český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Mám štěstí, že mohu dělat rozhovory pouze s lidmi, s nimiž je radost se setkávat. Dvojnásobnou radost jsem měl ze setkání s Josefem Dvořákem, jemuž v těchto dnech vychází nová knížka. Povídali jsme si ale nejen o ní. Ono to s Pepou Dvořákem ani jinak nejde – myšlenka stíhá myšlenku, příběh střídá příběh. S úsměvem lze poslouchat excelentního vypravěče, který s věkem zraje jako víno, v jeho očích stále nepohaslo ono mladistvé jiskření a k jeho laskavému humoru jen přibylo více životní moudrosti.

 

Sešli jsme se symbolicky u šálku dobré kávy, protože vaše zatím poslední knížka nese název Na kafi s Josefem Dvořákem. Na rozdíl od několika předchozích má tahle trošku jiný obsah. A vy i váš spoluautor Petr Matějček o ní shodně tvrdíte, že je „bilanční“. Usoudil jste, že už je čas ohlédnout se zpět a hodnotit?

Ale vůbec ne. Tahle kniha vlastně vznikla náhodou, na základě rozhovoru, který se mnou Petr dělal původně pro noviny. Jenže jak se pořád ptal, já odpovídal, tak nám materiál začal doslova kynout, až nakynul do objemu, mnohonásobně přesahující kapacitu jakýchkoli novin. Já jsem Petra varoval, že když se rozjedu, jsem k nezastavení, ale on nedbal a následkem je tahle knížka.

 

 

Já se Petra musím trochu zastat, byl bych na tom asi stejně. Jsou lidé, kteří když mluví, tak je škoda je zastavovat, protože prostě mají co říct a naslouchat jim je požitek. Takhle řekněme „komunikativní“ jste byl vždycky?

Za to může maminka. U nás doma když se sedlo ke stolu, tak my všichni museli disciplinovaně mlčet, protože přece u jídla se nemluví, ale jediný, na koho to neplatilo, byla maminka. Maminka byla gejzír slov a studnice příběhů. A já si zřejmě vynahrazuju onu dobu povinného mlčení, kdy nás nepustila ke slovu, a vzal jsem to po ní. Proto se taky strašně rád setkávám pořád s novými a novými lidmi, abych jim znovu a znovu mohl vyprávět všechny ty příběhy, co jsem zažil, a které mám za ta léta nastřádány. Víte, když jste pečliví ve vyprávění, a je vám navíc sedmasedmdesát, tak asi fakt máte co říct…

 

Takže představa, jak osamělý penzista Pepa Dvořák sedí mlčky na lavičce v parku a hází drobty holubům, je pro vás asi nepřijatelná.

No, já už vlastně v penzi jsem, a docela dlouho. Ale ona ta funkce penzisty je něco, co mi bylo jaksi přiděleno, za zásluhy, ale ani jako funkcionář si nedovedu představit, že bych večer nešel hrát divadlo. Nebo vůbec, že bych se najednou nepotkával s lidmi. Já měl vždycky představu, že jestli se jednou octnu v nějakém důchoďáku, tak nebudu rozhodně trávit čas zavřený na samotce, a ostatní spolupenzisti nebudou sedět u televize, nebudou dokola hrát karty nebo šachy, ale budou říkat: „Hele, zahoďte to a pojďte za Dvořákem, ten bude vyprávět a bude sranda…“ Ale pozor, to ticho v parku a házení drobtů ptactvu si taky umím užít.

 

Opravdu vás lze potkat v parku na lavičce se suchým pečivem v ruce a obklopeného rozdychtěným ptactvem?

No, já si zrovna tuhle činnost bohatě vynahrazuji na chalupě, kterou máme v severních Čechách, na krásném místě v lese, kde vždycky večer, když přestanou chodit turisti, tak všechno ztichne, kromě lesa, a ten se najednou rozezpívá. Vždycky si říkám, že před nějakými třiceti lety to bylo obráceně – to jsme se vraceli z hospody a zpívali jsme my. Někdy jsme i ty ptáky přezpívali, ne-li přeřvali. Ale dneska si už jejich produkci dokážeme užít a vychutnat. Taky se o ně staráme, aby nestrádali, krmíme je, takže kolem naší chalupy máme nejvypasenější sýkorky v Českém ráji. Některé dokonce už ani nelítají, ale choděj pěšky.

 

Ornitolog by zaplesal nad takovou péčí…

Nebo taky ne – tedy skrz tu nadváhu. Ale neřekli byste, jaké jsou to potvůrky inteligentní. Když z chalupy odjedeme, tak vědí, že nic nekápne, a rozletí se do všech koutů lesa. Jakmile dorazíme, dochází k velkým leteckým manévrům, oddíly ptactva se stáhnou do blízkosti chalupy, pak přiletí průzkumná letka, a jakmile zjistí, že stav zásob byl čerstvě doplněn, vydá signál a letecké svazy jdou do akce. Jsem šťastný, že jsme si před lety chalupu v tak krásném koutě pořídili, jezdíme tam pravidelně relaxovat. Můžeme si uspořádat v klidu myšlenky, anebo si dovolit přepych nemyslet na nic, což je občas hrozně očistné. A hlavně, já strašně rád relaxuju fyzickou prací. No a na to je chalupa ideální.

