český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Páter Stanislav Přibyl v sobě spojuje mnoho talentů – vede církevní administrativu pro Českou biskupskou konferenci, je oblíbeným duchovním pastýřem v Horní Polici a ještě k tomu se velmi dobře teoreticky i prakticky vyzná v hudbě. O tom všem jsme si povídali v novoročním rozhovoru.

 

Setkáváme se v kanceláři v majestátní budově Katolické teologické fakulty a Arcibiskupského semináře v Dejvicích, kde také sídlí Česká biskupská konference. Její generální sekretář si navzdory svému plnému diáři udělal čas, aby se podělil s čtenáři Naší rodiny o náhled do zákulisí církevní služby, se kterou běžný věřící nepřijde tak často do styku.

 

Generální sekretář České biskupské konference je titul, který zní důležitě, ale většina lidí má asi jen nejasnou představu, co spadá do jeho působnosti. Jaký je tedy hlavní obsah vaší práce?

To je obvyklá otázka, na kterou se těžko odpovídá. Generální sekretář biskupské konference je vlastně výkonný ředitel úřadu, který zajišťuje servis pro diecéze římskokatolické církve. Má k dispozici malý personál asi o pětadvaceti lidech a vykonává i určité reprezentační povinnosti. To znamená, že jsou situace, kdy jednám jménem celé římskokatolické církve. Patřím do takzvané stálé rady biskupské konference a mým úkolem je v první řadě připravovat plenární zasedání biskupské konference, která bývají čtyři do roka, a pak stálé rady, což je užší sbor biskupů, což je pětkrát ročně. Pro tato jednání zpracovávám materiály a celkově ta jednání provázím. Dále k úkolům generálního sekretáře patří i to, že pokud přijde na biskupskou konferenci nějaká korespondence, tak ji vyřizuje sám, nebo předává příslušnému pověřenému biskupovi, protože každý biskup je odpovědný za určitou oblast života církve a společnosti.

 

 

Než jste přišel na Českou biskupskou konferenci, působil jste jako generální vikář v litoměřické diecézi. Byla to o hodně jiná práce?

Generální vikář je do určité míry také administrativní pozice, spíš s regionální působností, ale přesto se to dost liší. Z dálky to může vypadat, že biskupská konference je pomyslně o patro výš, ale generální vikář je zároveň ordinář, takže má bezprostřední výkonnou pravomoc v té které diecézi, zatímco teď výkonnou pravomoc nemám, můžu jenom motivovat někoho, kdo ji má, aby ji použil. Generální vikář má naproti tomu podobné pravomoci jako biskup, například vůči konkrétním kněží nebo farnostem. To je něco, co nyní na biskupské konferenci nemám. Takže i když přechod z vikáře na sekretáře může vypadat jako postup hierarchicky výš, tak to platí jenom v určitém aspektu.

 

Jak blízko má duchovní, který vykonává takové důležité, ale spíše administrativní úlohy k pastoraci a péči o věřící?

Tady platí, že jak si to člověk zařídí, takové to má. Já si, podobně jako můj předchůdce Tomáš Holub, snažím udržovat pastorační aktivity, snažím se neodmítat různá pozvání na duchovní obnovy, přednášky, besedy a podobně. Takže už takhle se do kontaktu s věřícími dostanu. A k tomu mám navíc tři maličké farnosti mezi Českou Lípou a Děčínem, které mi zbyly trochu jako dědictví mého litoměřického působení. Jsou to malé komunity v pohraničí, ale jsem moc rád, že tam můžu jezdit a sloužit.

 

 

Nastoupil jste po Tomáši Holubovi. Jaké to bylo nastoupit po takto výrazné osobnosti?

My jsme se s Tomášem Holubem domluvili, že zkusíme něco, co v církvi není docela pravidlem, totiž že já mu to nezbořím, když přijdu. To tak totiž někdy bývá, že přijde nový člověk, prohlásí, že všechno před ním bylo špatně a začne vše dělat jakoby od nuly. Já musím říci, že jsem přijal od Tomáše Holuba velmi zavedený úřad a mohl jsem se z jeho zkušeností hodně přiučit – ať už to byly jeho zkušenosti ze státní správy, z armády a podobně. To je něco, co člověka obohatí, protože já sám tuto zkušenost nemám. Samozřejmě jsme ale také každý jiný. Jiné povahy, jiné postavy, jiné zájmy. Každý tomu úřadu dává trochu jiné zaměření. Já bych to neuměl dělat jako Tomáš Holub a věřím, že on by to zase neuměl dělat tak jako já. Měli jsme ale nejlepší vůli na sebe v nejlepším navázat a myslím si, že se nám to dobře povedlo a vyplatilo.

 

Mezi farnostmi, které jste zmiňoval, je jedno významné mariánské poutní místo, co vás k tomuto místu váže?

