český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V květnu 2017 měla na Nové scéně Národního divadla v Praze premiéru inscenace Křehkosti, tvé jméno je žena v režii Daniela Špinara. Jde o určitou divadelní benefici pětice služebně nejstarších členek souboru tamní Činohry, složenou z rozhovorů, které za celou svou kariéru poskytly tisku.

 

Dramaturgyně Marta Ljubková spolu s režisérem vybrali nejzajímavější odpovědi, poskládali je do kabaretního tvaru a doplnili třemi vstupy ztvárněnými původně Karlem Dobrým, jehož roli převzal David Prachař. Inscenace slaví divácký úspěch a protagonistky, Jana Preissová, Johanna Tesařová, Eva Salzmanová, Iva Janžurová a Taťjana Medvecká, rozesmávají i dojímají diváky během beznadějně vyprodaných repríz už třetí sezonu.

 

 

S posledně jmenovanou se setkáváme v kavárně NONA na Nové scéně Národního divadla po první poprázdninové repríze, abychom se na inscenaci trochu blíže podívali. Vzhledem k datu rozhovoru se jedna otázka rovnou nabízela.

 

Odpočinula jste si během divadelního volna?

Ano. Už se snažím využívat prázdniny k odpočinku, protože naštěstí ještě stále mám v sezoně hodně práce, tak jsem ráda, když si v létě můžu odpočinout.

 

Jak se vám po prázdninách poprvé hrálo?

Říkaly jsme si s kolegyněmi, že přechod z prázdninového režimu do takzvaného „panáčkování“ před lidmi – to je výraz Jiřiny Jiráskové –, je rok od roku horší, ale hrálo se nám docela dobře.

 

Během své kariéry jste měla a máte neustále možnost poznávat a přímo na svém těle zakoušet různé režijní přístupy. V čem je režisér Špinar jiný?

Je to pro mě odlišný pohled na divadlo. Povídali jsme si o tom spolu a na hodně věcí jsem se ho ptala, protože jsem měla pocit, že se neorientuju. Metou naší, starší generace herců a režisérů, vždy bylo, abychom nebyli na jevišti ani trochu takzvaně teatrální, protože se to bralo za pejorativní označení. Chtěli jsme být co nejvíce přirození, autentičtí, což je sice v tak velkém prostoru, jakým je Národní divadlo složité, protože tomu velkému prostoru musíte své hraní přizpůsobit, ale pořád převažovala tendence k jisté realističnosti. No a myslím si, že psychologické a realistické divadlo režiséra Špinara nudí, vyznává naopak teatralitu, vizualitu, tíhne ke grotesce. Sám mi řekl, že si nedovede představit, že by i velké herce nechal pouze stát na jevišti a mluvit. Z mého pohledu stačí méně vnějších efektů, nejdůležitějším hybatelem je pro mě pořád herec, text, situace, ale chápu, že pro dnešní mladou generaci je to asi málo. Vzpomínám si, jak jsem před lety viděla film Moulin Rouge od Baze Luhrmanna a byla jeho opulentností doslova zahlcena ba přesycena. Potkala jsem v tom kině o generaci mladší kolegyni, byla nadšená.

 

„Táňa Medvecká je pro mě mezi herci – a herečkami zvlášť – jednoznačně úkaz. Je především nesmírně skromná, až plachá. Se svým hereckým talentem a zkušeností by si mohla nárokovat mnohé, ale totálně jí chybí sebestřednost – což je vlastně jakousi podmínkou herectví samotného. Je někdy skromná tak, až jí to při práci skrytě zazlívám. Projevuje se to třeba tím, že na jevišti všechny spolehlivě přehraje a pak se za to ještě všem omlouvá. Je taky pěkně ztřeštěná a neuvěřitelně hravá. To na ní miluju! Naprosto tím totiž popírá svůj věk, a i přesto, že o sobě pořád říká, že nikdy nebyla žádná krasavice, já ji považuju za jednu z nejkrásnějších hereček, s jakými jsem kdy pracoval.  Táňa v sobě snoubí tři skutečnosti, které mají jen opravdoví mistři oboru – má talent, tvrdě maká a je nesmírně pokorná.

Když jsem s ní zkoušel na Nové scéně inscenaci Křehkosti, tvé jméno je žena, ve které se setkala se svými úžasnými kolegyněmi z Národního divadla, nebylo to s ní úplně lehké. Text byl totiž mozaikou výstřižků z novinových rozhovorů, které tyto herečky poskytly během čtyřiceti let své kariéry, a Táňa mě pořád přesvědčovala, že její výroky nikdo nemůže brát vážně a že to hlavně nikoho nebude zajímat. Dalo mi docela dost práce, přesvědčit všechny přítomné dámy, s Táňou v čele, že se hluboce mýlí. Diváci těmto hereckým legendám už druhou sezonu oplácí jejich upřímnost a otevřenost na jevišti bouřlivými reakcemi a dlouhotrvajícími potlesky. Takže, Táňo, jsem rád, že jsem se s Tebou mohl v divadle potkat profesně i osobně a doufám, že dáš ještě mnoho rozhovorů, Tvůj život a Tvoje slova jsou totiž opravdu inspirující!“

MgA. Daniel Špinar, umělecký ředitel Činohry Národního divadla v Praze

 

Inscenace je věnovaná pěti služebně nejstarším herečkám Národního divadla, znáte se tedy velmi dlouho. Překvapily jste se něčím při zkoušení?

