český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Čin Jana Palacha, který se upálil na protest proti okupaci Československa a proti nastupující normalizaci, je dobře známý. Letos si od tohoto okamžiku připomínáme padesát let. Možná se při té příležitosti stojí podívat na některé méně známé souvislosti Palachovy oběti a následných událostí.

 

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku...“ napsal Jan Palach před tím, než se na horním konci Václavského náměstí polil hořlavinou a zapálil. Půl století uběhlo od jeho protestu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a proti nastupující normalizaci, která opět začala omezovat občanské svobody, které si vydobylo pražské jaro.

 

Typický životní příběh

Životní příběh Jana Palacha se až do 16. ledna 1969 nelišil ničím zásadním od osudů řady jeho vrstevníků. Vyrůstal ve Všetatech u Mělníku, v městečku vzdáleném necelých padesát kilometrů od Prahy, kde se 11. srpna 1948 narodil v soukromém sanatoriu.

Po maturitě chtěl Jan Palach studovat historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ačkoli přijímací zkoušky složil dobře, pro velký počet uchazečů nebyl přijat. Zapsal se proto ke studiu zemědělské ekonomie na Vysoké škole ekonomické. Přestože to nebyl jeho vysněný obor, složil za dva roky studia na této škole šestnáct zkoušek a zapojil se do tamního studentského života.

Na VŠE zažil také období pražského jara, které pro něho znamenalo zásadní životní zlom. Již předtím se sice zajímal o politiku, v roce 1968 se však jeho zájem o věci veřejné ještě vystupňoval. V létě roku 1968 potkaly Palacha dvě zprávy, jedna radostná a jedna šokující. Nejprve se dozvěděl, že byl schválen přestup na jeho milovanou Filozofickou fakultu, a o čtyři dny později přišla invaze cizích vojsk.

 

Další pochodně

Z pramenů vyplývá, že Jan Palach delší dobu přemýšlel o radikálním činu, který by vyburcoval veřejnost k odporu. Zvažoval různé formy protestu. Dokládá to zejména jeho návrh na obsazení hlavní budovy Československého rozhlasu a vysílání výzvy ke generální stávce, který na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi na shromáždění studentů Filozofické fakulty UK v Praze.

Dokument byl nedávno objeven ve spisu Státní bezpečnosti, která jej zabavila na počátku sedmdesátých let v archivu Univerzity Karlovy. V dopisech, které před činem rozeslal, uvedl, že je členem skupiny, která se rozhodla pro sebeupálení, aby probudila veřejnost z letargie. Vznesl dva požadavky související se svobodou slova – zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv, které vycházely od konce srpna 1968 jako tiskovina okupačních vojsk. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout „další pochodně“.

 

Jako buddhisté ve Vietnamu

„V době, kdy jsem jmenovaného viděl hořet, plameny již byly tak mohutné, že jsem viděl spoře jen jeho výraz v obličeji. Než jsem však mohl něco podniknout, jmenovaný hořící mladík přeběhl vzdálenost od zdi pod Muzeem k zábradlí do blízkosti mého vozidla, přeskočil zábradlí od chodníku a kolem mého vozidla a vozidla MB 1000, které stálo po mé levé ruce, se přeřítil do vozovky a zaběhl za elektrickou pouliční dráhu, která v tuto dobu projížděla ve směru odspodu Václavského náměstí k Muzeu,“ vypověděl jeden z očitých svědků Palachova protestu. Palacha svými kabáty uhasili kolemjdoucí lidé a do nemocnice ho odvezla kolemjedoucí sanitka Ministerstva vnitra. Přijat zde byl v 14,45 hodin. Když byl odvážen do nemocničního pokoje, zdůrazňoval zdravotním sestrám, že není sebevrah, ale že se zapálil na protest – podobně jako buddhisté ve Vietnamu.

 

Nikdo k němu nesmí

Již za několik hodin po Palachově činu byla klinika obležena novináři, kteří se domáhali informací o jeho zdravotním stavu. Vedoucí oddělení popálenin Jarmila Doležalová proto rozhodla o uzavření kliniky a návštěvu povolila pouze Palachově matce a bratrovi Jiřímu.

Do pokoje nevpustila ani vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti, kteří chtěli zjistit podrobnosti o potenciálních Palachových následovnících. Převzala od nich pouze kotoučový magnetofon, na který měly být nahrány případné Palachovy výpovědi. Dne 19. ledna 1969 v 15,30 hodin konstatovali lékaři smrt Jana Palacha. Večer bylo jeho tělo převezeno do budovy Soudního lékařství, kde se podařilo sochaři Olbramu Zoubkovi tajně sejmout posmrtnou masku (na snímku).

