český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

K důchodu se často upírají myšlenky mnohých z nás již několik let před jeho nástupem. Ať už nahlížíme na odchod ze zaměstnání se strachem či nedočkavostí, v každém případě bývá tato životní změna spojená s velkým očekáváním, které zůstane často bohužel nenaplněno. Je možné zklamáním předejít a připravit se? Možná nám pomohou zkušenosti ostatních.

 

 

Odchod do důchodu je spolu s prvním nástupem do zaměstnání či svatbou jedním z největších přelomových období života. Zejména v prvním roce můžeme mít problémy zvyknout si na klidnější režim. Méně peněz, ztráta každodenních rituálů, dojem, že jsme nepotřební, nuda… To jsou pocity, které první rok po skončení zaměstnání trápí mnoho lidí.

 

Dagmar chtěla s mužem cestovat

„Už víš, co budeš v důchodu dělat?“ slýcháme od přátel či kolegů. Málokdo dnes předpokládá, že budeme jen krmit v parku holuby a občas pohlídáme vnuky. S tím, jak se lepší zdravotní stav lidí, rostou i očekávání toho, čím volné dny vyplnit a jaké sny si splnit. Dagmar se na důchod těšila: „S manželem jsme vždy rádi cestovali, ale nezbýval nám čas. Nemohli jsme se dočkat, až budeme moci odjet na dovolenou i několikrát za rok. V roce mého odchodu ze zaměstnání však můj manžel vážně onemocněl a do dvou let zemřel. Když se na tu dobu dívám zpětně, vidím se jen, jak ležím celé dny v posteli se zataženými žaluziemi a nevím, čím své dny vyplnit. Bylo to jedno z nejhorších období mého života. Dům, ve kterém jsem celý život bydlela, mi najednou přišel studený a prázdný. Jednoho dne jsem si ale řekla dost. Dům se mi podařilo výhodně prodat a odstěhovat se do malého, ale pohodlného bytu ve městě. Užívám si divadla, přátel a koncertů a po několika letech jsem se dala znovu dohromady s mojí láskou ze studentských let.“

 

Pro Alenu byl důchod sprosté slovo

Dle zkušeností jednotlivých seniorů je důležité uvědomit si, že se dnem odchodu do penze nic nezmění na naší povaze a potřebách. Měli bychom si vyjasnit, co je pro nás důležité a podle toho si zorganizovat dny. Někteří lidé, jako například Alena, jsou velmi činorodí a práce je pro ně životním smyslem. Tací upřednostňují aktivní dovolenou před wellness pobyty a na víkend mají vždy plány.

Pro Alenu bylo slovo důchod skoro něco jako sprosté slovo: „Do důchodu se mi nechtělo. Několik let jsem v práci přesluhovala, ale kolegové i vedení mi dávali najevo, že už se těší na mladou krev. Já si však stará nepřipadala. První rok jsem byla jako tělo bez duše. Cítila jsem se nevyužitá, zapisovala se do různých kurzů, ale nic mě nebavilo.  Až jednou dcera navrhla, proč si konečně nepostavit ten dům, po kterém jsme s manželem tak dlouho toužili. Ten se už také myšlenkově na důchod připravoval a nápadu se okamžitě chytil. Dnes si společně užíváme zahrádky a práce kolem domu. V paneláku u televize bychom se trápili.“

Alena zjistila, že potřebuje nějaký větší projekt, který by ji zaměstnal a dal smysl jejím dnům. Jestliže jsme při síle a činorodé povahy, je dobré využít času, který nám byl dán.

 

Miloš si užívá, že nikam nemusí

V případě, že v práci jen střiháme metr mezi dovolenými a rádi jen tak lenošíme či se necháme inspirovat momentální náladou, pak si pravděpodobně první rok v penzi užijeme. Miloš vstával čtyřicet let vždy ve 4:15 do práce. V důchodu už je téměř deset let a stále se budí ráno ve čtyři a nemůže usnout. „Nic si z toho nedělám. Naopak. Dlouho jsem si užíval, že nikam nemusím, jsem svým vlastním pánem. Hodně jsem četl, zatopil v kamnech, připravil ženě snídani. Když nemůžu v noci spát, tak píšu. Začal jsem si vymýšlet pohádky pro děti. Dokonce teď v místním kulturním domě zkoušíme i divadlo. Mám tolik času.“

 

Květa se nechtěla vzdát svých zvířat

Další určujícím faktorem jsou naše finanční možnosti. Vystačíme s měsíční penzí, nebo se raději poohlédneme po nějakém přivýdělku? Prodáme majetek, abychom měli vždy „něco za rukou“ nebo máme něco našetřeno? Nedělá nám potíže se uskromnit, hlavně, abychom měli klid? Každý by měl s dostatečným předstihem zvážit individuální potřeby a finanční možnosti.

