český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Letošní Svět knihy byl jubilejní. Už po dvacáté páté se z celé republiky, ale i ze světa sjeli milovníci a autoři literatury k největšímu knižnímu veletrhu v Česku. Hlavním zahraničním hostem se stala literatura Latinské Ameriky, ale paleta témat, hostů a akcí byla velmi široká. Návštěvníci měli šanci poznat například nositelku Nobelovy ceny za literaturu Hertu Müllerovou (na snímku).

 

 

Po čtvrt století trvá tradice Světa knihy. Pražské výstaviště a jeho Průmyslový palác – navzdory shořelému levému křídlu – se opět doslova k prasknutí naplnil knihami a jejich milovníky. Počasí bylo letos milosrdné a tradiční výheň, která sužuje každoročně zejména vystavovatele v onom levém křídle, které je postavené jako provizorní stan, se letos nekonalo. Jen v sobotu prudký déšť změnil část výstavní plochy v malou imitaci biblické potopy. Ale možná i dobré počasí na začátku veletrhu přispělo k dobré účasti, stejně jako velmi hodnotný program.

 

Poslední surrealista

První literární doslova „bomba“ přišla hned na samotném začátku. Účast potvrdila hvězda fantastické literatury, filmu a komiksu, dnes již devadesátiletý mág slova i obrazu Alejandro Jodorowsky. Tento chilsko-francouzský filmař, herec, mystik, filozof, autor komiksů, dramatik a spisovatel svůj vlastní literární styl nazývá psychomagie a někdy bývá řazen k posledním žijícím reprezentantům klasického surrealismu. Do České republiky byl na Svět knihy zván již minulý rok, ale stejně tak jako většinu pozvání odjinud ze světa odmítl kvůli vytíženosti a vysokému věku. I letos to vypadalo, že se festival obejde bez něj, ale na poslední chvíli potvrdil a do Prahy přijel, což byl zejména pro fanoušky komiksu velký svátek. U nás je v této komunitě známý především svým vysoce hodnotným a uměleckým komiksem Incal z let 1981–1989.

 

Zkušenost totality

Pro mě samotného bylo asi největším zážitkem Světa knihy setkání s rumunsko-německou nositelkou Nobelovy ceny za literaturu Hertou Müllerovou. Tato přemýšlivá a do sebe dost uzavřená žena je známa tím, že nemá příliš ráda novináře, ani velká veřejná vystoupení. Nejvíce času tráví o samotě jenom se slovy. V posledních letech svou tvorbu zaměřuje na lyrické básně, které lepí na papír ze slov vystříhaných z novinových titulků. Může si to ovšem dovolit, protože za sebou toho má hodně – jak po lidské, tak po autorské stránce.

 

 

Narodila se v roce 1953 v Niţchidorfu v rumunském Banátu, který je u nás známý i malou českou komunitou. Její rodina byla národnostně německá a nesla si s sebou smutné dědictví druhé světové války, v které její otec bojoval na té „špatné“ straně. Herta jako jemná intelektuálka vystudovala germanistiku a rumunskou literaturu. Když odmítla spolupráci s komunistickou tajnou službou, byla vystavena represím a nakonec donucena k emigraci do Německa. Všechny traumatické události autobiograficky využívá ve svých románech, z nichž je několik přeloženo do češtiny.

 

Kelímek nás přežije

Literární setkání s Hertou Müllerovou v hlavním sále Průmyslového paláce bylo velkou událostí pro všechny účastníky veletrhu. Však se mačkali tak, že se téměř nevešli do prostoru. Autorka se po představení některých svých prací pustila do toho, co umí nejlépe – pozorného a téměř filozofického komentování běžných věcí z neběžných úhlů pohledu. To je právě hlavní, čím své knihy činí výjimečnými. „Předměty mě zajímají více, než lidé,“ prohlásila a potvrdila svou pověst uzavřené a téměř poustevnické intelektuálky. A shromáždění milovníci literatury doslova se zatajeným dechem sledovali, jaká verbální i myšlenková kouzla dokáže Herta Müllerová vytěžit z drobností každodenního života, jako jsou plastový kelímek nebo kapesník. Nad plastovým kelímkem kupříkladu vůbec nepřemýšlíme, je to typický příklad předmětu, který je „nám vydán na milost a nemilost“, přitom ale vzhledem k tomu, že se nerozkládá, je dobře možné, že nás všechny přežije.

