český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Jana M. Brůžková vydala nedávno knížku Skřítkové. Příběh o veselém skřítkovi, jemuž něco schází, je pro malé i velké, je o odvaze a touze po poznání, je o fantazii života. Ostatně autorka dobře ví, že nic v životě není zadarmo. Sama dokázala překonat velmi těžké období, díky naději a vůli je dnes maminkou a autorkou. Motivační kouč dokáže povzbudit druhé. U sebe sama to není snadné, ale jde to. Příběh paní Jany je toho důkazem.

 

 

Osud vám připravil perné chvíle – jak jste se dokázala postavit své nemoci?

Mému onemocnění předcházely různé zdravotní potíže, které se daly pozorovat několik měsíců před oficiálním verdiktem, kdy mi lékaři sdělili diagnózu – Hodgkinův Lymfom. Tehdy jsem byla často velmi unavená, nachlazená, v noci jsem se potila, neustále mne bolelo v krku a při sebemenší zátěži se mi špatně dýchalo. Vzpomínám si, že jsem byla zrovna na chalupě, když jsem si ráno všimla, že se mi zvětšily uzliny na krku, které byly na první pohled viditelné. Šla jsem raději k lékaři, abych něco nezanedbala. Po sérii různých vyšetření, jež trvaly asi tři měsíce, jsem zjistila, že čekám děťátko. Pak jsem byla odeslána na magnetickou rezonanci a poté na biopsii, které mi ve druhém měsíci těhotenství potvrdily rozsáhlý nádor lymfatických uzlin v hrudníku, který zasahoval až do krku. Tato zpráva pro mne byla šokující, na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem člověkem, který v těch nejkritičtějších situacích mnohdy překvapí sám sebe. Vzpomínám si, že první věc, která mi bleskla hlavou, zněla: „Tak dobře, ale miminko se prostě narodí. Přivedu ho na svět. A poté podstoupím léčbu.“ Byla jsem pevně rozhodnutá. Ve zlomku vteřiny. Věřila jsem, že toto je jediná možná a správná cesta. Takto mi napověděl můj vnitřní hlas a mé přesvědčení. Dnes zpětně mohu říct, že můj syn, který se po sedmi měsících narodil, mě přišel zachránit. Bez něj bych to možná tak dobře nezvládla, nevím…

 

Co vám nejvíc pomohlo?

Krátce po potvrzení diagnózy jsme s manželem dostali z FN Motol kontakt na skvělého odborného lékaře MUDr. Milana Matušku, Ph.D., který v té době působil ve FN Ostrava Poruba, a domluvili si s ním schůzku. Společně jsme celou záležitost probrali ze všech stran a dohodli se na postupu léčby, abych mohla děťátko donosit a teprve poté ji zahájit. Za tento odborný a zároveň velmi citlivý a lidský přístup jsem byla opravdu vděčná. Byl prvním lékařem, který mi sdělil, že to je možné.

 

Prozradíte něco o průběhu těhotenství a úlevě, když se syn narodil?

Těhotenství pro mě bylo nejkrásnějším obdobím života. Opravdu. Nemyslela jsem vůbec na to, že jsem vážně nemocná, nepřipouštěla jsem si žádný strach ani stres, že by něco nemuselo dopadnout tak, jak jsme si všichni přáli. Užívala jsem si každého dne a každé chvíle. Myslím, že jsem syna opravdu zahrnovala velkou láskou, protože přesně to jsem v sobě cítila. Štěstí, radost, nadšení. Celou dobu jsem byla samozřejmě pod dohledem lékařů, a tak jsem věděla, že se plod vyvíjí, jak má. S přihlédnutím k závažnosti mého zdravotního stavu se syn Tomáš narodil plánovaně císařským řezem v sedmém měsíci těhotenství. Byl zdravý, krásný a malinký! Ihned po porodu byl převezen na Oddělení neonatologie, kde strávil několik týdnů. Denně jsem syna navštěvovala a trávila s ním tolik času, jak jen to bylo možné. Zpívala jsem mu písničky a povídala si s ním. Neustále jsem ho chválila a ujišťovala ho, že to oba zvládneme.

 

Pak přišla léčba – úspěšná. Dokážete trochu poradit, jak se „nezbláznit“ z nástrah?

Léčbu jsem podstoupila okamžitě jen sedm dní po porodu. Byla intenzivní a náročná. Musím se přiznat, že možná právě proto, že jsem neměla nejmenší tušení, co všechno mě ještě potká, jsem vlastně neměla téměř strach. Přijala jsem svou nemoc jako fakt, postavila se jí čelem a řekla si: „Děťátko se narodilo v pořádku a teď nastal čas, abych uzdravila sebe.“ Chtěla jsem být zase zdravá a se svým synem. Proto jsem veškerou pozornost zaměřila na pozitivní věci. Na radost z každé maličkosti, snažila jsem se co nejvíce usmívat, i když mi občas do smíchu vůbec nebylo. Spoustu času jsem trávila v nemocnici, a tak jsem si četla a psala. A taky jsem se pořád na něco těšila. Dívala jsem se dopředu a představovala si, jaké to bude, až budu doma anebo až ve skutečnosti nastane ten okamžik, na který se těším.

 

Tehdy jste začala psát příběh skřítků – čím se pro vás postavičky staly?

