český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Petr Batěk je hercem, který rozhodně nepatří k vyznavačům klidného a pohodlného života. Je typem člověka, který když zrovna nemá práci, musí si ji vymyslet. Ale nedostatkem činnosti rozhodně netrpí. Potkáme ho na divadelních prknech včetně jeviště Národního divadla v Praze. Nedávno pod vedením režiséra Tomáše Magnuska dokončil natáčení první řady seriálu Čechovi, který brzy uvidíme na televizních obrazovkách. Kromě herectví skládá verše, písňové texty, které si sám zhudebňuje, a taky zpívá. Přestože ve své Třinácté komnatě, nedávno odvysílané Českou televizí, přiznal, že ho životní kotrmelce přinutily trochu „přibrzdit“, času na dlouhý odpočinek nemá nazbyt. A když je někde potřeba pomoci, vrhá se do toho s vervou a nasazením.

 

Nedávno vám vyšla v pořadí už třetí sbírka básní. Co pro vás znamená psaní veršů?

Psaní veršů je pro mě v prvé řadě duševní hygiena. Když mám nějaký výraznější pocit, snažím se ho zachytit slovy. Pokud je negativní, vypíšu se z něj, a pokud je třeba krásný, uchovám si ho tak na věky.

 

Většina autorů tvoří na základě nějakých svých vnitřních prožitků, někdy i traumat. Někdo zase pod dojmem čisté radosti, jak je to u vás?

Čerpám ze života kolem sebe a z pocitů, které jsou reakcí na něj. Pro mě je poezie druh komunikace. Netřídím při tom pocity do kategorií. Čím jsou rozmanitější, tím je to pro básníka zajímavější.

 

 

Jste založením spíše optimista, nebo pesimista?

To nevím, je ve mně, myslím, obojí. Ale snažím se být optimistou. V poslední době jsem si to tak naprogramoval a pesimistické myšlení odmítám už v zárodku. Někdy je to těžké, ale jde to. Jsem o tom přesvědčený!

 

Jak váš život ovlivňují vztahy?

Ovlivňovaly ho hodně. V současné době se snažím této nadvlády zbavit a jen si je užívat se vším, co k nim patří. Hodně mých básní je o vztazích, o lásce a zklamání...

 

Bydlíte tak trochu mimo civilizaci – co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Potřeboval jsem místo, kam se můžu schovat před světem. Místo, kam smí jen ti, které mám rád. Místo uprostřed přírody, kde panuje klid a harmonie. Našel jsem ho na maminčině chatě. Je to pro mě oáza klidu a pohody. A co mě k tomu vedlo? Přetlak a také touha najít svůj vlastní ráj na zemi.

 

Kdy jste v sobě poprvé objevil sklony ke kumštu? Ať už to bylo herectví, nebo i hudba, které se také věnujete?

Když si tak vzpomínám, tak asi hned v mateřské školce. Už v dětství jsem v sobě nalezl malého komedianta, který se mnou rostl a sílil. Předváděl jsem scénky, psal povídky, písňové texty atd. S muzikou jsem začal až v patnácti, s profesionálním divadlem v sedmadvaceti.

 

Na internetu lze najít některé vaše písničky, které sám zpíváte, doprovázíte se v nich na kytaru, a některé jsou laděny spíš šansonově. Inspirační zdroj je v případě vaší hudební tvorby podobný jako u veršů?

Nejsem hudební skladatel. Vždycky jsem byl spíše na tu textovou formu vyjadřování, ale v případě mých písniček mě napadá většinou hudba i text současně. Inspirační zdroje jsou stejné. Vlastně, když píšu básně, také při tom slýchám jakousi hudbu, melodii a rytmus.

 

Kde vás vaši příznivci mohou vidět a slyšet jako zpěváka a muzikanta?

Mé písničky jsou na internetu lehce dohledatelné. Připravuji další a také krásný hudební projekt s Patrikem Ulrichem. Ten na rozdíl ode mne hudebním skladatelem je a v mých básních našel pramen inspirace. Kromě toho hraji ve skupinách Pokoj č. 26, The End of Colours a v nově vzniklé kapele Dream Poetry.

 

V Národním divadle hostujete v inscenaci Malý princ. Máte rád Saint-Exupéryho?

Mám! Moje angažmá v této inscenaci bylo zlomové. Vladimír Morávek mi roli pilota nabídl zrovna ve chvíli, kdy jsem si také připadal sám a na poušti. Možná proto jsem Saint-Exupéryho mohl pochopit a ztotožnit se s ním. Vracím se ke svému leteckému vraku téměř každý měsíc a moc rád.

 

 

Čím je pro vás herectví? Berete je jako poslání a možnost se vyjádřit a předat něco ze sebe divákovi, nebo čistě jako profesi?

Samozřejmě, že jako poselství. Nemohl bych trávit čas tím, že bych dělal „jen nějakou“ profesi. Času nazbyt tady nikdo z nás moc nemáme, a proto je třeba dělat jen to, co skutečně chceme. Nebo to co děláme, musíme povýšit na poselství. Těch, kteří dělají „jen nějakou“ profesi, bez lásky a poslání, těch je mi upřímně líto.

 

Jedním z vašich posledních počinů je účinkování v seriálu Čechovi, který brzy uvidíme v televizi. Říká se, že herec, který se neobjeví v seriálu, jako by nebyl. Skutečně to tak funguje?