Palčivou otázkou seniorů bývá také nutnost stěhování do levnějšího, menšího či bezbariérového bytu. Většina jen nerada na stáří opouští místo, kde zapustila kořeny. Ať už hraje roli „pouhá“ nostalgie nebo blízkost rodiny, či zájmy, rozhodování je vždy těžké. Květa byla od mládí velkou chovatelkou zvířat a ani stáří si bez koček, psů a slepic nedokázala představit. „Mě tady z toho baráku nikdo nedostane. Dcera do mě jeden čas pořád hučela, ať se přestěhuju někam k nim do menšího, že všechno prodáme, že prý na to sama brzy nestačím. Všechno ale dopadlo jinak. Dcera se mezitím rozvedla a nakonec se přestěhovala i s dětmi ke mně do patra. Dole jsme nechali přidělat ještě jednu koupelnu, na tom trvala, až jednou nebudu moct do schodů. Jsem ráda, že tu nejsem sama.“

Některé události plánovat nelze, přípravu na důchod bychom ale podceňovat neměli. Podle zkušeností ostatních seniorů je důležité stát si za svým a plánovat roky odpočinku dle své povahy, zájmů a finančních možností.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: brunoagguire a evikalemi on Unsplash

Judaismus je náboženstvím asi patnácti milionů vyznavačů. Většina z nich dnes žije buď v Izraeli, nebo ve Spojených státech, ale významné stopy židovských dějin najdeme všude po Evropě, kde byli židé i Židé dlouho předmětem pronásledování až po tragické události holokaustu během 2. světové války. Nahlédněme za oponu náboženství, které bytostně patří i k našim dějinám a kultuře.

 

Judaismus je původně náboženstvím židovského národa. Úzké propojení víry a národnosti hrálo roli v daleké minulosti, i v době nedávné. Odráží se v české gramatice – pokud hovoříme o příslušníkovi židovského národa, musíme psát Žid s velkým písmenem, pokud hovoříme o vyznavači židovského náboženství, píšeme žid s písmenem malým. Z národa jednoho blízkovýchodního kmene se za staletí stalo jedno z nejvýznamnějších světových náboženství, i když početně nikdy příliš nerostlo, protože se aktivně nepokouší získávat nežidovské konvertity.

 

 

Písmo a komentáře

Židé sdílí s křesťany velkou část Bible, tedy její hebrejskou část, kterou křesťané nazývají Starým zákonem. Původně část židů, zejména ti řecky hovořící, kteří měli své centrum v Alexandrii, uznávala i dodatky k Tóře, prorokům a spisům, které nebyly sepsány hebrejsky. Později, během prvních staletí našeho letopočtu, ale tyto spisy byly z kánonu vyřazeny a ve Starém zákoně si je ponechali pouze křesťané. Dnes se těmto spisům říká „deuterokanonické knihy“ a zjednodušeně řečeno za kanonické je pokládají katolíci a pravoslavní a protestanté většinou ne, stejně jako židé.

Kromě Bible – nebo Tanachu, jak zní židovský termín pro hebrejskou Bibli – patří mezi náboženské texty i další položky. Těmi nejzákladnějšími jsou rabínské komentáře k příkazům a zákazům, které Tanach obsahuje, tedy jakási rekapitulace židovského náboženského práva. První takovou velkou rekapitulací byla Mišna, sepsaná zřejmě na začátku 3. století v hebrejštině. Možná ještě známější než Mišna je Talmud, který Mišnu obsahuje a k ní připojuje velice obsáhlé komentáře pozdějších rabínů sepsané v aramejštině. Talmud je dodnes naprostým základem náboženského studia judaismu.

