český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Judaismus je náboženstvím asi patnácti milionů vyznavačů. Většina z nich dnes žije buď v Izraeli, nebo ve Spojených státech, ale významné stopy židovských dějin najdeme všude po Evropě, kde byli židé i Židé dlouho předmětem pronásledování až po tragické události holokaustu během 2. světové války. Nahlédněme za oponu náboženství, které bytostně patří i k našim dějinám a kultuře.

 

Judaismus je původně náboženstvím židovského národa. Úzké propojení víry a národnosti hrálo roli v daleké minulosti, i v době nedávné. Odráží se v české gramatice – pokud hovoříme o příslušníkovi židovského národa, musíme psát Žid s velkým písmenem, pokud hovoříme o vyznavači židovského náboženství, píšeme žid s písmenem malým. Z národa jednoho blízkovýchodního kmene se za staletí stalo jedno z nejvýznamnějších světových náboženství, i když početně nikdy příliš nerostlo, protože se aktivně nepokouší získávat nežidovské konvertity.

 

 

Písmo a komentáře

Židé sdílí s křesťany velkou část Bible, tedy její hebrejskou část, kterou křesťané nazývají Starým zákonem. Původně část židů, zejména ti řecky hovořící, kteří měli své centrum v Alexandrii, uznávala i dodatky k Tóře, prorokům a spisům, které nebyly sepsány hebrejsky. Později, během prvních staletí našeho letopočtu, ale tyto spisy byly z kánonu vyřazeny a ve Starém zákoně si je ponechali pouze křesťané. Dnes se těmto spisům říká „deuterokanonické knihy“ a zjednodušeně řečeno za kanonické je pokládají katolíci a pravoslavní a protestanté většinou ne, stejně jako židé.

Kromě Bible – nebo Tanachu, jak zní židovský termín pro hebrejskou Bibli – patří mezi náboženské texty i další položky. Těmi nejzákladnějšími jsou rabínské komentáře k příkazům a zákazům, které Tanach obsahuje, tedy jakási rekapitulace židovského náboženského práva. První takovou velkou rekapitulací byla Mišna, sepsaná zřejmě na začátku 3. století v hebrejštině. Možná ještě známější než Mišna je Talmud, který Mišnu obsahuje a k ní připojuje velice obsáhlé komentáře pozdějších rabínů sepsané v aramejštině. Talmud je dodnes naprostým základem náboženského studia judaismu.

 

Památka Chrámu

Starověký judaismus považoval za své centrum jeruzalémský chrám. Ten byl ale v roce 70 po Kr. zbořen římským vojskem a nebyl nikdy obnoven. Židovské náboženství se tak v 1. století muselo přeorientovat z poutních slavnostní a přinášení obětí v Chrámu na bohoslužebný život v synagogách a na studium Písma a rabínských komentářů. Přesto je památka Chrámu dodnes živá. Na jeho původním místě v Jeruzalémě dnes stojí dvě významné mešity, proto je jeho obnovení nepravděpodobné, ale židé přicházejí alespoň k jedné z opěrných zdí někdejšího chrámového dvora a modlí se zde. To je ona slavná „zeď nářků“, které se v židovském prostředí říká termínem Západní zeď.

 

 

Základy víry

Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tedy uctívá jediného Boha. Boží Jméno je jednou z nejposvátnějších věcí. Nakládání s ním vyžaduje zvláštní úctu a obezřetnost, neboť 3. přikázání z Desatera nařizuje „nebrat ho nadarmo“. V hebrejštině se Boží jméno zapisuje písmeny JHVH a už od starověku platí, že židé toto jméno z úcty nevyslovují. Dřív je směl vyslovit jen jednou za rok velekněz ve svatostánku Chrámu. Tóra – v širokém slova smyslu psaná i ústní, tedy jak Bible, tak základní rabínské komentáře – jsou Božím zákonem seslaným Bohem a Izrael je následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené. Judaismus věří v posmrtný život a v odměnu nebo trest, který nás v něm čeká. Věří ve vzkříšení mrtvých a očekává, že přijde mesiáš.

