český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Žijeme v době spěchu, stresu a elektroniky. To, co bylo dřív úplně běžné, tedy lítání venku až do soumraku, kdy děti přišly domů ušmudlané, s potrhanými tepláky a sem tam rozbitým kolenem, dnes tak úplně běžné není. Obzvlášť obyvatelům měst jsou vůně lesa a jeho hlasy na míle vzdálené. Proto řada z nich využije každé možnosti, kdy sbalí jen pár nezbytností a vyrazí do přírody. Proč ne zrovna do Krkonoš?

 

I my jsme se podívali do opravdové, nezničené a přirozené zeleně, abychom si prohlédli unikátní cestu životem stromů od kořenů až do koruny. A to doslova. Stezka korunami stromů Krkonoše se velice rychle zařadila k turisticky nejnavštěvovanějším atrakcím nejvyššího českého pohoří. Za deset měsíců od jejího otevření ji navštívilo dvě stě osmdesát tisíc turistů a jejich počet o některých víkendových nebo svátečních dnech přesahuje i tři tisíce.

 

Až na vrcholky hor

Každý, kdo zavítá do těchto končin, by si neměl nechat ujít příležitost stát se součástí lesního života a poznat řadu živočichů i rostlin, které nenajde nikde jinde. Stezka vyrostla v průběhu devíti měsíců (září 2016 až červen 2017) na úpatí Černé hory v Janských Lázních doslova jen pár metrů od Krkonošského národního parku. „Výběr lokality nebyl nijak náhodný,“ uvádí Michal Skalka ze Správy Krkonošského národního parku, která je partnerem Stezky. „Janské Lázně jsou oblíbeným cílem návštěvníků Krkonoš, takže je to místo, kde můžeme mnoho ukázat velkému množství lidí. Zároveň nám Stezka pomáhá přilákat turisty z vrcholků Krkonoš a ulevit tak přetíženým hřebenům.“

 

Od kořenů k vrcholu

Hlavním cílem projektu je budování pozitivního vztahu k přírodě prostřednictvím nevšedních zážitků spojených s informacemi vzdělávacího zaměření. „Bezbariérový přístup a nenáročný pozvolný výstup umožňuje prohlídku Stezky příslušníkům všech věkových skupin i fyzických schopností. Největší sklon je šest procent, aby sem mohli pohodlně a bezpečně vyjet i vozíčkáři. Stezky na Lipně i v Krkonoších jsou dílem jednoho architekta, proto mají podobný vzhled a stejné prvky,“ vysvětluje Michal Skalka. „Každá však má svůj typický znak. Například krkonošská má věž ve tvaru květu hořce, protože hořec je pro Krkonoše kultovní rostlinou.“

Z vrcholu věže, z výšky pětačtyřiceti metrů, si návštěvníci užívají výhledy na jih, východ a západ. Současně se mohou podívat k vrcholkům stromů, z nichž některé jsou staré až sto padesát let.

 

V souladu s přírodou

Pro návštěvníky připravila Správa KRNAP tři didaktické stanice a neobyčejnou podzemní expozici. „Naším cílem je poskytovat návštěvníkům zábavnou formou informace o okolní přírodě, které nenajdou v učebnicích. Ukazujeme, jak má vypadat ‚pěkný‘ a zdravý les. Prostřednictvím podzemní kořenové části Stezky vysvětlujeme, jak je půda důležitá pro život lesa,“ shrnuje průvodce a dodává, „pěkným lesem rozumíme takový, kde rostou mladé i staré stromy různých druhů. Takový les je kompaktní a odolnější vůči povětrnostním vlivům než lesy jednodruhové.“

Stezka vychází z osvědčeného zahraničního konceptu, s nímž před několika lety začala bavorská společnost Erlebnis Akademie AG v Německu, na kterou úspěšně navázala česká společnost Zážitková akademie, s. r. o. „Montáž komplexu na Hofmannových boudách trvala šedesát sedm dnů, včetně sobot a nedělí. Tomu předcházela příprava v Rakousku,“ přibližuje výrobní proces Michal Skalka. „Aby se Stezka do lesa vešla, muselo padnout dvacet osm stromů. Konstrukce je z douglasek, které u nás moc nerostou. Dřevo není ničím ošetřené. K ukotvení bylo potřeba sto padesáti základových děr na patky. Na každé nové stezce se zúročí zkušenosti z předchozích. Třeba tady jsou mezery, které zabrání zbytečnému vlhnutí trámů; stejně tak je vyspárované zábradlí, aby se na něm, když prší, nedržela voda.“ Stromy rostoucí těsně u Stezky jsou vyvázané ocelovými lany, která chrání konstrukci před kývajícími se kmeny při silném větru.