 

Totalitní liška

Došlo však i na ponuřejší témata a samozřejmě – jako ve většině Hertiných knih – i na autobiografickou reflexi zkušenosti totality, které bychom – jak ona sama říkala – jako posttotalitní země mohli zvláště rozumět. Opět byla tato reflexe spojená s předmětem. Tentokrát s kůží lišky. Tu si autorka kdysi dávno koupila, nebo jí snad byla koupena na límec od kabátu. Liška ale ještě byla vcelku, jen stažená, s ocasem a tlapami a tak ji Hertě bylo líto rozstříhat na kabát. Proto s ní kůže nadále zůstávala jako předmět v domácnosti a předložka na zemi. Když za ní začali chodit agenti tajné policie a nutit ji ke spolupráci, stala se liška jejich obětí. V naznačené výhružce totiž po každé své návštěvě uřízli některý z údů, ocas nebo tlapu. A autorka znetvořenou kůži stále nechávala na svém místě, dílem jako vzdor a dílem jako připomínku výhružky ze strany nelidského režimu. Ještě mnoho takových okamžiků setkání s Hertou Müllerovou přineslo a do paměti návštěvníků se zapsalo jistě nesmazatelně.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Miroslav Martinovský

 

Ne všechny děti mají to štěstí, že mohou vyrůstat se svými rodiči. Osmadvacetiletá Helena strávila část svého dětství v ústavu a část v náhradní rodinné péči. Sebelepší vychovatelka v dětském domově se podle ní nemůže věnovat dítěti tak, jak by potřebovalo. Díky náhradní rodině prožila Helena krásné dětství. Dlouhodobých pěstounů je však v České republice stále nedostatek.

 

V termínu od 10. do 16. června 2019 proběhne v Praze první ročník Týdne pěstounství. Při této příležitosti přinese časopis Naše rodina třídílný seriál s rozhovory a informacemi o pěstounské péči.

 

Praha zve na Týden pěstounství

Hlavním cílem akce je poskytování informací o náhradní rodinné péči pro veřejnost a zájemce o pěstounství. Návštěvníky čekají semináře, diskuse s odborníky a se samotnými pěstouny, výstavy a promítání dokumentárních filmů s tematikou náhradní péče, ale i zábava pro rodiny s dětmi. Týden pěstounství je i příležitostí k poděkování všem pěstounům. Všechny části programu jsou zdarma. Akce se koná pod záštitou paní Mgr. Mileny Johnové, radní hl. m. Prahy pro oblast sociální politiky a zdravotnictví.

 

Pěstounská péče je forma náhradní rodinné péče, kdy je dítě rozhodnutím soudu svěřeno jednotlivci nebo do společné péče manželů. Děti jsou do pěstounské péče svěřovány v situacích, kdy se o ně rodiče nemohou nebo nedokážou postarat. Soud nejprve hledá možnosti umístění dítěte v jejich širší rodině, ale jsou děti, které nemají v příbuzenstvu nikoho, kdo by se o ně mohl postarat.

Na rozdíl od osvojení (adopce), kdy zanikají práva a povinnosti mezi dítětem a jeho původní rodinou, u pěstounské péče zůstává rodič dítěte zákonným zástupcem. To znamená, že pěstoun spravuje záležitosti dítěte jen v běžných záležitostech a k dítěti nemá vyživovací povinnost. Stát péči finančně podporuje formou dávek, kontroluje a současně nabízí pěstounům odbornou podporu formou poradenství a odborných služeb. Pěstounská péče může být zrušena opět jen rozhodnutím soudu a končí zletilostí dítěte.

 

Příběh Heleny

Helena svou matku viděla naposledy, když jí bylo šest: „V pěti letech mě poslala do ozdravovny a už si pro mě nikdy nepřijela. Vzpomínám, jak všechny děti odjížděly domů, a já čekala a nikdo nepřijel. Až sociálka. Odvezli mě do diagnostického ústavu, potom do dětského domova. Pamatuju si na pár návštěv mé matky. Asi rok mi od ní chodily dopisy se sliby, že si mě vezme zpátky, ale nakonec z toho nic nebylo.“

Helena dnes žije u Moravské Třebové, je vdaná a má dvě malé děti. V jejím životě zůstala také pěstounská rodina, ve které našla před více jak dvaceti lety svůj nový domov. Biologická matka Heleny se postupně vzdala svých rodičovských práv, a tak mohla Helena přijmout dokonce i příjmení své nové rodiny. „Když mě můj muž požádal o ruku, věděla jsem, že budu mít dvě příjmení. Příjmení, které jsem dostala od své pěstounské rodiny, je pro mě důležité a podstatné, věděla jsem, že ho nechci ztratit.“

 

Konečně krásné dětství

„Jsem moc ráda, že jsem měla možnost vyrůstat v rodině, i když jsem to často bojkotovala – lhaní, krádeže, později útěky. Dnes bych si nafackovala. Nedokážu si představit, co naši prožívali. Bylo pro mě velmi těžké být upřímná, byla jsem uzavřená v sobě, neuměla jsem se svěřit. Dlouho jsem o svém životě nedokázala mluvit, bála jsem se, že se mi děti ve škole budou smát. I když to se mnou nebylo jednoduché a moje dospívání bylo divoké, vše se podařilo. Dospěla jsem a spoustu věcí si uvědomila, například že rodina je opravdu to nejdůležitější. U nás to vždycky žilo, vždycky tam bylo plno lidí. Přátelili jsme se s dalšími pěstounskými rodinami. Stále jsme něco tvořili, natáčeli jsme filmy, jezdili na výlety. Postupně k nám přibyly další tři pěstounské děti. Žili jsme v krásném velkém domě. Dnes jsme všichni dospělí, ale žijeme poblíž sebe, máme velkou rodinu. Měla jsem krásné dětství.“

 

Neosobní dětský domov

Helena nemá žádné informace, zda se její matka tenkrát snažila si ji vzít zpátky. Zbylo pár fotek, později od ní četla dopisy. Téměř si ji nepamatuje, nevybaví si její obličej. Matka se na Helenu nikdy nedoptávala, nechtěla ji vidět. Pro dítě je však důležité vědět, že za to nemůže, že nic neudělalo.

