český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Velikonoce jsou největším křesťanským svátkem, kdy si lidé připomínají ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Je však hojně oslavován i ateisty, ač ti je světí z jiných důvodů než věřící. Pohanské zvyky jako koledy a pomlázka jsou však spíše pradávnou oslavou jara.

 

Může se zdát, že se současný život dotýká lidových zvyků a tradic jen okrajově. Společnost nabízí jiné výdobytky, než na jaké byla zvyklá dřív, hojně jich využívá a na odkazy předků trochu zapomíná. Ne však vždy a ne všude. V mnoha regionech tradice dodržují v širším časovém rozvrhu. A tak můžeme s místními prožít masopustní veselí, pomlázku, pálení čarodějnic, posvícení či hody. Dnes se zaměříme na Velikonoce, neboť jejich doba právě přišla.

 

Národní zvyklosti

I když mnoho lidových zvyků zaniká, ty, které přetrvávají, se orientují podle historie, regionu nebo místních zvyklostí. Velikonoce jsou jedním z nejvýznamnějších církevních svátků. Mnoho dnešních dětí je má však spojeno pouze s barevnými vajíčky a pomlázkou, lidé z měst je často vnímají jako jeden den volna navíc.

Velikonoční obyčeje patří k nosným údobím jara i roku. Křesťané tomuto období přikládají v  liturgickém roce největší význam. Považují je za ztvrzení své víry v Krista. Čas Velikonoc představuje cyklus obyčejů, v němž se propojily víra a magie. Jako křesťanská země jsme přijali jejich slavení v období trvajícím osm týdnů, během nichž probíhaly dlouhé tiché přípravy a krátké bujaré oslavy. Má tři úseky: půst, hody a koledu. Půst (nebo post) začíná o půlnoci předešlého dne, kterým bylo masopustní úterý a následuje šest týdnů čekání na dobu veselí a nových radostí života.

 

Neděle a jiné dny

Určitými mezníky se staly neděle. Každá měla své jméno a význam. Černá je odvozená od černých oděvů, které ženy o postu oblékaly. Pražná nebo pučálka ilustrovaly typy postních jídel z praženého hrachu a obilných zrn. O Kýchané si lidé navzájem přáli, aby nekýchali, neboť věřili, že kýcháním začíná mor. Zdravili se navzájem Pozdrav tě Pánbůh! a Pomáhej Pánbůh! Družebná neděle vyjadřovala konání rodinných námluv, kdy svou roli hráli družbové a družice (obdoba svědků ženicha a nevěsty). Tento čas směřoval ke svatbám v příštích měsících.

Smrtná neděle se slavila dva týdny před svátky. Končilo jí období zimy, nepohody a nemoci, obecně vyjadřující smrt. Například v 19. století dívky vystrojily figurínu ze slámy – smrtku, morenu, smrtholku či mařenu (říkalo se jí různě). Navlékly ji na tyč, oblékly do nebarevných šatů, na hlavě potažené plátnem vyznačily obličej, uvázaly šátek a na krk pověsily výsměšný náhrdelník z prázdných vajec a hlemýždích ulit. Všechny použité materiály vyjadřovaly konec života. S ní pak obcházely vesnici a říkaly: „Smrt neseme ze vsi, nové léto do vsi,“ nebo „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede.“ Nakonec zamířily k tekoucí vodě, tam figurínu hodily a utíkaly do vsi. Kde nebyla voda, smrtku spálily. Tím bylo zažehnáno neštěstí.

Květná neděle je šestou a zároveň poslední postní neděli. Na řadě jsou malé ozdobené stromky – líta, letečka či májíčky, ověšené pestrými fábory, vajíčky, papírovými holubičkami a panenkou. Přinášely obraz plodnosti a životní naděje. Nosívala je děvčata a s přáním po domech zpívala: „Květná neděle, kdes tak dlouho byla...“ Vymetaly se světnice, aby všechna havěť zahynula a z domu zmizela.

Květná neděle otevřela Pašijový týden s jeho nejpodstatnějšími dny Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou. Následuje Velká neděle, známá jako Hod Boží velikonoční. Vrcholem je Velikonočním pondělím, pro které je dodnes typické pletení pomlázek a barvení vajíček. Většinou chodí na koledu chlapci a šupají dívky, aby „neuschly“. Podle krajů se ale tyto zvyklosti mírně odlišují.

 

Přírodní kolorování

Každý zná kupovaná kuřátka, slepičky, pomlázky a kraslice. Ale barvíme i doma. Přípravky běžně dostupné v drogerii postupně doplňují barvy gelové, duhové nebo s matným efektem. Také obtisky se neustále vylepšují. Od těch, které noříme do vody a než uplavou, rychle přeneseme na vajíčko, až ke košilkám, jež se namočí a na vejce natáhnou. Rok od roku se setkáváme s novinkami a žasneme, co všechno lze.