Jsou to sice formálně tři farnosti, ale komunita je jenom jedna. Leží všechny na jediné silnici asi dva kilometry jedna od druhé, tři vesnice za sebou. A právě v té prostřední, která se jmenuje Horní Police, je významné mariánské poutní místo. Nejvíc mě k němu asi vážou lidé, je tam moc příjemné společenství od osmdesáti a víceletých, až po malé děti, zkrátka hodně rozmanitá komunita. Je tam moc hezké, že na sebe máme čas. Vím, že ne každý farář si to může dovolit, když má třeba deset farností a všechny starosti kolem toho. Já mám jen jednu komunitu, kterou si můžu pomyslně „hýčkat“. Když máme bohoslužbu, tak pak třeba dvě nebo tři hodiny sedíme společně a povídáme si. Tím se vztahy samozřejmě utužují. A taky jsme společně podnikli třeba pouť do Říma nebo do Svaté země. Je to pro mě zkrátka radost, i když je od Prahy vzdálená necelých sto kilometrů. To je myslím hodně důležité, nesoustředit se na takovou tu historickou josefinsko-tereziánskou duchovní správu, kdy musí být od kostelíčka ke kostelíčku vidět, ale spíš budovat funkční a soudržné lokální komunity. Pak si lidé rádi dojedou a já si také rád dojedu.

 

 

Jedním z vašich bývalých působišť byla Svatá Hora, také významné poutní místo, kde po vás zůstal projekt varhan, který byl doslova před několika týdny dokončen. Máte z toho radost?

Ono už se to trochu slévá v té minulosti, kdo všechno stál na počátku projektu. Vím, že jsem to hodně chtěl a dělal pro to všechno, co jsem mohl. Ale chtělo nás to určitě víc, nerad bych si uzurpoval veškeré zásluhy pro sebe. Musím ale říci, že to je splnění mého velkého životního snu.

 

Máte blízko k varhanní hudbě?

Můj tatínek byl profesionální hudebník a hrál v pražském strašnickém krematoriu. Takže můj osud je tak trochu osudem Kolji a skutečně se v mnoha detailech filmu vidím. Dodnes si pamatuju obrovskou profesionalitu těch muzikantů, kteří kvůli svému přesvědčení nebo různým škraloupům v minulosti se nemohli za komunismu věnovat hudbě někde jinde a museli přijmout to trochu potupné místo v krematoriu. Z toho důvodu tam ale kvasilo skvělé umění, byli to nesmírně zajímaví lidé a já jsem to jako malý kluk rád pozoroval a líbilo se mi, že to bylo řemeslo v nejlepším slova smyslu. Můj děda, který původně hrával po hospodách na harmoniku, se naučil na violu tak dobře, že byl v symfonickém orchestru violistou a jezdil pod dirigentem Smetáčkem po celém světě. Takže jsem vztah k hudbě měl v rodině. Varhany se mi vždycky líbily pro svoji majestátnost, a rovněž proto, že varhanní hudba je vlastně užité umění, které umožňuje lidem lépe chválit Pána Boha.

 

 

Vedla přes hudbu cesta i do kostela?

Do kostela jsem jako malý chodil jenom občas. Velkým rivalem nedělní mše bylo samozřejmě Studio kamarád, protože když pak člověk přišel druhý den do školy a nevěděl, co říkali den před tím Jů a Hele, byl za outsidera. Ale pak jsem se přes ministrování a varhaničení, když jsem převzal štafetu po panu varhaníkovi, který zemřel, začal do kostela dostávat každý den, dovedlo mě to nakonec tam, kde jsem dnes. Doteď si myslím, že hudba s duchovním životem úzce souvisí, že je několik základních skutečností, které se dají jenom vyzpívat. Ve mši jsou třeba některé zpěvy, které když se nezpívají, ale recitují, tak mi to připadá, jako když vítáme císařpána na nádraží, ale nemá to onen rozměr, který by to mělo mít. Mezi takové zpěvy určitě patří chvalozpěv andělů Sanctus nebo Gloria, to samé by se dalo tvrdit o žalmových zpěvech. Zkrátka jsou věci, které si nemůžeme vyříkat, ale musíme je vyzpívat.

 

P. ThLic. Bc. Stanislav Přibyl, Th.D., CSsR se narodil 16. listopadu 1971 v Praze-Strašnicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou. Po maturitě nastoupil do noviciátu v polské Lubaszowé (1990–1991), a následně složil řeholní sliby v kongregaci redemptoristů. V letech 1991–1996 studoval na KTF UK a zároveň absolvoval formaci v pražském Arcibiskupském semináři. Po vysvěcení na kněze (1996) byl farním vikářem na Svaté Hoře (1996–1999) a farářem tamtéž (1999–2008). V letech 2002–2011 zastával úřad provinciála pražské provincie redemptoristů. V roce 2004 se stal prezidentem Arcidiecézní charity Praha. Působil zde do konce roku 2008. V témže roce byl jmenován členem kněžské rady v Pražské arcidiecézi. V roce 2012 získal na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze licenciát teologie, v roce 2014 získal tamtéž doktorát z teologie. V současné době studuje finanční management na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2009 a 2016 působil ve funkci generálního vikáře litoměřické diecéze. Od 1. října 2016 pracuje jako generální sekretář České biskupské konference; vede sekretariát této organizace zastřešující činnost katolické církve v ČR a mluví za ni v médiích. Mezi jeho oblíbené činnosti patří hudba, v letech 1985–1990 působil jako varhaník v různých pražských kostelech, především ve své domácí farnosti v Praze-Strašnicích; této zálibě se rovněž věnoval i v kněžském semináři.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Člověk a víra

Když kolega přišel s nabídkou zúčastnit se dvoutýdenní expedice na Sibiř, dlouho jsem neváhal a souhlasil. Lákala mě nejen tamní neprobádaná krajina, ale také zkouška vlastní fyzické a psychické odolnosti.

