český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Smuteční obřad za zemřelého Františka Taliána se konal 29. listopadu 2018 v kostele ve Svaté Maří u Vimperka. Obřad v netradičním pojetí beze Mše Svaté za účasti dvou farářů byl jistě hlubokým prožitkem hostů; odpovídající vůli zemřelého a jeho změnám v duchovním rozvoji a poznání v posledních letech. Toto rozloučení za účasti stovek lidí však neobsahovalo zmínku o příběhu Františka Taliána a jeho velkém díle, které nezemřelo a bude žít dál.

 

František Talián se narodil 7. března 1948, tedy ve stejný den jako kdysi prezident T. G. Masaryk. Jeho narození nebylo obklopeno jen vlasteneckým symbolem, ale zejména převzetím moci komunistickým režimem o deset dnů dříve, nebo o tři dny déle politickou vraždou Jana Masaryka. Události kolem narození a jejich symboly jakoby určovaly události jeho dětství a života.

František Talián o sobě napsal: „Bylo mi pět a půl roku, do naší vesnické usedlosti v Boubské u Vimperka chodila jedna skupina estébáků za druhou na tzv. domovní prohlídky, strkali nám pod dřevěné schody samopaly. Pamatuji si, jak nám zrevírovali dům a vyhnali nás z něho s majetkem, který se vešel na jeden žebřiňák s kravským potahem. Pamatuji si, jak nás pět bydlelo v jedné vlhké místnosti a jak jsme byli šťastni, že máme všechno za sebou... Narodil jsem se po odsunu německých obyvatel po komunistickém puči v roce 1948, ale před zadrátováním Šumavy železnou oponou, která mne po celou dobu své existence iritovala a zároveň přitahovala.

 

Budovatelem zbořených osad

Opravil jsem na Šumavě několik kostelů, postavil kapličku, osadil množství křížků a řekl jsem si, že se pokusím v zaniklých německých vesnicích zřídit záchytné body a připomenout jejich bývalý život. Proto jsem zrekonstruoval v některých zaniklých vesnicích penzion či hotel pro návštěvníky Šumavy, připomínající zašlou lokalitu, zaniklou kulturní krajinu. Dá se tedy říci, že jsem teď se svými záchytnými body takříkajíc „lenním pánem“ nejméně čtyř dřívějších zaniklých obcí: Bučina - dříve 55 stavení, teď 1, Knížecí Pláně - dříve kostel a 85 stavení, teď 1, Polka - dříve 30 stavení, teď 1, Nové Údolí - dříve 35 stavení, teď 1." /Citace z roku 2009/.

Uvedené vesnice byly zbourány v souvislosti se vznikem Železné opony a po jejím pádu byly stávající domy bezcennými ruinami, které prozíravě koupil novoosadník Talián dříve, než by to Správa NP Šumava zbourala jako „ekologickou zátěž“. Nebýt jeho, nebyl by v místech ani ten poslední dům, jako památník na dřívější osídlení. K jeho nemalým činům patří obnova původní 300 let staré schwarzenberské myslivny Lipka, kterou obnovil do historické podoby a tím zachránil významnou lesnickou památku.

 

Rekviem lesům Šumavy a mecenáši Taliánovi

Po orkánu Kyrill v roce 2007 a následné národní lesní tragédii vzniklo hnutí na záchranu zelených lesů Šumavy a odboj proti eko-terorismu a ideologii divočiny. Významnou osobností tohoto hnutí a největším donátorem se stal František Talián. S jeho financováním byly vydány desítky publikací o lesnictví a Šumavě, některé byly tisknuty v jeho nakladatelství a za jeho finance. Stejně tak roku 2011 vznikl „Památník šumavským lesům“ na Bučině.

 

Duchovní rozměr hmotných děl

František Talián nekupoval domy a pozemky na Šumavě proto, aby hromadil majetek a peníze. Lidé možná říkají: K čemu, stejně si to do hrobu nevzal. On ovšem tím plnil hluboký životní úkol, který dostáváme do vínku s kódem života, při zázraku početí, při zrození a jako důsledek traumat v dětském věku.