 

Co je nejvyšší hodnota?

Palach byl evangelík, na jeho pohřbu hovořil evangelický farář Jakub Trojan, který řekl: „V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“

 

Autoři: Petr Blažek a Petr Jan Vinš, Foto: archiv

V roce 1971 založil Jan Krisťák Čapek první dívčí country kapelu v Evropě a pojmenoval ji Schovanky. Kapela se postupně stala velmi populární. Účinkovala v televizních Silvestrech, zvali ji do Televarieté i různých estrád. Všechny hrály i zpívaly, což bylo poměrně nezvyklé, na repertoáru měly především americké bluegrassové hity, které opatřily českými texty. A měly úspěch.

 

Dnešní kapelnici bylo v době vzniku Schovanek dvanáct let. Když po nějaké době začaly jednotlivé hráčky kvůli mateřským povinnostem skupinu opouštět, našla na vrátnici konzervatoře pozvánku na konkurz i Míla Plochová. Byla přijata a od té doby Schovanky neopustila. Hrají doma i v zahraničí, jejich vystoupení se počítají na tisíce. „Muž s námi hrál jen jeden jediný, šest týdnů. Bylo to měsíc před mým porodem a čtrnáct dní po něm,“ směje se dneska.

 

 

Z konzervatoře rovnou ke Schovankám a na celý život?

Je to tak. Studovala jsem klasickou kytaru a před svou účastí na konkurzu jsem se šla poradit se svým milovaným profesorem kytary Milanem Zelenkou. Řekl mi, ať to zkusím, ať nepromeškám šanci. Na konkurzu jsem dostala do ruky kytaru, Jarka Čapková začala hrát na banjo a já se automaticky přidala. Od malička jsem měla hudební cítění, slyšela jsem, co doplnit – a byla jsem přijata. Když mě Schovanky vzaly mezi sebe, můj pan profesor mi hraní toleroval, a to tenkrát moc běžné nebylo. Po dlouhé době jsme se spolu potkali na nějakém koncertě, s úsměvem mě ujišťoval, že mě stále sleduje.

 

Znala jste Schovanky i před tím, než jste se stala jednou z nich?

Na jejich koncertě jsem nikdy nebyla, znala jsem je pouze z televize. Věděla jsem, že hrají country muziku, zaujal mě tenkrát Oranžový expres, instrumentálka s nádhernými sóly houslistky Věry Kočišové, která s námi dodnes hraje. Byla v kapele od jejího začátku, na chvíli odešla na mateřskou, poté na pár let „utekla“ k Michalu Tučnému, ale nakonec se vrátila. Díky jejím odchodům mám nejvíce let ve Schovankách odehráno já.

 

Za jak dlouho jste se stala kapelnicí a změnil se nějak repertoár?                           

Asi za pět let a repertoár jsme opravdu trochu změnily, díky tehdejšímu příchodu Věry Martinové. Přijímaly jsme ji jako kytaristku, ale brzy se ukázalo, že je především skvělou zpěvačkou. Trochu jsme se jí přizpůsobily. Přitvrdily jsme, přibraly bicí, basu jsme nahradily basovou kytarou. Hudba tím dostala nový rozměr, začaly jsme vybírat i modernější písničky.

 

Patřilo k povinnostem kapelnice něco, co vás překvapilo?

Ani ne, všechno plynulo hladce, žádné zádrhele nepřišly. Nepřipadám si jako nějaká „velitelka“, většinu věcí řešíme společně, jak přicházejí, vždycky se nějak dohodneme. Rozhodně žádná diktatura. Jen ten čas mi překvapivě velmi rychle utíkal.

 

Něco jste zmeškala?

Málem. Přála jsem si potomka a měla strach, jak to v kapele dopadne, jak to skloubím. Jezdily jsme v té době po celé západní Evropě, po velkých festivalech a countryových klubech, protože u nás bylo koncertů málo. Nakonec jsem téměř až do porodu s kapelou jezdila. Jenže čtrnáct dní poté, co se Terezka narodila, nás opustil můj záskok, a já řešila, co s tím. Po poradě s dětským lékařem jsem s kapelou a dítětem vyjela na koncert do Kolína nad Rýnem. Naštěstí můj manžel jako manažer skupiny jezdil s námi, když jsem zpívala, vozil kočárek. Tereza s námi jezdila až do doby, kdy jsem přestala kojit, pak už nastoupily babičky.

 

Prozradíte něco o zakladateli Schovanek?