 

Relaxujete i na jevišti?

Na jevišti to nejde. Tam musíte být naplno a celý. Ještě v šatně před představením se můžete zabývat myšlenkami na cokoli, třeba co vás zítra čeká, kam musíte zajít, že musíte objednat zedníka nebo kominíka. Konkrétně v naší šatně to už v posledních letech bývá jako v čekárně u doktora – trumfujme se, koho co bolí a na jakém vyšetření zrovna byl. Ale jak vlezete na jeviště, všechno z vás spadne a vy po celou dobu představení musíte vnímat jen hru, partnery, kolegy. Víte, jsou herci, co třeba hrají ve více představeních v několika divadlech, a mají je rozdělené – tady si to užiju, tomu věnuju péči, ale sem si jdu zahrát jen pro honorář. Tak tohle já neumím. I když na hercích, kteří hrají souběžně několik představení na několika místech, k tomu si ještě střihnou nějaký seriál, obdivuji, že vědí, kde mají zrovna být a co mají říkat. Já bych to asi nedal. Rád sedím pevně na jedné židli, než v kalupu poposedávat z jedné na druhou, to pak na každé sedíte jen půlkou zadnice.

 

Existuje nějaký rozdíl mezi divákem řekněme předrevolučním a tím současným?

To bych ani neřekl. Divadelní publikum je v zásadě stále stejné. Ale jsou velmi různá, takříkajíc jednotlivá publika. Jiří Suchý tenhle fakt krásně vystihl slovy: „Diváku, jseš takovej, jakej se sejdeš.“ A to je záhada, kterou se nám za celá léta nepodařilo vyřešit. Nesouvisí to ani s typem představení. Vzpomínám si, že v době největšího úspěchu Kytice, kdy na ni bylo neustále vyprodáno a my hráli i dvakrát denně, jsme mívali čtyři víkendová představení – dvě v sobotu a dvě v neděli, vždycky odpoledne a večer. A jedno z těch představení úplně propadlo. Reakce publika byly o padesát procent slabší, než jsme byli zvyklí. Záhada. No a jindy, to jsme ale příčinu odhalili, jsem taky před představením zjistil, že publikum je úplně zticha. Publikum musí šumět, jakmile je zticha, něco není v pořádku. A tenkrát bylo jasné na první pohled, že to bude vlažné. Ale vysvětlení bylo celkem prostě – bylo to o Dušičkách a skoro všichni se vraceli ze hřbitova.

 

Vraťme se ještě k počátku vaší divadelní společnosti. Bylo těžké rozhodování, najednou „přešaltrovat“ ze zaměstnance na podnikatele?

Já z toho nadšený nebyl. My jsme byli autorské divadlo, takže jsme si na sebe v pohodě jako zaměstnanci vydělali. Ale nebylo to jen o penězích. Měli jsme dost času i na jiné aktivity, a zejména pro mě, notorického bordeláře, mělo obrovské plus, že jsem se nemusel o nic starat. Do kanceláře si mě zavolali maximálně na nějakou konzultaci, nebo když bylo před schvalovačkou nové hry. To se už naštěstí dnes neděje, protože tyhle schvalovačky před komisí, která měla z principu zákaz se smát a všichni v hledišti byli tudíž kožení jak sbírka zákonů, to byly pro komika tortury za trest. Brr, už bych to nechtěl zažít. Když přišlo rozhodování, zda se postavit na vlastní nohy a najednou se starat o všechno, dost jsem se toho bál.

 

Ale vy jste v té době byl už etablovaný, úspěšný komik, určitě by vás někdo zaměstnal…

No jo, ale to já jsem zase nechtěl. To by byl konec divadla, které jsme od počátku dělali. Já měl kolem sebe partu lidí, byli jsme na sebe zvyklí, a tohle všechno by se najednou rozbilo. My chtěli dělat dál divadlo, do kterého jsme se zamilovali. A co je hrozně důležité, já bych najednou musel hrát divadlo „cizím jazykem“. My už měli ten svůj, navzájem jsme si rozuměli mezi sebou i s publikem.

 

Takže pak už nebyla jiná cesta – kromě herce jste se stal navíc divadelním podnikatelem. Nestará se o vás už kancelář, ale máte dvě významné posily z domácího týmu.

Ano, manželku a dceru. My jsme to nejdřív zkoušeli s agenturami. Jenže taková umělecká agentura nemá jenom vás a tudíž se o vás nestará jako o vlastní rodinné stříbro. Jste prostě jedni z mnoha. Jenže o divadlo se musíte starat čtyřiadvacet hodin denně. Tak jsem navrhl své ženě, aby se toho ujala ona. Nechtělo se jí, ale nakonec jsem jí vysvětlil, že přece dělala filmovou produkci, což vlastně znamená zajišťovat herce, dispozice, dopravu, mzdy, smlouvy… Navíc, říkal jsem, jsi hezká, chytrá, umíš jednat s lidma. No uznejte, pod tíhou takových argumentů nakonec nemohla odmítnout.