 

Sešlo se nás dvacet šest, z toho devět žen. Důvody, které nás svedly dohromady, byly odlišné: někteří členové stáli před těžkým životním rozhodnutím, jiní přemýšleli o smyslu své práce, někdo se potřeboval vypořádat s rozvodem a dalšího zajímalo chování lidí v extrémních podmínkách. Co se věkového rozpětí týče, nejmladším účastníkem byl devatenáctiletý Jakub a naopak nejstarším pětapadesátiletý Tomáš. Ve výpravě se kromě povolání jako pedagog, podnikatel nebo prodejce kovů vyskytl i lékař Karel, což jsme samozřejmě všichni uvítali. Parta jsme tedy byli rozmanitá, ale všechny nás spojovala láska k přírodě a chuť postavit se čelem k životní výzvě.

 

Trénink na domácí půdě

Na expedici jsme se připravovali už v Čechách. Absolvovali jsme tzv. prolog, což byla zkouška v Jizerských horách, během které jsme zjistili, jak na tom jsme jednak se svými silami, ale také se zimním vybavením. Po náročném pochodu jsme do kempu dorazili s dvaceti kilometry v nohách někdy kolem čtvrté ráno. Celý promočený jsem věděl, že co se týče oblečení, budu muset sáhnout hluboko do peněženky. Nakonec se vyšplhala moje výbava se vším všudy na neuvěřitelných sedmdesát tisíc korun, a to jsem si nedopřál spacák z kachního peří. Čtrnáct tisíc se mi zdálo trochu moc. Rovnou mohu prozradit, že jsem toho pak hodně litoval, protože spát v české „syntetice“ do -27 °C, když je -40 °C (a víc!) nebyl zrovna dobrý nápad. Alespoň Ježíšek vloni věděl, co mi má přinést.

Při balení zavazadla jsme kromě oblečení museli myslet i na celodenní stravu. Cesta Sibiří je cesta pustinou, kde si za peníze nic nekoupíte. Co nemáte v krosně, s tím nemůžete počítat. Kvůli váze jsme si vybírali hlavně jídla bez vody, třeba kuskus a jáhlovou kaši. Důležité bylo také nutriční složení, protože v extrémních podmínkách tělo potřebuje hlavně energii. Vzal jsem si proto i několik proteinových tyčinek. Bohužel zbytečně. V sibiřském mraze ztvrdly tak, že je zkrátka vůbec nelze ukousnout. Do krosny se dále musel vejít ešus, příbor a také benzinový vařič včetně benzinu. Plynový by byl totiž stejně platný jako zmíněné proteinové tyčinky. Nakonec jsem na zádech nesl osmadvacet kilogramů. Kdybych se měl rozhodovat znovu, zvolil bych lehčí zátěž na úkor jídla.

 

Cíl startem

Odlétali jsme patnáctého ledna z Prahy, pak nás čekal přestup v Moskvě do Barnaul, hlavního města Altajského kraje. Odtud jsme ještě absolvovali osm set kilometrů minibusem. Utrmácení jsme konečně dorazili do vesnice Biyka – našeho cíle, který byl ve skutečnosti teprve startem. Zde jsme se sešli s našimi pěti ruskými průvodci. Stopadesátikilometrová trasa byla naplánovaná jen v rámci Altajského kraje, protože k uskutečnění expedice po Sibiři je potřeba záštita, kterou jsme měli od místní univerzity sportu. Věděli jsme tedy, že nesmíme uhnout z trasy a překročit hranice, jinak bychom se mohli dostat do problémů.

Naším cílem byly termální prameny Teplý klíč vzdálené sedmdesát kilometrů. Cesta k nim vedla nejprve lesem a poté po zamrzlé řece Abakan, která vzniká soutokem Velkého a Malého Abakanu. Poznali jsme však jen její malou část, protože celkově měří pět set čtrnáct kilometrů včetně zdrojnice Velkého Abakanu.

Na rázu jednotlivých dnů se podepsal stereotyp, bez kterého bychom svého cíle těžko dosáhli. Ráno jsme si chystali čaj do termosky, dva litry na osobu, a další dva jsme vypili ještě v tábořišti. Důvodem je nutnost zavodnit tělo, protože jinak se dostatečně neprokrví konečky prstů, které by mohly později umrznout. Chodili jsme v přibližně desetičlenných skupinkách, pěkně v řadě za sebou, takže si každý mohl nerušeně přemýšlet, o čem chtěl. Na problémy, které zůstaly doma, najednou nahlížíte jinak, protože vypadnete z každodenního kolotoče, vlivu okolí a můžete víc naslouchat svému vnitřnímu hlasu.