Popularitu herce diktuje televize a seriál je pro něj příležitostí pravidelně pobývat na obrazovce. Pokud nic netočí, pro veřejnost jako by nebyl. Mluvíme tedy o té mediální stránce, která je součástí hereckého života. Nemluvě o tom, že seriály jsou pro herce sice dočasným, ale jistým chlebem. Je spousta skvělých herců, kteří jsou, ale protože v seriálech nehrají, pro většinu diváků jako by nebyli.

 

Jaký je váš pohled na seriálovou tvorbu?

Nejasný. Doba se zrychlila, a pokud není čas na přípravu a celý proces natáčení probíhá jako v rychlíku, nemůžeme očekávat kvalitní podívanou. Přesto v tom množství seriálů, které v současné době vzniká, můžeme najít perly.

 

Je seriál Čechovi jedním z mnoha, nebo je ve srovnání s ostatními něčím specifický, a tak trochu vybočuje z řady?

Věřím tomu, že vybočuje, protože je takzvaně „vymazlený“. Tomáš Magnusek jej připravoval dlouhé roky, je to jeho dítě a ví o něm I to, co divák nikdy neuvidí. Taková díla i takoví tvůrci ve mně probouzejí respekt.

 

Na tiskovce ke zmíněnému seriálu jste se objevil se svým synem. Půjde v tátových stopách?

Myslím, že ano. Tím, že se často pohybuje po mém boku, má jistý náskok. Letos se mnou třeba moderoval akci na náměstí Republiky v Plzni, která se jmenovala Velikonoce dětem. Nejen on, ale společně s mou třináctiletou dcerou Kristýnkou, stáli se mnou na jevišti v roli moderátorů a vedli si skvěle. Mám z toho velkou radost.

 

Snažíte se jako otec nějak ovlivňovat jeho směřování, nebo to necháte na něm?

Nechávám to na něm. Dobře si pamatuji, že v jeho věku jsem se ovlivňovat také moc nenechal. Stačí, že děti mohou nahlížet do mého světa, rozhodnutí je potom jen na nich.

 

Když se ohlédnete zpět a zhodnotíte své herecké působení – je nějaká role, na kterou jste skutečně hrdý? A naopak, existuje nějaký projekt, u něhož byste byl raději, kdyby se nevysílal?

Všechno co bylo, bylo správně. V umění totiž neexistuje selhávání. Všechny zdánlivé neúspěchy jsou jen přípravou na ty větší, podstatnější boje. Nic bych neměnil. A hrdý jsem na každou postavu, ve které jsem se našel, ať už to je zmiňovaný Saint-Exupéry, Othello nebo Saturnin.

 

Pojďme se ještě vrátit k vaší poslední básnické sbírce Mezi svými rýmy. Kromě toho, že je nádherně ilustrovaná výtvarnicí Michaelou Žemličkovou, má i jistý, řekněme humanitární účel. Můžete se o něm zmínit?

Připadá mi velmi absurdní, že v dnešní komerčně laděné a mnohdy povrchní době existuje poezie, která pomáhá. Naši novou knihu jsme věnovali florbalistovi Radku Zelinkovi, který skončil po brutálním útoku ukrajinských návštěvníků mé rodné Plzně na invalidním vozíku. Byl bezdůvodně pobodán nožem a přišel o nohu a málem i o svůj život. Naštěstí je to silná osobnost, a tak se svou novou situací bojuje statečně. Mám radost, že sbírka Mezi svými rýmy má další a mnohem důležitější důvod své existence.

 

Jaký je váš vztah ke sportu?

V současnosti spíš pasivní. Občas chodím k Pavlu Strouhalovi na Kalah, což je izraelský bojový systém a on mě tam vždycky hodně rychle postaví nohama na zem. Za těch pár modřin to stojí.

 

Je o vás známo, že se kromě herectví věnujete spoustě dalších aktivit, díky nimž jste opravdu hodně vytížený. Je to vaše přirozenost?

Ano, asi je. Je to můj styl života. Rozmanitost mám rád, a tak si ji do života vlastnoručně implantuji. A když jsme u toho, před lety jsem vlastně začínal v divadle Rozmanitostí v Mostě, takže všechno je tak, jak má být.

 

Umíte odpočívat? Jak relaxujete?

Moc to neumím. Postupem času jsem se naučil relaxovat v tom, co dělám. Takže relaxuji za pochodu.

 

Svůj život si spíš plánujete, nebo se snažíte přijímat ho tak, jak přichází?

Trochu plánovat musím. Ale nic se nemá přehánět, takže změny v plánu obvykle vítám s radostí a zvědavostí.

 

Co vás čeká v nejbližších měsících?

Teď se zase věnuji více hudbě, protože začíná letní sezona vhodná pro koncertování. Jinak mám před sebou několik dalších menších rolí v seriálech a v říjnu začneme točit druhou řadu seriálu Čechovi. V divadle teď nic nezkouším a sbírám síly na další spolupráci s režisérem Vladimírem Morávkem. Často moderuji nejrůznější akce, to mě také hodně baví.