Životnost stezky je přibližně dvacet pět let, což je doba srovnatelná s životností vleků a lanovek.

 

Edukativní programy

Návštěvníci mohou využít služeb odborného průvodce, který celou Stezku a její okolí a přírodu od kořenů po koruny stromů představí. K dispozici jsou i pracovní listy pro školy. Vedle vzdělávacích zastávek nabízí také tři zábavně pojaté stanice s celou řadou adrenalinových prvků, jež potěší nejen děti. „Návštěvníci si mohou vyzkoušet udržení rovnováhy v průhledu, který pod sebou odhaluje zdánlivě nebezpečnou propast,“ uvádí Filip Pekárek, jednatel společnosti Stezka korunami stromů Krkonoše. „Asi největším adrenalinovým lákadlem je suchý tobogán v délce osmdesáti metrů, který se vine středem věže. Všechny zmíněné prvky jsou důkladně zabezpečeny.“

Součástí komplexu je rovněž hlavní budova, v níž se nachází prodejna suvenýrů a restaurace s kapacitou sto čtyřiceti míst. Stezka korunami stromů Krkonoše, stejně jako ta na Lipně, je otevřena každý den po celý rok s výjimkou Štědrého dne. „Její otevření znatelně oživilo oblast východních Krkonoš. Provozovatelé místních ubytovacích zařízení si ji nemohou vynachválit, protože přilákala nové hosty dokonce i v mimosezonním období,“ dodává Filip Pekárek.

 

Nestát na jednom místě

Protože tvůrci chtějí přinášet neustále něco nového, vzniklo několik novinek určených zejména pro mladší a starší žáky základních škol.

Na dvanácti herních a edukativních prvcích instalovaných po celé trase se děti zábavnou formou seznamují s místní faunou a flórou. Zatímco ti starší se na názorných exponátech naučí bezpečně rozeznávat jedli od smrku a břízu od javoru, ti mladší si mohou zahrát například pexeso se zajícem, poznají, jak vypadá tetřev hlušec, a mohou si zopakovat písmena abecedy s liškou nebo se sovou. „Chceme děti seznámit s nejtypičtějšími zástupci krkonošské přírody a současně je během výstupu na vrchol zabavit,“ říká Zdeněk Pop, marketingový ředitel Stezky korunami stromů Krkonoše, který se na přípravě nových prvků podílel.

„I pro dospělé jsme připravili několik novinek. V mincovním automatu umístěném v prodejně pod Stezkou si mohou vyrazit speciální minci s jejím motivem, případně si koupit aršíky s poštovními známkami s obrázky atrakce. Příslušníci všech generací pak ocení nové lavičky ve tvaru loga Stezky, které jsou od nynějška umístěné na vrcholu věže.“

 

Akce střídá akci

Toto místo není jen turistickou atrakcí, ale specifickým společenským a kulturním centrem, kde se pravidelně pořádají nejrůznější akce pro děti i dospělé. To je také jeden z důvodů, proč se sem mnozí návštěvníci rádi vracejí.

Hned první program uspořádaný u příležitosti otevření Stezky přesvědčil, že se tady rozhodně nudit nebudou. Ve slavnostním programu vystoupili orchestr The Tap Tap, zpěvačka Ewa Farna, artisté a další umělci. Stezce požehnal populární polský kněz Zbigniew Czendlik.

Během následujících deseti měsíců se uskutečnilo mnoho dalších akcí, na něž návštěvníci vzpomínají dodnes. Velkým lákadlem se staly večerní prohlídky v doprovodu nejpovolanějších  – zaměstnanců Správy Krkonošského národního parku.