Byl člověkem, který si trochu „nabral“ z karmy vyhnaných Němců, a to je čitelné v jeho příběhu. Protože naslouchal svému nitru a po roce 1989 dostal příležitost, tak svůj úkol na zemi zrealizoval. Tento karmický úkol byl: vracet život do vysídlených a zbouraných vesnic. Novoosadník Talián absolvoval letité vyčerpávající zápolení s ochranářskou byrokracií a obnovil mnoho staveb s takovouto minulostí. Je příkladem duchovního bohatství, které nemá každý. Spočívá v tom, že za ním zůstává dílo napravující historické hříchy. Skrze taková díla k nám promlouvají lidé v zoufalství dávno zemřelí a zdá se, že jejich vzkazy jsou nám blíže k přečtení. Splnění životního poslání a zúčtování s ním je věc, před níž na konci života budeme postaveni všichni. František Talián to měl snadné – splnil.

 

Autor: Petr Martan, ředitel Komunity pro duchovní rozvoj, o.p.s., Čkyně

Foto: Miroslav Martinovský

V loňském roce se operní pěvkyně Jana Veberová rozhodla k zásadnímu kroku. Z Prahy se přestěhovala na venkov, přesněji do okrajové části Kutné Hory a spolu se svým mužem začala farmařit. Koncertní zpěv sice na hřebík nepověsila a nadále jej miluje, ale jak říká, dnes už si dovede představit život i bez zpívání. Její prioritou je klidný a spokojený rodinný život. „Můj muž je „velitelem“ při práci na farmě, já zase velím při zpívání,“ směje se. Spolu s Jaroslavem, jeho tatínkem a svými dvěma dětmi pečují o rozlehlý jabloňový sad, starají se o dva koně a zvelebují dům.

 

Proč jste zamířila na gymnázium místo na konzervatoř?

Bylo to přání mého tatínka. Přál si, abych měla jistotu ve vzdělání, zdálo se mu, že konzervatoř mi v životě moc nepomůže. Měl představu, že jednou budu paní učitelkou. Maminka zase měla sen, že budu zpěvačkou. Přání jsem splnila vlastně oběma. Maminka chodila na každé mé vystoupení a radovala se z mých úspěchů. Dnes jsem i učitelkou zpěvu.

 

Stala jste se soukromou žákyní operní pěvkyně Ludmily Bendlové, kterou nikdy nezapomenete zmínit. Zač jí vděčíte?

Za to, že zpívám. Učila jsem se hrát na klavír, kytaru, flétnu, a když mi bylo třináct, vzala si mě pod svá křídla paní profesorka Bendlová, sólistka Národního divadla. Stala se mou „hudební mámou“ a já se pevně rozhodla, že budu zpěvačkou. Probudila ve mně lásku ke zpěvu, naučila mě zpívat s jistotou, poradila mi „fígle“, které dodnes používám. Měly jsme spolu krásný vztah. Radila mi s líčením, oblečením, hlídala mou životosprávu.

 

 

Ještě v posledním ročníku gymnázia jste absolvovala konkurz do Státní opery Praha a byla přijata…

Byla to také zásluha paní profesorky, která usoudila, že přišel správný čas a ke konkurzu mě přemluvila. Byla jsem přijata a o prázdninách po maturitě se stala členkou souboru. Pobyla jsem tam dva roky. Nejsem dravý člověk, nemám ostré lokty. Divadlo je stres, psychicky náročná záležitost, konkurenční boj. Necítila jsem se spokojená, a když odcházela paní ředitelka, odešla jsem také. Rozhodla jsem se pro samostatnou koncertní činnost. Maminka mé rozhodnutí oplakala a uklidnila se teprve tehdy, když zjistila, že se zpěvem pokračuju, jsem spokojená a začíná se mi dařit.

 

Neměla jste strach, že to nezvládnete?

Mladý člověk nemá z budoucnosti strach, ale je pravda, že první dva roky jsem se protloukala všelijak. Sice jsem zpívala, ale k uživení to nebylo. Zkoušela jsem k tomu fotomodeling, ale ani tam nebylo nic jistého. Byla jsem fakturantkou, sekretářkou, nic z toho mě příliš nebavilo. Naštěstí mé koncerty postupně začaly přinášet další nabídky a příležitosti, můj diář se začal plnit a já si uvědomila, že zpívání mě těší ze všeho nejvíc.