 

Autor: Pavel Mészáros, Foto: archiv

Oblast v severní Itálii zvaná Benátsko nejsou jen Benátky. I když samo město je nádherné, bylo by chybou omezit se jen na ně. V regionu najdeme ještě mnoho krásných míst a malebných měst, které si s Benátkami nezadají – jsou totiž úplně jiné, nezaměnitelné, ale přesto typicky italské. Verona je jedním z nich.

 

Necelých třicet kilometrů od jezera Garda obtéká ze tří stran řeka Adiže (italsky Adige) veronské historické jádro, které svým kouzlem přitahuje pozornost už po staletí. Ze všech stran se sem sjíždějí turisté, milovníci opery i klasického dramatu. Jedni hledají jen neopakovatelnou atmosféru italských měst, jiní pomyslné stopy Monteků a Kapuletů, nemluvě o proslavených operních představeních v místním amfiteátru, který zde postavili už Římané. Uprostřed městské zástavby vypadá tak nějak domácky, vlídně a mírumilovně nezávisle na tom, jestli navštívíme Veronu na jaře, v létě, na podzim nebo v zimě. Tohle město má co nabídnout po celý rok.

 

 

Trocha historie nikoho...

... nezabije. A tak není od věci začít na úplném počátku. Místo, kde dnes leží Verona, bylo osídlené už v pravěku, jak o tom vypovídá řada archeologických nálezů a vykopávek. Počínaje rokem 89 př. Kr. se Verona stala římskou kolonií, tehdy byly vybudovány také některé významné památky, které lze obdivovat dodnes. Za římské nadvlády vznikly hradby, ale především proslulý amfiteátr, který zde nechal postavit císař Augustus. I když se jeho dokončení nedočkal, amfiteátr byl dostavěný až za panování císaře Tiberia, jistě by byl na tento svůj počin hrdý – zejména kdyby viděl, jaké pozornosti se těší ještě po tolika staletích.

I po pádu Říše římské se město dál vyvíjelo, stalo se důležitým středobodem celé oblasti, což víceméně přetrvalo dodnes. Zlatou éru Verona zaznamenala ve středověku. Několik králů se dokonce rozhodlo, že Verona bude jejich sídelním místem, a společně s Ravennou a Pavií si ji zvolili za svoji rezidenci. I když Lombardské království zničil Karel Veliký, Verona všechno ustála. Ve městě se usídlili franští králové, kteří odtud vládli celé severní Itálii.

Další výraznou etapou v historii Verony byla více než stoletá vláda rodu Scaligeri, kteří město, poničené rozsáhlým zemětřesením, dál budovali a zvelebovali. Z proslulých rodů, které se podepsaly na tváři města, je třeba zmínit i rod Viscontiů původně z Milána, k jejichž slavným potomkům patří i filmový režisér Luchino Visconti.

 

Verona leží v severní Itálii, sto kilometrů západně od Benátek a třicet kilometrů východně od Gardského jezera. Historické centrum této původně římské kolonie bylo v roce 2000 zařazeno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V současnosti má město něco málo přes 250 tisíc obyvatel a jeho rozloha činí necelých 200 km2.

 

Kde jsi, Julie?

Pokud se řekne Verona, každého napadne především Romeo a Julie. Protože světoznámý anglický dramatik William Shakespeare zasadil děj jedné ze svých nejslavnějších tragédií právě do Verony, pořádají se ve městě den co den, měsíc co měsíc a rok co rok hony za Shakespearovými protagonisty notoricky známého příběhu o znepřátelených rodech, jejichž svárlivost a nesnášenlivost dohnala jejich potomky až do náruče smrti. Kdo by ten příběh neznal? A tak je před údajným palácem Kapuletů dennodenně hlava na hlavě, protože každý chce stanout na balkonu, odkud údajně Julie vyhlížela svého Monteka.

 

 

Je to poněkud absurdní touha, zejména když si uvědomíme, že Shakespeare ve Veroně nikdy nebyl a pro tuto hru se nechal inspirovat básní anglického poety Arthura Brookea, nemluvě o všeobecně známém milostném příběhu ze starších italských textů, kterým se bezpochyby zase inspiroval Arthur Brooke. Přesto Juliin balkon ve Veroně existuje a jistě znamená pro městskou pokladnu vítaný pravidelný příjem. Realita je v tomto případě zřejmě zcela nepodstatná.

 

 

V rámci kulturní nabídky Verona ovšem neznamená jen „reálnou“ kulisu milostného dramatu o Romeovi a Julii. Například na počátku 14. století zde pobýval na dvoře výše zmíněných Scaligeriů sám velký Dante Alighieri, který jim dokonce věnoval Ráj, poslední část své slavné Božské komedie. Jeho pomník (na snímku) důstojně stojí na bývalém hlavním náměstí Piazza dei Signori a připomíná dobu, kdy Dante musel opustit Florencii a žil ve veronském exilu. Ve Veroně také působila věhlasná malířská škola, odkud vzešel například italský malíř a medailér Pisanello, vlastním jménem Antonio Pisano. K slavným rodákům jistě patří zejména Paolo Veronese, italský renesanční malíř, který se později nesmazatelně zapsal zejména do kulturních dějin Benátek. Zdejší vážení a ctění rodáci ostatně postávají na střeše Síně městské rady, čímž se vracíme opět na Piazza dei Signori.

 

 

Aréna atd.

