český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Výročí srpnové okupace 1968 si letos připomněli skoro všichni. Zvláště pak ale ti, kteří se dění aktivně účastnili. Česká televize zorganizovala tradiční setkání pracovníků, kteří se v roce 1968 podíleli na téměř partyzánském vysílání proti okupantům. Naše rodina byla při tom.

 

Je málo období v historii našeho veřejnoprávního média, na které může být Česká (dříve Československá) televize tak hrdá, jako na pokrytí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Několik dní se s obrovským nasazením a navzdory všemožným rizikům udržovalo vysílání, které informovalo obyvatele o skutečném dění v zemi. A okupanti se samozřejmě náležitě vztekali, ale proti vynalézavosti televizního personálu byli mnohdy bezradní. To všechno si připomínalo setkání dosud žijících pamětníků, které u příležitosti výročí televize na Kavčích horách zorganizovala.

 

Světlá období

Setkání zahájil generální ředitel Petr Dvořák, který pozdravil shromážděné techniky, redaktory a hlasatele, z nichž mnohým už táhlo na osmdesát nebo devadesát let, a jednoznačně se přihlásil k dědictví oněch pohnutých událostí. „Československá televize má ve své historii dvě světlá období, říkám s ostychem v hlase, vážení kolegové,“ začal svůj úvodní projev. Těmi dvěma světlými obdobími myslel právě dobu kolem invaze v roce 1968 a pak roli, kterou Československá televize sehrála během sametové revoluce v roce 1989. V těchto dobách se televize chovala skutečně veřejnoprávně – tedy stála na straně veřejnosti a vymanila se z ideologického područí. Na tato období může být televize plným právem hrda a na nich poměřovat svou současnou práci, pokud jde o věrnost pravdě a veřejné službě.

 

Nalezené dokumenty

Jedním z nejváženějších hostů setkání byla hlasatelka a moderátorka Kamila Moučková, již devadesátiletá, která se v roce 1968 stala bezmála tváří televizního protiokupačního vysílání. Jedna z částí vysílání probíhala v té době z Malostranské besedy a na setkání byl připomenut jeden mimořádný objev poslední doby – na denní světlo vypluly originální materiály, podklady pro moderování i s rukopisnými poznámkami.

Sama Kamila Moučková je měla dávno za ztracené, ale ukázalo se, že byly v roce 1968 určeny ke skartaci. Pracovník papíren, který je dostal ke zpracování, ovšem rychle pochopil, o co se jedná, a dokumenty ukryl. Česká televize je dostala do rukou teprve nyní, po padesáti letech. Paní Moučková to komentovala: „Byla jsem úplně omámená, když mi je ukázali. Skutečně tam byly moje rukou psané vsuvky, to je neuvěřitelné, že se něčeho takového dožiju po padesáti letech. Chci poděkovat České televizi, že jsem mohla vystoupit i ve vysílání a oslovit lidi. Když vidím, co se tady dnes děje, říkám si, že bychom si měli dávat majzla, abychom nebyli zase před těmi padesáti lety.“

 

Improvizace a odpor

Během setkání zaznělo mnoho vzpomínek na pohnuté události, ale také na různé technické problémy, s kterými se pracovníci televize museli vypořádávat. A vypořádávali se s mimořádnou kreativitou a improvizací, osobním nasazením a neokázalým hrdinstvím. Paní Moučková vzpomínala, že když za ní přišel Jiří Pelikán už s vojáky za zády, že musí ukončit vysílání, prohlásila bojovně, že dokud je nevypnou, jedou dál. I když se hlavní studio okupantům podařilo vypnout, okamžitě vyrostla po Praze i mimo Prahu alternativní studia, která pokračovala ve vysílání.

