.

Světice se často vyskytuje ve společnosti Kateřiny Alexandrijské a Markéty Antiochijské, jak se stalo i v případě monumentálního barokního sousoší na druhém pilíři Karlova mostu. I když některé prameny uvádějí jako autora Jana Brokoffa, ve skutečnosti tuto plastiku vytvořil jeho teprve devatenáctiletý syn Ferdinand Maxmilián Brokoff. Jiné prameny připouštějí, že na sousoší pracovali oba dva. Na čem se ovšem prameny shodnou, je osoba mecenáše. Sousoší svatých panen financoval císařský rada a přísedící zemského soudu Jan Václav Obytecký z Obytec, jak napovídá jeho znak na podstavci svaté Markéty, stojící napravo. Sokl pod svatou Alžbětou, stojící nalevo, zdobí znak jeho manželky. Svatou Barboru i s její obligátní věží autor umístil doprostřed. Na jejím podstavci stojí latinský nápis, který v českém překladu zní: Modlete se za nás nyní i v hodině smrti.

Svatá Barbora rovněž „působí“ na rozhraní Starých zámeckých schodů a ulice Na Opyši. V ruce drží mučednickou palmovou ratolest a z boční strany u levé nohy samozřejmě spatříme její druhý atribut – věž. Socha neznámého autora přibližně z poloviny 17. století je umístěna na zdi v místech, kde bývalo popraviště pro delikventy šlechtického původu, jako kdyby bylo prostředí popravišť Barboře jednou provždy souzené.

 

Barbora pro stavitele

Svaté Barboře byla zasvěcena i hřbitovní kaple v Apolinářské ulici na Novém Městě. Kaple původně sloužila klášteru alžbětinek při kostele Panny Marie Bolestné Na Slupi. Má oválný půdorys a v interiéru je nástropní freska, znázorňující apoteózu této světice. Hřbitov již neexistuje, ale kaple zde dosud stojí.

Ovšem pokud bychom chtěli určit, který z umělců složil svaté Barboře největší stavební hold, pak bez zaváhání naše cesta povede do Kutné Hory a k jejímu římskokatolickému filiálnímu kostelu. Zdejší pětilodní gotická katedrála svým způsobem nemá – alespoň v českém rozměru – obdoby. Výstavba byla zahájena ve 14. století a je spojena s proslulou parléřovskou hutí. Na její činnost navázala řada dalších vynikajících stavitelů a umělců, výraznou stopu zde zanechal také český fortifikační stavitel a architekt Benedikt Rejt. Jeho kroužená klenba hlavní lodi doslova bere dech. V polovině 16. století musela být stavba na nějaký čas přerušena, posléze došlo i k částečné barokizaci a současná podoba pochází z přelomu 19. a 20. století, přesto se podařilo uchovat dominantní gotický charakter chrámu.

 

 

Ovšem s Barborou toto místo souviselo už dávno předtím, než zde kutnohorští nechali postavit tento velkolepý chrám. Kdysi zde stávala malá kaplička, zasvěcená svaté Barboře coby patronce horníků, protože horníci byly od nepaměti symbolem i součástí Kutné Hory. Nelze se proto divit, že byl svaté Barboře zasvěcený i pozdější chrám. Stojí na ostrohu nad říčkou Vrchlicí a hrdě se rozhlíží do krajiny. Byl vybudovaný na náklady měšťanů, což byl ve své době jev nebývalý a mimořádný. Stal se i jakýmsi symbolem napětí, jež tehdy panovalo mezi Kutnou Horou a Prahou, a tak i kutnohorský chrám musel ustát srovnání s pražskou katedrálou. Výjimečnost tohoto svatostánku trvá dodnes, v roce 1995 bych chrám zapsaný na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kdyby jej viděla svatá Barbora, jistě by byla spokojena.

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka  

Sto let republiky velí – vydejme jí k narozeninám knížku. Ve shodě s ostatními autory reagovala publicistka Renáta Šťastná, která navázala na loňský Vzpomínkomat (psali jsme o něm v prvním čísle letošního ročníku) a sestavila převážně fotografického průvodce po stech letech státu očima obyčejných lidí, jež nese jméno Retro republika.

 

Postupně vzpomíná na rodinné události, které v podstatě prožívá každý z nás, připomněla osobnosti jí blízké a milé, v rozhovorech představila některé pamětníky a ukázala jisté mezníky každodenního života. Nutno podotknout, že s Retro republikou se dobře vzpomíná, každý přece má některou z věcí, jež se objevují na snímcích z bohatého autorčina archivu, doma. Ostatně všichni rádi vypravují, jaké to bylo kdysi, rovněž nad fotkami se dobře vybavují dávné chvíle.

