český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Druhé největší město Kuby se rozkládá na jihovýchodním pobřeží ostrova kolem velkého zálivu Karibského moře a obklopuje je nejvyšší kubánské pohoří Sierra Maestra. Santiago de Cuba bylo pojmenováno podle Santiaga – sv. Jakuba, španělského patrona. Má odlišný charakter než jiná kubánská města.

 

 

Santiago se často nazývá Kolébka revoluce, protože hrálo ústřední roli ve svržení Batistova režimu. Za počátek Castrovy revoluce se považuje jeho nezdařený útok na kasárna Moncada (1953), kde byla v té době druhá největší vládní posádka v zemi. Většina povstalců byla brutálně zmasakrována, Castro uvězněn. Soudní proces ale díky svému řečnickému nadání proměnil v manifest revoluce. Všechny tyto události pobouřily veřejné mínění a v průběhu dalších bojů bylo Santiago důležitým centrem rebelů. Za okamžik vítězství se označuje Castrův první projev pronesený z balkonu místní radnice. Město se dodnes pyšní titulem Město hrdina Kubánské republiky, což je patrné i z množství pomníků a plakátů připomínajících revoluční události. Kasárna Moncada dnes slouží jako muzeum s originály použitých zbraní, přesným plánem útoku i zkrvavenými uniformami povstalců.

 

Je mimořádné, živelnější, okouzlující, navíc s bohatou historií. V 19. století se stalo centrem národně osvobozeneckého boje proti Španělům. V letech 1868–1898 zde proběhlo několik bitev, z nichž některých se účastnil místní nejslavnější rodák, partyzánský vůdce, generálporučík Antonio Maceo. Po něm je v Santiagu pojmenováno letiště a několik místních památek a jeho obrovská jezdecká socha (na snímku) stojí na náměstí Revoluce.

 

 

Ve městě žije cca 90 procent černošského obyvatelstva. S nadsázkou jsme si s kamarádkou říkaly, že někteří vypadají jako Denzel Washington, Morgan Freeman a Sidney Poitier. Zdejší Kubánci jsou veselí a přirození, v ulicích zní hudba a zpěv a po celém městě se tančí. Pouliční kapely lákají turisty k poslechu a místní muži vyzývají k tanci salsy. V provozu je řada restaurací i oficiálních míst (Casa de la Trova), kde se každý večer konají úžasná hudební představení.

Santiago de Cuba je kolébkou téměř všech kubánských hudebních žánrů, hudba je na Kubě součástí života. Odtud vzešli hudebníci jako například Eliades Cochoa, Nico Saquito, Sindo Garay či Compay Segundo.

Ve městě najdeme architektonické slohy od baroka až po neoklasicismus, krásné jsou stromové parky, koloniální stavby s obrovskými okenicemi a stěsnanými balkony. Ulice stoupají nebo klesají, některé jsou se schodišti. Nejznámější takovou ulicí je Padre Pico.

 

Srdce Santiaga – Parque Céspedes

Původně se náměstí jmenovalo Plaza de Armas. Nynější pojmenování získalo podle Carlose Manuela de Céspedes, hrdiny v bojích za nezávislost, jehož památník s bronzovou bustou na náměstí najdeme. Je zde rovněž socha kubánského básníka, hudebníka a bojovníka za svobodu Perucha Figuereda, autora textu kubánské hymny La Baymaesa. A právě na tomto náměstí z balkonu neoklasicistní radnice Ayuntamiento (bývalý guvernérský palác) 1. ledna 1959 pronesl Fidel Castro svůj známý projev a se stovkami lidí oslavil vítězství revoluce.

 

 

Náměstí dominuje první kubánská katedrála Catedral de Nuestra Señora de la Asunción (na snímku) z roku 1528. Od té doby ale byla několikrát poškozena zemětřesením, požárem i nájezdy pirátů, několikrát byla opravována a přestavována. Dnešní podobu získala v roce 1922. Naproti ní stojí nejstarší koloniální obytný dům na Kubě Casa de la Velázquez z roku 1522, v němž žil španělský dobyvatel, první guvernér Kuby a zakladatel města Diego de Velázquez. Dnes je v domě Muzeum kubánského historického koloniálního prostředí a exponáty tvoří francouzský, britský, španělský a kubánský velkolepý nábytek, vyřezávané kufry, španělská keramika a francouzský porcelán z domácností bohatých plantážníků.

