český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Pověst vypravuje o skále s tajemnou jeskyní, obývanou Sovím králem, kdysi mladíkem s moudrýma očima, který neopětoval náklonnost čarodějnice Durmy. Jednou ho objevila cituplná dívka z Jiříkova a zůstala s ním. Královští manželé prý dodnes za svitu měsíce vystupují na Soví skálu a její kameny zdobí podivuhodnými kresbami.

Od paty Soví skály vede strmým žlebem cesta vzhůru, k pozoruhodné historické stavbě v jižním podhůří Nízkého Jeseníku. V mírné pahorkatině nelze mohutný hrad Sovinec s výrazným bergfritem přehlédnout. Je výjimečný, patří k nejrozsáhlejším hradním komplexům Bruntálska a určitě je nejnavštěvovanější.

 

Sídlo s obytnou věží

Ve starověku tudy vedla cesta z Moravy do Slezska, chráněná posádkou z kastelu, malého tábora římského vojska na okraji tehdejší kolonie. V letech 1329–1332 bratři Vok a Pavel ze starého moravského rodu Hrutoviců na skalním vápencovém výběžku postavili hlavní sídlo, palác a válcovou obytnou věž. Podle množství sov, které tu žily, zvolili jméno Sovinec. V době husitských válek měli páni ze Sovince hrad dobře opevněný a přízeň prokazovali střídavě králi Zikmundovi i husitům.

V následujících dvou stoletích se měnili majitelé i vzhled stavby. Rozšiřovala se, zdokonalovala a přizpůsobovala novým stylům i potřebám. Na konci šestnáctého a na počátku sedmnáctého století postavili Vavřinec Eder ze Štiavnice a jeho zeť Jan starší Kobylka z Kobylího budovu purkrabství. Opevnění posílili polygonální dělovou baštou zvanou Remter, skalní výběžek nad údolím opatřili další baštou (Kočičí hlava) a obranu první hradní brány zesílili mohutným renesančním barbakánem.

Jan starší Kobylka, který se dědictvím v roce 1609 stal jediným majitelem, však víc udělat nestačil. Aktivně se účastnil protihabsburského stavovského povstání. Po bitvě na Bílé hoře byl z těžšího postihu omilostněn tím, že v roce 1623 Sovinec s panstvím prodal za symbolickou částku Řádu německých rytířů.  

 

Léty změnil význam

V té době byl (ve dvanáctém století založený špitální řád) také řádem vojenským. Pevnost držel po tři století a budoval další opevnění. Za třicetileté války (1618–1648) se hradní posádka vzdala vojskům švédského generála Lennarta Torstenssona, která tu setrvala v letech 1643–1650. Pak vojenský význam mohutného hradu postupně mizel a na počátku devatenáctého století se měnil v zásobárnu stavebního materiálu. Ve čtyřicátých letech se však do Švihova začal život opět navracet a byl více civilní.

Při švédském obléhání se poničená osmiboká dělová věž stala základem zvonice právě budovaného kostela svatého Augustina. Na šestém nádvoří dali postavit řádový seminář, v němž v poslední třetině devatenáctého století dovolili umístit lesnickou školu. Na počátku dvacátého století objekt elektrifikovali a od roku 1904 sloužil jako řádové letní sídlo velmistra a muzeum s bohatou knihovnou a vojenskými sbírkami.  

 

Obyvatelé a návštěvníci

Nejprve obyvatelé stálí a neškodní: Sovinec si oblíbily kolonie devíti druhů netopýrů. Osídlily sklepení a půdní prostory. Vrápenci malí tráví zimu v jeskyni na pátém nádvoří. Drobní savci jsou plaší, lovem hmyzu člověku prospěšní, na území České republiky zákonem chránění, patří k ohroženým druhům. „Vždyť jsou na Zemi už šedesát milionů let,“ uplatňuje jen mimoděk čerstvé znalosti ze základní školy možná budoucí přírodovědec. Každého nejvíc zajímá návštěva podzemí a opravená chodba ze sedmnáctého století.  

