český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Jedna z církevních tradic, které se bytostně pojí s velikonočním Svatým týdnem, je svěcení olejů. Při této příležitosti posvěcuje biskup za přítomnosti svých kněží trojici svatých olejů, které si pak kněží rozebírají a užívají je v průběhu roku. Olej katechumenů, olej nemocných a svaté křižmo jsou symboly duchovní starosti církve o člověka.

 

Podle katolické tradice se na Zelený čtvrtek slaví v dopoledních hodinách mše svatá pouze v katedrálních chrámech, tedy v těch, které jsou domácí místnímu diecéznímu biskupovi. Tomuto zvláštnímu slavení také diecézní biskup předsedá a spolu s ním koncelebrují kněží z různých částí diecéze, aby tak naznačili jednotu diecézního kněžstva se svým biskupem-ordinářem. Vyjadřuje se tím prastará víra křesťanského společenství vyjádřená slovy „Kde je biskup, tam je církev“.

 

Slavnost celé církve

Účast na bohoslužbě svěcení olejů – která je také známa pod latinským termínem missa chrismatis, tedy „mše křižma“ – je mimořádný zážitek. Nejen proto, že takový počet kněží na jedné bohoslužbě vídáme jen opravdu zřídka a při mimořádných příležitostech, ale především proto, že se v této bohoslužbě ukazuje jednota mezi biskupem jako pastýřem, kněžími, ale i věřícím lidem.

K tomu všemu přistupují všechny tři posvátné oleje, zejména pak svaté křižmo. Tento, někomu možná trochu exoticky znějící termín, pochází z řečtiny a doslova znamená „pomazání“. V řečtině je velmi úzká etymologická souvislost mezi slovy chrisma (křižmo) a christos (pomazaný). Termín pomazaný v hebrejštině zní mošiach, tedy mesiáš. Pomazání tedy nějakým způsobem hluboce souvisí se samotným jádrem naší víry.

 

Olej jako zdroj energie

Mesiáš znamená v překladu pomazaný. Známý katolický autor duchovní literatury Anselm Grün k tomu říká: „Půjdu-li po stopách tohoto obrazu, dovede mě k tajemství oleje. Člověk se maže olejem, aby byl krásnější, navíc mu tento prostředek pomůže rozzářit tvář a šíří příjemnou vůni. Kdo se maže, vnímá ji. Olej dodává člověku životní energii. Osvěžuje vyčerpaného, uzdravuje nemocného, chladí horečku, mírní bolesti. Zjemňuje drsné a tvrdé. Církevní otcové překládají hebrejský pojem mesiáš řeckým slovem christos. Proto hovoří vždycky o Ježíši Kristu. Ježíš je Pomazaný: Bůh ho pomazal olejem svého božství.“

 

Olej jako Boží milost

Petr Chrysolog píše ve 4. století: „Poté, co se Boží Syn rozlil dokonalým olejem božství do našeho těla, byl podle tohoto oleje pomazání nazván Kristus. Ten, který byl sám takto zalit Bohem, ten, komu byl takovým způsobem vlit sám Bůh, je jediným původcem tohoto jména. Během svého života uchovával Ježíš božský olej pomazání v nádobě svého těla. Ve smrti tuto nádobu rozbil a vylil na nás všecek vonný olej božské lásky.“ Proto ho církevní otcové nazývají titulem z Písně písní „vylitý olej pomazání“.

V této představě otců probleskuje zkušenost, že se díky Ježíšovi cítili jako znovuzrození, naplněni vůní božské lásky, posilněni olejem, který uvolnil jejich údy a očistil je od nečistoty hříchu. Titul Kristus nechápali jako pouhý dogmatický pojem, ale jako fascinující obraz: Vždyť olej pomazání byl jejich každodenní zkušenosti. Mazali se jím po koupeli, těšili se jeho příjemnou vůní, a zakoušeli tak tělesně svou krásu a důstojnost.

 

Pomazání nemocných

Jako je rozmanitý církevní život, tak je rozmanitá i trojice olejů, které jsou během mše na Zelený čtvrtek posvěcovány. Olej nemocných je z nich historicky nejstarší a pojí se úzce se svátostí pomazání nemocných. O ní oficiální texty říkají: „Když člověk vážně onemocní, potřebuje zvláštní milosti Boží, aby stísněn úzkostí neklesal na mysli a aby snad v pokušení neochabla jeho víra. Proto Kristus posiluje věřící v zápase s nemocí svátostným pomazáním jako mocnou záštitou. Slavení této svátosti spočívá především v tom, že po předchozím vzkládání rukou od představených církevní obce koná se modlitba spojená s vírou a nemocní jsou mazáni olejem, který byl posvěcen Božím požehnáním. Tento obřad naznačuje i uděluje svátostnou milost. Tato svátost dává nemocnému milost Ducha Svatého: pomáhá celému člověku k uzdravení, posiluje jeho důvěru v Boha a vyzbrojuje ho proti pokušení a úzkosti před smrtí, aby mohl nejen statečně snášet utrpení, ale také proti němu bojovat, a prospívá-li to jeho spáse, dosáhnout zdraví; poskytuje též, pokud je třeba, odpuštění hříchů a dovršení křesťanského pokání.“