Vlastně ne. On ani nebyl čas se nějak překvapovat.

 

Jak se vám hraje dramatická postava Medvecká?

Měla jsem s tím opravdu trochu potíže, protože inscenace vznikla z našich rozhovorů, které samozřejmě člověk říká v nějaké situaci. Jde v podstatě o psaný projev a najednou máte samu sebe předvádět na jevišti. A navíc v jevištně atraktivní poloze, protože požadavek režiséra zněl, aby to nebylo vyprávění pod lampou, což chápu. A ještě k tomu si nepřipadám, že bych byla nějaký originální myslitel a zabývat se samou sebou mi není úplně příjemné. Mělo to ale i druhý účinek, že jsem pak rok neposkytla žádný rozhovor, protože jsem měla pocit, že nemám, co nového bych ještě řekla! Přiznám se, že vlastně nemám moc ráda, když na divadle herci hrají herce. Je to vždycky nějaké zploštělé, zjednodušené. Naopak mám ráda, když herec na divadle poslouží svou osobností a hraje jinou postavu.

 

 

A co jste se o sobě z uvedených rozhovorů dozvěděla?

Ukazuje se, jak moc jsou zasazené v konkrétním čase. Když třeba v představení říkám, že při učení role venčím psa, tak to už není pravda, protože ten zmíněný pes dávno není mezi námi! Teď máme psa, který je veliký a děti mě s ním nepouštějí, protože by mě hravě přetáhl.  Ale samozřejmě, že si stojím za tím, co v představení říkám, protože jsem to tak kdysi opravdu řekla a i myslela.

 

Existuje nějaká otázka, kterou jste nikdy nedostala a chtěla ji odpovědět?

Tak takhle jsem o tom nikdy neuvažovala.

 

Eva Salzmanová v inscenaci říká, že být herečkou je diagnóza. Souhlasíte s ní?

Souhlasím. Taky v té inscenaci říkám, že pro herectví musí být nějaká zvláštní dispozice, nějaká posedlost. Zrovna dneska před představením jsem Evě říkala, že tenhle týden začínám svou čtyřicátou třetí sezonu v Národním divadle a že se mi zase zdálo o divadle!  Zdálo se mi o panu Lukavském a Karlu Dobrém a připravovali jsme spolu nějakou inscenaci.

 

Jsou vám tito lidé natolik blízcí, že vstoupili i do snu?

Neřekla bych. Třeba Karla Dobrého kromě inscenací Křehkosti, tvé jméno je žena a Strakonický dudák pracovně neznám. Nikdy jsme spolu na jevišti nevedli dialog. Ale s panem profesorem Lukavským jsem hrála, velmi ho ctila a měla tu čest s ním třeba vystupovat i ve Viole v pořadu Kouzelník Nezval z Nezvalovy poezie. Díky tomu jsme spolu jezdili na zájezdy a měla jsem tak možnost se k němu přiblížit trochu víc. Byl pro mě obrovskou autoritou.

 

Celé představení máte na sobě zvláštní kostým. Vysvětlila vám kostýmní výtvarnice Linda Boraros proč pro vás navrhla zrovna takový?

Ne, myslím, že ne. Přinesla návrhy velmi výrazných a exkluzivních kostýmů.  Paradoxně nás všech pět vyznává spíš civilní styl. V průběhu zkoušek jsem pochopila, že nás chtěl režisér ukázat jako velké divy, takže tomu odpovídají i navržené kostýmy. A protože já jsem v tom představení nejvíc akční, mám na sobě „ředitele cirkusu s bičíkem v ruce“.  Aspoň tak jsem si pro sebe ten kostým pojmenovala.

 

 

Roli Muže převzal po Karlu Dobrém David Prachař. V čem je jeho přístup k roli jiný?

Pojetí té role jasně odráží rozdílné herecké osobnosti obou kolegů. Zatímco Karel Dobrý byl velice dynamický až démonický, Davidu Prachařovi je bližší ironie a jemná nadsázka.

 

Odborná kritika režisérovi a dramaturgyni vytýká, že zásadní texty říká v inscenaci muž. Nemyslíte, že je to právě ten paradox, který vysvětluje i název, protože nejde o žádné romantizující oslavy ženství, ale silně ironický šleh, citát z Hamleta, který si ženy nemohou dát za rámeček, a ženám není dopřán pořádný prostor?

Ze začátku mi bylo velice líto, že stěžejní text, jak já tomu říkám „maso na kosti“, což je monolog staré herečky z Královny duchů, říká náš mužský kolega a nikoli jedna z nás.  Vždyť to o nás je! Ale režisér rozhodl jinak a nám nezbylo než se podřídit. O tom ostatně taky v představení mluvíme, o jisté herecké nesvobodě, se kterou se herec musí umět vyrovnat.