V průběhu léčby nastaly ještě jiné zdravotní komplikace a tak jsem byla na několik měsíců upoutána na lůžko. Nemohla jsem vstát, chodit a vlastně si ani sednout. Tehdy přišla opravdu krize, byla jsem si vážností situace vědomá. Svého syna jsem neviděla a myslím, že právě to odloučení jsem nesla daleko hůř než léčbu samotnou. V tu chvíli jsem pochopila, že mi psaní pomůže. Chtěla jsem synovi napsat příběh, knihu, která ho jednou potěší a předá mu vše, co jsem mu chtěla o životě říct. Postavičky skřítků pro mě byly pomocníky jak srozumitelně a mile vyjádřit vlastní myšlenky. Jejich příběh jsem prožívala s nimi. Svět fantazie, přírody, radosti, snů, přání ale také nelehkých situací, které na cestě museli řešit, pomáhal mně samotné vypořádat se s obtížemi, kterým jsem čelila. Tak jsme se motivovali se skřítky navzájem. Já motivovala je v jejich cestě a oni mi zpětně ukázali, že pro mě to platí také.

 

Pozvěte nás do pohádkového světa, který jste vytvořila. Chtěla byste v něm žít sama?

Svět dětské fantazie je nádherný. Ráda vzpomínám na své dětství a vše, o čem jsem kdy snila nebo byla přesvědčena, že existuje. Dnes si myslím, že pohádkový svět se od našeho neliší. Jen my to nevidíme. Zvykli jsme si vnímat věci příliš negativně a býváme zbytečně vystrašení. Jen málo si uvědomujeme, že ať už nás v životě potká cokoli, náhoda to rozhodně není. Každá situace, i když je pro nás nemilá nebo zraňující, nám má cosi říct, něco nás naučit a někam posunout. Pak záleží opravdu jen na nás, jestli podlehneme strachu anebo se postavíme čelem. Každá situace má řešení a jen my sami víme nejlépe, co ve svém životě chceme nebo potřebujeme změnit. Když překonáme strach a vydáme se na cestu jako skřítek Prnďulíček, pak pocítíme, jak se vše kolem postupně přetváří. Začnou nám do života vstupovat noví lidé, nové situace, příležitosti. To vše nás podpoří a pomůže najít správný směr.

 

Skřítek se jmenuje Prnďulíček, proč?

Tak na to se ho musíme zeptat! Než jsem začala psát pro Tomáška knížku, šla jsem kolem malého květinářství ve vestibulu nemocnice a tam na mě mezi květináči vykoukla malá postavička skřítka. Koupila jsem ji pro syna a hned jak jsem mu ji ukázala, napadlo mne, že je to skřítek Prnďulíček. Tím vznikl nápad psát o skřítcích.

 

Psala jste už před tím? Zároveň tušila jste, že pohádkový příběh jednou bude knihou?

Vždy jsem psala moc ráda. Dopisy, deníky, hlavně prázdninové, básničky, úvahy. Dokonce mám dodnes schovaný dopis z roku 1986 od svého strýčka z Prahy, který v něm chválí můj sloh a jak se nejednou vyjádřil mé „vzletné myšlenky“. Tehdy mi bylo deset let a neskutečně mne bavilo psát několikastránkové dopisy s různým zamyšlením nad kdečím. Strýček mne pochopil a vždy si našel čas, aby mi odepsal. Jeho dopisů jsem si moc vážila a byly pro mne velkou odměnou. Co se týká příběhu skřítků samozřejmě, že jsem si často pohrávala s myšlenkou, že knihu jednou vydám. Patřila ale mému synovi a já chtěla, aby si ji nejdříve přečetl on sám. Často jsme si v textu, který jsem časem přepsala ze svého zápisníku do notebooku, předčítali a já měla obrovskou radost, že se mu příběh líbí. A jednou řekl, že by byl rád, kdyby se z příběhu skřítků mohly radovat i jiné děti. To mne velmi potěšilo.

 

Laskavé příhody ilustrovala Gabriela Marková – představte nám ji trochu…

S Gabčou Markovou jsme se dříve vůbec neznaly. Seznámila nás společná přítelkyně Šárka Mrázková, které jsem se svěřila, že mám připravenou knihu k vydání, ale nemám nikoho, kdo by ji ilustroval. Dostala jsem od ní kontakt na Gabrielu Markovou z Nového Jičína. Gabča studovala na Katedře kresby a grafiky na Fakultě umění Ostravské univerzity. Za setkání s ní jsem velmi vděčná, výborně si rozumíme. Myslím, že jsme naladěny na stejné vlně. Gabča je velmi milá a má krásný vztah k dětem. Vede výtvarné kroužky pro děti i dospělé. Ráda fotografuje, cestuje a má ráda přírodu stejně jako já.

 

Budete tvořit dál? Pokud ano – pro děti nebo pro dospělé?

Psaní mě velmi baví, dělá mi radost a stalo se opravdovou součástí každodenního života. Nyní píšu druhý díl skřítků a také se věnuji psaní fejetonů, postřehů a zamyšlení ve své rubrice Z kapsáře všedních dnů, které vycházejí vždy ve čtvrtek v internetovém společenském magazínu TOPVIP.cz.

 

Co nejradši děláte, když nepíšete? Umíte odpočívat?

Nejraději trávím čas venku, na zahradě, v přírodě. Právě tam si nejvíce odpočinu a naberu inspiraci. Dlouhé procházky pomohou uvolnit napětí, občerství tělo i mysl a dodají novou energii. Miluji také procházky po nábřeží řeky nebo pohled na jakoukoli vodní hladinu. I plynoucí řeka se může stát našim pomocníkem, když si to přejeme.