S hradním podzemím je spojena řada příběhů i pověstí. Zdejší stavitelé využívali všechny pukliny a jeskyně vápencové skalní homole, budovali v nich sklepy a chodby. Nejdelší prý vedla až do vesnice Dlouhá Loučka, což je vzdušnou čarou pět kilometrů.

Když se za třicetileté války švédská vojska z území Slezska přesunula na Moravu, jejich velitel poslal oddíly také k hradu Sovinec, s představou, že před branami nebudou dlouho, protože obráncům brzy dojdou zásoby. Švédové netušili, že obránci nestrádají, protože z dobře opevněného hradu vede do vesnických domků sedm podzemních chodeb, kterými putují potraviny, zbraně i střelivo.

 

Spolčení s ďáblem?

Jednoho letního dne vyšel z hradu parlamentář s bílým praporem a švédské velení požádal ten den o klid zbraní, protože má velitel hradu narozeniny. Švédové vyhověli také ze soucitu, měli hlad a jejich zásoby byly v nedohlednu. V určený den je velice překvapilo veselí za hradbami a užasli, když večer vstoupili do velitelského stanu zástupci sovinských s děkovným pohoštěním. Pro Švédy to byl důkaz, že posádka je v důvěrném spolku s ďáblem. Od pevnosti rychle odtáhli, aby si zachovali holé životy. Zasáhla zrada.

V podhradí žil kovář, před časem přistižený při pytláctví. Sovinecký představený ho dal potrestat pětadvaceti ranami přes chodidla. Kovář se vydal do švédského ležení a tajemství vyzradil. Za měsíc se obléhatelé vrátili a domy obsadili. Posádka hradu dlouho odolávala, a teprve, když už neměli pitnou vodu a docházelo střelivo, zraněný velitel Lichtenštejn přijal od Torstenssona nabídnutou kapitulaci.

V listinách je doloženo: Švédské přepadení v červnu 1643 nebylo úspěšné, návrat v září, vedený zkušeným Lennartem Torstenssonem, končil na počátku října značným poškozením hradu a švédským vítězstvím. Obránci v urputných bojích vyčerpali většinu střeliva, řádový místodržící Augustin Osvald Lichtenštejn byl zraněn a přistoupil na kapitulaci formou čestného akordu. Obránci měli dvaasedmdesát padlých, Švédové osm set. Torstensson na hradě zanechal dvěstěčlennou posádku a dal opravit poškozená místa. Lichtenštejn opakovaně podnikal na hrad výpady, dal otrávit vodu ve studních, ale úspěch neměl. Od Švédů převzal Sovinec až v roce 1650, po skončení třicetileté války a mírových smlouvách.      

 

Karta se obrátila

Dvacáté století Sovinci štěstí nepřineslo. Řád německých rytířů nebyl na straně nacistů, naopak pomáhal jejich odpůrcům. Za to se mu nacisté mstili na životech i majetku, přivlastnili si některé řádové symboly.

V roce 1939 řád rozpustili, o rok později hrad přidělili Wehrmachtu pro zajatecký tábor. V letech 1940–1942 zde věznili francouzské důstojníky a generálovi Henrimu Giraudovi se podařilo utéct.

Na prostranství před hradem je pomník, věnovaný válečným obětem, pod sousoším dvojice vojáků v rakouských uniformách z první světové války je deska na paměť kapitána Gilberta Jeana Vincenta (*10. 9. 1882 Montluçon – †17. 1. 1941 Sovinec). Jeho ostatky byly na počátku roku 1948 převezeny do Francie.

Důstojník André Barre v dopise o svém zajetí, který po druhé světové válce poslal do Československa, mimo jiného napsal: „Na Dušičky roku 1941 bylo několika z nás dovoleno navštívit hrob kapitána Vincenta, který byl na Sovinci zastřelen.“ V roce 1942 byli zajatci přemístěni, hrad převzal sudetský lesní úřad, v dubnu 1943 jej prodal společnosti pečující o německé kulturní památky a jednotka SS zde střežila umělecké předměty, které si nacisté na okupovaných územích průběžně přivlastňovali.