 

Inscenace končí písničkou Sweet Dreams. Je pro vás divadlo sladkým snem?

To bychom si musely vysvětlit, co si pod tímto pojmem představujeme, ale bezesporu je divadlo hodně podstatná věc v mém životě. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že můžu být vděčná osudu, svým rodičům a Pánu Bohu, že celý život dělám práci, která mě opravdu baví a těší, což o sobě nemůže říct úplně každý.

 

Zanedlouho oslavíte životní jubileum, copak si nadělíte za pozornost? Dovolenou nebo nějaký další jazykový kurz?

Nechci to zakřiknout, ale chtěla bych si dát jeden cestovní dárek.  Ale jinak si narozeniny ani moc nepřipomínám.

 

A co pro své příznivce chystáte v letošní sezoně?

Zrovna zítra (začátek září – pozn. red.) začínáme zkoušet Zweigovu Netrpělivost srdce v dramatizaci a režii Daniela Špinara, kde bych měla hrát Kláru a Květinářku. Potom mě čeká Kytice v režii dua SKUTR, což jsou Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka. Jakou roli pro mě přichystali, nevím, obsazení ještě nebylo oznámeno. Bude to naše druhá spolupráce a těším se na ni, i když jsem při prvním společném zkoušení zpočátku vůbec netušila „která bije“. Ale kluci mi předvedli jiný pohled na divadlo.  Holt, změna je život…

 

TAŤJANA MEDVECKÁ (*10. 11. 1953) herectví na pražské Divadelní akademii múzických umění vystudovala v roce 1975 a rovnou se stala i členkou souboru Činohry Národního divadla v Praze, kde působí dodnes. Za své výkony získala četná uznání a ocenění. Mimo jiné je držitelkou dvou cen Thálie. Je vdaná a má dvě dcery.

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Petr Neubert + archiv Národního divadla 

Jen několik kilometrů od česko-polské hranice ve směru od Náchoda leží v kladském příhraničí jedno z nejstarších lázeňských měst nejen v Polsku, ale v celé Evropě – Kudowa Zdrój. Tradice lázeňství tam sahá až do 17. století.

 

V současné době jsou Lázně Chudoba velmi oblíbené a vyhledávané pacienty i turisty ze všech koutů Evropy. Zatímco jedni přijíždějí především za minerálními prameny a přírodní léčbou, druhé láká nádherná okolní příroda, přitažlivost pískovcových Stolových hor s upravovanými turistickými a cyklistickým stezkami nebo možnosti bohatého kulturního vyžití či moderního sportovního zázemí přímo ve městě i jeho blízkém okolí. Našinec přitom jen těžko chápe, proč na české straně, v Bělovsi, léčivé prameny neléčí a lázně, jež by letos mohly oslavit dvě stě let vzniku, dávno nefungují.

 

Lázeňské budovy – chlouba dolního Slezska

Srdcem polských lázní a místem s největší koncentrací lázeňských budov je park rozkládající se na úpatí kopce zvaného Góra Parkowa. Stojí zde pavilon s minerálními léčivými prameny z roku 1853, nejkrásnější a největší lázeňská stavba tohoto typu v Dolním Slezsku. Má tvar polokruhové rotundy s velkými obloukovitými okny a je do ní přivedena léčivá voda ze tří pramenů, jejichž léčivé účinky jsou známy od roku 1580. Původním místem k pití léčivé vody byl ale altán na konci kryté promenády.

Interiér zdobí obrovské palmy a obrazy Arpada von Molnara, známého profesora z vídeňské akademie výtvarných umění, které pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Po pitné kúře a léčivých procedurách klienti v klidu posedí ve stylové kavárně Sisi, popřípadě se zaposlouchají do hudby při jednom z četných koncertů v zadním traktu budovy.

Přímo naproti tomuto pavilonu se nachází sanatorium Zameczek s lomenou střechou, charakteristickým prvkem původních dolnoslezských staveb, dokončený v roce 1722. Zaslouženou pozornost poutá i sanatorium Polonia z roku 1905 ve východní části, v němž je mimo jiné umístěno divadlo. Lázeňské objekty jsou ale rozesety po celém městě.

K pitné hale přiléhá park, jehož chloubu tvoří několikasetleté okrasné stromy, smrky černé a jedle kalifornské. Na opačné straně promenády má park podobu ozdobné zahrady. Procházkou hlavní alejí se dostaneme do jeho lesnatější části, v níž najdeme dvě řady pyramidálních dubů.

 

Léčivé prameny i klima

Vraťme se však zpět k lázním a tomu, za čím sem přijíždějí pacienti. Vedle minerálních pramenů a moderní lázeňské péče je to také podhorské klima, jehož stimulující účinek se projevuje v zimě silněji než v létě. Město leží v široké kotlině, která se otvírá směrem k jihu, a před severními nebo východními větry jej chrání horský masiv. To vše dohromady vytváří příznivé přírodní podmínky zaručující stálost teplot vzduchu – v letních měsících je zde teplota nižší než v nížinách, ale v květnu a září naopak vyšší.