 

Den matek je pro Kubánce významným svátkem. V ulicích je živo, všichni kupují a píší barevná přání, jezdí vozíky s barevnými marcipánovými dorty, prodávají se skleněné i živé květiny. I my jsme od domácího dostaly jako matky květinu, přání a dort. Náměstí Parque Serrano, kde zní živá hudba a místní hrají domino, se v Den matek proměnilo v prodejnu dárkových tašek s kosmetikou. Byly ke koupi dva druhy a stála na ně dlouhá fronta. A Kubánce zajímá, jak v Čechách slavíme Den matek, co dáváme jako projev úcty a díků.

 

Ozdobou města jsou dvě ulice – Enramada (na snímku) a Aguilera. Z uličky s volně pobíhajícími kočkami, psy a prodejnou rumu nad přístavem, kde jsme bydlely, se najednou objevíme na rušné třídě plné barevných koloniálních domů a obchodů a barevných deštníků jako ochraně proti slunci.

 

 

Pevnost San Pedro de la Roca

Město neustále ohrožovali piráti a nepřátelé, a tak vystavělo na vysokém útesu cca 8 km jižně od města v první polovině 17. století na svou obranu Castillo de San Pedro de la Roca (na snímku). Pevnost je pojmenována po guvernérovi Santiaga, zkráceně se jí ale říká El Morro. Má tři úrovně, které jsou propojeny množstvím schodů, uliček a padacích mostů. V pevnosti si lze prohlédnout expozici Muzea pirátství, najdeme zde i sbírku historických zbraní, také rozměrnou nástěnnou mapu věnovanou námořní bitvě mezi španělskou a americkou flotilou, ze které odešli papírově silnější Španělé na hlavu poraženi. V roce 1997 byla pevnost zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

 

 

Původně jsme měly v úmyslu využít na cestu k pevnosti místní dopravu, ale nakonec jsme kývly Kubánci, který nám nabídl odvoz. A to oni nesmějí – vozit jen tak cizince. Auto už hodně pamatovalo (viz fotografie), ale řidič se smál, že to je spolehlivá sovětská Lada, a cestou troubil na kamarády, že má kšeft s cizinkami. Dovezl nás, kam měl, cestou tam i zpět, i tam, kam nebylo původně domluveno. Rády jsme mu připlatily, protože hustě pršelo.

 

 

Náměstí Revoluce

„Nesmíte vynechat náměstí Revoluce,“ říkal nám domácí Alexi. A tak jsme vyrazily. Pěšky, i když kolem nás jezdily koňky a kočí lákali ke svezení. Procházely jsme nejchudší částí města, minuly předměstskou masnu, polorozbořené domy a Kubánci na nás mávali, ať si je vyfotíme. A následovaly stejné otázky – odkud jsme přijely a jak se nám Kuba líbí.

 

Pláž Caleton

Poznávání města a jeho historie jsme chtěly proložit koupáním a sluněním. Ptala jsem se Alexiho, jaká pláž je v okolí Santiaga nejkrásnější. Poradil nám pláž Caleton a nasměroval na autobusové nádraží Viasul nebo na taxi colectivo. Chtěly jsme ale cestovat běžnou dopravou a našly jsme místní autobusové nádraží, na kterém byla neopakovatelná atmosféra. Každá lavice nesla jméno cílové stanice, lidé si sedali, jak přicházeli. V čas odjezdu přišla úřednice a rozdala všem čísla na papírku podle toho, jak seděli. Do autobusu nebyla šance nastoupit s číslem 10 před číslem 9. A cena – za taxi colectivo bychom zaplatily 15 CUC, tj. 15 euro, za autobus s nápisem VENCREMOS jsme zaplatily 1 CUP, tj. 1 Kč. Navíc cesta s místními byla milá. Kubánci se překřikují, nahlas hraje hudba, cizincům rádi poradí, kde vystoupit.