Od babiček umíme na vejce klást malé lístky, zabalit je do gázy či punčochy, pevně zavázat a vložit do horké vody, v níž jsme vyvařili slupky z cibule. Čím víc slupek, tím tmavší odstín hnědé. Chemické barvy nahrazujeme přírodními, většinou rostlinného původu, získanými jako odvar či výluh. Červená vznikne ze slupek červené cibule, řepy nebo révy, žlutá či oranžová ze šafránu nebo kurkumy, zelená z listů jasanu, petržele, lipového květu, mladého žita či špenátu. Hnědou získáme z olšové a březové kůry. Modré barvy docílíme povařením vajec v červeném zelí, fialovou dodá šťáva z borůvek či brusinek.

Na dekorace můžeme použít březové větvičky, které jsou pružné a dobře se tvarují. K přírodním materiálům vždy přidáme do vody ocet a sůl. Pro vysoký lesk se dodnes používá sádlo, kterým se hotová barevná vajíčka pomažou. Přírodní barvy mají tu výhodu, že skrz skořápku neproniknou žádné chemické a zdraví škodlivé látky, a tudíž jsou nejen přirozeně krásná, ale i jedlá. Malování vajíček bývalo určeno výhradně ženám. Někdy bylo mužům zakázáno vstupovat do místnosti, kde zdobení probíhalo.

 

Povrch je důležitý

Na skořápky se původně malovaly magické ornamenty a symboly. Postupně vymizely a začaly se používat rostlinné či zvířecí motivy, jako znamení jara a nového života. Kraslice byly spjaty s barvou červenou, symbolizující lásku nebo také krev Krista. Dívky si je schovávaly pro chlapce, na kterého si tajně myslely. Darovaná vejce měla být plná, nikoli dutá, protože skořápky bílých vajíček byly určené ke zdobení bohyně smrti – Morany. Kraslice z vyfouklých vajec jsou víceméně novodobým hitem.

Důležité je i zdobení povrchu. Technik a způsobů je přehršel a některé jsou hodně pracné. Například vosková batika nebo reliéf, leptání nebo gravírování. Vejce se polepují slámou, oblékají do háčkovaných košilek, oplétají tenkými měděnými drátky, někde je zdobí jezerní sítinou. Je to tradiční, vice než sto let stará, technika, původem z jižní Moravy. Dužina se lepí na bílou skořápku a prokládá se textiliemi, sametovými či hedvábnými stužkami.

 

Sváteční pochoutky

Zelený čtvrtek si svým názvem říká o pokrmy se špenátem či zelím. Podle tradice má začínat sladkým pečivem jidášem a medem. Velký pátek byl také velmi střídmý. Patřila sem bramboračka, bramborové pokrmy, hrách, jáhly, čočka nebo sladké knedlíky se sušeným ovocem. Když konečně o Bílé sobotě skončil půst, podávala se jídla opravdu vydatná. Na svátečně prostřeném stole nesmělo chybět jehněčí maso a vynikající nádivka s mladými jarními kopřivami.
Dnes si zpravidla pochutnáme na velikonočních jídlech celý víkend od Bílé soboty až po Velikonoční pondělí. Je to čas masových polévek, nádivek, kůzlečích, jehněčích a dalších pečínek, mazanců, beránků, velikonočních dortů i cukroví a samozřejmě vajec.

Ale koukáme i jinam a přebíráme zvyky z ostatních zemí, například německou tvarohovou štolu s marcipánem. Není tak pracná jako beránek, je vláčná a na prostřené tabuli se skvěle vyjímá. Svoje místo má leckde i řecký postní koláč Spanakopita nebo tradiční britské jehněčí kotlety s bylinkovou krustou.

 

Potěší i pomohou

Stalo se tradicí, že se s jarem a svátky vyrojí v mnoha městech, obcích i vískách trhy. Ať bleší či rukodělné, ale jarní paprsky vytáhnou ven i nejzarytější lenochy. První akcí, na kterou se prodejci zpravidla vypraví, bývají velikonoční trhy.

Zvykli jsme si zdobit příbytky poslíčky jara v různých podobách. Zatímco jedni zůstávají věrni pouze přírodním materiálům v neutrálních barvách, jiní vybaví byt dekoracemi rozmanitých barev a tvarů. Hlavním aktérem výzdoby však zůstává kraslice.   

