český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Jeho černobílé fotografie mají zvláštní kouzlo. Fotí z podhledu ne proto, že by to byl autorský záměr, ale protože je odmala na vozíku. Povoláním je Tomáš Helísek tiskovým mluvčím TyfloCentra Olomouc, o. p. s., které pomáhá lidem s poruchou zraku. Sám se ovšem potýká s jiným hendikepem – díky dětské mozkové obrně nechodí a má problémy s rukama. Na jeho fotografiích byste to ovšem nepoznali.

 Fotograf 1b

S přestávkou fotí už osm let. „Snažím se fotit jinak a hrozně mě to baví. První fotoaparát jsem si koupil v roce 2011, po celou dobu jsem se ale tomuto koníčku nevěnoval. Měl jsem období, kdy bylo všeho tak nějak moc a fotografování šlo stranou. Loni jsem však chytil druhý dech, koupil si novou bezzrcadlovku Fujifilm a k focení se vrátil,“ popisuje různé etapy svého vztahu k fotografování Tomáš.

 

Z obyčejného vzniká neobyčejné

Fotoaparát nosí pořád u sebe, okamžik či situace, která by si zasloužila zvěčnit, totiž může číhat kdekoli. „Rád fotím lidi, ale ne vyloženě portréty. Taky mě baví zvířata, architektura, reportáže, emoce… A oblíbil jsem si i vyloženě obyčejné věci, ze kterých jde cítit nějaká energie. Takové ty předměty, u nichž si řada lidí řekne, že by je ani nenapadlo je vyfotit,“ odpovídá na otázku, co rád snímá. Vždy jde prý především o to, aby ho daná věc něčím zaujala.

Fotograf 4

Přestože se narodil v Novém Jičíně, osud ho zavál do Olomouce, kde dnes žije s manželkou, jedenáctiletou dcerou, třemi psy, dvěma kocoury a papouškem. Jak se mimochodem zmiňuje, jejich svatební fotografie vznikly v jednom z olomouckých parků částečně díky dceři, částečně díky samospoušti. Rád prostě věci dělá jinak. „Olomouc je krásná a na fotografování je tu spousta pěkných míst… různých budov, uliček, zákoutí, schodů… pro street foto jako dělaných,“ pochvaluje si Tomáš s tím, že ho dokonce oslovil jeden místní hotel, Theresian Hotel & Spa, že by jeho snímky Olomouce rád vystavil ve svém interiéru.

 

Originální styl díky perspektivě

Až na pár odborných knih, které přečetl, je samouk. „Zajímá mě, jak fotí ostatní. Čerpám inspiraci, dívám se, co jde, co nejde,“ říká a dodává: „Zjišťuju, že se můj způsob fotografování lidem líbí a že je o něj zájem. Obecně sleduju fakt, že už přestává být tolik IN komerční katalogové focení. Lidé nestojí o vyumělkovanost a tunu retuše. Dnes jsou v kurzu obyčejné fotky, respektive fotky, které nemusejí projít několikahodinovou úpravou ve Photoshopu. V dnešní šílené době jsou důležitější emoce. To je dle mého aktuálně to, co lidi baví a po čem je čím dál větší poptávka. Osobně úpravou snímků a celou tou postprodukcí trávím minimum času. Prostě to s úpravou nepřeháním.“

Fotografie 6

Na otázku, zda je styl, jakým fotografuje, něčím specifický, odpovídá: „Nějakou dobu jsem se hledal, až jsem se propracoval právě k černobílé fotografii. Ta mě baví. Co jsem sám nevnímal a moje okolí mě na to upozornilo, je, že jsem díky svému hendikepu níž a většina mých fotografií je tím pádem zachycena z úplně jiné perspektivy, než bývá zvykem. Tím vším jsou moje fotografie jiné a snad originální. Chlap metr osmdesát by z mého úhlu pohledu asi těžko fotil.“

Fotograf 3

Svým pozitivním přístupem k životu by mohl jít Tomáš Helísek leckomu příkladem: „Je potřeba si i z toho špatného, co se nám děje, vzít to dobré. Někdy mívám samozřejmě pocit, že bych některé snímky nejraději vymazal a přefotil. To je ale asi normální…“

 

I s hendikepem se dá tvořit

O tom, že druhý dech, jak říká Tomáš svému návratu k fotografování, bere naprosto vážně, svědčí nejen pravidelná aktualizace profilů na sociálních sítích (na Facebooku a na Instagramu), ale i postupný vznik webu. Již dnes ho podporuje několik tisíc fanoušků, nikoho tak jistě nepřekvapí, že by se fotografováním jednou rád živil. Startovací pozici si pro to vytvořil perfektní.