Takové klima má velmi příznivý vliv na lidský organismus, svědčí krevnímu oběhu, dýchání, trávení i nervovému systému. Díky těmto skutečnostem zde trvá lázeňská sezona po celý rok. 

Až si projdeme centrum lázní, vydáme se za poznáním celého města. Celkem nedaleko, v blízkosti místního aquacentra, najdeme třeba Alej štěstí, která byla založena v roce 2006 jako výraz ocenění záslužné činnosti pro Lázně Chudoba. Tvoří ji okrasné kužele dubů letních a svůj strom, který si i zasadily, v ní získávají osobnosti kultury, sportu a společenského života.

Jeden den však k poznání všech místních zajímavostí určitě nestačí. Do neustále se rozvíjejícího lázeňského střediska se jistě brzy vrátíme, protože návštěvníci se tu cítí dobře v kterémkoli ročním období.

 

Kousek Japonska v polském příhraničí

Po pobytu v pulsujícím městě se vydáme obdivovat klidem oplývající kout, jenž vznikl stranou civilizace ve zhruba tři kilometry vzdálené lokalitě. Na své si tentokrát přijdou milovníci květin, zeleně a vody.

Řeč je o japonské zahradě ukryté mezi kopci ve vesnici Jarkow. Pro nás je k dosažení jednak z Náchoda, ale také z Olešnice v Orlických horách po silnici vedoucí na Lewin Kłodzki a poté Kudowu Zdrój. Informační tabulky směřují turisty na odbočku z hlavní silnice a pak po úzké, dva kilometry dlouhé cestě na parkoviště zbudované pro hosty tohoto malého ráje na Zemi. 

Japonskou zahradu (ogród japonski), která byla v době otevření veřejnosti jednou ze dvou v celém Polsku, vlastníma rukama stvořil Edward Majcher s manželkou Lucynou. S pracemi začali v roce 1980 a během dalších let museli postupně upravit terén, navozit velké množství kamenů, vybudovat jezírka, kaskády, vysadit desítky dřevin i květin.

Na pozemku o rozloze tisíc metrů čtverečních dokázali vytvořit pozoruhodnou zahradu, která svým stylem naplňuje smysl japonských zahrad a vyjadřuje značný kus krajiny na poměrně malém prostoru. Během chůze po kamenných a štěrkových cestách jednotlivých zákoutí lze objevit nečekané scenerie. Nechybí samozřejmě ani důležitá součást, tedy voda, nejen „stojatá“ v jezírku, nýbrž i tekoucí v potůčku, rozvětvujícím se do několika větších či menších malých jezer.

Zahrada je samozřejmě nejkrásnější v květnu a červnu, kdy kvete množství rostlin, zejména rododendronů a azalek. To dřeviny – od mnoha druhů jehličnanů až po typické barevné javory a další listnáče – se díky odborné péči těch, kdo je zde vysadili, ukazují v nebývalé kráse od jara až do podzimu.  

Zpřístupnit své „japonské království“ veřejnosti se majitelé rozhodli v roce 2003. Od té doby se dělí s návštěvníky o krásu, kterou vybudovali a nepřetržitě ji dotvářejí. Zahrada je přístupná denně od května do září v době od 10 do 21 hodin. Vstupné je téměř symbolické a lze je uhradit v českých korunách.

 

Věčný papír z Dušníků

V duchu hesla „do třetice všeho dobrého“ se po odpočinku v krásné přírodě vydáme dál do vnitrozemí, konkrétně do lázeňského města Duszniki, které proslavil spolu Fryderykem Chopinem a léčivými prameny také ručně vyráběný papír.  

Papírenský mlýn tu vznikl pravděpodobně v polovině 16. století, existující záznamy uvádějí, že Ambrosin Tepper prodal mlýn Nicolausu Kretschmerovi. Ten papírnu zmodernizoval a v roce 1652 zahájil výrobu. Po ničivé povodni v roce 1591 z ní bohužel zůstaly pouze kamenné zdi.

Obnovu po velké vodě a modernizaci provedl jeho syn Řehoř do roku 1605. Z té doby pochází vstupní pavilon s mostem přes řeku, vylepšená výrobní technologie s vodou proudící přímo z horského zdroje, dále nové metody, které vyrobenému papíru dodávaly odolnost vůči vlhku, bakteriím, hmyzu a zajišťovaly jeho dlouhodobou životnost. Díky tomu byl v 17. století papír z Duszniků nazýván „věčným papírem“ a Kretschmer získal šlechtický titul od rakouského císaře Rudolfa II., jemuž tehdy Slezsko patřilo.

Roky ubíhaly a vlastníci se měnili. V roce 1709 odprodali von Kretschmerovi mlýn rodině Hellerů, kteří po třiceti letech znovu vylepšili technologii, když zavedli tzv. „holandr“ na míchání směsi. O tehdejší prosperitě papírny svědčí dědičný titul „Královského dvorního papírníka“, udělený pruským králem v roce 1750.