Výjimkou nejsou ani charitativní prodejní akce. Jednou z nich byla Velikonoční kraslice 2018 v rámci Velikonočních trhů ve středočeské obci Velké Přílepy. Žáci místní základní školy a mateřské školy Smile Studio chtěli pomoci klientům terénní pečovatelské služby. Zapojily se i maminky. Společně vyrobili přes tři stovky vajíček a přání, výtěžek z jejich prodeje putoval do kasičky a pomůže tak seniorům v okrese Praha–západ.  

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv

(Z knihy Jiřiny Langhammerové České tradice v proměnách času, vydané NLN, s. r. o. v roce 2017)

 

Jedna z církevních tradic, které se bytostně pojí s velikonočním Svatým týdnem, je svěcení olejů. Při této příležitosti posvěcuje biskup za přítomnosti svých kněží trojici svatých olejů, které si pak kněží rozebírají a užívají je v průběhu roku. Olej katechumenů, olej nemocných a svaté křižmo jsou symboly duchovní starosti církve o člověka.

 

Podle katolické tradice se na Zelený čtvrtek slaví v dopoledních hodinách mše svatá pouze v katedrálních chrámech, tedy v těch, které jsou domácí místnímu diecéznímu biskupovi. Tomuto zvláštnímu slavení také diecézní biskup předsedá a spolu s ním koncelebrují kněží z různých částí diecéze, aby tak naznačili jednotu diecézního kněžstva se svým biskupem-ordinářem. Vyjadřuje se tím prastará víra křesťanského společenství vyjádřená slovy „Kde je biskup, tam je církev“.

 

Slavnost celé církve

Účast na bohoslužbě svěcení olejů – která je také známa pod latinským termínem missa chrismatis, tedy „mše křižma“ – je mimořádný zážitek. Nejen proto, že takový počet kněží na jedné bohoslužbě vídáme jen opravdu zřídka a při mimořádných příležitostech, ale především proto, že se v této bohoslužbě ukazuje jednota mezi biskupem jako pastýřem, kněžími, ale i věřícím lidem.

K tomu všemu přistupují všechny tři posvátné oleje, zejména pak svaté křižmo. Tento, někomu možná trochu exoticky znějící termín, pochází z řečtiny a doslova znamená „pomazání“. V řečtině je velmi úzká etymologická souvislost mezi slovy chrisma (křižmo) a christos (pomazaný). Termín pomazaný v hebrejštině zní mošiach, tedy mesiáš. Pomazání tedy nějakým způsobem hluboce souvisí se samotným jádrem naší víry.

 

Olej jako zdroj energie

Mesiáš znamená v překladu pomazaný. Známý katolický autor duchovní literatury Anselm Grün k tomu říká: „Půjdu-li po stopách tohoto obrazu, dovede mě k tajemství oleje. Člověk se maže olejem, aby byl krásnější, navíc mu tento prostředek pomůže rozzářit tvář a šíří příjemnou vůni. Kdo se maže, vnímá ji. Olej dodává člověku životní energii. Osvěžuje vyčerpaného, uzdravuje nemocného, chladí horečku, mírní bolesti. Zjemňuje drsné a tvrdé. Církevní otcové překládají hebrejský pojem mesiáš řeckým slovem christos. Proto hovoří vždycky o Ježíši Kristu. Ježíš je Pomazaný: Bůh ho pomazal olejem svého božství.“

 

Olej jako Boží milost

Petr Chrysolog píše ve 4. století: „Poté, co se Boží Syn rozlil dokonalým olejem božství do našeho těla, byl podle tohoto oleje pomazání nazván Kristus. Ten, který byl sám takto zalit Bohem, ten, komu byl takovým způsobem vlit sám Bůh, je jediným původcem tohoto jména. Během svého života uchovával Ježíš božský olej pomazání v nádobě svého těla. Ve smrti tuto nádobu rozbil a vylil na nás všecek vonný olej božské lásky.“ Proto ho církevní otcové nazývají titulem z Písně písní „vylitý olej pomazání“.

V této představě otců probleskuje zkušenost, že se díky Ježíšovi cítili jako znovuzrození, naplněni vůní božské lásky, posilněni olejem, který uvolnil jejich údy a očistil je od nečistoty hříchu. Titul Kristus nechápali jako pouhý dogmatický pojem, ale jako fascinující obraz: Vždyť olej pomazání byl jejich každodenní zkušenosti. Mazali se jím po koupeli, těšili se jeho příjemnou vůní, a zakoušeli tak tělesně svou krásu a důstojnost.