Jan Krisťák Čapek byl tramp, který měl rád muziku. Jeho žena Jarka hrála na banjo, s kamarádkami si u táboráku hrály trampské písničky a jeho napadlo založit profesionální čistě dámskou kapelu, první svého druhu v Evropě. Stal se jejím prvním manažerem, byl takovým naším „taťkou“ a držel nás na výjezdech pěkně zkrátka. Manažerskou štafetu po něm převzal můj muž, který s námi původně jezdil jako technik-zvukař. Takže jsem díky Schovankám našla i manžela. I když trvale s námi žádný chlap nehrál, spolupracovaly jsme deset let třeba s Karlem Černochem nebo Karlem Zichem, myslím, že s námi jezdili velmi rádi.

 

Není obtížně mezi samými ženami udržovat „sociální smír“?

Každý si myslí, že není jednoduché být mezi samými ženami, ale opak je pravdou. Můj muž často jezdil s pánskými bigbítovými kapelami, může porovnávat. Říká, že takovou pohodu jako s námi ještě nezažil. Na žádné zásadní hádky si nevzpomínám, možná si někdy vyměňujeme názory, jak co hrát, ale nikdy to nebylo ve zlém.

 

 

V jakém složení Schovanky dnes hrají, a je pravda, že jste tam „tři z rodiny“?

Ano, je to pravda. Já hraju na elektrickou kytaru, akustickou kytaru a banjo, moje mladší sestra Alena Solařová na basovou kytaru. Houslím vládne od samého počátku s krátkým přerušením Věra Kočišová, máme dvě sólové zpěvačky, Lídu Helligerovou a Blanku Šurkovou, obě ještě ovládají hru na kytaru, Lída i na flétnu.

 

Kde je ta třetí členka rodiny?

Posledních pět let už s námi hraje na bicí a basovou kytaru dcera Tereza. Na jevišti s námi stála odmalinka. Ušila jsem jí countryové šatičky a vestu, a když nebylo hlídání, brali jsme ji s sebou. Táhlo ji to k bubnům, v deseti letech dostala pod stromeček dětskou bicí soupravu a byla šťastná. Pouštěla si naše nahrávky a zkoušela k tomu bubnovat. První koncert s námi jako hráčka absolvovala ve svých osmnácti. Dnes s námi hraje, zároveň studuje, pomáhá tátovi s agendou a ještě stíhá brigádu.

 

Na jaké éry byste kariéru Schovanek rozdělila?

Zpočátku hrála kapela bluegrass, takovou klasiku, a to až do roku 1982, kdy přišlo další období příchodem Věry Martinové. Díky ní se Schovanky hodně zviditelnily. Věra po čtyřech letech odešla na sólovou dráhu, ale velmi férově to řekla půl roku dopředu, abychom měly čas najít jinou zpěvačku. Nebylo jednoduché najít náhradu takových kvalit, přišlo období hledání a tápání, které trvalo dva roky. Pak jsme začaly vystupovat na festivalech a v různých klubech v Německu, kde jsme získaly nejvíce zkušeností. Nebyla to žádná procházka růžovou zahradou, někdy čtyři hodiny na jevišti v plném nasazení. Tři tisíce diváků v hledišti, to znamenalo skvělou atmosféru, ale i velikou zodpovědnost.

 

A dnes?

Kolem roku 1996 jsme se vrátily domů. Byl nejvyšší čas, protože tady už se na nás téměř zapomnělo. Začaly jsme zase koncertovat, a to trvá dodnes. Hráváme na festivalech, v klubových pořadech, na vánočních koncertech. Většinou písniček máme převzatých, texty si tvoříme samy, muziku přizpůsobujeme našim nástrojovým možnostem. K tomu, abychom „nezakrněly“, nás burcuje především Tereza. Přichází s novými písničkami, novými nápady, my už jsme trošku „zpohodlněly“. Ona je takový „nový vítr“.

 

Máte nějakou písničku, která je „spolehlivým tahákem“?

Mimořádně úspěšnou písničkou, která se táhne celou historií Schovanek, je písnička Buchty makový. V průběhu času jsme ji oblékly do moderního hávu, diváci na ni vždy čekají. Hraju ji už čtyřicet let. Druhá, kterou nemůžeme nikdy vynechat, je orchestrálka Oranžový expres.

 

Jak jste posluchače přesvědčily o svých schopnostech?

Počátky nebyly jednoduché. S despektem se říkalo, že nám k úspěchu stačí „vystrčit nožky“. Bylo to až urážlivé, ale časem se to hodně zlepšilo. I renomované zahraniční kapely nás uznávaly jako dobré hudebnice, v roce 1990 jsme dokonce získaly cenu Zlatá kytara, udělovanou nejúspěšnější dámské kapele v Evropě, kterou vyhlašuje mezinárodní sdružení evropských country klubů.