 

Šabat je den odpočinutí

Židovský kalendář obsahuje mnoho svátků, které často odkazují na původní zemědělský cyklus v Izraeli nebo na dávné pouti do Chrámu. Jeden ze svátků se ale opakuje každý týden – šabat. Začíná v pátek po západu slunce a končí sobotní nocí. Je to svátek, kterým se připomíná, že Bůh sedmého dne po stvoření světa odpočíval a že i v tom se mu člověk má podobat. Žid v tento den nepracuje, nezažíhá a nezháší světlo ani oheň, nevaří, nepíše a podobně.

Nejvýznamnějšími svátky v roce jsou pak takzvané vysoké svátky Roš ha-šana a Jom kiput, kterými začíná židovský rok a které přicházejí vždy zkraje podzimu.

Židovské tradice, zvyky a přikázání se týkají doslova každého detailu lidského života. Známé je například to, že židovští muži nechodí nikdy s nepokrytou hlavou. Pokud nemají například klobouk, nosí malou čepičku, které se říká kipa nebo jarmulka.

Zvláštní jídelní předpisy také upravují, co mohou zbožní židé jíst. Pro nábožensky přijatelné pokrmy se používá termínu košer. Pokud byste se o židovském náboženství a židovské kultuře chtěli dozvědět více, není nic snazšího, než navštívit Židovské muzeum v Praze, které je jedním z nejvýznamnějších židovských muzeí na celém světě.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

S Pavlem Holíkem jsme se potkali letos v únoru v šatně pražského divadla Karla Hackera, kam byl pozván jako jeden z hostů pravidelného zábavného pořadu „HOVORY W“. Vstříc přišel usměvavý, skromný, a možná by se dalo říci nenápadný muž, kdyby nebyl nápadný tím, že byl stylově a elegantně oblečen, v kapse saka měl barevně sladěný kapesníček a v klopě odznak Řádu Křižovníků s červeným srdcem. Z vystupování a komunikace vyzařoval šarm a tak trochu prvorepubliková noblesa. K ní má ostatně velmi blízko, už proto, že je zakladatelem a dlouholetým předsedou Společnosti Vlasty Buriana.

 

 

Kde se vlastně vzala myšlenka založit zrovna tuhle společnost? Čím vás Burianova osobnost tolik okouzlila?

V roce 1997 jsme s mým bratrem Petrem Holíkem a s Pavlem Mangem, který se proslavil jako představitel Vaška v seriálu Cirkus Humberto, seděli ve společnosti s tehdejším dramaturgem TV Nova Janem Kraslem a zvažovali myšlenku zřízení nadace, která by připomínala staré herecké bardy a komiky jako například Františka Filipovského, Sašu Rašilova, Jana Pivce a další. Mezi jmenovanými byl také zmíněn náš komik století Vlasta Burian. Jeho filmy jsem mohl zhlédnout až v jinošském věku, ale okamžitě jsem se do jeho herectví zamiloval. Mimo jiné i proto, že stejně jako já měl vřelý vztah ke sportu. No, a to už byl krůček k ustavení jeho společnosti, která funguje přes dvacet let.

 

Vlasta Burian se aktivně věnoval řadě sportů. Prý nechybělo mnoho, a jako skvělého herce a komika bychom ho nikdy nepoznali.

Burian byl nadaný sportovec, dokonce se svého času rozhodoval, zda se bude živit profesionálním sportem nebo herectvím. Jezdil na kole, výborně hrál tenis, plaval. Ale výjimečný vztah měl k fotbalu, byl zapřisáhlý Sparťan a dokonce kvůli zápasu prošvihl několik představení u Karla Hašlera. Když začal za Spartu chytat, byl považován za velmi kvalitního brankáře a lidi ho zpočátku taky brali pouze jako sportovce. Teprve později vystupoval v kabaretu, kde začal třeba s napodobováním ptáků. Postupně stále víc projevoval svůj talent, takže nakonec i jeho tatínek, který byl zpočátku proti tomu, aby se jeho syn živil jako „komediant“, rezignoval. Pochopil, že synek má opravdu nadání od Boha a lidi ho mají rádi.