 

Jak to zvládáte, když kromě manželky máte doma i manažerku? Není to občas o nervy?

Napište to nějak laskavě, ale někdy to jde na nervy těžce. (smích) Z našeho obýváku se občas stává kolbiště, kde se řeší i nepříjemné věci a nezdary. A musím říct, že jako soupeři jsme oba nesmlouvaví. Ale dlužno dodat, že jen pro určitý čas, protože vždycky řešení najdeme. Pak jeden odejde do kuchyně a okřídlená věta Mám ti taky udělat kafe? všechno smaže. To hledání shody a kompromisu vždycky stojí za úsilí, protože oba víme, že děláme divadlo, které přináší publiku radost, které tvoří parta lidí, co jedou na jedné vlně, a publikum právě tohle neomylně vycítí.

 

Zdá se, že v rodině máte vůbec podporu. Dlužno říct, že v rodině poměrně rozvětvené…

Musím přiznat, že zpočátku jsem tu rodinu, v mém případě se sluší spíše říct „ty rodiny“ trochu zanedbával, až jsem si ani nestačil uvědomit, jak se nám pěkně rozrůstají a množí. Teď mám ale obrovskou radost, že je tak početná. Navíc jsem hrozně rád, že příslušníci všech rodin spolu bez problémů komunikují, což se týká dětí i manželek. To nebývá úplně běžné. Mám skvělé dcery i vnučky a vnuky, vím, že se na všechny můžu spolehnout. Tohle považuju za jeden z největších darů, jimiž člověk může být na této zemi obdarován a poctěn.

 

Autor: Pavel Mészáros, Foto: archiv Josefa Dvořáka

Český betlém či renesanční perla, tak bývá (a právem) nazýváno Nové Město nad Metují, založené roku 1501 Janem Černčickým z Kácova na mohutném opukovém útesu ze tří stran obtékaném řekou Metují. Kdo sem jednou zavítá, natrvalo se zamiluje.

 

 

Přízvisko český betlém potvrdí (zvláště v zimě) zastávka na vyhlídce při příjezdu po silnici I/14. O renesanční perle nebudeme pochybovat od první chvíle, kdy vstoupíme na více než sto čtyřicet metrů dlouhé a téměř sedmdesát metrů široké Husovo náměstí.

 

Nově vzniklé město nazval jeho zakladatel Nové Město

Ale vraťme se k Černčickému, který nechal na obranu nového města vybudovat až šestimetrové hradby přímo nad skalnatými srázy, čímž získal poměrně velký prostor, dnešní Husovo náměstí. Výška hradeb, které kopírovaly terén a mohutněly v místech pěti válcových bašt se střílnami, se mírně vlnila. Přístup na ně umožňoval ochoz a stráž tak mohla chodit přímo po nich.

 

 

Do města se vjíždělo dvěma bránami opatřenými padacími mosty – Krajskou a Horskou. V místě Krajské (také Zemské nebo Hradecké) položil Jan Černčický roku 1501 základní kámen (na snímku). Postavili ji z masivního opukového zdiva a měla původně hranolovitý tvar. Její výška dosahovala dvou pater, takže odpovídala výšce hradeb. Ochranu jí na jedné straně poskytovala tříposchoďová válcová věž Zázvorka, původně hrůzná hladomorna či šatlava, dnes stylová galerie, a na druhé strmá skála. Průjezd bránou byl velmi úzký, jen pro jeden vůz, a proto byla roku 1874 zbořena.

Její chudší příbuzná se nazývala Horská brána. Z jedné strany ji chránily hradby, z druhé strany hradební stěna domu a bašta. Příjezd od hor ovšem stěžoval značně svažitý terén. Ke zboření došlo roku 1905.

Stráž vykonávali měšťané, ti majetnější si za sebe najímali náhradu. "Osádku" tvořilo šest mužů a dál stálí strážní – branný, který vybíral clo, a hlásný (ponocný), který vytruboval hodiny.

 

Unikátní střed města s podloubím kolem dokola          

Jednotná průčelí domů včetně podloubí nechal po zničujícím požáru v roce 1526 vystavět nový majitel panství Vojtěch z Pernštejna. Renesanční štíty jsou dnes považovány za skvost evropské architektury (na snímku), což potvrdilo v roce 1950 vyhlášení Nového Města nad Metují za státní památkovou rezervaci. Tehdy byla zrekonstruována celá severní fronta náměstí do obdivuhodné podoby z třicátých let 16. století. Od roku 1970 je historické jádro města památkovou rezervací. Dřív měl každý dům své znamení a je škoda, že se málokterá podařilo zachovat. Ovšem posezení u dobré kávy v udržovaném podloubí umožní nejen vstřebat první dojmy, ale také se pouhým pohledem na náměstí připravit na další zážitky.   