 

Tajné rituály

Generace obyvatel si vyprávěly historky o pátém hradním nádvoří, kde se zjevuje mírumilovný šedý skřítek, občas se prochází paní v bílých nebo černých šatech, o schodech v paláci, po nichž běhá ohnivý kůň. Podivuhodné pověsti, tajuplná místa na hradě, v jeho podzemí a okolí, to velice vyhovovalo silné náklonnosti příslušníků SS k černé magii, okultismu a paranormálním jevům.

Prý si Sovinec zvolili pro tajné zasvěcovací rituály. Po válce hrad opustili, patrně tři dny před mohutným požárem 9. května 1945, který nikdo nehasil. V plamenech zmizely dokumenty i všechno vnitřní vybavení. Zůstalo holé zdivo, poškozené výbuchem muničního skladu, zachovaly se jen konírny a budovy v předhradí.

Kdo oheň založil? Možná ustupující nacisté, aby zahladili stopy, místní lidé, kteří začali drancovat či opilí vítězní vojáci Rudé armády, jimž se pevnost stala terčem pro zápalné granáty. V létě roku 1945 Sovinec převzal stát.

 

Divadlo, šerm, řemesla

Zabezpečovací práce začaly v roce 1951, v roce 1962 bylo rozhodnuto o konzervaci. Možnost obnovy se objevila v roce 1965, když byl hrad dán do správy tehdejšího vlastivědného muzea v Bruntále. Muzejníci zahájili opravy a zpřístupnili bezpečné části objektu, v následujících dvaceti letech jej staticky zabezpečili a pokračovali s opravami. V devadesátých letech byl hrad ve správě bruntálského okresního úřadu a města Rýmařova.

Sovinec je majetkem Moravskoslezského kraje a od roku 2000 v přímé správě Muzea v Bruntále. Rekonstrukce pokračují, díky cílevědomému úsilí hrad představuje jedinečnou stavebně-technickou barokní vojenskou architekturu.

Odbornost a nadšení muzejníků jsou podstatou bohatého programu pro návštěvníky. Rozšiřují se prohlídkové okruhy s průvodci v dobových kostýmech, v rekonstruovaných prostorách Jižního paláce, konírnách a purkrabství, v komnatách či gotických sklepech jsou bohaté expozice historických předmětů, archeologické nálezy, pořádají se výstavy. Z hlavní věže je nezapomenutelný výhled do krajiny a přírodního parku.

Text (čerpáno z webových stránek hradu) a foto: Ljuba Vašáková

Představme si sendvič. Dva kusy pečiva a mezi nimi něco dobrého. Právě ten prostředek bývá obvykle to nejlepší, na co se nejvíc těšíme. Sendviče jsou velmi oblíbené hlavně proto, že s nimi není velká práce a nad jejich přípravou nemusíme dlouho přemýšlet. Vnímáme je jako samozřejmost.

 

Podobně je na tom takzvaná sendvičová generace, která drží společnost pohromadě a naplňuje nejen základní potřeby mnoha lidí za minimální ocenění a uznání. Tento pojem, v poslední době velmi často skloňovaný, upozorňuje právě na tu pomyslnou náplň mezi dvěma vrstvami, z nichž jednu tvoří malé děti a druhou stárnoucí rodiče. Obě skupiny mají požadavky, kterých nedocílí bez pomoci. „Náplň“ poskakuje sem a tam a drží všechno pohromadě, aby se to nerozpadlo, aby rodina fungovala v klidu a pohodě.

 

Cesta vede středem

Ve středním věku se mnoho lidí smiřuje se svým životem a upevňuje identitu. V tomto věku už obvykle našli životního partnera, zajistili si kariéru a pořídili děti. Současně mají poblíž stárnoucí rodiče, kterým ubývají síly a potřebují jejich pomoc. Výzkumy ukázaly, že si většina českých seniorů přeje, i ve stavu nemohoucnosti a za pomoci pečovatelů, zůstat doma.