Stejně jako na Lipně mají svého maskota lišáka Foxe, v Krkonoších je veverčák Emil. Kdekoli se objevil, vzbudil obrovský zájem a děti i dospělí se s ním pokaždé chtějí spřátelit nebo alespoň vyfotit. Aby všechno stihl, prohání se prý v okolí Stezky na koloběžce, které jsou zde na několika místech k zapůjčení.

 

Zajímavosti navrch

Opravdovým unikátem je přítomnost vřetenovky – malého šneka, kterého můžeme potkat pouze v Krkonoších. Spásá řasy rostoucí na stromech v „pěkném“ lese. „Zvláštní je, že ji nikdy neuvidíte, jak leze ze stromu dolů,“ popisuje živočicha Michal Skalka. „My samozřejmě víme, jak to dělá, ale to říkáme jen návštěvníkům, kteří se zúčastní programu zaměřeného právě na vřetenovku,“ usmívá se.

Další jedinečnou podívanou můžeme spatřit hned u vchodu na věž Stezky, která začíná, na rozdíl od ostatních, v podzemí. „Je koncipována tak, aby se v ní netvořily fronty. Po stěnách v podzemí jsou umístěny panely s informacemi, které jsme tvořili pro normální lidi, nikoli pro sofistikované a erudované biology. Při pomalé chůzi se dají cedule přečíst za přibližně pět minut. Uprostřed se nedá přehlédnout kořenoví asi sedmdesátiletého smrku o váze zhruba tři sta padesát kilogramů,“ dodává.

Co se tady můžeme dozvědět? Tak například odpověď na otázky, zda bychom přežili na holé skále, proč je půda lehčí než bláto, co rozpadne skálu, kdo míchá půdu nebo kolik živin vrátí breberky.

Potom se pozvolna vydáme směrem vzhůru. Budeme-li mít štěstí a bude pěkná viditelnost, ten výhled na lesy shora opravdu nic nenahradí!

 

Krkonošská Stezka korunami stromů v číslech:

  • Celková délka pěšky nahoru i dolů: 2180 m
  • Délka chodníků stezky: 1511 m
  • Délka chodníku ve věži: 885 m
  • Výška vyhlídkové věže: 45,5 m
  • Nejvyšší bod vodorovné části stezky: 23,8 m
  • Průměr věže dole: 23 m
  • Průměr věže nahoře: 40 m
  • Šířka chodníku: 2 m
  • Počet herních adrenalinových stanic: 3
  • Počet didaktických stanic: 3
  • Nadmořská výška vrcholu věže: 826,17 m
  • Počet sloupů stezky: 115
  • Počet sloupů věže: 12
  • Délka toboganu: 80 m

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: stezkakrkonose.cz a Jitka Lenková

Od manželek prezidentů se očekává, že budou usměvavě reprezentovat manžela i stát, nebudou veřejně projevovat případný nesouhlas a k tomu všemu budou půvabné. Ne, že by Olga Havlová nebyla půvabná, ale celý život měla svou hlavu a nemínila to měnit ani v době, kdy se dostala do září reflektorů jako první polistopadová první dáma naší republiky.

 

Pocházela z velmi skromných poměrů. Narodila se 11. července 1933 jako Olga Šplíchalová a až do dospělosti žila v pražské dělnické čtvrti Žižkov. Dělnické prostředí ji silně determinovalo, stejně jako nutnost se (v celkem dětském věku) starat postupně o pět dětí své starší sestry Jaroslavy. U Šplíchalových bývalo obvyklé, že partneři nedostávali svým slibům a od manželek odcházeli.

Získala tím nutnost být praktická, umět rychle reagovat na nastalou situaci a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Pocit, že se postará o všechny a o všechno si v sobě nesla Olga až do konce života.

 

Politicky uvědomělá

Přestože v prostředí, ve kterém žila, politicky skoro absolutně převládal komunistický světonázor (její matka vstoupila do strany v roce 1945), prokoukla falešnost slibů a vedla s matkou i okolím dynamické spory. Svou neústupností proti totalitní zvůli často uváděla do rozpaků i budoucího manžela. Byla jedna z mála, která dokázala během pozdějších policejních výslechů absolutně ignorovat vyšetřující a odmítla s nimi jakkoli komunikovat.

 

Osudový úraz

I když měla veškeré kádrové předpoklady ke studiu (a hloupá také nebyla), nechtěla získat od totalitního státu jakoukoli výhodu a nastoupila do učení do žižkovské pobočky Baťových závodů.