 

 

Pozornost poutá sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1767, které je vděkem města za ukončení kruté sedmileté války s Pruskem. Z období baroka pochází Mariánský sloup, postavený roku 1696 na náklady města z vděčnosti, že se mu vyhnula epidemie moru. Současnost zastupuje socha Jana Černčického z Kácova umístěná od roku 2001, kdy se slavilo 500 let vzniku města, na prostranství mezi děkanským kostelem a spolkovým domem.      

Téměř v sousedství, v historickém domě z 16. století přistaveném k dělostřelecké baště se střílnami, sídlí městské muzeum s expozicemi o historii, osobnostech, řemeslech a přírodě Novoměstska.

Také kostel Nejsvětější Trojice, který zahajuje blok domů jižní strany a je pevně srostlý s domem číslo 1227, stojí za prohlídku. Jeho výstavbou dostalo město druhou, velmi významnou dominantu a silueta zdvihající se vysoko nad okolní domy představuje důstojného partnera zámku.

To byly klenoty nejstarší městské části, další láká k návštěvě v západním cípu náměstí. Je to zámek, od roku 1908 sídlo rodu Bartoňů z Dobenína.

 

Slavný skladatel „vítá“ návštěvníky zámku

Na přístupové cestě nás nejprve symbolicky uvítá velikán české hudby Bedřich Smetana. Neobyčejně zdařilý pomník totiž stojí v parčíku na místě, kde v minulosti býval panský pivovar, který po opravě v roce 1818 Ditrichštejnové pronajali sládkovi Františku Smetanovi. Přestože se jeho syn Bedřich narodil v Litomyšli, kam se Smetanovi přestěhovali v roce 1824, jako chlapec často jezdil do Nového Města nad Metují k příbuzným. Tady se také natolik zamiloval do své sestřenky Aloisie, že na její počest složil o prázdninách roku 1840 známou Luisinu polku.

Možná v duchu slyšíte onu krásnou melodii, ale teď již vzhůru na zámek. Jeho historie začíná také v roce 1501, kdy bylo Janem Černčickým z Kácova založeno jádro v podobě pozdně gotického hradu. V jednoduchý renesanční zámek ho přestavěli Pernštejnové, zatímco Stubenberkové, kteří zde vládli celé půlstoletí, ho dále rozšířili. Rozsáhlou barokní přestavbou prošel za vlastnictví Waltera z Leslie v druhé polovině třicátých let 17. století. V roce 1908 koupil sídlo Josef Bartoň, jehož rod byl posledním českým, který roku 1912 jmenoval císař František Josef I. šlechtickým.

 

 

Nejznámějším a nejúspěšnějším členem rodiny byl prapradědeček dnešního majitele, Josef Bartoň, který začínal jako tkadlec v chalupě a vypracoval se až na majitele textilní továrny v Náchodě. Stal se i starostou tohoto města a měl další významné funkce. Bartoňové se věnovali mecenášství. Ve 20. letech minulého století mimo jiné podporovali dostavbu katedrály sv. Víta, ve které je po nich pojmenována jedna z bočních kaplí.

Právě tyto zásluhy ocenil císař povýšením do šlechtického stavu a udělením dědičného šlechtického titulu „rytíř“ s predikátem „z Dobenína“ a dědičným erbem, v němž jsou umístěny symboly textilní výroby – vřeteno a tkalcovské člunky. Po zrušení šlechtických titulů začala rodina používat zjednodušené příjmení Bartoň-Dobenín. V současné době novoměstský zámek vlastní Joseph Michael Barton Dobenin.

 

Zámecká věž s podobou nádoby na stloukání másla

Dominantou zámku je hlavní zámecká věž Máselnice, vysoká padesát tři metrů (třicet sáhů) s krytým ochozem dvacet pět metrů nad zemí, poskytujícím po zdolání sto čtyřicet osm schodů výhled do širokého okolí, na panorama Krkonoš i Orlických hor.

Název věže pochází od vysoké nádoby na stloukání másla, kterou svým tvarem připomíná. Podobu získala během renesanční přestavby zámku 1548–1621, dokončena byla až roku 1656.

Vnitřní úprava v podobě mušlových nik, bohatě modelovaných štukových medailonů s podobiznami římských panovníků a aliančními erby nade dveřmi se datuje do druhé poloviny 17. století. Schodiště z červeného xylolitu bylo upraveno v roce 1909, stejně jako parapet ochozu věže, věžní hodiny se dvěma ciferníky o průměru půldruhého metru a dvěma cimbály o váze šedesát šest a čtyřicet pět kilogramů.

 

Přestavba podle Dušana Jurkoviče

Současná podoba zámku i zahrady je výsledkem renovace z let 1909–1912, kterou pro rodinu Bartoňů provedl vynikající architekt Dušan Jurkovič jako své největší dílo na východě Čech. Jeho typická lidová architektura, známá především z chat na Pustevnách v Beskydech a lázeňských domů v Luhačovicích, vyzařuje i z krytého dřevěného přemostění mezi terasou a zámeckou zahradou. Tento velký balkón (pavlán) byl už mnohokrát opravován, přesto stále sklízí obdiv veřejnosti. Architektův rukopis nesou i zámecké zahrady a terasy z bílých plotů.

