český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V květnu proběhla v rámci oslav 70. výročí vzniku státu Izrael premiéra inscenace Svět naruby (Tak zvaný ráj) z poezie Věry Weislitzové. Tvorba autorky nebyla vybrána náhodou, protože sama jako příslušnice židovské vojenské organizace Hagany za nezávislost území bojovala.

Věra Weislitzová byla manželkou spisovatele Arnošta Lustiga a dlouho nikdo netušil, jaký literární talent v ní dřímá. Budoucí manželé se seznámili po válce v zotavovacím táboře pro židovské sirotky, jenž zorganizoval Mezinárodní Červený kříž v Ostravici, a byla to láska na první pohled. Vzali se v roce 1949 během Lustigovy reportážní cesty do Izraele.

Psaní bylo pro autorku jediným způsobem, jak mohla hovořit o nesdělitelné zkušenosti minulosti. Jenže manželky velkých mužů to nemívají vždy lehké. Dcera Eva na toto téma kdysi řekla: „Myslím, že můj otec byl muž velké ženy, věděl to, a proto spolu zůstali.“ 

Na veřejnosti poprvé zazněly verše Věry Weislitzové až v rámci vzpomínkového pořadu k devadesátinám Arnošta Lustiga.

Režisérkou a autorkou scénáře inscenace byla Olga Strusková, které po odborné stránce pomáhala Eva Lustigová. Na scéně Martina Kolínského a v kostýmech Daniely Loužecké vystoupili se skvělým a procítěným přednesem Barbara Lukešová a Josef Hervert, které doprovázela zpěvem a hrou na hudební nástroj Kateryna Kolcová-Tlustá.

Scénu tvořil projekční tyl na pozadí a dva postranní transparentní závěsy. Před nimi stály kostky k sezení herců, které zároveň sloužily jako krabice na rekvizity a úložiště kostýmních převleků. Postranní závěsy fungovaly k odchodu účinkujících ze scény a současně při nasvícení jako stínohra, do níž herci vstupovali k vyjádření vzpomínek, snů a vnitřních pocitů. Jakýmsi prologem inscenace byla filmová projekce sekvence z dokumentu Tvoje slza, můj déšť, kde Arnošt Lustig odpovídá na dotaz režisérky dokumentu, kdo je dcera Olgy a Lea, že je to jeho žena. Pod stejným názvem (Dcera Olgy a Lea) totiž knižně bilingvně vyšla její básnická sbírka.

Během představení se na projekčním plátně objevovaly náladové fotografie dokreslující hloubavou atmosféru. Barbara Lukešová jako Věra Weislitzová zpaměti recitovala emotivní verše a všechny ostatní – mužské – postavy pak zastal Josef Hervert.

Inscenace končí verši: hledám odvahu, slova/jak popsat jed, hada,/plyn a pece, /matku a otce –/jak jen mohu říct svým dětem,/kde místo jarní trávy/roste lidský popel –/musím, než umřu…

Věra Weislitzová ono sdělení vetkla do slov. Tvůrci inscenace její odvahu posunuli dál vrchovatou měrou.

Autorka: jin, Foto: Jaromír Kaiser

Josef Václav Myslbek byl nejvýznamnějším českým sochařem přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tvorba představitele monumentálního realismu a zakladatele novodobého českého sochařství byla ovlivněna klasicismem, antikou, secesí a novorenesancí. Sto sedmdesáté výročí jeho narození jsme si připomenuli 20. června.

 

Narodil se roku 1848 v Praze na Novém Městě do rodiny chudého malíře pokojů Václava a manželky Antonie, rozené Adamcové. Rodiče si přáli mít ze svého syna ševce. Protože se chtěl tomuto povolání vyhnout, sám si zajistil práci v dílně známého sochaře Václava Levého, zakladatele „moderního“ českého sochařství.

 

Sochařství nade vše

Po smrti Levého v roce 1870 se Josef Václav rozhodl studovat na pražské Akademii výtvarných umění. Protože však nenabízela žádné vzdělání pro sochaře, zapsal se na malířství. V roce 1872 odjel na studijní pobyt do Drážďan, kde pobýval v ateliéru Ernsta Julia Hähnela. 
Po návratu v roce 1873 si zřídil vlastní sochařskou dílnu a v témže roce se oženil s Karolinou, rozenou Brožovou. Většinu života prožil v Praze. V roce 1878 odjel do Paříže, kde studoval francouzské sochařství. Našel v něm inspiraci stejně jako v české vlastenecké literatuře, oslavující české tradice a kulturu. V letech 1885 až 1896 působil jako profesor sochařství na Uměleckoprůmyslové škole a mezi jeho žáky byli například Vladimír Astl, Stanislav Sucharda nebo Josef Mařatka. Roku 1896 byl osloven Akademií, aby založil sochařský ateliér. Zde působil do roku 1919 a vychoval řadu předních sochařů, mimo jiných Herberta Masaryka, Quida Kociana, Bohumila Kafku či Břetislava Bendu.