Zde utrpěla těžký pracovní úraz, když jí lis usekl čtyři prsty na levé ruce. Svůj handicap dokázala celý život natolik mistrně maskovat, že ani někteří známí o něm neměli tušení. Odmítla ho vzít na vědomí a dělala veškeré práce stejně, jako zdravý jedinec. Vzhledem ke svému zranění však dostala invalidní důchod, byť i nadále pracovala, ale musela změnit prostředí. Až po svatbě ji manžel materiálně zajistil, takže zůstala v domácnosti.

 

Touha po divadle

Už jako malá holka navštěvovala s matkou různá představení. Dokonce sama účinkovala jako ochotnice. Když jí bylo dvacet let, rozhodla se pro soukromé studium herectví u Ludmily Wagenerové, divadelní a filmové herečky z období němého filmu.

Byla to mimo jiné láska k divadlu, díky které se v roce 1953 seznámila s o tři roky mladším Václavem Havlem. Po jedenáctileté známosti se vzali. Uvedl ji do světa umělců a intelektuálů a Olga vstřebávala informace všemi smysly. Přesto však zůstala i nadále „holkou ze Žižkova“, přímou a otevřenou. Svému muži byla oporou za všech okolností a vlastně mu částečně, ve smyslu životní autority a ochránkyně, suplovala matku.

V osmdesátých letech dala dohromady recesistické společenství Hrobka. Původně šlo o založení knihovny tzv. brakové literatury, kterou Havlová ráda četla. Přátelé ji půjčovali, následně o ní diskutovali a také přemýšleli o vhodných knihách z tohoto žánru k rozepsání v samizdatu. Postupně se spolek společensky zaktivnil a pořádal různé akce, plesy, divadelní představení. Jejich hlavním účelem bylo pobavit sebe i diváky. Dokonce natočili několik amatérských filmů. Pro Hrobku napsala Olga i divadelní hru Má vlast.

 

Paní domu

Krátce po svatbě zakoupili manželé Havlovi chalupu na Hrádečku, ze které se postupem času stalo jejich trvalé sídlo. Byl tu cítit duch svobody, podporovaný různými společenskými aktivitami – koncerty, divadelními představeními, výstavami a rozličnými oslavami.

Během osmdesátých let, nejspíše i v důsledku uvěznění manžela, došlo k její výraznější emancipaci, a to nejen v osobní rovině. Například založila a koordinovala televizní zpravodajský a kulturní pořad Originální videojournal, což bylo nezávislé zpravodajství a publicistika, jediná svého druhu na území našeho tehdejšího státu.

 

Polistopadový vývoj

Přestože byla zprvu k manželově kandidatuře na prezidenta silně skeptická, podporovala ho a až do své smrti hrála roli první dámy na výbornou. Nebyla pouze usmívajícím se a kývajícím panáčkem na šachovnici. Aktivně se zajímala o politické směřování země a její potřeba pomáhat slabším a znevýhodněným vedla v roce 1990 k založení organizace Výbor dobré vůle, později Výbor dobré vůle – nadace Olgy Havlové. Ta si dodnes klade za cíl pomáhat lidem se zdravotním postižením, opuštěným a diskriminovaným v jejich začlenění do společnosti. 

Také se zapojila do rekonstrukce Pražského hradu, zanedbaného z doby komunistických prezidentů. Dávala pozor nejen na estetickou stránku věci, ale také, aby se neplýtvalo státními penězi.

 

Závěr života

Celý život se starala o druhé, až přehlédla symptomy vážné nemoci. Když si na podzim 1994 uvědomila, že se něco děje, bylo už pozdě. Rakovina postoupila do stadia, kdy nebylo pomoci. Pracovala až do posledních chvil a i během nich vystupovala s noblesou, byť věděla, že přijde konec. Olga Havlová skonala 27. ledna 1996 ve věku třiašedesáti let.

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Wikimedia Commons (Ondřej Němec)

Povinnost pravidelných lékařských prohlídek řidičů-seniorů posunula novela silničního zákona z šedesáti na šedesát pět let. Další prohlídka následuje v šedesáti osmi a poté každé dva roky. Praktický lékař vystaví řidiči Potvrzení o zdravotní způsobilosti a schopnosti řídit motorové vozidlo, které musí vozit spolu s platným řidičským a malým technickým průkazem.

