český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Varhaník Pavel Svoboda o sobě před časem řekl, že žije rychle, protože jedině tak zvládá nespočet aktivit, v nichž je zapojen. Přes své mládí patří mezi špičkové varhaníky, a to v celosvětovém měřítku. Koncertuje po celé republice, často vyjíždí za hranice, spolupracuje se skvělými sólisty i tělesy.

 

Je ovšem také zakladatelem a už osm let uměleckým ředitelem hudebního festivalu F. L. Věka. Založil spolek PROVARHANY, který zachraňuje královské nástroje v Podorlicku, i působí v oblasti osvěty například pořádáním odborných konferencí. Mimo to učí na dvou vysokých školách a v neposlední řadě velice aktivně podporuje projekt Svatovítské varhany.   

    

V Dvořákově síni Rudolfina jste na Pražském jaru hrál skladby J. S. Bacha a zahájil projekt kompletního provedení varhanní tvorby tohoto génia. Čím vás fascinuje? 

To se ani nedá vypovědět. Bach snad dokonale vystihuje duši varhan a ta genialita uvnitř je tak inspirativní, že ji chci poznat co možná nejlépe.

 

Vaše představení kompletní Bachovy varhanní tvorby bude probíhat na dvaceti koncertech během následujících sedmi let. Co bylo impulsem pustit se do této náročné práce?

Nejde jen o moje preference a „poznání“ tohoto rozsáhlého díla, ale také o určitou zkušenost. Jestliže učím na vysoké škole hru na varhany a studenti hrají vždy něco jiného, je na místě, abych jako pedagog celé to dílo ovládal. Bach je totiž základ. 

 

Prozradíte důležité kapitoly jistě zajímavého plánu? 

Plánuji jednotlivé koncerty s konkrétním zaměřením – třeba italské či francouzské vlivy v jeho tvorbě – budou to programy Francouzský Bach, Severoněmecký Bach, Vánoční Bach apod.

 

Kolik skladeb jste musel nastudovat a objevil jste při přípravě i nějaké dosud neznámé? 

Zatím mám v repertoáru asi třetinu, na většinu se teprve chystám. Sám jsem nic nového neobjevil – od toho máme hudební vědce a muzikology, aby bádali. Občas se skutečně něco najde. Neznám detaily, zda existuje i rukopis nebo jen opis, ale jednu „novou“ chorální fantazii jsem hrál v Lipsku. Byla nalezena před několika málo lety. 

 

Budete i natáčet?

Celého Bacha ne, ale teď právě připravuji jedno CD s nahrávkou jeho vrcholných děl. Natočeno bude stylově na varhanách G. Silbermanna kousek od Lipska, na které hrál i Bach. Takové nástroje by měli všichni varhaníci poznat. Nebo alespoň slyšet. Je to nádhera. 

Vzpomenete si na své první setkání s Bachem? 

Pamatuji si na Air z Orchestrální suity D dur, jak jsme jej hráli v ZUŠce u paní učitelky Daniely Štěpánové v úpravě pro dva akordeony. To byl zážitek! Jistě, slavné skladby se stávají slavnými tím, že je někdo použije ve filmové nebo populární hudbě apod. Podprahovým vnímáním je pak považujeme za důvěrně známé, vyznáme se v nich, máme je spojené s konkrétní emocí z filmu. První setkání s Toccatou a fugou d moll pro varhany bylo také fascinující. Ale vždycky přemýšlím, proč je tak známá d moll a nikoli třeba g moll, která není méně chytlavá či geniální.

 

S tímto skladatelem je spojen i váš velký úspěch z roku 2016 v prestižní mezinárodní soutěži Johann Sebastian Bach Wettbewerb Leipzig, kde jste získal titul laureáta. Jak soutěž probíhala? 

Slavná soutěž k poctě J. S. Bacha se koná od roku 1950. Zahrát si v místech, kde Bach působil a poznat specifika „jeho“ nástrojů je stejně důležité, jako setkávat se tam s kolegy z celého světa a navazovat kontakty. Bylo to náročné, zkušenost k nezaplacení. 

 

Jedná se o dosud největší úspěch vaší kariéry? 