 

Vaším vzorem je Ema Destinnová. Proč?

Mám podobně nastavený hlas. Pojala mezzosoprán i soprán, měla barevný hlas a široký rozsah, to není cvičením, ale vrozená dispozice. Je mi velmi blízká tím, že se prosadila svým talentem, neměla známosti, cesta na vrchol jí trvala poměrně dlouho. Často zpívám písně z jejího repertoáru a jako velmi mladá jsem se prosadila právě v Mezinárodní pěvecké soutěži Emy Destinnové.

 

 

Kromě operního zpěvu se věnujete i operetám…

V době, kdy jsem hledala svou jistotu, mi přišla nabídka z jednoho německého operetního souboru na šňůru zájezdních představení. Přestože jsem neuměla německy a s operetou jsem neměla žádné zkušenosti, té šance jsem se chopila a během měsíce nacvičila zpaměti třináct operetních árií. Opera je prožitek, lehkost, koketerie. Patřila jsem k těm, kteří se na ni dívají „skrz prsty“. Svůj názor jsem opravila a operetu si zamilovala.

 

Odstěhovala jste se za svým mužem z Prahy na předměstí Kutné Hory. Znamenalo to pro vás nějaká omezení?

Spíše naopak. Pole působnosti se mi rozšířilo o Kutnou Horu, nádherné historické město, kde je umění velmi kladně přijímáno. Místa, kde už jsem koncertovala, mi zůstala, a k tomu přišla možnost dalších. Významnou měrou k tomu přispěl můj muž Jaroslav, který mi ve zdejším prostředí hodně pomohl. Jako kutnohorský rodák, kterého tu vnímají jako šikovného truhláře a organizátora různých společenských akcí, mohl oslovit mé budoucí publikum a já se nezvykle rychle stala součástí zdejší umělecké sféry a získala popularitu. Když se mezi jeho zákazníky a přáteli rozšířilo, že má ženu operní pěvkyni, přišli na koncert, poprvé možná ze zvědavosti, ale postupně jsem si získala jejich pozornost.

 

Zapojila jste se do společenských aktivit svého muže?

Okamžitě. Díky tomu, že máme kočárové koně a Járovým koníčkem je oprava poškozených historických kočárů, které máme doma už tři, mohu přijíždět na různé akce „jako princezna“ a zazpívat. To je nádhera a okamžitě to zaujme nejen dospělé ale i děti. Vyrobil lavičky do místního parku, úkryt pro kachny na rybníček, budky pro ptáky, zorganizoval prvomájové líbání v sadu. Na můj první zdejší koncert, který proběhl v zámecké knihovně na nedalekém zámku Kačina, osobně pozval více než stovku lidí, vytiskl letáky…

 

 

Velmi povedenou akcí byl „Den otevření dveří“…

Jára vyrobil jako dárek městu repliku historických dveří místní radnice. Pojali jsme to jako happening, celá rodina se zapojila. Mé děti byly připraveny obsluhovat, sestra mi přijela pomoct s pečením štrúdlů. K radnici jsme přijeli v kočáře, přestože v tu chvíli lilo jako z konve a byli jsme úplně promočení. Zmokl pan starosta i přítomní novináři. Židle jsme rychle přesunuli z venku dovnitř, všichni jsme se tam namačkali.

 

Váš muž je farmářem, takže jste se stala farmářkou. Co už jste se stihla naučit?

Tak třeba koně. Patří k farmě, ale nádherně se hodí i k opeře. Před jízdou je musím vyhřebelcovat, umýt zaprášený kočár. Láska ke koním mě provází celým životem, miluju je a mám k nim respekt. V kočáru se cítím bezpečně, zvlášť když otěže drží Jára. Koně nás vlastně seznámili, ale to by bylo na delší povídání… Sbírám jablka, pomaličku pronikám i do práce se dřevem, přidržuju, přináším, teď zrovna budujeme u domu malou jízdárnu. Zpívání přichází na řadu po večerech. Jára je hybnou silou farmy, já se snažím pomáhat, vařím, uklízím. Fyzická práce mě těší a naplňuje, jako bych našla smysl života.

