český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Člověk je tvor soutěživý. Má tendenci být ve všem první, nejlepší, nejdokonalejší, prostě jedinečný v každém okamžiku. Jenže neustálý tlak na psychiku může přinést zásadní zlom. Z čista jasna se nechce vůbec nic. Je to tady – vyhořeli jsme!

 

Přetěžování organismu opravdu nevede k dobrým výsledkům. „Tah na branku“ rozhodně nepředstavuje být neustále na telefonu čtyřiadvacet hodin denně a vlastně nikdy neopustit pracoviště. Své o tom ví především ti, kdo pracují doma. Právě oni mají potíž odlišit dobu pracovní a dobu odpočinku, jsou vlastně v práci neustále.

 

Nátlak na psychiku

Únava, nezvladatelný stres, podrážděnost, špatné spaní, pocity frustrace, dojem katastrofálního selhávání, deprese, bolesti hlavy, to vše může přinést oslabení imunity a zvýšení tlaku. Suma sumárum každý z bodů může znamenat, že jsme totálně na dně. Naše práce nám nepřináší radost, vše jenom zatěžuje a my neuvěřitelně trpíme. Mnohdy ani nevíme, co nám doopravdy je.

Typickými kandidáty pro vyhoření jsou muži středního věku na manažerských postech. Proto se o syndromu vyhoření hovoří rovněž jako o manažerské nemoci. Ovšem nemylme se. Vyhořet můžeme nejen v zaměstnání, ale i doma, pokud budeme neustále dokola přeceňovat vlastní síly a myslet si, že se popereme se sadem jako hrom, lánem záhonů a úklidem domu jako hrad. Enormní tlak na neustálý stoprocentní výkon se jednou musí odrazit na psychické i fyzické kondici, a to pro nás nepříznivě.

Neměli bychom čekat až podobný „průšvih“ nastane, ale čelit mu. V tomto případě není od věci, když se člověk rozhodne, že bude tak trošku sobcem. Neuděláme-li si totiž čas jen pro sebe, možná nebudeme ani žádný pro své koníčky mít. Naše psychika neustálý a mnohdy navyšující se tlak nevydrží a my se ocitneme v podivné zemi nikoho, kde budeme sami.

Práci nezbytně potřebujeme, vždyť činnost je cílem našeho rozvoje. Ale taky musíme dopřát tělu odpočinek, nejlépe takový, který bude pravým opakem našeho zaměstnání.

 

Základní zásady, jak nevyhořet a vyhnout se psychickým potížím

  • Osmdesát procent stačí – vytvořme si dostatek časových rezerv i pro stresovou situaci, nejeďme za každou cenu na „sto“;
  • Delegujme – ne všechno musíme udělat sami, koncentrujme se na strategické věci, dovolme ostatním nám pomáhat;
  • Potlačme míru napětí a tlaku – i důležitá práce může počkat, nemusí se uskutečnit okamžitě;
  • Zábava je na místě – zkuste se bavit, humor je nejlepší obranou proti vyhoření, s humorem se překonají i velmi zapeklité úkoly;
  • Záchranná síť – mějme kolem sebe takové přátele, kteří umí včas „hodit pomocné laso“;
  • Nezapomeňme na pohyb – vyberme si aktivitu, při níž nám bude dobře a která pro nás bude znamenat správný odpočinek.

 

Nejlépe známe sami sebe!

Pokud se pocitově dostaneme na úplné dno, je třeba navštívit odborníka. Tady není na hrátky se zdravím čas! Ale až na samotný okraj vůbec nemusíme dospět. Stačí, budeme-li o sebe patřičně pečovat. Rad a návodů jsou přehršle. Vezmeme rozum do hrsti a obezřetně si vybereme, co je pro nás nejvhodnější. Každý je jiný a naše tělo přesně napoví, co je ideální. Musíme jenom dobře naslouchat. Je pravdou, že tu a tam je třeba přeprat vlastní lenost, protože sportování u mnohých nepatří zrovna k prioritě. Ale jak se jednou začne… Abychom se dostali do pohody, potřebujeme taky dostatečnou míru spánku a vyváženou stravu.