 

Památka Chrámu

Starověký judaismus považoval za své centrum jeruzalémský chrám. Ten byl ale v roce 70 po Kr. zbořen římským vojskem a nebyl nikdy obnoven. Židovské náboženství se tak v 1. století muselo přeorientovat z poutních slavnostní a přinášení obětí v Chrámu na bohoslužebný život v synagogách a na studium Písma a rabínských komentářů. Přesto je památka Chrámu dodnes živá. Na jeho původním místě v Jeruzalémě dnes stojí dvě významné mešity, proto je jeho obnovení nepravděpodobné, ale židé přicházejí alespoň k jedné z opěrných zdí někdejšího chrámového dvora a modlí se zde. To je ona slavná „zeď nářků“, které se v židovském prostředí říká termínem Západní zeď.

 

 

Základy víry

Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tedy uctívá jediného Boha. Boží Jméno je jednou z nejposvátnějších věcí. Nakládání s ním vyžaduje zvláštní úctu a obezřetnost, neboť 3. přikázání z Desatera nařizuje „nebrat ho nadarmo“. V hebrejštině se Boží jméno zapisuje písmeny JHVH a už od starověku platí, že židé toto jméno z úcty nevyslovují. Dřív je směl vyslovit jen jednou za rok velekněz ve svatostánku Chrámu. Tóra – v širokém slova smyslu psaná i ústní, tedy jak Bible, tak základní rabínské komentáře – jsou Božím zákonem seslaným Bohem a Izrael je následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené. Judaismus věří v posmrtný život a v odměnu nebo trest, který nás v něm čeká. Věří ve vzkříšení mrtvých a očekává, že přijde mesiáš.

 

Šabat je den odpočinutí

Židovský kalendář obsahuje mnoho svátků, které často odkazují na původní zemědělský cyklus v Izraeli nebo na dávné pouti do Chrámu. Jeden ze svátků se ale opakuje každý týden – šabat. Začíná v pátek po západu slunce a končí sobotní nocí. Je to svátek, kterým se připomíná, že Bůh sedmého dne po stvoření světa odpočíval a že i v tom se mu člověk má podobat. Žid v tento den nepracuje, nezažíhá a nezháší světlo ani oheň, nevaří, nepíše a podobně.

Nejvýznamnějšími svátky v roce jsou pak takzvané vysoké svátky Roš ha-šana a Jom kiput, kterými začíná židovský rok a které přicházejí vždy zkraje podzimu.

Židovské tradice, zvyky a přikázání se týkají doslova každého detailu lidského života. Známé je například to, že židovští muži nechodí nikdy s nepokrytou hlavou. Pokud nemají například klobouk, nosí malou čepičku, které se říká kipa nebo jarmulka.

Zvláštní jídelní předpisy také upravují, co mohou zbožní židé jíst. Pro nábožensky přijatelné pokrmy se používá termínu košer. Pokud byste se o židovském náboženství a židovské kultuře chtěli dozvědět více, není nic snazšího, než navštívit Židovské muzeum v Praze, které je jedním z nejvýznamnějších židovských muzeí na celém světě.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

S Pavlem Holíkem jsme se potkali letos v únoru v šatně pražského divadla Karla Hackera, kam byl pozván jako jeden z hostů pravidelného zábavného pořadu „HOVORY W“. Vstříc přišel usměvavý, skromný, a možná by se dalo říci nenápadný muž, kdyby nebyl nápadný tím, že byl stylově a elegantně oblečen, v kapse saka měl barevně sladěný kapesníček a v klopě odznak Řádu Křižovníků s červeným srdcem. Z vystupování a komunikace vyzařoval šarm a tak trochu prvorepubliková noblesa. K ní má ostatně velmi blízko, už proto, že je zakladatelem a dlouholetým předsedou Společnosti Vlasty Buriana.

 

 

Kde se vlastně vzala myšlenka založit zrovna tuhle společnost? Čím vás Burianova osobnost tolik okouzlila?

V roce 1997 jsme s mým bratrem Petrem Holíkem a s Pavlem Mangem, který se proslavil jako představitel Vaška v seriálu Cirkus Humberto, seděli ve společnosti s tehdejším dramaturgem TV Nova Janem Kraslem a zvažovali myšlenku zřízení nadace, která by připomínala staré herecké bardy a komiky jako například Františka Filipovského, Sašu Rašilova, Jana Pivce a další. Mezi jmenovanými byl také zmíněn náš komik století Vlasta Burian. Jeho filmy jsem mohl zhlédnout až v jinošském věku, ale okamžitě jsem se do jeho herectví zamiloval. Mimo jiné i proto, že stejně jako já měl vřelý vztah ke sportu. No, a to už byl krůček k ustavení jeho společnosti, která funguje přes dvacet let.