Přišla však i doba úpadku. Během napoleonských válek (1815) koupil upadající papírnu v dražbě Viehr (Wiehr). V polovině tohoto století se pak k výrobě papíru začala využívat místo lněných hadrů tzv. dřevovina, tedy mechanicky zpracované dříví. Malé série ale nestačily rostoucí poptávce, a tak chtěl poslední člen rodiny Wiehrů v roce 1938 starou papírnu zlikvidovat a vybudovat místo ní moderní závod.

Proti tomu se ovšem postavili správci památek. Úsilí o vytvoření regionálního muzea přerušené druhou světovou válkou se podařilo obnovit až v roce 1960. Výsledkem se stalo zrestaurování zničené papírny a postupné budování Muzea papírenství.

 

Hojně navštěvované muzeum 

Díky spolupráci jednotlivců a odborných institucí bylo muzeum otevřeno 26. července 1968. Postupně došlo i ke zprovoznění ukázkové poslední fáze ruční výroby papíru, jež si mohou zájemci vyzkoušet.

Oku lahodící a vzhledná budova papírny se skládá ze dvou částí. První zděná z roku 1605 plnila původně funkci obytnou a výrobní. Ve vstupní hale uvidí návštěvník originály portrétů původních majitelů papírny, pak se seznámí s historií výroby papíru, který vynalezli ve 3. tisíciletí před Kristem v Číně, a do Evropy se dostal díky Arabům. Ve vyšších patrech se nachází dílna, kde se dodnes vyrábí papír ručním způsobem. Vyšší dřevěná budova přistavěná v 18. století sloužila v době vzniku jako sušárna.

Vnitřní expozici s množstvím historických unikátů navíc doplňuje přístřešek na jižním okraji nádvoří. Na upravené ploše nádvoří se nacházejí obnovené staré stroje a nářadí, související s výrobou papíru, další exponáty vkusně doplňují přilehlý parčík.

A jak lze bezpečně poznat papír z Dušníků? Podle vodoznaku na každém listu, který už více než čtyři sta let vyobrazuje svatého Petra s klíčem v ruce.

V současnosti je objekt papírny ve světě známým specializovaným muzejním střediskem (v roce 1992 získal status samostatné kulturní instituce) s puncem evropsky významné historické památky. O značném zájmu veřejnosti nejlépe svědčí vysoká návštěvnost.

 

Text a foto: Dana Ehlová

Chřipka je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění, vyskytující se sezonně. Neprojevuje se pouze v oblasti dýchacích cest, postihuje celý organismus. Často ji doprovází velmi závažné komplikace. Jako jediná respirační infekce se šíří rychle napříč všemi věkovými kategoriemi a státy. Může být nebezpečná i pro zdravé mladé lidi a jedinou účinnou prevencí je očkování.  

 

Veřejnost často mylně zaměňuje chřipku s virovou infekcí horních cest dýchacích, kterou lze za tři dny vyležet. „V naší zemi je tato představa zakořeněná a nebezpečí chřipky se tak u populace zlehčuje. To je velká chyba, její příznaky jsou nezaměnitelné,“ říká MUDr. Martina Spaziererová, praktická lékařka pro děti a dorost z EUC Kliniky Kladno.

 

Začíná vždycky stejně

Nemoc začíná náhle a prudce celkovými projevy – zimnicí, vysokou horečkou, bolestmi kloubů, hlavy, celého těla a zvracením. Potíže jsou tak výrazné, že mnoho lidí může i zkolabovat. „Kašel se dostaví mnohem později, nemusí se však vyskytnout vůbec. Rýma pro chřipku vůbec není typická,“ vysvětluje lékařka.  

Možnosti léčby jsou spíše podpůrné a ne příliš účinné. Optimální je tedy vhodná prevence. „Máme dvě možnosti, a sice opatření směřující k omezení šíření viru, především správná hygiena, omezení kontaktů s jinými lidmi, druhou možností je sezonní chřipková vakcinace. Očkování je jedinou spolehlivou ochranou, která zároveň brání šíření nemoci,“ dodává odbornice.

 

Účinná prevence

Od roku 2017 je dostupná nová vakcína, která je účinná proti čtyřem kmenům chřipkového viru. Představuje tedy lepší ochranu než dřívější tříkmenová vakcína a doporučuje ji Světová zdravotnická organizace.

Nejvhodnější čas na očkování je před začátkem chřipkové sezony, aby se stihly vytvořit protilátky – tedy na podzim. „U nás je chřipková epidemie od ledna do března s vrcholem v únoru. Ideální doba vakcinace je tedy v období od října do listopadu. Pokud i přes očkování dojde k onemocnění, je průběh vždy mírnější a bez komplikací. Nová čtyřvalentní vakcína není drahá, cena se pohybuje v rozmezí dvě stě až dvě stě padesát korun, starším a rizikovým lidem na ni navíc přispívá pojišťovna,“ uzavírá MUDr. Spaziererová. Potřebné informace nalezneme na tomto webu

 

Východním pohledem

Tradiční čínskou medicínu využívá v posledních letech stále více lidí. MUDr. Rodion Schwarz, praktický lékař z ordinace ve Velkých Přílepech, má pro pacienty rady, jak na chřipku a nachlazení vyzrát. „Základem je vyvážená strava, dostatek tepla a odpočinku,“ říká. Přidává desatero, které bychom měli zařadit do svého života:

 

1. Zaměřit se na povrch těla, nejen na teplé oblečení, ale i na péči zevnitř. V chladných měsících je tělo náchylnější k onemocněním. Energie se ukládá k spánku a regeneruje se. Proto je třeba ji dostat na povrch a cíleně vyvolávat energetické brnění. Vhodné je prohřát nohy v lavoru s horkou vodou a oblast ledvin prohřát suchým teplem (opřít se o topení či vyhřátá kamna nebo přiložit plátěný pytlík s ohřátou solí).