 

Kde je vám s rodinou nejlépe?

S rodinou jsem ráda kdekoli. Já vždycky říkám, že na místě tolik nezáleží, pokud se s blízkými cítíte dobře. Někdy se můžete s druhým ocitnout na nejkrásnějším místě na světě, ale zjistíte, že vám něco schází. Pak ani takové nádherné místo nenahradí prázdno ve vaší duši. Naopak, pár chvil strávených s milými lidmi například při obyčejném opékání špekáčků nebo letmém setkání vás obohatí natolik, že se vám tato chvíle navždy uloží do srdce. A já bych všem moc přála, aby si tyto malé drobné radosti dokázali uvědomit a aby jich ve svém životě měli co nejvíce. 

 

Jako motivační kouč umíte nastartovat druhé, dokážete to u sebe?

Jsem od dětství pozitivně laděný člověk, a tak beru život, jak přichází. Jako každý i já v něm řeším různé situace a překážky, které mi zrovna příjemné nejsou. Ale vím, že každá z nich mě něčím obohatí a posune zase o kus dál. Vše kolem nás se neustále mění a vyvíjí. Proto potřebujeme změny. Až když to přijmeme a vykročíme i přes své obavy do neznáma, zjistíme, kolik skvělých možností se nám otevírá a jak úžasní ve skutečnosti jsme. Změny se v našem životě dějí v ten správný čas. Jsem přesvědčena, že nás v životě potká pouze to, co zvládnout dokážeme. A když se při tom na sebe mile usmějeme a řekneme si nahlas: „Dokážeš vše, co si jen dovedeš představit“ pak není jiné cesty.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: archiv Jany M. Brůžkové

Alsasko, překrásný kus země na severovýchodě Francie, je svérázné a naprosto ojedinělé. Má úchvatnou krajinu, hory, vinice, zachovalá města a vesnice a svoje vlastní nezaměnitelná specifika, pro která tuto zemi každý snadno odliší jak od Francie na jedné straně, tak od Německa na straně druhé, mezi nimiž tvoří nepřehlédnutelný a výrazný územní meziprostor.

 

Není až tak nepochopitelné, že pravý Alsasan odmítá být Francouzem – stejně tak jako odmítá být Němcem. Oba tyto národy s Alsaskem v průběhu dějin nakládaly všelijak, procházely tudy tam i zpět a na delší či kratší čas si zemi přivlastňovaly ve svatém přesvědčení, že je to jejich země. A tak je jen logické, že od každého tady najdeme něco – francouzský šarm i německou důslednost. Někteří zdejší obyvatelé mají francouzská jména, a jejich sousedi zase ryze německá. Původní architektura vychází nejčastěji ze stylu německých hrázděných domů, ale francouzský vliv je nepřehlédnutelný.

 

Pohádka o počátcích Alsaska by mohla začínat přibližně takhle: Bylo, nebylo. Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, když se na Zemi rozdělovala krajina, dostal každý národ něco. Na jednoho vyšel věčný led, druhý obdržel tropický prales, třetí malé ostrůvky a čtvrtý rozlehlou step. Alsasko rozhodně nepřišlo zkrátka, protože bylo chytré a vystálo frontu dvakrát. Jednou přiděloval Němec, podruhé Francouz. Alsasko dostalo vlídné hory i podruhé úrodnou půdu, mírné podnebí i širokou řeku poskytující nezbytnou vláhu. Později alsaské hory dostaly název Vogézy a řeka byla pojmenována Rýn. Zdejší obyvatelé půdu obdělali, na svazích vysázeli vinice a uprostřed vybudovali vesnici Riquewihr, kde žili šťastně a spokojeně na věky věků...

 

Alsaské srdce v Riquewihru

Když člověk začne stoupat centrální ulicí Charlese de Gaulla, která tvoří jakousi pomyslnou osu Riquewihru, jako kdyby se opravdu ocitl v pohádce. Kráčí mezi starými hrázděnými domy, které hýří všemi barvami, a nestačí žasnout. Je ještě v současnosti, anebo se nějakým kouzlem objevil zpátky v čase? Nefalšovaný středověk na něj promlouvá doslova ze všech stran. Riquewihr totiž vypadá víceméně stejně jako v 16. století. A zcela oficiálně je to jedna z nejpůsobivějších a nejautentičtějších vesnic ve Francii – je také členem sdružení Les Plus Beaux Villages de France, do češtiny bychom tento kuriózní název mohli přeložit jako Nejkrásnější vesnice Francie.

Riquewihr měl štěstí, jako jeden z mála nebyl během druhé světové války poškozený, a tak se do dnešních dnů dochovalo jak středověké opevnění, tak zástavba uvnitř hradeb. Dnes má přibližně tisíc obyvatel a většina z nich se věnuje rozvoji turistického ruchu. Řada domů slouží jako ubytovny, hotely a penziony, anebo jsou v nich malebné hospůdky i obchody s regionálními produkty či suvenýry.

První místo ale jednoznačně obsadily nejrůznější vinné sklípky; víno tu totiž od nepaměti hraje prvního milovníka, který roztrousil nejen vinice, ale i sympatická malá vinařství a oblíbené sklípky po celém kraji. Pokud tomu čirou náhodou tak není, bydlí ve zdejších domech normální zdejší lidé, a díky tomu se vesnice naštěstí dosud neproměnily v nežádoucí skanzeny. Stačí setrvat o něco déle, po setmění, kdy Riquewihr opustí poslední autobus s turisty, si zajít na skleničku a ponořit se do poklidu venkovského života, který se odehrává pod mírumilovnou vinnou vlajkou.