 

Vlasta Burian se aktivně věnoval řadě sportů. Prý nechybělo mnoho, a jako skvělého herce a komika bychom ho nikdy nepoznali.

Burian byl nadaný sportovec, dokonce se svého času rozhodoval, zda se bude živit profesionálním sportem nebo herectvím. Jezdil na kole, výborně hrál tenis, plaval. Ale výjimečný vztah měl k fotbalu, byl zapřisáhlý Sparťan a dokonce kvůli zápasu prošvihl několik představení u Karla Hašlera. Když začal za Spartu chytat, byl považován za velmi kvalitního brankáře a lidi ho zpočátku taky brali pouze jako sportovce. Teprve později vystupoval v kabaretu, kde začal třeba s napodobováním ptáků. Postupně stále víc projevoval svůj talent, takže nakonec i jeho tatínek, který byl zpočátku proti tomu, aby se jeho syn živil jako „komediant“, rezignoval. Pochopil, že synek má opravdu nadání od Boha a lidi ho mají rádi.

 

Máte vztah ke sportu, k české kinematografii, ale měli bychom taky prozradit něco o vaší skutečné profesi…

Mou profesí je gastronomie. Tomuhle oboru se věnuji od svých patnácti let, takže vzhledem k tomu, že mi táhne na sedmdesát, nasbíral jsem opravdu dost zkušeností. Vždycky jsem chtěl svou profesi odvádět dokonale, takže preferuji skutečně špičkovou gastronomii, k níž patří kvalita, vysoká úroveň služeb a profesionalita. Vyučil jsem se proto v oborech kuchař a číšník, později jsem si udělal i barmanské zkoušky. Vařil jsem na zaoceánských parnících, u nás jsem otevřel pět restaurací, kde vždycky platila zásada, že ke gurmánskému zážitku patří nejen kvalitní pokrm, ale i kulturní prostředí, a hlavně vybrané chování personálu. Upřímně, to mi dnes trošku chybí.

 

 

S gastronomií jste začínal v padesátých letech, která ale kvalitě a noblese už moc nepřála. Jak se vám podařilo si právě tyto hodnoty udržet a zachovat i v pozdější vlastní praxi?

Měl jsem štěstí, že jsem se mohl učit od skutečných mistrů, kteří ještě pamatovali staré předválečné časy a v oboru ještě nějaký čas po válce pracovali. Tihle profesionálové získávali své zkušenosti ve vyhlášených podnicích třeba v Anglii, ve Francii. V době mého učení to už byli staří pánové, ale měli opravdu co předávat, za všechny třeba v kdysi legendární a dnes už neexistující restauraci Moskva. Za své umění vděčím právě jim.

 

Stejně jako vás s Vlastou Burianem spojuje vřelý vztah ke sportu, máte společnou i další lásku – vztah k dobrému jídlu a kvalitní kuchyni…

No samozřejmě, Burian byl opravdu gurmán! Ne náhodou si v době, kdy si to už mohl dovolit, najal vlastního kuchaře, a to velmi slavného! Jaromír Trejbal byl v oboru pojmem, vařil ve významných světových restauracích, mimo jiné v La Coupole či v Ritzu, a jeho jídla ochutnali třeba Pablo Piccaso, Greta Garbo či Aristotle Onasis. No a pro Buriana vymýšlel spoustu specialit, mezi nimi snad jeho nejoblíbenější kuře s jablky a milánskými nudlemi. Když jsem si ty recepty pročítal, napadlo mě, že bych z nich mohl sestavit kuchařku a vydat ji. Což se také stalo – jmenuje se „Vlasta Burian hodující“ a vyšla již ve druhé reedici.

 

 

Co všechno se podařilo během let trvání vámi založené Společnosti Vlasty Buriana? Jste na něco z toho opravdu pyšný?

Jsem nesmírně šťastný, že se po dlouhé době nakonec podařilo umístit pamětní desku na Burianovu bývalou vilu na pražské Haspaulce. V Liberci, v jeho rodném městě, se nám podařilo umístit na radnici Burianovu bustu a otevřít Centrum Vlasty Buriana s archivem Společnosti. Pak přišla na řadu Pasáž Vlasty Buriana a busta v jeho někdejším divadle. A samozřejmě významným počinem bylo převezení jeho ostatků na Vyšehradský Slavín. No, jestli dobře počítám, tak po jednadvaceti letech existence Společnosti máme za sebou už více než sto akcí na počest velkého komika.

