český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Sousedská setkání, či komunitní akce. Starší generace, která byla do skupinových a spolkových aktivit nucena, často jen skepticky kroutí hlavou. Živé sousedské vztahy však mohou být nejen příjemným zpestřením všedních dnů či zábavou pro naše děti či vnoučata, ale i tou nejlepší životní pojistkou. 30. května si připomínáme Evropský den sousedů.

 

Marie se po rozvodu přistěhovala do velkého činžovního domu, kde nikoho neznala a často se cítí sama. Ve výtahu potkává několik sympatických sousedů s dětmi, ale neví, jak s nimi navázat kontakt. Anna je také rozvedená a vychovává sama dvě malé holčičky. Občas by potřebovala, aby holky někdo vyzvedl ze školky, nebo je pohlídal, když jsou nemocné a ona musí do práce. Martin s Hankou mají dva kluky, kteří tráví většinu volných chvílí u počítače. V domě se zatím s žádnými dětmi neseznámili a rodiče jsou natolik zaměstnaní, že nemají čas vozit je po kroužcích. Tyto tři rodiny sice bydlí ve stejném domě, touží po vzájemném kontaktu, ale nevědí o sobě. Přitom by všechny mohly ze vzájemných vztahů těžit. A to dokonce bez finanční či organizační zátěže.

 

Samota přeplněných měst

Podle americké studie profesora Dilipa Jesteho z Kalifornské univerzity trpí osamělostí 76 procent lidí. Osamělost nejvíce postihuje lidi kolem třicítky a padesátky a seniory starší osmdesáti let. Jedná se o subjektivní pocit. Je to rozpor mezi tím, jaké sociální vztahy chceme mít a jaké máme. Podle architektky Grace Kim je samota často důsledkem toho, v jakém domě a sousedství žijeme. Pocit osamocení znamená, že nejsme propojeni s lidmi kolem nás. Domy si necháváme obehnat vysokými ploty, abychom měli soukromí, a nevíme, jak se jmenuje osoba, která sedí na lavičce metr od nás. Více komunikujeme s příbuznými a přáteli, kteří bydlí stovky kilometrů od nás, než se sousedy. Ačkoli se pravidelně vídáme na chodbě bytového domu či v ulici, nic od nich nepotřebujeme, vše si můžeme téměř kdykoliv opatřit jinak a nemusíme přitom „žebrat“ u vedlejších dveří. Těší nás, že jsme soběstační a že nám nikdo nevidí do talíře, zároveň však trpíme sociální izolací a anonymitou. Občas však stačí málo, aby sousedské vztahy ožily.

 

Jak rozhýbat sousedské vztahy?

U příležitosti Evropského dne sousedů pořádá nadace Via v termínu 20. až 26. května sousedský týden, v rámci kterého vyzývá komunity k uspořádání vlastní akce. Na svém webu přináší zajímavé tipy, inspiraci a také podporu v rámci dlouhodobých komunitních projektů. Ve čtvrti vilových domků můžeme pozvat sousedy na grilování nebo se sejít na společném plácku. Každá láska, i ta sousedská prochází totiž žaludkem. Můžeme se s nimi taky rozdělit o přebytky ze zahrádky. Sousedům z paneláku lze darovat balíček sušenek nebo kousek bábovky, kterou bychom jinak nesnědli. Společnými silami dokážeme také zvelebit naše okolí – osázet společný záhonek před domem, vyrobit s dětmi hmyzí domeček, ptačí budku nebo krmítko.„Od vedle“ si můžeme vypůjčit vrtačku či vodováhu. Můžeme obnovit zaniklé tradiční slavnosti či založit jiné!

 

Kontakt s různými generacemi

Přidanou hodnotou intenzivních sousedských vztahů je mezigenerační setkávání. Senioři se často stěžují, že dětem a mladým lidem často chybí úcta ke stáří. Kde by se však měla vzít? Babičku vídají jednou do měsíce na krátké návštěvě a s dalšími staršími lidmi se setkávají pouze v tramvaji. Úctě k seniorům naše děti naučíme, jestliže jim umožníme navazovat s nimi vztahy. V kontaktu s jinými domácnostmi děti získají pozitivní příklady a rozhled. Zjistí, jak vypadá domov intelektuálů, jak se žije v rodině automechanika či prodavačky a jak si žijí jedináčci. Všechny tyto zkušenosti zůstanou dětem skryté, jestliže budou vyrůstat pouze ve tříčlenné či čtyřčlenné rodině.