 

2. Vařit zázvor. Číňané vypozorovali, že vařený zázvor má lepší léčivé účinky než syrový. Sice se zničí veškeré vitaminy, nikoli léčebné účinky. Ideální je zázvorová voda ze sedmi plátků. Bez medu a citronu!

 

3. Při nemoci zapomeňme na citron! Kyselost citronu energii, kterou chceme dostat na povrch, naopak vtahuje dovnitř. Proto po odeznění hlavních příznaků nemoci třeba kašleme. Podle Číňanů je to jen nezvládnutá léčba nemoci.

 

4. Dopřejme si teplé snídaně. Více než na nadměrný vitaminový doping bychom se v zimě měli zaměřit na vytváření vnitřního tepla. Základem jsou teplé snídaně v podobě vývarů a kaší, během dne pak lehce kořeněná jídla.

 

5. Nezapomínejme na skořici. Že skořice zahřívá, je známá věc. Opravdové imunostimulační účinky nemá ovšem kůra, která se běžně prodává, ale větvičky. Dají se koupit ve formě čaje nebo tablet.

 

6. Čerstvé ovoce a zeleninu jezme v zimě jen výjimečně. Čerstvé plody ochlazují organismus a to je přesně to, co nepotřebujeme. Způsobují, že se cévy dostatečně neprokrvují a tím nedávají průchod imunitě, když potřebuje vyrazit do boje.

 

7. Nepotlačujme pocení. Když se tělo potí, znamená to, že se uzdravuje. Vytlačuje energii zanesenou škodlivinami (bakteriemi či viry) na povrch kůže, tedy z těla ven. Pocení nám ale často není příjemné. Potlačíme-li tento proces, koledujeme si o nepříjemné následky v podobě vleklých rým či bronchitid.

 

8. Chraňme si celé tělo a nezapomínejte na ruce! Zatímco v létě do nás, podle Číňanů, vnikají bakterie a viry přes nos a ústa, v zimě je to kůže. Stačí tedy málo ponožek nebo vycházka v mrazu bez rukavic a nemoc na sebe nenechá dlouho čekat.

 

9. Zchlaďme svou mysl. V chřipkovém období bychom si měli dát pozor na emoční vypětí, které přehřívá náš systém. Když do takového „terénu“ vnikne chlad, nemoc nastupuje i při sebemenším impulzu mnohem silněji.

 

10. Moc nepracujme. Dovolme si víc odpočinku. Na podzim se i příroda připravuje k spánku a my bychom měli v aktivitách polevit. To se těžko vysvětluje zaměstnavateli, pokud to ale situace aspoň trochu dovolí, měli bychom náročné povinnosti odsunout na jaro.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv

Věnuje se hudbě, malování, psaní, je jedním z našich nejznámějších autorů soudobé duchovní hudby. V roce 2000 se omylem napil louhu a déle než rok bojoval v nemocnici s následky svého úrazu. Do života ho vrátil především profesor Pavel Pafko a lékařka Věra Dolejšová, která mu dodnes s jeho potížemi obětavě pomáhá. Vrátil se k umění, rozšířil je o nová, duchovně velmi silná témata.

 

 

Rodná Olomouc mu splnila životní přání. Jeho symfonické oratorium Pašije zde zaznělo v provedení Moravské filharmonie a Akademického sboru Žerotín, Libuše Švormové, Martiny Kociánové, Dity Hořínkové a Andreje Beneše. Oratorium Mistr Jan Hus, jehož je autorem i hlavním interpretem, slyšelo na Staroměstském náměstí u příležitosti 600. výročí upálení Jana Husa patnáct tisíc posluchačů. Za scénickou podobu tohoto díla získal Richard Pachman Cenu Dagmar a Václava Havlových a v roce 2014 obdržel Cenu Města Olomouce za přínos pro kulturu.

 

Jaké bylo vaše první setkání s hudbou?

Tatínek mi hrál na klavír, už když jsem byl v povijanu. Ve čtyřech letech jsem se švihadlem místo mikrofonu zpíval hity Václava Neckáře, kterého mám dodnes velmi rád. Od šesti jsem chodil do hudebky, kde se mi moc líbilo. Jako dítěti mi ke spokojenosti stačily pastelky a piano, a to vlastně přetrvalo dodnes.

 

Kam jste zamířil po základní škole?