Ze zpustlého komplexu zámku vytvořil na počátku minulého století Jurkovič reprezentativní sídlo a přitom zachoval všechny památkové hodnoty. Už přístup k zámku má ojedinělé řešení. Výzdobu průčelí obnovil metodou šerosvitu (chiaroscuro). Místnosti dotvářel dekorativně, jednotlivá patra spojil pohodlným schodištěm, zimní zahradu vyzdobil drobnými kameny z řeky Metuje. Spolupracoval přitom s našimi významnými umělci.

Milovníci historie, kteří přijíždí do Nového Města nad Metují ze všech koutů země i ze zahraničí, mohou dnes zámek projít doslova od půdy po sklep a zajímavou a poutavou formou se seznámí s netradičními prostory. Jedna z prohlídek nabízí totiž technické zajímavosti půdy, poté mimo jiné historickou kuchyni v přízemí a nakonec návštěvník prozkoumá i tajemství zdejšího sklepení. Ke vstupence přitom dostane pracovní list a průvodce svým povídáním usnadní následné zodpovězení zajímavých otázek. Výsledkem správného řešení je vyluštěná tajenka.

 

Další architektovy stavby v okolí

Zámek ovšem nebyl první Jurkovičovou zakázkou na Novoměstsku. Ještě předtím (v letech 1900–1901) zbudoval jednu z tzv. rezeckých vil, která je dnes známa jako Jurkovičova vila (na snímku) a stojí v městské části Ve Vilách, poblíž bývalého lázeňského areálu Rezek. Stavbu si objednal brněnský továrník Barthelmus, do jehož rodiny se Jurkovič přiženil.

 

 

Mnohem známější než tato vila je však hojně navštěvovaná útulná restaurace v kouzelném prostředí přírodní rezervace Peklo, asi pět kilometrů od centra města. Na zakázku bratří Bartoňů zde architekt v letech 1908–1909 upravil pekelný mlýn při Olešence, který se pod jeho rukama proměnil v turistickou chatu s pohádkovým kouzlem.

 

 

Turisté sem proudili už od počátku 20. století a proudí dodnes, kříží se tu turistické trasy i cyklostezky. Magičnost údolíčka, jež bylo pro svou výjimečnost vyhlášeno přírodní rezervací, podtrhuje soutok Metuje s říčkou Olešenkou. Alois Jirásek do tohoto čarovného místa zasadil děj povídky V Pekle. Na dovolenou sem jezdila celá řada známých osobností, například Jiří Guth Jarkovský nebo herec Národního divadla Eduard Vojan.

 

Autorka: Dana Ehlová, Foto: autorka

Obézních stále přibývá, lidé si neuvědomují všechna zdravotní rizika. O obezitě se v posledních letech mluví jako o novodobé epidemii a česká populace je jí zasažena stejně jako kdokoli jiný. Přitom nejde vůbec jenom o estetické hledisko, obezita může velmi zásadně poškozovat naše zdraví.

 

Doba, kdy jsme měli za to, že tento problém se české populace netýká, je dávno pryč. V Evropě patříme k těm nejobéznějším, a to včetně dětí. Podle průzkumů je u nás přes 70 % mužů, kteří mají nadváhu, a z nich 27 % trpí obezitou. A jejich počty na rozdíl od žen stále narůstají. Mezi ženami se s tímto problémem potýká 57 %.

 

Problém mužů i žen

„Obezitu řeší především ženy, protože ty k lékaři dožene estetická otázka. Chtějí být štíhlé a krásné. U mužů jde estetika trochu stranou, do ordinace přijdou většinou až tehdy, když nezvládají svoje fyzické aktivity. Také je vystraší, když jim lékař řekne, že mají cukrovku nebo vysokou hladinu cholesterolu. Takže jde o kombinaci fyzického a zdravotního stavu,“ vysvětluje obezitoložka Dita Pichlerová.

Alarmující je, že 40 % dospělých se pravidelně nevěnuje žádné sportovní ani rekreační pohybové aktivitě, a hrozí jim tak větší riziko obezity. 21,4 % české populace si každý den dopřeje ovoce, z toho ale jen 12 % mužů, což je další rizikový faktor. Sport a fitness je naopak bližší mužům. Touto aktivitou tráví průměrně 3,6 hodiny týdně, zatímco ženy jen 3,2 hodiny.

 

Celoživotní boj

Praktický lékař by měl být prvním odborníkem, se kterým má člověk nadváhu nebo obezitu řešit v případě, že se mu ji nedaří zvládnout snížením kalorického příjmu a zvýšením pohybové aktivity. „Po konzultaci může lékař pacienta odeslat například do obezitologické ordinace. Dnes má ale i možnosti, jak pacienta podpořit přímo, například předepsáním léků, tedy nejenom doporučením diety a pohybu,“ upozorňuje praktický lékař Ivo Procházka, který se léčbou obezity zabývá.