Pláž mohla být o trochu lépe udržovaná, přesto nádhera. Vstup na pláž platí pouze cizinci, ale suma nebyla závratná. Byly jsme na ní nejen jediné cizinky, ale i bělošky. Jezdily jsme tam obden a místní na nás již čekali s rumem a s objednávkou oběda. Obyvatelé z okolních vesnic si rádi přivydělají, nabízejí plody moře, ryby, chobotnice – vše s bohatou zeleninovou oblohou a banánovými chipsy.

Při jedné zpáteční cestě nastoupili do autobusu dva muži s mladou ženou. Evidentně jí nebylo dobře. Cestující pomáhali, jak mohli, podávali vodu, pytlíky na zvratky… A jelikož na Kubě nefunguje záchranná služba jako u nás, řidič autobusu vyřešil situaci po svém. Nezastavoval na zastávkách, ale až za nimi, aby mohli jen vyskočit školáci. Po příjezdu do města troubil a řítil se ulicemi přeplněnými auty, motorkami a koňskými povozy k nemocnici. Nikdo z cestujících nereptal, nikdo se nedíval na hodinky.

 

CUC a CUP

Na Kubě mají dvě oficiální měny, obě se nazývají peso. První je konvertibilní peso (peso cubano convertible) CUC, druhé národní kubánské peso (peso cubano) CUP. Zjednodušeně 1 CUC = 1 euro, 1 CUP = 1 koruna.

Konvertibilní peso používají zejména turisté a vydělají si je i Kubánci, kteří s nimi přijdou do styku. Běžní Kubánci oficiálně nemají možnost si CUC vydělat, jsou pro ně jako pro nás dříve bony. Za CUC je možné nakoupit luxusnější zboží. V některých čtvrtích Santiaga de Cuba nebylo možné konvertibilním pesem platit. Šlo o obchody, ve kterých funguje „lístkový“ prodej, tedy de facto jakýsi prodej na příděl – zejména to platí u fazolí či rýže.

Kubánci dostávají plat v CUP, za která lze kupovat omezené zboží. Průměrný Kubánec si měsíčně vydělá zhruba 300 až 500 CUP, tedy zhruba 15 až 20 CUC. Nemůže si tedy ani zdaleka dovolit nakupovat v rozsahu, v jakém jsme zvyklí, i když ceny zboží jsou velmi nízké.

Ke směně je lepší si na Kubu přivézt eura, při výměně dolarů si totiž ve směnárnách strhnou desetiprocentní daň. I při bezhotovostním platebním styku a při použití bankovní karty je používán kurz dolaru s daní.

V turistických centrech, jako je Varadero nebo ostrovy Cayo Largo, je možnost platit také v eurech. Nazpět však dostaneme CUC.

 

Autorka: Helena Glezgová, Foto: autorka

Půst patřil po dlouhá staletí k základním prvkům duchovní praxe křesťana, stejně jako modlitba nebo skutky milosrdenství. Co ale znamená postit se, se v různých tradicích liší, měnilo se i v průběhu času a v závislosti na místě. Podíváme se na hlavní tradice postní praxe, i na některé kuriozity.

 

Bible jak ve Starém, tak v Novém zákoně často mluví o postu jako o duchovní praxi, nebo přímo o přikázání. Není proto divu, že se křesťané od prvních dní rané církve pravidelně postili. Nejstarší soubor církevních nařízení, známý pod jménem Didaché, obsahuje instrukci, aby se křesťané postili ve středu a v pátek. Velmi záhy také vznikla různá kratší či delší postní období, z nichž nejvýznamnější je čtyřicetidenní půst před Velikonocemi, který odráží Ježíšových čtyřicet dní na poušti, ale symbolicky je propojený i se čtyřiceti lety putování Izraele pouští do Zaslíbené země.