 

 

Na které letošní koncerty vzpomínáte nejvíc?

V létě to byly především dva koncerty v kostele Sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře. První byl věnován písním Edit Piaf, ten druhý výběru z muzikálů. Tam se Jára „uvolil“ trošku mi pomoci hrou na flétničku. Představení bylo překrásné, zahajovala jsem jako Kleopatra a končila jako Eliška Pomořanská po boku Járy v kostýmu Karla IV. písní Lásko má já stůňu. Mám pocit, že Kutnohoráci už mě berou jako svou. Bylo mi ctí, že jsem byla oslovena organizátory tradiční divadelní přehlídky Tyjátrfest a zahájila ho zpěvem české a slovenské hymny. Ale těch krásných koncertů byla letos celá řada.

 

Občas diváky dovedete překvapit…

Na mém prvním koncertu na Kačině jsem stála u dveří v nádherných šatech, můj muž v obleku. Některé jsme dokonale zmátli, spletli si nás s uvaděči a podávali nám vstupenky. Na koncertě v divadle v Kutné Hoře jsme si oba nasadili cylindry a frak, proměna byla dokonalá. Snažíme se tím dávat najevo, že si svého publika vážíme a hýčkáme si ho.

 

Společně s Kateřinou Daczickou, která pochází z rodu slavného Mikuláše Dačického, jste v pořadech Audience na Kačině zpovídaly zajímavé hosty. Jaké?

Velmi zajímavé, třeba soudního lékaře MUDr. Hladíka, herečku Zdenku Procházkovou, harfenistku Zbyňku Šolcovou. Jejich odpovědi na naše otázky jsem prokládala zpěvem. Pořady byly hodně pestré a lidé byli spokojeni, vždycky se ptali, koho pozveme příště.

 

S moderováním pořadů máte zkušenosti, průvodním slovem provázíte i své koncerty. Operu i operetu tím otevíráte i méně zkušeným posluchačům…

Nedělám to proto, abych někoho poučovala, ale protože chci být s publikem v kontaktu, mám pocit, že jsem mezi svými, že si spolu „povídáme“, a to mám ráda. Nedávno jsem byla pozvaná na koncert v Obecním domě. Byla to pro mě velká čest, prestižní záležitost, ale samozřejmě jsem tam nemohla vstoupit svými komentáři a tím jsem přišla o ještě větší prožitek.

 

 

Jak vzpomínáte na první společné Vánoce?

Vloni se sešla celá široká rodina, užili jsme si to. Jára dříve trávil svátky prací, tak to pro něj byla velká změna. Teď tu voněl františek, zpívali jsme koledy. Přemýšlím, že založím tradici adventních koncertů tady u nás, už přišla první nabídka a je domluven koncert zde na Kaňku v kostele sv. Vavřince 22. prosince 2018 od 17 hodin.

 

V čem vás společný život obohatil?

Přála bych si zestárnout tady na farmě, a kdyby přišlo miminko, byli bychom úplně nejšťastnější. Pro klidnou a spokojenou rodinu bych se své kariéry dokázala vzdát. Užíváme si život, hrajeme si, míváme i netradiční nápady a lidé nás tak berou. Těší nás být spolu, můj muž říká, že ve mně našel parťáka na své „blázniviny“ a že je mu na světě hned lépe. Platí to i obráceně. 

 

Sopranistka Jana Veberová se narodila v Praze v roce 1976. Vystudovala gymnázium, odrazovým můstkem její kariéry se stalo přijetí do souboru Státní opery Praha. Se svým mužem žije v Kutné Hoře, je matkou dvou dětí. Kromě práce na farmě se věnuje koncertní činnosti doma i v zahraničí a zároveň vyučuje zpěv na Základní umělecké škole v Kutné Hoře.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Jany Veberové

Legenda o dívce, která byla zavřena ve věži, popisuje hrůzný příběh o krutém otci, jenž neváhal jedinou dceru věznit, aby ji až do sňatku uchránil před nebezpečím okolního světa. Dívka se však zasnoubila s Bohem, a plánovaný sňatek odmítla. Když otec pochopil, že se své víry nevzdá, neváhal ji udat, ačkoli dobře věděl, že bude jako křesťanka popravena.