 

Máte vztah ke sportu, k české kinematografii, ale měli bychom taky prozradit něco o vaší skutečné profesi…

Mou profesí je gastronomie. Tomuhle oboru se věnuji od svých patnácti let, takže vzhledem k tomu, že mi táhne na sedmdesát, nasbíral jsem opravdu dost zkušeností. Vždycky jsem chtěl svou profesi odvádět dokonale, takže preferuji skutečně špičkovou gastronomii, k níž patří kvalita, vysoká úroveň služeb a profesionalita. Vyučil jsem se proto v oborech kuchař a číšník, později jsem si udělal i barmanské zkoušky. Vařil jsem na zaoceánských parnících, u nás jsem otevřel pět restaurací, kde vždycky platila zásada, že ke gurmánskému zážitku patří nejen kvalitní pokrm, ale i kulturní prostředí, a hlavně vybrané chování personálu. Upřímně, to mi dnes trošku chybí.

 

 

S gastronomií jste začínal v padesátých letech, která ale kvalitě a noblese už moc nepřála. Jak se vám podařilo si právě tyto hodnoty udržet a zachovat i v pozdější vlastní praxi?

Měl jsem štěstí, že jsem se mohl učit od skutečných mistrů, kteří ještě pamatovali staré předválečné časy a v oboru ještě nějaký čas po válce pracovali. Tihle profesionálové získávali své zkušenosti ve vyhlášených podnicích třeba v Anglii, ve Francii. V době mého učení to už byli staří pánové, ale měli opravdu co předávat, za všechny třeba v kdysi legendární a dnes už neexistující restauraci Moskva. Za své umění vděčím právě jim.

 

Stejně jako vás s Vlastou Burianem spojuje vřelý vztah ke sportu, máte společnou i další lásku – vztah k dobrému jídlu a kvalitní kuchyni…

No samozřejmě, Burian byl opravdu gurmán! Ne náhodou si v době, kdy si to už mohl dovolit, najal vlastního kuchaře, a to velmi slavného! Jaromír Trejbal byl v oboru pojmem, vařil ve významných světových restauracích, mimo jiné v La Coupole či v Ritzu, a jeho jídla ochutnali třeba Pablo Piccaso, Greta Garbo či Aristotle Onasis. No a pro Buriana vymýšlel spoustu specialit, mezi nimi snad jeho nejoblíbenější kuře s jablky a milánskými nudlemi. Když jsem si ty recepty pročítal, napadlo mě, že bych z nich mohl sestavit kuchařku a vydat ji. Což se také stalo – jmenuje se „Vlasta Burian hodující“ a vyšla již ve druhé reedici.

 

 

Co všechno se podařilo během let trvání vámi založené Společnosti Vlasty Buriana? Jste na něco z toho opravdu pyšný?

Jsem nesmírně šťastný, že se po dlouhé době nakonec podařilo umístit pamětní desku na Burianovu bývalou vilu na pražské Haspaulce. V Liberci, v jeho rodném městě, se nám podařilo umístit na radnici Burianovu bustu a otevřít Centrum Vlasty Buriana s archivem Společnosti. Pak přišla na řadu Pasáž Vlasty Buriana a busta v jeho někdejším divadle. A samozřejmě významným počinem bylo převezení jeho ostatků na Vyšehradský Slavín. No, jestli dobře počítám, tak po jednadvaceti letech existence Společnosti máme za sebou už více než sto akcí na počest velkého komika.

 

Vaše společnost má za sebou i řadu aktivit, které jsou spojeny s odkazem Vlasty Buriana jako sportovce...

Na závodišti v Chuchli se nám podařilo uskutečnit tři ročníky dostihů Velké Ceny Vlasty Buriana a každoročně pořádáme defilé automobilů-veteránů společně s muzeem v Liberci. Také vyhlašujeme cenu Brankáře sympaťáka a Cenu humoru Vlasty Buriana, kterou už obdržela řada význačných hereckých osobností.

 

Vaše jméno je spojeno s myšlenkou založení „Klubu gentlemanů Vlasty Buriana“. Myslíte, že by se gentlemani měli sdružovat ve vlastním klubu?

Myslím, že „gentlemantství“ je něco, co nám dnes citelně chybí. Společenské chování a určitá noblesa je něco, co v nás bylo léta vykořeňováno jako jakýsi přežitek a výraz snobství. Ale ono to nemá se snobstvím nic společného. Gentlemanství je projev elementární lidské slušnosti. A tu bychom se měli snažit pěstovat a udržovat za všech okolností. Doufám a věřím, že gentlemani nevyhynou, ba naopak, že jich bude čím dál tím víc.