Fotograf 2

Na otázku, zda je právě tohle jeho sen, odpovídá: „Můj sen je fotografovat profesionálně a být fotografem na plný úvazek. Aby mě to bavilo i živilo.“ Pro všechny, co se stejně jako on potýkají s nějakým hendikepem, má důležitý vzkaz: „Chtěl bych lidem připomenout, že i s hendikepem se dá tvořit a dělat řada zajímavých věcí. Rád bych druhé inspiroval, že to jde a že má smysl následovat vlastní sny…“

Pokud se vám Tomášovy černobílé snímky líbí, podpořit ho v jeho dalších uměleckých aktivitách můžete prostřednictvím transparentního účtu 2501236926/2010. Výsledek bude určitě stát za to!

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Tomáše Helíska

Břevnovský klášter je jednou z nejvýznamnějších sakrálních památek nejen Prahy, ale i celé republiky, je to klášter s obrovskou historickou tradicí, která se pyšní mnoha prvenstvími. A jeho počátky jsou bezprostředně spjaté s osobou velkého světce a pražského biskupa svatého Vojtěcha.

 

S břevnovským klášterem se pojí mnoho „nej“ – je to nejstarší mužský klášter na našem území, jeden z mála dosud funkčních klášterů na světě, který může s hrdostí hledět na více než tisíc let nepřetržité tradice, ale také třeba místo s nejstarší tradicí vaření piva v Čechách. V jeho historii se nachází mnoho zajímavého jak v dobách starších, tak i v dobách nových – o jeho opatovi Anastázu Opaskovi hovoříme na jiném místě v tomto čísle. Zde se ale podíváme na samotné počátky kláštera a osobu jeho zakladatele – svatého Vojtěcha.

 

Vojtěch Adalbert na studiích

Vojtěch, pozdější biskup pražský a světec, pocházel z rodu Slavníkovců se sídlem na Libici, kde se narodil zřejmě kolem roku 955. Původně byl Vojtěch předurčen pro světskou dráhu, teprve poté, co byl těžce nemocný zaslíben rodiči Bohu, bylo rozhodnuto, že se stane duchovním. Změna životní perspektivy byla podnětem k rozhodnutí rodičů vyslat Vojtěcha ke studiu na katedrální škole v Magdeburku. Tady byl Vojtěch biřmován biskupem Adalbertem, podle kterého přijal i své biřmovací jméno.

Zde je mimochodem kořen jednoho oblíbeného nedorozumění, latinské Adalbertus, tedy Adalbert, není překladem českého jména Vojtěch, jak se někdy chybně uvádí – svatý Vojtěch, nejvýznamnější z církevně činných Vojtěchů, byl zkrátka prostě nositelem obou těchto jmen, a tak došlo v běžném užívání k jejich spojení.

 

K biskupskému úřadu

Na magdeburské katedrální škole působili pravděpodobně i benediktini z kláštera na nedalekém Klosterbergu. Je tedy docela pravděpodobné, že se Vojtěch s benediktinským mnišstvím a jeho stylem života seznámil v době svých studií. Jeho budoucí obliba právě benediktýnských klášterů tomu ostatně také nasvědčuje.