Nejde o nic překvapivého, Riquewihr, jakož i celá oblast, má pro vinařství mimořádně vhodné klima. Poděkovat je třeba především Vogézám. Tyto mírumilovné hory, Čechům tolik připomínající Krkonoše, jsou jakousi přirozenou hradbou proti dešťům a větrům vanoucím od západu. A tak je tu nečekaně sucho, léta jsou spíše teplejší a zimy rozhodně nejsou k nepřežití. Vinice proto nejsou v bezprostředním ohrožení a za odměnu rok co rok poskytují lidem vynikající víno. Zejména odrůdy Gewürztraminer, Pinot Gris, Riesling a Muscat jsou velmi ceněné. Je dobré vědět, že lahve by měly být opatřené nápisem Alsace AOC (Appellation d'origine contrôlée), nejlépe Alsace Grand Cru. A pokud chce někdo stanout u nejvyhlášenější vinice, ať se vydá od Riquewihru na sever. Místní královna vinic se jmenuje Schoenenbourg, leží na stejnojmenném kopci a její tvář je obrácená – jak jinak – k jihovýchodu.

 

Všechno začíná u Římanů

Pokud se nespokojíme jen s pohádkami plnými fantazie a budeme se chtít podívat do minulosti střízlivějším pohledem, který je podložený fakty, budeme muset zahájit pátrání asi už u Římanů. Nejstarší stopy po osídlení Riquewihru a jeho okolí totiž sahají až do jejich dob. Je všeobecně známé, že Římané nebyli hloupí a velice dobře věděli, kde se mají usadit. V těch dávných dobách tu pravděpodobně vybudovali opevnění a zřejmě tudy vedla římská cesta, dnes bychom řekli silnice. Dokonce nelze vyloučit ani to, že i Římané tady pěstovali víno.

Po Římanech nastoupila alsaská šlechta, která se tady také zabývala především vinařstvím. První písemná zmínka o existenci Riquewihru pochází z roku 1049, kdy byla vesnice zmíněna na darovací listině klášteru Sainte-Croix-en-Plaine poblíž Colmaru, který se rovněž věnoval vinařství a vlastnil vinice v okolí. Tenkrát se Riquewihr ještě jmenoval Richovilare. Současné pojmenování je údajně odvozeno od jistého bohatého obchodníka Richa, který zde žil v dávném 6. století. Název se postupně proměňoval, a tak se vesnice jmenovala Richoville, Richovilare a konečně Riquewihr.

Majitelé se v průběhu let a století pochopitelně střídali a Riquewihr postupně patřil hrabatům Eguisheim-Dabo, Reichensteinům a Horbourgům, kteří nechali vesnici opevnit. Proto víme, že nejstarší části hradeb pocházejí z přelomu 13. a 14. století. Ale už tenkrát se tady rodilo vynikající víno, které bylo vyhlášené široko daleko a prodávalo se po celé zemi. V roce 1324 koupili panství Württemberkové a vládli zde (s krátkými přestávkami) až do Francouzské revoluce. V roce 1796 byl Riquewihr připojen k Francii.

 

Společný jmenovatel Hansi

Zájemci najdou Riquewihr snadno, leží na slavné Route des Vins (Vinné cestě) asi jedenáct kilometrů od Colmaru a co by kamenem dohodil od dalších půvabných alsaských vinařských vesnic jako Eguisheim, Hunawihr či Ribeauvillé. Ty všechny spojuje kromě čilého turistického ruchu především víno. Prodává se všude, pije se s radostí a vinice leží, kam oko pohlédne.

A pak je zde ještě něco, co udává společný tón – anebo spíše někdo. Bohužel už není mezi živými, ale pro Alsasko zůstane nesmrtelný. Návštěvníci na něj, anebo spíše na jeho tvorbu, narazí doslova všude, na pohlednicích, nádobí, kalendářích, vývěsních štítech, upomínkových předmětech, ve výlohách i na plakátech, prostě opravdu všude.

Jeho jméno je Jean-Jacques Waltz (1873–1951) a byl to alsaský malíř tělem i duší. Známý je ale spíše pod pseudonymem Hansi. Narodil se v Colmaru jako nejmladší ze čtyř dětí Jacquese André Waltze a jeho ženy Rosalie Clémence Dunan. V roce 1881 se jeho otec stal městským knihovníkem a o deset let později dokonce kurátorem významného colmarského Muzea Unterlinden, které je mimochodem dodnes vyhledávanou kulturní institucí, kde jsou uloženy sbírky nesmírných hodnot a pořádají se zde mimořádné výstavy. Pro Hansiho otce se kultura stala náplní života, proto měl malý Jean-Jacques již od raného dětství tak blízko k umění. V Lyonu se vyučil technickým kresličem, ale nezůstal tam a vrátil se do rodného Alsaska, kde se stal kreslířem pohlednic.