Ještě jednu věc nelze přehlédnout: Pokud jsme se dostali do „krize“ díky tomu, že jsme chtěli být dokonalí ve všem, stejně bychom mohli pohořet i v odpočinku. Tedy zase přistupme ke všemu „s mírou“, nic se nemá přehánět! Je přece jasné, že pokud jsme našemu tělu odpírali i krátké procházky, nemůžeme hned nasadit tempo sportovního chodce a denně se hnát lesem třeba třicet kilometrů. Možná to jednou půjde, ale pro začátek stačí přiměřená procházka ve svižném tempu s dokořán otevřenýma očima.

Právě jaro je skvělým obdobím, kdy začít. Každý den je totiž jiný. Člověk může pozorovat, jak se vše probouzí, rozvíjí, pučí a spolu s přírodou se začíná nadechovat i sám.

Potřebujeme-li rovnou dovolenou, hurá na ni. Ale zase si ji nachystejme podle vlastního tempa. Rozhodně se nemusíme nutit do adrenalinových zážitků. Důležité je, abychom ve volných dnech najeli na pravidelný rytmus tří jídel za den s dostatkem tekutin, spánku a pohybu. A v mezičase můžeme i zapojit mozek, doporučuje se luštění, kvízy či skládaní puzzlů.

 

Výkon nevýkon, hlavní jsem já!

Žijeme v čase, v němž výsledek je prý nejdůležitější. Všude se to tvrdí, až jsme si na to zvykli. V kalupu běháme od místa k místu a nikde nejsme včas. Málokdo dokáže rozlišit podstatné od nepodstatného, což ho přesmíru zatěžuje. A pak se objeví potíže. Zprvu nesměle, posléze v plné síle. Dostat se do stresové situace je jen otázkou chvilky. Přitom stačí jediné: nezaměřovat se na výkon, neporovnávat se s ostatními, uvědomit si, že mnohem víc dokážeme správnou organizací své práce. Důkladná analýza je mnohem důležitější než výkon sám! Kdo tohle objeví, tomu se syndrom vyhoření vyhne, nebo alespoň o značný kus se oddálí.

 

Pomocníci proti vyhoření

Dostatek zeleniny a ovoce na talíři * kvalitní maso ve správné míře (nepřejídáme se) * oříšky * kvalitní hořká čokoláda nejen jako pamlsek * vitaminy C, D, skupina B, zejména B6 a B12 * minerály – na prvním místě hořčík se zinkem * bylinky

 

Autorka: (jas), Foto: Pixabay

Není pochyb, že se zpěvačce Věře Martinové, která patří k absolutní špičce ve svém oboru, podařilo během více než třicetileté kariéry pomyslně vystoupat „až vrcholky hor“. Když v jednom ze svých nejoblíbenějších songů mimo jiné zpívá: „Tak našla jsem sílu a odvahu vzhůru jít,“ jako by mluvila sama o sobě. Právě o cestě vzhůru, ale také pádu na dno i plánech do budoucna je tento rozhovor.   

 

Připomeňte na úvod důležité okamžiky vaší kariéry.

Myslím, že jich bylo poměrně dost. Nejdřív mezníky typu vystoupení na školní besídce, později třeba v „kulturáku“ v Dobrušce nebo trampská placka na potlachu. To byly v té chvíli zásadní situace.

 

A pak?

Nejzásadnější rozhodnutí přišlo, když jsem se dostala na konzervatoř. Věděla jsem už, že mám život nasměrovaný a že se chci živit muzikou. Potom samozřejmě následovaly okamžiky jako festival Mladá píseň Jihlava, nabídka od Gustava Broma a následně od Schovanek. Později i rozhodnutí osamostatnit se.

 

 

Kdo z branže vás nejvíc ovlivnil během cesty na výsluní?

Každý měl nezastupitelnou úlohu, ale určitě vzpomínám na Gustava Broma, velkou autoritu. Spoustu mě toho naučil. Pro mě, člověka nepolíbeného showbyznysem, bylo zlomem jako hrom dostat se do takto věhlasného orchestru. Klíčovou se stala nabídka od Schovanek, protože znamenala moji vstupenkou do Prahy, kterou každý považuje za Mekku. Tam jsem zjistila, že nejsem tzv. stádový typ. Cítila jsem, že v sobě mám touhu vyniknout a sama si rozhodovat o tom, co chci dělat.     