 

Vaše společnost má za sebou i řadu aktivit, které jsou spojeny s odkazem Vlasty Buriana jako sportovce...

Na závodišti v Chuchli se nám podařilo uskutečnit tři ročníky dostihů Velké Ceny Vlasty Buriana a každoročně pořádáme defilé automobilů-veteránů společně s muzeem v Liberci. Také vyhlašujeme cenu Brankáře sympaťáka a Cenu humoru Vlasty Buriana, kterou už obdržela řada význačných hereckých osobností.

 

Vaše jméno je spojeno s myšlenkou založení „Klubu gentlemanů Vlasty Buriana“. Myslíte, že by se gentlemani měli sdružovat ve vlastním klubu?

Myslím, že „gentlemantství“ je něco, co nám dnes citelně chybí. Společenské chování a určitá noblesa je něco, co v nás bylo léta vykořeňováno jako jakýsi přežitek a výraz snobství. Ale ono to nemá se snobstvím nic společného. Gentlemanství je projev elementární lidské slušnosti. A tu bychom se měli snažit pěstovat a udržovat za všech okolností. Doufám a věřím, že gentlemani nevyhynou, ba naopak, že jich bude čím dál tím víc.

 

Práce pro Společnost vás plně zaměstnává, stále se věnujete gastronomii, máte vůbec ještě čas na nějaké koníčky?

Ano, opravdu bych potřeboval někdy navštívit prodejnu, kde prodávají čas, ale jejího otevření se asi nedočkám. Když už nějaký čas vyšetřím, věnuji se studiu historie, kterou mám hrozně rád, a s tím je spojena moje další velká láska – knihy. Už nevím, kam s nimi, dávám je i pod postel. Relaxací je pro mě třeba plavání, které si i dnes občas dopřeju.

Každopádně se v životě řídím dvěma výroky, které si dovolím zde ocitovat. Jeden patří mému otci, který mi kdysi řekl: „Milý synu, zestárnout musíš, ale nesmíš zdědkovatět!“ A pod tím druhým je podepsán Jan Werich, který prohlásil, že „Stáří je hrozné, ale je to jediná možnost, jak zůstat naživu“. Přeji všem vašim čtenářům, ať se potkávají více s humorem než s vulgarismy a lidskou hloupostí.

 

Autor: Pavel Meszaros, Foto: archiv Pavla Meszarose

Upoutávkou „Kuba – ostrov rumu a doutníků je označován jako jeden z pozemských rájů, který je jistě hodno alespoň jednou v životě navštívit“, lákají webové stránky cestovní kanceláře k výpravě. A mají pravdu. Příjemné klima, milí a veselí lidé a jejich radost ze života je balzámem na duši.

 

Kubánci se rádi druží. Když potkají turistu, zajímá je, odkud je. Podají ruku, smějí se. Z „Československa“? Čechy mají v oblibě, hodně z nich ví, že naše hlavní město je Praha, starší ročníky znají Karla Gotta, mladší i Václava Havla. Nebo někdo z rodiny či přátel v Československu pracoval, studoval u nás nebo tu byl na dovolené. Chtějí se s vámi vyfotit, ale stačí, když si vyfotíte jen je. Zajímají se o vaše soukromí – kolik vám je let, kolik máte dětí, jaké máte zaměstnání... Na oplátku vám sdělí vlastní rodinné údaje. A to s velkou pýchou. Za celou dobu cestování po ostrově se nedostavil ani náznak pocitu nebezpečí. V Havaně jsme měly s kamarádkou přes internet zajištěno ubytování na tři noci, jak se to po turistech přijíždějících na ostrov vyžaduje, ale pak už nám nic nebránilo, abychom se rozjely, kam jsme chtěly.

 

Většina Kubánců jsou katolíci, ale stále více obyvatelstva (a to zejména původu černošského) vyznává původně africké náboženství „santería“. Na Kubě existuje pouze kubánská národnost. Někteří občané mají dvojí národnost po rodičích, podle toho, odkud se přistěhovali. Tato druhá národnost slouží pouze pro usnadnění cestování do původní vlasti rodičů. Nikde jinde se na Kubě neuvádí.