 

Když se ze sousedů stane rodina

Z dobrých sousedských vztahů se může časem stát téměř naše rodina. Otcem konceptu rozšířené rodiny a jejím propagátorem je pěstoun, kouč a pedagog Vratislav Hlásek. Rozšířená rodina je způsob života, ve kterém vědomě navazujeme spolupráci s dalšími rodinami a lidmi, za účelem zlepšení kvality našeho života a především života našich dětí. Můžeme tak učit děti v rámci domácího vzdělávání, pomáhat staré sousedce či si vzájemně hlídat děti. Rodiče sami na ně nemají často tolik času, kolik by chtěli. Jediným způsobem, jak je udržet od počítače, je rozvážet je po trénincích a kroužcích, přitom nejjednodušší a často tou nejžádanější aktivitou je volná hra s jinými dětmi či pomáhání dospělým při praktických úkolech. Obě jmenované aktivity jsou pro zdravý dětský vývoj zásadní, a přesto se jich dětem v dnešní době téměř nedostává. Rozšířená rodina navíc může být nezbytným pomocníkem v případě rodinných krizí či nemoci. Jakákoli krize se lépe zvládá, jestliže je nás na její řešení více. Co je katastrofou pro matku samoživitelku, může být jen mírnou komplikací pro velkou rodinu, která žije blízko sebe a je zvyklá si pomáhat.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: siarheiplashinsky on Unsplash

Život Andrey Balharové (na snímku) se doslova točí kolem pneumatik. Zatímco v Česku se svým mužem před pár lety krok za krokem vybudovali trh s dětskými odrážedly, na Bali, kde s rodinou už třetím rokem žije, pomáhají růst značce ARTcycleBALI, pod níž vznikají nevšední šperky z vyhozených pneumatik. Přátelsky jim říkají „Popelky“.

 

Začneme pěkně od začátku. Jak jste se na Bali vlastně dostali?

Nepřilákaly nás sem ani pláže, ani podnebí, ale Green School, unikátní mezinárodní škola v džungli. Přáli jsme si, aby děti, kterým v té době bylo osm a jedenáct let, získaly dovednosti a zkušenosti, ze kterých budou čerpat celý život, na čas jsme se rozhodli vystoupit z rigidního školského systému. Vedle balijské školy průběžně skládají srovnávací zkoušky na české základní škole. Všichni kolem nás si tehdy klepali na čelo, my jsme ale toho šíleného rozhodnutí nikdy ani na chvíli nelitovali. Troufám si říct, že Green School je jednou z nejpokrokovějších škol na světě.

 

 

Je zdejší život takový, jak jste si ho představovali?

Jedna věc je sem přijet na dovolenou a jiné je tu dlouhodobě žít s dětmi. Člověk se musí připravit na hustý provoz, tropické nemoci přenášené komáry, riziko vztekliny, jedovaté hady (antisérum tu seženete jen stěží), činnou sopku nebo pravidelná zemětřesení. Ačkoli je Bali nejbohatším indonéským ostrovem, pořád je to rozvojová země v jihovýchodní Asii a tomu odpovídá i balijské zdravotnictví. Je to život trochu na hraně, který mě jako matku drží stále ve střehu. Musím ale říct, že se nám Bali rychle dostalo pod kůži: žijeme tu skromně, děti jsou mnohem pokornější a váží si věcí, které v Čechách považovaly za automatické. Taky jsou angažovanější – nemyslí jen na sebe a jsou vnímavější k tomu, co se kolem nich děje. Kdysi jsme měli Bali za takový ten pohlednicový ráj, hned po příjezdu nás ale šokovalo, jak trpí znečištěním, hlavně v období dešťů, kdy řeky všechen odpad vyplavují do moře. Řešení je díky žalostnému odpadovému hospodářství v nedohlednu. Existují ale první vlaštovky a my jsme se s jednou z nich rozhodli spojit síly.

 

Kdo přišel s nápadem vyrábět šperky a další doplňky z pneumatik?