Z vyprávění o svaté Barboře stydne krev v žilách. Je to jeden z nejhrůznějších příběhů, které si všímají rodičovské krutosti a bezcitnosti. Dívka se narodila zřejmě v druhé polovině 3. století v Nikomédii na území Malé Asie jako jediná dcera bohatého kupce, a byla prý velice krásná. Její matka brzy zemřela, a tak byla Barbora vydaná všanc svému otci a jeho výchově v ryze pohanském duchu.

Legenda podrobně líčí, jak se Barbora dostala ke křesťanství, jak si dopisovala s jistým křesťanským učencem, jenž za ní poslal kněze, od kterého křest přijala. Dále líčí, jak se Barboře podařilo z věže, kde ji otec věznil, uprchnout, jak doputovala až ke skále, která se před ní otevřela a nabídla jí úkryt. Přesto přese všechno otec dceru dostihl a odvlekl ji zpět. Znovu ji uvěznil ve věži, kde ji mimo jiné trápil hlady a nutil, aby se podvolila, vzdala se křesťanství a provdala se za muže, kterého jí vybral. Barbora však neustoupila ani o krok, a tak ji otec vlastnoručně odvlekl k soudci Marcianovi, zanícenému nepříteli křesťanství, kde dceru udal. Musela podstoupit kruté mučení a bičování, ale Kristus údajně její rány do rána zahojil. Barbora dál trvala na svém, a tak byla odvlečena k popravišti, kde jí její otec vlastnoručně uťal hlavu. Legenda ještě říká, že v tu chvíli oblohu proťal blesk a jediným zásahem nelítostného otce zabil.

 

Na starých lodích visel obraz svaté Barbory nad vchodem do komory se střelným prachem, které se proto říkalo Barbora. Od jména světice je odvozen také název pro barbituráty, neboť německý fyzik Adolf von Baeyer objevil kyselinu barbiturovou právě 4. 12. 1864 na svátek svaté Barbory.

 

Začátkem prosince

Svatá Barbora z Nikomédie byla asi opravdu sťata mečem, a to roku 306 za vlády císaře Galeria Valeria Maximina zvaného Daia, který byl známý brutálním pronásledováním křesťanů, jež započalo za panování neblaze proslulého císaře Diokleciána. Ostatky světice se údajně okolo roku 1000 dostaly až do dómu sv. Marka v Benátkách, a odtamtud později putovaly dál, na nedaleký ostrov Torcello taktéž v Benátské laguně.

Katolická církev svatou Barboru řadí mezi mučedníky a od 14. století patří k nejoblíbenějším světcům vůbec. O století později byla přiřazena ke skupině Čtrnácti pomocníků v nouzi. Stala se patronkou věží, a také dlouhé řady lidských profesí: horníků, zedníků, pokrývačů, architektů, stavebních dělníků, kovářů, kameníků, tesařů, sedláků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, hasičů, ale i zvonařů, zvoníků či hrobníků. Chrání utiskované dívky i zajatce obecně. Ochraňuje proti nouzi, moru, požáru, bouřce a horečce.

Svátek sv. Barbory se slaví 4. prosince a jako takový je první předzvěstí vánočních svátků a Štědrého dne. Světí se jen dva dny před svatým Mikulášem a v mnoha zemích proto tito dva světci částečně splývají. Leckde děti obdarovává společně se svatým Mikulášem právě svatá Barbora.

Také v Čechách vstoupila do řady lidových zvyků a obyčejů. Dříve si v tento den lidé nasazovali různé masky, ve středověku se křesťanské oslavy často prolínaly s magickými a pohanskými rituály, později se hrála divadelní představení o osudu této světice, jak dokazuje řada dochovaných barokních her ze 17. a 18. století. V 19. století chodívaly po venkovských domech a staveních dívky zabalené do bílých prostěradel či šatů se závojem, což mělo symbolizovat Barbořinu čistotu a nevinnost, někdy měly dokonce pomoučený obličej a přes něj sčesané dlouhé vlasy, které jej zcela překrývaly. Takto zamaskované dívky chodívaly zásadně ve dvojicích, přičemž jedna nesla v ruce košík s jablky, ořechy a cukrovím pro hodné děti, druhá metlu nebo vařečku pro děti, které v uplynulém roce zlobily. Někdy k tomu maskované dívky zpívaly píseň o svaté Barboře, jindy strašily slovy „mulisi, mulisi“, což byl jen zkomolený příkaz „modli se, modli se“.