 

Kdy vzniklo umělecké jméno Martinová?

Točil se pořad Sejdeme se na výsluní, který představoval nové tváře a v němž se poprvé objevila písnička Malý dům nad skálou. U natáčení byl Karel Vágner a říkal, že se jménem Šolínová budu mít problém. Navrhoval vzít si umělecký pseudonym. Po zkušenostech z Moravy jsem ani neprotestovala, i když jsem měla strach, co řeknou rodiče. Věc spěchala kvůli titulkům k pořadu, a tak jsme vzali kalendář a šli podle křestních jmen. Líbilo se nám Martin-Martinová, které se tak nějak hodilo i žánrově.

 

Písnička Malý dům nad skálou se v roce 1986 stala ze dne na den hitem. Tušila jste, že by mohla prorazit?   

To se nedá. Dokonce se přiznám, že jsem z téhle písničky nebyla nijak nadšená, zdála se mi moc komerční. Chtěla jsem jít mnohem modernějším způsobem dopředu, ale vzhledem k autoritám, které jsem kolem sebe měla, jsem si to tehdy nedovolila říct.

 

K jakým písním se ráda vracíte?

Z původních písniček mě nikdy neomrzí Až na vrcholky hor. Je to zároveň báseň, má krásnou melodii. Pak třeba Toulavý džíny, která se víc blíží americkému modernímu country.

 

K mnoha jste složila i hudbu. Přišlo to samovolně?

Když po letech vyšlo album Zvláštní způsoby, bylo, co se muziky týče, převážně složené z mých autorských věcí. Objevila se na něm spousta písniček, které jsem napsala už na konzervatoři.

 

Vaším neodmyslitelným společníkem na pódiu je kytara. Vystřídala jste jich hodně během kariéry? 

To bych už těžko spočítala. Teď jich mám doma asi šest, pár mě jich samozřejmě opustilo cestou. Úplně první kytaru s černoušky a palmami mi půjčili kamarádi mých rodičů. Měla vysoko struny a hraní představovalo strašnou dřinu. Osmiletýma ručičkama jsem je ale umačkala a nenechala se odradit. Láska k nástroji byla natolik silná, že překonala i krvavé prsty. Tu jsem vrátila, ale mám schovanou koncertní kytaru z konzervatoře. 

 

Pro fanoušky jste první dámou české country. Vy sama nemáte ráda škatulkování. Kterými žánry tedy prolínáte?

Každého člověka poznamená to, co poslouchá a co se mu líbí. U nás se k tomu přidává slovanskost, což máme samozřejmě zakódováno v genech. Slovanské cítění je úplně jiné než třeba americké a člověk se ho těžko zbaví. Vždycky jsem měla ráda blues nebo šanson, ale i rockovou muziku, na kterou bohužel nemám hlas. Ve výsledku je důležité, aby bylo poznat, že jsem za písničkou právě já. Nejde vyloženě o žánr, ale musím zpívat to, co mi lidé uvěří a čemu také věřím sama.

 

Výběrové album k třem desítkám let na hudební scéně jste nazvala Jako dřív. Ráda se ohlížíte do minulosti?

Naopak. Už několik let se učím příliš se nezaobírat minulostí. Snažím se vzít si pouze to hezké a neříkat si: Kdybych bývala byla... Lepší je žít přítomným okamžikem, i když ohlédnutí může být také příjemné. Název Jako dřív vystihuje ohlédnutí za dosavadní kariérou, navíc se tak jmenuje krásná písnička od kytaristy Petra Bindera s textem Pavlíny Jíšové. 

 

 

Před několika lety jste začala zpívat s novou kapelou složenou z mladých muzikantů, z nichž přímo čiší energie. Vybírala jste dlouho?

S výběrem mi pomáhal producent Petr Tolar, který působí jako scout a má přehled. Zpočátku jsem se trochu bála, jak to půjde, protože všichni byli tzv. na startu a v té době studovali konzervatoř. Chvíli trvalo, než jsme se sehráli, ale dnes jsem už ráda. Najednou jsou z nich skvělí a sebevědomí lidé s chutí do práce. Jsem na ně hrozně pyšná a je mi s nimi dobře, protože vedle nich pomaleji stárnu. Od určitého věku už v sobě nemá člověk potřebnou dravost, touhu něco někomu stále dokazovat, hledat nové věci. Oni mě táhnou vpřed.   