 

Katolická praxe

V katolické církvi se tradičně rozlišuje půst újmy a půst zdrženlivosti. „Zdrženlivost“ se vztahuje na maso teplokrevných zvířat, protože byla v tradici vždy považována za určitý komfort v běžné stravě. Ryby byly naopak chápány jako pokrm chudých a půst zdrženlivosti se na ně nevztahuje. Tento půst se týká všech křesťanů od 14 let. Na Popeleční středu a Velký pátek jsou dospělí křesťané (od 18 do 60 let), kteří nejsou nemocní, vázáni také půstem „újmy“, což znamená, že pouze jednou za den se smí najíst do sytosti.

Půst je v katolické tradici často doprovázen výzvou ke skutkům milosrdenství. Prostředky ušetřené postem se na mnoha místech shromažďujeme pro nějaký charitativní účel. Tyto ušetřené prostředky se pak někdy během liturgie slavnostně přinášejí na Zelený čtvrtek při večerní bohoslužbě jako výraz solidarity slavícího společenství s těmi, kteří jsou v nouzi. 

 

Černý půst znamená přísnost

Nejradikálnější křesťanskou postní tradicí na východě i na západě je takzvaný „černý půst“. Býval praktikován během postní doby před Velikonocemi a také v rámci přípravy na přijetí svátosti svěcení. Tradiční podoba černého postu je taková, že dovoluje pouze jedno jídlo denně, a to až po setmění. Maso, vejce, máslo, mléko a všechny další živočišné produkty jsou zakázané. Nepije se žádný alkohol. Zvláště zostřená verze černého postu dovoluje pouze chléb, sůl, byliny a vodu. Mnoho věřících dodržovalo a dodržuje černý půst během Popeleční středy a Velkého pátku. Někteří ho z vlastního rozhodnutí dodržují celý postní čas s výjimkou nedělí.

Pravoslavná církev má poměrně propracovaná postní pravidla. Liší se částečně podle jednotlivých místních a národních tradic, ale obecně řečeno obsahují jako významný prvek kromě postu od masa a všech živočišných výrobků i půst od olivového oleje a červeného vína. Někteří poslední dvě položky interpretují jako půst od jakéhokoli oleje či omastku (i na smažení) a všeho alkoholu. Zvláště přísně se pravoslavní postí první postní týden a v pondělí, středy a pátky postních týdnů. To se často jí pouze syrová zelenina, ovoce, ořechy a chléb. V úterky a čtvrtky bývá dovoleno vařené jídlo, ale opět pouze rostlinného původu. Víno a olej se povoluje o sobotách a nedělích, poslední víkend Velkého postu – během takzvané Lazarovy soboty a Neděle vstupu do Jeruzaléma se jí i ryba. Na Velký pátek se obvykle nejí vůbec.

 

Aligátor a kapybara

S postní praxí se někdy pojí i kuriózní případy, dotazy a rozhodnutí církevních autorit. Už bylo zmíněno, že katolická tradice dovoluje jako postní pokrm konzumovat rybu. Co ale všechno spadá do „rybí definice“, to může být někdy trochu překvapivé.

Svatý Tomáš Akvinský, velmi vlivný autor křesťanského středověku, stanovil, že pro zatřídění tvora do široce pojaté kategorie ryb není podstatná jenom jeho anatomie, ale také způsob chování. A tak se „církevními rybami“ stala i některá zvířata, která bychom z biologického hlediska jistě za rybu neoznačili. Ve Venezuele je takto oblíbeným pokrmem například kapybara, obří hlodavec, dosahující hmotnosti až 80 kg, který žije v blízkosti vody a dobře plave. V americkém New Orleans se obdobně na arcibiskupa Gregoryho Aymonda obrátil v roce 2010 věřící s dotazem, zda může v postu jíst aligátora. Arcibiskup mu se vší vážností odpověděl, že protože aligátor z církevního pohledu patří do „rodiny ryb“, je to povolený postní pokrm.