Jeden z nejznámějších lidových svatobarborských zvyků se dochoval kupodivu dodnes. Dokonce i ve velkoměstech se počátkem prosince objeví ve většině květinářství anebo u pouličních prodejců svazky větviček uřezaných z ovocných stromů. Podle tradice by se měly tyto „barborky“ uříznout právě 4. prosince na svátek svaté Barbory, dát do vázy s vodou a počkat, jestli do Vánoc rozkvetou. Někdo věří, že mu rozkvetlé barborky přinesou štěstí, někdo je dokonce skálopevně přesvědčený, že rozkvetlé barborky signalizují, že v rodině se bude konat následující rok svatba.   

 

Barbora jako inspirace

Bylo by s podivem, kdyby světice, která se těší tak značné oblibě, vážnosti a úctě, minula svět umění. Často byla znázorňována v dlouhém oděvu s pásem, někdy i s pláštěm, jenž symbolizuje ochranu. Ovšem nejčastěji je k vidění s věží, která má tři okna.

Podle legendy totiž nechala uvězněná Barbora ve věži vezdít tři okna namísto dvou, jak původně naplánoval její otec, aby tak vzdala úctu Boží Trojici. Barbora někdy třímá věž v rukou, jindy věž stojí u jejích nohou. V některých případech umělci přidali Barboře ještě kalich či hostie, palmovou ratolest, pochodeň, meč, pštrosí pera nebo dělovou hlaveň. Všechny tyto symboly pochopitelně vzešly z různých verzí svatobarborské legendy.

Světice se často vyskytuje ve společnosti Kateřiny Alexandrijské a Markéty Antiochijské, jak se stalo i v případě monumentálního barokního sousoší na druhém pilíři Karlova mostu. I když některé prameny uvádějí jako autora Jana Brokoffa, ve skutečnosti tuto plastiku vytvořil jeho teprve devatenáctiletý syn Ferdinand Maxmilián Brokoff. Jiné prameny připouštějí, že na sousoší pracovali oba dva. Na čem se ovšem prameny shodnou, je osoba mecenáše. Sousoší svatých panen financoval císařský rada a přísedící zemského soudu Jan Václav Obytecký z Obytec, jak napovídá jeho znak na podstavci svaté Markéty, stojící napravo. Sokl pod svatou Alžbětou, stojící nalevo, zdobí znak jeho manželky. Svatou Barboru i s její obligátní věží autor umístil doprostřed. Na jejím podstavci stojí latinský nápis, který v českém překladu zní: Modlete se za nás nyní i v hodině smrti.

Svatá Barbora rovněž „působí“ na rozhraní Starých zámeckých schodů a ulice Na Opyši. V ruce drží mučednickou palmovou ratolest a z boční strany u levé nohy samozřejmě spatříme její druhý atribut – věž. Socha neznámého autora přibližně z poloviny 17. století je umístěna na zdi v místech, kde bývalo popraviště pro delikventy šlechtického původu, jako kdyby bylo prostředí popravišť Barboře jednou provždy souzené.

 

Barbora pro stavitele

Svaté Barboře byla zasvěcena i hřbitovní kaple v Apolinářské ulici na Novém Městě. Kaple původně sloužila klášteru alžbětinek při kostele Panny Marie Bolestné Na Slupi. Má oválný půdorys a v interiéru je nástropní freska, znázorňující apoteózu této světice. Hřbitov již neexistuje, ale kaple zde dosud stojí.