Miloval jsem skupinu ABBA, a abych rozuměl jejich textům, začal jsem se učit anglicky. Jazyky mě bavily a také jsem si přál cestovat, což v době mého mládí nebylo jednoduché. Proto jsem se přihlásil na gymnázium a poté na Vysokou školu ekonomickou, obor cestovní ruch. Chtěl jsem mít vzdělání i jako „pojistku“, kdyby mě umění neuživilo. Po dokončení vysoké školy jsem zahájil studia na Konzervatoři Jaroslava Ježka, obor kompozice a skladba, a začal vydávat svá první alba.

 

Říká se vám „český Vangelis“, jste s tou přezdívkou spokojený?

Jako jeden z prvních u nás jsem skládal relaxační hudbu a líbila se mi spolupráce se sbory. Klávesy, smyčce a sbor – to stylově Vangelise připomíná. Přirovnání k němu je pro mě ctí, lepší přezdívku mi nemohli novináři vymyslet. Je to úžasný muzikant. Za více než dvě desítky let mé tvorby jsem se ale posunul, hodně zpívám, píšu duchovní skladby, věnuji se obrazům. Trochu jsem se mu vzdálil, ale jeho hudbu mám stále velmi rád.

 

 

Vzpomenete si na své první vystoupení pro veřejnost? Měl jste strach?

Zajímavé je, že to nebyl zpěv, ale tanec. Mistr v tanečních mě přemluvil, abych to zkusil v tanečním klubu. Spojení hudby a pohybu mě zaujalo a až do svých třiadvaceti jsem se věnoval závodnímu tanci. S mou taneční partnerkou jsme si připravili diskotance, které jsme předvedli na festivalu v Ústí nad Labem a stali se mistry Československa. Naše generace nebyla vychovávána k sebevědomí, mě tahle zkušenost naučila beze studu chodit před obecenstvo. Strach jsem neměl, spíše takovou trému, která posiluje.

 

Věnujete se duchovní hudbě. Proč?

Po roce a půl v nemocnicích, kdy nebylo jisté vůbec nic, jsem se vrátil k životu. Nejen ke konzumaci potravin, což bylo velké vítězství, ale i ke svému publiku, které mi zůstalo věrné. Chtěl jsem poděkovat Pánu Bohu svou hudbou. Vybíral jsem témata jako ukřižování Ježíše, život Jana Husa. Vím, že jsou to příběhy mnohokrát zpracované, měl jsem však vnitřní potřebu se také vyjádřit, dovedl mě k tomu osud.

 

První muzikál Babička vám přivedl do cesty ženu, která vás významně povzbudila k napsání Oratoria Jan Hus. Co k tomu prozradíte?

Náhody neexistují. Před dokončením muzikálu dávali v televizi pořad Potomci slavných a já uviděl prapravnučku Boženy Němcové Michaelu Procházkovou, farářku Církve československé husitské. Zavolal jsem jí, přišla na premiéru. Byla jednou z těch, v jejichž hlavách vznikla myšlenka na Oratorium Jan Hus. Když člověk s pokorou přijme nějakou životní zkoušku, dostane „jako dárek“ nádherná setkání, která ho obohatí. Tohle bylo jedno z nich.

 

Jaké profesní zkušenosti vám Oratorium přineslo?

Přečetl jsem o Husovi patnáct knih a uvědomil si, že neznám člověka, který by ho měl raději než já. Proto jsem se rozhodl převzít hlavní roli, přestože nejsem herec. Pojal jsem ho po svém a publikum to přijalo. Druhou mou velkou zkušeností byly pořady, které jsme díky projektu zpracovali pro základní a střední školy. Jsou kombinací besedy, přednášky, koncertu a autorského čtení. V každé škole se našly děti s velkými znalostmi, zájmem, které téma oslovilo. Byla to pro mě velká radost.

 

Čím se vám Jan Hus „vryl do duše“?

Jako většina lidí jsem ho znal díky filmu se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli a díky jeho citátu o pravdě. Nic dalšího jsem o něm nevěděl, ale vždy ho vnímal jako národního hrdinu! Četl jsem jeho kázání a životopisy, obzory mi ale nejvíc rozšířila stará kniha Sto dopisů Jana Husi. Představte si takovou drobnost – noc před upálením se dopisem loučí s přáteli a jednomu ze svých studentů odkazuje svou suknici. Ale protože věděl, že student nemá rád šedou barvu, vzkázal mu, ať ji někomu věnuje. Na to myslel pár hodin před smrtí! Musel to být neskutečně hodný a empatický člověk.

 

 

Lišil se nějak váš profesní život před úrazem a po něm, nastala změna?

Velká. Po studiu jsem se živil jako recepční v hotelu a hudba byla mým koníčkem, finančně velmi náročným. Bylo třeba zaplatit nástroje, vydání CD, propagaci koncertu. Bál jsem se, že by mě umění neuživilo. Strach je to nejhorší, co vás může potkat, nesmírně člověka svazuje. Vrátil jsem se do života a přestal se bát. Uvědomil jsem si, že není na co čekat. S myšlenkou, že má hudba a mé malování možná někoho osloví, jsem šel „s kůží na trh“.

 

Co vám pomáhalo v největších bolestech?