 

Pomazání nemocných

Jako je rozmanitý církevní život, tak je rozmanitá i trojice olejů, které jsou během mše na Zelený čtvrtek posvěcovány. Olej nemocných je z nich historicky nejstarší a pojí se úzce se svátostí pomazání nemocných. O ní oficiální texty říkají: „Když člověk vážně onemocní, potřebuje zvláštní milosti Boží, aby stísněn úzkostí neklesal na mysli a aby snad v pokušení neochabla jeho víra. Proto Kristus posiluje věřící v zápase s nemocí svátostným pomazáním jako mocnou záštitou. Slavení této svátosti spočívá především v tom, že po předchozím vzkládání rukou od představených církevní obce koná se modlitba spojená s vírou a nemocní jsou mazáni olejem, který byl posvěcen Božím požehnáním. Tento obřad naznačuje i uděluje svátostnou milost. Tato svátost dává nemocnému milost Ducha Svatého: pomáhá celému člověku k uzdravení, posiluje jeho důvěru v Boha a vyzbrojuje ho proti pokušení a úzkosti před smrtí, aby mohl nejen statečně snášet utrpení, ale také proti němu bojovat, a prospívá-li to jeho spáse, dosáhnout zdraví; poskytuje též, pokud je třeba, odpuštění hříchů a dovršení křesťanského pokání.“

 

Na ochranu proti zlému

Druhým olejem, se kterým se setkáváme v průběhu bohoslužby, je olej katechumenů. Toho se historicky užívalo při přípravě kandidátů ke křtu. Katechumenát, tedy období přípravy na křest, bylo v rané církvi dlouhé a náročné a skládalo se z řady kroků. Jedním z takových kroků bylo i odříkání se zlého a malý exorcismus, kdy byl kandidát křtu symbolicky vyjímán z moci Ďábla a směrován ke Kristu. Právě při tomto obřadu se jako jeden ze symbolů užíval posvěcený olej, kterým byl kandidát křtu mazán. V průběhu staletí se tyto náročné a dlouhé rituály z velké části redukovaly jenom na několik naznačených symbolů, ale pomazání katechumena před křtem olejem zůstalo zachováno.

Katechismus říká o pomazání katechumenů: „Poněvadž křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcování, ďábla, pronáší se nad kandidátem exorcismus (jeden nebo více). Kandidát je pomazán olejem katechumenů nebo na něho celebrant vkládá ruku a on se pak výslovně zříká satana. Po této přípravě může vyznat víru církve, které je křtem ‚svěřen‘.“

 

Křižmo neboli svaté myro

Posledním olejem a také tím nejvíce ctěným je svaté křižmo. Jeho jméno má souvislost se stejným slovem, jako titul Kristus, pomazaný – není proto divu, že právě tento olej byl vyhrazen na nejdůležitější a nejslavnostnější pomazání. Na rozdíl od předchozích dvou také není jeho složení jen z prostého, byť kvalitního olivového oleje, ale přimíchávají se do něj ještě další složky, zejména balzám a někdy i další příměsi.

Ve východní církvi tento olej znají pod termínem myrha nebo svaté myro. Koptská církev například do křižma přidává myrhu, aloe, kadidlo, skořici, kasii, cukrovou třtinu, bodlák, mletý jantar a dalších asi 25 druhů „koření“. Křižmo se má čtyřikrát povařit (při vaření jsou předčítána evangelia), přefiltrovat a nakonec smísit se zbylým starým křižmem. Mimořádný význam, který je na východě svatému myru přičítán, je patrný i tím, že jeho svěcení nemůže zastat každý biskup, ale je vyhrazeno patriarchům.

V západní tradici dlouho platilo, že po svěcení křižma duchovní klekali a zdravili Boží milost, kterou olej symbolizuje, slovy: „Ave, sanctum chrisma,“ tedy „Buď pozdraveno, svaté křižmo.“

 

Pečeť darů Ducha

Každý věřící, který přijal svátost biřmování, byl svatým křižmem pomazán. To je totiž jedno z jeho původních určení – jako pečeť darů Ducha svatého završuje to, co započalo už ve křtu. V rané církvi byl křest a biřmování udělován vždy společně, proto pomazání křižmem organicky vyrůstalo z významu křestní liturgie. Když se na západě postupně křest a biřmování oddělily, přestala být tato původní jednota na první pohled patrná, ale přesto je právě pomazání křižmem při biřmování, které na křest nejvíce poukazuje. Tím spíše, že i když se při křtu biřmování neuděluje, bývá novokřtěnec přesto mazán křižmem – historicky je to pozůstatek biřmování a teologicky je to jakási předzvěst a spojovací most s budoucím přijetím této svátosti.

 

Na kněze, proroka a krále

Při obřadu pomazání křižmem říká duchovní tomu, koho tímto znamením označuje: „Bůh tě přijal do společenství svého lidu a jako pomazal svého Syna na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu na věky.“ To je odkaz na starobylou praxi, která má kořeny hluboko v judaismu, že byli posvátným olejem, křižmem, mazáni významní duchovní i světští představitelé na znamení zvláštní Boží milosti, která na ně sestupuje.