 

Na ochranu proti zlému

Druhým olejem, se kterým se setkáváme v průběhu bohoslužby, je olej katechumenů. Toho se historicky užívalo při přípravě kandidátů ke křtu. Katechumenát, tedy období přípravy na křest, bylo v rané církvi dlouhé a náročné a skládalo se z řady kroků. Jedním z takových kroků bylo i odříkání se zlého a malý exorcismus, kdy byl kandidát křtu symbolicky vyjímán z moci Ďábla a směrován ke Kristu. Právě při tomto obřadu se jako jeden ze symbolů užíval posvěcený olej, kterým byl kandidát křtu mazán. V průběhu staletí se tyto náročné a dlouhé rituály z velké části redukovaly jenom na několik naznačených symbolů, ale pomazání katechumena před křtem olejem zůstalo zachováno.

Katechismus říká o pomazání katechumenů: „Poněvadž křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcování, ďábla, pronáší se nad kandidátem exorcismus (jeden nebo více). Kandidát je pomazán olejem katechumenů nebo na něho celebrant vkládá ruku a on se pak výslovně zříká satana. Po této přípravě může vyznat víru církve, které je křtem ‚svěřen‘.“

 

Křižmo neboli svaté myro

Posledním olejem a také tím nejvíce ctěným je svaté křižmo. Jeho jméno má souvislost se stejným slovem, jako titul Kristus, pomazaný – není proto divu, že právě tento olej byl vyhrazen na nejdůležitější a nejslavnostnější pomazání. Na rozdíl od předchozích dvou také není jeho složení jen z prostého, byť kvalitního olivového oleje, ale přimíchávají se do něj ještě další složky, zejména balzám a někdy i další příměsi.

Ve východní církvi tento olej znají pod termínem myrha nebo svaté myro. Koptská církev například do křižma přidává myrhu, aloe, kadidlo, skořici, kasii, cukrovou třtinu, bodlák, mletý jantar a dalších asi 25 druhů „koření“. Křižmo se má čtyřikrát povařit (při vaření jsou předčítána evangelia), přefiltrovat a nakonec smísit se zbylým starým křižmem. Mimořádný význam, který je na východě svatému myru přičítán, je patrný i tím, že jeho svěcení nemůže zastat každý biskup, ale je vyhrazeno patriarchům.

V západní tradici dlouho platilo, že po svěcení křižma duchovní klekali a zdravili Boží milost, kterou olej symbolizuje, slovy: „Ave, sanctum chrisma,“ tedy „Buď pozdraveno, svaté křižmo.“

 

Pečeť darů Ducha

Každý věřící, který přijal svátost biřmování, byl svatým křižmem pomazán. To je totiž jedno z jeho původních určení – jako pečeť darů Ducha svatého završuje to, co započalo už ve křtu. V rané církvi byl křest a biřmování udělován vždy společně, proto pomazání křižmem organicky vyrůstalo z významu křestní liturgie. Když se na západě postupně křest a biřmování oddělily, přestala být tato původní jednota na první pohled patrná, ale přesto je právě pomazání křižmem při biřmování, které na křest nejvíce poukazuje. Tím spíše, že i když se při křtu biřmování neuděluje, bývá novokřtěnec přesto mazán křižmem – historicky je to pozůstatek biřmování a teologicky je to jakási předzvěst a spojovací most s budoucím přijetím této svátosti.

 

Na kněze, proroka a krále

Při obřadu pomazání křižmem říká duchovní tomu, koho tímto znamením označuje: „Bůh tě přijal do společenství svého lidu a jako pomazal svého Syna na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu na věky.“ To je odkaz na starobylou praxi, která má kořeny hluboko v judaismu, že byli posvátným olejem, křižmem, mazáni významní duchovní i světští představitelé na znamení zvláštní Boží milosti, která na ně sestupuje.