 

S věkem se snižuje schopnost rychlé reakce, slábne pozornost, horší se zrak. V případě jakékoli pochybnosti či příznaků, které nespadají do jeho odbornosti, je praktik povinen vyšetřovaného odeslat na odborné vyšetření ke specialistovi, ať už je to oční lékař, psycholog nebo kardiolog.

 

Potvrzení není formalita

Na základě vyjádření specialistů může vystavit potvrzení o způsobilosti. Případná zdravotní rizika oznámí městskému či obecnímu úřadu s rozšířenou působností, s tím, že zdravotní stav vyšetřovaného může vést ke sníženým schopnostem řídit motorové vozidlo. Konečné rozhodnutí o omezeních nebo zákazu řízení vydává příslušný úřad.

Zjistí-li lékař, že je žadatel o řidičské oprávnění nebo jeho držitel zdravotně způsobilý k řízení s podmínkou nebo zdravotně nezpůsobilý, je také povinen tuto skutečnost oznámit úřadu podle místa trvalého pobytu vyšetřovaného.  

Právní oddělení Lékařské komory ČR vydalo stanovisko, že povinnost hlášení této způsobilosti se týká lékaře jen v případě, že mu pacient sdělí, že řidičské oprávnění vlastní. Není jeho úkolem tuto informaci zjišťovat. Za porušení oznamovací povinnosti zákon lékaři sankci neukládá. Stejně jako za opomenutí zaslání informace v případě, kdy lékař k závěru o nezpůsobilosti řízení vozidla nedojde a později by se projevila.

V jeho pravomoci je určit termín další prohlídky v kratším intervalu, než určuje zákon, vyžaduje-li to řidičův zdravotní stav.

 

Podcenění se nevyplácí

Nepodstoupí-li řidič-senior pravidelnou prohlídku, hrozí mu pokuta ve výši až deset tisíc korun a pět trestných bodů, případně zákaz řízení na šest měsíců až rok. Zaviní-li dopravní nehodu a nemá u sebe lékařské potvrzení o způsobilosti, vystavuje se nebezpečí, že bude muset způsobenou škodu sám zaplatit.

Podle odborníků čeští řidiči ve vyšším věku zapomínají, že je nutné lékařskou prohlídku absolvovat jak v šedesáti pěti, tak v šedesáti osmi letech. A to nejdříve půl roku před narozeninami, nejpozději v jejich den. Dovrší-li řidič požadovaného věku například 1. července, musí lékařskou prohlídku podstoupit nejpozději v den narozenin. Mnoho z nich spoléhá, že prohlídka má platnost dva roky a mezníkové roky neřeší. Vystavují se riziku, že při běžné silniční kontrole přijdou jak o řidičský průkaz, tak budou muset zaplatit pokutu, která za přestupek v podobě propadlé lékařské prohlídky hrozí.

V případě, že řidič prohlídku absolvuje, ale při silniční kontrole u sebe potvrzení o způsobilosti nemá, může dostat blokovou pokutu až ve výši dvou tisíc korun. Za tento přestupek se nepřidělují žádné trestné body.

 

Jeden příběh za všechny

Pan Jaroslav (68) strávil za volantem jako profesionální řidič půl století. Neměl nehodu, neřídil pod vlivem alkoholu ani drog, nechoval se agresivně, přesto přišel v březnu o řidičský průkaz. Podle správního úřadu řídil s nedbalostí, když neměl platnou lékařskou prohlídku.

V únoru byl přesvědčen, že má všechno v pořádku. V té době dovršil věk osmašedesáti let a žil v přesvědčení, že mu potvrzení platí dva roky, tedy až do dubna. „Na internetu se píše, že prohlídku u seniorů stačí opakovat každé dva roky,“ říká. „Proto jsem nic neřešil.“ Kromě zákazu řízení na půl roku dostal ještě pokutu pět tisíc korun. Při žádosti o navrácení řidičského průkazu, bude muset zopakovat i psychotesty za další dva tisíce. „Kdyby mi nechali aspoň papíry, pokutu bych zaplatil. Ale řidičák potřebuju. Stěží ujdu padesát metrů, autem zajedu všude, kam potřebuju. Místo toho ze mě udělali skoro zločince,“ postěžoval si senior.