 

Tvrdohlavý umělec

K jeho nejčastějším motivům patřily výjevy z běžného alsaského života, i když idylické vesnické scény často kombinoval s provokativními anti-německými karikaturami. Proto ho německé bezpečnostní úřady „říšské země Alsasko-Lotrinsko“ několikrát obvinily za protistátní činnost. V červnu roku 1914 byl dokonce odsouzen k patnácti měsícům vězení. Hansi trest nenastoupil, uprchl do Švýcarska a poté emigroval do Francie, kde vstoupil do armády. To už byl uznávaným regionálním umělcem, který vytvořil mj. „L'Histoire d'Alsace racontée aux petits enfants par l'Oncle Hansi“ neboli Dějiny Alsaska vyprávěné malým dětem strýcem Hansim. Šlo o jakési ilustrované dějiny Alsaska, které vyšly poprvé v roce 1912 a obsahovaly silný protiněmecký postoj, který poznamenal podstatnou část Hansiho tvorby.

Jean Jacques Walz nebyl člověk bez názoru a své umění chápal také jako prostředek, jak tento názor vyjádřit. Vedle nesporného kreslířského nadání mu byla do vínku dána i odvaha a smysl pro humor, schopnost zesměšnění i jistá tvůrčí drzost. V jeho kresbách často dominuje karikatura, Hansi uměl být velmi kousavý, ale nikdy nebyl opravdu zlý. Bez jisté dávky humoru nebyla ani jeho snaha posílit myšlenku mnoha Francouzů, že čápi pocházejí z Alsaska. Čápi přece odjakživa byly (a dodnes jsou) jedním z nejtypičtějších alsaských symbolů!

 

V zajetí symbolů

Jean-Jacques Waltz bojoval v první světové válce jako dobrovolník na francouzské straně, a tak mu bylo v roce 1916 odebráno občanství Alsaska-Lotrinska. Dokonce i po skončení první světové války a opětovném připojení Alsaska-Lotrinska k Francii Waltz alias Hansi ve svém přesvědčení nepolevil a dál se snažil svou tvorbou varovat před hrozbou nebezpečného vlivu Německa v Alsasku.

A potom přišla druhá světová válka. Po německé invazi musel Hansi samozřejmě znovu uprchnout, pokud nechtěl přijít o život. Zamířil nejprve do Agenu v jižní Francii, tam ho ale gestapo vypátralo. Zbili ho při tehdy tak, že ho řada lidí považovala prakticky za mrtvého. Hansi však navzdory všemu přežil a utekl opět do neutrálního Švýcarska. Po válce se však zcela pochopitelně vrátil zpátky do milovaného Colmaru.

V Riquewihru bylo na jeho počest založeno muzeum, výstižně znázorňující tvorbu tohoto originálního, svérázného umělce, který navzdory politickým i historickým překážkám setrval hrdým Alsasanem do svého posledního dechu. Alsasko se mu odvděčilo tím, že ho přijalo za svého neoficiálního výtvarného mluvčího.

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka

Lucie Němečková je sice vystudovaný ekonom, už několik let se však živí výživovým poradenstvím. Pomohla s vyléčením ekzému mé dcery a její příběh je inspirací pro všechny, kteří se neradi vzdávají. V hrnci poklidně bublalo jáhlovo-bulgurové rizoto a Lucka (na snímku) vyprávěla svůj příběh. 

 

 

Kdy se u tebe poprvé ekzém projevil a jaký měl průběh?

Problémy začaly, už když mi byly tři měsíce. V průběhu dětství se střídaly klidové fáze s fázemi úporného svědění a bolesti. Jaro jsem pravidelně trávila na pohotovosti s „rozjetým ekzémem“. Bývala jsem napuchlá a prakticky nepřetržitě mi teklo z očí. Nebylo možné běžně fungovat. Kolem dvaceti jsem měla boreliózu a ekzém se tím hodně zhoršil. Přidala se celá řada zánětů různě po těle, opary, celkově oslabená imunita a únava. Kůže se špatně hojila, rychle se zanítila, tvořila se i otevřená mokvající místa. Nemohla jsem spát ani sportovat. Bylo to velmi náročné období i na psychiku.

 

Co bylo podle lékařů příčinou?

Na příčinu jsem se všech lékařů neustále ptala. Odpověď jsem ale nikdy nedostala. Tehdy, tedy před osmnácti lety, jsem v Čechách nenarazila na žádného, který by na mé problémy pohlížel komplexně. Dávali mi kortikoidy, to ale nikam nevedlo. Tenkrát jsem nevěděla, že kortikoidy jenom potlačují příznaky a mají navíc řadu vedlejších účinků. Porušená kůže a špatné jaterní testy byly však jednoznačným výsledkem. Tvrdili, že ekzém zmizí během dětství, pak během puberty, a když se nestalo ani to, tak po porodu. Když mi bylo dvacet, bylo mi odborníky oznámeno, že nevidí šanci na zlepšení. S tím jsem se ale odmítla smířit.

 

Byly ti zjištěny nějaké alergie?

Byla zjištěna jen senná rýma a alergie na plísně. Později, při detailních vyšetřeních v Německu, přibyla celá řada potravinových alergií, včetně na některé druhy zeleniny nebo koření. Patřily mezi ně například celer, kmín a koriandr.

 

Kdo ti pomohl?