Tendence ke vzniku obezity, a tedy k zvýšenému množství tukových zásob je částečně podmíněna geneticky. Závisí ale i na vnějším prostředí – tedy životním stylu. „Celkovou situaci dotváří naše stravovací návyky. Důležitý je vliv rodiny, protože obliba určitých jídel se vytváří již v dětství. Boj s chutěmi a touhou po jídle bývá sice celoživotní, ale je pravdou, že návyky se dají po určité době upravit do rozumné normy a oblíbená jídla si pak dopřát jen občas,“ dodává doktor Procházka.

 

Bez pohybu a omezení to nejde

Bez omezení kalorií a bez pohybu člověk nezhubne. Pokud se nedaří zvládat chutě a hlad, existují léky, které pomohou pacientovi zhubnout. „Vždy je důležitá motivace, pacient musí chtít,“ upozorňuje obezitoložka Dita Pichlerová, která spolupracuje i s projektem „Nebudu obézní“, který na obezitu a rizika s ní spojená upozorňuje.

V současné době mají lékaři takové možnosti, jak léčit obezitu, které dříve neměli. Člověk si ale musí připustit, že má problém a opravdu potřebuje zhubnout. Diety obvykle rychle selhávají, a tak volba správného lékaře zvyšuje šanci na úspěch.

 

Tělo má svou vlastní vůli

Tělo si chce přirozeně zachovat určitou hmotnost, a to tu nejvyšší, které člověk v minulosti dosáhl. Proto jsou lidé více hladoví, když se snaží zhubnout. „Mozek vyvolává hlad a chutě, které se zdají být jako nezvladatelné. Tělo dává najevo, že se chce vrátit na nastavenou hmotnost a mozek baží po endorfinech, které se vyplavují při konzumaci jídla, které nám chutná,“ dodala obezitoložka Dita Pichlerová s tím, že člověk nemůže zhubnout přes noc. Jde o dlouhodobý proces, který je při vlastním hubnutí a vyvarování se jojo efektu velmi důležitý.

 

Může pomoci lékař

Obézním, kterým se nedaří omezit kalorický příjem, protože bojují s chutěmi na jídlo nebo hladem, pomohou léky, které zvyšují úspěšnost v hubnutí až čtyřnásobně. Obezita se totiž stává v jisté fázi onemocněním, které nelze léčit pouze režimovými opatřeními a vůlí.

Do hry vstupují biochemické procesy, které jsou autonomní, tj. nezávislé na našem vědomí a vůli. Ty nám brání v hubnutí. Určité léky, tzv. antiobezitika, dokáží tyto procesy „zvrátit“ a skutečně zhubnout. Hubnutí je vždy dlouhodobý proces, již 5 % snížení hmotnosti je úspěch a má pozitivní vliv na zdravotní stav. Pokud se lidem nedaří zhubnout, měli by kontaktovat svého lékaře, který jim může pomoci a předepsat léky.

 

Autorka: Aneta Kárná, Foto: Pixabay

Pokračuje v odkazu svého otce, legendárního zpěváka Pavla Nováka, který před deseti lety zemřel. Pavel Novák ml. vystupuje nejen s hity svého tatínka, ale rovněž jezdí po školách s dětskými pořady, které jeho otec vymyslel a složil a otextoval k nim písničky. Náš rozhovor začal, jak jinak, vzpomínkou na tatínka.

 

Pavle, kdy jste si poprvé uvědomil, že je váš tatínek populární zpěvák a lidé ho mají rádi?

Ono to dlouho trvalo, než jsem si uvědomil, že mám výjimečného tátu. Já to v dětství moc nevnímal, přišlo mi normální, že jsem se pohyboval mezi muzikanty, zpěváky. Vaškovi Neckářovi jsem říkal strejdo, Heleně Vondráčkové teto... Doma se objevovali lidé, které jsem potom viděl i v televizi a nebyli to jen zpěváci, ale i známí sportovci. Třeba Vašek Nedomanský a Vlado Dzurilla k nám jezdili pravidelně a byl jsem i na jejich svatbách. Až ve škole jsem to začal vnímat, protože se děti začaly vyptávat.

 

 

Jaký byl vůbec otec?

Velký sportovec, velký srdcař, obětavý. Na mě měl ale od mládí ty nejvyšší nároky. Prostě mi nějak nalinkoval dětství. Chodil jsem plavat, do klavíru, na němčinu. Neměl jsem moc volného času. Ze začátku mi to nevadilo, ale potom jsem začal závidět klukům, že chodili hrávat po škole fotbal, jezdili k Bečvě pořádat na kolech různé honičky. Prostě užívali si dětství na dvorech a u řeky. Já měl pořád nějaké povinnosti. On to táta myslel dobře, ale nějak jsem to v té době nechápal.

 

Chodili jste s maminkou a sourozenci na jeho koncerty?

Ano, chodili jsme a jezdili s ním všude, kam se dalo. Nejenom po republice, ale často i do Německa, kde byl strašně populární. My si tu popularitu užívali s ním. Zážitků a vzpomínek mám velkou spoustu.