To neumím posoudit. V hudebním světě možná ano, je ale spousta jiných věcí, které jsou důležité. 

 

Vraťme se zpět do pražského Rudolfina. V poslední době jste tam dvakrát vystoupil benefičně v rámci projektu Svatovítské varhany. Těšíte se na nástroj, který španělská firma Grenzing staví pro naši katedrálu? 

Ano! Pro nás varhaníky je to bez nadsázky stavba století a náš obor se tím stává součástí civilizovaného světa. Jsem nadšený z propojení kulturních, církevních a podnikatelských i politických kruhů, tedy lidí, kteří pomáhají tomuto záměru. Jsem přesvědčen, že lidé ve Společenství Svatovítské katedrály v čele s mecenášem a advokátem Pavlem Smutným dali tomuto projektu onu vysokou úroveň nejen díky zajištění financí, ale také publicity a kvality zpracování celé akce. Stejně jako kdysi národní sbírka na Národní divadlo se i tento počin jistě zapíše do dějin.  

 

Věřil jste od začátku v úspěch snah o pomyslné dokončení chrámu sv. Víta a v to, že se podaří shromáždit potřebných osmdesát milionů korun? 

V počátku jsem se hlavně obával, zda bude skutečně vybrána kvalitní firma. Pan Grenzing je naprostá špička a mám z toho obrovskou radost. Slyšel jsem i názory, že za tyto peníze by se postavilo varhan pět nebo víc. Možná ano, ale jejich životnost i kvalita by byla třeba desetkrát menší. Je to o filosofii, co chceme dalším generacím předat a jaké bude svědectví o naší době.

 

Znáte technické parametry budoucího nástroje? 

Bude to velký nástroj, který obslouží jak liturgii, tak koncertní provoz a naplní zvukem celou katedrálu. Technické detaily jsou na svatovitskevarhany.com a podle mého názoru nejerudovanější osoby při tomto projektu jsou Štěpán Svoboda a Josef Kšica, kterým budu vždy vděčný, že takovou věc rozjeli. 

 

Vy však podporujete nejen Svatovítské varhany, ale také záchranu královských nástrojů v Podorlicku, a proto jste inicioval vznik spolku PROVARHANY. Daří se plnit cíle, s nimiž jste jej na konci roku 2015 zakládal? 

Ano, díky skupině dobrovolníků, starostkám a starostům, benefičním koncertům a sbírkám se podařilo obnovit varhany v Dobrušce, Přepychách a letos i v Deštném v Orlických horách. Nyní startuje projekt v klášterním kostele v Opočně. Jde o to, že na kůrech kostelů je mnoho historicky cenných a jedinečných varhan. Místní si to často neuvědomují nebo nemají prostředky ani na pravidelnou údržbu natož na rekonstrukce. 

 

Co vám v této souvislosti dělá největší radost? 

Vše, co se podařilo a nadšení lidí, kteří pochopí, že u nich ve vesnici mají něco mimořádně hodnotného, čeho si začnou vážit a starat se sami.  

 

Vedle toho jste již osm let také uměleckým ředitelem hudebního festivalu F. L. Věka, pojmenovaného po obrozenci z Dobrušky, který se údajně setkal s Mozartem. Díky vaší dramaturgii si posluchači mohou vychutnat umění vynikajících interpretů. Koho se vám podařilo získat pro letošní rok? 

Letos, jako všude, si připomínáme sté výročí republiky. V tovární hale firmy KBA v Dobrušce zahraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu a přiveze Novosvětskou Antonína Dvořáka. Dále vystoupí Gabriela Beňačková a řada dalších interpretů. Myslím, že i lidé na „venkově“ si zaslouží kvalitní kulturu a kostely, synagogy, zámky a sály najednou ožijí. 

Jak těžké je získat absolutní špičky v oboru pro koncerty tzv. na venkově. Hrají roli i osobní kontakty a vaše renomé coby uznávaného varhaníka? 

Samozřejmě osobní kontakty vše zjednodušují. Nebudu ale zastírat, že ne všechny plány se podařilo uskutečnit.

 

Mimo již zmíněné aktivity působíte ještě na pražské HAMU a Pedagogické fakultě UHK. Je náročné to vše skloubit s vlastní koncertní činností doma i v zahraničí? 