 

Názory odborníků

Advokát Josef Biňovec se specializuje na dopravu a často řeší stížnosti seniorů v obdobné situaci. „Bohužel, předpis hovoří jasně, prohlídku mít musí, takže pokud se k ní nedostaví a nebudou mít doporučení, že mohou řídit, dopouštějí se přestupku,“ říká.

Podle tiskového mluvčího Ústředního automotoklubu České republiky Igora Siroty čeští řidiči na pravidelné kontroly zapomínají nebo nevědí, kdy na ně jít. „Ignorovat tyto předpisy je totéž, jako ignorovat přednost zprava. Toto opatření je i ověření po ně, že jsou zdraví a schopní řídit auto a že nejsou nebezpeční sobě ani okolí,“ vysvětluje.

Řidič musí brát v potaz jasně dané podmínky prohlídek. Stejně jako řidiči, tak ani lékaři by je neměli považovat za pouhou formalitu. „Příklad: dojde k nehodě. Senior, který nehodu způsobí, prohlídku má, ale fakticky vůbec nemá na to řídit auto,“ doplňuje Biňovec. „Bohužel někteří lékaři, kteří mají pacienty třeba třicet let, jim neřeknou, že jim to povolení nedají,“ soudí advokát. „Za vážné dopravní delikty, kterých se nezpůsobilí senioři dopouštějí, by měl být potrestán i lékař, který na základě povrchní prohlídky řízení povolil,“ uzavírá.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv

Jakub Zahradník je v rodu již třetí generací skladatelů hrajících na klávesové nástroje. Žije láskou k hudbě naplno a stále. Ráno se s ní probouzí a večer s ní usíná. „Když to na mě přijde, sednu si ke klavíru a jen improvizuji, ponořím se do hudby a zastaví se mi čas,“ říká syn někdejšího šéfdirigenta Orchestru Československé televize Václava Zahradníka. V jeho Pianotéce jsme si povídali nejen o muzice.

K hudbě tíhl už od malička. První skladby složil jako šestiletý chlapec, v sedmi začal chodit na klavír do hudební školy a muzika už ho nikdy neopustila. Na sklonku loňského roku se stal předsedou Kruhu klavírníků, varhanářů, stavitelů a restaurátorů klávesových hudebních nástrojů. O klavírech mluví s láskou a něhou, jakoby to byly živé bytosti.

 

Kus mámy, kus táty

Jakub se narodil před čtyřiapadesáti lety v Praze do umělecké rodiny. Maminka Jaroslava Kubištová je bývalá novinářka a píše pohádky i pro Český rozhlas. „Táta byl nejen dirigent, byl i skladatel, který stál za spoustou hudby k inscenacím a filmům.“

První hudební nápady mu táta zapisoval do not. Pak přišla Lidová škola umění a Pražská konzervatoř, kde vystudoval klasickou skladbu. Při studiích si přivydělával jako korepetitor – hudebník, který studuje se zpěváky jejich role.

Sbíral zkušenosti jako klávesista, studiový hudebník, aranžér a skladatel scénické hudby. Odehrál několik set koncertů se skupinou Balet po boku Ivety Bartošové a Petra Hejduka. Po dvouletém působení v německém Ansbachu, kam odjel na zkušenou hrát pro změnu hard rock, se vrátil domů. „Nestačily mi finance, tak jsem si přivydělával jako dělník nebo topič. V devadesátých letech jsem se na deset let uchytil v pražských muzikálových produkcích.“

 

Talent nejen k muzice

Vedle hudebního rozvíjel Jakub i literární talent. Byl šéfredaktorem Poetické revue Obratník, vydal několik sbírek básní, generační almanach Přetržená nit, psal odborné články o hudbě a poezii, pořádal literární večery. Stál u zrodu Poetické kavárny Obratník v Praze na Smíchově, kde uspořádal asi tři sta padesát různých představení, včetně vlastní kabaretní show, vysílanou Českým rozhlasem 2. „V roce 2000 jsem se začal věnovat vlastní tvorbě a začala spolupráce se soulovou zpěvačkou Pavlou Kapitánovou. Hráli jsme u nás, v Německu, Španělsku, vyšla nám cédéčka, všechno bylo zalité sluncem,“ vzpomíná. „V létě 2007 však Pavla zemřela při autonehodě. Musel jsem jít ale dál. Pokračoval jsem sám recitály klavírních improvizací, založil kapelu, pořádal hudebně-básnické večery a hodně skládal.“

Předloni se opět vydal na koncertní pódia, tentokrát s vlastním sólovým recitálem. A jako by mu to nestačilo, otevřel si v Praze-Braníku obchod s klavíry – Pianotéku.