 

V čem jste byly lepší než ostatní?

Možná v tom, že už jsme měly díky svým zahraničním vystoupením více sebevědomí. Diváci často tvrdí, že z nás vyzařuje pozitivní energie, že úplně cítí naši radost ze hry. Jdeme do hraní naplno, s nasazením, elánem, baví nás to.

 

Vzpomínáte na některé zajímavé zájezdy do ciziny?

Projely jsme téměř celou Evropu, ale velmi pěkné to bylo v Havaně, kde nás tak dobře krmili, že jsme se téměř nevešly do kostýmů. Nádhernou sérii koncertů jsme zažily v Turecku, v hotelech Hilton. Turecko a country k sobě vůbec „nepasují“, přesto nádherné sály hotelů proměnili na country vesnice, navozili seno, přivedli zvířata, Turci si oblékli kostkované košile a kovbojské klobouky a zpívali s námi. Hodně nás to překvapilo.

 

Všechny Schovanky mají hudební vzdělání. Mají i své hudební aktivity mimo kapelu?

Některé ano. Jedna ze zpěvaček vystupuje ještě s druhou kapelou, jiná má svůj komorní velmi úspěšný pořad pro dětičky z mateřských škol. Moje sestra učí na základní umělecké škole, já mám také několik žáčků hry na kytaru. A také jsem si u nás na vsi, kde zavřeli potraviny, otevřela obchůdek U Schovanky. Všichni se tu známe, ráda si u pultu s každým popovídám. Schovanky jsou pro nás pro všechny ale na prvním místě.

 

Co je největší nevýhodou a výhodou dámské kapely?

Nevýhodou je, že chlapi neustále poukazují na to, že ženy nemohou nikdy hrát tak dobře jako oni a podceňují nás. Hrajeme možná trochu jinak, možná trochu víc srdcem, ale to neznamená, že jsme horší. Snažíme se být milé, příjemné, usmívat se na diváky. Lidé říkávají, že je na nás hezčí pohled…

 

Jaký máte vy osobně nejkrásnější zážitek spojený se Schovankami?

Na oslavu dvacátého výročí založení kapely jsme uspořádaly na Strahově Truck festival. Sjela se téměř stovka trucků z celé Evropy, zazpívaly desítky kapel od nás i ze zahraničí, náš galakoncert tenkrát sledovalo přes šedesát tisíc diváků na místě a další v televizi. To byl nezapomenutelný zážitek. A mám ještě jeden – na společném pódiu si s námi zazpíval legendární Johny Cash. Dal mi pusu a na ten polibek nikdy nezapomenu…

 

Míla Plochová se narodila v roce 1959 v Pelhřimově. Žije v Bratřínově, malé vesničce u Davle poblíž říčky Kocáby. Vystudovala na konzervatoři hru na klasickou kytaru u profesora Milana Zelenky. Po úspěšném konkurzu se stala členkou country kapely Schovanky a o několik let později i její kapelnicí. Hraje na akustickou a elektrickou kytaru, na banjo a zpívá.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: František Jelínek

Znáte staré slovo olibánum? Právě tak se kdysi říkalo kadidlu. Jeho vůně patří pevně ke křesťanským bohoslužbám, ale jeho původ je mnohem starší. Naplňovalo vůní už jeruzalémský Chrám a bylo ve své době považováno za drahý luxusní obchodní artikl. Nakonec i Tři králové přinesli nově narozenému Ježíši právě kadidlo.

 

Užívání kadidla a dalších forem vonných vykuřovadel je snad stejně staré jako lidstvo samo – a od počátku má úzký vztah k náboženství. Začalo být užíváno zřejmě kdesi na Arabském poloostrově a v severní Africe se s ním obchodovalo už dobře před pěti tisíci lety. Nástěnná malba znázorňující obchodování s kadidly z bájné země bohů Punt zdobí stěny staroegyptského chrámu královny Hatšepsut od druhé poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem.

 

Posvěcující kouř

Kadidlo hrálo roli v kulturách mnoha zemí, a tak není divu, že má i mnoho jmen. Hebrejsky se mu říká levona a v příbuzné arabštině lubbán. Právě odtud pochází ono tajuplně znějící slovo „olibánum“. V němčině se mu říká Weihrauch, tedy doslova „posvěcující kouř“, a to velmi dobře odkazuje na použití kadidla od nejstarších časů. V nejrůznějších kulturách a náboženstvích se vonné kadidlo užívalo, aby se prostor – nejčastěji chrám – kouřem a vůní vymezil jako posvátný, aby bylo zřejmé, že právě zde se děje něco svatého, něco neobyčejného.