Všechno dělám moc rád a nešlo by to bez lidí kolem sebe, jež pomáhají. Nyní zvažuji, kterou činnost omezit a na kterou se koncentrovat více. 

 

Vaše manželka Iva Kramperová je úspěšnou houslistkou. Potkáváte se často na pódiích? 

Teď méně než dříve. Letos asi jen tři koncerty.

 

Hodnotíte navzájem své výkony? 

Když je na to čas, tak asi ano, ale jde o naprosté detaily jako srozumitelnost ve velké akustice, volba tempa skladby apod. 

 

Půjde ve vašich šlépějích i malá dcerka?

Nevím, rozhodně ji nebudeme do hraní nutit. Pochopitelně vše vidí všude kolem sebe, dobře intonuje, má vynikající sluch, ale upřímně – spíš trochu doufám, že bude dělat něco jiného. 

 

***

Varhaník Pavel Svoboda (*1987) se hudbě začal věnovat na ZUŠ v Dobrušce, hru na varhany studoval na Konzervatoři v Pardubicích. Absolvoval AMU v Praze u doc. Jaroslava Tůmy, interpretační kurzy u významných varhaníků a roční stáž na Universität der Künste v Berlíně u nizozemského varhaníka Leo van Doeselaara. Na magisterské studium navázal disertací, na které pracuje v rámci doktorátu HAMU v Praze. Mezi jeho největší úspěchy patří titul laureáta ze soutěže Pražské jaro v roce 2013, o tři roky později získal 2. cenu a titul Bachpreisträger v prestižní mezinárodní soutěži v Lipsku. Jako sólista vystupuje s orchestry, účinkuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí. Hrál recitály mimo jiné v Německu, Francii, Polsku, Číně, Kolumbii a to na prestižních pódiích (Katedrála Marseille, Beijing Concert Hall atd.). Nyní připravuje projekt, jehož cílem je nastudovat a veřejně uvést kompletní varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Je dramaturgem a uměleckým ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka a předsedou spolku PROVARHANY, který se zaměřuje se na ochranu historických varhan. V roce 2014 bylo vydáno jeho CD Historické varhany v Dobrušce 1727, druhý díl Historické varhany v Dobrušce 1904 vydala v roce 2016 společnost ARTA Records. Hru na varhany vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové a je vedoucím Oddělení historicky poučené interpretace na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze.

 

Dana Ehlová, Foto: archiv Pavla Svobody

Velikonoce v letošním roce připadly na počátek dubna, a právě od toho okamžiku mohou po zimní odmlce návštěvníci z řad široké veřejnosti opět projít zámeckou branou a nechat se okouzlit vznešenou lehkostí, s jakou byl vybudovaný jeden z nejkrásnějších renesančních objektů, jaký lze v Čechách vůbec najít. Vítejte na zámku Kratochvíle!

 

Původně stálo uprostřed hlubokých lesů a jihočeských rybníků menší panské sídlo s rozkošným názvem Leptáč, které ovšem se zámkem Kratochvíle nemělo příliš společného. Objekt nechal zbudovat na místě byvšího hospodářského dvora proslavený rybníkář Jakub Krčín, který v roce 1569 dostal dvůr na netolickém panství k doživotnímu užívání od Viléma z Rožmberka. Nechal ho vyzdobit nástěnnými malbami s loveckou tematikou a okolo zřídil menší oboru.

 

Pod taktovkou Viléma z Rožmberka

Krčín panství po nějakém čase vyměnil s Vilémem z Rožmberka za Sedlčany. Možná později výměny litoval, protože jak jinak vysvětlit původ řady pověstí, ve kterých vystupuje duch Jakuba Krčína, ať už jako přízrak v ohnivém kočáru, duch spolčený s ďáblem, vraždící regent či zjevení zapřažené do pluhu, které musí vyčistit zanesené stoky? Ovšem ať už to bylo jakkoli, Vilém z Rožmberka si toto místo zamiloval a v roce 1581 požádal císaře Rudolfa II. o udělení oficiálního statusu tvrze. A potom byly zahájeny zásadní stavební úpravy, během kterých nezůstal kámen na kameni a na jejichž konci byla stvořena jedna z nejkrásnějších renesančních staveb v našich končinách, neboli zámek Kratochvíle.