Když si tak hloubáte sami v sobě, najednou vás vyděsí křupnutí. Jste zpátky v realitě. Snad se pode mnou nepropadl led?! Neměl by, uklidňovali nás průvodci. Přesto se to jednou stalo, ale naštěstí šlo jen o drobnou nehodu a dotyčný vyvázl suchý.

 

Romantika životu nebezpečná

Všude bílý sníh. Tak hluboký, že by se v něm nedalo chodit, proto měli Češi na nohou sněžnice, zatímco ruská část týmu dala přednost ruskému stylu, lyžím, které vypadly jako lyžařská výbava po předcích. Vždy jsme šli tři čtvrtě hodiny, pak byla pětiminutová pauza na pití. Když se zhoršilo počasí, pauzu jsme zkrátili na tři minuty.

Ze zvířat jsme viděli jen drobné ptactvo a vlčí stopy. Medvědů jsme se nebáli, protože jsme se uklidňovali známou pravdou, že v zimě spí. U Tieleckého jezera jsme se ale dozvěděli, že se v našem okolí medvěd probudil a jednoho člověka to stálo život. Naštěstí naše výprava zůstala nedotčena.

Každý den před setměním nastal čas táboření. Rozdělili jsme se do tzv. vařících rodinek o třech členech, na jejichž trvalém složení jsme byli domluveni předem. Jeden vždy vařil, druhý šel pro dřevo a třetí dělal prostor pro oheň, tedy udupával sníh. Během desetidenního pochodu jsme postupně poztráceli několik kusů příborů. Když totiž upadne lžíce do hlubokého sněhu, s největší pravděpodobností ji už nenajdete.

Poslední dny jsme tedy v naší vařící rodince museli jíst postupně, abychom se vystřídali. Nic moc hygienického, ale po celodenním pochodu v -40 °C spoustu věcí neřešíte. Taky třeba to, že se nemůžete umýt a že když si potřebujete usušit ponožky, tak si je musíte vzít k sobě do spacáku a rozložit si je třeba na hrudník, protože vaše tělo je jediným zdrojem tepla, který máte k dispozici.

A jak jsme vlastně spali? Češi ve stanech, zatímco ruští průvodci volili raději stany s kamínky a lovecké chaty, v jejichž blízkosti jsme zakládali tábořiště. To nám samozřejmě zvedlo sebevědomí, že jsme si na rozdíl od nich na ruskou zimu troufli a že po celou dobu od toho nikdo z nás (včetně žen!) neustoupil.

 

Vousy – víc než současná móda

První dny děláte chyby, na které si příště dáte pozor. Ne všechno jsme si totiž v Jizerkách mohli kvůli značně rozdílným podmínkám vyzkoušet, a tudíž nás musela sibiřská zima ještě trochu vyškolit. Třeba takové omrzání vousů. Na jednu stranu je fajn, že vám chrání tvář před mrazem, ale na druhou se vousy mohou stát velkou komplikací. Problém nastává, když si chcete sundat šátek, kterým si chráníte dýchací cesty včetně nosu, a neuvědomíte si, že je kvůli vašemu dechu vlhký. Chcete jej jen stáhnout pod bradu, abyste se napili čaje, jenže nejste dostatečně obratní a mráz je neúprosný. Ve vteřině šátek přimrzne k vousům. Při první takové zkušenosti to vypadalo na nečekanou depilaci, ale postupem času jsem na své technice zapracoval.

 

Statistická data

148 našlapaných kilometrů

minimálně 593 m n. m., maximálně 1217 m n. m.

průměrná rychlost 3,6 km/h

chůze 10 dní 4 hodiny a 49 minut dle GPS

 

Na cestě k sobě i k druhým

Všichni jsme šli do toho s tím, že se jedná o záležitost fyzické kondice, ale také o posílení psychické stránky každého z nás. Dobrovolně jsme se uskromnili a provedli změnu životního stylu. Večery trávené u ohně se staly jakousi skupinovou terapií: každý se mohl svěřit se svým příběhem, ale často se „jen“ vyměňovaly názory. Součástí bylo i uvědomění si životních priorit a vztahů k druhým. Během výpravy, která na nás kladla fyzickou i psychickou zátěž, jsme projevili svou skutečnou osobnost a v interakci s ostatními se nám dostalo zpětné vazby. Mohla jí být například kulička, jichž na začátku výpravy každý dostal šest a během ní jsme je měli možnost darovat ostatním za nějaký konkrétní čin nebo jen z důvodu sympatií.