Za nápadem dát nový život nepotřebným pneumatikám stojí pár, designérka Blanka z Katalánska a její partner Pat, balijský výtvarník, který odjakživa pracoval s recyklovanými materiály. Pat tímto způsobem bojuje s jedním z hlavních problémů dnešního Bali, hromadícím se odpadem, který buď končívá na skládkách, ve vodních tocích nebo se podomácku pálí. Já a můj muž už léta distribuujeme dětská odrážedla a k pneumatikám tak máme celkem blízko, takže nás tato myšlenka okamžitě nadchla. Od Blanky a Pata jsme si, nejprve pro sebe, koupili několik náramků a náušnic, a postupně je od nás jako dárek dostali také naši příbuzní a kamarádi. Velmi brzy jsme propadli kouzlu těchto „Popelek“ – černých šperků s neuvěřitelně jemnými detaily, za jejichž vznikem nestojí stroje, ale jen ruce, nůžky, palice a šídla. Podnikání Blanky a Pata s naší finanční pomocí postupně začalo růst a brzy založili manufakturu, ve které dali na místní poměry velmi dobře placenou práci dvaceti pěti lidem. Z každého z nich udělali umělce, který přispívá k očistě ostrova Bali.

 

Máte vlastní dílnu? A jak vypadá balijská „pracovní doba“?

Naše dílna se nachází v Ubudu, což je kulturní a spirituální centrum ostrova. Na Bali je šestidenní pracovní týden, volno je jen v neděli. Obecně jsou Balijci velmi pracovití a činorodí lidé. U nás pracujeme podle počtu objednávek, ve dnech, kdy se nekonají žádné náboženské obřady, a také podle počasí. Na pracovní době nijak nebazírujeme.

 

 

Kdo jsou vaši zaměstnanci?

Drtivá většina je z Bali, zbytek pochází ze sousední Jávy. Mezi našimi umělci najdete zneužívané matky, které se ocitly díky místní patriarchální společnosti na jejím okraji, vdovy, ale i mladé kluky, kteří se vrátili z vězení, protože si tu neuváženě dali jointa. V dílně ARTcycleBALI se neptáme na minulost, ale dáváme druhou šanci těm, kteří se chtějí něčemu novému naučit a práci by jinak sháněli stěží.

 

Kde berete pneumatiky, ze kterých se šperky vyrábí?

Blanka s Patem duše a pláště pneumatik nakupují na místních skládkách. Pečlivě je vybírají, protože ne každá pneumatika je pro výrobu našich šperků vhodná. Nejlepší jsou duše autobusů, náklaďáků a traktorů, protože jsou nejjemnější. Pak přichází na řadu jejich důkladné mytí, sušení na slunci a stříhání materiálu na větší kusy.

 

Co se týká ručních prací, jak na tom Balijci jsou?

Balijci jsou neuvěřitelní řemeslníci. Málokde na světě najdete tak zručné řezbáře, kameníky nebo třeba košíkáře. Vyhlášená je i balijská batika. Místní umí nádherně zpracovat tradiční materiály, vždy ale hledají levnější a dostupnější cesty. Zároveň už pochopili, že cizinci, kteří s nimi na Bali žijí, stejně jako turisté dnes raději sáhnou po udržitelných nebo recyklovaných materiálech. Svou nabídku tak přizpůsobují poptávce.

 

Je známo, že Indonésie s odpadem typu plast, guma a podobně neumí moc zacházet. Pomáháte také s osvětou, aby místní lépe porozuměli důsledkům hromadění odpadu na ostrově?

Člověk by řekl, že hromadění odpadu na Bali povede k prudkému poklesu turistického ruchu, který je v současné době hlavním zdrojem příjmů. Čísla tomu zatím nenasvědčují, takže místní nemají žádný pádný důvod ke změně. Bali je stále oblíbenou destinací, a to především pro Australany. Blanka a Pat se účastní řady festivalů a pravidelně pořádají workshopy, kde lidem ukazují, co všechno jde z pneumatik vyrobit. A to i přesto, že se občas najdou tací, kteří se nenechávají jen inspirovat, ale snaží se jejich výrobky co nejvěrněji okopírovat. Pak už jde jen o parazitování. Je ale potřeba dodat, že v takových případech stojí za neumětelskými kopiemi většinou cizinci, ne místní – to jsou mírumilovní hinduisté, pro které karma není prázdné slovo.