Bylo to například studio v Malostranské besedě, Studio Skaut v divadle Minor nebo vysílač na Cukráku. Mnohdy se podařilo udržet vysílání i za cenu lsti. Když okupanti objevili jedno z „partyzánských“ studií, rozkázali vojáci „vsjo vyklučiť“, tedy všechno vypnout. Vynalézaví televizní technici ale povypínali jenom obrazovky monitorů a přelepili kontrolky, takže neznalý laik si mohl myslet, že je technika vypnutá, ale ve skutečnosti se vysílání udržovalo dál. „To, co jsme se naučili v roce 1968, jsme plně zužitkovali v roce 1989,“ řekl velmi trefně jeden z pamětníků.

 

První vysílání z Kavčích hor

Zavzpomínali i tehdejší kameramani. Jak bylo tenkrát relativně obvyklé, měli svoji televizní techniku u sebe doma, takže jakmile se dozvěděli o okupaci, mohli vyrazit do ulic natáčet. Rychle se vytvořila síť kontaktů a míst, kde si přebírali filmový materiál a kde zase odevzdávali natočené pásky filmu.

Byly to tisíce a tisíce metrů filmu, které se vyvolávaly a mnohdy rovnou odevzdávaly zahraničním tiskovým agenturám, aby i mimo hranice Československa lidé věděli, co se u nás děje. Mnoho z tohoto materiálu ještě asi čeká na objevení v různých zahraničních archivech, nebo i v držení soukromníků. Sami kameramani některé materiály léta skrývali, protože podle vlastních slov jednoho z nich: „Nemyslel jsem si, že se ještě dožiju doby, kdy se tohle bude moci ukázat.“ A jedna perlička zazněla nakonec: v historii České a Československé televize se udává, že první vysílání z areálu na Kavčích horách začalo ze dvou dokončených studií v roce 1970. Není to tak úplně pravda. První vysílání z tohoto místa probíhalo právě v roce 1968. I zde, v tehdy rozestavěné budově, bylo totiž jedno z konspiračních center televizních pracovníků, kteří zůstali věrni svému poslání.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Michaela Bartošová

Lákají ho netradiční způsoby cestování a zkouší, kde jsou jeho hranice. Tomáš Vejmola alias „Tomík na cestách“, jak pojmenoval svůj cestovatelský web, se v srpnu vrátil ze své zatím nejdelší cesty. Do Hranic na Moravě přijel z Bangkoku motorizovanou tříkolkou, které se v Asii říká tuk-tuk. V netradičním vozidle urazil třináct tisíc kilometrů a my jsme ho po návratu domů vyzpovídali.

 

Jak byste se představil těm, co vás neznají?

Jmenuji se Tomáš Vejmola a pocházím z Hranic na Moravě. Je mi osmadvacet, ale když se oholím, vypadám na patnáct. Přestože jsem vyučený instalatér, řadu let jsem pracoval v marketingu. Když mě pak jednoho dne vyhodili z práce a já promýšlel, co budu dál dělat, zvolil jsem cestování. Poslední tři roky jsem strávil na cestách.

 

 

Jaké byly vaše cestovatelské začátky?

Chtěl jsem vydělané peníze investovat do zážitků, a tak jsem vyrazil do Indie a Nepálu, kde mě neskutečně okouzlila příroda, lidi a Asie jako taková. Hlavně se mi ale nesmírně zalíbil pocit dobrodružství. Vrátil jsem se domů, vzal kolo, a řekl si, že na něm zkusím zajet do Gruzie a zpátky, že zkrátka udělám takovou cyklootočku kolem Černého moře. Bylo to asi osm tisíc kilometrů a trvalo to čtyři měsíce. Pro mě to bylo zase něco nového, protože jsem nikdy předtím na kole neujel víc než padesát kilometrů za den. Měl jsem v kapse padesát eur a jel nadrzo, stylem: „Osude, pohraj si mnou…“ Hodně mě lákalo, jestli to vůbec dokážu…

 

A?

Vrátil jsem se z kola a pomalu začal přemýšlet, kam se vydám příště. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl poprvé v Indii a prohlížel si jejich tuk-tuky, tak mi jeden Ind vyprávěl o Polákovi, který si jej chtěl koupit a jet s ním z Indie do Polska. A tehdy mě to trklo. Říkal jsem si, že bych to vzal z Thajska, protože v Thajsku jsou krásnější tuk-tuky a navíc jsem tam nikdy nebyl. Lákalo mě to i po psychické stránce, protože jsem byl zvědavý, jestli dokážu být rok sám. Nebo zda si poradím s opravou motorizované tříkolky.