Dnes oficiálně Arena di Verona či Opera di Verona neboli zachovalý římský amfiteátr zejména v létě nabízí bohatý program věnovaný převážně opernímu umění. Aréna byla postavená v jižní části historického města, má rozměry 139×110 metrů a pojme dvacet tisíc lidí. Některé prameny uvádějí, že se sem vejde dokonce třicet tisíc lidí.

Trojka a třicítka je pro tuto historickou památku zřejmě klíčová – Aréna byla totiž otevřena v roce 30 našeho letopočtu... Po římském Koloseu a amfiteátru v Capui u Neapole je třetí největší svého druhu na světě. Časy se mění, ale Aréna ve Veroně zůstává. Dříve sem chodili na gladiátorské zápasy, potom se tady konaly popravy, později veletrhy či býčí zápasy. Dnes v těchto mimořádných autentických kulisách poslouchají operní árie.

Z římských dob se ve Veroně zachovala také působivá brána Porta Borsari, zabudovaná v městské zástavbě jako její neoddělitelná součást, torzo brány na Via Leoni a část mostu Ponte di Pietra, který vede k antickému divadlu z 1. století, to však leží až za řekou. Na rozdíl od Arény na ně veronští poněkud pozapomněli. Až v 18. století se musel objevit jeden osvícený, ale především movitý místní občan, který koupil veškeré domy, které v něm byly v průběhu staletí postaveny, a chod divadla obnovil.

 

Město jako takové

Verona je však především město. Současné, životem pulzující italské město s historickým jádrem, jež v podstatě zachovává původní plán římské městské zástavby s fórem a centrálním křížem ulic. Římskému kříži dodnes odpovídá křížení ulic Corso Porta Borsari a Via Giuseppe Garibaldi. Fórum pravděpodobně bývalo tam, kde je dnes tržiště Piazza delle Erbe, ale o několik metrů níž, proto řadu pozůstatků římské výstavby města najdeme ve sklepích nebo v podzemí. Nahoře už je jen pravá Itálie, ale ani ta není k zahození. V první řadě se o naši pozornost ucházejí četné kostely a kláštery. San Zeno Maggiore z let 1120–1138 uchovává relikviář patrona Verony, a jako takový je značně důležitý. Cihlová kampanila se zvedá nad jižní částí svatostánku, masivnější druhá věž nad severní částí byla údajně vybudovaná nad hrobem legendárního italského krále Pipina. Kostel zasvěcený sv. Zenonovi je pravděpodobně nejzdobnějším románským kostelem v severní Itálii a jeho mramorová fasáda s četnými reliéfy a biblickými výjevy patří k povinným bodům každého, kdo do Verony zavítá byť jen na pár hodin.   

 

  

Ve Veroně mají svoje kouzlo nejenom církevní památky, za naši pozornost stojí doslova každá ulička. A potom další a další památky jako středověká pevnost Castelvecchio s městským muzeem či scaligerský hrad s cihlovým gotickým mostem ze 14. století. Od Palazzo Giusti je krásný výhled na město, podobně jako z návrší nad římským divadlem (Castel San Pietro), kde stála pevnost už za Římanů. Ale prohlídku města je nejlépe zahájit na již zmíněném tržišti, jehož název by v překladu zněl asi Bylinný trh. Bůhvíproč řada českých průvodců uvádí poněkud zavádějící překlad Zelný trh. Staré domy a paláce, které toto tržiště obklopují či stojí v jeho bezprostředním okolí, nabízejí širokou škálu ukázek stavebních slohů a stylů od 13. až po 17. století a vytvářejí tak vyčerpávající přehlídku zdejší severoitalské městské architektury. Uprostřed tržiště stojí jakýsi pavilon na sloupech zvaný Capitello, je zde i nezbytná fontána se sochou Madony Veronské a působivý sloup se lvem sv. Marka jako symbolem byvší benátské nadvlády. Nelze se divit, Benátky nejsou daleko.

Verona jako na dlani se nabízí z nedaleké věže Torre dei Lamberti. Byla postavená roku 1194 a měří necelých sto metrů, takže šlapat až nahoru se nedoporučuje zejména v horkých letních dnech. Na druhou stranu, pohled z výšky na celé město je fascinující, takže nezbývá než se vybavit lahví pitné vody a zamířit k nebesům. A dobrá zpráva na závěr: na věž lze vyjet také výtahem!

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka

Všichni rodiče chtějí pro své děti jen to nejlepší. Přesto se však často ocitají se svými potomky ve válečném stavu. Ať už jde o domácí úlohy, výběr kamarádů, či hraní na počítači. Výsledkem bývá většinou jen zjištění, že děti proti jejich vůli k ničemu nepřinutíme. V takových případech radí autoři knihy Dítě na vlastní pohon položit si otázku: „Čí je to problém?“ Odpověď na ni přinese úlevu jak rodičům, tak jejich dětem, a připraví je na život lépe než elitní škola.

 

Děti milují volnou hru, například při sáňkování. Dovádějí, rozhodují se, co budou dělat dál, strkají se, ano, někdy se u toho i pohádají. To patří k věci. Konflikty si mezi s sebou vyřeší a pokračují dál.