 

Než se na skládce rozloží obutí vozidla nebo kola, trvá to desítky, ne-li stovky let. Pneumatiky jsou díky své trvanlivosti a množství jednou z největších hrozeb životního prostředí. Jak to vypadá, když se na Bali kupí?

Když se občas jedeme podívat za dětmi do školy, která se nachází ve vnitrozemí, vidíme po cestě jednu novou divokou skládku za druhou. Dříve jsme z toho byli znechucení, dnes jsme na to zvyklí, takže už nám to nepřipadá tak odporné jako hrozně smutné. Rozhodneme-li se o víkendu jet na výlet k moři, pečlivě zvažujeme, na kterou stranu ostrova se vydat. Mořské proudy v průběhu roku mění směr a všechen ten nepořádek, který z ostrova teče řekami do moře, proudy neúprosně vracejí zpátky na břeh. Jednorázové čištění pláží sice na okamžik pomůže, ale rozhodně neřeší problém jako takový. Odpad se jednoduše nesmí dostat do řek. A k tomu je v prvé řadě zapotřebí neustálá osvěta, vzdělávání, třídění a recyklace odpadu. Jen to, co se znovu použít nedá, by mělo končit ve spalovnách, ale těch je tu nedostatek.

 

 

Takže Bali není zase takový ráj, za který ho turisté považují?

Nechci generalizovat a nerada bych se někoho dotkla, ale masová turistika se odehrává hlavně nedaleko letiště na jihu ostrova, který má někdy se skutečným Bali málo společného. Najdete tam luxusní resorty podobné těm v Turecku nebo Egyptě a kolem těch je víceméně čisto. Na Facebooku a Instagramu pak Bali vypadá jako čistý tropický ráj. Vydejte se ale na skútru na sever mimo hlavní tahy anebo na pláž v období dešťů a pochopíte.

 

Vraťme se zpět ke šperkům. Jak vypadá jejich výroba?

Když je připravený čistý materiál, začíná mravenčí ruční práce – rýsování, kreslení, dlabání, stříhání a šití. Blanka a Pat navrhnou motivy a připraví lidem v dílně šablony. Podle nich pak zaškolení řemeslníci postupují. Samozřejmostí je, že každý hotový šperk nebo doplněk projde Blance nebo Patovi rukama – jsou to poctivci a chtějí se ujistit, že každý výrobek je podle jejich představ. Na ruční výrobě a podpoře místních si zakládáme, takže ručně vyráběné jsou i stříbrné háčky náušnic a šperkovničky z bambusových listů. Používáme i jiné recyklované materiály – cedulky s logem ARTcycleBALI jsou z recyklovaného papíru. Provázky, kterými je připevňujeme, už taky něco zažily. A vnitřní strany tašek šijeme ze zbytků krajek a sarongů nebo z již nepotřebných plátěných plachet.

 

 

Zdá se, že vymýšlíte stále nové a nové věci…

Postupně rozšiřujeme sortiment – k náušnicím, náramkům, náhrdelníkům a obojkům přibývají pásky, kabelky, obaly na laptopy, batohy. A tím rozhodně nekončíme, myslíme i na interiérové doplňky a další oblasti, kde duše a pláště pneumatik mile překvapí. Díky pečlivému čištění nijak nezapáchají ani nešpiní, vypadají jako kožené, ale ze zvířat rozhodně nejsou. Každý kousek je originál – jednak jde o ruční a ne masovou strojovou výrobu a co hlavně: každá duše je jiná. Mně osobně se líbí, když se na kabelce objeví nějaká přiznaná patina. Třeba část výrobního čísla nebo jiná vtipná stopa, která ukazuje, že jde o pneumatiku. Za materiál se nestydíme, jsme na něj pyšní!

 

Kde a jak si mohou zákazníci vaše zboží koupit?

S prodejem v České republice jsme začali teprve před nedávnem, koncem roku 2018, kdy jsme zprovoznili e-shop. Postupně nás do své nabídky zařazují jak velcí hráči na trhu šperků, tak malé designérské butiky, které se orientují na slow fashion. Na jaře a v létě se zúčastníme několika festivalů, kde si lidé budou moci naše šperky vyzkoušet a koupit. Ve skutečnosti totiž vypadají mnohem lépe než na fotkách – jsou velmi příjemné, dobře sedí a navíc je to něco nového a přitom starého. Teoreticky by tedy měly nosit štěstí.