 

Umělecká přátelství

Josef Václav Myslbek byl příslušníkem Generace Národního divadla, kterou od osmdesátých let 19. století výrazně podporovala řada významných podnikatelů. Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, navázal na mecenášství svého otce Josefa Františka Doubka. Do jeho okruhu patřili vedle Myslbeka další přední umělci, například František Ženíšek, Mikoláš Aleš nebo Max Švabinský. Daubek je podporoval zadáváním uměleckých zakázek i možností tvůrčího pobytu na svých statcích. Wiehl společně s Myslbekem a Pirnerem pro něho navrhli rodinnou hrobku. Kromě toho společně navštěvovali umělecký kroužek v Kavárně Union na Národní třídě.

 

Národní obrození jako vzor

Orientace Myslbekovy tvorby vychází z myšlenek českého národního obrození. Významně ho ovlivnil malíř Josef Mánes, který také vytvářel typy českých bájných hrdinů i skutečné osobnosti české historie. Zvlášť intenzivní byla spolupráce s architektem Antonínem Wiehlem. Kromě hrobky rodiny Daubkovy v Litni spolu realizovali i další návrhy pomníků, náhrobků a pamětních desek. Vzpomeňme Pomník Jana Žižky v Čáslavi, pamětní desky Jindřicha Fügnera a Jana Evangelisty Purkyně v Praze nebo návrhy pomníků v Bělehradě a Miláně. Spolupracovali také na výzdobě nájemních domů.

 

Realistická tvorba

Při stavbě Městské spořitelny v Rytířské ulici v letech 1891 až 1894 dozoroval práci svých žáků Františka Hoška, Stanislava Suchardy a Gustava Zoula jako ředitel c. a k. uměleckoprůmyslové školy. 

Jeho sochařskou tvorbu lze rozdělit na idealizovanou (báje, z historie vycházející tvorba) a realistickou (tzv. monumentální realismus), jejímž vrcholem je jezdecká socha svatého Václava na pražském Václavském náměstí. Pracoval na ní přes třicet let. Rok po jeho úmrtí byla dokončena a doplněna sochami českých patronů: svaté Ludmily, svatého Vojtěcha, svatého Prokopa a svaté Anežky. Sousoší se stalo novým nedílným symbolem české státnosti, ale samotného srdce Prahy.

Nezanedbatelná zůstává i činnost portrétistická, návrhy náhrobků a reliéfy, včetně medailí. Je autorem sochařských portrétů významných osobností 19. století, např. Františka Palackého na průčelí domu, ve kterém žil a zemřel, v Palackého ulici v Praze, dále Františka Ladislava Riegra, Vojtěcha Lanny a dalších velikánů. Několik jeho sousoší je umístěno na Palackého mostu v Praze a náhrobek kardinála Bedřicha knížete Schwarzenberga se nachází v chrámu svatého Víta. Mezi nejznámější díla se jistě řadí pomníky Karla Hynka Máchy na Petříně a Františka Ladislava Riegra v Riegrových sadech. 

 

Rodinné zázemí

S manželkou měli osm dětí, většina z nich však zemřela v útlém dětství. Pro obživu rodiny intenzivně pracoval, většinou na několika zakázkách současně. Ke svým dílům byl velmi kritický a většinou je mnohokrát přepracovával, když se svou prací nebyl spokojen.

Karolina Myslbeková svého muže opustila. Ve věku padesáti devíti let spáchala sebevraždu. Josef Václav zemřel v Praze v nedožitých sedmdesáti čtyřech letech a je pochován na vyšehradském Slavíně.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: commons.wikimedia.org (Michal Kmínek)

Prázdniny jsou v plném proudu a děti užívají léto plné pohody a zábavy. Když je krásně, cachtají se u vody nebo lítají po všech čertech. Ale co když se počasí pokazí a venku se nedá nic dělat? Karty ani hry země-město nebo piškvorky už je nebaví. Ke slovu se dostávají hry, hlavolamy nebo stavebnice.  

Dnešní nabídka na trhu je přepestrá a to doslova. Barevné kostky, které do sebe zapadají s naprostou přesností, znají všechny děti na planetě. LEGO je fenomén, který se neokouká. Rozvíjí dětskou kreativitu, představivost, umění vyprávět příběhy a navíc schopnost spolupráce při hře s kamarády. V partě je to totiž vždycky nejlepší.

Pokud některá z krabiček plných kostek a plánků nepřibyla školákovi doma třeba za vysvědčení, jistě se najde nějaká vhodná příležitost i během prázdnin. Vybere si určitě každý. Například předškolní děti jistě ocení všechno, co má kola. Ze série City je zaujme Hasičské auto s žebříkem, Monster Truck nebo Traktor do lesa. Creator zase nabízí Surfařskou dodávku nebo Technic úplnou novinku, kterou je Zelený závoďák. Z té samé série jsou tu pro dobrodružné duše a odvážná srdce například Úžasný dinosaurus, Odvážné kaskadérské letadlo nebo Dobrodružství ve vnitrozemí, Ninjago přichází s příběhem Kai – dračí mistr.

Řada Disney Princess zajistí fantastické tvoření se stavebnicí Elsa a dobrodružství na trhu. Friends okouzlí spíše malé dámy sadami Mia a její domek na stromě a Emin umělecký stojan.