Svou poslední kuličku jsem dal Tereze z naší vařící rodinky, protože jsem obdivoval, že celou expedici ustála. Naopak já jsem byl oceněný za dobrou náladu, povzbuzování a vtipkování. Musím přiznat, že mi to udělalo velkou radost, protože tuhle roli mám i ve svém „normálním“ životě a jsem rád, že mě o ni extrémní podmínky nepřipravily.

Krizový okamžik nastal, když se z -30 °C ochladilo na neuvěřitelných -45 °C. To jsme byli naštěstí už u termálních pramenů, tedy v půli cesty. Dokonce došlo na dohady, zda je možné v takovém počasí jít zpátky. My jsme věděli, že musíme stihnout letadlo, zatímco ruští průvodci měli obavy z velkých mrazů. Nakonec jsme zvolili kompromis. Dva dny jsme zůstali v táboře a zpátky jsme se navzdory původnímu plánu vraceli vyšlapanou trasou, abychom trávili noci v již připravených tábořištích a neztráceli čas zakládáním nových.

Letadlo jsme nakonec stihli a všichni jsme byli rádi, že jsme se konečně mohli v klidu posadit a nechat se hýčkat teplem. Komfort, kterého si v běžném životě často ani nevážíme, měl pro nás nevyčíslitelnou hodnotu. Vracel jsem se vyčerpaný, ale bohatší o neuvěřitelnou zkušenost. Zážitek nad zážitky. Na rozdíl od ostatních mě doma nečekala žádná zásadní rozhodnutí ani životní změny. Věděl jsem, že jsem se svým životem spokojený a neměnil bych. Jinak tomu bylo u některých dalších členů expedice. Nechci zabředávat do soukromých záležitostí, ale mohu prozradit, že pět z nich dalo po návratu v práci výpověď. Uvědomili si totiž, že to, z čeho mrazí, není sibiřská zima, ale způsob, jakým do té doby žili.

 

Autor: Lukáš Koňa, Foto: archiv autora

Ve čtvrtek 6. prosince byla v Brožíkově síni pražské Staroměstské radnice předána ocenění Dětský čin roku 2018. Slavnostní dopoledne za účasti známých osobností se neslo ve znamení radostných i dojímavých příběhů malých hrdinů.

 

Ve čtrnáctém ročníku byly oceněny dobré skutky žáků základních škol i víceletých gymnázií, kteří soutěžili v sedmi kategoriích. Například odvážný chlapec pomohl zachránit život spolužačce s hypoglykemií nebo dívka upozornila na nerozvážné chování kamarádů na internetu. „Každý rok se velmi těším na moment, kdy vyhlásíme malé hrdiny a řekneme i ostatním, jak statečně a odvážně se v určitých situacích dokázali zachovat, nebo co udělali jen tak pro dobrou věc, aby někoho potěšili,“ říká Alžběta Suchanová, manažerka projektu Dětský čin roku. „Jsem přesvědčena, že ty radostné a někdy i dojemné příběhy musí chytit za srdce každého.“

 

Měří se nepoměřitelné

Do loňského projektu poslaly děti šest set třicet příběhů, v nichž popisovaly dobrý skutek svůj či svých vrstevníků. Soutěžily v kategoriích Záchrana lidského života, Pomoc ostatním, Kolektivní pomoc, Pomoc přírodě, Dobrý nápad, Pomoc n@ netu a Pomoc starším lidem. O vítězích rozhodly opět děti, a to prostřednictvím internetového hlasování na webových stránkách.

Výherci získali hodnotné dárky od partnerů projektu a pro svou školu také šek v hodnotě 10 000 korun na nákup školních pomůcek. Kromě sedmi soutěžních kategorií byly předány i tři speciální ceny.

„Ráda bych poděkovala všem, kteří nám s tímto projektem pomáhají. Myslím, že se každý rok utvrzujeme, že pořádat takovou akci má velký smysl. Je skvělé, že se do něj znovu zapojilo tolik dětí. A díky patří i učitelům, kteří sdílejí se svými žáky hlavní myšlenku našeho projektu,“ říká Alžběta Suchanová.

 

Osobnosti hrdinům

„Na toto prosincové dopoledne se vždy velmi těším. Je pro mě ctí potkávat zde každoročně malé hrdiny a inspirovat se jejich dobrým úmyslem, velkou odvahou a přirozeností, s jakou hrdinské skutky konají,“ říká čestný předseda Dětského činu roku Aleš Háma, který každoročně slavnostní vyhlášení vítězů moderuje. „Zvlášť v  předvánočním období je krásné si tyto dobré skutky připomínat a inspirovat se jimi.“

Přítomní si vyslechli všechny oceněné příběhy a vítězové převzali ceny z rukou patronů jednotlivých soutěžních kategorií – herce Jana Révaie, herečky Jitky Čvančarové, zpěvačky Petry Černocké, moderátorky Lucie Křížkové, sportovce Jiřího Ježka, moderátorky Zory Jandové a herce Daniela Švába.