 

Práce pro Společnost vás plně zaměstnává, stále se věnujete gastronomii, máte vůbec ještě čas na nějaké koníčky?

Ano, opravdu bych potřeboval někdy navštívit prodejnu, kde prodávají čas, ale jejího otevření se asi nedočkám. Když už nějaký čas vyšetřím, věnuji se studiu historie, kterou mám hrozně rád, a s tím je spojena moje další velká láska – knihy. Už nevím, kam s nimi, dávám je i pod postel. Relaxací je pro mě třeba plavání, které si i dnes občas dopřeju.

Každopádně se v životě řídím dvěma výroky, které si dovolím zde ocitovat. Jeden patří mému otci, který mi kdysi řekl: „Milý synu, zestárnout musíš, ale nesmíš zdědkovatět!“ A pod tím druhým je podepsán Jan Werich, který prohlásil, že „Stáří je hrozné, ale je to jediná možnost, jak zůstat naživu“. Přeji všem vašim čtenářům, ať se potkávají více s humorem než s vulgarismy a lidskou hloupostí.

 

Autor: Pavel Meszaros, Foto: archiv Pavla Meszarose

Upoutávkou „Kuba – ostrov rumu a doutníků je označován jako jeden z pozemských rájů, který je jistě hodno alespoň jednou v životě navštívit“, lákají webové stránky cestovní kanceláře k výpravě. A mají pravdu. Příjemné klima, milí a veselí lidé a jejich radost ze života je balzámem na duši.

 

Kubánci se rádi druží. Když potkají turistu, zajímá je, odkud je. Podají ruku, smějí se. Z „Československa“? Čechy mají v oblibě, hodně z nich ví, že naše hlavní město je Praha, starší ročníky znají Karla Gotta, mladší i Václava Havla. Nebo někdo z rodiny či přátel v Československu pracoval, studoval u nás nebo tu byl na dovolené. Chtějí se s vámi vyfotit, ale stačí, když si vyfotíte jen je. Zajímají se o vaše soukromí – kolik vám je let, kolik máte dětí, jaké máte zaměstnání... Na oplátku vám sdělí vlastní rodinné údaje. A to s velkou pýchou. Za celou dobu cestování po ostrově se nedostavil ani náznak pocitu nebezpečí. V Havaně jsme měly s kamarádkou přes internet zajištěno ubytování na tři noci, jak se to po turistech přijíždějících na ostrov vyžaduje, ale pak už nám nic nebránilo, abychom se rozjely, kam jsme chtěly.

 

Většina Kubánců jsou katolíci, ale stále více obyvatelstva (a to zejména původu černošského) vyznává původně africké náboženství „santería“. Na Kubě existuje pouze kubánská národnost. Někteří občané mají dvojí národnost po rodičích, podle toho, odkud se přistěhovali. Tato druhá národnost slouží pouze pro usnadnění cestování do původní vlasti rodičů. Nikde jinde se na Kubě neuvádí.

 

Viñales

Po krasovém údolí na jihozápadě Kuby, do kterého nám náš domácí z Havany zajistil taxi colectivo, jsme se rozhodly jet na koni. Podloží Viñales je vápencové a jeho stáří se odhaduje na 150 milionů let. Poměrně rozsáhlé údolí je obklopeno tzv. mongoty – zvláštními homolovitými vápencovými útvary obrostlými hustou vegetací, které dosahují výšky až okolo 400 metrů. Mongoty vznikly erozí, kdy se vápencové hrany deštěm a větrem postupně obrušovaly až do své dnešní podoby. Od roku 1999 je Viñales kubánským národním parkem a zároveň je zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO.

Na zdejší do červena zbarvené úrodné půdě pěstují Kubánci velmi kvalitní tabák, ale i kávu. Při zastávce na farmě s kávou jsme koním nabízely jablka, která jsme měly ještě z Čech, ale nechtěli je. Průvodce po farmě nám vysvětlil, že jablka jsou na Kubě vzácná, a tak jim je nedávají. Jablko místo koní snědl s chutí on.

 

 

Jelikož okruh údolím na koních nezahrnoval návštěvu krasových jeskyní, vydaly jsme se k nejrozsáhlejší z nich je Cueva del Indio pěšky. Naštěstí nás tam i zpět vždy někdo popovezl.