 

Jaké aktuální úkoly před vámi dnes stojí?

Momentálně hledáme pro naši značku vhodnou ambasadorku nebo ambasadora, ale jsme příliš vybíraví – nechceme ARTcycleBALI spojit s nějakou mainstreamovou celebritou, ale s někým, komu na přírodě záleží podobně jako nám. A s kým je taky trochu zábava!

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv ARTcycleBALI 

Tags:

Dopřejme si v našem putování po záhadách české historie zase trochu tajemnosti vyvolávající jemné mrazení v zádech z pochybností, zda opravdu neexistují mezi nebem a zemí věci, které… Vypravíme se na známý hrad Trosky, který má charakteristický tvar dvou čedičových sopouchů, jenž nemá ve světě obdoby. Známý německý cestovatel a přírodovědec A. Humpoldt je dokonce nazval „osmým divem světa“.

 

Hrad se dvěma věžemi Pannou a Babou je jedním ze symbolů Českého ráje, který ročně navštíví bezpočet turistů. Byl postaven v posledních letech vlády Karla IV. nebo po nástupu jeho syna Václava IV. a prvním známým majitelem a patrně i zakladatelem byl Čeněk z Vartemberka. Poprvé je připomínán k roku 1396.

 

Díra vedoucí do pekla?

Čedičové sopouchy byly osídleny nejpozději v mladší době bronzové a v mladší době železné se staly centrem rozsáhlé opevněné plošiny využívající okolní pískovcové skály. Žili zde Keltové a patrně tu měli jakýsi posvátný okrsek – i dnes magická krajina Českého ráje jim sloužila jako sakrální zóna, do níž se vstupovalo pouze za účelem provádění obřadů a rituálů. Podle záhadologů je sem přilákala puklina ve skále na jižním svahu, která má být až 600 metrů hluboká a jíž se říká Díra do pekla. Mohli v ní vidět „bránu do jiných světů“ neboli do zásvětí.

Existuje zajímavé svědectví z června roku 1841, kdy se mladý mlynář Jakub ze Žampachu vydal večer za svou milou do vesnice pod hradem. Ve tmě však sešel z cesty a dostal se až k pověstné „díře do pekel“, z níž měli v noci vylézat čerti, propadl panice a spadl do ní. V podzemí se vydal za světlem a dostal se do hradu, který nebyl zničený, ale skvěl se ve své bývalé kráse. Mlynář viděl zbrojnoše a slyšel prapodivnou řeč, spatřil i mladíka, který vysypal na plášť z poháru zlaťáky. Jeden z nich se zakutálel až k Jakubovi. Když se na nádvoří objevili psi, mlynář se raději začal rychle soukat zpátky do tmy a udeřil se do hlavy tak silně, až ztratil vědomí. Přišel k sobě druhý den ráno – ležel na louce kousek od zlověstné díry a v ruce svíral onu zlatou minci dosvědčující, že to vše nebyl jen pouhý sen...

 

Úkryt opatovického pokladu?

Už Čeněk z Vartemberka začal pod hradem budovat rozsáhlé podzemní chodby, které využívaly četných puklin a jeskyní v pískovcových skalách tvořících okolí zdvojeného čedičového sopouchu. Postupně tak vznikl skutečný labyrint, který měl několik východů umožňujících v případě obležení hrad tajně zásobovat či únik obránců. V podzemí měla být také jezírka, z nichž se brala voda, protože hrad neměl a nemá vlastní studnu.

Na počátku 15. století získal Trosky Ota z Bergova, jenž se měl zmocnit legendárního opatovického pokladu známého ze Starých pověstí českých A. Jiráska. Viděl ho při své utajené návštěvě kláštera císař Karel IV. – první místnost byla plná stříbra, druhá zlata a třetí cenností. Podle jedné verze benediktýnští mniši poklad před útokem husitů ukryli tak důkladně, že se ho už nikdy nepodařilo najít, podle druhé ho objevili kartuziáni a odvezli do valdického kláštera, podle třetí (a nejpravděpodobnější) ho ukradl Ota z Bergova a odvezl na Trosky. Ukryl ho buď v rozsáhlém podzemí, nebo ve skalním jehlanu, na němž stojí věž Panna. V ní má být vchod do nitra skály, který je zavalen obrovským kamenem, s nímž se zatím nikomu nepodařilo pohnout.