Na přelomu let 980 a 981 se pro Vojtěcha mnoho změnilo – odchází jeho učitel Oktrik, údajně jeden z nejvzdělanějších mužů Evropy, umírá kníže Slavník a také arcibiskup Adalbert. Zřejmě v tomto roce tedy končí Vojtěch svá studia v Magdeburku a mladý klerik se vrací do vlasti. V Praze se stal jáhnem prvního pražského biskupa Dětmara a po kněžském svěcení členem svatovítské kapituly. Od počátku bylo ale zřejmé, že dobře vzdělaný, urozený a schopný kněz bude navzdory svému poměrně mladému věku předurčen pro vyšší posty.

Počátkem roku 982 zemřel první pražský biskup Dětmar a osud se pro Vojtěcha otevřel – 19. února 982 byl na Levém Hradci zvolen druhým pražským biskupem. K platnému převzetí biskupské hodnosti byla potřebná investitura z rukou římsko-německého panovníka a biskupské svěcení z rukou metropolity, mohučského arcibiskupa. Vojtěchova investitura se konala 3. června 983 ve Veroně, kde tehdy císař Oto II. dlel se svým dvorem; k Vojtěchovu biskupskému svěcení došlo asi 11. června 983 a jeho světitelem byl mohučský arcibiskup Willigis.

 

Biskup mnichem

Po návratu do Prahy se mladý biskup ujal svého úřadu. Všichni legendisté se shodují, že tak učinil velmi energicky, možná až příliš. Jeho svatým zápalem vedené úsilí o skutečnou christianizaci Čechů, které bylo provázeno i tvrdou kritikou pohanských praktik a nemravností, které kolem sebe viděl, záhy narazilo na odpor nejen aristokracie, ale i části domácího duchovenstva, které bylo dobře adaptované na volnější poměry. Představy o křesťanské společnosti v očích Vojtěchových a v očích šlechty a dalších mocných hráčů tehdejší společnosti byly natolik rozdílné, že se už koncem roku 988 Vojtěch rozhodl na pražský biskupský stolec rezignovat. Odebral se do Říma, aby tam svou rezignaci vložil do rukou papeže Jana XV., jak to požadovalo církevní právo. Zvažoval také poutní cestu do Svaté země, ale nakonec se raději rozhodl, že vstoupí do kláštera. A benediktini byli jasnou volbou. Vojtěch nejprve navštívil benediktinský klášter Monte Cassino, kde setrval jen krátkou dobu. Nakonec ale svůj duchovní domov v Římě nalezl – vstoupil do kláštera sv. Bonifatia a Alexia na římském Aventinu. Zde složil Vojtěch řeholní sliby 17. dubna 990 a byl to právě tento klášter, který se stal předobrazem našeho Břevnova.

 

Založení břevnovského kláštera

V době nepřítomnosti zastupoval Vojtěcha v pražské diecézi míšeňský biskup Volkold. To byla situace, která ale nebyla dlouhodobě udržitelná. Po jeho smrti proto vyslal český kníže Boleslav II. poselstvo do Říma, jehož úkolem bylo přimět Vojtěcha k návratu do Prahy. Nová volba biskupa totiž nepřicházela v úvahu, Vojtěch byl stále za pražského biskupa považován, i když na této funkci nelpěl. České poselstvo pod vedením Vojtěchova vychovatele Radly a Boleslavova bratra dorazilo do Říma někdy na podzim roku 992. Po jistém rozvažování Vojtěch vyhověl jejich prosbám a v pozdním podzimu roku 992 se vrátil.

Nevracel se ale do Čech sám. Kousek toho zbožného klidu, který prožíval v klášteře na Aventinu, si chtěl přivést s sebou. Proto s ním putovalo také dvanáct mnichů, v čele s budoucím opatem Anastasiem. Velmi krátce po návratu do Prahy došlo k události, která se navždy otiskla do duchovních dějin našeho národa: 14. ledna 993 byly posvěceny stavby břevnovského opatství, založeného „ke cti Matky Boží, svatého Benedikta a svatých Bonifatia a Alexia“. V tomto původním zasvěcení tak jasně vidíme přímou souvislost s Vojtěchovým „domovským“ klášterem na Aventinu, který byl také zasvěcen Bonifatiovi a Alexiovi.