Ve Starém zákoně je asi nejvýznamnější a nejpatrnější pomazání na krále, které i z obyčejného pasáčka Davida může udělat nejvýznamnějšího vladaře. Stejně tak byli ale pomazáváni i kněží v jeruzalémském Chrámu a podobně. Dědictví této prastaré tradice je pak zachováno v užití křižma při obřadech kněžského a biskupského svěcení. Kněžím se křižmem tradičně mažou ruce, kterými budou celebrovat eucharistii, a biskupům hlava na znamení plnosti svátosti, kterou v sobě nesou.

 

Zvony i ikony

Nejsou to ale zdaleka jenom lidé, kteří bývají pomazáváni svatým křižmem. Tento olej dochází užití i v dalších, vesměs velmi slavnostních příležitostech. Při svěcení kostela se jeho zdi mažou křižmem na dvanácti místech. V mnoha kostelech najdete na zdech kříže, které označují právě ta místa, kde byl kostel při slavnostním světícím obřadu požehnán. Křižmem se také tradičně mažou kalichy a pateny, které budou sloužit k eucharistickému slavení. Ke slovu přichází křižmo podle tradice i při svěcení oltáře, nebo třeba zvonu. Podle východních zvyklostí se svatým myrem pomazávají ikony, které byly nově vytvořeny – na východě se říká „napsány“ – než jsou odevzdány k úctě věřícím. Souhrnem můžeme říci, že symbolika olejů, které biskup světí na Zelený čtvrtek, je mnohostranná, má hluboké historické kořeny a poukazuje na mnoho tajemství církve, která naplňují život věřícího člověka požehnáním.

 Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Do tiskárny na pražském Smíchově jsem se těšila. Kdysi právě zde pracoval můj strýc a nosil domů časopisy. Jako holka jsem se nejvíc těšila na Ahoj na sobotu. Tady mi taky vázali mou diplomovou práci, tedy patří k těm, kteří mi stáli po boku při dokončení studia. Dnes jsem vstoupila do provozu, v němž se tiskne časopis Naše rodina. Přijal nás pan Martin Daněk (na snímku), který už třetím rokem tiskárně šéfuje.

Vrátnici Tiskárny Libertas, a. s. najdeme v Drtinově ulici, ale vstoupit můžeme i z druhé strany, tedy od Arbesova náměstí, jak jsem učinila já. V pěkně zařízené ředitelské kanceláři jsme si dali kávu a než jsme si šli prohlédnout provoz, povídali si především o tisku.

 

Pane Daňku, všimla jsem si, že máte nové logo, jak je to dlouho?

Chtěli jsme naši značku trošku oživit. Práce trvaly od začátku roku a myslím, že se zdařilo.

 

Když už jsme u chlubení, co se vám v poslední době nejvíc vydařilo?

Především jsme koupili stroj na vazbu V2. Díky tomu jsme se vyrovnali konkurenci. Dosud jsme nabízeli jen vazbu V1, tedy sešitovou, a měkkou museli kooperovat. Tím se i hodně ušetřilo, není prodleva s převozem vnitřních bloků, a taky se můžeme víc orientovat na náročnější publikace s menším nákladem a větším rozsahem. Získali jsme tím to, co chybělo nejvíc.

 

Navýšil se i počet zákazníků?

Do jisté míry ano. Víte, zákazníci přicházejí a odcházejí, někteří se naštěstí i vracejí. Naší bezespornou výhodou je poloha v centru Prahy, v němž sídlí kulturní a umělecké instituce, galerie a grafická studia. Pro ty všechny jsme snadno dostupní. Třeba chce-li umělec katalog k výstavě, u nás má šanci být u tisku přítomný, může vše kontrolovat, doladit, stát se součástí výroby.

Předcházíte si partnery?

Bezesporu. Jde nám především o kvalitu, proto k nám mnozí najdou cestu podruhé, potřetí. Všichni totiž nelpí jen na ceně. Chtějí, aby byl jejich produkt pěkný. Vyšší kvalita představuje vyšší náklady, ale výsledek pak stojí za to. Jedině tak se získávají ceny za polygrafii! Podařilo se nám k tomu dosáhnout optimální produktivity ofsetového tisku, proto jsou naše ceny příznivé. Mohu zmínit třeba Burdu, která tiskne i jinde, ale na nás se obrací ráda a často. My bereme papír od ověřeného dodavatele a zajišťujeme tím kvalitu celého nákladu.

 

Zákazník je tak trochu hráč, nemyslíte?

Ano, ale už jsme měli případy, kdy zákazník odešel kvůli ceně a po čase se objevil znovu. Nižší cena je vykoupena nižší kvalitou. Prostě se někde ubrat musí. Zpracováváme knihy, katalogy, časopisy. U těch se až tolik na kvalitě nebazíruje, spotřeba je rychlá, proto se prolevňuje. V případě knížek je to jasné – vyšší prodejní cena znamená kvalitní celý náklad.