 

Speciální ocenění:

Martin Zuzek, Gymnázium Dobruška 12 let: Ohrožení života hypoglykemií

Martin má cukrovku, stejně jako jeho spolužačka Anička. Jednoho dne se jí ve škole udělalo nevolno a zkolabovala. Než přijela záchranka, Martin i díky vědomostem z diabetického tábora věděl, jak jí poskytnout první pomoc. V její tašce našel glukagon, který jí aplikoval do stehna a instruoval učitele, co dalšího je potřeba udělat, aby se Anička probrala z kómatu. Po této zkušenosti si uvědomil, jak důležité je umět poskytnout první pomoc a jak nebezpečné onemocnění cukrovka je.

 

Lea Hönigová a Tereza Švarcová, Gymnázium Kojetín, 13 let: Děti pomáhají dětem za hranicemi České republiky

Lea a Tereza se ve svém příběhu podělily o celoškolní dobrý skutek. Jejich gymnázium se každoročně zapojuje do několika českých charitativních akcí a třetí rok se snaží pomáhat i mimo republiku. Žáci pořádali například výstavu o Kambodži, odkud pochází jedna ze studentek, a zároveň pro jeden sirotčinec v této zemi uspořádali sbírku oblečení, hraček, školních a hygienických potřeb. Připravili i výstavu o Ukrajině a sbírku pro školu v Mukačevu. S tímto typem pomoci rozhodně nechtějí skončit ani letos.

 

Michaela Zinkeová, ZŠ T. G. Masaryka Milovice, 12 let: Bohumil Sucharda

Míša je členkou Dětského zastupitelstva místní ZŠ, se kterým každý rok připravují celoroční projekt. Loňský byl o významné osobnosti jejich města, Bohumilu Suchardovi, někdejším starostovi obce, který koncem války zahynul v Terezíně. Pátrání po informacích o jeho životě je stálo hodně úsilí, a proto se rozhodli vydat o něm kratší publikaci a umístit pamětní desku na poště v Milovicích, kde dlouhá léta pracoval. Posílili tak vztah občanů k městu i vzdali hold panu Suchardovi a jeho rodině.

 

Dobrý nápad:

Filip Lhopitaux, ZŠ Slezská Ostrava, 12 let: Rád čtu, rád pomáhám

Filip rád čte a při jedné z návštěv knihovny, kde si chtěl udělat domácí úkol, si vzpomněl i na projekt „Čtení pomáhá“, o kterém jim kdysi říkala paní učitelka. Připojil se na webové stránky, zaregistroval se a udělal testy z Harryho Pottera, za což dostal kredit, kterým se rozhodl přispět na charitu „Knížka pro prvňáčka“. Dnes ví, že tím, že rád čte, může přispět na dobrou věc.

 

Pomoc ostatním:

Barbora Spíchalová, ZŠ Trutnov 2, 10 let: Pro Matýska

Barbora se s rodinou účastnila dobročinného výstupu na Sněžku, jehož výtěžek ze startovného šel na pomoc těžce nemocnému Matýskovi. Během náročného výstupu v nepříznivém počasí ji hnala na vrchol myšlenka na nemocného chlapce, a nakonec cíle přes všechny útrapy dosáhla. Také si díky zážitku více váží toho, že je zdravá.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: detskycinroku.cz

Jindřich Holub se stal v roce 1992 ve svých dvaceti čtyřech letech naším nejmladším starostou, a jím zůstal dodnes. V Pohledi, vesničce v kraji Vysočina, kde žije necelá stovka obyvatel, stál u zrodu skanzenu selského stavení Michalův statek, který byl otevřen v roce 2004 a před čtyřmi roky vyhlášen Národní kulturní památkou. Pan starosta je zdejším průvodcem, spolu se svými kamarády organizátorem kulturních a společenských akcí, které se na statku v průběhu roku konají, a zároveň „hostinským“ v přilehlé staročeské hospůdce, do níž se vejdou dva stoly a nejvýš deset hostů.

 

 

Návštěvníkům selského statku ukazuje, jak se vyráběly šindele, a oživuje tím vzpomínku na vymírající řemeslo šindelářů. „Není to nic obtížného, stačí trochu šikovnosti,“ říká. Od srpna 2016 stojí na návsi busta rakouského císaře Františka Josefa I., po mnoha desetiletích první v naší zemi.

 

Pocházíte ze selského rodu?

Můj děda byl nejmladším synem sedláka, vyučil se truhlářem. Spolu s babičkou si statek koupili a začali na něm hospodařit. Žili jsme tam tři generace pohromadě, děda s babičkou mi často vyprávěli o svém mládí. Dnes lituji, že jsem se o jejich vzpomínky tenkrát víc nezajímal. Jezdil jsem motokros, mou láskou byly motorky, ne sedláci. Ale když jsem ve škole slyšel, jak sedláci „dobrovolně“ vstupovali do JZD, věděl jsem, že to není pravda. Nucená kolektivizace, to byl zločin.