LEGO myslí i na nejmenší. Proto by v žádném dětském pokojíčku neměly chybět skvosty ze série DUPLO, jako Vláček s čísly, Moje první kostky nebo Dinosauří ZOO. 

Každý malý stavitel si mezi stavebnicemi najde to pravé. Barevný svět plný nekonečných možností má pro všechny dveře neustále otevřené.

Autorka: reš, Foto: LEGO®

Ve čtvrtek 13. června se v Praze konal další ročník Pražské štafety v rámci běžeckého seriálu RunCzech. V jeho rámci se konal také již třetí ročník Běhu se žlutou stužkou, který upozorňuje na problematiku lidí vracejících se na svobodu po výkonu trestu. Letos se k této aktivitě připojily i české církve a to nejen morální podporou, ale i vlastní štafetou.

 

V jedné známé anglické písni píše vězeň, kterému se trest chýlí ke konci a který si není jistý, jestli je vůbec ještě vítán zpět doma, aby jeho milá uvázala kolem stromu před domem žlutou stužku, pokud ho ještě vůbec chce zpět do svého života, až „si to odkroutí“. A právě z této písně vyšla symbolika žluté stužky, která se mezinárodně stala znamením starosti o propuštěné vězně, kteří se chtějí zpět integrovat do společnosti, najít si práci a začít žít řádný život.

 

Začít znovu

Že to není jednoduchý úkol, na to poukazují i statistiky. Každý rok je v České republice propuštěno na svobodu na deset tisíc lidí a pro většinu z nich je záznam v rejstříku trestů stigmatem, které jim komplikuje návrat zpět do plnohodnotného života, o který se snaží. Přitom nalezení odpovídající práce a tím i obživy je jedním ze zásadních faktorů, který snižuje míru recidivity propuštěných vězňů.

Pokud totiž bývalý vězeň nemá na svobodě fungující zázemí, blízké lidi, o které se může opřít a k tomu ještě nedokáže najít práci, pak představuje návrat k trestné činnosti bohužel často volbu, ke které se uchýlí. Myšlenkou žluté stužky je usnadnit cestu těm, kteří do tohoto začarovaného kruhu už nechtějí spadnout a chtějí, navzdory svému minulému selhání, začít žít slušný a spořádaný život. A to si bezpochyby zaslouží podporu.

 

Ze Singapuru do Čech

Myšlenka podpořit formou běhu zaměstnanost osob po výkonu trestu v České republice vzešla od Gabriely Slovákové, ředitelky ženské věznice ve Světlé nad Sázavou. Běhu se žlutou stužkou se zúčastnila v roce 2011 v Singapuru, kde idea masového běhu s tematikou zaměstnávání a integrace propuštěných vězňů do společnosti vznikla. Do České republiky přišla tato myšlenka poprvé v roce 2016 a její spojení s prestižními běžeckými závody jako je Volskwagen Maraton Praha, Sportisimo 1/2Maraton Praha nebo O2 Pražská štafeta napomáhá pronikání myšlenek projektu do povědomí širší veřejnosti.

Běhu se v minulých dvou ročnících účastnili bývalí i současní vězni, příslušníci Vězeňské služby, pracovníci Probační a mediační služby, státních úřadů i neziskového sektoru. K letošnímu ročníku se připojili i zástupci Ekumenické rady církví a České biskupské konference.

 

Církve se starají

Církve se o propuštěné vězně na řadě míst republiky starají. Tato péče často navazuje na duchovní doprovázení skrze činnost vězeňských kaplanů a směřuje k usnadnění přechodu do normálního života. Výborným příkladem může být například tým dobrovolníků, který působí ve věznici ve Stráži pod Ralskem a zaměřuje se na práci s vězni před koncem trestu a jejich doprovázení při prvních krocích na svobodě. Tato aktivita získala letos Cenu Ministra spravedlnosti v kategorii Čin roku 2018. Podobných aktivit bychom mohli ale vyjmenovat mnoho.

 

Dvacet kilometrů Stromovkou

Na pražském Výstavišti bylo v den závodu rušno. Přihlášeno bylo téměř tisíc čtyřčlenných štafet. Kolem stánku projektu běhu se žlutou stužkou – jak jinak než žlutého – se houfovaly přihlášené štafety. Letošní ročník byl rekordní a pro dobrou věc se na start postavilo téměř šest stovek běžců ve čtyřčlenných štafetách. Každý z členů běžel pět kilometrů pražskou Stromovkou. Před samotným startem všichni „stužkaři“ vyslechli pozdrav, povzbuzení a požehnání z úst hlavního kaplana Vězeňské služby ČR Pavla Kočnara a generálního sekretáře Ekumenické rady církví Petra Jan Vinše. Oba dva tvořili polovinu letošní premiérové „církevní“ štafety, kterou doplňoval František Jemelka, tiskový mluvčí České biskupské konference a Tereza Myslilová, rovněž z ČBK. Celkový čas 1:53:08 sice netrhl žádný sportovní rekord, ale může být důstojným začátkem pěkné tradice do let příštích. 

 Autor: pjv, Foto: František Jemelka a archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test