Jeskyní se prochází částečně pěšky bez průvodce, takže je dost času si vše prohlédnout. Až v závěru se nastupuje do loďky jako na Punkvě v Macoše, která vás vyveze z jeskyně ven.

Samotné městečko Viñales, podle kterého se údolí jmenuje, bylo založeno v roce 1607, má koloniální ráz a žije v něm většina obyvatel údolí i zdejší zemědělci. Na náměstí je kostelík a umělecká galerie a ve městě je dům, ve kterém žila hrdinka boje za nezávislost Adela Azcuyová. Dnes dům slouží jako městské muzeum.

Z městečka se můžete ještě vydat asi na 6 kilometrů vzdálenou Mural de la prehistoria (Zeď prehistorie), která vznikla v šedesátých letech 20. století na přání Fidela Castra. Jde o zářivými barvami pomalovanou skálu, která zobrazuje vývoj člověka od trilobita až ke kubánské revoluci v roce 1959.

 

Varadero

Kuba leží v tropech. Průměrná celoroční teplota se na ostrově pohybuje okolo 25 °C, teplota moře u pobřeží je zhruba stejná. Ležet v lehkých vlnách teplého Atlantiku s piňacoladou, kterou nám přímo do ananasu připravil z domácích zdrojů plavčík na pláži, když zjistil, že jsme Češky, ano – to byl opěvovaný plážový ráj. Jedinou chybou byl všudepřítomný jemný písek poponášený větrem.

 

Od Atlantského oceánu ke Karibskému moři

Volná místa v autobusu Viazul, který je určen pro turisty, z Varadera do Trinidadu byla až za tři dny. A tak přišla na řadu varianta cestovat na jih, jak se dá. Z Varadera jsme popojely místním autobusem, který odvážel Kubánce z práce domů. Neměl ovšem návaznost do dalších měst. Kombinací cestování taxi colectivo (na snímku), bryčkou a stopem jsme dojely až do vnitrozemí – do Jagüey. Cestu lemovaly rozlehlé sady pomerančovníků, papáje, banánovníků, pole s rýží a cukrovou třtinou. V žádné jiné zemi jsem neviděla na pastvinách takové množství krav, ovcí, koz a koní. A žádné ploty u silnice, ale místo plotů kaktusy.

 

 

V Jagüey nás všichni místní, včetně policisty, posílali na autobus Viazul. Nakonec se nám podařilo nastoupit do kubánského autobusu. Asi jsme byly první turistky, které s ním jely. Někteří Kubánci nás nedůvěřivě pozorovali, ale nakonec došlo i na družbu a nabídku návštěvy v rodině. A ještě díky pomoci spolucestujících jsme získaly další spojení a ubytování v Playa Larga nedaleko pláže.

 

 

Playa Larga

Pláž byla plná lidí, v baru se tancovalo. Daly jsme si mojito. To na Kubě nenalévají jako u nás – rum odměrkami. Barman s vámi hovoří a přitom nalévá, pokud se vejde. A když už přetéká, snaží se ho marně dolévat sodou. Stále se vesele směje, protože je na pláži rád a rád se ptá cizinců, co se jim na Kubě líbí. A raduje se, když ji chválíte, je na ni totiž hrdý.

Při cestě za šnorchlováním do nedaleké zátoky se nám naskytla neopakovatelná podívaná. Silnice byla plná velkých červených krabů. Ale, než jsme stačily vystoupit a vyfotit je, byli pryč. Řidič taxi colectivo nám vysvětlil, že v květnu vyrážejí samečci hledat samičky bez ohledu na cokoli. Budiž Kubáncům připsáno další plus. Respektují krabí touhy, nechají je projít, nepřejíždějí je. A to i proto, že nikam zvlášť nespěchají.

V Playa Larga nebyl mimo sezonu velký provoz, a tak jsme hledaly stanici autobusu Viazul do Cienfuegos. Předešlá zkušenost nás poučila, že je lépe ptát se třikrát a na různých místech. Dvě informace se většinou neshodovaly. Stanice autobusu byla v centru městečka „u tanku“. Pro jistotu jsme čekaly na „zastávce“ od prvního zjištěného času. Kolem nás kroužili řidiči taxi colectivo a přesvědčovali nás, že autobus nepřijede, protože je 1. května. Přijel až půl hodiny po posledním sděleném čase, což dohromady dalo 2,5 hodiny čekání.