 

K populárním zpěvákům patří i fanynky, váš otec byl navíc velký fešák, jak nesla maminka přízeň fanynek?

Fanynky k muzice patří. Musí být ve vztahu velká tolerance, protože fanouškům a fanynkám se musíte věnovat. Musíte jim dávat naději, že mohou mít také kus z vás. Myslím si, že rodiče v tom měli jasno. Vždyť spolu vydrželi celý život. Skoro pětačtyřicet let. To není jen tak. To nemůže vydržet, když tam není láska, pochopení, tolerance a úcta jeden ke druhému. My jsme s ženou spolu třicet let. A myslím si, že by nám to mohlo vydržet také do konce života. Ty nejdivočejší roky, které byly kolem doby bigbítu, jsme přežili, tak teď už nás snad nemá co překvapit, ale nikdy neříkej nikdy. Vztah je jako květina. Také se o ni musíte starat, zalévat ji. Jinak uschne a zahyne, stejně jako vztah a láska.

 

Zpívali jste si doma a museli jste chodit do Lidušek zpívat a učit se hrát na hudební nástroje?

Doma se zpívalo odjakživa a pořád. Mě vychovávaly samé ženy. Babička, prababička, tety. Moc mužského elementu tam nebylo a otec byl věčně na cestách. Celá rodina chodila do kostela, kde se mi to jako dítěti moc líbilo. Vyrůstal jsem na lidových písničkách, říkankách. Potom přišla LŠU a klavír. Tam jsem chodil nerad a taky to podle toho vypadalo. Dnes mě mrzí, že nehraju tak dobře, jak bych chtěl. Jenže tak to v životě je. Já se neustále učím žít hlavně přítomností a netrápit se minulostí a nedávat si vysoké cíle do budoucnosti. Žít tady a teď. To je můj současný postoj k životu.

 

Napadlo vás v mládí, že byste se vydal v otcových šlépějích?

Samozřejmě jsem chtěl být slavným sportovcem a později zpěvákem. Asi jako každé dítě. Zpěvákem jsem a slavnými sportovci jsou mé děti. Syn Filip je fotbalový reprezentant České republiky a hráč tureckého Trabzonsporu. Dcera Eliška je loňskou mistryní světa v Disco Dance Show. Vidíte, jak to život bere oklikou. Děti nejdou v muzikálních šlépějích, ale máme společný projekt Na dětech záleží, na kterém spolupracuje celá rodina. Tam jsme spojili své síly, schopnosti. Na své děti jsem hrdý a pyšný. A na mou ženu taky. Vydržela se mnou zlé časy a ty dobré si teď opravdu užíváme.

 

 

Jak došlo k tomu, že jste s tátou začali vystupovat – vy i bratr a sestra s manželem – jako Novák Family?

To byl tátův nápad. Asi ho inspirovala rodina Jacksonů, rodina Bee Gees. On rodinu považoval za něco, co nemá srovnání. Takže jsme byli opravdová Family. Táta, já, brácha Tomáš, sestra Olga a její bývalý manžel Klement Jochymek. Byla to zábava. A podařilo se i pár dobrých songů. Vše bylo postavené na krásných vokálech.

 

Jaký byl táta šéf?

Tvrdý, nekompromisní, ale vnímavý a citlivý. Hlavně šel vždy příkladem. On neříkal, jak se mají věci dělat, on to neustále předváděl. V agenturní práci, v kontaktu s pořadateli, s fanoušky. Nevím, kde bral tu energii, utahal vždy všechny lidi kolem sebe.

 

Proč jste tehdy používal příjmení Riedl?

S přejmenováním na Riedl přišel táta. Na Krajském kulturním středisku, které nám zprostředkovávalo koncerty, tenkrát nechtěli mít dalšího Nováka, a tak navrhli změnu jména. Aby nebyl Novák, Novák ml. Přistoupil jsem na to, bylo mi to tenkrát úplně jedno. Jenže později jsem zjistil, jak moc mi to zkomplikovalo život. Návrat k příjmení Novák nebyl vůbec jednoduchý.

 

Kdy a proč se kapela Novák Family rozpadla?

Brácha odešel do Prahy a hrál v Support Lesbians. Ségra se s Klementem rozvedla. Já jméno kapely používám dodnes. My jsme vlastně taková velká rodina. Je to směsice muzikantů, kteří přicházejí, odcházejí, ale podstatou je, že spolu jsme rádi a máme k sobě respekt a úctu. Tedy aspoň tak to nyní v kapele cítím.

 

 

Co dnes dělají vaši sourozenci?

Sestra Olga se znovu vdala, má dva kluky a je v domácnosti. Občas zpívá se svým současným partnerem, který je také muzikant. Brácha Tomáš žije v Praze a hraje na bicí s mnoha interprety. Jinak chytá rád ryby a občas dělá provozního v hospodě. Rád vaří. Tuto lásku máme my Nováci všichni. Vaření a jídlo.

 

Jak jste se stal z muzikanta potápěčem?