V Čechách a na Moravě býval kdysi oblíbeným postním pokrmem bobří ocas, ale vzhledem k tomu, že byl bobr téměř vyhuben a je nyní přísně chráněn, nedoporučujeme čtenářům tento recept o letošním postu testovat.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

V zimním období jíme méně ovoce a zeleniny a netrávíme tolik času na čerstvém vzduchu. Chybí nám sluneční svit a s tím související vitamín D3. Snad právě proto trpíme s příchodem jara únavou a hledáme způsoby, jak obnovit ztracenou energii. Řešením může být očista organismu. Člověk je svou podstatou zásaditá bytost, jeho krev má hodnotu pH 7,35–7,45. Pro zachování života je nutné tuto hodnotu udržet. Tělo se nadbytečné kyseliny snaží vyloučit a neutralizovat. Vedlejší efektem je vytváření usazenin.

 

Jak zabránit překyselení organismu?

Ideální je dodržovat takovou životosprávu, při které nemáme pocit, že si musíme mnohé odepírat a která současně zajistí trvalé zdraví a dostatek energie. Naše tělo se pak čistí průběžně. Podle výživové poradkyně Lucie Němečkové je to často jednodušší, než se na první pohled zdá. „Nemusíme se vzdávat toho, co máme rádi, jen to jíst například v jinou denní dobu nebo jiném množství. Každý potřebuje něco jiného. Obecná doporučení, diety nebo moderní výživové směry jsou mnohdy zavádějící. Důležité je nezapomínat na dostatek ovoce, zeleniny a kvalitní tuky (máslo, za studena lisované oleje, v menší míře i sádlo).“

Pitím dostatečného množství čisté vody pomáháme tělu vylučovat kyseliny a soli. Organismu prospívá všeobecně střídmější konzumace kyselinotvorných potravin, jako je: maso, sladkosti, mléčné výrobky a bílá pšeničná mouka. Konzumací čistících čajů a zeleninových šťáv umožníme tělu neutralizovat uvolněné kyseliny a rozpouštět škodlivé usazeniny.

 

Co se děje při detoxikaci v těle?

Jestliže se jídelníček nedaří dlouhodobě udržet nebo se necítíme dobře, můžeme si naordinovat očistu. Při detoxikaci se v těle uvolňují usazené škodliviny a vylučují se přes játra a ledviny. Pokud jsou tyto orgány přetížené, můžeme pociťovat bolesti hlavy. Uvolňování usazenin vede totiž opět k překyselení. Dobrým řešením jsou v tomto případě zelené potraviny Chlorella a mladý ječmen, které jsou zásadotvorné a překyselení zabraňují. Půsty se zelenými potravinami jsou proto mnohem příjemnější, a to i díky tomu, že chlorella zasytí.

 

Co je chlorella a mladý ječmen?

Chlorella je sladkovodní řasa, která obsahuje velké množství živin a zároveň umí tělo efektivně čistit. Lucie Němečková neskrývá své nadšení: „Chlorella dělá to, co by měla dělat skutečná potravina, jako například ovesné vločky. Ty tělo vyživí, vyčistí a zároveň zasytí. Dnes jíme však mnoho zpracovaných potravin, ve kterých skutečná výživa chybí. Jedna z cest je hledat tzv. potraviny vyšší úrovně (superpotraviny), u kterých víme, že obsahují velké množství živin. Ve chvíli, kdy má organismus vše, co potřebuje, spustí samoléčebné procesy a funguje, jak má.“

Mladý ječmen je jemně usušená šťáva z velmi výživných mladých lístků. Dodává tělu také velké množství živin a enzymů a jemně jej pročišťuje. Lucie Němečková doporučuje ověřit si vždy jeho kvalitu a zpracování: „Neméně důležité je jeho přesné dávkování podle aktuálního zdravotního stavu či medikace. Ideální je obrátit se na poradce, který se na zelené potraviny zaměřuje.“ Chlorella a mladý ječmen patří do skupiny zelených potravin, se kterými se začalo na vědecké úrovni pracovat v polovině 20. století. Jde o neprozkoumanější potraviny vůbec.

 

Jak začít?