 

Kde roste kadidlovník?

Není samozřejmě kadidlo jako kadidlo. Respektive existuje mnoho různých vonných látek nejrůznějšího původu, které se používaly a používají k vykuřování, ale pravé kadidlo je jenom jedno. Tím se totiž rozumí výhradně vonná pryskyřice z kůry stromů boswellia sacra, kterým se česky říká kadidlovník pravý. Této dřeviny je známých asi patnáct různých druhů, většina ale roste na jihu Arabského poloostrova, na ostrově Sokotra a v severním Somálsku. Právě odsud přicházelo už ve starověku nejlepší a nejvíce ceněné kadidlo. Tento strom produkuje vonnou klejopryskyřici, která se průběžně sbírá. Získává se nařezáváním kůry kmenů. Zaschlé výrony mají tvar kulovitých hrudek, zrn nebo krápníčků. Odtud také různé tvary zrnek kadidla, které se k nám dostávají.

 

Kadidlo hygienické

Ve starověku se kadidlo i jiná vykuřovadla kromě náboženské funkce běžně užívalo i z důvodů hygienických. Jeho vůně snadno překryla různé nedobré pachy a vykouření místa zmenšovalo nebezpečí infekce. V této tradici používání pokračovali též křesťané v prvotní církvi. Přitom ale pro bohoslužebné užití bylo podstatné, že kadidlo byla jedna ze základních obětin v jeruzalémském Chrámu.

Kadidla se navíc užívalo i jako projevu důstojnosti a důležitosti – bylo totiž cenným zbožím. Podle Plinia stála římská libra (327 g) nejlepšího kadidla šest denárů, což odpovídá na naši měnu zhruba sedmi nebo osmi tisícům korun. Člověk, který si jej mohl dovolit, si při chůzi páchnoucí ulicí nechal před sebou nést nádobu s příjemně vonícím kadidlem, aby mu čistilo vzduch. Tento zvyk přešel do byzantské císařské ceremonie, kde se kadidlo nosilo před císařem, vysokými úředníky a také biskupy. A odtud byl už jen krůček k liturgii papežské a k slavnostním liturgiím, jak je můžeme dodnes zažívat.

 

Pozor na podkuřování

Docela jistě jste někdy slyšeli výraz, že někdo někomu podkuřuje, ve smyslu, že si různými lichotkami nebo službičkami snaží získat jeho přízeň, zvláště pokud je dotyčný pracovně, služebně nebo společensky výše postavený. Málokdo to ví, ale i tento výraz má původ v bohoslužbě a konkrétně v užívání kadidla při ní. Poté, co je okouřen oltář, na kterém má být slavena mše svatá, odchází jáhen nebo ministrant s kadidelnicí a okuřuje jednak shromážděné duchovenstvo a jednak shromážděný Boží lid. A protože v prvních řadách kostelních lavic sedávali kdysi konšelé a další honorace, takový dobře poučený jáhen dbal, aby se právě jim dostalo notné dávky vonného kadidla jako výraz úcty a požehnání. Jinak řečeno, je tak moc okuřoval, až jim podkuřoval.

 

Kadidlo je dobrovolné

V bohoslužbě se kadidlo užívalo především jako symbol božské úcty a zbožnosti – okuřuje se jím oltář i dary chleba a vína, připravené k mešnímu slavení. Tento symbol svatosti označované kadidlem známe jak ze Starého zákona z knihy Exodus, tak i z dějin římského impéria.

Ve starozákonní bohoslužbě mělo kadidlo velký význam. V chrámě stával zlatý oltář, na kterém se přinášela kadidlová oběť ráno a večer. Stalo se symbolem oběti a modlitby, která míří k Bohu „jako vůně kadidlová,“ tedy přímo vzhůru. I novozákonní Zjevení svatého Jana mluví o „uctívání Beránka zlatou nádobou naplněnou vůní kadidla“, což jsou modlitby Božího lidu.

Při křesťanských bohoslužbách se začalo používat kadidla k osvěžení vzduchu v bazilikách při velkých liturgických shromážděních a k vytvoření slavnostní, radostné atmosféry. Od karolinské doby se v liturgii objevuje v širokém rozsahu. Tridentská liturgie pak kadidlo předepsala pouze na určité příležitosti.