 

Takže jste z Česka odletěl do Bangkoku a tam jste začal shánět tuk-tuk?

Přesně tak. Neměl jsem dopředu nic domluveného, jen jsem věděl, že to jde koupit, protože takových expedic už pár bylo. V tomhle ohledu jsem nebyl nijak výjimečný.

 

Jak to na místě probíhalo?

Hned jak jsem v Thajsku vystoupil z letadla, jsem se vydal do ulic, a ptal se místních, jestli si můžu koupit jejich tříkolku. Legrační bylo, že se vesměs domnívali, že si nerozumíme. Prý když jim říkám, že chci jet na Moravu, tím myslím, že chci hodit na letiště. Najít prodejce mi nakonec trvalo týden. I s náhradními díly mě tuk-tuk stál čtyřicet tisíc, byl ovšem nepojízdný. Původní majitel mi ale slíbil, že jej společně zprovozníme. Oprava trvala tři týdny.

 

Existoval dopředu plán, kudy pojedete do ČR?

Přes které to bude země, jsem předem nevěděl. Tušil jsem, že pojedu přes Indii, protože jet přes Čínu by bylo extrémně drahé. Čínu jsem tedy odpískal. Věděl jsem ale, že chci jet přes Myanmar (Barmu), Indii, Nepál… pak se mi tam objevil Pákistán, Írán, Turecko… Bulharsko…

 

Jak dlouho jste jel zpět?

Přesně 365 dní, což byla víceméně náhoda. Cestu jsem původně plánoval na devět měsíců až dva roky. Taky jsem si myslel, že se opravdu každý den posunu o pár kilometrů blíž k domovu. Když se mi ale tuk-tuk pokazil, musel jsem zůstat delší dobu na jednom místě. Než jsem jej dal do kupy. Cesta z Bangkoku do Hranic na Moravě měla třináct tisíc kilometrů a denně jsem průměrně ujel sto padesát kilometrů. Moje denní maximum bylo čtyři sta kilometrů, to jsem ale jel celý den a nebylo to nic moc. Faktem je, že kdybych šel z Thajska pěšky, byl bych doma rychleji. 

 

 

Co na ten nápad říkala vaše rodina?

Oni vědí, že když se k něčemu rozhodnu, nic se mnou nenadělají. Jsem tvrdohlavý. Když jsem odjížděl, tak máma brečela, táta je naštěstí držák. Nakonec mě podpořili oba. A oba mi na cestě nejvíc pomáhali. Byli jsme v kontaktu skoro pořád.

 

Takže připojení přes internet bylo všude bez problémů?

Naprosto. Někde to bylo i lepší než u nás. Třeba v Nepálu v džungli.

 

Dá se říct, kolik ta cesta stála? Měl jste nějaké sponzory?

Pár sponzorů jsem měl, většinou to byly firmy, ve kterých jsem dříve pracoval, lidé, kteří mě znají, nebo kamarádi, takže ta spolupráce probíhala na přátelské bázi – slíbil jsem jim, že je budu jako sponzory prezentovat a že na fotkách budou vidět jejich loga. I když jsem před cestou oslovil více než sto firem, nikdo cizí do toho vesměs nechtěl jít. Důvody byly různé: že z toho nic nebudou mít, že je taková cesta nesmysl, že to nezvládnu a bude to mít špatný dopad na jejich image a podobně. Jinak co se týká nákladů, Asie je pro Evropany stále velmi levná, takže ty výdaje na život nebyly nijak dramatické.

 

Je uvnitř vozu úložný prostor? Co jste měl s sebou sbaleno?

Na zadním sedadle jsem měl hozenou krabici s náhradními díly a nářadím na opravu a hned vedle batoh s oblečením. Netahal jsem zbytečnosti.

 

Má tříkolka nějaká jízdní omezení?