Lucie Němečková začátečníkům radí zařadit jedenkrát za měsíc odlehčený den na zeleninových šťávách a bylinných čajích doplněných menším množstvím ovoce. Další možností je udělat si jeden den v týdnu bezlepkový, bezmasý nebo bez mléčných výrobků. Tímto způsobem získáme představu o tom, kolik čeho jíme. Právě lepku, mléčných výrobků a masa jíme velmi mnoho. Například pro udržení zdravé střevní flóry stačí dva jogurty týdně. Skvělou detoxikací jsou také sauna nebo lymfatické masáže.

Kromě dětí a těhotných či kojící žen je detoxikace organismu vhodná pro každého. Podle Lucie Němečkové se jí nemusíme bát ani ve starším věku: „Detoxikací může být už odlehčení jídelníčku třeba po svátcích nebo oslavě, kdy se cítíme přeplnění. Stačí vynechat jedno, dvě jídla a zařadit bylinné čaje či ovocné šťávy. Během jedno až dvoudenní kúry je třeba se vyhýbat rychlému občerstvení, polotovarům, alkoholu, cigaretám a dopřát si pohyb na čistém vzduchu. Důležité je nezapomínat na ovoce a zeleninu a dostatečné množství čisté vody nebo vody s čerstvou citronovou šťávou, která tělo také velmi dobře čistí.“

 

Recept na odlehčené jídlo: Mrkvový salát s konopným semínkem
5 mrkví
1 větší jablečná přesnídávka bez přidaného cukru
1 lžíce loupaného konopného semínka nebo chia semínka

Mrkev nastrouháme najemno, vmícháme přesnídávku a semínka.

Tip: Semínka nám dodají kvalitní tuky, bílkoviny a spoustu dalších látek.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: Pixabay

Silnici, která se v délce osmdesáti kilometrů klikatí z Cienfuegos do Trinidadu, lemuje předhůří Sierra del Escambray, druhého nejvyššího pohoří na Kubě. Na úbočích hor se pěstuje světově proslulá káva a o trochu výše můžete prozkoumávat panenské deštné pralesy. Pod pohořím leží půvabné město, které má mnoho přezdívek – Perla Karibiku, Žluté město, Město ticha noci či Tropická kolonáda – Trinidad. Na autobusovém nádraží Viazul na nás v Trinidadu čekal náš domácí z casa particular – na cedulce měl dojemně napsaná naše křestní jména. Domluvila to s ním naše domácí ze Cienfuegos.

 

Diego Velázquez de Cuéllar byl španělský conquistador a první guvernér Kuby, a to od roku 1511 až do své smrti v roce 1524. Do Nového světa odplul v roce 1493 s výpravou Kryštofa Kolumba. V letech 1501–1509 spolupracoval na kolonizaci ostrova Hispaniola, v roce 1511 byl pověřen vedením expedice, která měla dobýt a osídlit Kubu.

 

Perla Karibiku

Trinidad (na snímku) je pravděpodobně nejzachovalejším a nejstarším koloniálním městem na Kubě. Leží v provincii Sancti Spíritus a v roce 1514 jej založil Diego Velázquez de Cuéllar. Později město proslulo i častou přítomností Hernanda Cortése, jednoho z nejslavnějších španělských dobyvatelů Ameriky, který zde verboval žoldáky pro své výboje do nedalekého Mexika. Působil tu i španělský historik a dominikánský bratr Bartolomé de las Casas, apoštol indiánů.

Krátké etapy v historii Trinidadu ale nic nezměnily na způsobu života jeho obyvatel. Ti po staletí pěstovali tabák a prodávali solené maso. Zásadní změna nastala v 19. století, kdy se do Trinidadu přistěhovali francouzští zemědělci ze sousedního Haiti. V okolí města založili rozlehlé plantáže a začali pěstovat cukrovou třtinu, což je patrné dodnes. Právě díky kapitálu z obchodu s třtinovým cukrem je Trinidad jedním z nejvýstavnějších historických měst na ostrově. Město zbohatlo ale nejen z obchodu s cukrem, ale i z pašování a trhem s otroky. Do Seznamu světového dědictví UNESCO v roce 1988 bylo zapsáno pro svoji koloniální architekturu.