Mezitím procházel kolem tanku prvomájový průvod (na snímku) a jeho účastníci nás lákali s sebou. V čele průvodu jeli představitelé města na koních, ostatní měli vlaječky a transparenty, nazdobené vozíky.

 

 

Perla jihu

Cienfuegos je hlavní město stejnojmenné provincie v centrální části Kuby na jižním pobřeží ostrova a přezdívá se mu perla jihu. Město bylo založeno roku 1820 na břehu zátoky Bahía de Cienfuegos a je s Karibským mořem spojené úzkým průlivem, který chránil přístav před útoky pirátů. Uspořádání širokých a přímých ulic je přísně pravoúhlé. Díky zachovalé a jednolité architektuře s francouzským vlivem bylo město v roce 2005 zařazeno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Náměstí alias park José Martí lemují budovy, z nichž nejstarší stavby jsou postaveny v neoklasicistním stylu. V čele náměstí se nachází La Catedral de Nuestra Señora de la Purísima Concepción (Katedrála Panny Marie Neposkvrněného početí, na snímku) postavená v roce 1833 za španělské kolonizace. Zajímavostí katedrály jsou dvě věže s různou výškou. Na protější straně náměstí stojí honosný hotel s věžičkou, před ním pak jediný vítězný oblouk na Kubě.

 

 

Méně turisty navštěvovaným místem v Cienfuegos je nejstarší hřbitov na Kubě Cemeterio la Reina, jehož jedna polovina je posledním místem odpočinku mnoha bývalých elit, zejména cukerných baronů a jejich rodin. Hroby s řadami soch dokládají bohatství rodin, které žily ve městě v době jeho rozkvětu. Některé náhrobky pocházejí z počátku 18. století. Vedle je hřbitov pro chudé, který je plný plevele. Jde o nevšední pohled na předrevoluční Kubu. Hřbitov byl v roce 1990 prohlášen za národní památku. Jsou zde také pohřbeni někteří revolucionáři. U vchodu seděla Carmen, která nás hřbitovem provedla a převyprávěla historii hrobů.

 

José Martí byl kubánský národní hrdina, vůdčí osobnost kubánského hnutí za nezávislost na Španělsku. Svým nadšením pro boj za svobodu vlasti, svou organizátorskou, literární, přednáškovou a publicistickou činností dokázal sjednotit lid, rozdmýchat plamen revoluce. Podařilo se mu i získat finance na výzbroj povstaleckých jednotek. Neodradilo ho ani vyhnanství ani otrocké práce, ke kterým byl odsouzen – dlouho pracoval v kamenolomu přikován ke stěně. Kuba získala samostatnost těsně po jeho smrti, a tak se ideálu, za který celý život bojoval, nedožil. Zahynul ve srážce povstaleckých oddílů se španělskou armádou v únoru 1895. Boj za nezávislost Kuby ovšem vedl nejen proti španělskému kolonialismu, ale i proti agresivní politice USA. Volal po rovnosti ras a kladl důraz na vzdělání kubánského lidu. Byl také básníkem, novinářem a spisovatelem. Jeho verše jsou základem známé písně Guantanamera, kterou nazpívala i americká folková zpěvačka a písničkářka Joan Baez. „Jsem čestný muž. Pocházím ze země, kde rostou palmy…“ zpívá se v ní.

 

Autorka: Helena Glezgová, Foto: autorka 

Nálepku Měsíce knihy má březen už víc než šedesát let, protože jsme ale národ čtenářů, spousta Čechů s knihou tráví ne jeden, ale dvanáct měsíců v roce. Česká republika už léta patří k zemím se stabilní čtenářskou kulturou. Češi starší patnácti let za rok průměrně přečtou 13 knih. Čtení denně věnují 31 minut a v domácích knihovnách mají v průměru 253 publikací. A to není zdaleka všechno.