Ve Starém zákoně je asi nejvýznamnější a nejpatrnější pomazání na krále, které i z obyčejného pasáčka Davida může udělat nejvýznamnějšího vladaře. Stejně tak byli ale pomazáváni i kněží v jeruzalémském Chrámu a podobně. Dědictví této prastaré tradice je pak zachováno v užití křižma při obřadech kněžského a biskupského svěcení. Kněžím se křižmem tradičně mažou ruce, kterými budou celebrovat eucharistii, a biskupům hlava na znamení plnosti svátosti, kterou v sobě nesou.

 

Zvony i ikony

Nejsou to ale zdaleka jenom lidé, kteří bývají pomazáváni svatým křižmem. Tento olej dochází užití i v dalších, vesměs velmi slavnostních příležitostech. Při svěcení kostela se jeho zdi mažou křižmem na dvanácti místech. V mnoha kostelech najdete na zdech kříže, které označují právě ta místa, kde byl kostel při slavnostním světícím obřadu požehnán. Křižmem se také tradičně mažou kalichy a pateny, které budou sloužit k eucharistickému slavení. Ke slovu přichází křižmo podle tradice i při svěcení oltáře, nebo třeba zvonu. Podle východních zvyklostí se svatým myrem pomazávají ikony, které byly nově vytvořeny – na východě se říká „napsány“ – než jsou odevzdány k úctě věřícím. Souhrnem můžeme říci, že symbolika olejů, které biskup světí na Zelený čtvrtek, je mnohostranná, má hluboké historické kořeny a poukazuje na mnoho tajemství církve, která naplňují život věřícího člověka požehnáním.

 Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Do tiskárny na pražském Smíchově jsem se těšila. Kdysi právě zde pracoval můj strýc a nosil domů časopisy. Jako holka jsem se nejvíc těšila na Ahoj na sobotu. Tady mi taky vázali mou diplomovou práci, tedy patří k těm, kteří mi stáli po boku při dokončení studia. Dnes jsem vstoupila do provozu, v němž se tiskne časopis Naše rodina. Přijal nás pan Martin Daněk (na snímku), který už třetím rokem tiskárně šéfuje.

Vrátnici Tiskárny Libertas, a. s. najdeme v Drtinově ulici, ale vstoupit můžeme i z druhé strany, tedy od Arbesova náměstí, jak jsem učinila já. V pěkně zařízené ředitelské kanceláři jsme si dali kávu a než jsme si šli prohlédnout provoz, povídali si především o tisku.

 

Pane Daňku, všimla jsem si, že máte nové logo, jak je to dlouho?

Chtěli jsme naši značku trošku oživit. Práce trvaly od začátku roku a myslím, že se zdařilo.

 

Když už jsme u chlubení, co se vám v poslední době nejvíc vydařilo?

Především jsme koupili stroj na vazbu V2. Díky tomu jsme se vyrovnali konkurenci. Dosud jsme nabízeli jen vazbu V1, tedy sešitovou, a měkkou museli kooperovat. Tím se i hodně ušetřilo, není prodleva s převozem vnitřních bloků, a taky se můžeme víc orientovat na náročnější publikace s menším nákladem a větším rozsahem. Získali jsme tím to, co chybělo nejvíc.

 

Navýšil se i počet zákazníků?

Do jisté míry ano. Víte, zákazníci přicházejí a odcházejí, někteří se naštěstí i vracejí. Naší bezespornou výhodou je poloha v centru Prahy, v němž sídlí kulturní a umělecké instituce, galerie a grafická studia. Pro ty všechny jsme snadno dostupní. Třeba chce-li umělec katalog k výstavě, u nás má šanci být u tisku přítomný, může vše kontrolovat, doladit, stát se součástí výroby.

Předcházíte si partnery?

Bezesporu. Jde nám především o kvalitu, proto k nám mnozí najdou cestu podruhé, potřetí. Všichni totiž nelpí jen na ceně. Chtějí, aby byl jejich produkt pěkný. Vyšší kvalita představuje vyšší náklady, ale výsledek pak stojí za to. Jedině tak se získávají ceny za polygrafii! Podařilo se nám k tomu dosáhnout optimální produktivity ofsetového tisku, proto jsou naše ceny příznivé. Mohu zmínit třeba Burdu, která tiskne i jinde, ale na nás se obrací ráda a často. My bereme papír od ověřeného dodavatele a zajišťujeme tím kvalitu celého nákladu.

 

Zákazník je tak trochu hráč, nemyslíte?