 

V prostoru výhradně literárním

Během pátrání po dávných osudech zámku Kratochvíle nelze pominout Vladislava Vančuru. Román Konec starých časů nás přivádí do dávného dvanáctého století: Zámek Kratochvíle byl založen jakýmsi košíkářem, který se ubíral v den svatého Matěje na výroční trh do města Krumlova. Řečený košíkář se jmenoval Koketák. Nesl v každé ruce deset košíků a nemohl ani smeknouti lidem, s nimiž se potkával. Ta věc mu vynesla štěstí. Právě na místě, kde stojí nyní zámek, potkal opata ze Zlaté Koruny. Pan opat jel v kočáře. Koketák se mu uklonil a již měl na jazyku křesťanské pozdravení, ale jak se klaněl, spadly mu dva košíky do bláta. Tu se košíkář nezdržel neslušného zaklení. Opatovi věc neušla, zakabonil se, vystoupil z kočáru, a aby dal chlapovi na pamětnou, jal se skákati po jeho zboží a rozdupal mu všechny košíky. Přitom se oháněl a mával rukama, až mu spadl z prstu nádherný prsten. Měl k zbláznění velkou cenu. Opat (jak byl v ráži) nic nezpozoroval, ale všemi mastmi mazaný Koketák si dobře zapamatoval místo, kam prsten spadl. Když pak byl opat hotov se svým ponaučením, řekl košíkáři, aby se klidil k ďasu. „Jestliže tě potkám podruhé,“ děl, „a nedáš-li mi křesťanské pozdravení, nebudu už skákat po tvém zboží, ale potrestám tě stokrát citelněji.“ Toho se Koketák ulekl, ale přece jen měl odvahu zeptati se opata, skákal-li vskutku jen po jeho zboží. Opat přisvědčil. „Milosti,“ děl opět Kokekták, „nemáte v obyčeji brát své slovo zpátky?“ „Nikterak,“ odvětil opat a hotovil se vstoupiti do vozu. „Nuže,“ odtušil opět Koketák, „rozumím-li dobře, Milosti, daroval jste mi právě krásné místo, neboť mimo košíky jste zasáhl svým střevícem dvacet pět stop půdy vpravo a vlevo.“ Když to opat uslyšel, dal se do zvučného smíchu a doopravdy daroval onomu Koketákovi něco země. Učinil to, maje ruku v týle a pronášeje tato slova: „Tu máš, ty chlapíku, za kratochvíli, kterou jsi mi způsobil.“

 

Zámek především lovecký

Kratochvíle byla zamýšlena k účelům loveckým a její výsledná podoba svědčila o vytříbeném vkusu i znalosti tehdejších módních vlivů v cizině. Je všeobecně známo, že Vilém z Rožmberka navštívil renesanční letohrádek Hackelberg poblíž Pasova, zámek Köpenick nedaleko Berlína či Neugebäude, letní sídlo Maxmiliána II. u Vídně. Všechny zmíněné objekty mohly Vilémovi posloužit jako inspirace, když se pustil do rozsáhlé přestavby Leptáče, aby vytvořil půvabný zámek ve stylu italských vil, s fasádami zdobenými malbami a sgrafity, mansardovou střechou, širokým vodním příkopem a kamenným mostem. Zámecký areál ohradila obvodová zeď, kterou dotvořila vysoká věžovitá brána, kostelík a hospodářské budovy.

Jak zaznamenal rožmberský archivář a knihovník Václav Březan, pan Vilém rád stavěl a zanechal po sobě řadu památek, například „v netolické oboře velmi nákladné a krásné stavení, totiž vnitř u prostředku nový štok klenutý na bahně, což vše na kolí stojí, a ve všech stranách bašty zevnitř, též bránu s věží a pokoje při tom a lozumenty pro své služebníky pořádně a nákladně, též i kostelík, postaviti dal.“

 