 

Historie Měsíce knihy

Jako Měsíc knihy byl březen poprvé označen v roce 1955, tedy v době hlubokého komunismu. Akce, které s Měsícem knihy tehdy souvisely, často vyznívaly ideologicky a neměly daleko k propagandě, což poněkud pošramotilo jeho image. Mnoha lidem se však v té době otevřela cesta k literatuře. Změna přišla se sametovou revolucí (1989), kdy Měsíc knihy přestal být oficiální akcí řízenou ministerstvem. Postupně se z něj stal Měsíc knihy a internetu. V letech 1998–2008 totiž každoročně probíhala informační kampaň, jejímž záměrem bylo upozornit na hospodářský a společenský význam sítě Internet. S ní souvisela řada doprovodných akcí, na jejichž organizaci se podílely knihovny.

 

Kdo je typický český čtenář?

Představte si ženu, 15 až 24 let, minimálně s maturitou, která se živí hlavou (ne rukama) a za svou práci dostává průměrnou mzdu. Obecně můžeme říct, že tato dáma nespadá do nejnižší ani nejvyšší příjmové kategorie. A nemá trvalé bydliště v Praze. K čemu je taková představa dobrá? Přestože by se mohlo zdát, že jde o inzerát ze seznamky, není tomu tak. Jedná se o charakteristiku typického českého čtenáře, vlastně čtenářky, která vznikla na základě nejnovějšího čtenářského průzkumu organizovaného Národní knihovnou a Ústavem pro českou literaturu.

 

 

Současné čtenářské trendy

Češi patří dlouhodobě k evropskému čtenářskému nadprůměru. Mezi staršími patnácti let přečtou tři lidé ze čtyř minimálně jednu knihu ročně. Ve vzorku náhodně oslovených lidí jich každý přelouská zhruba třináct za rok. V porovnání s výsledky stejného průzkumu, který proběhl před 11 lety, čteme přibližně pořád stejně, méně si ovšem kupujeme knihy a méně chodíme do knihoven. Výrazný pokles zaznamenali autoři průzkumu ve čtení časopisů. Co se týká čtenářských návyků, většina respondentů uvedla, že si obyčejně čte několikrát týdně a že nejraději sahá po oddechové beletrii.

 

Nejoblíbenější autoři

Jo Nesbø

Agatha Christie

Danielle Steel

Michal Viewegh

Stephen King

Joanne K. Rowling

Erich Maria Remarque

 

Čtenářství ve zbytku Evropy

Evropané čtou průměrně alespoň jednou měsíčně. Vedle nás, Čechů, podle mezinárodního výzkumu PIAAC z roku 2012 čtou nejvíce lidé ve skandinávských zemích, Velké Británii, Irsku, Německu a Rakousku. Slováci a Poláci čtou méně než lidé v západní či severní Evropě, ovšem víc než jižané. Jihoevropané (Italové, Řekové, Španělé či Slovinci) sahají ve volném čase po knihách nejméně. Přibližně třetina populace těchto národností dokonce nikdy.

 

Naše láska k příběhům

Mezinárodní srovnání potvrdilo výjimečnou pozici českých čtenářů v Evropě. Proč ale Češi tak moc čtou? Důvodů může být hned několik. Ten první je historický a sahá do doby, kdy bylo české území součástí habsburské monarchie a později Rakousko-Uherska. Roli mohl hrát rozvoj vzdělanosti v důsledku povinné školní docházky. Stejně tak české národní obrození, tedy epocha dějin, v níž vlastenci prostřednictvím psaných textů a knih cíleně rozvíjeli naši mateřštinu. V současné době čtenářství silně ovlivňuje snadná dostupnost knih a rekordní množství knihoven.

 

 

Knihovnická meka

Ve světovém měřítku patří Česká republika k zemím, které mají nejhustší síť knihoven, a to průměrně pět na deset tisíc obyvatel. Průměr Evropské unie, kde připadá na stejný počet obyvatel 2,3 knihovny, tak převyšujeme téměř dvojnásobně. Zhruba třetina z dvou tisíc respondentů, kteří se zúčastnili čtenářského průzkumu organizovaného v roce 2018 Národní knihovnou a Ústavem pro českou literaturu, přiznává, že žádnou veřejnou knihovnu nikdy nenavštívila. Ke své škodě. Drtivá většina čtenářů, skoro 90 procent, si do knihoven chodí půjčovat tištěné knihy, 9 procent e-knihy. Čtvrtina návštěvníků, kteří vyplnili dotazník, si zde půjčuje časopisy. A zhruba pětina respondentů se sem chodí učit. 