 

A co nízkonákladové produkty?

Umíme i to… V tomto případě čekáme třeba týden, deset dnů, abychom mohli třeba vizitky vyskládat na jeden arch, a následně tiskneme. Ale někteří partneři i tady místo digitálního tisku chtějí ofset, protože se jim líbí víc. I když digitál se vylepšil natolik, že už rozdíl není téměř patrný. My však umíme splnit i taková přání…

Umíte vyrobit knihu v jediném kuse?

Určitě. Na takové objednávky máme digitální tisk. Třeba si lze u nás vyrobit fotoknihu. To vůbec není problém.

 

Tedy umíte cokoli z tisku. A vy jste chtěl být vždycky tiskař?

Když se kdysi rozhodovalo, co bych měl dělat, na jakou školu po základce jít, chtěl jsem být kuchař. Jenže táta je fotograf a maminka dělala v polygrafii, tak mě přesvědčili, abych šel na střední polygrafickou školu. Tam mě odborné předměty natolik zaujaly, že mě polygrafie doslova pohltila, baví mě a bavit nepřestala. Tehdy bylo nasnadě, že po škole budu pracovat v tiskárně.

 

Na vaření jste zanevřel?

Ne, vaření mě baví pořád. Doma pomáhám v kuchyni a vařím rád. Pro naše děti chystáme i několik chodů, podle toho, co komu chutná, tedy musím přidat ruku k dílu.

 

Kolik máte dětí?

Teď už čtyři. Zatím vařím pro tři: pro Vojtu, tomu bude devět, Vendelína, jemuž bude šest, a Vavříka, kterému se blíží čtvrté narozeniny. Náš nejmladší se narodil letos.

 

Jak vaše žena zvládá tolik kluků, včetně vás?

Zvládá. Musím jí pomáhat. Žena je doma s dětmi, ale současně i pracuje u nás ve výrobní účtárně a dělá nákup materiálu, což může i z domova. Kluci sem s ní chodí a mají zdejší prostředí přečtené, celkem se jim tady líbí. Možná taky skončí u polygrafie.

 

Ještě se musím zeptat, jak vše probíhá, když se tiskne Naše rodina?

Když ve středu uděláte imprimatur, tedy finální opravy, a pošlete tiskové podklady k nám, my je přijmeme na oddělení příjmu dat, kde zkontrolujeme, zda je všechno v pořádku. Což většinou je, protože u periodik se to dělá pořád dokola, tedy to odpovědní lidé umí dobře. Pak se na základě technologického předpisu udělá elektronická montáž, tedy se sestaví stránky časopisu na arch. Musí být vyskládané tak, aby na sebe po složení všechny navazovaly. Pak se může udělat kontrola plotrů, zda je vše na místě, zda třeba někde něco nejde přes arch a podobně. Poté zařízení CTP osvítí tiskové desky, protože jde o barevný tisk, tak se musí tisk rozložit do čtyř základních barev, respektive do tří, červené, azurové a žluté, plus černé. Zahájí se tisk archů. Vytištěné archy po zaschnutí složíme do složek, sešijeme vazbou V1, ořízneme a expedujeme do distribuce.

 

Jak vidíte roky budoucí?

Chtěli bychom zákazníkům nabízet něco nového, moderního a inovativního. Kromě už zmíněné knižní vazby V2 nově disponujeme stroji, které zaručují lepší servis při tisku uměleckých publikací, katalogů pro výstavy i dalších produktů.

Tiskárna Libertas, a. s. se pyšní bohatou historií. Za víc jak sto let prošla řadou změn, týkajících se především používaných technologií. V současné době se jedná o moderní ofsetovou tiskárnu, která nabízí komplexní polygrafické služby v oblasti archového ofsetu. Specializuje se na produkci časopisů, knih, katalogů, map a atlasů, kalendářů i dalších tiskovin. Věnuje se rovněž digitálnímu tisku a disponuje grafickým studiem.

Založení tiskárny sahá do konce 19. století. Tehdy v objektu bývalé občanské záložny, v dnešní Drtinově ulici, vznikl Litografický ústav, kde se tiskly svaté obrázky. Od roku 1913 zde působily Spojené grafické ústavy Koppe Bellman. Dalším zlomovým rokem byl rok 1926, kdy tiskárna fúzovala s nakladatelstvím Melantrich a stala se největším a nejmodernějším provozem v republice.