Ano, ale už jsme měli případy, kdy zákazník odešel kvůli ceně a po čase se objevil znovu. Nižší cena je vykoupena nižší kvalitou. Prostě se někde ubrat musí. Zpracováváme knihy, katalogy, časopisy. U těch se až tolik na kvalitě nebazíruje, spotřeba je rychlá, proto se prolevňuje. V případě knížek je to jasné – vyšší prodejní cena znamená kvalitní celý náklad.

 

A co nízkonákladové produkty?

Umíme i to… V tomto případě čekáme třeba týden, deset dnů, abychom mohli třeba vizitky vyskládat na jeden arch, a následně tiskneme. Ale někteří partneři i tady místo digitálního tisku chtějí ofset, protože se jim líbí víc. I když digitál se vylepšil natolik, že už rozdíl není téměř patrný. My však umíme splnit i taková přání…

Umíte vyrobit knihu v jediném kuse?

Určitě. Na takové objednávky máme digitální tisk. Třeba si lze u nás vyrobit fotoknihu. To vůbec není problém.

 

Tedy umíte cokoli z tisku. A vy jste chtěl být vždycky tiskař?

Když se kdysi rozhodovalo, co bych měl dělat, na jakou školu po základce jít, chtěl jsem být kuchař. Jenže táta je fotograf a maminka dělala v polygrafii, tak mě přesvědčili, abych šel na střední polygrafickou školu. Tam mě odborné předměty natolik zaujaly, že mě polygrafie doslova pohltila, baví mě a bavit nepřestala. Tehdy bylo nasnadě, že po škole budu pracovat v tiskárně.

 

Na vaření jste zanevřel?

Ne, vaření mě baví pořád. Doma pomáhám v kuchyni a vařím rád. Pro naše děti chystáme i několik chodů, podle toho, co komu chutná, tedy musím přidat ruku k dílu.

 

Kolik máte dětí?

Teď už čtyři. Zatím vařím pro tři: pro Vojtu, tomu bude devět, Vendelína, jemuž bude šest, a Vavříka, kterému se blíží čtvrté narozeniny. Náš nejmladší se narodil letos.

 

Jak vaše žena zvládá tolik kluků, včetně vás?

Zvládá. Musím jí pomáhat. Žena je doma s dětmi, ale současně i pracuje u nás ve výrobní účtárně a dělá nákup materiálu, což může i z domova. Kluci sem s ní chodí a mají zdejší prostředí přečtené, celkem se jim tady líbí. Možná taky skončí u polygrafie.

 

Ještě se musím zeptat, jak vše probíhá, když se tiskne Naše rodina?

Když ve středu uděláte imprimatur, tedy finální opravy, a pošlete tiskové podklady k nám, my je přijmeme na oddělení příjmu dat, kde zkontrolujeme, zda je všechno v pořádku. Což většinou je, protože u periodik se to dělá pořád dokola, tedy to odpovědní lidé umí dobře. Pak se na základě technologického předpisu udělá elektronická montáž, tedy se sestaví stránky časopisu na arch. Musí být vyskládané tak, aby na sebe po složení všechny navazovaly. Pak se může udělat kontrola plotrů, zda je vše na místě, zda třeba někde něco nejde přes arch a podobně. Poté zařízení CTP osvítí tiskové desky, protože jde o barevný tisk, tak se musí tisk rozložit do čtyř základních barev, respektive do tří, červené, azurové a žluté, plus černé. Zahájí se tisk archů. Vytištěné archy po zaschnutí složíme do složek, sešijeme vazbou V1, ořízneme a expedujeme do distribuce.

 

Jak vidíte roky budoucí?

Chtěli bychom zákazníkům nabízet něco nového, moderního a inovativního. Kromě už zmíněné knižní vazby V2 nově disponujeme stroji, které zaručují lepší servis při tisku uměleckých publikací, katalogů pro výstavy i dalších produktů.

Tiskárna Libertas, a. s. se pyšní bohatou historií. Za víc jak sto let prošla řadou změn, týkajících se především používaných technologií. V současné době se jedná o moderní ofsetovou tiskárnu, která nabízí komplexní polygrafické služby v oblasti archového ofsetu. Specializuje se na produkci časopisů, knih, katalogů, map a atlasů, kalendářů i dalších tiskovin. Věnuje se rovněž digitálnímu tisku a disponuje grafickým studiem.

Založení tiskárny sahá do konce 19. století. Tehdy v objektu bývalé občanské záložny, v dnešní Drtinově ulici, vznikl Litografický ústav, kde se tiskly svaté obrázky. Od roku 1913 zde působily Spojené grafické ústavy Koppe Bellman. Dalším zlomovým rokem byl rok 1926, kdy tiskárna fúzovala s nakladatelstvím Melantrich a stala se největším a nejmodernějším provozem v republice.