Na některé osoby v tomto období doléhají nároky vícegenerační péče obrovskou vahou. Někdy žijí v domácnosti nezaopatřené ratolesti nejrůznějšího věku proti stárnoucím a často nemocným prarodičům. Obě skupiny mají složitý soubor potřeb a obě vyžadují od „náplně“ pomoc.

Ta je lapena přesně uprostřed a musí všechny nezbytnosti naplňovat, aby celý mechanismus fungoval. Snaží se, aby se nevymkl z rukou vlastní život, vztahy a pracovní povinnosti, a přitom musí chodit na sportovní utkání svých dětí, pomáhat jim s domácími úkoly, vařit a řešit každodenní povinnosti. K tomu se ještě stará o jednoho nebo oba rodiče, zařizuje a doprovází je na lékařská vyšetření, poskytuje jim pomoc v podobě stříhání nehtů, oblékání, koupání, podávání léků a krmení. „Náplň“ je vlastně pečovatel, ať rodinný příslušník nebo profesionál.

 

Mít se rád je žádoucí

Lidé, kterým se dostalo lepší rané rodičovské péče a lepších základů, se se středním věkem někdy vyrovnávají snáz. Stárnout s grácií vyžaduje, aby se člověk cítil dobře a spokojený sám se sebou. Je-li jeho vnitřní rozhovor laskavý a milující, bude lépe vybavený k tomu, aby dával lásku ostatním, ale zároveň ji i přijímal. Jeho cesta tímto obdobím bude méně chaotická, i když bude muset čelit řadě výzev.

Jedinec, který najde vnitřní klid, ujasní si priority a dá věcem řád, bude mít i jednodušší stanovení určitých postupů. Pečovatel se učí žít podle vnitřních pravidel. Která to mohou být?

Mám na vybranou: buď budu vděčný za každý nový den, nebo se rozhodnu být nešťastný. Mám život ve svých rukou.

Budu se stavět na první místo: budu-li fyzicky a duševně vyčerpaný, nebudu se moci postarat o ostatní. Musím si najít čas na sebe a nesmím se za to cítit provinile.

Udělám si čas na sebe a na partnera: nebudu odsouvat svoje koníčky a aspoň jeden den si na ně udělám čas. Budu dávat partnerovi najevo, že je pro mě stále důležitý.

Zavedu rutinu: odbourám chaos a rodina pocítí, že žít podle pravidel je lepší.

Požádám o pomoc: pokud pocítím, že mi ubývají síly, požádám o pomoc někoho z rodiny.

Mohu říct ano, možná, později nebo ne: musím si stanovovat vlastní hranice a chránit vlastní čas.

Budu věnovat pozornost vlastním pocitům a potřebám: naučím se říct „dost“ v okamžiku, kdy se začínám cítit přetažený. Tím zabráním, aby se mi všechno „vymklo z rukou“.

Budu si připomínat, že tohle je jediný život, který mám: budu si připomínat, že tenhle život je můj a nikoho jiného. Ani mých dětí ani rodičů. Já jsem zodpovědný za svoje štěstí.

 

Péče o partnera

Jakmile se pečovateli podaří zaměřit část energie, kterou dřív investoval do rodiny, zpět do sebe, bude mít lepší pozici k tomu, aby si uvědomil, že má potřeby i jeho partner. Dochází totiž k tomu, že příslušník multigenerační péče někdy přes stromy nevidí les. Sám se v lese ztratí, partner tím trpí a často pociťuje, že vztah uvadá. Přitom právě jejich vztah je hlavním pilířem, který drží všechno pohromadě. Základ tohoto pilíře tedy musí být pevný a stále upevňovaný, aby celá konstrukce účinně fungovala.

Poté, co pečovatel oživí vztah s partnerem, získá zpět pozornost a lásku, kterou sám nutně k životu potřebuje.

 

Rutina, diář a harmonogram

Zavedení rutiny může být nápomocné při vytváření vědomě plánovaného životního stylu, v němž zůstává i dost času na sebe i partnera. Diář, který si člověk dříve vedl hlavně kvůli zábavě, získává nový rozměr a hlavně účel: zachování zdravého rozumu. A může následovat další krok: vytvořit jednoduchý harmonogram. Jednoduchý proto, že v něm lze snadno provádět nezbytné úpravy.