 

 

Je nasnadě, že taková publikace se musela vypravit do světa s pořádnou parádou. Křest knihy se uskutečnil v Knihkupectví Kosmas v Praze na Letné v pondělí 12. 11. 2018. Kmotři dorazili rovnou tři – herečka a zpěvačka Aťka Janoušková, moderátor a publicista Václav Žmolík, které doplnil moderátor a bavič Slávek Boura. Všichni v bodrém hovoru s nakladatelem Pavlem Mészárosem vzpomínali na doby minulé. Nutno podotknout, že paní Aťka tvrdila, že si nic nepamatuje, ale opak byl pravdou. Slávek Boura proti tomu prohlásil, že si pamatuje skoro všechno, kromě devadesátých let, o nichž neví skoro nic. Václav Žmolík zase vyprávěl o milých předmětech, které uchovává jako památku. Potvrdil, že všechny mají nějaký příběh a on je ukládá na chalupu. Ačkoli je prý celkem velká, brzy budou muset přistavovat. Přidala se rovněž autorka, která svá slova obohatila o donesené artefakty. Ostatně z její sbírky starých předmětů v knihkupectví vytvořila v jedné z výkladních skříní pěknou výstavku.

 

 

Příjemnou besedu doplnila módní přehlídka modelů třicátých let minulého století. Pravda, mnoho místa nebylo, tedy modelky s modely tak trochu zapadli mezi návštěvníky, ale to vůbec nikomu nevadilo. O zpěv se postaralo trio Prime Time Voice. Nakonec se samozřejmě podepisovalo. Příjemný podvečer mezi knížkami přispěl k dobré náladě všech zúčastněných. Retro republika má křest za sebou. Nyní čeká v knihkupectvích na své čtenáře. Milou obrazovou knihu vydal AOS publishing.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský

Ideálním stavem je, když člověk propojí práci s koníčkem. Svoje o tom ví Jan Smigmator. Už jako malému chlapci mu učarovaly jazz a swing. Ač jsou to hudební styly, které bychom čekali spíše u starších, on už v deseti letech věděl, že tohle je „to“, co by chtěl v životě dělat a čím by se chtěl živit.

 

 

Dvaatřicetiletý rodák z Vysočiny strávil dětství v Jihlavě a především v Telči. Už tehdy miloval Franka Sinatru, Ellu Fitzgerald, Tonyho Bennetta a další velikány. Prozpěvoval si jejich písně a všechno se přirozeně vyvinulo. Jeho úspěšnou kariéru nastartovalo také vítězství v anketě Zlatý oříšek v roce 2000.

 

Vzpomenete ještě na soutěž, která žije už dvacet let?

Pro mě do jisté míry znamenala start v opravdovém hudebním světě, po kterém jsem tolik toužil a tolik mě přitahoval. Do Zlatého oříšku se každoročně přihlašují děti napříč celým spektrem zájmů a výběrová komise nemá rozhodování vůbec jednoduché. Výsledky nominovaných jsou nesrovnatelné. Jen posuďte: jak chcete srovnat geniálního matematika s harmonikářem nebo taneční skupinu s chovatelkou drůbeže? Já na účast vzpomínám často a rád. Bylo mi čtrnáct, a i když jsem za rok nastupoval do Prahy na konzervatoř, byl jsem v podstatě pořád dítě. Nominován jsem byl za hudební úspěchy, především za první místo v mezinárodní soutěži dětských jazzových zpěváků v Litvě. A při natáčení Zlatého oříšku vznikla moje spolupráce s Felixem Slováčkem.

 

Můžete to upřesnit?

Tehdy ceny předával ministr kultury Pavel Dostál a zaujalo ho, že mám rád swing a jazz. V průběhu natáčení finálového večera za mnou přišel a řekl, že ve vedlejším studiu točí jeho kamarád Felix a že mě s ním musí seznámit. To mi připadalo naprosto úžasné: Felix – ten velký muzikant a kapelník! A já bych se s ním mohl seznámit osobně? První koncert, který jsem s ním odzpíval, byla veřejná nahrávka Českého rozhlasu. Vidíte, už tehdy sehrál v mém životě obrovskou roli rozhlas. Vrátil jsem se do něj po letech jako dramaturg a moderátor vlastního pořadu. Sny se prostě plní. Ale zpátky k Felixovi: od doby Zlatého oříšku jsem s jeho orchestrem párkrát zpíval a časem jsme se začali potkávat častěji. Je skvělý kapelník, muzice rozumí, miluje swing a v srdci jej má zakořeněný stejně jako já. Dnes, po téměř dvaceti letech, jsou z nás kamarádi.