Udělal jsem si první kurz, potopil jsem se poprvé s přístrojem a řekl si: Toto je pro mě! Toto je to nejlepší, co můžu dělat. A začal jsem se zdokonalovat. Trénovat, jezdit na semináře po Evropě. Rázem jsem byl vyhledávaným potápěčem na expedice a hlavně kameramanem v extrémních podmínkách. Procestoval jsem svět. Měl jsem možnost filmovat v místech, kam se ještě nikdy nikdo s kamerou nepodíval. Byl jsem u České freedivingové reprezentace, jezdil se světovým rekordmanem Martinem Štěpánkem na pokusy o nový světový rekord. A taky jsem zažil ten krásný pocit, když jsem u úspěšného pokusu byl.

 

Kdy ve vás dozrálo rozhodnutí, že chcete pokračovat v otcově rozdělané práci a koncertovat s jeho největšími hity i vystupovat s jeho dětskými pořady?

Tak nějak to vyplynulo ze situace. Později jsem otci pomáhal s agenturou a v obchodních věcech. Když onemocněl, dělal jsem agenturní práci komplet a začalo mě to bavit. Na podium jsem se netlačil, nechtěl jsem. Otci jsem ale dal slib, že nenechám jeho odkaz pro děti odejít s ním.

 

Jste si s otcem hodně podobní?

Nevím, to by měl posuzovat asi někdo jiný. Moje žena ale říká, že jsem celý „dóda“, jak mu říkala. Myslím si, že jsem po něm zdědil živelnost a tah na branku. Když se pro něco rozhodnu, jdu do toho naplno a moc se nedívá doleva doprava. Občas si nabiju. Taky vybouchnu, jak papiňák, to dělal táta taky. Mám otevřené srdce pro všechny, kteří to potřebují. Dokážu být občas mrzutý, ale jen doma na své nejbližší. To je ta stinná stránka veřejně známých lidí.

 

Na podzim chystáte v Přerově velký koncert k 10. výročí tátova odchodu. Jaké písničky na něm zazpíváte, v čem se bude tento koncert lišit od jiných, se kterými vystupujete po celé republice a nedávno i v Austrálii?

Koncert bude zcela odlišný od těch běžných. Bude to velká show. Doprovázet mě bude Family Orchestra. Základ bude kapela, která se mnou nyní jezdí, Black Rose, obohacená o dechovou a smyčcovou sekci. Budou to skvělí muzikanti ze Zlínské filharmonie. Celé to povede můj kamarád, dirigent a aranžér Viktor Kozánek. Zazní staré hity, ale i zcela nové písničky z připravovaného CD. Vše by měla doprovázet krásná scéna, parádní světla a nejmodernější aparatura. Nebudou chybět nějaké projekce, třeba se objeví záběry z rodinného video archívu. Budou i hosté – přijede Heidi, která u otce začínala a pozvání přijal i Petr Šiška s Legendami. Známe se od mládí a společně jsme v mládí sjížděli bigbítové festivaly. Petr to bude i malinko moderovat, když bude třeba čas na přestavbu pódia. Celé léto budeme detailně koncert připravovat. Fanoušci se opravdu mají na co těšit a podle zpráv z Městského domu již moc lístků volných není. Asi bude beznadějně vyprodáno, tak kdo má zájem, neváhejte.

 

 

Chystáte pro své příznivci i nějaké nové desky nebo knížky?

V létě mám naplánované natáčení ve studiu. Uvidíme, kolik toho stihneme. Určitě chci dodělat vzpomínky na Pirillo – Pirillo Memories, taky chci pohnout s dalším CD, kde bude spoustu krásných textů od Luďka Haška. Pilotní písnička Ruce už je na světě i s klipem. Tu si fanoušci můžou najít již nyní na Youtube. Je to taky pilotka k projektu Na dětech záleží. Úžasný text, krásná muzika a snad i můj skvělý pěvecký výkon. V hlavě dozrála myšlenka na knihu. Začnu asi knihou o cestě za klokany. Ale v hlavě nosím celkem těžký námět. Život ve stínu hvězdy. Můj pohled na to, jaké to je, vyrůstat v rodině známé osobnosti. Chtěl bych to napsat bez obalu, popravdě. Chci ale taky, aby to bylo prolnuté zábavnými vzpomínkami. To je ale velká budoucnost. Já chci žít přítomností, takže nikde není napsané, že tu knihu někdy napíšu. Musí přijít impuls, abych měl potřebu se svěřit lidem a vysvléct se v podstatě do naha.

 

Jste nyní šťastný?

Žiju spokojený šťastný život. Základem je moje abstinence. Pokud ji udržím, můžu v životě dělat skoro vše. Nebojím se změn, nebojím se budoucnosti. Mám skvělou milující manželku, mám úplně fantastické děti. Snažíme se navzájem si dělat radosti. Já mám je a oni mají mě. Máme se moc rádi. Jsme tímto strašně bohatí. Hltám nyní život plnými doušky a nemůžu se ho nabažit. Život je skvělá zábava, A já mám zábavu rád.

 

Autor: Miroslav Graclík, Foto: archiv Pavla Nováka ml.

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test