 

Galerie plná tónů

„Předloni jsem byl na operaci s uchem, ta ale nepřinesla žádné pozitivní výsledky. Když jsem ležel asi měsíc doma, přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Poškozený sluch není pro muzikanta úplně ideální. A protože toho mám, co se klavírů týče už hodně za sebou a celý můj život je s nimi spojen, přišel nápad, že si otevřu prodejní galerii – pianotéku.“ V okamžiku, kdy si tohle řekl, což bylo 7. září, se začaly dít věci. „Viděl jsem z autobusu ten obchod, a přesně vyhovoval mým představám. Kamarádi mi pomohli se vším, co bylo potřeba a 23. října jsme slavnostně otvírali,“ popisuje. „Přišla se podívat i paní Adéla Gjuričová, historička a členka Rady městské části Praha 4, která má na starost kulturu a řekla, že jsou rádi, že tady jsem. Neměl jsem potuchy, že Braník je místem, kde se lidé o svoji kulturu opravdu berou, ani že v tom domě, kde jsem si vyhlédl obchod, žijí fajn lidé. Městská část mi pomohla uspořádat předvánoční akci pro lidi z Braníka. Tam přišla paní, kterou vůbec neznám, nikdy jsem ji neviděl a řekla, ať jí napíšu číslo účtu, že mi něco pošle. A skutečně, poslala mi deset tisíc. To se mi v životě nestalo!“

 

Nejen obchod

Přiměl své kolegy opraváře, aby starší klavíry opravovali s použitím původních materiálů, například ručně nanášených laků. Je to zdlouhavé, ale dnes výjimečné a výsledek je krásný. Jeho cílem je mít perfektní nástroje ve všech kategoriích, od pianina pro dítě po koncertní křídlo. Že toho není jednoduché dosáhnout, si je vědom. „Ještě jeden smysl je podle mě velmi důležitý, a sice ten, že se tady lidi mohou opravdu hodně dozvědět.“ Chodí sem klavírníci, intonéři, ladiči, učitelé hudby, klavíristé. Každý zná něco a navzájem mohou svoje zkušenosti propojovat. „Pro spoustu lidí znamená klavír strašně moc, a nemusí být hudebně vzdělaní. Pro ně je Pianotéka úplný ráj.“

O tom svědčí i velká červená kronika, v níž jsou vzkazy a poděkování i od zahraničních návštěvníků. „Jsem asi jediný v Praze, kdo umožňuje cvičit nebo skládat lidem, kteří sem přijedou na pár dní. Ve světě je to dnes už celkem běžné, že přijdete do pianosalonu a mají tam zkušebnu, můžete tam komponovat nebo cvičit. U nás to ale není zatím zvykem.“

 

Smysl pro dobrodružství

„Táta se narodil jako válečné dítě v roce 1942 v Praze. „Babička byla prostého původu a dělala služku. Byla milovnicí opery a měla schované programy z představení. I tátův otec měl přirozený hudební talent.“ Po válce se s rodiči přestěhovali do Nepomuku, ale stavební průmyslovku studoval v Plzni. „Tam se seznámil s Antonínem Matznerem, který se pak stal hudebním producentem tátových desek a později dramaturgem Pražského jara.“  

Jakub vzpomíná na otcovu dobrodružnou povahu. „Když v padesátých letech dostudoval, dostal umístěnku do Škodovky, ale rozhodl se, že tam nenastoupí a odjel do Prahy. Tam ale neměl kde být, a tak přespával na Petříně někde v přírodě. „Když děda zjistil, že je v Praze, prodal dům v Nepomuku a jel za ním.“ 