Při čtení této knihy jsem často musela myslet na jednu scénu, které jsem byla svědkem letos v Krkonoších. Na kopci spolu sáňkovali čtyři sourozenci, a protože do sebe začali najíždět (což je opravdu bavilo), usoudil jejich otec, že je sáňkování nad jejich síly a začal je organizovat. Od té chvíle se směli sklouznout, až když otec udělil pokyn. Když některé z dětí okamžitě po dojezdu neopustilo dráhu, dostalo od otce vyčiněno. Ačkoli jsem byla nezúčastněným divákem, cítila jsem, jak se mým tělem šíří napětí a stres. A co teprve u dětí samotných?

 

Mnohé studie ukazují, že stres velmi úzce souvisí s pocitem kontroly. Jsme-li přesvědčeni, že můžeme situaci ovlivnit, bude nás méně stresovat. Možnost svobodně se rozhodnout je jedním z nejdůležitějších faktorů lidského štěstí. Kde však v dnešní době děti mohou svobodně rozhodovat o tom, co budou dělat? Celé dny tráví ve škole se spolužáky, které si nevybraly, a poslouchají látku z předmětů, které je často nudí. Ale ani po škole nemají možnost věnovat se tomu, co je zrovna napadne, protože musí na kroužky či na sport. Neustále jsou pod drobnohledem dospělých, kteří řídí jejich životy do nejmenších detailů. Nemají možnost dělat špatná rozhodnutí, ze kterých by se poučily. Nemají tedy možnost testovat tak svoje síly.

 

Autoři knihy by otci řídícímu sáňkování na kopci poradili, aby nechal děti dětmi a šel do restaurace na grog. Doporučili by mu také, aby dětem dal plně zodpovědnost za určité oblasti jejich života, a to dle jejich věku a kompetencí. Čtyřleté dítě může samo rozhodovat, co si oblékne, desetileté může říct, kdy a jak bude dělat domácí úkoly, šestnáctileté může rozhodnout o přestupu na jinou školu.

Jistě, tato metoda vyžaduje od rodičů jistou odvahu. Rodiče budou muset občas přetrpět odvážné módní kreace či zhoršení školních známek. Předáme-li dětem více kontroly, musíme se s částí té naší rozloučit. Rodiče by však měli mít na paměti, že jejich úkolem je podpořit dítě na cestě, kterou si samo zvolí, a ne je nutit do něčeho, co pro něj považují za nejlepší.

Důležité je pomoci dětem získat informace, aby se mohly rozhodnout kvalifikovaně. Jedna studie zabývající se rozhodovacími schopnostmi dětí zjistila, že čtrnáctiletí a jednadvacetiletí měli při rozhodování téměř totožné výsledky. Těchto výsledků dosáhla dokonce i polovina devítiletých dětí. Rozdíl byl pouze v chybějících zkušenostech a informacích.

 

Jak vypadá samostatné rozhodování v praxi? Znamená to, dítěti říkat: „Věřím, že se rozhodneš správně a nakonec to bude na tobě. Ale chci si být jistý, že si vybereš nejlepší možné řešení, a proto bych ti rád pomohl, u každé z možností zvážit pro a proti. Taky bych chtěl, aby sis promluvil s lidmi, kteří mají více zkušeností, a zjistil, co si o tom myslí oni. A nakonec si myslím, že je důležité probrat plán B, kdyby se tvé rozhodnutí nevyvíjelo, jak si představuješ.“

 

Metoda „Je to na tobě“, kterou tato kniha propaguje, neznamená poskytnout dětem neomezené možnosti. Rodiče se často domnívají, že ve výchově existují jen dvě cesty: autokratická nebo liberální. Všichni odborníci na vývoj dítěte propagují však třetí možnost a tou je autoritativní rodičovství. Tito rodiče chtějí děti podporovat a ne kontrolovat. Nastavují hranice, v rámci kterých bude pro ně přijatelné nechat dítě manévrovat, a potom nechají rozhodování na něm.

 

Rodiče by měli přistupovat k dítěti podle těchto zásad:

  1. Ty znáš sám sebe nejlépe.
  2. Máš v hlavě mozek.
  3. Chceš, aby tvůj život fungoval.

 

Rodiče se často mylně domnívají, že jejich děti budou šťastné, jen když získají vysokoškolský titul, nebo vydělají hodně peněz. Myslí si, že dobré známky ve škole předznamenávají i úspěch v životě. V praxi je však důležitější právě odolnost vůči stresu. V průzkumech z let 1960 až 2002 se ukazuje, že studenti středních a vysokých škol mají stále více pocit, že jejich život ovlivňují různé vnější síly a ne oni sami. To často vede k pocitům bezmoci, ze kterých se mohou rozvinout deprese a úzkostné poruchy. Generace dnešních mladých lidí jsou k těmto psychickým obtížím pětkrát až osmkrát náchylnější než v období velké hospodářské krize či za druhé světové války. Jestliže děti budou od dětství zažívat pocit kontroly, budou vůči stresu odolnější.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: robert colins on Unsplash

Zpracováno podle knihy Děti na vlastní pohon, William Stixrud a Ned Johnson, Jan Melvil publishing, 2019

Hokeji věnoval celý svůj život a ve své době patřil v brance k nejlepším. Mnohokrát zaplněné tribuny skandovaly jeho jméno a upínaly se k němu naděje fanoušků. A on většinou nezklamal. Devětkrát přivezl medaili z mistrovství světa, z toho tři zlaté. Má stříbrnou a bronzovou medaili z olympijských her a na svém kontě 164 reprezentačních startů. Několikrát byl vyhlášen nejlepším brankářem turnaje, patří mu 1. místo v anketě Zlatá hokejka z roku 1974, je členem Síně slávy českého hokeje.