V poválečné době byla tiskárna včleněna (1952) do národního podniku Svoboda, tiskařské závody. Na Smíchově se hlubotiskem tiskly časopisy Květy, Mladý svět, Ahoj na sobotu i další tituly. Roku 1992 vznikla osamostatněním této části národního podniku akciová společnost Libertas. O rok později (1993) definitivně skončil archový hlubotisk a výroba se převedla na rotační a archový ofset. Významným mezníkem se poté stal rok 1998, kdy došlo k oddělení polygrafické výroby od realit. Tím 1. července vznikla dceřiná společnost Tiskárna Libertas, a. s. která se zabývá novinovým a archovým tiskem. (www.tiskneme.cz)

 

Martin Daněk vystudoval střední polygrafickou školu a polygrafie ho celého pohltila. Od roku 2015 je pověřený řízením Tiskárny Libertas, a. s. Se svou ženou, která též pracuje v tiskárně, mají čtyři kluky.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Martina Daňka

Dohromady se dali na textové dílně Slávka Janouška, věděli o sobě ale už dřív díky písním, které si vzájemně oblíbili. Jí se líbilo Reného Fajne-Mjesto, jemu Adéliny Dvě Kotvy. Dnes jsou manželé. Vzali se loni na apríla.

 

Přestože je mezi nimi osmnáctiletý věkový rozdíl, jsou pořád naladění na stejnou notu. Taky rádi blbnou: „V autě třeba posloucháme dechovku a vymýšlíme k ní vlastní texty. Nebo parodujeme sami sebe. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme se úplně zbláznili,“ říká Adéla s tím, že podobně uvolněná atmosféra často panuje i v okruhu nejbližších přátel. „Vnesla mi do života humor a chaos,“ dodává René a pochvaluje si, že jeho manželka chápe jeho vášeň pro muziku: „V tom jsme totiž oba stejní…“ Není asi překvapením, že první společná píseň, kterou napsali, byla především hodně vtipná.

Strojvedoucí s kytarou a ukulele

Žijí v Českých Budějovicích, René však pochází z Frýdku-Místku, kde je coby autor oficiální městské hymny Fajne-Mjesto takřka celebritou. Že by složil píseň na míru také Budějovicím, zatím neplánuje, ale nevylučuje to. „Přestěhováním jsem překvapil sám sebe a asi nejen sebe,“ přemýšlí nahlas písničkář, který je civilním povoláním strojvedoucím Českých drah. „Začátky v Budějovicích byly hodně těžké, po čtyřech letech jsem si už ale zvykl. Je tu hezky. Beskydy, přátelé a fanoušci z Lašska mi ale zřejmě nepřestanou chybět nikdy.“ Aby ne, když svůj život posunul o 397 kilometrů směrem na jihozápad.

Na železnici pracuje už skoro třicet let, vystřídal několik pracovních pozic a před časem si splnil sen a stal se strojvedoucím. Na dlouhé cesty nejen z Budějovic do Frýdku je tedy zvyklý. Přestože, jak sám říká, má skvělé šéfy, kteří mají pro jeho umělecké aktivity pochopení a vycházejí mu při plánování koncertů vstříc, vystupování trochu omezil: „Hraju jen na akcích, z nichž se mi pořadatelé sami ozvou, ale i tak je toho pořád hodně. Teoreticky bych mohl jenom hrát, ale to by se z toho stala práce, a to jsem nikdy nechtěl. Stačí, že je doma jeden profi muzikant.“

 

Adéla není Eva a René není Vašek

Na mysli má samozřejmě Adélu, která po osmi letech odešla z kapely své matky a rozhodla se vyzkoušet sólovou dráhu. Důvod byl jednoduchý: „Už mi to nestačilo. Chtěla jsem hrát sama, protože to mi vyhovuje nejvíc.“

Její první album vyšlo v roce 2016 a má název Dobrodruh, písniček na další alba má přitom plné šuplíky. S Reném se kupodivu na stejných pódiích potkává jen zřídka, stačí prý ale jedna fotka na Facebooku a lidé si je automaticky spojují. „Ta představa, že hrajeme jako manželské duo, je pro ně přitažlivá. Něco jako Eva a Vašek,“ říká s nadsázkou s tím, že si oba uvědomují, že i když se tomu zatím brání, čas od času by měli vystoupit dohromady a udělat svým fanouškům radost.