V každodenním plánu by určitě neměly chybět položky jako: Vstávat a cvičit, Snídaně a polibky, Odchod, V kanceláři, Práce, Pauza, Práce, Oběd, Práce, Cesta domů, Večeře, Rodinné hry, Domácí úkoly a čas na starší členy… Nutností je časový údaj od kdy do kdy se úkony mají odehrávat. Víkend by měl mít samostatný harmonogram s tím, že oproti všedním dnům tady bude podstatně více času, který budou trávit všichni společně.

 

Zpracováno podle knihy Sendvičová rodina, vydanou nakladatelstvím Portál v roce 2018.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Pixabay

Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych to považoval za legraci, ale je to fakt: soubory městských legend a pověstí se svého času staly velmi prodávanými knihami, podle nichž vznikla divadelní inscenace, televizní a rozhlasový seriál. Za nečekaným úspěchem Černé sanitky, seznamující s moderními českými městskými legendami, duchařských povídek Krvavá Máry a nejnovější knize Mýtus o Pérákovi stojí etnolog Petr Janeček.

 

Narodil se 17. října 1978 v Praze. Je český etnolog a folklorista. Po studiích na Univerzitě Karlově a několika zahraničních stážích působil v Národopisném muzeu Národního muzea. Je svobodný a žije v Praze.

 

Kdy a kde jste se poprvé setkal s tím, co nazýváme městskou legendou?

Na počátku byly příběhy, které si vyprávějí děti na chatách, chalupách, ale hlavně letních táborech a školách v přírodě. Jedná se o takové ty dětské povídačky o nebezpečném škvorovi, který vám zaleze do ucha a procvakne ušní bubínek, o netopýrovi, který se vám v noci zamotá do vlasů a poškrábe vás. To jsou ale z žánrového hlediska spíše pověry. S tímto prostředím souvisejí i strašidelné táborové historky o nejrůznějších maniacích ohrožujících dětské táborníky, příběhy o vyvolávání duchů a vyprávění o vrazích, upírech a vlkodlacích. Mnohem později jsem zjistil, že podstatná část těchto příběhů byla vlastně zlidovělou verzí literárních textů. Například strašidelných britských pohádek ze sbírky nedávno zesnulého Pavla Šruta Kočičí král, knih Jana Vladislava či dobově nesmírně oblíbené, a částečně zakázané, knihy Miroslava Švandrlíka Draculův švagr z počátku sedmdesátých let.

První skutečnou městskou legendou bylo ale fiktivní varování před Romy, kteří údajně nastražují na tobogánu na plaveckém stadionu v Praze v Podolí ostré žiletky, o které se měli nic netušící koupající pořezat. Této xenofobní povídačce jsem skutečně ve svých jedenácti či dvanácti letech věřil a tobogánu se vyhýbal jako čert kříži.

 

Napadlo vás tehdy, že byste se tomuto subžánru mohl jednou věnovat vědecky?

Nenapadlo. Byl jsem sice těmito fenomény v dětství velmi fascinován, ale bral jsem je jako zcela běžnou, i když důležitou součást každodennosti. To, že by je mohl někdo vědecky studovat, mi vůbec nepřišlo na mysl. A asi by mi to přišlo v tom věku i absurdní!

 

Kdo vás k tomu tedy přivedl?

Velký vliv na můj zájem o mýty a legendy měl můj tatínek, který mi před spaním místo pohádek četl povídky Edgara Allana Poea a jinou strašidelnou literaturu.

 

Čím byl váš tatínek? A co ho vedlo k tomu, že malému dítěti četl hororové příběhy?