Jsem životní optimista, a toho jsem se držel, i když mi bylo nejhůř. Věřil jsem, že to zvládnu. Krátce před úrazem jsem byl s maminkou u moře, měl jsem fotku, na které obědváme v restauraci. Po úrazu ležela na nočním stolku a já věřil, že se zase jednou dokážu najíst. Rád používám rčení, že zdravý člověk má spoustu přání, nemocný jen jedno – uzdravit se.

 

Jsou místa, na která v souvislosti s vaším koncertováním nezapomenete?

Téměř na každém svém koncertě zpívám česky Husovu píseň Neodvolám. Jsem patriot. Bývám příjemně překvapen, jak třeba v Belgii, Holandsku, Rusku Husa znají a jak si ho váží. Nezapomenutelným zážitkem pro mne bylo zpívat v Naardenu nad Komenského hrobem. Především v Praze a Olomouci jsem vystupoval v mnoha kostelech a všechna ta nádherná místa provází můj vděk, že jsem směl vystoupit a hrát. Více než stovku nádherných koncertů s velmi silnou atmosférou jsem odehrál na Křižíkově fontáně. Spojení hudby, vody a světelných efektů bylo úžasné.

 

Po svém uzdravení jste začal malovat obrazy a psát knihy, ta první vyšla v roce 2004…

Jmenovala se Jak chutná bolest. Původně byla myšlena jako pomoc lidem, kteří se dostanou do podobné situace jako já, abych je povzbudil. Text jsem zamýšlel nechat pro potřeby nemocnice, ale shodou okolností a setkání v pravý čas vyšla kniha asi měsíc po dopsání. Jejím ústředním motem je citát: „Co tě nezabije, to tě posílí“. Ohlasy čtenářů byly nádherné, inspiroval jsem mnohé z nich ke zvládání problémů, najednou se jim v porovnání s mým úrazem zdály malicherné.

 

A vaše zatím poslední kniha?

Je sedmá a má název Jak chutná Mozart. Otevírám v ní určitá duchovní témata, myšlenky, které upřímně a z vnitřní potřeby předkládám čtenářům. Je to životní filozofie člověka, který je šťastný, že tu je, a je vděčný za každodenní maličkosti.

 

Kterou barvou nejraději malujete?

Většinou nechybí oranžová a žlutá, barvy, které přinášejí naději i energii. Na jednom z mých CD jsem se pokusil barvy vyjádřit hudbou. Osud mi poslal do cesty houslového virtuosa Jaroslava Svěceného. Jsme přátelé, on je inspirativní, silná osobnost, která mě i mou hudbu obohacuje. Mám štěstí na lidi, s nimiž mě těší pobývat. Patří k nim i belgický klavírista Francois Glorieaux, s nímž jsem absolvoval turné po Belgii, nebo třeba herečka a zpěvačka Dita Hořínková.

 

 

Román Tylda o vaší babičce jste napsal spolu s tatínkem. Čím byla výjimečná?

Svým životním optimismem, který jsem možná po ní zdědil. Dlouho jsem netušil, čím musela projít, u nás doma se o koncentračních táborech a holocaustu vůbec nemluvilo. Jen díky slohovému úkolu jsem se babičky jednou zeptal na válku. Přede mnou se začal odkrývat přetěžký osud, spojený s deportací do Terezína i s neskutečným strachem o dvouletého syna, mého tátu, schovaného téměř rok ve sklepě u dobrých lidí. S tátou jsme při psaní vyplakali mnoho slz, mám dojem, že naše společné sepisování babiččina osudu a obtížné pátrání po faktech z jejího života mu zčásti pomohlo sejmout ze sebe traumata, která si nesl po celý život.

 

Přestože jste spíše útlé postavy, provázejí vás životem bordeauxské dogy. Proč právě tihle psi?

Mají nádherné oči, vidíte jim přímo do duše. Jsou to klidní, hodní psi, téměř neštěkají. Jsou velmi spjati s rodinou, své lidi nade vše milují. Inspirují mě třeba i tím, jak žijí v souladu s přírodou, nedokáží člověka podrazit. Sdílí se mnou mé smutky i radosti, mají vlastnosti, které bychom jim mohli závidět.

 

 

Co byste vzkázal těm, kteří jsou smutní nebo nešťastní?

Na světě je krásně, někdy to ale nevnímáme. Když se cítíme hodně špatně a nedokážeme si pomoci, stačí vyjít ven. Každý máme kolem sebe někoho, kdo nás má rád, kdo nás vyslechne, s kým se můžeme o svou bolest podělit. Na nás samotných záleží, jestli se nám podaří najít štěstí, které třeba v určité chvíli nevidíme.

 

Richard Pachman se narodil v roce 1966 v Olomouci. Je význačným autorem duchovní a relaxační hudby, k jeho nejvýraznějším skladbám patří Pašije a Oratorium Mistr Jan Hus. S velkým ohlasem koncertuje doma i v zahraničí, vydal na tři desítky hudebních alb, své obrazy vystavuje v galeriích, na hradech a zámcích. Knihy se společným mottem o životní odvaze začal psát po uzdravení z vážného úrazu, kdy dlouho bojoval o život. Na svém kontě jich má zatím sedm.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Richarda Pachmana 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test