Pokoncilní liturgie od druhé poloviny 20. století použití kadidla ponechala dobrovolnosti. Přesto se s ním v mnoha chrámech setkáváme i dnes.

 

Tajemství tří králů

Kadidlo je zmíněno v Bibli jako jeden ze tří darů, které mudrci přinesli narozenému Ježíšovi, což ukazuje, jak cenné v té době bylo. Je to také symbolické vyjádření toho, že v Ježíši vidí Boha, protože kadidlo se užívalo k uctění Boha v Chrámu.

Římský spisovatel Plinius starší v 1. století uvedl, že obchodování s kadidlem udělalo z obyvatel Ománu jedny z nejbohatších lidí světa. Kadidlo bylo ceněno více než zlato. Ve 2. století se už vyvážely přibližně tři tisíce tun kadidla za rok do Řecka, Říma a zemí kolem Středozemního moře a byla to křesťanská církev, která o něco později, když směla vyjít z katakomb, je začala ve velké míře používat a odebírat.

Se třemi králi se pojí ještě jedna zajímavost, která je velmi málo známá. Každý ví, že tři králové přivezli Ježíšovi zlato, kadidlo a myrhu. U kadidla je význam jasný, u myrhy vlastně také, protože se používala ve směsi s kadidlem k přípravě vykuřovacích směsí, ale jak to bylo s oním zlatem? Víme přece, že Svatá rodina byla velmi chudá, kam zlato zmizelo? Odpověď se překvapivě skrývá v jižní arabštině, tedy v jazyku těch zemí, kde se kadidlo produkovalo. Zde totiž slovo „zlato“ neznamenalo jenom žlutý blýskavý kov, ale také mimořádně kvalitní kadidlo. Jeví se tedy dost pravděpodobné, že naši tři králově z východu k Ježíšovým jesličkám přinesli vlastně… kadidlo, kadidlo a kadidlo.

 

Starozákonní příkazy o kadidle

V knize Exodus ve Starém zákoně nalezneme jedny z prvních přikázání k užívání kadidla v bohoslužbě. Starý Izrael z těchto textů vycházel v jeruzalémském Chrámu. V Bibli tak o kadidle stojí psáno toto:

„Zhotovíš také oltář k pálení kadidla. Z akáciového dřeva jej zhotovíš. Bude čtyřhranný: loket dlouhý, loket široký a dva lokte vysoký. Jeho rohy budou z jednoho kusu s ním. Potáhneš jej čistým zlatem, jeho vršek i jeho stěny dokola a jeho rohy, a opatříš jej dokola zlatou obrubou. Zhotovíš pro něj rovněž dva zlaté kruhy, a to pod obrubou na obou jeho bocích; k oběma bočnicím je zhotovíš, aby držely tyče, na nichž bude nošen. Tyče zhotovíš z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem. Oltář postavíš před oponu, která je před schránou svědectví, před příkrov, přikrývající schránu svědectví, kde se s tebou budu setkávat. Na něm bude Áron pálit kadidlo z vonných látek. Bude je pálit každého rána, když bude ošetřovat kahany. Bude je pálit i navečer, když bude kahany rozsvěcovat. Každodenně bude před Hospodinem pálit kadidlo po všechna vaše pokolení. Nebudete na něm obětovat jiné kadidlo ani oběť zápalnou nebo přídavnou ani na něm nebudete přinášet úlitbu.“

A o něco dále pak dává Bible instrukce i na přesné složení vykuřovací směsi pro Chrám, která v zásadě platí až do dnešních dní:

„Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vezmi si vonné látky, totiž čerstvou pryskyřici, vonné lastury, klovatinu galbanum a čisté kadidlo, od všeho stejný díl. Z toho připravíš kadidlovou směs, odborně smísenou, posolenou, čistou a svatou. Část jemně rozetři a přines před svědectví ve stanu setkávání, kde se s tebou budu setkávat. To vám bude velesvaté. Kadidlo, které uděláš – ve stejném složení si podobné neuděláte – bude ti svaté, je jen pro Hospodina. Kdokoli by zhotovil podobné, aby vdechoval jeho vůni, bude vyobcován ze svého lidu.“

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Pixabay

Procházka po pražských parcích nemusí být nutně jen záležitostí letního času. Pokud je člověk vhodně oblečený a především vybaven obuví, odpovídající chladu počátku kalendářního roku, mohou mu parky poskytnout nejedno potěšení. Zejména ty v centru města, které nabízejí mnohem víc než jen oázu zeleně.