Tatínek pracoval jako technik ve Vývojových dílnách Československé akademie věd, kde se mimo jiné podílel na vývoji československých družic Magion a Vega a dalších projektů v rámci tehdejšího programu Interkosmos. Podle jeho vlastního vyjádření nám hororové příběhy četl proto, že jsme se sestrou při čtení běžných pohádek o princích a princeznách zlobili a hráli si. U strašidelných příběhů to ale bylo jinak, ani jsme nedutali. Nešlo ale jen o Poea, ale i o Roberta Louise Stevensona či o Stanislawa Lema, což má k tomu kosmickému výzkumu přeci jen blíže. 

Stejný zájem a autoři jako James George Frazer, Howard Phillips Lovecraft a John Ronald Reuel Tolkien mě přivedli ke studiu etnologie. Mýty a legendy mě z tohoto oboru zajímaly asi nejvíce. Zaměřil jsem se na české tradiční pověsti, zprvu ty staropražské. Odtud byl už jen krůček k moderním městským pověstem, legendám a fámám. To, že je možné je v rámci etnologie seriózně studovat, jsem objevil během svých stáží v Polsku, Rakousku a USA.

 

Jak vlastně došlo k tomu, že jste napsal o městských pověstech a mýtech první díl Černé sanitky?

Ve své diplomové práci jsem se zabýval pražskými pověstmi přelomu devatenáctého a dvacátého století, z nichž už mnohé měly rysy moderních „městských legend“ a současných pověstí. Začal jsem sbírat podobné pověsti i v současnosti. Nejdříve mezi rodinou a přáteli, později i mezi cizími lidmi, zjistil jsem, že se tematikou amatérsky zabývají diskusní skupiny na některých uzavřených internetových serverech, takže jsem nebyl rozhodně první, kdo by se u nás této problematice důkladněji věnoval.

Můj kamarád, redaktor z nakladatelství Plot, pak přišel s nápadem vydat na toto téma odbornou knihu, protože měl pocit, že by mohla zaujmout studenty a zájemce o populárně naučnou literaturu. Přizvali jsme výtvarnici Toy_Box, která vedla jednu z těch výše zmíněných internetových skupin, a ta knihu doprovodila skvělými ilustracemi. Zájem čtenářů nás ale příjemně překvapil, takový jsme opravdu před těmi deseti lety nečekali. Takže brzy následovaly další dva díly Černé sanitky a výběr toho nejlepšího z nich.

 

Mediální ohlas na Černou sanitku byl obrovský. Vznikl rozhlasový seriál i televizní cyklus, na němž jste se podílel dokonce i jako průvodce pořadem. Dostaly se k vám také čtenářské a divácké reakce?

Můj podíl na adaptacích Černé sanitky byl relativně malý a stejně malý byl i počet ohlasů. Zdá se mi, že nejpozitivnější ohlasy měl rozhlasový seriál, ze kterého bylo vydáno i velmi podařené cédéčko, televizní adaptace je podle toho, co jsem slyšel, oceňována spíše zpětně až dnes, hlavně ze strany tehdy velmi mladých diváků. Existovala i divadelní adaptace ze strany brněnského HaDivadla, která byla podle mne po té rozhlasové snad nejvydařenější, ale z nějakých příčin záhadně zapadla.

 

Už během práce na cyklu Černá sanitka jste narazil na fenomén Péráka. Jak se stalo, že nakonec vydal na celou knihu?

Myslím, že si to Pérák zaslouží. Je to podle mého mínění nejslavnější česká městská legenda dvacátého století. Má velké množství literárních, filmových, divadelních a především komiksových zpracování, hlavně z posledního dvacetiletí. A proti této velké oblibě v umělecké a populární kultuře bylo podle mého názoru na místě představit „původního“ autentického Péráka, jak si o něm lidé u nás vyprávěli. Ta knížka je taková konfrontace popkulturního „mýtu“ o Pérákovi, tedy toho, jak ho chápeme dnes, s jeho historickou podobou.

Pérák nakonec vydal více než na celou knihu. Mnohé se do ní nevešlo, třeba souvislost Péráka s brněnskou bohémou nebo jeho ohlasy v Polsku. V současnosti jednám s dvojicí amerických univerzitních nakladatelství o vydání knihy o Pérákovi v angličtině. Myslím, že pro rodiště Supermana, Spidermana a Batmana by mohl náš skákající superhrdina být možná docela zajímavý.