V poválečné době byla tiskárna včleněna (1952) do národního podniku Svoboda, tiskařské závody. Na Smíchově se hlubotiskem tiskly časopisy Květy, Mladý svět, Ahoj na sobotu i další tituly. Roku 1992 vznikla osamostatněním této části národního podniku akciová společnost Libertas. O rok později (1993) definitivně skončil archový hlubotisk a výroba se převedla na rotační a archový ofset. Významným mezníkem se poté stal rok 1998, kdy došlo k oddělení polygrafické výroby od realit. Tím 1. července vznikla dceřiná společnost Tiskárna Libertas, a. s. která se zabývá novinovým a archovým tiskem. (www.tiskneme.cz)

 

Martin Daněk vystudoval střední polygrafickou školu a polygrafie ho celého pohltila. Od roku 2015 je pověřený řízením Tiskárny Libertas, a. s. Se svou ženou, která též pracuje v tiskárně, mají čtyři kluky.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Martina Daňka

Dohromady se dali na textové dílně Slávka Janouška, věděli o sobě ale už dřív díky písním, které si vzájemně oblíbili. Jí se líbilo Reného Fajne-Mjesto, jemu Adéliny Dvě Kotvy. Dnes jsou manželé. Vzali se loni na apríla.

 

Přestože je mezi nimi osmnáctiletý věkový rozdíl, jsou pořád naladění na stejnou notu. Taky rádi blbnou: „V autě třeba posloucháme dechovku a vymýšlíme k ní vlastní texty. Nebo parodujeme sami sebe. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme se úplně zbláznili,“ říká Adéla s tím, že podobně uvolněná atmosféra často panuje i v okruhu nejbližších přátel. „Vnesla mi do života humor a chaos,“ dodává René a pochvaluje si, že jeho manželka chápe jeho vášeň pro muziku: „V tom jsme totiž oba stejní…“ Není asi překvapením, že první společná píseň, kterou napsali, byla především hodně vtipná.

Strojvedoucí s kytarou a ukulele

Žijí v Českých Budějovicích, René však pochází z Frýdku-Místku, kde je coby autor oficiální městské hymny Fajne-Mjesto takřka celebritou. Že by složil píseň na míru také Budějovicím, zatím neplánuje, ale nevylučuje to. „Přestěhováním jsem překvapil sám sebe a asi nejen sebe,“ přemýšlí nahlas písničkář, který je civilním povoláním strojvedoucím Českých drah. „Začátky v Budějovicích byly hodně těžké, po čtyřech letech jsem si už ale zvykl. Je tu hezky. Beskydy, přátelé a fanoušci z Lašska mi ale zřejmě nepřestanou chybět nikdy.“ Aby ne, když svůj život posunul o 397 kilometrů směrem na jihozápad.

Na železnici pracuje už skoro třicet let, vystřídal několik pracovních pozic a před časem si splnil sen a stal se strojvedoucím. Na dlouhé cesty nejen z Budějovic do Frýdku je tedy zvyklý. Přestože, jak sám říká, má skvělé šéfy, kteří mají pro jeho umělecké aktivity pochopení a vycházejí mu při plánování koncertů vstříc, vystupování trochu omezil: „Hraju jen na akcích, z nichž se mi pořadatelé sami ozvou, ale i tak je toho pořád hodně. Teoreticky bych mohl jenom hrát, ale to by se z toho stala práce, a to jsem nikdy nechtěl. Stačí, že je doma jeden profi muzikant.“

 

Adéla není Eva a René není Vašek

Na mysli má samozřejmě Adélu, která po osmi letech odešla z kapely své matky a rozhodla se vyzkoušet sólovou dráhu. Důvod byl jednoduchý: „Už mi to nestačilo. Chtěla jsem hrát sama, protože to mi vyhovuje nejvíc.“

Její první album vyšlo v roce 2016 a má název Dobrodruh, písniček na další alba má přitom plné šuplíky. S Reném se kupodivu na stejných pódiích potkává jen zřídka, stačí prý ale jedna fotka na Facebooku a lidé si je automaticky spojují. „Ta představa, že hrajeme jako manželské duo, je pro ně přitažlivá. Něco jako Eva a Vašek,“ říká s nadsázkou s tím, že si oba uvědomují, že i když se tomu zatím brání, čas od času by měli vystoupit dohromady a udělat svým fanouškům radost.