 

Přijde s novou kapelou nová deska?

Je už vlastně načatá několik let, ale chyběl důvod. Teď mám nůž na krku, protože k jubileu, které budu mít příští rok, ji musím dodělat. Udělat novou dlouhohrající desku, což znamená pětačtyřicet minut muziky, musí mít důvod a mě nebaví dělat věci tzv. do šuplíku. Stačily dvě nové písničky na výběrové album. Prosadit nové písničky třeba do rádií, je dnes těžké. Navíc lidé na koncertech chtějí staré písničky, jen skalní fandové ocení nové věci...Teď už mě to ale nemine a začínám se docela těšit.  

 

Vedle písniček sklízí uznání i vaše obrazy. Stále s chutí berete do ruky štětec?

Teď jsem už neměla potřebu, doma mám vyzdobeno a pro známé jsem už taky vše namalovala. Výtvarně jsem se ale realizovala s panenkami pro UNICEF, takže jsem se věnovala výrobě loutek, s čímž se stráví hodně času. Jsem totiž typ, který si musí všechno udělat sám. Začínám u holých špalíčků a loutku kompletně vytvořím, nepoužívám dokupované komponenty. To mi dává pocit vyžití, navíc výsledek pomůže spoustě dětí. Loutka se vydražila za čtyřicet pět tisíc a to je už suma, která má smysl.

 

Jak jste se k projektu dostala?

Na začátku byla akce Fronta na záchod na oslavu Světového dne vody. Zazpívala jsem na Staroměstském náměstí a pak se skamarádila s ředitelkou Pavlou Gombou, která mě oslovila, zda bych se nechtěla stát členkou UNICEFu a udělat pro ně panenku. Účastním se už druhý rok a doufám, že dokud to půjde, budu pokračovat.  

 

Lidé narození druhý den v měsíci jako vy bývají prý umělecky nadaní, nejčastěji se u nich objevuje hudební talent. Věříte na řeč čísel a podobná znamení?

Nejsem fatalista, abych se něčemu takto oddala, ale věřím na výměnu energií, věřím i na to, že blízkost planet může dát určitý impuls a ovlivnit základní povahové rysy nebo talent člověka. Je pravda, že hodně kumštýřů se narodilo ve znamení Vodnáře, říká se, že je to znamení umělecké.

 

Poté, co jste zdolala rakovinu, se říká, že jste chodící prevencí. Slyší ženy na vaše výzvy?

Určitě a byl to také jediný důvod, proč jsem nemoc zveřejnila. Nerada se tímto způsobem zviditelňuji. Nikdo nic nevěděl, dokud jsem nemoc nezvládla. Pak jsem to ale brala jako svoji povinnost. Jestliže můžu někomu pomoci dobrým příkladem a dá se říct, mu tím zachránit život, tak je to povinnost. Všechno dobře dopadlo a já jsem si uvědomovala důležitost včasné léčby. Proto jsem se snažila svoji zkušenost předat dál. Dělat, že nemoc nevidím, je totéž, jako přecházet rušnou silnici a ignorovat jedoucí auta. Měla jsem několik ohlasů od žen, které díky mně šly na prevenci, a včasný zásah jim pak zachránil život. Takže to má velký smysl.   

 

Změnily vás těžké okamžiky v životě, kterých nebylo málo?

Naučila jsem se brát to jako něco, co k životu patří a co mě upozornilo, že něco nedělám dobře. Po zdolání nemoci jsem brzy pookřála a hned najela na způsob stresového života, tzn. že nic nesmím odmítnout, musím makat... Vykoledovala jsem si zápal plic a selhání organismu, kdy mi vypověděl imunitní systém. To mě zastavilo na čtyři až pět měsíců. Rakovina je hnusná, ale toto vás ochromí a nemůžete vůbec nic. Srazí vás to na dno. Tehdy jsem si řekla: Tak už to dál nepůjde. Naučila jsem se říkat ne a také mít ráda sama sebe, poslouchat se, reagovat na únavu, odpočívat... A od té doby jsem nebyla nemocná.          

 

 

Ráda cestujete. Které země jste si oblíbila a proč?