 

U nás je Pérák vnímán hlavně jako hrdina městských legend druhé světové války, vy jste však našel příběhy mnohem starší. Překvapilo vás, kam až jste se se svým hrdinou „zatoulal“?

To, že se u nás o Pérákovi vyprávělo již ve dvacátých letech, a to především v severozápadních Čechách a hlavně v Krušnohoří, jsem věděl díky výzkumům svého předchůdce Miloše J. Pulce. A že se o něm vyprávělo i v Německu a Rusku, a stejně intenzivně jako u nás, to mi umožnila prozkoumat až moje vlastní bádání spojená s psaním knihy.

Doufám, že se mi zároveň podařilo i prokázat, že kořeny legendy o Pérákovi jsou ještě starší a sahají až do georgiánské a viktoriánské Anglie, kde byl známý jako skákající postrach Londýna zvaný Spring-heeled Jack.

 

Čemu se hodláte věnovat v budoucnu?

Rád bych se věnoval fenoménu, který mnozí považují za typicky český, tedy „hospodskému“, přízemnímu, lidovému humoru. Přijde mi zvláštní, že v zemi Haška a Kundery stále neexistuje seriózní odborná práce o anekdotách a vtipech. Právě těm bych se chtěl ve své příští knize věnovat, stejně jako příbuzným fenoménům jako jsou nápisy na zdech, veřejných toaletách či moderní krátké internetové vtípky, neboli memy.

 

 Autor: Přemysl Hnilička, Foto: archiv Petra Janečka 

Snad žádné místo na Moravě nemá pozici jako Velehrad – místo tradiční cyrilometodějské pouti. Nebylo tomu tak v historii vždy, ale rozhodně lze říci, že tradice a historie velehradského kláštera je barvitá a plná zvratů. Vystřídaly se tady řeholní řády i období, kdy byl klášter poničený a zpustlý. Dnes opět kypí životem a proudí sem tisíce poutníků.

 

Každý rok kolem svátku svatých Cyrila a Metoděje se malá obec Velehrad ve Zlínském kraji začne plnit poutníky, kteří několikanásobně přečíslí místní obyvatele. Pod titulem Dny lidí dobré vůle se sem sjíždí lidé z celé republiky, aby se účastnili duchovního i kulturního programu, který vrcholí poutní bohoslužbou ke cti moravských věrozvěstů.

 

Veligrad a Velehrad

Kde se nacházelo centrum velkomoravské říše a biskupská stolice svatého Metoděje, o to se historikové dodnes přou. Z legendy o svatém Metoději se dozvídáme: „Velkomoravský arcibiskup byl pochován ve stoličním chrámě moravském, po levé straně ve zdi za oltářem Panny Marie,“ ale není udáváno přesné místo. Z jiných zdrojů, zejména z Dalimilovy kroniky víme, že toto místo je označováno jménem Veligrad nebo Velehrad.

Totožnost velkomoravského Velehradu se současným Velehradem je tradice, která vznikla ve 13. století a byla výrazně posílena v době barokní, což souviselo samozřejmě později i s rozvojem poutní tradice a cyrilometodějskou úctou. Historici a archeologové v otázce identity velkomoravského Veligradu ještě zřejmě neřekli poslední slovo.  

 

Založení kláštera

Na jisté historické půdě se ocitneme v okamžiku založení velehradského cisterciáckého kláštera. Tento vůbec první klášter svého druhu na Moravě si přál moravský biskup Robert, zvaný Angličan. Tento prelát, který zastával funkci olomouckého biskupa v letech 1201 až 1240, po sobě zanechal mnoho významných staveb. Mimo jiné rekonstrukci vypálené olomoucké katedrály, biskupský palác nebo hrad v Pustiměři. Měl dobré vztahy s moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem a byl to právě on, kdo začal na Velehradě stavět klášter.