Nejvýš jsem s ní byl ve třech tisících metrech. Možná by zvládla i pět tisíc, ale těžko říct. Uvnitř je motor z motorky, jednoduchý dvoutakt, a ten mívá problém se vzduchem. Čím je vzduch řidší, tím jede hůř. Ze začátku jsem jezdíval i sedmdesátkou, čím blíž jsem byl ale k domovu, tím to jelo pomaleji. Nakonec jsem byl rád za padesátku.

 

Kde a jak jste vlastně přespával?

Vždycky jsem se snažil najít nějaké bezpečné místo, ale ne všude to bylo úplně jednoduché. Třeba v Indii je problematické stanovat, lidi jsou tam hrozně zvědaví, a když si stavíte stan, sleduje to celá vesnice. Chvíli vás možná baví být celebritou, ale po čase je to už otravné. Spával jsem v areálu klášterů a kostelů. Výhodou bylo, že jsem si tam mohl nabít mobil, vysprchovat se a podobně. Navíc jsem byl v bezpečí. Na tak dlouhé a náročné cestě je hodně důležité se dobře vyspat, abyste mohli další den normálně fungovat.

 

 

Zážitků s místními máte určitě hodně, na které okamžiky rád vzpomínáte?

Snad v každé zemi jsem potkal někoho, koho bych v budoucnu chtěl znovu vidět. Lidi obecně byli vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se na takovou cestu vydal. Třeba v Nepálu jsem měl první vážný problém s vozidlem, kdy bylo potřeba vyměnit vnitřek motoru, ale neměl jsem potřebné náhradní díly. Ani místní mechanik si nevěděl rady. Společně jsme se v tom šťourali asi deset dní a já během té doby žil u něj. Jeho maminka vždycky večer plakala a modlila se, aby se nám to podařilo opravit a já mohl pokračovat dál. Byli to moc hodní lidé, křesťané. Když s místními žijete, je ta zkušenost zase trošku jiná, než když s nimi prohodíte jen pár slov na ulici. Dodnes si s nimi píšu.

 

 

Psal jste si deník?

Tak trošku jsem musel, protože jsem před odjezdem podepsal smlouvu s jedním nakladatelstvím, že až se vrátím, tak o cestě napíšu knihu. Mám asi tři sešity zápisků, některé mi ale trošku zmokly.

 

Měl jste cestou z něčeho strach? 

Určitě. Jsem alergický na bodnutí včely, tak jsem se bál, aby mě nějaká nebodla. Můj nejčernější scénář byl, že mě bodne v Barmě, a to se stalo. Bylo to naštěstí do čela, takže jsem se nadopoval evropskými léky a uháněl do nejbližší vesnice hledat lékaře. Hrozně jsem se bál, že to nestihnu a udusím se. Když jsem po třech hodinách dorazil k doktorovi, měl jsem už oteklou hlavu, což bylo fakt nepříjemné. Myslel jsem si, že umírám. On se mi ale podíval do krku a řekl, že mi neotékají uzliny. Paradoxně jsem měl štěstí, že mě včela bodla tak vysoko. Bůhví jak by to jinak dopadlo. Taky jsem měl strach, že mě na cestě okradou, to se rovněž stalo, nebo že mě někdo zmlátí, a i k tomu málem došlo. Když ale člověk nechce jen sedět doma na gauči a dojíždět za prací do fabriky, tak s určitým rizikem musí počítat.

 

 

Co doprava v Evropě a v Asii? V čem je hlavní rozdíl?

V Asii víceméně neplatí žádná pravidla silničního provozu. Tam je třeba semafor, bliká, ale na křižovatce to v reálu vypadá tak, že má prostě přednost silnější auto. Zvenku se to zdá být chaotické, ale není to taková hrůza. Oni v tomhle systému fungují stovky let. I když je pravda, že nějakou tu bouračku jsem viděl tak jednou do týdne. Mně se naštěstí všechny vyhnuly.

 

A co zážitky s policií?