 

Klášter jako křehký kompromis

Není vyloučené, že klášter začal být stavěn už v průběhu roku 992 a že jeho založení bylo chápáno jako součást knížecího vyjednávání českého poselstva s biskupem Vojtěchem v Itálii. Je to možná dokonce pravděpodobné, protože podle legend Vojtěch světí již stojící budovy, které asi nebylo možno vystavět tak rychle. V tomto pojetí by vznik břevnovského kláštera bylo tedy možné vnímat jako výsledek úsilí knížete a biskupa o „korektní kompromis“ mezi zásadně odlišnými názory na způsob křesťanské správy země – kníže dal biskupovi klášter, aby se mohl věnovat pěstování zbožnosti, která mu vyhovovala, ale zároveň možná předpokládal jistý shovívavější přístup, než měl Vojtěch dříve. Prvním opatem břevnovského kláštera se stal Anastasius, který s Vojtěchem přišel z Itálie.

 

Plané sliby šlechticů

Počáteční soulad mezi Boleslavem II., který byl skutečně velkorysým donátorem založení prvního mužského kláštera v zemi, a biskupem Vojtěchem zřejmě netrval dlouho. Také legendisty uváděné sliby českých předáků o nápravě mravů měly spíše podobu planých slov. Zklamaný Vojtěch se v druhé polovině roku 994 biskupského úřadu zřekl podruhé; tentokrát oklikou přes Uhry znovu odjíždí do Říma. Opět v aventinském klášteře zastihla také Vojtěcha zpráva o dobytí Libice a vyvraždění Slavníkovců 27. září 995. Již o rok později ale na římské synodě vystoupil mohučský arcibiskup Willigis s požadavkem, aby se Vojtěch vrátil do své diecéze a ujal se řádného výkonu biskupského úřadu. Vojtěch výzvy uposlechl, opustil podruhé klášter na Aventinu a v doprovodu lutyšského biskupa Notkera nastoupil cestu na sever. Předtím si však vymínil na papeži souhlas, že smí odejít na misijní cestu, pokud jej v Čechách nepřijmou. V Mohuči podle legendy Brunona z Querfurtu Vojtěcha zastihlo české poselstvo. Oběma stranám bylo okamžitě zřejmé, že návrat Slavníkovce Vojtěcha do Čech je ne-li nemožný, tedy alespoň nežádoucí.

 

Mučednická smrt a návrat

Na přelomu let 996 a 997 se Vojtěch tedy definitivně rozhodl odejít na misii k pohanům. Z Mohuče se vypravil do polského Hnězdna. Kníže Boleslav Chrabrý poskytl misionářům ozbrojený doprovod na cestu po moři až k hranicím země Prusů; dále již misionáři cestovali sami. Předpokládá se, že místem, kde Vojtěch a jeho druzi působili, se nacházelo na pobřeží Baltského moře, zvaném Sambie, dnes na území Ruska. Zde 23. dubna 997 končí Vojtěch mučednicky svou životní pouť ve věku asi jedenačtyřiceti let. Podle zpráv hagiografů po takové smrti již dlouho toužil. Vojtěchovy tělesné ostatky vykoupil od Prusů polský kníže Boleslav Chrabrý a uložil je v hnězdenské katedrále a v této souvislosti zde bylo zřízeno arcibiskupství; při návratu z válečného tažení do Polska dal český kníže Břetislav I. převézt Vojtěchovy ostatky roku do Prahy. Velký světec se tak vrátil do země, která ho nepřijala, ale které zanechal velké dědictví – v neposlední řadě právě v podobě břevnovského kláštera, který jako by měl být drobným odleskem Vojtěchova milovaného Aventina.

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Radim Schwab se stal muzikálovou hvězdou mnohem dříve, než v roce 2015 získal vysněnou hlavní roli ve Fantomu opery. Od té doby si ji zahrál více než dvě stě krát, a v září se k ní opět vrátí. I když přiznává, že hudba je jeho život, dokáže ohromit v činoherních dokonce i hodně netradičních rolích. V inscenaci Mistero Buffo jsem ho viděla už několikrát. Jedná se o čtyři středověké příběhy, které sesbíral Dario Fo, nositel Nobelovy ceny. Kdysi tyto drobné scénky hráli žakéři na náměstích, jarmarcích či před hospodami.