 

Začínal na Tatře Smíchov, končil v německém Essenu. Nejdůležitějšími kluby v jeho kariéře byly ale Slávie, VSŽ Košice a Sparta. Spoluhráči mu říkali Fakír. Dnes je Jiří Holeček spokojeným důchodcem. Bedlivě sleduje sportovní výkony svých vnuků, chodí na houby. I po čtyřiceti letech od konce své hokejové kariéry ho na ulici zastavují lidé, kteří ho prosí o společnou fotografii či podpis. Proto si v autě vozí podpisové kartičky.

 

V bráně i mimo ni jste působil jako mírný, klidný, skoro nesmělý člověk. Jste opravdu takový?

V civilu jsem docela vyrovnaný člověk. Všechno mám dopředu naplánované, nemám rád nemilá překvapení, a když se s někým na něčem dohodnu, očekávám, že to tak bude. V den zápasu jsem míval své rituály. Musel jsem se soustředit, mít pohodu a klid. Rodina po obědě „opustila barák“, abych si mohl na dvě hodiny lehnout. Do zápasu jsem šel klidně, ale bojovně naladěný. Věděl jsem, že jsem ten, kdo rozhodne. Bral jsem to na sebe s tím, že je „zničím“, což se většinou povedlo.

 

Dokázal jste se na ledě rozčílit?

Občas jsem vybuchl – když mě hráč opakovaně fauloval, přetáhl jsem ho hokejkou. Vzpomínám na jednu vyhrocenou situaci, kdy rozhodčí uznali na MS Rusům gól, kopnutý nohou a my díky tomu získali „pouze“ stříbrné medaile. Vyrazil jsem z branky do obloučku rozhodčích, kam nikdo nesmí, a začal jednoho z nich škrtit.

 

Jako prostřední ze tří bratrů sportovců jste to dotáhl nedál. Měl jste největší talent, nebo nejvíc štěstí?

Nejstarší bratr byl velmi dobrý fotbalista, ale v osmnácti letech mu při zápase zlomili nohu. Dva roky nehrál, a pak už se vrátil jen do druhé ligy a později do divize. Mladší brácha neměl výdrž a vůli, které jsou u vrcholového sportu nezbytné. Vůle, štěstí a zdraví – to jsou základní předpoklady úspěchu.

 

Podporovali vás rodiče, nebo to tzv. nechali na vás?

Táta byl fotbalovým trenérem žáků na Bohemce a pomáhal mi, jak mohl, máma se o mě bála a sportování by mi nejraději zakázala. Fotbal byl původně mým hlavním sportem, přes zimu jsem „přibral“ hokej. Tenkrát to nebyly celosezonní sporty, ale v přechodném období se stávalo, že jsem odpoledne hrál fotbalový zápas a večer utíkal chytat do hokejové brány. Jednou, bylo mi sedmnáct, mi na Slávii vynadali, že jsem pustil gól. Přišel jsem domů a prohlásil, že končím, že už se tam nevrátím. Táta mi to vymluvil, přesvědčil mě, že na mě čekají.

 

Do branky při dětských hrách většinou chodíval ten nejméně šikovný. Proč jste tam zamířil vy?

Na základní škole jsem organizoval všechny sporty a domlouval zápasy s vedlejšími třídami. V hokeji i fotbale jsem hrával v útoku, nikdy v bráně, bavilo mě dávat góly. A to, že se ze mě nakonec stal brankář, „zavinil“ můj kamarád Pavel Wohl, pozdější brankář pražské Sparty a úspěšný trenér. Byl tehdy brankářem žáků na Tatře Smíchov a poprosil mě, ať tam jdu s ním. Prý nemají náhradního brankáře a v tréninku potřebují hrát na dvě brány. Když mi slíbil, že mi pomůže do brankářského „oblečení“, šel jsem s ním. Bylo mi dvanáct let.

 

Tenkrát jste se nadobro rozhodl pro hokejovou branku?

To bylo postupné. První rok jsem nehrál ani v žádném zápase, chytal jsem jen na tréninku. Pak Pavel odešel do dorostu, jim přišlo několik vlastních odchovanců a mě už nechtěli. Odešel jsem do hokejové Bohemky a hrál v útoku. Když mi bylo čtrnáct, Pavel se ozval znovu. Slávie zakládala hokejový klub žáků a potřebovala brankáře. Tam jsem konečně začal chytat v zápasech. Dařilo se nám, brzy jsem se stal oporou. Půl roku po založení jsme porazili daleko zkušenější Spartu 6 : 0, a mně se v bráně zalíbilo. Chytalo se bez masky, poprvé jsem dostal ránu pukem do obličeje, dodnes tam mám jizvu. To mě ale neodradilo. Stal jsem se definitivně hokejovým brankářem.