Podobné je to i se společným albem. Přestože dříve o něm nechtěli ani slyšet, dnes nevylučují, že je jednou natočí. Na otázku, jak se žije dvěma umělcům ve společné domácnosti, shodně odpovídají: „Zdá se, že úplně stejně jako neumělcům. Asi ještě nejsme takoví umělci, abychom viděli rozdíl. Moc jsme se neovlivnili. Každý si hrajeme to svoje. Spíš jsme se doplnili.“

 

Folk nikomu nenutí

Folk není žánr, který by pravidelně poslouchala generace mileniálů, do níž Adéla Jonášová patří. Snaží se jej tedy mezi svými vrstevníky popularizovat? „Nesnažím a nikomu ho nevnucuju. I proto jsem videoklipy natočila jen k písním, které jsou víceméně mainstreamové. Na koncertech jsem však typická písničkářka. Hodně mluvím a doprovázím se na kytaru,“ říká Adéla, která je dcerou písničkářky Pavlíny Jíšové. Ta dříve zpívala například v kapelách Žalman & spol. nebo Nezmaři a dnes vystupuje s kapelou Pavlína Jíšová a přátelé, díky níž se jednu dobu na jednom pódiu potkávala se svou dcerou.

Adéla vždy měla jasno, že chce zpívat česky: „Pokud budu někdy vystupovat v cizině, ráda si jiným jazykem zazpívám. Doma ale jen česky.“ S přibývajícím věkem si uvědomuje, že by hudbu a texty svých písní v budoucnu ráda víc využívala jako nástroj pro vyjádření názorů a životních postojů. Na dotaz, zda ji fanoušci někdy na koncertě něčím překvapili, bez váhání odpovídá: „Překvapují mě třeba tím, že vyžadují píseň Mykóza je svině. Zvláště ženy. Tahle moje píseň je přitom pouze na YouTube, protože na koncerty se, jak tušíte, úplně nehodí. Fanoušci mě však přesvědčují o opaku, takže ji možná začnu hrát. Uvidíme.“

 

Není to o hudebních cenách

René Souček vydal dvě alba, Fajne-Mjesto (2013) a Sto tisíc slov (2017) a v šuplíku má dnes písně minimálně na polovinu dalšího. „Zbytek je muzika, na kterou nemám texty. Takových rozdělaných písniček je dost. Druhé CD jsou z poloviny ty, které se nevešly na první CD, pak jsou tam úplně nové a písně, které normálně hrávám na koncertech. Třetí album bude spíše úplně novinkové. Snad je brzy dopíšu,“ přeje si nejen on, ale z duše mluví i fanouškům.

Aby písně napsal, potřebuje vždy konkrétní téma, nějakou situaci či událost. Ideálně něco, co ho naštve. Na otázku, zda má se psaním spojené rituály, odpovídá: „Míval jsem, ale už jsem je nějak opustil. Psával jsem hodně v noci. Taky jsem se zavíral do kuchyně a u psaní si zapaloval svíčku. Co jsem na jihu, tak to nedělám. Nejraději si totiž motiv opakuji dokola, až to klapne. Je to takový trans.“

O Reném je také známo, že se distancuje od hudebních cen. Dokonce o tom i zpívá. Co za tím je? „Jako začínající písničkář jsem se účastnil různých soutěží a už to nedělám. Nebaví mě na tom to „přítelíčkování“, což pochopí jen ten, kdo to zažil. Navíc v muzice se nedá soutěžit. Každý porotce má vlastní vkus a podle toho vypadají výsledky. Znám hodně oceněných, kterým ceny nepomohly a lidi na ně nechodí, a zároveň hodně neoceněných, jejichž koncerty jsou vyprodané…“

 

Diagnóza „veganka“ a „půlvegan“

On ve volném čase hraje florbal, ona cvičí pilates nebo plave. Doma se dbá na to, co bude k jídlu, Adéla je totiž veganka: „René si na zdravý životní styl úplně nepotrpí, ale vzhledem k tomu, že doma vařím já, zvykl si i na zeleninu a smoothie.“

K veganství se vrátila před půl rokem a je přesvědčená, že natrvalo. „Jsem vegankou, protože, jak se říká, svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nevidím rozdíl mezi psem a prasetem nebo krávou,“ vysvětluje, proč odmítá jíst maso, vejce, mléčné výrobky a další zvířecí produkty. Veganská strava je podle ní naprosto plnohodnotná: „Tak proč ubližovat zvířatům, když nemusíme? Kvůli chuti? To mi přijde sobecké. Jako veganka jsem šťastnější.“

A co na to říká její manžel? „Doma jím to, co mi žena uvaří. Jsem takový půlvegan, který má rád maso.“ V době, kdy se s Adélou poznal, ještě veganka nebyla, v jejím rozhodnutí ji však podporuje: „Zastávám se jí, fandím jí a vážím si jí za to.“ Zároveň ovšem dodávají, že si občas rádi dají i nezdravá jídla. Ostatně jako každý.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Adély Jonášové a Reného Součka

Na svatého Josefa, třetího člena Svaté Rodiny, se občas trochu pozapomíná. Jeho svátek si připomínáme 19. března a slavíme v něm především jeho ochotu vydat se cele pro dobro své ženy a narozeného Ježíše. A nezůstává pouze jako historická postava – může být inspirací pro mužskou spiritualitu současnosti.