 

Pražský ostrov, ležící v těsné blízkosti malostranského břehu a oddělený od něj mlýnskou strouhou, je starý. První zmínku nalezneme v zakládací listině kostela johanitů z roku 1169. Zmínka se týká kostela Panny Marie Pod řetězem, jenž vybudoval v sousedství Kampy rytířský řád johanitů neboli maltézských rytířů. V té době se Kampě říkalo prostě Ostrov. Název Kampa, nebo také Kampovskej ostrov, se rozšířil až od druhé poloviny 18. století, tajemství původu tohoto názvu však zůstává stále nevyřešené.

 

 

Kde se vzala Kampa

Úřední záznamy hovoří o pražském ostrově Kampa poprvé kolem roku 1770, ale poté se jednotlivé teorie rozcházejí. Pokud se někdo přece jen pustí do nelehkého pátrání, musí začít u latiny, protože výraz campus znamená pole. Ostrov, o kterém je řeč, totiž nebyl přibližně do 16. století z důvodu častých povodní zastavěný. To je jedna možnost výkladu. Anebo se lze přiklonit k jinému výkladu, a to k vysvětlení pojmu campo jako termínu označujícímu ostrovní zahradu. I to se ukazuje jako možné, pokud přihlédneme k faktu, že na Kampě v dávných dobách bývaly rozlehlé soukromé, většinou šlechtické zahrady. Anebo je všechno úplně jinak a jedná se o to, že v 17. století vlastnil jeden ze zdejších domů jistý Rudolf Tychon Gansneb Tengnagel z Campu, což byl hejtman Pražského hradu a vnuk proslulého dánského pozorovatele oblohy, astronoma, astrologa a alchymisty Tychona Braheho. Některé prameny uvádějí, že v zahradě jeho domu se pěstovaly vůbec první tulipány a karafiáty v Praze.

V nelehké pouti za původem názvu nejznámějšího pražského ostrova se však můžeme dostat od latiny až ke staré češtině. Tento výklad byl sympatický zejména zarytým vlastencům a příznivcům národního obrození, kteří s oblibou poukazovali na skutečnost, že staročeský termín zákampí znamenal vlastně záokapí neboli prostor za okapem – to znamená za vodním tokem, čímž pochopitelně mysleli Čertovku.

 

 

Pod mlýnskou vlajkou

Podle pověsti se kdysi dávno staří Pražané vydali k potoku, pramenícímu kdesi pod Petřínem, aby zde vybudovali mlýn. Na vybraném místě ale rostl mohutný dub, a tak jej lidé porazili. Vtom zaburácel hrom, udeřil blesk a oddělil velký kus levého vltavského břehu. Tím vznikl ostrov a Pražané na něm vybudovali svůj první mlýn. Jakmile byl mlýn hotový, objevil se neznámý muž, který se v mlýně usadil a začal vykonávat mlynářské řemeslo. Časem se spřátelil s jedním zedníkem, jemuž se v té době narodila dcera. Když dorostla věku na vdávání, zedník začal mlynáře přesvědčovat, aby se oženil. Mlynář byl ale zásadně proti. Zedník naléhal, a tak se mlynář začal před sousedem schovávat. Mlýn chátral a zedníkovi konečně došlo, že pokud nechce přijít o dobrého souseda, musí s námluvami přestat. Přátelství bylo obnoveno a život šel dál, ale zedníkova dcera se zatvrdila a rozhodla se, že mlynáře dostane do chomoutu, děj se co děj. Jednoho večera se vypravila do mlýna a prohlásila, že odtamtud neodejde, dokud jí mlynář neřekne, kdy bude svatba. Mlynář musel s pravdou ven. Přiznal, že je čert, který se v pekle neosvědčil, a tak ho ďábel poslal na sto let do vyhnanství. Od té chvíle bloudí po světě a čeká, až se bude zase smět vrátit. Jenže zedníkova dcera mlynáři nevěřila, trvala na svém, a tak je ďábel proměnil v sovy, které odlétly neznámo kam. Od té doby se v těch místech začalo říkat U Sovových mlýnů a náhon, kterému se říkalo Rožmberská strouha, lidé překřtili na Čertovku.

 

 

Ostrov opředený pověstmi

K nejznámějším kampským pověstem patří i tklivý příběh o dívce, kterou její otec tak dlouho týral, až se raději utopila. Tělo nešťastné dívky prý nikdy nikdo nenašel, a tak otec nabyl přesvědčení, že dcera – stejně jako její matka – utekla s nějakým mužem. Jednou provždy se zařekl, že s žádnou ženou už nepromluví ani slovo, a svůj slib dodržel. Štěstí mu to ale nepřineslo. Záhy přišel o všechny zákazníky a skončil jako žebrák. Jeho dcera se čas od času na Kampu vrací, a to v podobě přízraku. Objevuje se v místech, kde se tajně scházela se svým milým, kterého tady stále vyhlíží. Ten však nepřichází, a tak smutný přízrak pokaždé k ránu zase tiše mizí.