Trinidad je třetím největším městem ostrova a s domy v pastelových barvách a kamennou dlažbou nabízí pohádkovou atmosféru. Staré město se rozkládá kolem krásně upraveného hlavního náměstí Plaza Mayor. Střed náměstí tvoří parčík rozdělený do několika oplocených zelených ploch s vysokými palmami, starými lavičkami, malovaným zábradlím a sochami chrtů. Kolem náměstí stojí honosné koloniálními budovy z 18. a 19. století, ve kterých dnes sídlí muzea, galerie a kavárny.

Dominantou města a současně jeho nejvyšší stavbou je bývalý dominikánský klášter svatého Františka z Asisi. Stojí nedaleko náměstí a najdete v něm Muzeum revolučního hnutí. Muzeum nabízí mapy ohnisek povstání, postupu revolucionářů, zbraně, fotografie snad všech padlých, nákladní automobil a člun, ve kterých povstalci jezdili.

Vystoupaly jsme na vysokou dřevěnou zvonici kláštera, odkud je krásný pohled na celé město. Jako na dlani jsme měly křivolaké, neskutečně zamotané a rozvětvené ulice a uličky, na mnoha místech v centru hraje živá latinskoamerická hudba.

Na poloostrově Península de Ancón asi deset kilometrů od Trinidadu najdete jednu z nejkrásnějších kubánských pláží Playa Ancón s bílým pískem.

 

Doutníky Trinidad Fundadores jsou pojmenovány po jednom z nejkrásnějších měst na Kubě. Od roku 1980 se vyráběly výlučně pro Fidela Castra v továrně El Laguito v Havaně. Po mnoho let byly jediné krabice s doutníky, které měly dovoleno opustit Kubu, ty, jež zahraniční diplomaté dostali jako dar. Castro byl jedinou osobou oprávněnou k povolení, aby doutníky mohly opustit zemi. Značka oficiálně zahájila kubánský vývoz až v únoru 1998.

 

Národní park Topes de Collantes

Před casa partikulare předjel objednaný jeep a zavezl nás na parkoviště k národnímu parku Topes de Collantes v pohoří Sierra del Escambray. Protože cesta do údolí řeky Caburni k největšímu vodopádu Salto de Caburní (na snímku) vede obtížně schůdným kamenitým terénem s kořeny, není zde mnoho návštěvníků. K vodopádu se slézá hodně z kopce, cesta zpět stoupá zase značně do kopce. Před vodopádem ještě čeká na zdolání převýšení žebřík.

Po cestě lemované svěžími lesy a úchvatnými skalami zpívají ptáci, šumí stromy, občas přeběhne přes cestu ještěrka, snad pokaždé jiná. Zhruba 300 metrů před vodopádem Salto de Caburní, který je dlouhý 62 metry a stéká působivou skalní soutěskou, je laguna, do které vtéká menší vodopád. V laguně se můžete vykoupat a osvěžit.

V parku jako na celém ostrově vzhledem k izolaci od pevniny žije či roste značné množství endemických živočichů, ptáků a rostlin, třeba národní květina Kuby lilie Mariposa, které se díky jejímu vzhledu přezdívá „motýlí květ“. Jedno z kubánských pořekadel říká, že „dům není kompletní, pokud na zahrádce nekvete motýlí květ“.

 

Casa particulare znamená soukromé ubytování v rodině Kubánců, kteří mají k této činnosti speciální státní licenci. Od roku 1997 kubánská vláda umožňuje pronajímat pokoje turistům. Cena zahrnuje postel a snídani, ale můžete se s domácími domluvit za příplatek i na dalším jídle. V pokoji se během pobytu neuklízí, ale je možné si domluvit praní prádla. Domy jsou na předních dveřích z ulice jasně označeny modrou značkou Arrendador Divisa. Casas partikulares najdete na Kubě všude, kde se turisté vyskytují. Ceny za pokoj jsou různé podle vybavení, ale i podle města a jeho čtvrtí.