 

Říkal jste, že jste se vrátil do Českého rozhlasu jako dramaturg a moderátor vlastního pořadu. Prozradíte víc?

Na vlnách Českého rozhlasu Dvojka vysílám už sedm let, se zpěvačkou Dashou, pořad Klub Evergreen, zaměřený hlavně na americký jazz, swing, evergreeny a jejich interprety. Jednou se mi v Jablonci nad Nisou stala vtipná příhoda. Po koncertu za mnou přišli nějací lidé a řekli: My vás už dlouho známe z rádia, ale dneska jsme se konečně přišli podívat, jak vypadáte… Byli překvapení, prý čekali, že budu starší. Český rozhlas mi v popularitě nesmírně pomohl.

 

Byla vaše hudební cesta složitá?

V roce 2008 jsem absolvoval Pražskou konzervatoř v oboru zpěv ve třídě jazzové zpěvačky Evy Svobodové a muzikálového zpěváka Josefa Štágra. Už v době studií jsem ale vystupoval s předními českými jazzmeny a orchestry. V roce 2005 jsem se stal sólistou Orchestru Václava Hybše a absolvoval s ním více než dvě stě padesát koncertů napříč republikou. V současnosti nejčastěji vystupuji se svým bandem Swinging Q, z velkých kapel mě doprovázejí Big Band Felixe Slováčka, Rozhlasový Big Band Gustava Broma, Orchestr Karla Vlacha a další.  

 

Co je projekt Sinatrology?

V roce 2015 jsme si připomněli sté výročí narození swingového krále Franka Sinatry. Já jsem k němu vymyslel, dramaturgicky připravil a za pomoci mého týmu i zrealizoval velký hudební projekt nazvaný Sinatrology. Tematické koncerty jsme odehráli v českých a moravských městech a patřily k vůbec nejrozsáhlejším sinatrovským oslavám na světě. Navštívilo je téměř osm tisíc diváků. Hlavní prosincový galakoncert v den Frankových narozenin tehdy natočila i Česká televize a jeho záznam zařadila do svého silvestrovského vysílání.

 

Mnoho lidí se domnívá, že swing a jazz jsou okrajové žánry…

To záleží na úhlu pohledu. Kdo je chce poslouchat, ten si je najde. Slavné big bandy dál fungují, samozřejmě že už ne pod vedením svých zakladatelů, ale swingující pochodeň nesou dál. My s Felixem odehrajeme i třicet koncertů ročně. Teď jsem začal spolupracovat s německým klavíristou Thilo Wolfem a jeho kapelou. Hrajeme poměrně dost, ta hudba pokračuje. Je ale složité ji dostat do médií. V televizi řeknou, že okrajový žánr nemohou zařadit v hlavním vysílacím čase. Ale když chtějí pustit kvalitní materiál, sahají do archivu. Ne nadarmo se opakují Menšíkovy Silvestry. Jsou bezkonkurenční i proto, že je doprovázely nejlepší orchestry. Zábavné a hudební pořady chybí, těch máme nedostatek. Když běží v televizi StarDance, kouká skoro celá republika. Hraje tam živá kapela se zpěváky, kteří umí zpívat, je to elegantní, vtipné. Škoda, že takových pořadů není víc.

 

Kde se zrodila vaše hudební láska?

Táta sice na Vysočině pořádal dvacet let jazzový festival, ale nikdy nebyl aktivní muzikant. Je vystudovaný sochař. Maminka je původním povoláním učitelka v mateřské škole, ale zpívala a tancovala v jihlavském folklórním souboru Vysočan. Muzika u nás vždycky hrála důležitou roli. Známí říkali, že jazz není pro malého kluka, ale pro staršího chlapa s „vykouřeným a vychlastaným“ hlasem. Ještě dnes občas slyším, že to není hudba pro mladého zpěváka. Ale všichni slavní swingaři začínali jako mladí kluci. Tehdy byl swing hlavní proud, hudba, která se běžně hrála v rádiích a na kterou chodili lidi tancovat. Až v průběhu let se z něj stala hudba pro fajnšmekry.