 

Pohled do reálné historie

V roce 1541 na Malé Straně vypukl rozsáhlý požár, který zničil, co mohl. Kampa na tom paradoxně v jistém smyslu získala; díky nemalé navážce právě z Malé Strany a přirozeným náplavám došlo ke značnému zvýšení ostrova. Potom se na Kampě objevily zahrady, a za nimi následovaly mlýny, které patřily k prvním zdejším stavbám. V roce 1844 vzniklo také schodiště, jež vybudoval český architekt Josef Ondřej Kranner. Byl to český architekt období historizujících slohů, který se narodil v roce 1801 v Praze a zemřel roku 1871 ve Vídni. Byl mimo jiné zakládajícím členem a od roku 1861 předsedou Jednoty pro dostavbu chrámu svatého Víta. Tento muž nejenže se věnoval opravám původní budovy chrámu, ale navrhl plán dostavby a stal se jejím prvním vedoucím. Oženil se s ženou nevšedního jména, s Johannou Jednorožcovou, s níž měl šest dětí. Možná že v době, kdy pracoval na schodišti spojujícím Kampu s Karlovým mostem, jim vyprávěl o všech těch přízracích, přeludech a zjeveních, se kterými byl tento pražský ostrov odjakživa spojovaný.

 

 

Dům u dvou válečků

Značné pozornosti se na Kampě těší zejména dvoupatrový dům s číslem popisným 514. Dům ponořený hluboko pod rovinu chodníku Karlova mostu dosahuje zábradlí prvním patrem, které doplňuje malý balkon s tepaným zábradlím, nad nímž je v zimě v létě umístěný zastřešený mariánský obraz. Po stranách obrazu visí dva dřevěné válečky z mandlu, do kterého podle pověsti strčila ruce jedna roztržitá mladá služka. Ale vroucí modlitba učinila zázrak, mandl se zastavil, válečky se uvolnily a dívčiny ruce nedošly úhony. Existuje mnoho verzí, které se snaží více či méně přesvědčivě najít důvod, proč někdo zavěsil na balkon právě válečky z ručního mandlu. Jedna z nejbizarnějších vypráví o nočním strašidle, které v dávných dobách sužovalo obyvatele Kampy. Noc co noc se vkrádalo do zdejších domů a hledalo příhodný mandl. Když jej nenašlo, zlobilo se, ničilo majetek a strašlivě kvílelo, aby lidé nemohli spát. V opačném případě začalo usilovně mandlovat a ustalo až s rozbřeskem. Poté vyběhlo z domu a zmizelo v ranním oparu, aby se následující noci objevilo zase u nějakého jiného mandlu.

 

 

Kampa současnosti

Ostrov nemá jen bohatou minulost, svoje místo si vydobyla i současnost. Zaměříme-li pozornost na stejnojmenný park, musíme zamířit na jižní část ostrova. Městský park byl vybudovaný v letech 1947–1948 a vznikl spojením několika bývalých šlechtických zahrad, a to Kolovratské, Liebštejnské a Michnovské. Také sem spadá část Nostické zahrady, ta před Čertovkou. Ze zahradní plochy za Čertovkou vznikl městský park až v roce 1950. Najdeme tady olše a jasany, duby, tisy, platany, jinany i kaštany, jejichž holé struktury, obnažené zimním časem a zbavené listí, vytvářejí mimořádné struktury plné nostalgické poezie. Umístění parku mezi Čertovkou, starou zástavbou Malé Strany, Karlovým mostem a Vltavou pak činí z tohoto městského prostranství mimořádný prostor s ojedinělými výhledy. Park doplňuje i několik významných objektů, zejména komplex Sovových mlýnů či domek, který kdysi daroval hrabě Nostic národnímu buditeli Josefu Dobrovskému. Někdy se mu také říká Werichova vila, protože v něm žil od roku 1948 až do své smrti v roce 1980 Jan Werich. V letech 1929–1941 zde bydlel také významný historik umění Zdeněk Wirth a v letech 1948–1968 básník Vladimír Holan. Ti všichni tudy dennodenně chodili, snad se někdy i zastavili a pozorovali otáčející se dřevěné mlýnské kolo, které poháněno proudem v Čertovce dodnes dodává tomuto pražskému koutu neopakovatelné kouzlo starých časů.

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test