 

Jak často Mistero Buffo hrajete?

Obvykle tak dvakrát za rok. Většinou nejdřív v Huse na provázku, kde ta inscenace před mnoha lety vznikla, a pak pár dní na to v Praze. Ale na letošní jaro jsem si toho naplánoval nějak moc, tak přestavení hrajeme jen jednou, a to 22. dubna od 17.00 v pražském Klubu Joe.

DSC 5701

Řekl jste role. Kolik jich tam vlastně je?

Dvacet pět a všechny hraji sám. Bez rekvizit, kulis, převleků. Je to ojedinělá zkušenost, která mi dala na začátku kariéry takovou průpravu, že z ní budu čerpat napořád. Když vydržíte hrát hodinu a půl sám a vystřídat tolik rolí, nemůže vás svou délkou překvapit už žádný divadelní text.

 

Hra má čtyři části. Která z nich je vaše oblíbenější?

Nemůžu přesně říct, která je nejoblíbenější. Já mám samozřejmě rád všechny, protože jsem si je vybral. Dřív jsem nejraději hrál Bonifáce a nejmíň rád jsem měl Komedianta. A asi není divu, protože když jsem s touto inscenací začínal, tak mi bylo něco přes dvacet. V takovém věku se těžko vcítíte do muže, kterému znásilnili ženu a zabili děti. Dnes můžu říct, že Komedianta mám vážně rád. Mojí trvale oblíbenou částí je Svatební hostina v Káni, protože je velmi vtipná, ale na pozadí toho všeho jsou cenná moudra.

 

Proč si myslíte, že středověké hry mohou i dnešnímu divákovi něco dát?

Podle mě se lidé moc nemění. Je to aktuální, protože lidstvo je zkrátka nepoučitelné. Technika jde dál, ale lidé zůstávají stejní. Na druhou stranu se dost změnil vztah mezi náboženstvím a uměním. Středověk byl osvobozující tím, že se posvátné míchalo se světským. Věřícím nedělalo problém se smát, jak Ježíš nakopne do zadnice papeže Bonifáce nebo jak se Ježíšova matka opije vínem na svatební hostině v Káni. Dnešního diváka to může pohoršovat, ale to je špatně, protože ty hry odrážejí ducha středověku. Nerouháme se, děláme divadlo tak jako kdysi.

 

Jak jste se na tuto inscenaci připravoval?

Moc. Musíte perfektně umět text. Jsou sice pasáže, kde můžete krásně improvizovat, ale jsou tam naopak části, kde improvizovat naprosto nesmíte, protože by se divák ztratil. Další věc je naučit se všechno v gestech jako pantomimu, aby se daly rozeznat charaktery postav. Ale nejdůležitější je do toho dostat ten podtext a hloubku. Proč a co kdo říká a proč to vůbec hrajete.

 

Jak dlouho jste hru zkoušeli?

Rok. Dnes už si to nedokážu představit.

 

To je dlouhá doba! Jak se vám spolupracovalo s režisérkou Alenou Ambrovou? Vložil jste do inscenace i nějaké svoje nápady?

Vložil, ale byly to dlouhé hádky. Dokonce jsme jednou přestali na tři týdny zkoušet. Ale pak jsme se zase sešli a pokračovali. Já jsem to začal hrát, když mi bylo dvacet, takže jsem si samozřejmě myslel, že jsem sežral rozum. Naštěstí ona viděla, že jsem dítě, a usměrňovala mě. Jí se líbilo, jak hraju, ale zároveň mi nic neodpustila, takže mě posunula dál. Hodně jsme na tom makali a myslím, že to nakonec vyšlo. Paní režisérka bohužel už zemřela, ale já se rozhodl Mistero Buffo hrát dál, jak jen dlouho to půjde, a ctít tak její památku. Bojím se, že už nikdy nepotkám tak spřízněnou duši. Myslím profesně.

 

Pojďme zabrousit i do oblasti muzikálu, který vás proslavil. V čem vás teď můžeme vidět a hlavně slyšet?