 

Svatého Josefa tradičně známe jako tesaře z Nazareta, pěstouna Páně a věrného druha Panny Marie. Mimo patronát nad stavem tesařským, stolařským a řezbářským je Josefovo místo v katolické tradici přece jen trochu ve stínu obou zbylých členů rodiny, i když se vyvinuly zvláštní druhy svatojosefské úcty.

 

Josef živitel

Ve 14. století začínal na popularitě nabývat obraz Josefa jako živitele rodiny a především Krista samotného. První zmínky o něm s titulem nutritor Domini, tedy „živitel Páně“, se objevují již v 9. století, ale je to právě vrcholný středověk a zejména Tomáš Akvinský, který přispěl k popularizaci tohoto konceptu. Velký scholastik podrobně vykládá, že Josef měl nezastupitelnou roli v dějinách spásy, protože svým vstupem do manželství s Marií ji zachránil před ukamenováním a poskytl rodině tělesnou obživu, bez které se také nemohla obejít. V tomto smyslu může být vzorem pro všechny muže, kteří nesou odpovědnost za zajišťování obživy pro rodinu.

 

Moderní josefologie

Opravdová „josefologie“, tedy teologické zaobírání se odkazem a významem svatého Josefa, je ale až velmi moderní jev. Jan Pavel II. v roce 1989 vydal apoštolskou exhortaci Redemptoris custos (Pěstoun Spasitele), ve které silně zdůrazňuje roli svatého Josefa a Svaté Rodiny jako jednoho harmonického celku, ve kterém každý člen plní svoji vlastní nezastupitelnou úlohu.

V roce 2013 rozhodl papež František, že bude Josefovo jméno vloženo vedle Mariina do třech eucharistických modliteb, které zaznívají v průběhu mše svaté. Velkým vzorem se může svatý Josef stát i pro moderní proud mužské spirituality, který se ve světě pojí zejména se jménem amerického františkánského autora Richarda Rohra.

 

Muž ve společnosti

Současná západní společnost může dle Rohra nést příhodné označení „systém bílého muže“. Je převážně patriarchálně uspořádána a do velké míry postavena na úspěchu, moci a penězích. Mnozí muži (i některé ženy) žijí v iluzi, že na různých úrovních vládnou a vytvářejí správnou sociální realitu. Přitom přehlížejí množství skupin, které jsou globálně či lokálně vytlačeny na okraj společnosti. Jsou viníky a zároveň obětmi tohoto systému. Jejich život je tlačen společností k ještě větším výkonům, které mají vést k větším úspěchům. Pohlceni touto vizí mohou přicházet o podstatné věci: rodina, přátelé, emocionální i duchovní život.

Bible hovoří o prvních, kteří budou poslední a naopak o posledních, kteří budou prvními. V jistém smyslu tedy současní muži potřebují nemalou pomoc, aby překonali svou nesvobodu, byť tato nesvoboda nemusí být na první pohled patrná a naopak se může zaklínat volností a úspěchem.

 

Jak se z chlapce stane muž

Jednou z podstatných změn při přechodu společnosti do postmoderny, na kterou Rohr upozorňuje, je ztráta rituálů přechodu – tedy momentů, kdy je nějaké významné životní rozhodnutí nebo nějaká životní etapa doprovázena příslušným rituálním jednáním, které má často i náboženský přesah. Nejmarkantnější je to u iniciace do dospělosti – mladí muži nejsou žádným způsobem provedeni do světa dospělých a nejsou zasvěceni, jak správně zacházet se svou mocí a silou. Tu pak buď zneužívají, nebo před ní utíkají.

Živá mužská spiritualita podporuje a vyžaduje znovuobjevování přechodových rituálů, které muže na jednu stranu připravují o sebestřednost, důležitost a pocit kontroly nad věcmi, na druhou stranu pozitivně potvrzují Boží lásku a lidskou jedinečnost. A právě tady může být pokorný, ale nezastupitelný příklad svatého Josefa velkým vedením. Cílem pro iniciovaného muže by neměl být ani diktátorský styl jednání ve světě, ani stažení do svých domovů a rezignace na aktivní roli ve společnosti.