 

Knihy jako oblíbené dárky

Jak vyplynulo z průzkumu, nejčastěji nové knihy získáváme darem. 44 procent obyvatel ČR starších patnácti let si za poslední rok koupilo alespoň jednu knihu, návštěvy kamenných a internetových knihkupectví přitom zákazníky stály průměrně 649 korun ročně. V průměru si koupili 2,6 knihy. Pokud vás zajímá, jaké tituly jsou právě v kurzu, na webu Svazu českých knihkupců a nakladatelů je každý týden k dispozici přehled nejprodávanějších tištěných knih, e-knih a audioknih.

 

 

Příspěvek do státní kasy

Stejně jako z jakéhokoli jiného zboží i z každé prodané knihy putuje zlomek peněz do státního rozpočtu. V našem státě jsou od roku 1993 knihy zařazeny mezi zboží, na něž se uplatňuje nižší hladina DPH, její hodnota se ovšem v průběhu uplynulých let hned několikrát změnila. V roce 1993 byla u tištěných knih uplatňována DPH 5 %, v roce 2008 to bylo 9 %, v roce 2013 15 % a v letech 2017 a 2018 10 %. Od roku 2017 navíc kromě tištěných knih spadají do desetiprocentní daňové sazby také noviny a časopisy. A jak je to ve zbytku Evropy? Někde je situace lepší, jinde horší. Nejlépe jsou na tom knihkupci v Albánii, Irsku, Norsku a Velké Británii, kde je na tištěné knihy uplatňována nulová DPH. Naproti tomu suverénně nejvyšší DPH na knihy mají v Dánsku, a to 25 %, a Bulharsku, kde činí knižní daň 20 %.

 

E-knihy a audioknihy

E-knihy a audioknihy dnes mají vedle klasických tištěných knih zesilující efekt čtení. 18 procent respondentů národního čtenářského průzkumu čte alespoň zřídka knihy v elektronické podobě, k pravidelnému čtení e-knih se přihlásila 4 procenta. Většina čtenářů, přibližně 14 procent, využívá možnosti volného stažení e-knih z internetu, 6 procent si e-knihy kupuje. Zajímavé je, že nejčastějším zařízením na čtení e-knih není čtečka, ale chytrý telefon. Co se týká čtenářské přízně, mají to audioknihy poněkud těžší. Alespoň občas je poslouchá jen 14 procent z dotázaného vzorku, pravidelně pak pouze 1 procento.

 

Nejprodávanější e-knihy

Chladnokrevně - Robert Bryndza                    

Lazar - Lars Kepler                

Případ G - Hakan Nesser

Řetězová reakce - František Kotleta       

Mrtví promlouvají - Linda Castillo

Protože je nás mnoho - Dennis E. Taylor       

Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka - Evžen Boček 

Odemykání dětského potenciálu - Jan Mühlfeit, Kateřina Novotná       

Pandemie - A. D. Riddle   

Do posledního dechu - Robert Bryndza

 

Nejprodávanější audioknihy

Faktomluva - Hans Rosling, Ola Rosling    

Příliš dlouhá swingers párty - František Kotleta       

Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le - Mark Manson

Proč spíme - Matthew Walker       

Leonardo da Vinci - Walter Isaacson         

Pozitivní leader - Jan Mühlfeit, Melina Costi   

Pět malých prasátek - Agatha Christie         

Boss Babiš - Jaroslav Kmenta        

Šepot podzemí - Ben Aaronovitch       

Stručná historie času - Stephen Hawking

* Zdroj: SCKN, leden 2019

 

Rodiče coby vzor

Přestože statistika vyzdvihuje výjimečné postavení českých čtenářů, neznamená to ještě, že každý Čech rád čte. Vztah ke knihám si vytváříme už od dětství. Obecně platí, že rodiče-knihomolové předávají pozitivní vztah ke čtení svým dětem a platí to i obráceně: děti nečtenářů se nemají od koho nadchnout pro četbu. V procesu získávání dítěte pro čtení má rodina rozhodující roli. Dále škola, knihovna, kamarádi a zájmové skupiny. U dospělých pak kolegové z práce. Dobrým znamením je, že 67 procent obyvatelům ČR (v kategorii 15+) v dětství alespoň občas někdo předčítal, třetině z nich dokonce pravidelně, což také vyplynulo z průzkumu Národní knihovny a Ústavu pro českou literaturu.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test