 

Na Michalově statku, kterým dnes návštěvníky provázíte, žila rodina sedláků více než čtyři stovky let…

Při úklidu místní knihovny jsem narazil na knihu J. Š. Baara Jan Cimbura. Po jejím přečtení jsem se o tuto část našich dějin začal zajímat hlouběji. Michalovy jsem znal osobně, často jsme k nim s kamarády chodili nahlížet. Po šestnáct generací na statku žili, nakonec pan Michal jako jeden z mála s vidinou snadnější práce dobrovolně do JZD opravdu vstoupil. Po jeho smrti se majitelkou statku stala jeho dcera, a ta jej prodala obci. Statek chátral, přivítala s úlevou, že jej nechceme zbourat, ale zachovat. Díky tomu, že jsou tu k vidění i hospodářské budovy, kus louky, pole a je zdokumentována historie starého selského roku, stal se Národní kulturní památkou.

 

V obci s tak malým počtem obyvatel určitě není jednoduché se o statek starat…

S obnovou pomáhali místní, chalupáři i lidé z okolí, ale také mezinárodní skupinky studentů v rámci svých projektů. S partou přátel jsme si založili Spolek pro obnovu českého království a statek jsme vzali „pod svá křídla“. Líbí se nám myšlenka Pána Boha, který je věčný, a dědičného panovníka, který pečuje o svou zem. Dalším „článkem“ řetězce je sedlák, pracující na svém díle s podporou rodiny. Sedláci takhle žili někdy i desítky generací na jednom statku. Byla to těžká práce, dřina, ale oni to vydrželi. Rodina je pro mě základem společnosti, jistý vzor stability, který ale dnes bohužel moc nefunguje.

 

Neměl jste díky „selskému původu“ nějaké problémy, třeba omezené studijní možnosti?

To ne. Můj děda byl truhlář, táta pokrývač, já sám jsem žádné studijní ambice neměl. Chtěl jsem vyrábět hudební nástroje, ale ten učební obor byl daleko od domova, a tak jsem zamířil s kamarádem do nedalekého Havlíčkova Brodu a vyučil se strojním mechanikem. V podvědomí jsem ale stále měl takový romantický sen, snad pod vlivem lidové písničky Čtyři páry bílejch koní, práskat bičem nad hlavou… Dnes mám nějaká pole, která jsou pro mě takovou existenční jistotou, pár krav. Kydám hnůj jako největší poddaný, zároveň už jsem pětadvacet let starostou, tedy šéfem…

 

Za výrobu šindelů jste získal titul Mistr rukodělné výroby. Jak jste se to naučil?

Nepřipadám si jako mistr, tisíce střech jsem nepoložil. Není to moje obživa, jen se snažím lidem předvést zanikající řemeslo. A jak jsem se to naučil? Děda pracoval se dřevem, měl doma ponk, hoblíky, různé nářadí, bavilo mě sledovat ho a občas si něco vyzkoušet, táta mě bral s sebou na pokrývání střech. Šindele jsou vlastně takové tašky ze dřeva, zkusil jsem je vyrobit jen tak, na zkoušku, pro sebe. Není na tom co zkazit, chce to jen správné dřevo, kdo není úplný nešika, naučí se to rychle.

 

 

Dnes šindele přicházejí do módy, jsou žádané…

Lidé chtějí roubenky, opravují staré statky. Existuje mnoho firem, které je vyrábějí strojově. Já jen ukazuju jejich ruční výrobu zájemcům při prohlídce statku. Někteří sedláci je vyrobit uměli, střechy si opravovali sami. Potřebujete specifické nářadí: poříz, sekeru, palici a zvláštní soustruh, kterým se dělají do dřeva drážky. Vypůjčil jsem si jej od jednoho šindeláře a kovář mi stejný vykoval. Dřív celé dílo hodně prodražily hřebíky, kterými se přitloukaly šindele na střechy, proto se dělaly střechy z došků, které byly prakticky zadarmo, stačila jen správná sláma. Tam ale hrozilo velké nebezpečí požárů, takže je Marie Terezie svým protipožárním nařízením zakázala.

 

Co je při výrobě nejobtížnější?

Vybrat správné dřevo. To já neumím, radím se vždy s kamarádem lesákem. Po dohotovení se skládají do takových hraniček, kde šest až osm týdnů vysychají. Vyrobit jeden pro lidi na ukázku je záležitostí deseti minut. Na metr pokládky jich potřebujete kolem třicítky. Kolik stojí jeden šindel na památku? Dávám je lidem zadarmo.

 

Jaké jsou výhody šindelové střechy?

Šindele žádné praktické výhody nemají. Po dvaceti letech shnijí, musejí se nahradit. Je třeba je stále udržovat, natírat. Lidé si je pořizují proto, že jim připomínají staré časy, takovou vzpomínku na minulost, pro hezký pocit. Dnes je jejich výroba brána jako lidové umění, dříve je ale nevyráběli umělci, byla to běžná součást života.

 

Příchodem do Michalova statku se návštěvníci rázem ocitají v 18. či 19. století. Co je tu největším „tahákem“, jak reagují děti při školních exkurzích?