Podobné je to i se společným albem. Přestože dříve o něm nechtěli ani slyšet, dnes nevylučují, že je jednou natočí. Na otázku, jak se žije dvěma umělcům ve společné domácnosti, shodně odpovídají: „Zdá se, že úplně stejně jako neumělcům. Asi ještě nejsme takoví umělci, abychom viděli rozdíl. Moc jsme se neovlivnili. Každý si hrajeme to svoje. Spíš jsme se doplnili.“

 

Folk nikomu nenutí

Folk není žánr, který by pravidelně poslouchala generace mileniálů, do níž Adéla Jonášová patří. Snaží se jej tedy mezi svými vrstevníky popularizovat? „Nesnažím a nikomu ho nevnucuju. I proto jsem videoklipy natočila jen k písním, které jsou víceméně mainstreamové. Na koncertech jsem však typická písničkářka. Hodně mluvím a doprovázím se na kytaru,“ říká Adéla, která je dcerou písničkářky Pavlíny Jíšové. Ta dříve zpívala například v kapelách Žalman & spol. nebo Nezmaři a dnes vystupuje s kapelou Pavlína Jíšová a přátelé, díky níž se jednu dobu na jednom pódiu potkávala se svou dcerou.

Adéla vždy měla jasno, že chce zpívat česky: „Pokud budu někdy vystupovat v cizině, ráda si jiným jazykem zazpívám. Doma ale jen česky.“ S přibývajícím věkem si uvědomuje, že by hudbu a texty svých písní v budoucnu ráda víc využívala jako nástroj pro vyjádření názorů a životních postojů. Na dotaz, zda ji fanoušci někdy na koncertě něčím překvapili, bez váhání odpovídá: „Překvapují mě třeba tím, že vyžadují píseň Mykóza je svině. Zvláště ženy. Tahle moje píseň je přitom pouze na YouTube, protože na koncerty se, jak tušíte, úplně nehodí. Fanoušci mě však přesvědčují o opaku, takže ji možná začnu hrát. Uvidíme.“

 

Není to o hudebních cenách

René Souček vydal dvě alba, Fajne-Mjesto (2013) a Sto tisíc slov (2017) a v šuplíku má dnes písně minimálně na polovinu dalšího. „Zbytek je muzika, na kterou nemám texty. Takových rozdělaných písniček je dost. Druhé CD jsou z poloviny ty, které se nevešly na první CD, pak jsou tam úplně nové a písně, které normálně hrávám na koncertech. Třetí album bude spíše úplně novinkové. Snad je brzy dopíšu,“ přeje si nejen on, ale z duše mluví i fanouškům.

Aby písně napsal, potřebuje vždy konkrétní téma, nějakou situaci či událost. Ideálně něco, co ho naštve. Na otázku, zda má se psaním spojené rituály, odpovídá: „Míval jsem, ale už jsem je nějak opustil. Psával jsem hodně v noci. Taky jsem se zavíral do kuchyně a u psaní si zapaloval svíčku. Co jsem na jihu, tak to nedělám. Nejraději si totiž motiv opakuji dokola, až to klapne. Je to takový trans.“

O Reném je také známo, že se distancuje od hudebních cen. Dokonce o tom i zpívá. Co za tím je? „Jako začínající písničkář jsem se účastnil různých soutěží a už to nedělám. Nebaví mě na tom to „přítelíčkování“, což pochopí jen ten, kdo to zažil. Navíc v muzice se nedá soutěžit. Každý porotce má vlastní vkus a podle toho vypadají výsledky. Znám hodně oceněných, kterým ceny nepomohly a lidi na ně nechodí, a zároveň hodně neoceněných, jejichž koncerty jsou vyprodané…“

 

Diagnóza „veganka“ a „půlvegan“

On ve volném čase hraje florbal, ona cvičí pilates nebo plave. Doma se dbá na to, co bude k jídlu, Adéla je totiž veganka: „René si na zdravý životní styl úplně nepotrpí, ale vzhledem k tomu, že doma vařím já, zvykl si i na zeleninu a smoothie.“

K veganství se vrátila před půl rokem a je přesvědčená, že natrvalo. „Jsem vegankou, protože, jak se říká, svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nevidím rozdíl mezi psem a prasetem nebo krávou,“ vysvětluje, proč odmítá jíst maso, vejce, mléčné výrobky a další zvířecí produkty. Veganská strava je podle ní naprosto plnohodnotná: „Tak proč ubližovat zvířatům, když nemusíme? Kvůli chuti? To mi přijde sobecké. Jako veganka jsem šťastnější.“

A co na to říká její manžel? „Doma jím to, co mi žena uvaří. Jsem takový půlvegan, který má rád maso.“ V době, kdy se s Adélou poznal, ještě veganka nebyla, v jejím rozhodnutí ji však podporuje: „Zastávám se jí, fandím jí a vážím si jí za to.“ Zároveň ovšem dodávají, že si občas rádi dají i nezdravá jídla. Ostatně jako každý.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Adély Jonášové a Reného Součka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270