Hraji krále Šalamouna v muzikálu Sibyla, královna ze Sáby. Je to jedna z mých nejnáročnějších rolí. Když jsem si četl scénář, tak jsem si od půlky přál, ať už tam ta moje postava není! Ale marně… Prostě neslezu z jeviště. Král Šalamoun má víc zpívaných i hereckých výstupů než hlavní postava Sibyla. A kde je nějaká spravedlnost? Nemělo by se to jmenovat spíš Král Šalamoun? Sibyla si v klidu umře a král to oddře až do konce…!

DSC 6099

Nemáte to vůbec lehké! Ale určitě máte rozjeté i další projekty.

Podařilo se nám natočit nové album Grazioso, na kterém jsme hodně pracovali, a myslím, že se nám povedlo. Jsou na něm krásné balady i muzikálové skladby, které teď zazní na jarním koncertě Čas na lásku. Pokud byste si je chtěli poslechnout i vy, tak máte možnost 10. května v Brně v Červeném kostele a 24. května v Ostravě. A pak chystáme ještě jedno překvapení. 3. června v Lucerna Music Baru bude každoroční koncert Mr. Muzikál 2018. Tentokrát jsme jej nazvali Horor a budou tam všechny hororové písně od Excaliburu přes Fantoma Opery, ale i z Kytice od pana Jiřího Suchého. Jako host vystoupí vynikající Jitka Molavcová. Už se na to moc těším.

 

Koukám, že svým hlasivkám nedáte chvilku pokoj. Máte se v oblasti zpěvu vůbec ještě co učit?

To víte, že ano. Jezdím na hodiny zpěvu do Londýna. Je to sice drahá záležitost, ale hodně mi to dává. I když jsem v oblasti muzikálu dosáhl už asi všeho, co jsem si přál, třeba hlavní role ve Fantomovi opery, nechci nijak stagnovat. Pořád na sobě pracuji, je to důležité. Jde především o kvalitu.

 

V jakém smyslu?

Dříve jsem se snažil využít každé profesní příležitosti, ale dneska už vím, že mohu říci ne, aniž bych toho litoval. Zrovna nedávno jsem odmítnul jeden velký projekt, který by ode mě vyžadoval spoustu intenzivní přípravy a jen několik málo odehraných představení. Uvědomil jsem si, že ta návratnost oproti vložené energii a úsilí by byla nulová. Stačí jedno „ne“ a můžete využít čas daleko produktivněji nebo jej věnovat rodině a přátelům.

 

Je něco, čeho jste se musel kvůli své profesi trvale vzdát?

Alkoholu, večírků, cigaret a všeho dalšího co s tím souvisí. Jinak bych totiž nemohl svou práci dělat dobře. A za to mi žádná párty nestojí, i když jsem člověk, který má rád společnost přátel a posezení do rána. S tím souvisí i to, že musím mít pravidelný režim, hlavně chodit brzy spát. To k mé profesi zkrátka patří.

 

Takže žádný bohémský způsob života. Jak jste na tom s dochvilností? Ta umělcům někdy chybí…

Snažím se chodit včas, dalo mi hodně práce se to naučit. Jednou se mi ale stalo, že jsem výjimečně zaspal a spěchal s hodinovým zpožděním na zkoušku do Abíčka. Měl jsem z toho dost špatný pocit, celou cestu jsem myslel na to, jak na mě všichni čekají, a trochu jsem se i bál, že si mě režisér s dramaturgyní pěkně podají. Jenže dorazím a místo výčitek vřelé přivítání, pěkně kávička, a že se nic neděje. Bylo mi to hned divné a pak vyšlo najevo, že jedna kolegyně ten den nedorazila, protože „položila“ roli, a všichni si mysleli, že jsme se na tom spolu domluvili. Hodinové zpoždění bylo nic proti tomu, kdyby museli přeobsazovat i mou roli.

 

Když dělám rozhovory s herci a zpěváky, všímám si, že někteří z nich moc kulturně nežijí. Jak jste na tom vy? Kdy jste někde naposledy byl?