Trosky odolaly obléhání husitů, v roce 1455 je získal Jan Zajíc z Házmburka a o dvanáct let později je dobylo vojsko Jiřího z Poděbrad. Sláva hradu definitivně skončila za třicetileté války, když jej v roce 1648 vypálili Švédové.  Trosky se změnily v romantickou zříceninu.

 

Kudy do podzemního labyrintu?

Dvě charakteristické věže hradu - vyšší Panna a nižší Baba - podle pověsti připomínají dvě znesvářené majitelky, matku a dceru. V sedle mezi nimi vyrostl dvoupatrový palác a další stavby, které poskytovaly jak bezpečí, tak pohodlí, ač dnes působí trochu ponurým dojmem. Před úplnou zkázou zachránilo hrad až 19. století vyhledávající romantismus. Tehdy se také pokusili proniknout do podzemního labyrintu první odvážlivci v naději, že najdou nějaký poklad. Zachovala se o tom řada poměrně hodnověrných zpráv hovořících o vytesané chodbě dlážděné plochými pískovcovými deskami. Měla by ústit do jeskyně Sklepy vzdálené asi 500 metrů od hradu, která je skryta v zalesněném svahu mezi skalisky. Z ní ale vede několik chodeb různými směry, všechny jsou však slepé, místy silně zanesené naplaveným pískem, který někde dosahuje výšky až dva metry. Některé chodby končí závalem působícím dojmem, že byl způsobem úmyslně. Možná tuny písku opravdu brání přístupu k podzemnímu jezírku, o němž se zachovalo svědectví z let před druhou světovou válkou, za nímž prý jsou nízké, železem pobité a zkorodované dveře a za nimi... Fantazii se opravdu meze nekladou.

Ale ani to není poslední záhada známého hradu.  Vstup do podzemí se na něm dosud nepodařilo objevit (snad bude opravdu pod balvanem v Panně), ale podle pověstí mají existovat nejméně další dva vstupy do podzemního labyrintu – první by měl být kdesi na jihovýchodním svahu a dosud se ho nepodařilo objevit, druhý ve velké jeskyni na západní straně pod mohutnou skálou, která zvenčí vypadá jako umrlčí hlava a jíž se říká Kostelík.

Pokud byste se chtěli pokusit odhalit tajemství Trosek sami, pamatujte, že to může být i velmi nebezpečné. Podle psychotroniků je tu přemíra negativní energie jako pozůstatek toho, že na louce před hradem bývalo popraviště.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: Pixabay

V roce 1993 Valné shromáždění OSN rozhodlo, že počínaje rokem 1994 bude každoročně 15. květen vyhrazen Mezinárodnímu dni rodin. Při té příležitosti si připomínáme důležitost, kterou rodiny pro naši společnost mají, ale i to, že v křesťanském chápání jsou zakotveny ve stvoření. Nad důležitostí rodiny z křesťansko-psychologického pohledu sezamýšlí dr. Jaroslav Šturma.

 

Můj zorný úhel na problematiku je převážně z hlediska psychologie, jsem dětský psycholog. V minulosti bylo třeba především prosadit chápání dítěte jako lidské bytosti se vším všudy, nedělit ho na jeho část tělesnou a duševní. To souvisí s pohledem na člověka vůbec. Tradiční model bývá redukcionistický, třeba v medicíně, ale mohli bychom ho aplikovat celkově na společenské vědy o člověku.

 

Člověk – tvor rodinný

Podařilo se prosadit, že je třeba se na jedince dívat celostně, že ho nelze rozparcelovat na část, která patří pedagogům, lékařům, kněžím, ale že do všeho vstupuje jedinec celý se vším všudy. Je tu jakési tajemství člověka, subjektivní stránka, která je jedinečná, neopakovatelná. Je v něm zašifrována i tehdy, kdy to nelze sdělit, třeba v případě nenarozeného dítěte nebo v případě člověka s nějakým postižením, který se s námi nedomluví. Další krok nám umožní vidět i harmonii stvořeného, velikost nejenom ženy, ale i muže, velikost každého z nich. To jako teze platilo odjakživa; když říkal Aristoteles, že člověk je zoon politikon, tedy tvor společenský, tak dnes bychom řekli: člověk je rodinný tvor. Aby mohl být tím, čím od počátku potenciálně je, k tomu je třeba především společenství rodiny, která je tu míněna jako společenství založené na trvalých vztazích.