Policisté byli vesměs všude přátelští, nicméně i z těchto setkání vznikly některé zábavné historky. Třeba v Íránu mě zastavil policista, prohledal tuk-tuk a objevil uvnitř slivovici. Důležité je zmínit, že v Íránu není konzumace alkoholu legální, za jeho držení bych klidně mohl skončit ve vězení. On tu slivovici otevřel, přičichl k ní… Musím říct, že ve mně byla úplně malá dušička. Věděl jsem, že musím improvizovat, tak jsem mu hned pohotově vynadal: „Co to děláte, chlape? Proč to otvíráte? To je líh, který liju do benzínu, aby motor lépe startoval… speciální přísada…“ A on se možná sám trošku lekl a řekl mi, ať teda pokračuju v jízdě. V Nepálu na celnici zase moc nevěděli, co se mnou mají dělat, tak jsem si musel vzít jejich razítko a sám si orazítkovat pas.

 

A tady v Evropě? Musel jste na silnici vzbuzovat rozruch…

Je pravda, že jsem byl trošku za exota. Někteří řidiči ale věděli, o co jde, možná mě znali z mé stránky „Tomík na cestách“, tak na mě troubili, mávali, různě mě povzbuzovali. Problém jsem měl až na Slovensku, kde mě zastavili policisté v jedenáct večer. Chtěli mi dát pět set eur pokutu, tak jsem jim řekl: „Pánové, neblázněte! Já jedu rok z Thajska domů, zbývá mi posledních dvě stě kilometrů a vy mě zastavíte u Bratislavy a chcete mě pokutovat?“ No, i oni se naštěstí nad tuk-tukem smilovali a pustili mě dál.

 

Jaký je váš další cestovatelský plán?

Ještě mi pořádně nedošlo, že jsem zpět. Když jsem po roce přijel domů, do Hranic na Moravě, tak mě místní vítali na náměstí, a to byl moc pěkný pocit. Vrátil jsem se na den přesně rok od toho, co jsem Hranice opustil. Příjezd byl úžasný. Vždycky, když mi bylo na cestě nejhůř, jsem si představoval přesně tyto okamžiky. Jak jsem doma s rodinou a přáteli. A to mě nejvíc hnalo dopředu. Ale kam pojedu příště, se teprve uvidí…

 

Autor: Monika Valentová, Foto: Tomáš Vejmola

Apoštolský nuncius je papežovým diplomatickým zástupcem v zemi. Je to tedy člověk, který v sobě musí spojovat talent diplomata s pastýřskou péčí duchovního. Česká republika měla v minulosti štěstí na několik vynikajících nunciů. Nyní do Prahy přijíždí nový – až z dalekého amerického Brooklynu.

 

Slovo nuncius pochází z latinského nuntius, což znamená posel. V současném pojetí této služby je papežský nuncius reprezentantem Svatého stolce, který je akreditován v hostující zemi jako velvyslanec a udržuje zde oficiální styky se Svatým stolcem. Požívá tedy stejné pozice jako velvyslanci jiných států, včetně diplomatické imunity. V mnoha zemích je navíc apoštolský nuncius automaticky takzvaným doyenem diplomatického sboru – tedy plní funkci čestného mluvčího a „prvního mezi rovnými“ v rámci společenství velvyslanců. Tato pozice je dána historicky významem, který nunciové zastávali, a je potvrzena i usneseními Vídeňského kongresu z roku 1815.

 

Starobylá služba

Služba apoštolských nunciů je prastará. Už ve 4. století vysílal římský biskup své posly k ostatním významným patriarchům, zejména do Konstantinopole. Z těchto poslů se postupně stali papežští legáti, kteří papeže v určené oblasti zastupovali a reprezentovali jeho autoritu. Ve středověku nebylo neobvyklé, že jako papežští legáti sloužili kardinálové, kteří tak mohli svému poslání dodat ještě navíc váhu svého úřadu. Nunciatury v dnešním slova smyslu začaly vznikat až v 16. století, a to nejprve v převážně katolických zemích, jako bylo Španělsko, Francie, Benátky – tehdy nezávislé – nebo Svatá říše římská. Od doby třicetileté války se ujalo pravidlo, že papežští nunciové většinou zastávají pozici titulárního arcibiskupa, takže jsou co do důstojnosti obvykle na stejné úrovni s místními vrchními představiteli katolické hierarchie.