 

Otcovství a synovství

Neschopnost a odmítavost synů dospět, otců vychovávat děti, dědů předávat životní moudrost ukazuje na spirituální krizi mužů i v rámci rodin. Otcovství je velmi důležitá role, kterou plozením dětí a založením rodiny přijímá většina mužů. Podobně jako celé mužství prochází otcovství proměnami, které jsou reakcí na společenské změny.

Základním rysem možné destrukce otcovství je nepřítomnost otců, jejíž důvody sahají od rozpadu rodiny, přes přílišnou zaměstnanost mimo domov, až k prostému nezájmu. Nepřítomnost vede k duševním ranám chlapců a mladých mužů, kteří potřebují uznání a podporu od mužů starších.

Vazba otce a syna samozřejmě není pouze biologicky daná. Křesťanská spiritualita ve své tradici rozvinula v současnosti poněkud pozapomenutý koncept duchovního otcovství. Jde o vedení mladého muže, vytváření vztahu učitele a žáka, při němž se „uskutečňuje jistý Boží záměr“. Duchovní otec by měl působit jako nositel ducha, který zprostředkovává Boží otcovství.

 

Ježíš a jeho otec

Otcova láska pomáhá vyvést syny do vnějšího světa, aby získali jistotu a sebedůvěru. Pokud nedošlo k „přeladění“ na mužské vlny výchovou a blízkostí otce, ať biologického či duchovního, pak po celý život pociťují prázdnotu, která se příhodně nazývá „hlad po otci“. Richard Rohr považuje hlad po otci za příčinu „většiny zločinů, militarismu, soutěživé chamtivosti a nestabilních rodin“.

„Já a Otec jsme jedno,“ říká se v Janově evangeliu. Nejde jen o dogmatickou poučku o jednotě trojjediného Boha. Posuzujeme-li vztah Ježíše a Boha z lidského pohledu jako vztah syna a otce, je zřejmé, že Ježíš se ztotožňuje se svým otcem, důvěřuje mu a bere si od něj energii pro své konání. Po takovém vztahu mnoho mužů „hladoví“. I přes omezení, která obraz Boha jako otce přináší, může být pro většinu mužů (a žen) bohatstvím, které dává možnosti hledat cestu k vlastním otcům a synům.

 

Ženství a mužství

Hovořit o mužích nelze bez vazby na jejich protějšek i součást, totiž o ženách. Provázanost ženy a muže potvrzuje již starozákonní výpověď o stvoření světa, hovořící o člověku jako Božím obrazu, o muži a ženě. Jejich jednota je zdůrazněna i hebrejským označením – muž je hebrejsky íš, žena pak íššá. Kraličtí se tuto jazykovou souvislost mezi oběma slovy snažili zachytit slovy muž a mužena, jakkoli to druhé dnes má v obecném jazyce trochu jiný význam.

Muž a žena jsou v každém případě Božím stvořením, které má své poslání a důstojnost. Žena je pro muže pomocníkem, darem, milostí od Boha, je jeho transcendencí, což platí i naopak. „Eva je někdo, kdo interpretuje Adama. V Evě má Adam pravý protějšek: někoho, kdo přitahuje jeho pozornost a dává smysl existence,“ píše významná představitelka teologie osvobození Dorothee Sölleová.

 

Mužská spiritualita žije

V mužské spiritualitě tedy nejde o ignoraci žen a ženského prvku. Ženy a muži se odlišují na mnoha rovinách: některé jsou dány fyziologickou a psychologickou charakteristikou, jiné (mnohdy neospravedlnitelnými) společenskými rolemi a stereotypy. Pravé mužství – podle Rohrovy mužké spirituality – spočívá ve vyváženém přijetí svých mužský i ženských stránek, které vede k plnému lidství v lásce a Duchu.

Mužská spiritualita zahrnuje širokou škálu témat od vazby na křesťanskou spirituální tradici, otázek stran ženství a mužství, synovství a otcovství, problematiku přechodových rituálů či angažovanost v církvi a společnosti. Důležitým aspektem obnoveného zájmu o mužskou spiritualitu je praktický dopad: mnoho mužů, laiků i kněží, přijímá tuto výzvu, setkává se a zasazuje se o nápravu. V mnoha zemích po celém světě včetně České republiky vznikly skupiny mužů, které se pravidelně setkávají nad společnou modlitbou, diskusí i praktickými aktivitami. Více informací o aktivitách v ČR najdeme na tomto webu

Autoři: Petr Jan Vinš a Vojtěch Knězů, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test