 

Viñales

Po krasovém údolí na jihozápadě Kuby, do kterého nám náš domácí z Havany zajistil taxi colectivo, jsme se rozhodly jet na koni. Podloží Viñales je vápencové a jeho stáří se odhaduje na 150 milionů let. Poměrně rozsáhlé údolí je obklopeno tzv. mongoty – zvláštními homolovitými vápencovými útvary obrostlými hustou vegetací, které dosahují výšky až okolo 400 metrů. Mongoty vznikly erozí, kdy se vápencové hrany deštěm a větrem postupně obrušovaly až do své dnešní podoby. Od roku 1999 je Viñales kubánským národním parkem a zároveň je zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO.

Na zdejší do červena zbarvené úrodné půdě pěstují Kubánci velmi kvalitní tabák, ale i kávu. Při zastávce na farmě s kávou jsme koním nabízely jablka, která jsme měly ještě z Čech, ale nechtěli je. Průvodce po farmě nám vysvětlil, že jablka jsou na Kubě vzácná, a tak jim je nedávají. Jablko místo koní snědl s chutí on.

 

 

Jelikož okruh údolím na koních nezahrnoval návštěvu krasových jeskyní, vydaly jsme se k nejrozsáhlejší z nich je Cueva del Indio pěšky. Naštěstí nás tam i zpět vždy někdo popovezl.

Jeskyní se prochází částečně pěšky bez průvodce, takže je dost času si vše prohlédnout. Až v závěru se nastupuje do loďky jako na Punkvě v Macoše, která vás vyveze z jeskyně ven.

Samotné městečko Viñales, podle kterého se údolí jmenuje, bylo založeno v roce 1607, má koloniální ráz a žije v něm většina obyvatel údolí i zdejší zemědělci. Na náměstí je kostelík a umělecká galerie a ve městě je dům, ve kterém žila hrdinka boje za nezávislost Adela Azcuyová. Dnes dům slouží jako městské muzeum.

Z městečka se můžete ještě vydat asi na 6 kilometrů vzdálenou Mural de la prehistoria (Zeď prehistorie), která vznikla v šedesátých letech 20. století na přání Fidela Castra. Jde o zářivými barvami pomalovanou skálu, která zobrazuje vývoj člověka od trilobita až ke kubánské revoluci v roce 1959.

 

Varadero

Kuba leží v tropech. Průměrná celoroční teplota se na ostrově pohybuje okolo 25 °C, teplota moře u pobřeží je zhruba stejná. Ležet v lehkých vlnách teplého Atlantiku s piňacoladou, kterou nám přímo do ananasu připravil z domácích zdrojů plavčík na pláži, když zjistil, že jsme Češky, ano – to byl opěvovaný plážový ráj. Jedinou chybou byl všudepřítomný jemný písek poponášený větrem.

 

Od Atlantského oceánu ke Karibskému moři

Volná místa v autobusu Viazul, který je určen pro turisty, z Varadera do Trinidadu byla až za tři dny. A tak přišla na řadu varianta cestovat na jih, jak se dá. Z Varadera jsme popojely místním autobusem, který odvážel Kubánce z práce domů. Neměl ovšem návaznost do dalších měst. Kombinací cestování taxi colectivo (na snímku), bryčkou a stopem jsme dojely až do vnitrozemí – do Jagüey. Cestu lemovaly rozlehlé sady pomerančovníků, papáje, banánovníků, pole s rýží a cukrovou třtinou. V žádné jiné zemi jsem neviděla na pastvinách takové množství krav, ovcí, koz a koní. A žádné ploty u silnice, ale místo plotů kaktusy.

 

 

V Jagüey nás všichni místní, včetně policisty, posílali na autobus Viazul. Nakonec se nám podařilo nastoupit do kubánského autobusu. Asi jsme byly první turistky, které s ním jely. Někteří Kubánci nás nedůvěřivě pozorovali, ale nakonec došlo i na družbu a nabídku návštěvy v rodině. A ještě díky pomoci spolucestujících jsme získaly další spojení a ubytování v Playa Larga nedaleko pláže.

 

 

Playa Larga

Pláž byla plná lidí, v baru se tancovalo. Daly jsme si mojito. To na Kubě nenalévají jako u nás – rum odměrkami. Barman s vámi hovoří a přitom nalévá, pokud se vejde. A když už přetéká, snaží se ho marně dolévat sodou. Stále se vesele směje, protože je na pláži rád a rád se ptá cizinců, co se jim na Kubě líbí. A raduje se, když ji chválíte, je na ni totiž hrdý.