 

Fakír je nejen vaše přezdívka, ale také název knihy, kterou o vás napsal Luděk Brábník…

Luděk byl nejen sportovním komentátorem, ale i trenérem, rok mě trénoval v dorostu Slávie. Dobře jsme se znali, fandil mi a sledoval mou kariéru. Vždycky jsme se sešli, povídali si a kniha byla brzy na světě. Má přezdívka vznikla v Jihlavě, při výběru na vojnu. Byl jsem ze všech nejhubenější, vážil šedesát kilo. Spoluhráči říkali, že se v bráně kroutím jako had a že mi chybí jen fakírská píšťalka. Začali na mě volat „Fakíre, běž do brány“ a já na to slyšel.

 

Kdy vás hokej nejvíc bolel?

Na těle mnohokrát, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nejhorší bylo vykloubené rameno. Odvezli mě do nemocnice, uspali a vrátili mi ho do správné polohy. Stalo se mi to pak ještě dvakrát, ale když jsem se o ruku „správně“ opřel, skočilo mi to samo zpátky, dokonce jsem takhle jednou dohrál deset minut zápasu. Hokej mě zabolel i na duši, když jsem byl na dva roky vyřazen z reprezentace s nespravedlivým obviněním, že jsem zavinil naši prohru. Trenér Jaroslav Pitner mě při výběru na vojnu do Jihlavy nechtěl, takže mě zařadili do Košic. Jenže po roce si to rozmyslel, ale to už mě z Košic nechtěli pustit. Až na ministerstvu obrany se řešilo, že pracující z Košic si zaslouží ligu a beze mě by se v ní neudrželi… Pitner odešel s nepořízenou a „vyřídil“ si to se mnou v nároďáku. Čekal jsem to, ale stejně mě to mrzelo.

 

Jak se vám v Košicích líbilo?

Zvykl jsem si. Lidé mě měli rádi. V Košicích jsem se oženil, narodily se tam obě děti. Zůstal jsem deset let. Dohoda zněla, že pokud odejdu, tak jedině do Prahy. Pražské kluby měly zájem, jenže pro mě neměly byt. Nakonec mi ho nabídla Sparta, trenér Bukač mě do „mančaftu“ nutně potřeboval, a tak jsem šel. 1. května 1973 jsem se stal Sparťanem.

 

Bál jste se někdy v zápase?

Do každého utkání jsem šel s tím, že oni se musí bát mě, ne já jich. Rusy jsem se snažil rozhodit i připomínkami při hře. Volal jsem na ně například: Dnes nemáš svůj den, další branku zase nedáš… nebo Počkej, co ti řeknou doma v Moskvě, až zase prohrajete…

 

Převezl vás někdy soupeř tak, že vás to mrzelo?

V roce 1978 při mém posledním zápase na MS v Praze na mě šel útočník sborné Helmut Balderis. Věděl jsem, že bude střílet nahoru a byl jsem připraven. Vystřelený puk mu ale sjel z hokejky a po ledu se došoural do branky. Překvapil sebe, bohužel ale především mě. Diváci mě podrželi a volali: Nevadí!!! Většinou jsem míval nejlepší hráče soupeřů „přečtené“, věděl jsem, kdo kam střílí, kdo přihrává. Málokdy mě nějakou fintou překvapili. Byla to zkušenost, předvídavost, někdy i trocha štěstí.

 

Říká se, že mužstvo vždy táhne za jeden provaz. Je to opravdu tak?

Na ledě by to tak být mělo, ale vždy jsou tam hráči různých kvalit, takže to celá visí na těch nejlepších. V kabině bývá hecíř, většinou kapitán, který se o přestávce snaží mužstvo vybičovat k maximálnímu výkonu. To šlo ale mimo mě. Ať křičeli, co chtěli, já jsem chtěl o přestávkách svůj klid. Všichni to respektovali a nechali mě být – hráči i trenéři.

 

O Kanaďanech se vědělo, že jsou tvrdí, o Rusech, že jsou rychlí, naši hokejisté techničtí. Platí to i dnes?

Kanaďané z každé pozice stříleli, byli silní, uměli se prát, ale neuměli si přihrát. Měli velké rány a neměli „hlavu“. Když brankář vyjel z brány, neprostřelili ho. Rusové byli techničtí, rychlí, přihrávali si. Uměli takové to ťuk, ťuk, ťuk a gól do prázdné brány. Nevyjížděl jsem, naučil se reagovat. Na Rusy jsem si věřil, oni mi přinášeli slávu. Všichni jsme věděli, že když nad nimi vyhrajeme, uděláme lidem velkou radost a dávali jsme do toho vše. Dnes je to ale jinak. Do Kanady odešli hrát Evropané a díky nim se i Kanaďani naučili kombinovat. S našimi hráči je to bohužel přesně naopak, role se obrátily. Nekombinují, raději se perou.

 

S Vladimírem Dzurillou jste začali s používáním takzvaných rozkleků…

Ano, byli jsme s tím tady první, okoukali jsme tento styl chytání od kanadského brankáře Setha Martina. Chtělo to mít skvělou pohyblivost kloubů, tu jsem dostal „do vínku“. Mohl jsem také klečet jednou nohou a druhou natáhnout, nebo využít tzv. skluz – obě nohy na jednu stranu, oba chrániče na sobě, možností bylo více. Dnes se využívá jen rozklek, a to je podle mě chyba. Když je protihráč deset metrů před brankářem, je na rozklek brzy, vrchní část branky je volná, stačí zvednout puk a „neštěstí“ je tu. To si může dovolit jen dva metry vysoký brankář, který zvládne klečet a zároveň rukama a rameny hlídat vršek. Upozorňoval jsem na to, nikdo to nechce slyšet.