Dobrodružná povaha nebyla Zahradníkům cizí. „Například tátův děda odešel do Ameriky a zůstal tam. Jeho žena s dětmi se za ním rozjely, ale zanedlouho se vrátily zpátky. Dědův bratr, skladatel, založil hudební školy v Blatné a Litoměřicích. Vystudoval varhanickou školu a řídil hudbu na kostelním kúru. Taky miloval šachy. Takhle jednou v Blatné si šel zahrát, zahrál si o barák a prohrál. Přišel domů a řekl: Stěhujeme se. Tak se sbalili a odstěhovali. To si dneska nikdo neumí představit.“                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          

Vzpomínky na tátu

Na otázku, co tátu bavilo, odpověděl Jakub okamžitě: „Rychle běhal, uběhl stovku pod dvanáct vteřin a jeho vášeň byl fotbal. Hrál i za plzeňský klub. Taky rád četl o bitvách na moři, houbařil a měl období, kdy chytal ryby. Měl vlastně fůru koníčků.“ Prý taky miloval mariáš a trochu hrál šachy, ale moc je neuměl. „Strašně nerad prohrával. Když to vypadalo, že prohraje, byl schopen jakoby náhodou šachovnici převrhnout,“ smál se při vzpomínce. „Byl to normální táta. Hodně se pak, když už byl starší, věnoval bratrovi Václavovi, který je o čtrnáct let mladší a je dirigentem v Národním divadle.“

Národ ho znal jako dirigenta, byl ale také významným skladatelem. „Táta byl autorem písní třeba pro skupinu Rebels, současně psal jazz a měl svůj příležitostný Big band. Natočil spoustu desek a spolupracoval se slavnými jazzmany té doby, americkými a černošskými, kteří dělali hudbu na světové úrovni. Je škoda, že se dnes tahle hudba skoro nehraje.“ 

V roce 1989 přišel dvojitý infarkt a Václav přežil jen díky kardiologovi z Jindřichova Hradce. Postižení srdce mu však nedovolilo dál vykonávat funkci dirigenta. „Když už nemohl dirigovat, tak komponoval. Skládal i vážnou hudbu. Obraceli se na něho z České filharmonie, FOKu – symfonického orchestru hlavního města Prahy, ale taky ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu.“

Skládal melodie, které notoricky známe, ale se jménem Václava Zahradníka si je spojí jen málokdo. „Tak třeba Bludička Julie, Strejček Jonatán, Švihák lázeňský. Napsal hudbu k mnoha inscenacím nebo k filmům Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, nakonec i S tebou mě baví svět,“ říká hrdě a dodává, že dalším zásadním hudebním počinem byla třeba hudba k Rákosníčkovi.

 

Psaní hudby je řemeslo

V roce 1973 udělal Václav konkurz na dirigenta a o rok později byl založen televizní orchestr. „A pak byl, v rámci zábavných pořadů, jaké dnes nemají obdoby, permanentně na obrazovce. Mluvím o Televarieté, Možná přijde i kouzelník nebo Ring volný, to byly přece úžasné pořady. A samozřejmě Silvestry. Taková zábava dnes chybí.“

Jakub se zamýšlí i nad tím, že psaní hudby je řemeslo a buď ho člověk umí, nebo neumí. „Když chcete, aby vám někdo napsal něco pro Big band nebo orchestr, tak to člověk musí především umět.“

Doba velkých jazzových těles pominula. „Měli jsme víc talentovaných lidí na úrovni mého táty, byla to ale doba, kdy nám režim spoustu věcí zakazoval, ale na druhou stranu jsme měli orchestry, které dnes prakticky neexistují. Když přišla nová doba, téměř okamžitě zrušili televizní orchestr. Vždyť jsme měli Vlacha, Valdaufa, Krautgartnera, Vobrubu, Hybše nebo Broma v Brně. To byli lidi, kteří dělali hudbu na vysoké úrovni, a bylo jich docela hodně. A dneska tady tyhle věci chybí,“ říká zamyšleně.

Václav Zahradník zemřel v roce 2001 ve věku padesáti devíti let. „Díky šťastným okolnostem jsem se narodil do muzikantské rodiny, a to přece není málo!“ dodává Jakub vděčně.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Jakuba Zahradníka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test