 

Košatá terminologie

Diplomatický svět si ještě více než církevní sféra potrpí na přesné dodržování protokolu, zdvořilost a také správnou titulaturu. Proto není překvapením, že i papežští vyslanci měli a mají nejrůznější tituly, nejen ten nejobvyklejší – nuncius.

Prvním zvláštním titulem, s kterým jsme se mohli potkat mezi lety 1965 a 1991, byl pronuncius. Ten se používal pro takového diplomatického zástupce Vatikánu, který sice měl všechna práva a povinnosti nuncia, ale politický systém v dané zemi mu nedával automaticky pozici hlavy (doyena) celého diplomatického sboru a tedy i čestnou přednost před všemi ostatními diplomaty. V roce 1991 bylo toto rozlišování ale odstraněno, takže nyní je apoštolským nunciem i ten vatikánský diplomat, který v zemi čestné předsednictví diplomatického sboru nezastává. Česká republika se tohoto zvyku nicméně drží.

 

Vyslanec, ale ne diplomat

Od apoštolského nuncia se významně liší apoštolský delegát. To je také reprezentant Apoštolského stolce, ale bez diplomatického statusu. Apoštolský delegát je vysílán do zemí, s nimiž Vatikán neudržuje diplomatické styky. Jeho úlohou je udržovat styk s místní církevní hierarchií, přičemž se nesmí vměšovat do výkonu místních biskupů, ale nemá žádný nárok jednat s vládou hostující země. Kromě toho se zajímá o situaci církve v dané zemi či regionu a shromažďuje či předává relevantní informace.

Až do osmdesátých let 20. století tak byl například apoštolský delegát zástupcem papeže ve Spojených státech, protože USA dlouho neměly s Vatikánem oficiální diplomatické styky. To se změnilo až roku 1984 a od té doby byl v USA nejprve pronuncius a od roku 1991 nuncius. Apoštolský delegát není formálně diplomatem, takže se na něj nevztahují taková privilegia, jako je například diplomatická imunita.

 

Pražský palác

V Československu a České republice byl vždy svatý stolec zastoupen – alespoň formálně – nunciem. To ale neznamená, že by to zde apoštolští nunciové měli jednoduché. Pražská apoštolská nunciatura vznikla v roce 1919 po vzniku samostatné Československé republiky. Do té doby byli i pro České království určeni nunciové na císařském dvoře ve Vídni. Prvních deset let své existence, tedy do roku 1929, sídlil apoštolský nuncius v Arcibiskupském paláci na Hradčanech, tedy v sídle pražského arcibiskupství. Byla ale pociťována potřeba po samostatném, důstojném a reprezentativním prostoru, a tak se nakonec nunciatura přesunula do Dietrichsteinského paláce v Praze ve Voršilské ulici na Nové Městě.

Palác vznikl v 19. století přestavbou starší budovy. Podle plánu architekta Bedřicha Ohmanna vzniklo honosné novobarokní sídlo a reprezentativní palác. Ten byl dokončen v roce 1891. Na štukové a sochařské výzdobě se podíleli Celda Klouček a Josef Kastner. Je chráněn jako kulturní památka a jako sídlo velvyslanectví požívá takzvané exteritoriality, tedy částečného vynětí z jurisdikce státních úřadů, například i policie, která by do budovy směla vstoupit pouze se souhlasem velvyslance, tedy nuncia.

 

První republika

První nuncius v Československu odevzdal vládě své pověřovací listiny až v roce 1920. Zpočátku byla negativně vnímána jistá protikatolická nálada, která provázela vznik republiky a souvisela s rolí katolické církve ve vztahu k habsburské monarchii. Tento počáteční osten se však podařilo celkem úspěšně otupit a Československo uzavřelo v roce 1928 s Vatikánem „modus vivendi“, který normalizoval vzájemné vztahy.