V roce 2001 jsem našla Dr. Shimshoniho. Působil na jedné německé kožní klinice, kde jsem absolvovala několikatýdenní léčbu. Je to český emigrant, dermatolog, dietolog a alergolog v jednom. K léčbě přistupuje komplexně, jejím základem je detailní vyšetření střevní flóry ze stolice. Osmdesát procent atopiků nemá střevní flóru v pořádku. Důležité byly také rozsáhlé krevní a alergologické testy a taky úprava stravování. Celé léčení vychází z toho, že příčina ekzému je vždy uvnitř v těle, kůže se pak spraví dost rychle. Ekzém navíc vždy úzce souvisí s psychikou, proto je hodně důležitá relaxace. Pokud jde o jídlo, tak Dr. Shimshonimá zpracovaný systém stravování s nízkým obsahem histaminu, jsou totiž potraviny, které jeho hladinu v krvi zvyšují, a to se u atopika může projevit na kůži, u astmatika záchvatem. Není tedy potřeba brát antihistaminika (Zyrtec, Aerius apod.), ale hladinu histaminu v krvi si snižovat vhodným jídlem. Kortikoidy jsem vysadila a od té doby už je nikdy nepoužila.

 

Jak vypadá tvůj současný jídelníček? 

Už spoustu let se nezaměřuju na stravu s nízkým obsahem histaminu. Díky ekzému jsem se stala výživovým poradcem a můj jídelníček se neustále posouvá a mění podle životního i ročního období. Vyhovuje mi lehčí středomořská strava, plná ovoce a zeleniny. Pravidelně jím luštěniny, semínka, ořechy, tradiční české obiloviny. Používám základní potraviny ve vysoké kvalitě. Myslím tím žitný kváskový chleba, vejce, mléčné výrobky v bio nebo farmářské kvalitě. Maso jím jen jednou až dvakrát týdně, zaměřuji se hlavně na rostlinné bílkoviny. Uzeninám a vepřovému masu se vyhýbám. Z české kuchyně mě baví hlavně recepty našich prababiček plné luštěnin a tradičních obilovin, jako třeba nastavované kaše, které jsou často překvapením nejen pro mého manžela, ale i pro maminky na kurzech zdravého vaření.

 

Doporučila bys podobnou stravu všem nebo jen těm, kteří mají nějaké zdravotní problémy? 

Jsem velkým zastáncem individuální výživy. Je důležité naučit se vnímat, co našemu tělu dělá dobře. Jídelníček by se měl odvíjet od zdravotního stavu, životního stylu či ročního období. Právě s tím se snažím pomáhat v rámci své práce.

 

Co na to říká tvůj čtyřletý syn a manžel? Nechybí jim sladkosti či knedlo-vepřo-zelo?

Manžel má rád klasickou českou kuchyni, nicméně i on jí dost zeleniny a ovoce, má rád luštěniny. Já navíc moc ráda peču, sama jsem vždycky měla ráda sladkosti. Během let se ale moje chutě posunuly, takže nepotřebuji výrazně sladkou chuť. Doma máme různé druhy celozrnné mouky, z bílé nepeču vůbec, sladím sušeným ovocem, datlovým sirupem či třtinovým cukrem. Naší víkendovou snídaní jsou špaldové palačinky nebo ječné lívance. Vždy máme doma kvalitní čokoládu. Pro manžela se snažím připravovat kvalitní maso, občas udělám i klasiku, jako knedlo-vepřo-zelo nebo pečené koleno. Říkám, že je to jen pro něj, z velké lásky.

 

Ekzém a alergie u tebe zcela zmizeli?

Zůstala pouze slabá alergie na břízu, o které skoro nevím. Největší posun u alergií u mě nastal po tom, co jsem začala pít kvalitní mladý ječmen. Ekzém se občas objeví, ale naprosto minimálně, kůže se velmi rychle regeneruje a já se ihned zaměřím na svoje slabá místa, a to je především psychika a zažívání. Dnes je i u nás celá řada lékařů, kteří se zaměřují na komplexní medicínu. Mě vyhovují hlavně české bylinky a homeopatie, pokud potřebuji, jdu těmito cestami. 

 

Jáhlovo-bulgurové rizoto s červenou čočkou

  • 1 cibule
  • 1 stroužek česneku
  • 2 mrkve
  • ¼ hrnku červené čočky
  • ½ hrnku mraženého hrášku a mražených zelených fazolek
  • 1 „hnízdo“ mraženého bio špenátu
  • ½ hrnku mixu jáhel a bulguru
  • ½ lžičky kurkumy
  • provensálské koření
  • oregano
  • panenský řepkový olej

 

Na oleji orestujeme nakrájenou cibuli, česnek, kurkumu, mrkev a červenou čočku. Jáhly a bulgur dobře propláchneme v horké vodě a přidáme do hrnce spolu s mraženou zeleninou a bylinkami. Zalijeme horkou vodou a vaříme 10-15 minut do změknutí obilovin. Po uvaření vmícháme lžíci oleje a osolíme dle chuti.

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: Lucie Němečková

Na rozdíl od svého slavného předka se narodila v Praze. Kutná Hora jí však natrvalo přirostla k srdci. Stojí tam dům, kde se v roce 1555 Mikuláš Daczický z Heslova narodil a strávil část dětství, zde se také odehrává děj slavného filmu Cech panen kutnohorských, ve kterém je v podání národního umělce Zdeňka Štěpánka ústřední postavou. Kateřina Daczická je příslušnicí třinácté generace šlechtického rodu Daczických, jejím předkem byl starší bratr Mikuláše, Tobiáš. V roce 2010 založila Nadační fond Mikuláše Daczického z Heslova a prostřednictvím projektů s kulturní a sociální tématikou se snaží, aby se jméno Daczický opět dostalo do povědomí veřejnosti.