Při cestě za šnorchlováním do nedaleké zátoky se nám naskytla neopakovatelná podívaná. Silnice byla plná velkých červených krabů. Ale, než jsme stačily vystoupit a vyfotit je, byli pryč. Řidič taxi colectivo nám vysvětlil, že v květnu vyrážejí samečci hledat samičky bez ohledu na cokoli. Budiž Kubáncům připsáno další plus. Respektují krabí touhy, nechají je projít, nepřejíždějí je. A to i proto, že nikam zvlášť nespěchají.

V Playa Larga nebyl mimo sezonu velký provoz, a tak jsme hledaly stanici autobusu Viazul do Cienfuegos. Předešlá zkušenost nás poučila, že je lépe ptát se třikrát a na různých místech. Dvě informace se většinou neshodovaly. Stanice autobusu byla v centru městečka „u tanku“. Pro jistotu jsme čekaly na „zastávce“ od prvního zjištěného času. Kolem nás kroužili řidiči taxi colectivo a přesvědčovali nás, že autobus nepřijede, protože je 1. května. Přijel až půl hodiny po posledním sděleném čase, což dohromady dalo 2,5 hodiny čekání.

Mezitím procházel kolem tanku prvomájový průvod (na snímku) a jeho účastníci nás lákali s sebou. V čele průvodu jeli představitelé města na koních, ostatní měli vlaječky a transparenty, nazdobené vozíky.

 

 

Perla jihu

Cienfuegos je hlavní město stejnojmenné provincie v centrální části Kuby na jižním pobřeží ostrova a přezdívá se mu perla jihu. Město bylo založeno roku 1820 na břehu zátoky Bahía de Cienfuegos a je s Karibským mořem spojené úzkým průlivem, který chránil přístav před útoky pirátů. Uspořádání širokých a přímých ulic je přísně pravoúhlé. Díky zachovalé a jednolité architektuře s francouzským vlivem bylo město v roce 2005 zařazeno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Náměstí alias park José Martí lemují budovy, z nichž nejstarší stavby jsou postaveny v neoklasicistním stylu. V čele náměstí se nachází La Catedral de Nuestra Señora de la Purísima Concepción (Katedrála Panny Marie Neposkvrněného početí, na snímku) postavená v roce 1833 za španělské kolonizace. Zajímavostí katedrály jsou dvě věže s různou výškou. Na protější straně náměstí stojí honosný hotel s věžičkou, před ním pak jediný vítězný oblouk na Kubě.

 

 

Méně turisty navštěvovaným místem v Cienfuegos je nejstarší hřbitov na Kubě Cemeterio la Reina, jehož jedna polovina je posledním místem odpočinku mnoha bývalých elit, zejména cukerných baronů a jejich rodin. Hroby s řadami soch dokládají bohatství rodin, které žily ve městě v době jeho rozkvětu. Některé náhrobky pocházejí z počátku 18. století. Vedle je hřbitov pro chudé, který je plný plevele. Jde o nevšední pohled na předrevoluční Kubu. Hřbitov byl v roce 1990 prohlášen za národní památku. Jsou zde také pohřbeni někteří revolucionáři. U vchodu seděla Carmen, která nás hřbitovem provedla a převyprávěla historii hrobů.

 

José Martí byl kubánský národní hrdina, vůdčí osobnost kubánského hnutí za nezávislost na Španělsku. Svým nadšením pro boj za svobodu vlasti, svou organizátorskou, literární, přednáškovou a publicistickou činností dokázal sjednotit lid, rozdmýchat plamen revoluce. Podařilo se mu i získat finance na výzbroj povstaleckých jednotek. Neodradilo ho ani vyhnanství ani otrocké práce, ke kterým byl odsouzen – dlouho pracoval v kamenolomu přikován ke stěně. Kuba získala samostatnost těsně po jeho smrti, a tak se ideálu, za který celý život bojoval, nedožil. Zahynul ve srážce povstaleckých oddílů se španělskou armádou v únoru 1895. Boj za nezávislost Kuby ovšem vedl nejen proti španělskému kolonialismu, ale i proti agresivní politice USA. Volal po rovnosti ras a kladl důraz na vzdělání kubánského lidu. Byl také básníkem, novinářem a spisovatelem. Jeho verše jsou základem známé písně Guantanamera, kterou nazpívala i americká folková zpěvačka a písničkářka Joan Baez. „Jsem čestný muž. Pocházím ze země, kde rostou palmy…“ zpívá se v ní.

 

Autorka: Helena Glezgová, Foto: autorka 

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test