 

Skutky jdou za nimi

Nám, křesťanům, to není tak cizí, manželství je zamýšleno jako skutečnost promítající se do věčného řádu. Nevidím tu žádný rozpor. I v papežských dokumentech se mluví o rodině a manželství, jako jejím předpokladu, jedním dechem. Pečeť věčnosti v té duchovní dimenzi přesahuje osobní čas a prostor každého i v rovině psychologické. Je tu vedle dědičnosti genetické něco, co bychom mohli nazvat dědičností „extrabiologickou“, která znamená předávání. Samozřejmě je možnost v genech, ale podmínky pokračujícího stvoření jsou v životě rodinném. Některé zkušenosti dítěte z rodiny se neprojeví a nepřenášejí bezprostředně. Jsou doklady, že někdy jde o přenos přes generaci. Je to někdy tak naznačeno i ve Starém Zákoně: „jejich skutky jdou za nimi“, totiž že se dobré i negativní důsledky projeví přes několik pokolení.

 

Rovnost, ne uniformita

Jiná věc je, že, jak říkají lékaři, první linie styku s narozeným i ještě nenarozeným tvorem poukazuje na specifickou úlohu ženy – matky, s kterou se dítě setkává jako první. Je to velice komplexní a složité. Schopnost citlivého přijetí, vnímavého setkání s dítětem, se někdy nazývá intuitivní rodičovství. Transgenerační spjatost a provázanost a intuitivní rodičovství je komplexní schopnost intuitivním způsobem spolutvořená zkušenostmi té ženy s jejími vlastními rodiči.

V komunistických letech byla rodina místem privátním, do kterého se obtížně pronikalo ideologií, a to byl jeden důvod, proč se zdůrazňovala kolektivní výchova. Z etických důvodů by si nikdo takovýto experiment nenaplánoval, ale tady to bylo. Tomu vděčíme za negativní zkušenosti špatné pro vývoj společnosti, když pod falešným důvodem naplnění ženské role a dosažení ženské velikosti uděláme něco s rodinným prvkem. To nelze dělat beztrestně. Ten pokus činil ženu ne rovnou muži, ale stejnou s mužem. Rovnost v rozdílnosti, jednota v odlišnosti, jednota v doplňování, komplementaritě, poslání, které tvoří velkou harmonii života a také jeho rozmanitost, je tady nahrazena uniformitou.

 

Nejsme anonymní masa

To bylo pro minulou dobu charakteristické, toto záměrné klamání bylo v mnoha rovinách. Mluvilo se o jednotné škole, ale byla to škola uniformní, která všechno „zglajchšaltuje“, nacpe do jednoho konfekčního vzoru. Nevytváří děti originály, ale průměrného transparentně průhledného nenápadného jedince. Je důležité si říci, že jsme zažili na vlastní kůži deformace způsobené komunismem, liberalismem, materialismem, neúctou k člověku, neúctou k individuálním a rodovým odlišnostem a prožíváme to emocionálně zjitřeně. Říci tomu všemu NE nestačí. Trvá pokušení pod jinou barvou upadnout do podobných neporozumění a chyb. Za dobu minulou vznikl ve světě koncept, kterému se říká androgynie. Jsou o tom psychologické knihy autorů, kteří se tak pokoušeli sami vyrovnat ve společnosti s tím, s čím se nedovedou vyrovnat ve svém vlastním životě. Chtějí sobě porozumět prostřednictvím druhých. Chybí-li tam reflexe vlastní zkušenosti, jsou to díla nepodařená. Idea je pak taková, že muži a ženy by měli být vlastně úplně stejní a že to příroda tak nedobře zařídila: nakonec se dopracujeme ke klonování a nevím, čeho ještě se dočkáme. Z jejich pohledu není nic definitivně ztraceno.