 

Za co získali vaši předci šlechtický titul a kde leží onen Heslov?

Myslíte titul rytířský nebo baronský? Oba mají vlastní historii. Traduje se příběh, že náš rod pochází z Polska, kde můj prapředek při obraně jakéhosi hradu při noční hlídce na hradbách požadoval od blížícího se vojáka heslo. Protože nezaznělo, vystřelil šípem do křoví, ze kterého slyšel šramot. Údajně zastřelil jednoho z nepřátelských velitelů a tím výrazně ovlivnil výsledek následné bitvy. Byl proto povýšen do rytířského stavu a získal erb s hradební zdí, lukem a šípem a rytířskou rukavicí. Heslov na památku hesla, které nebylo vyřčeno. Baronský titul získal v roce 1814 můj předek Jan Nepomuk Daczický, který sloužil u císaře Františka a byl povýšen za své vojenské zásluhy při napoleonských válkách.

 

 

Zajímala vás historie rodu od útlého dětství, snažila jste se získávat o ní informace?

Nejdřív moc ne. Když táta vyprávěl nad starými fotografiemi, že se děda narodil na zámku, bavilo mě poslouchat, ale nijak jsem nad tím nehloubala. S přibývajícím věkem jsem rodinnou historii chtěla poznat co nejpodrobněji. Pátrání a vyhledávání je časově velmi náročné, mívám taková období, kdy se do toho pouštím, ale mám práci, dvě malé děti… Vyburcovala mě třeba kniha, v níž byl zveřejněn portrét Mikuláše Daczického, údajně jeho jediná podobizna. Vypadal úplně jinak než na portrétu, který vlastní naše rodina. Sešla jsem se s autorem knihy, dr. Sršněm, a ukázala mu ten náš s vlastnoručním Mikulášovým podpisem. Pak teprve zjistil, že v terezínském archivu je kopie, nikoliv originál, ten vlastníme my a nepřipadá v úvahu, že bychom jej prodali.

 

Jste vdaná, přesto stále Daczická…

Že si mohu ponechat své původní příjmení a že je mohou mít i naše děti, jsme se s manželem dohodli už před svatbou, a jsem mu za to velmi vděčná. Je to pro mě důležité. Mrzí mě a ještě jsem se nedopátrala, kdo a proč počeštil naše jméno na Dačický, když tvar Daczický žádný z našich předků neopustil a naše rodina jej stále používá. Nenašla jsem to ani v archivech, kronikách, historických materiálech. Snažím se vysvětlovat, opravovat, ale jde o boj s větrnými mlýny. Jsem na své předky hrdá a chci nosit jejich jméno.

 

Z filmu známe, že váš slavný předek byl bouřlivák a milovník žen, ale on byl také literát. Přečetla jste jeho Paměti nebo Prostopravdu?

Jeho knihy znám. Paměti, to je obtížné čtení, plné dat, autentických zážitků, dobových událostí. Dodnes z nich mnozí historici příležitostně čerpají. Některým kamarádům jsem v nich dokonce našla zmínky o předcích, kteří byli Mikulášovými přáteli, a on zmiňuje jejich společné zážitky. Prostopravda, to jsou verše. Přemýšlím, zda by bylo možné převést je do současné češtiny, vydat je, a tak přiblížit čtenářům. Mám jednu velmi oblíbenou báseň. Říká, abychom my, Češi, neskláněli hlavy, abychom byli hrdi na „českého lva“ a nenechali sebou vláčet mocnějšími sousedy. Nadčasový text…

 

Čeho si na Mikuláši Daczickém nejvíc vážíte a myslíte, že jste po něm něco zdědila?

Mám něco z jeho povahy. Jsem společenská, nemám ráda mrzouty. Ráda se směju, setkávám se s přáteli a cítím se dobře tam, kde je veselo. Mikuláš byl velmi sečtělý a vzdělaný, tím ve společnosti vynikal, protože tenkrát, na rozdíl od dnešních dnů, nebylo vzdělání tak běžné. Nejvíc mi imponuje tím, že si nenechal nic líbit, uměl se ozvat proti nespravedlnosti, poukazoval neohroženě na nešvary vrchnosti.

 

 

Na rozdíl od vás on i další vaši předci moc nevynikali znalostmi ekonomickými…

To je pravda. Moje profese účetní a daňové poradkyně by se jim bývala docela hodila. Už Mikuláš vlastnil spoustu domů, ale díky různým soudním procesům o většinu z nich přišel. Asi nejvíc majetku rodina získala za Jana Nepomuka, prvního barona v našem rodu, ale jeho synům se nepodařilo udržet jej. Můj pradědeček získal od své bohaté tety zámek Kluky u Čáslavi, který pronajímal, díky nevýhodným smlouvám jej rodina nakonec musela prodat.

 

Proč vás napadlo založit Nadační fond Mikuláše Daczického z Heslova, jaké byly vaše původní plány na jeho činnost?

Náhodně se mi dostal do ruky článek o Mikuláši Daczickém se zmínkou, že jeho potomci možná ještě žijí. Tehdy jsem se rozhodla, že se do Kutné Hory chci vrátit, že se budu snažit dostat naše jméno do povědomí, aby se vědělo, že rod nevymřel. První akcí našeho nadačního fondu byla výstava Šlechtické poselství, která ukazuje, jak se mnoho šlechtických rodů vymezovalo proti fašismu. V letech 1938 až 1939 vznikly tři deklarace, které podepsali zástupci více než třiceti šlechtických rodů, včetně mého dědečka. Byly poslány dr. Benešovi a dr. Háchovi a odsuzovaly okupaci českého území. Součástí výstavy byly jak dokumenty, tak rodokmeny všech signatářů.