 

Camagüey

Město (na snímku) bylo založeno stejně jako Trinidad v roce 1514 španělskými kolonisty vedenými Diegem Velázquez de Cuéllarem. Je třetím nejlidnatějším městem na ostrově a bylo pojmenováno na počest jednoho indiánského vůdce. Ve městě najdete mnoho krásných kostelů, půvabných dlážděných náměstí, historické sochy a fascinující muzea. Camagüey je propleteno labyrintem uliček, které byly postaveny s matoucím uspořádáním, aby ztížily pirátům útok na město. Nejužší uličkou na Kubě je Funda del Catre Callejón. V červenci 2008 bylo staré město zařazeno do Seznamu světového dědictví UNESCO. Hlavními institucemi tu jsou Univerzita Camagüey a Pedagogický institut.

Do města nás přivedla hlavně touha vidět sochy místní umělkyně Marthy Petrony Jiménez, která byla jednou z prvních absolventů Kubánské umělecké školy učitelů. Získala v roce 1997 ocenění UNESCO pro národní kulturu a další ocenění v mnoha zemích. Její díla obsahuje několik soukromých sbírek po celém světě. V centru města jsme její sochy nenašly. Ochotný Kubánec, kterého jsme se zeptaly, nás dovedl až k nim. Kubánci to tak prostě dělají. Rádi s vámi kus ujdou, přitom se zeptají, odkud jste, a radují se, že z „Československa“.

Ateliér umělkyně je na Plaza del Carmen. Najdete v něm obrazy, sochy a sošky a můžete si prohlédnout i dílnu umělkyně. Na náměstí jsou také instalovány některé z jejích bronzových soch ze života Kubánců (na snímku) – u fontánky pije holub, na jedné z laviček sedí milenci, na jiné typický Kubánec čte místní tisk, míjíte muže, který před sebou tlačí vozík s nádobami, o kousek dál sedí na židlích tři ženy a rozmlouvají. Jedna je volná – pro vás.

Symbolem města Camagüey je hliněný hrnec neboli tinajón. Jde o dva metry vysoké a po obvodu čtyři metry široké zásobníky na potraviny, které původně sloužily k zachycování okapové vody, protože město trpělo nedostatkem srážek. Zúženým koncem se zahrabávaly do země a voda v nich zůstala čerstvá a chladná. Pokud se napijete z dívčího tinajónu, zamilujete se do té dívky a nikdy ji neopustíte, praví místní legenda.

V sedmdesátých letech 20. století býval kraj provincie Camagüey s největší produkcí cukrové třtiny, ale po ztroskotání výměnného obchodu cukr za ropu se SSSR v roce 1990 bylo mnoho továren zavřeno.

Dnes Kubánci podnikají, jak mohou, když jim to reformy Raúla Castra z roku 2011 umožňují. Jako v každém městě na Kubě jsme se vydaly i do odlehlých čtvrtí. V jedné z uliček šila paní za otevřeným oknem utěrky a chňapky, a tak jsme se nechaly pozvat dovnitř a koupily si je. Na jiném místě hráli kluci na ulici domino. Ochotně nám zapózovali.

 

Kubánci mají doma ve vstupní místnosti televizi, ale internet běžně v domácnostech není. Ve všech městech je kromě hotelů a některých restaurací možné se připojit na náměstích, a tak se tam zejména večer shromažďuje množství místních lidí i turistů s mobilními telefony a notebooky. Aby bylo možné se k internetu připojit, je třeba si koupit zvláštní kartu. První pokusy o zaktivování pomocí karty nebyly příliš úspěšné, ale Kubánci rádi poradí. Karty jsou na různá časová rozmezí, podle toho se odvíjejí i jejich ceny. Na karty se stojí dlouhé fronty u telekomunikačních úřadů Etesca telepunto. Někde je Kubánci nabízejí ke koupi i na ulici, ale samozřejmě na černo a s přirážkou.

 

Autorka: Helena Glezgová, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test