 

Dítě není v izolaci

Cesta, která je uniformitou, zestejněním, je cesta do záhuby, protože je to cesta pýchy. Je známo, že schopnost intuitivního rodičovství je dána člověku jako rodu, není dána člověku jako muži nebo ženě. To znamená, že každá schopnost, funkce, možnost, kterou člověk má, např. schopnost řeči, je umožněna tím, že má připravena náležitá centra v mozku, ale nenaučí se mluvit, pokud není ve světě řeči. Jedinečné je to, že dítě je schopno se naučit řeči, což je dáno tím, že ono vlastně po celou dobu těhotenství matčinu řeč slyší. Existují záznamy zachycující zvukový svět dítěte před narozením, je to jako na živé ulici. Dítě nežije v izolaci. V okamžiku narození je díky zkušenosti devíti měsíců předtím senzibilizováno, připraveno reagovat na lidskou řeč citlivě a vnímavě. Jakmile dítě zaslechne lidskou řeč, reaguje vznícením pozornosti a v souvislosti s vývojem v určitém období začne broukat, žvatlat, až začne tvořit slova. Ale bez těch předchozích devíti měsíců tomu tak nebude. To je kontinuita vývoje. Když je dítě po narození chováno v izolaci, oslovení přichází jen zřídka, dochází k nevratným poškozením mozku, řečových center, která mají podobný ráz, jako by někdo poškodil mozek třeba způsobem fyzickým.

 

Biologické rodičovství

Dokonce se shledává, že v mozkových oblastech jsou pod elektronovým mikroskopem zjistitelné nápadnosti a změny, čili moc psychologických podnětů stimulů je obrovská nejenom v psychologickém smyslu, ale jde do podstaty biologických předpokladů lidství. Uvědomujeme si tu, jak dítě uměle vypěstované, uměle vytvořené, je handicapováno od samého začátku podstatným způsobem. Vidíme, že muži v tomto případě není nic platná schopnost intuitivního rodičovství proto, že šanci těsné symbiotické komunikace a soužití s tím dítětem nemá. Není to tak zařízeno. Současný vývoj psychologických výzkumů novorozence se rozvíjí obrovskou rychlostí. V podstatě se dnes přepisují všechny učebnice. Když já jsem se učil před třiceti lety vývojovou psychologii, tak se začínalo až od porodu, s tím, že novorozenec je pasivní tvor, pro nějž je důležité, aby se najedl, aby měl teplo a pokud možno nerušit.

 

Intuitivní rodičovství

To se totálně změnilo. Dnes se ví, že novorozenec, je-li předcházející vývoj takový, jak má být, je aktivní tvor, partner pro komunikaci, který je připravený a dychtivě na ni čeká. Jeho signály je potřeba umět vnímat. To patří k takzvanému intuitivnímu rodičovství. Ukazuje se, že děti mají obrovskou kompetenci a schopnost tento vztah aktivně spoluvytvářet. Svého času se objevil i u nás jakýsi módní trend: porod v lokální anestezii pro zmírnění porodních bolestí. Ale nelze anesteticky znecitlivět matku a mít dítě bdělé a čilé. A pokud se dítě narodí obluzené, nereaguje přirozeně. Probíhá-li od normálního okamžiku přirozený porod bez anestetik, rozbíhá se od prvního okamžiku přirozená komunikace, pro kterou ti dva – matka a dítě – jsou jedinečným způsobem připraveni. Ví se dnes také o tom, že když z nějaké falešné emancipace z druhé strany její místo nahrazuje otec, že je v této situaci jako nerozehraný náhradník.

 

Otec není matka

Nemá smysl, aby chtěl být matkou, bylo by to kontraproduktivní, stejně jako kdyby matka chtěla konkurovat otci a chtěla ho nahradit. Poctivě míněné pokusy o přítomnost otce u porodu jsou v tom, že kolem dítěte se okamžitě vytvářejí soustředné kruhy, ochranné valy zbudované tak, že ten nejslabší a nejzranitelnější je uprostřed, než v něm procitne vlastní JÁ, než se stane sebou samým. Dítě není žádným nárokem, je to dočasná konstelace, která začíná od úplně nerozlišitelné jednoty a směřuje k naprosté nezávislosti, samostatnosti na konci toho vývoje. Rodinné prostředí tvoří vnější ochranný rámec, kde se rodina prolíná a setkává s dalšími základními jednotkami společenství. Dítě tyto vrstvy proniká, přerůstá, vstupuje také do světa okolo sebe. Důležitá je přitom komplementarita, ne identita nebo uniformita úkonů a rolí, rozdělení a spolupráce.

 

Autor: Jaroslav Šturma, Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test