 

Jak ji vnímají lidé dnes?

Často mi říkají, že jazzu nerozumí. Ale hudbě není třeba rozumět, buď se vám líbí, nebo nelíbí. Jsou to evergreeny a většinu z nich každý aspoň jednou slyšel. Myslím, že se publikum rozšiřuje a mládne. Navíc tahle muzika nezná hranic. Před lety jsem zpíval u Bílého koníčka na Starém Městě, tehdy jen s klavíristou. V koutku seděl francouzský pár a báječně se bavil. Když jsme dohráli, přišel za mnou číšník, že mě ti lidé zvou na sklenku vína. Přisedl jsem k nim a oni se zeptali, zda hrajeme také na svatbách, že se do Prahy přijeli zasnoubit a tuhle hudbu by chtěli na svatbě mít. Vyměnili jsme si telefonní čísla a rozloučili se. Nebral jsem to moc vážně, takových nabídek jsem už pár zažil. Většinou bez výsledku. Asi za měsíc mi ale zavolali a ujišťovali se, zda s nimi počítám. Svatba byla ve francouzském městě Annecy a bylo to nádherné! Dodnes si píšeme k Vánocům a mám u nich dveře otevřené i s celou rodinou.      

 

 

Půjde váš roční synek Fred v otcových šlépějích? Bude z něj muzikant?

Na takové odhady je opravdu brzy. Je pravda, že má muziku rád a je schopen ji soustředěně poslouchat. V sedmi měsících mi dokázal sedět bezmála hodinu na klíně a poslouchat se mnou hudbu, kterou jsem vybíral pro rozhlas. Samozřejmě, že bych měl rád doma muzikanta nebo zpěváka, ale to necháme jen na něm.

 

Znáte původ vašeho zvláštního příjmení?

Náš rod nesl jméno Mydlář. V roce 1637 se jeden z prapředků rozhodl stát farářem. Šel z Telče studovat na jezuitskou kolej do Jindřichova Hradce. Tehdy všichni věděli, že Jan Mydlář je pražský kat. Proto mu doporučili, aby jako farář svým jménem neděsil lidi a změnil je. Nejjednodušší variantou byl překlad do latiny, v níž se Mydlář řekne Smigmarius. Rodina byla na Tomáše Mydláře – Tomase Augustina Smigmariuse natolik hrdá, že se také rozhodla přejmenovat. Vzniklo příjmení Smigmator. Postupně se prodlužovalo a, měnilo g za k, za Němců s na sch, pak na š. Já se rozhodl pro původní tvar. Navíc jezdím hodně vystupovat do zahraničí, kde si s diakritikou nikdy pořádně nevěděli rady. Smigmator funguje bez problémů.

 

Co vás v dohledné době čeká?

Jednou z novinek je cédéčko Smigmator GERSHWIN Winehouse, které jsem natočil s Mitchem Winehousem, otcem zpěvačky Amy Winehouse. Je to člověk, který má v sobě ještě nádech starých časů. Je mu bezmála sedmdesát a jako mladý začínal zpívat po londýnských jazzových klubech. Pozval jsem ho vloni do Lucerny jako hosta a už tehdy jsme věděli, že spolu vymyslíme něco dalšího. Netušili jsme, že to přijde takhle brzy. A co lepšího vytvořit, než cédéčko ke sto dvacátému výročí narození George Gershwina, které připadá na 26. září? Letos v tento den jsme jej pokřtili v Malostranské besedě, o pár dní později v Londýně, vinylová podoba se dočkala křtu až v Chicagu. Mám rád, když mají hudební projekty hlubší smysl, snažím se spojovat je s nějakou událostí. Toto album se mnou nahrály jazzové hvězdy jako třeba americký saxofonista Scott Hamilton, který hrával třeba s Tonym Bennettem. Zázraky se prostě dějí.

 

 

Co chystáte na závěr roku?

Na 22. a 23. prosince plánujeme koncerty Sinatrology, tentokrát s podtitulem Swingové vánoce v Lucerně. Je to čtvrté pokračování projektu, se kterým jsme v roce založení vyprodali během dvou dnů třikrát Smetanovu síň Obecního domu, kam přišly skoro čtyři tisíce lidí. Vloni jsme poprvé koncertovali ve vyprodané Lucerně, tak se sem s Big Bandem Felixe Slováčka letos vracím. Zazní slavné sinatrovky, swingová vánoční klasika, ale i písničky z mých alb. Připravili jsme i malý taneční parket, protože swing k tanci vyloženě svádí. Jako hosté vystoupí například Dasha, Leona Machálková nebo londýnský swingař Atila Huseyin. Věřím, že si to všichni moc užijeme.