Zrovna včera na koncertě Gabriely Beňačkové v Obecním domě. Byl pro mě po dlouhé době výjimečný a obohacující zážitek. Hlavně árie Měsíčku na nebi hlubokém. Žasl jsem. Moc rád bych si s paní Beňačkovou někdy zazpíval, má můj obdiv. Ale zpátky k vaší otázce. Ano, je pro mě důležité sledovat práci kolegů. Na druhou stranu chápu, že když pracujete v naší branži, je pro vás odpočinkem něco jiného než koncert nebo divadlo, byť tam jdete jen jako divák.

 

Jak tedy odpočíváte vy?

Rád si zajdu do fitka, když je na to čas. Tam se člověk odreaguje. Sice to vypadá hrozně banálně, zvedat činky, ale je pravda, že při takové činnosti člověk vypne. Je to takový reset, který občas potřebuji.

Autorka: Pavlína Vočková, Foto: archiv Radima Schwaba

Zvlčení (Prolnutí) je název inscenace, kterou od loňského prosince uvádí ve velkém sále Městské divadlo Zlín. Diváky čeká magický příběh dvou společenství, která se v sobě navzájem zrcadlí. Kdo je vlastně více vlkem? Kdo člověkem? Autorem divadelní adaptace oceňovaného románu Antonína Bajaji je dramatik a režisér Dodo Gombár.

Zlínský spisovatel Antonín Bajaja ve svém románu z roku 2003 překvapivě prolíná osudy karpatské vlčí smečky s osudem rodiny hajného Butory. Právě smrt hajného svede dohromady celou rodinu. Na hájenku uprostřed moravské části Bílých Karpat přijíždí i její pražská část a společně s moravskou větví k sobě znovu hledají cestu. Přibližně ve stejnou dobu přichází do revíru i vlčí smečka, která se zde usadila poté, co ji lovci vyhnali z jejího původního domova na Slovensku. Obě rodiny-smečky, lidská i vlčí, žijí vedle sebe, až se nakonec osudově protnou...

Zvlen 1

„Těším se, jak moji románoví vlci ožijí,“ svěřil se před premiérou Antonín Bajaja, jehož román získal cenu Magnesia Litera a hlavní cenu čtenářů soutěže Čitajuščij Petersburg za nejlepší knihu přeloženou do ruštiny v roce 2016. Bajajův román byl také nominovaný na Knihu desetiletí.

„Zvlčení v sobě nese všechno, co se systematicky svou tvorbou pokouším říct, u čeho se léta pozastavuji, co mne nenechává chladným,“ říká autor dramatizace a režisér Dodo Gombár. „Už jej mám v sobě dlouhou dobu, v hlubinách zůstal a zrál. Teď je potřeba vyjádření skrze magický vodopád literatury o to poctivější, že Antonína Bajaji si můžu upřímně vážit; setkání s ním, krátká a letmá, pracovní i osobní byla vždycky hezkým časem. Jistě řeknou hezky dramaturgové, o čem to tak asi je, srozumitelně přiblíží a popíšou. Já jen dodám, že jak se protínají ty dva příběhy, tak se protnou cesty spisovatele a režiséra, protnou se minulé zkušenosti s další nevtíravou možností. Bude zase u toho lidsky blízký soubor a stejné nejistoty jako vždycky.“

Zvlen 2

Gombárova dramatizace se snaží věrně stopovat příběh, připsal však jednu rovinu navíc: „Jde o parapříběh odehrávající se v rozhlasovém studiu, kde zrovna vzniká audioknížka románu.“

Na působivé inscenaci se vedle již zmíněného režiséra dále podílejí Vladimír Fekar (dramaturgie), Josef Ruszelák (obraz pro potřeby scénografie), Eva Jiříkovská (scéna a kostýmy), Linda Fernandez Saez (pohybová spolupráce) a Richard Dvořák (hudba).

Silné je i herecké obsazení, v němž se uplatní takřka celý umělecký soubor v čele s Luďkem Randárem a Evou Daňkovou.

Autor: Robert Rohál, Foto: archiv Městského divadla Zlín

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270