Děti při ukázkách dobové techniky většinou používají slovo „hustý“, nebo se jim zdá, že to ve statku smrdí. Je to taková zvláštní vůně staroby, dřeva, hospodářských zvířat. Máme tu zajímavou truhlu, která putovala s jednou z dcer naplněná výbavou jako věno a posléze byla vrácena zpět na statek. Pozornost přitahuje i kolovrat, na který jsem se jako kluk chodíval dívat ještě za života majitelů. Já si spíš vážím toho, že se statek dochoval jako celek a mnozí z návštěvníků si možná poprvé ověří, jak sedláci žili a pracovali a že to jednoduché určitě nebylo.

 

 

Vy jste nejen výrobcem šindelů, ale i sedlákem, starostou obce, správcem muzea. Co zabere nejvíc vašeho času?

Já to tak nerozděluju, dělám všechno zároveň, jak je potřeba. Co přijde na řadu, to dělám. Mojí bývalé manželce se zdálo, že se víc věnuju obci než rodině, lidi okolo to viděli zase obráceně. Bylo mi moc líto, že mně, jenž opravdu ctím hodnoty tradiční rodiny, se samotnému rozpadla. To je však život.

 

V průběhu roku pořádáte v muzeu oslavy spojené s Velikonoci, Svatojánskou nocí, Vánoci. Jak vypadají Vánoce na Michalově statku?

Snažíme se připomínat staré tradice. Koledy většinou obstarává pozvaný folklorní soubor, divadelníci, jež vede jedna ze zdejších chalupářek, dramatizují místní pověsti, dobrovolníci připravují postní jídla, polévky, švestkovou omáčku, kubu, vánočky. Máme tu betlém, dobytek v chlévě. Zájemcům předvádíme zimní práce na statku, mlácení obilí, vyrábění šindelů. Sobota před Štědrým dnem bývá veselejší, Zlatá neděle více duchovní, komornější. Tenkrát se Vánoce slavily více z duchovní potřeby, dnes mnoha lidem víra nic neříká.

 

Před dvěma lety jste u příležitosti stého výročí úmrtí odhalili na návsi bustu rakouského císaře a českého krále Františka Josefa I. Jak se vám takovou slávu podařilo zorganizovat?

Když se chce, tak to jde. Setkal jsem se se sochařem Preclíkem z Prahy, který nám bustu věnoval. Našli jsme pána, který nám ji za rozumnou cenu odlil z bronzu, místní kameník vyrobil podstavec. V době panování Františka Josefa lidé uctívali, i tady na návsi stávaly lípy, které na jeho počest vysázeli. Později mu vyčítali všechno možné, od útlaku, po rozpoutání války. Mám pocit, že nespravedlivě. Nebylo jednoduché spravovat území, kde žilo patnáct národností.

 

Jak samotná slavnost proběhla?

Přišlo mnoho lidí, slavnost doprovázely i salvy z pušek vojáků v dobových uniformách. Byla to největší událost, jakou kdy Pohleď zažila. Přítomen byl nejen náš tisk, ale i osm novinářů z Rakouska, zmínka byla i v televizi. Za Františka Josefa I. žilo v obci dvě stě osmdesát lidí, měli školu, dvě hospody, dva obchody, dvě desítky selských stavení, kvetla spolková činnost. Rodiny sedláků držely při sobě, vyráběly pro svou potřebu a něco navíc. To se mi zdá správné. Jsem tak trochu vizionář, mnozí mě mají za blázna. Mám pocit, že mnoho starých věcí stojí za to, abychom je udrželi, protože když je ztratíme, bude to navždy.

 

Jaké jste měl jako starosta plány a jak se vám podařily splnit?

Z euforie devadesátých let vzniklo moje nadšení vrátit věcem řád, všechno urovnat, spravit, sblížit obyvatele. Jenže život není román, takhle to nefunguje. Úředničina přibývá, přestože pro naši malou vesničku je mnoho papírů nadbytečných a my je vůbec nepotřebujeme. Někdy ustoupím, někdy ne. Jako i jiné vesnice i nás trápí úbytek obyvatel, ale s tím nic neuděláme. Byl jsem nejmladším starostou, přišel jsem na ustavující zastupitelstvo s nabídkou, že se postarám o kroniku, odcházel jsem jako „prozatímní starosta“ s jen malou představou, co to obnáší. Teď už jsem starostou přes pětadvacet let a snažím se pro obec udělat, co jde.

 

 

Proč je podle vás důležité připomínat tradice předků?

Jsou události, které by se neměly zapomínat. Život má mít nějaký hlubší smysl, já jej vidím v rodině, v návaznosti generací, v předávání zkušeností z otců na syny. Myslím, že to je základní stavební kámen našeho bytí.

 

Jindřich Holub se narodil v roce 1968 v Ledči nad Sázavou. Vyučil se strojním mechanikem a od roku 1992 je starostou obce Pohleď. Zasloužil se o vznik zdejšího skanzenu, zemědělského statku, který čtyři sta let obýval selský rod Michalů, jenž byl v roce 2014 vyhlášen Národní kulturní památkou.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test