Pozici apoštolských nunciů v Československu zastávali Clemente Micara (do roku 1923), který se později stal kardinálem, nebo Francesco Marmaggi, který proslul protestním odjezdem z Prahy poté, co československá vláda schválila památku Mistra Jana Husa za státní svátek a lid jej v roce 1925 s velkým nadšením slavil. Posledním předválečným československým nunciem byl Pietro Ciriaci (do roku 1934), který se stejně jako oba jeho předchůdci také později stal kardinálem.

 

Komunistický útlak

Poválečná obnova Československa sice znovu navázala na vztahy s Vatikánem, ale od počátku se objevovaly problémy, protože komunisté byli odhodláni vatikánský vliv sabotovat. Po druhé světové válce sice nunciatura obnovila činnost, ale nový zástupce Svatého stolce nebyl nunciem, ale o stupeň nižším – internunciem.

Svatý stolec tím splnil značně nestandardní a z hlediska diplomatických zvyklostí ponižující žádost československé vlády, která se tak snažila zabránit hrozícímu skandálu: Sovětský diplomat Zorin totiž avizoval, že nehodlá uznat nuncia jakožto doyena diplomatického sboru a usurpoval si tento post pro sebe. Jiní diplomaté, včele s britským, ovšem prohlásili, že za doyena samozřejmě budou považovat nuncia, nikoli Zorina. Jmenování diplomata s nižším statusem tak skandálu zabránilo, ale předznamenalo další vývoj.

Internuncius Ritter musel pro nemoc opustit Československo už v roce 1948 a jeho zástupcem se stal chargé d’affaires Gennaro Verolino, kterého však komunistická vláda označila za personu non grata. Po něm měl převzít misi Ottavio de Liva, ale Československo mu odmítlo přiznat status chargé d’affaires a vyhostilo ho. K obnově tak mohlo v plném rozsahu dojít až po revoluci.

 

Obnovené vztahy

Po roce 1989 se v Československu a v České republice na pozici nuncia vystřídalo několik vynikajících osobností. Giovanni Coppa plnil úlohu československého nuncia od roku 1990 do zániku Československa. Na Slovensku byl nunciem ještě v letech 1993–1994 a v České republice až do roku 2001. Po něm následoval na tři roky Erwin Josef Ender, který se po své české misi stal nunciem v Německu, Diego Causero v letech 2004–2011 a naposledy Giuseppe Leanza, jenž svou funkci zastával až do nedávného odchodu do emeritury z důvodu dosažení kanonického věku 75 let. Funkce nuncia tedy čekala na obsazení.

 

Zkušený diplomat

Papež František jmenoval 21. září tohoto roku novým apoštolským nunciem v České republice arcibiskupa Charlese Daniela Balva. Sedmašedesátiletý vatikánský diplomat pochází z amerického Brooklynu. Na kněze byl vysvěcen 6. června 1976 v New Yorku. Studia absolvoval ve Spojených státech a v Římě, kde na Papežské gregoriánské univerzitě získal nejprve licenciát z biblistiky a posléze také doktorát kanonického práva. Do diplomatických služeb Svatého stolce vstoupil 1. března 1987, působil postupně v diplomatických zastupitelstvech Svatého stolce v Ghaně, Ekvádoru, Chile, v České republice, Jordánsku a na Litvě. 1. dubna 2005 byl jmenován apoštolským nunciem na Novém Zélandu a dalších ostrovech a apoštolským delegátem Oceánie. 17. ledna 2013 následovala nominace do Keni a na post stálého pozorovatele Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a pro lidská sídla (UN-Habitat). Na konci téhož roku, 21. prosince, k těmto funkcím přibylo jmenování apoštolským nunciem v Jižním Súdánu. Nový nuncius má tedy za sebou bohatou a pestrou diplomatickou kariéru. A pojí se s ním i jedna zajímavost – vzhledem k tomu, že v minulosti působil jako rada Apoštolské nunciatury v České republice, mluví i trochu česky.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test