Mám ráda země s úplně jiným stylem života, místa, kde je klid a kde můžu načerpat přírodní energii i filozofii, že život se má opravdu žít. Miluju Korfu, kam jezdím pravidelně. Krásné městečko Liapades ve svahu nad mořem s malinkatým náměstíčkem, nad nímž se rozpíná starý platan, pod ním sedí domorodci a povídají si o životě. Krásná atmosféra klidu, kterou se člověk nechá prostoupit. Už od dětství miluju přehradu Rozkoš, krásné jsou Orlické hory, protože jsou vlídné. Mám ráda krajinu kolem Berounky, kde bydlím.    

 

Autorka: Dana Ehlová, archiv Věry Martinové

V květnu loňského roku proběhlo v pražském Divadle pod Palmovkou finále soutěže Dívka roku. Do finále se probojovalo deset dívek ve věku čtrnáct až patnáct let. Čekaly je čtyři náročné discipliny, které prověřily, jestli jsou pohotové, inteligentní, šikovné a nápadité. Ve vyrovnané konkurenci vyhrála Valérie Hlinovská z Chomutova, následovaná Denisou Machovcovou z Hradce Králové a třetí místo obsadila Adéla Pejchová z Pardubic. Před letošním kláním jsme si s Valérií povídali, co jí soutěž dala a které sny by si ráda splnila.

 

Jaká byla Valérie Hlinovská před Dívkou roku 2018?

Myslím si že, úplně stejná jako po soutěži.

 

 

Kdo vás přihlásil?

Přihlásila jsem se sama, chtěla jsem to zkusit. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám.

 

Co se vám na soutěži nejvíce líbí?

Je těžké napsat jen jednu věc. Celá soutěž od začátku až do konce byla úžasná. Všichni se o nás krásně starali. S holkami jsme byly výborná parta, všechny jsme se podporovaly a motivovaly navzájem. Soustředění i samotné finále bylo úžasné, a věřím, že všechny jsme si to moc užily. Ale kdybych měla opravdu říct, co je na této soutěži nejúžasnější, tak to, že pomáhá Nadačnímu fondu dětské onkologie Krtek.

 

Dívka roku je celostátní soutěž pro slečny od 13 do 15 let. Jde o ojedinělou akci v České republice tohoto typu a této věkové kategorie, ve které se hledají hlavně talent a charisma. V soutěži převažuje snaha po výchovných aspektech. Dívky jsou motivovány připravit se na další cesty životem. Akce se nese v nadačním duchu. Její výjimečností se stává podpora Nadačního fondu Krtek, a tímto získává průhlednosti a přesnému využití finančních prostředků. Soutěž vznikla na konci osmdesátých let, kdy měla pouze moravský charakter a nesla název Miss Teenager. Protože o klání byl velký zájem, stala se v roce 1992 celostátní soutěží. Postupně se změnil název přes Miss Poupě na Dívka roku.

 

Na jaký moment v průběhu nejraději vzpomínáte?

Nejraději vzpomínám na finále, na moment, když mě vyhlásili jako vítězku, tedy Dívku roku 2018. Přiznám se, že jsem to vůbec nečekala.

 

Účastnila byste se znova?

Určitě ano, je to nádherná soutěž, která mě toho hodně naučila, a na kterou mám jen ty nejkrásnější vzpomínky.

 

Proč si myslíte, že porota vybrala právě vás?

To opravdu netuším, asi se budete muset zeptat jí…

 

Jaká je Dívka roku 2018?

Hodná, občas paličatá, milá, ctižádostivá, milující, veselá a společenská.

 

Prozradíte svůj největší sen?

Kdybych vám ho teď řekla, tak už by se mi přece nesplnil.

 

Co vás baví a co naopak ne?

Baví mě tanec, zpěv, také ráda trénuji přípravku dětiček v naší taneční škole Beethoven DC a chodím přehlídky, takže i modeling. Také ráda fandím v hokeji Pirátům, protože za klub hraje můj přítel. A co mě nebaví? No, víte, že ani sama nevím. Ale možná trochu matematika.

 

Čím byste chtěla v budoucnu být?

Chtěla bych zpívat a hrát v muzikálech. Dělat to, co mě baví.