 

Termíny dalších vystoupení jsou podrobně vypsány na hudebníkových webových stránkách

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský, Miroslav Šmikmátor, Jr. a rodinný archiv

Osobní setkání se spisovateli a jinými slavnými literáty jsou vždycky zajímavá. Pokud se navíc potkáte s někým, kdo je živou legendou, autorem Čtyřlístku Jaroslavem Němečkem, je radost o to větší.

V první polovině listopadu jsme se vydali na výlet do Mladé Boleslavi, kde se v knihkupectví Luxor, v obchodním domě Bondy Centrum, konala beseda s Jaroslavem Němečkem. Přesněji, beseda se konat měla. Zájemců o podpis a obrázek ale bylo tolik, že na moderované povídání vůbec nedošlo.

Jaroslav Němeček je tvůrcem a otcem slavné čtyřky. Fifinka, Myšpulín, Bobík a Pinďa provázejí malé i velké čtenáře přes padesát let. Jelikož ani za půl století neztratili nic ze svého kouzla a přitažlivosti, není divu, že na autogramiádě se sešla bezmála stovka dychtivých milovníků slavné čtyřky. Mnozí přijeli z různých koutů republiky, nejen z Prahy jako my, ale dokonce ze Zlína, Liberce i odjinud. Jaroslav Němeček se svou ženou si nadšeně povídali se všemi a autor každému ze zájemců připojil k podpisu také osobní obrázek některého z hrdinů slavného komiksu.

Čtenářů bylo opravdu mnoho, ale nuda rozhodně ani v nejmenším nehrozila. Pořadatelé připravili zábavu i pro ty, kteří se ještě nedostali na řadu, nebo si chtěli odnést také jinou památku než pouze podepsanou knížku. Během čekání se děti i dospělí mohli nechat vyfotografovat s živými maskoty, kteří už dvě hodiny před akcí procházeli celým obchodním centrem. Mnoho mrňousů se velkých komiksáků nejdřív trochu bálo, ale nakonec skoro každý z nich podlehl šanci potkat sličnou Fifinku, siláka Bobíka, sportovce Pinďu i chytrolína Myšpulína, sáhnout si na ně a vyfotit se. Kdo se bál živých dobrovolníků v kostýmech, mohl se nechat zvěčnit pomocí youboxu, tedy velké fotobudky, a virtuálně obejmout celou partu či se s nimi projet ve slavném autě.

Když Jaroslav Němeček a jeho nadšení spolupracovníci před padesáti lety přišli s nápadem na originální český komiks pro děti i dospělé, vůbec nečekali, že se ze Čtyřlístku obratem stane celorepublikový fenomén. Sám autor nám na besedě prozradil, jak moc je pyšný, že Fifinka a spol. nejsou už dávno jen hrdiny komiksu, ale najdeme je i v podobě hraček, kosmetiky a třeba společenských her. Česká pošta vydala s nimi velmi úspěšnou edici poštovních známek. Jaroslav Němeček říká, že už si teď nemyje hlavu žádným jiným šamponem, než tím s Fifinkou. Čtyřlístek má dokonce takové jméno, že se začínající autoři hlásí o spolupráci a je čest být součástí slavného časopisu. Němečkovi tyto snahy s radostí přijímají a poskytují prostor i začínajícím autorům.

Samozřejmě jsme se při krátkém rozhovoru s panem Němečkem a jeho ženou také zajímali, co pro milovníky rozverné party chystají nového. A dobrá zpráva je, že na duben 2019 připravují zbrusu nový film. Premiéra se plánuje příznačně na 4. 4. právě v Mladé Boleslavi. Veselé odpoledne a setkání s českou komiksovou legendou bohužel velmi rychle uběhlo, čtenáři skoupili všechny knížky, autor vypsal čtyři fixy a namaloval mnoho obrázků, aby udělal radost všem. Čtyřlístek těší všechny už padesát let a my jsme rádi, že jsme se mohli s Jaroslavem Němečkem potkat osobně a odnést si památku.

Autorka: Helena Herynková, Foto: Ivo Goldbach (knihkupectví Luxor) a archiv autorky

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test