Ve výjimečném postavení

A když už měla vzniknout stavba ve stylu italských vil, bylo třeba obrátit se na italského architekta. Se stavbou bylo započato v osmdesátých letech 16. století podle návrhů stavitele Baldassara Maggiho z Arogna, který řídil i samotnou stavbu zámku. I když měl Maggi za sebou už několik staveb pro rod Rožmberků, s Kratochvílí to bylo přece jen trochu jinak. Tady nemusel přihlížet k dřívějším dispozicím a neměl ani jiná omezení, zde mohl roztáhnout křídla a popustit uzdu vlastní fantazii. Stavba se jistě neobešla bez četných rizik a komplikací, ale výsledek rozhodně stál za to. Kvůli bažinatému terénu bylo nejprve potřeba zpevnit základy zámecké budovy dřevěnými piloty. Na nich vyrostla symetrická obdélná „vila“, která měla původně jen jedno patro. Nebyla umístěná do středu zámecké kompozice, ale posunutá do přední části zahrady a kolmo k hlavní ose areálu. Zámecký prostor byl tedy vymezený vstupní branou s věží, hlavním palácovým vstupním portálem a centrální baštou v zadní obvodové zahradní zdi, čímž došlo k rozdělení prostoru na dvě osově souměrné části. Dokonalost symetrie byla posílena ještě okrasným vodním příkopem okolo hlavní budovy – tím Maggi de facto zabil dvě mouchy jednou ranou, protože kromě role estetické posloužil vodní příkop také k odvedení nežádoucí přebytečné spodní vody ze základů stavby.

 

Šlechtic s vizí

Vilém z Rožmberka byl bezesporu jeden z nejzajímavějších šlechticů v českých dějinách. Narodil se roku 1535 Anně z Rogendorfu a Joštovi z Rožmberka, který zemřel, když byly Vilémovi čtyři roky. Přesto se chlapci dostalo kvalitního vzdělání, mluvil plynně latinsky a německy, v patnácti letech byl uvedený ke královskému dvoru ve Vídni. Hoch byl brzy zralý a schopný zapojit se do společenského života, a to byl pravděpodobně důvod, proč mu Ferdinand I. udělil plnoletost už v šestnácti letech. V roce 1551 Vilém převzal vládu nad největším dominiem v Čechách a v tomto postavení vydržel neuvěřitelných čtyřicet let. Dokázal rozšířit državy Rožmberků (nejen) v jižních Čechách, čtyřikrát se oženil a vydal takové množství moudrých nařízení, že by mu záviděl každý současný politik. Navzdory celoživotním snahám zplodit vlastního potomka zemřel bezdětný v roce 1592.

 

Namísto milovaného dítěte

Vilém z Rožmberka měl Kratochvíli ve značné oblibě a využíval tento renesanční zámecký klenot až do své smrti. Pobýval tady i jeho bratr Petr Vok. Po Rožmbercích zámek vlastnily další významné šlechtické rody Eggenberků a Schwarzenbergů, ale nikdo z nich naštěstí neměl zájem podobu objektu výrazně upravovat ve stylu nových stavebních trendů, a tak si Kratochvíle uchovala původní renesanční podobu do dnešních dnů.

Lovecký letohrádek posledních Rožmberků se nachází v malebné krajině mezi lesy, loukami a rybníky nedaleko Netolic v Jihočeském kraji. Nejen prohlídku zámecké zahrady, ale především zámecké budovy by si nikdo neměl nechat ujít, protože štuková a malířská výzdoba či dodatečné instalace zámeckého zařízení interiérů plně respektují styl, ve kterém byl objekt za slavné éry Rožmberků vybudovaný. Zabílené malby byly opatrně odkryty, zachoval se dokonce i pozoruhodný Zlatý sál. Restaurátoři vrátili této památce nejen její byvší krásu, ale především život. Kratochvíle se stala jakýmsi jihočeským klenotem stavitelského a dekoračního renesančního umění a jen těžko si představit, že by někoho mohla návštěva tohoto mimořádného objektu zklamat.

Magdalena Wagnerová

Jedním z nejvýznamnějších českých dirigentů byl Václav Hugo Talich, jehož 135. výročí narození si připomínáme. Byl spjatý s orchestrem Národního divadla a Českou filharmonií, kterou přivedl na světovou úroveň a nahrával s ní i pro gramofonový průmysl. Jako dirigent působil také ve Švédsku, Skotsku a na Slovensku. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem.

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test