 

 

Valérie Hlinovská se narodila v srpnu 2003 v Chomutově. Chodí na základní školu Kadaňská Chomutov a chystá se na přijímací zkoušky na Gymnázium a na Střední Pedagogickou školu. Ráda by učila děti na prvním stupni nebo ve školce.

 

Doporučila byste soutěž kamarádkám?

Určitě ano, je to opravdu nádherná soutěž, na kterou nikdy nezapomenu. Mám na ni plno krásných vzpomínek. Prostě nezapomenutelný zážitek, za který moc děkuji.

 

Co vám Dívka roku dala?

Dala mi spoustu krásných a nezapomenutelných zážitků a vzpomínek. Potkala jsem úžasné a milé paní organizátorky, které se o nás moc krásně staraly. Díky soutěži mám devět skvělých kamarádek. Poznala jsem dvě neuvěřitelné bojovnice z Nadačního fondu Krtek, které si toho už spoustu prožily. Všeho si moc vážím a děkuji za to!

 

Máte své životní motto?

Moje životní motto je NEVER STOP BELIEVING, neboli, Nikdy nepřestávej věřit!

 

Vzkážete něco letošním soutěžícím?

Aby se nebály, byly své a usměvavé. A hlavně, aby si věřily.

 

Autor: red, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Spolku Dívka

Značkám, jako je Biorythme, se v marketingové hantýrce říká lovebrand. Lidé je milují pro to, jaké jsou. Biorythme není jen přírodní kosmetika. Je to synonymum poctivé práce. Opravdovosti. Pokory. Radosti. Je to inspirativní příběh mladé podnikatelky Anety Adamčíkové, která, přestože její firma ve Svárově funguje teprve třetím rokem, loni prodala dvacet pět tisíc vlastnoručně vyrobených deodorantů. Na sociální síti její život, práci a profesní názory pravidelně sleduje osm tisíc fanoušků. Nejen těm má totiž co říct.

 

 

Pamatujete si na okamžik, kdy jste se rozhodla založit značku Biorythme?

Velmi dobře. Ve volném čase jsem vyráběla závěsná mýdla a jiné výrobky a po mnoha letech se rozhoupala k jejich prodeji na Fleru (pozn. redakce: webu s e-shopem sdružujícím kreativce všeho druhu), kde mě po necelých třech měsících někdo udal. Musela jsem tento průšvih řešit hned s několika úřady a brala to smrtelně vážně. Za to udání jsem zpětně vděčná, díky němu jsem si totiž uvědomila, že chci začít podnikat „opravdově“, se vším, co k tomu patří. Do té doby jsem se bála skočit do podnikání rovnýma nohama. Tím udáním se ve mně něco odšpuntovalo a už to jelo – založení živnosti, hledání dílny, půjčka, náročná kolaudace, certifikace kosmetiky a tak.

 

Po studiích jste nejprve nastoupila jako chemik do zavedené kosmetické firmy. Věděla jste, do čeho jdete?

Práce v kosmetickém průmyslu nebyla mou první zkušeností, už na vysoké jsem na poloviční úvazek pracovala v oddělení kvality u velké potravinářské firmy. Po studiích jsem pak pokračovala v podobné práci, ale v odvětví biotechnologie. Kosmetický průmysl byl změna, hlavně protože se ve srovnání s předchozími firmami jednalo o menší společnost na venkově. Jsem ráda, že jsem mohla touto zkušeností projít, naučila jsem se toho hodně profesně, ale i lidsky. Ověřila jsem si, že je pro mě důležitou hodnotou spravedlnost a pokora, která v práci vždycky musí přicházet z nejvyšších pater – to jsem bohužel v posledním zaměstnání postrádala, takže jsem musela jít dál.

 

Jaký to byl pocit, když jste prodala svůj první výrobek úplně cizímu člověku?

Ze začátku to pro mě byl velký boj. Do extroverta, který by rád a plamenně vychvaloval své produkty, mám totiž daleko. Když jsme šly se ségrou, která mi od začátku pomáhá, poprvé na trhy, tak jsem z toho opravdu neměla dobrý pocit… Nečekala jsem, že o naše výrobky bude zájem a bála jsem se, aby si zákazníci nemysleli, že se jim vnucujeme. „Podnikatelské“ sebevědomí jsem získávala postupně. Až dnes, po několika letech, si umím stoupnout doprostřed místnosti a říct: „Jsem Aneta a vyrábím deodoranty bez hliníku, které opravdu fungují.“ Je to díky našim zákazníkům, kteří nám dávají neuvěřitelnou zpětnou vazbu a mraky pozitivní energie.