 

Vrcholoví sportovci někdy podcení přípravu na další život a po skončení kariéry najednou nevědí, co dál. Jak jste to měl vy?

Myslel jsem na to pořád. Vystudoval jsem gymnázium, a abych nějak vyplnil dva roky, které mi zbývaly do nástupu na vojnu, vyučil jsem se radiomechanikem a opravoval rádia. V Prešově jsem dálkově vystudoval hotelovou školu, a protože jsem věděl, že po skončení hokejové kariéry se kolem hokeje budu ještě pohybovat, v třiceti sedmi letech jsem nastoupil na FTVS a po pěti letech ji dokončil.

 

Pracoval jste jako trenér?

Stal jsem se ústředním trenérem brankářů hokejové reprezentace, trénoval jsem i Dominika Haška. Často se říká, že jsme měli podobný styl. Rok jsem působil v japonském Sapporu, kde jsem přípravu vedl prostřednictvím tlumočníka v ruštině, a také ještě pět let v pražské Hvězdě. Několik let jsem pracoval v reklamní agentuře a nakonec si založil agenturu vlastní. Donedávna jsem s jedním kolegou organizoval prázdninovou školu pro mladé brankáře, měli jsme tam i osmdesát kluků, což už se téměř nedalo zvládnout. Skončili jsme s tím před dvěma lety. Teď už nedělám nic…

 

Který zápas byl ve vaší kariéře nejdůležitější, na který nikdy nezapomenete?

Mým nejkrásnějším zážitkem bylo finálové utkání na MS v Praze v roce 1972. Poprvé v životě jsem získal zlatou medaili, porazili jsme ve finále Rusy 3 : 2, a to před domácím publikem. Nadšení bylo nepředstavitelné. Jásot, euforie, všichni hráči na mě skočili do brány, Jarda Holík mi dal pusu, tribuny bouřily. Byl jsem dojatý, nikdy na to nezapomenu.

 

Vaše dvě děti jsou už dospělé, máte vnoučata, která baví sport?

Nejmladší je čtyřletá vnučka, pohybově nadaná, uvidíme, kam jednou zamíří. Adamovi je jedenáct let, hraje hokej. Tak jako jeho tátovi jsem mu radil, ať nechodí do brány. Jednak nemá tak pohyblivé klouby, a pak, každý by ho porovnával se mnou, a to by ho brzy otrávilo. Je obráncem, hraje dobře, mám z něj radost a pilně se chodím dívat na tréninky i zápasy. Můj nejstarší vnuk je sedmnáctiletý Oliver. Hraje tenis za Spartu. Sám jsem tenis závodně nikdy nehrál, ale radím mu to, co platí v každém sportu: Hraj svou hru a nenech si vnutit tu soupeřovu. Prosaď si, co sám chceš, a tím ho porazíš.

 

Pane Holečku, budeme letos v Bratislavě mistry světa?

Myslím, že nebudeme, ještě nevyrostla ta „správná generace“. To se povede vždycky jednou za čas, a ten ještě nepřišel. Máme dva, tři výborné hráče, ale musí jich být dvacet. Ti nejlepší navíc v národním mužstvu nehrají, jsou v NHL nebo v Rusku. Naposledy jsme byli mistry světa v roce 2010 v Německu, byli jsme se tam s přítelkyní podívat na poslední tři dny a moc jsme si to užili. Hráli mladí kluci, z hvězd tenkrát nastoupil jedině Jágr. Neskutečně zabojovali, skvělý brankář Vokoun byl neprůstřelný. Teď si budeme muset zase nějakou dobu počkat.

 

Litoval jste někdy něčeho, co jste v hokeji udělal, nebo naopak neudělal?

Na Kanadském poháru v roce 1976 ke mně přišel tehdy nejlepší hráč NHL Bobby Hull, dodnes považovaný za jednoho z největších hokejistů světa, v doprovodu slovenského tlumočníka. Nabídl mi smlouvu na jeden milion dolarů ročně, což byla tenkrát závratná suma, pokud bych jel hrát za Chicago. Podmínkou ale bylo, že už se nevrátím domů a v zámoří zůstanu. To pro mě bylo nepřijatelné, měl jsem dvě malé děti a nikdy bych je neopustil. S těžkým srdcem jsem odmítl. Ani dnes bych se nezachoval jinak, ale byla to jedna z příležitostí, které se už nikdy nezopakují.

 

Jiří Holeček se narodil v roce 1944. S fotbalem začal v šesti letech, ve dvanácti přidal i hokej. Jako ligový brankář chytal za VSŽ Košice a později za Spartu Praha, patří k nejúspěšnějším hokejovým brankářům naší historie. K prvnímu reprezentačnímu zápasu nastoupil v roce 1966 proti Kanadě, k poslednímu v roce 1978 na MS v Praze proti SSSR. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě, po ukončení aktivní kariéry pracoval jako trenér brankářů. Je otcem dvou dětí a žije s přítelkyní v Praze.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test