Ovšem pokud bychom chtěli určit, který z umělců složil svaté Barboře největší stavební hold, pak bez zaváhání naše cesta povede do Kutné Hory a k jejímu římskokatolickému filiálnímu kostelu. Zdejší pětilodní gotická katedrála svým způsobem nemá – alespoň v českém rozměru – obdoby. Výstavba byla zahájena ve 14. století a je spojena s proslulou parléřovskou hutí. Na její činnost navázala řada dalších vynikajících stavitelů a umělců, výraznou stopu zde zanechal také český fortifikační stavitel a architekt Benedikt Rejt. Jeho kroužená klenba hlavní lodi doslova bere dech. V polovině 16. století musela být stavba na nějaký čas přerušena, posléze došlo i k částečné barokizaci a současná podoba pochází z přelomu 19. a 20. století, přesto se podařilo uchovat dominantní gotický charakter chrámu.

 

 

Ovšem s Barborou toto místo souviselo už dávno předtím, než zde kutnohorští nechali postavit tento velkolepý chrám. Kdysi zde stávala malá kaplička, zasvěcená svaté Barboře coby patronce horníků, protože horníci byly od nepaměti symbolem i součástí Kutné Hory. Nelze se proto divit, že byl svaté Barboře zasvěcený i pozdější chrám. Stojí na ostrohu nad říčkou Vrchlicí a hrdě se rozhlíží do krajiny. Byl vybudovaný na náklady měšťanů, což byl ve své době jev nebývalý a mimořádný. Stal se i jakýmsi symbolem napětí, jež tehdy panovalo mezi Kutnou Horou a Prahou, a tak i kutnohorský chrám musel ustát srovnání s pražskou katedrálou. Výjimečnost tohoto svatostánku trvá dodnes, v roce 1995 bych chrám zapsaný na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kdyby jej viděla svatá Barbora, jistě by byla spokojena.

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka  

Sto let republiky velí – vydejme jí k narozeninám knížku. Ve shodě s ostatními autory reagovala publicistka Renáta Šťastná, která navázala na loňský Vzpomínkomat (psali jsme o něm v prvním čísle letošního ročníku) a sestavila převážně fotografického průvodce po stech letech státu očima obyčejných lidí, jež nese jméno Retro republika.

 

Postupně vzpomíná na rodinné události, které v podstatě prožívá každý z nás, připomněla osobnosti jí blízké a milé, v rozhovorech představila některé pamětníky a ukázala jisté mezníky každodenního života. Nutno podotknout, že s Retro republikou se dobře vzpomíná, každý přece má některou z věcí, jež se objevují na snímcích z bohatého autorčina archivu, doma. Ostatně všichni rádi vypravují, jaké to bylo kdysi, rovněž nad fotkami se dobře vybavují dávné chvíle.

 

 

Je nasnadě, že taková publikace se musela vypravit do světa s pořádnou parádou. Křest knihy se uskutečnil v Knihkupectví Kosmas v Praze na Letné v pondělí 12. 11. 2018. Kmotři dorazili rovnou tři – herečka a zpěvačka Aťka Janoušková, moderátor a publicista Václav Žmolík, které doplnil moderátor a bavič Slávek Boura. Všichni v bodrém hovoru s nakladatelem Pavlem Mészárosem vzpomínali na doby minulé. Nutno podotknout, že paní Aťka tvrdila, že si nic nepamatuje, ale opak byl pravdou. Slávek Boura proti tomu prohlásil, že si pamatuje skoro všechno, kromě devadesátých let, o nichž neví skoro nic. Václav Žmolík zase vyprávěl o milých předmětech, které uchovává jako památku. Potvrdil, že všechny mají nějaký příběh a on je ukládá na chalupu. Ačkoli je prý celkem velká, brzy budou muset přistavovat. Přidala se rovněž autorka, která svá slova obohatila o donesené artefakty. Ostatně z její sbírky starých předmětů v knihkupectví vytvořila v jedné z výkladních skříní pěknou výstavku.

 

 

Příjemnou besedu doplnila módní přehlídka modelů třicátých let minulého století. Pravda, mnoho místa nebylo, tedy modelky s modely tak trochu zapadli mezi návštěvníky, ale to vůbec nikomu nevadilo. O zpěv se postaralo trio Prime Time Voice. Nakonec se samozřejmě podepisovalo. Příjemný podvečer mezi knížkami přispěl k dobré náladě všech zúčastněných. Retro republika má křest za sebou. Nyní čeká v knihkupectvích na své čtenáře. Milou obrazovou knihu vydal AOS publishing.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test