 

 

Prozradíte vaše výrobní portfolio? Kde se dají vaše výrobky koupit?

Naší vlajkovou lodí jsou stoprocentně přírodní deodoranty. Ti, co se snaží v deodorantech vyhýbat diskutabilnímu hliníku, by možná potvrdili, že sehnat výrobek, který opravdu funguje, není jednoduché. Naše deoše fungují a je neuvěřitelné, jak se to navzdory tomu, že je Biorythme relativně mladá značka, šíří šuškandou mezi lidmi. Většinou si od nás zákazník koupí právě deodorant, a když zjistí, že sliby nelhaly, vrátí se, aby vyzkoušel i něco dalšího – kromě deodorantů nabízíme pleťové krémy založené na bambuckém másle a balzámy na rty.

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Každý jinak, a to je na tom to nejlepší! Přibližně tři dny v týdnu jsem v dílně, kde všechny naše věci vlastnoručně vyrábím. Tyto dny jsou dlouhé a náročné, někdy je to trochu i posilovna – hodně surovin odebíráme ve velkých baleních, takže se nevyhnu nošení dvacetikilových pytlů. Po příjezdu domů si pak většinou ještě sedám se skleničkou vína k počítači, abych vyřešila e-maily. Dny, kdy pracuji z domova, začínám cvičením jógy, a pak celý den datluju do počítače a mezitím si dělám pauzy na praní, vysávání a další domácí práce. Tento režim mi vyhovuje. Bohužel, nebo spíš naštěstí, pomalu přestává být v silách jednoho člověka zastat při stávající poptávce veškerou výrobu, takže budeme brzy hledat někoho na výpomoc.

 

Vaše první a jediná zaměstnankyně je vaše sestra. Máte recept, jak zajistit, aby spolupráce mezi příbuznými fungovala? Umíte doma vypnout a nebavit se o práci?

Ségra je mou jedinou kolegyní na hlavní pracovní poměr, ale máme i další pomocníky – například můj partner mi dlouhodobě pomáhá s webem a vším okolo, nyní pro nás například vyvíjí systém skladového hospodářství. Pak máme třeba šikovné pomocníky na etiketování, které u nás probíhá – jako všechno ostatní – ručně. Co se týká oddělování soukromých a pracovních věcí, občas je to těžké: když sedím večer s vínem u počítače, tak vedle mě většinou je můj partner, který, přestože má jiné zaměstnání, po večerech pracuje právě pro nás.

 

 

Jaké nástrahy na nás, zákazníky, číhají v drogeriích?

Jak se to vezme, „správných“ odpovědí je celá řada. Jako první mě napadá ta, že žádné, protože všechny legálně prodávané výrobky musí splňovat celou řadu pravidel Evropské unie, mezi která patří správná výrobní praxe, označování, používání pouze povolených, respektive nezakázaných, surovin a podobně. Právě suroviny jsou ale diskutabilní, protože co je v očích zákona považováno za bezpečné, vnímá mnoho vědeckých studií minimálně rozporuplně.

 

O jaké suroviny se jedná?

Namátkou soli hliníku používané v antiperspirantech, známé konzervační látky jako parabeny či triclosan, nebo třeba často skloňované silikony. Bylo by jednoduché všechny obavy ohledně výše zmíněných surovin hodit za hlavu s tím, že jsou přece povolené, takže bezpečné – bohužel v čase dochází i na té nejvyšší, tedy legislativní úrovni ke změnám a může se tak stát, že to, co bylo ještě před pár lety povolené, se nyní v kosmetice již používat nesmí – nebo jen s nějakým omezením. To se týká například některých typů parabenů a triclosanu, nebo dvou druhů silikonů, které jsou velice používané, a nyní na ně dopadla ruka zákona kvůli ochraně životního prostředí. Případné zájemce o tuto komplikovanou problematiku si dovolím odkázat na náš blog, kde se dočtou víc.

 

Kdy naposledy vás v souvislosti s kosmetikou něco nadzvedlo ze židle?