Dokončen byl ve čtyřicátých letech 13. století a tím začala jeho pohnutá historie. Sám ústřední chrám byl posvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby 27. listopadu 1228. Tehdy byla vysvěcena východní část chrámu, zřejmě presbytář s křížovou lodí, a snad byla v té době hotova i část přilehlých klášterních budov. Biskup Robert se nechal na Velehradě i pohřbít.

 

Doby temna i rozvoje

Cisterciácký klášter padl v 15. století za oběť husitským válkám a byl vypálen moravskými zastánci kalicha. K obnově došlo až v 16. století, ale další zničení přišlo s třicetiletou válkou v letech 1623 a 1626, jednou vojáky ze Sedmihradska a podruhé valašskými povstalci. V roce 1681 dokonal dílo zkázy velký požár, po němž nastoupila rozsáhlá přestavba, která dala konventu a kostelu novou tvář.

Josefínské reformy sice klášter zrušily a kostel přeměnily na farní, nicméně v roce 1890 na Velehrad přicházejí jezuité, kteří jsou zde usazeni až do dnešních dní. Byly zde zřízeny jezuitské vyučovací ústavy, nejprve kolej a posléze řádové gymnázium, a byla také provedena rozsáhlá rekonstrukce podzemí, které můžeme dnes obdivovat. Další temné období kláštera přišlo s komunistickou diktaturou. Všichni místní jezuité byli v rámci Akce K odvlečeni a činnost kláštera byla ukončena. Navrátit se mohli až po změně společenských poměrů v roce 1990. Dědicem pedagogické činnosti na Velehradě je Stojanovo gymnázium, založené arcibiskupem Graubnerem v roce 2001.

Dnes na Velehradě působí i Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje a slovenská provincie Kongregácie sestier Božského Vykupiteľa.

 

Poutní místo

Vznik tradice velehradských poutí má kořeny v období sílícího národního obrození 19. století, které hledalo všechny kořeny naší slovanské identity. Cyrilometodějská tradice byla v tomto ohledu velmi vhodná a široce respektovaná. Stará tradice o velkomoravské vazbě hrála Velehradu do not. Zároveň v této době přestal být areál velehradského kláštera prostorem uzavřené mnišské komunity a stal se vhodným cílem pro poutě.

Tak začaly Velehrad navštěvovat postupně tisíce poutníků a význam tohoto místa rostl. Do historie se mimořádným způsobem zapsaly oslavy v roce 1863, 1885 a 1985. Z poslední zmíněné poutě se komunistický režim marně pokusil udělat namísto náboženské události spíše mírovou manifestaci. Vyzněla jako gesto nenásilného, ale velmi výmluvného politického protestu. Ministr kultury Klusák ve svém projevu označil Cyrila a Metoděje za první komunisty, důsledně při řeči o nich vynechával přídomek svatý a pokusil se dát celé pouti „ten správný politický rozměr“. Jeho vystoupení však vyústilo tak, že byl z tribuny vypískán a celá akce přerostla v jednu z největších demonstrací odporu proti komunistickému režimu za celé období normalizace.

 

Růže od papeže

Velehrad v sobě nese i papežskou stopu. V roce 1985 mu věnoval papež Jan Pavel II. zlatou růži – velice významné vyznamenání. V atmosféře nově nabyté svobody po sametové revoluci se papež k poutníkům v dubnu roku 1990 připojil. Při té příležitosti prohlásil: „Svět bez Boha je člověku nepřátelský. Je těžký, chladný, pustý. Nad tímto světem je nutné zvítězit. A to, co zvítězí nad světem, je naše víra. To jste sami zakusili. Zakusili jste tíhu světa bez Boha. Zakusili jste tragický pokus vyloučit Krista, kámen nárožní, ze stavby společnosti a kultury a jeho následky. Zakusili jste i osvobozující moc víry, moc Kristova vzkříšení. Skrze tuto zkušenost jste se stali dědici evangelia – dědici Slova, dědici království Božího. Buďte jeho dobrými správci a předejte ho dalším pokolením.“

Připomínkou na tuto papežovu návštěvu je velký kříž se znakem svatého Jana Pavla II., který vítá poutníky při příchodu k velehradskému areálu.

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test