 

Jaký je váš vztah ke Kutné Hoře?

Uvědomuju si, že do toho kraje patřím, že tam mám kořeny, přestože vlivem okolností jsem se narodila a žila v Praze. Koupila jsem si v Kutné Hoře dům, který se v současné době rekonstruuje. Vysnila jsem si, že vznikne rodinný seniorský dům v komorním přívětivém prostředí. Tam chci jednou žít a zestárnout. Tohle mé dávné přání vzešlo z mé vlastní zkušenosti, kdy maminka doma pečovala o nemocnou nechodící babičku téměř až do sebezničení.

 

Dačického dům v Kutné Hoře je jednou ze zdejších oblíbených památek…

Donedávna byl v dezolátním stavu. Chtěla jsem jej koupit a vytvořit muzeum, ale opravy byly odhadovány na 70 milionů, což bylo nad mé možnosti. Mikuláš Daczický Kutnou Horu proslavil, sám tu ale neměl ani pomník – jen hospodu a název náměstí. Jeho rodný dům nakonec město s přispěním UNESCO opravilo, je krásně rekonstruovaný, ale stal se galerií, vzdělávacím a prezentačním centrem kulturního dědictví UNESCO, což s Mikulášem nesouvisí. Proto jsem, s přispěním kutnohorských občanů, nechala vytvořit alespoň jeho bustu a Dačického domu ji věnovala.

 

Jak Kutnohoráci na bustu přispívali?

Jednak Vinné sklepy Kutná Hora věnovaly část výtěžku z prodeje limitované edice vína se jménem Mikuláše Daczického. Lahve byly číslované, bylo jich přesně 1555. Na vinětě je portrét a také část básně z Prostopravdy. Náš nadační fond zorganizoval letní koncerty vážné hudby, částka vybraná na vstupném a dobrovolné příspěvky do kasičky pomohly částku shromáždit. Bustu vytvořil podle podobizny našeho předka akademický malíř Jakub Ďoubal. Slavnostní odhalení proběhlo v prosinci roku 2017.

 

Jakými akcemi se Nadační fond Mikuláše Daczického může ještě pochlubit?

Jsou to koncerty, zábavná odpoledne pro děti, výstavy, vloni k roku „osmiček“ to byla třeba expozice autentických fotografií z roku 1968 významného fotografa pana Váchy na zbraslavském zámku, letos plánujeme velký projekt k roku „devítek“ v Kutné Hoře. Chceme připomenout události roku 1939, upálení pěti živých pochodní z roku 1969 i rok 1989. Uspořádáme i studentský festival, protože studenti byli důležitou součástí těchto událostí. Pyšná jsem hlavně na náš již probíhající projekt podpory školních obědů u sociálně slabších děti na Kutnohorsku, který se nám podařilo rozšířit i na podporu zatím 12 dětí, které nemají na úhradu zájmové činnosti a kterým platíme školné v ZUŠ.

 

 

Měl některý z vašich předků i významnou státní funkci či politickou moc?

Jan Nepomuk Daczický byl v úzké gardě císaře, pradědeček byl členem Říšského sněmu. Dědeček byl letcem v Anglii, poté šéfem továrny a po únoru 1948 rozvážel mléko. Já sama díky tomu, že se aktivně účastním společenského života v Kutné Hoře, jsem se zapojila do místní politiky. Byla jsem zvolena do městského zastupitelstva, pracuji v kulturní a sociální komisi.

 

Jaký životní postoj byste chtěla předat svým dětem?

Ráda bych jim vštípila úctu, hrdost na vlastní jméno, spravedlnost, čest. Vím, že se to v dnešní době moc „nenosí“, ale připadá mi to velmi důležité. Přála bych si, aby se za své činy nikdy nemusely stydět a aby svým předkům nedělaly ostudu.

 

Cítíte vy sama nějaký závazek ke svému jménu?

Nás Daczických je v Čechách jen dvanáct. Kromě autentického portrétu Mikuláše Daczického se v naší rodině dědí z generace na generaci i dekret Marie Terezie z roku 1773, kterým potvrzuje znovu naši rytířskou hodnost, a to mužským i ženským členům rodiny. Rod Daczických o hodně věcí přišel a nic moc po našich předcích nezbylo. Proto cítím zodpovědnost, aby naše jméno úplně nezmizelo, abychom byli spojováni s naší zemí, se snahou něco společnosti přinést. Někdy je toho na mě trochu moc, rodina, zaměstnání, nadační fond, práce v politice, přesto se snažím dělat vše na „plný plyn“, mám potřebu něco za sebou zanechat. Jménem Mikuláše Daczického z Heslova říkám svým odpůrcům v politice: Kritizoval jsem vaše nešvary, máte mě tu zpět, ale v ženských sukních…

 

Kateřina Daczická se narodila v roce 1975 v Praze. Mezi její nejslavnější předky patří Mikuláš Daczický z Heslova. Jeho jméno nese i nadační fond, který vznikl v roce 2010. Vystudovala Bankovní institut, má účetní a daňovou kancelář. Kateřina Daczická je vdaná, s manželem Pavlem mají dvě malé dcery, Veroniku a Terezu.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: René Svoboda

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test