Občas mě zaráží, co si v dnešní době dovolí velké evropské značky prodávat za kosmetiku. Moje maminka před pár měsíci dostala darem tělové mléko. Podle informací na etiketě by se, s trochou nadsázky, dalo vyrobit tak, že byste doma smíchali parafínovou svíčku s vodou, zakonzervovali to a navoněli, jak nejlevněji jde. Samozřejmě obal byl přitažlivý, plný ovoce, zeleně a slov „přírodní“… Realita uvnitř je ale obalu na míle vzdálená.

 

Jste vegetariánka. Co vás k tomuto životnímu stylu vedlo? Šlo by také objasnit, co to znamená, že jsou vaše výrobky stoprocentně vegetariánské?

Vegetariánka jsem od svých čtrnácti let, vedly mě k tomu etické důvody. Odjakživa jsem obecně silně prožívala utrpení zvířat, když jsem se v pubertě dozvěděla, co se děje ve velkochovech a na jatkách, tak pro mě nebylo jiné možnosti. To, že je naše kosmetika vegetariánská, znamená, že v ní zákazník nenajde žádné části mrtvých zvířat – ani ty, které jsou na první pohled rozpoznatelné ze složení, jako například lůj, ani ty skryté. Při výrobě kosmetiky se totiž často využívají kafilerní zbytky, které se dále zpracovávají. Tak vzniká třeba glycerin. Zároveň ale naše kosmetika není, s výjimkou pleťových krémů, veganská, protože obsahuje včelí vosk, který je původem z České republiky a je v top kvalitě. Krásně voní, je naprosto nebělený a já osobně pro něj mám díky jeho vlastnostem velkou slabost.

 

 

Dá se pro laiky jednoduše popsat, jak vypadá proces výroby deodorantu od prvotního nápadu po uvedení na trh?

V krátkosti: ta cesta je dlouhá a trnitá. Momentálně jsme uvedli na trh novou řadu deodorantů bez obsahu jedlé soli, na kterou má část populace alergii. Původně to měla být jen taková „bokovka“, kterou jsem chtěla mít za tři měsíce hotovou. Samotný vývoj nakonec trval skoro dva roky a znamenal stovky hodin práce a hromadu, někdy i nevyužitých, surovin. Před uvedením na trh je ještě mimo jiné potřeba je otestovat nezávislou laboratoří, samozřejmě ne na zvířatech, provést u dobrovolníků dermatologické testy a v neposlední řadě musí toxikolog vyhotovit oficiální zprávu.

 

Máte představu, jak bude Biorythme vypadat za deset let? Necháte firmu organicky růst, nebo jste si sama pro sebe určila nějaké hranice?

Na plánování moc nejsem. Je to vlastně jen pár měsíců, co jsem si po letech zase pořídila diář, většinou mám ale popsaný jen další týden a pak je prázdno, protože prostě nevím. Byla bych ráda, kdyby Biorythme rostlo organicky, se ségrou jsme měly pár šikovných kolegyň a všechny byly hlavně spokojené. Věřím tomu, že spokojenost uvnitř firmy se zrcadlí i navenek a šíří dál mezi lidmi.

 

V pondělí 22. dubna se koná Den země. Kdybyste mohla apelovat na veřejnost, aby ve svém přístupu k naší planetě něco změnila k lepšímu, co by to bylo?

Jako první mě napadlo zredukování často zbytečných nákupů. Když už něco kupuji, tak by to nemělo být o kvantitě, ale o kvalitě. Ať to opravdu přináší nějakou hodnotu. Sama se o to snažím při výběru oblečení, vybavení domácnosti, jídla a samozřejmě i kosmetiky.

 

Máte při takovém pracovním vytížení vůbec čas odpočívat?

Nedávno jsem si uvědomila, že když prokrastinuju, tak se většinou koukám na weby s kosmetikou, zahraniční značky přírodní kosmetiky, zkoumám suroviny… I ve volném čase se věnuji tomu, co souvisí s mou prací, a pořád mě to baví. Když nepřemýšlím o kosmetice, tak ráda cestuju, čtu knihy, hlavně českých autorů, cvičím jógu a při meditacích se učím nepřemýšlet.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Kristina Černá, Karel Choc, Andrea Tengler a archiv Biorythme

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test