„Přemýšlela jsem i o tom, kdybych zůstala v dětském domově, jaké by to potom bylo. Protože domov přece nepřipraví člověka na normální život. Když na něj vzpomínám, vybaví se mi vše jako neosobní, bez soukromí, spousta věcí je společných, žádné svěřování. Vztahy s vychovatelkami jsou podobné vztahu učitelka a žák. Možná je to dneska jinak, ale myslím, že vychovatelky v dětském domově se nemohou věnovat každému dítěti tak, jak by potřebovalo. Pamatuji si, když mě ředitelka dětského domova vyzvedávala v diagnostickém ústavu, přivezla mi krásnou panenku. Byla jen moje, nikdy dřív jsem takovou neměla, taková krásná panenka. Děti v domově mi ji ale zničily.“

Helena nyní pracuje v neziskové organizaci, zatím jako administrativní pracovník, ale doplňuje si potřebné vzdělání, aby mohla dělat sociální práci. Chce být sama nápomocná tomu, aby děti mohly žít v rodinách, a ne v ústavech, protože ona ví, jaké to bylo.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: jay mistry on Unsplash

Matyáš Novák (1998) se přes své mládí řadí mezi naprosto výjimečné klavíristy. Výsledky mnoha soutěží potvrzují, že je uznávaný v mezinárodním měřítku. Výjimečný je však ve všem, co dělá, a je toho opravdu hodně. Náš rozhovor vznikl po jeho návratu z německého Kielu, kde měl recitál. První otázka byla nasnadě.

 

S čím jste se v Kielu představil a jak jste si koncert užil?

Hrál jsem Haydna, Smetanu, Bartóka a Liszta. Koncert jsem si moc užil, v téhle části Německa jsem hrál poprvé a byl jsem zvědavý hlavně na reakci publika. Z každého totiž vyzařuje jiná energie. Posluchači v Kielu byli nadšení, což je vždy pro interpreta ta největší odměna. Po koncertě vyšla v místním tisku oslavná recenze mého recitálu. Její autor mě nazval „mladým lvem klaviatury“, což je pro mě úplně nové označení.

 

 

Na koncert vás pozvala společnost Steinway po velkém úspěchu, kterého jste dosáhl vloni v září na soutěži Edvarda Griega v norském Bergenu. Co vám v souvislosti se soutěží nejvíce utkvělo v paměti?

Až s odstupem času plně vnímám, čeho se mi podařilo dosáhnout. Ještě před rokem jsem snil, že bych si někdy rád zahrál ve finále velké soutěže s dobrým orchestrem nějaký hezký klavírní koncert. A najednou se mi to povedlo a občas si říkám, jestli je to vlastně pravda. Na soutěž moc rád vzpomínám, v Norsku je krásně. Nejvíce mně asi utkvěla v paměti obětavá péče paní hostitelky, u které jsem bydlel, a vůbec všech organizátorů soutěže, neboť taková pohostinnost rozhodně nebývá na soutěžích pravidlem. Samozřejmě nikdy nezapomenu na atmosféru Troldhaugenu – místa, kde se soutěž konala a kde měl Edvard Grieg své letní sídlo. Skvělé umístění bylo už jen třešničkou na dortu celých těch nádherných deseti dní, které jsem v Norsku strávil.

 

V mnoha soutěžích jste zvítězil či získal skvělá umístění. Co je mimo skvělého provedení skladeb důležité pro konečný úspěch?

Soutěživý příliš nejsem, ale je pravdou, že mě vždy určitým způsobem láká se poměřit s ostatními. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o umělecký výkon, jehož kvalita se změřit nedá tak, jako je tomu například ve sportu, je jakékoli hodnocení do menší či větší míry vždy zatíženo subjektivitou hodnotitelů. Na soutěži se musí sejít mnoho faktorů, aby mohl adept uspět. Je zapotřebí podobně jako ve sportu dobrá forma, správný výběr repertoáru, forma ostatních soutěžících, splynutí vašich hudebních názorů s názory poroty, ale i příjemná atmosféra v daném místě a samozřejmě i trochu štěstí.

 

Máte raději sólová vystoupení nebo s orchestrem?

Mám rád obojí. Baví mě, když se střídají sólová vystoupení s příležitostmi, kde vystupuji s orchestrem, případně s nějakým komorním uskupením. Pokud hraji sólo, musím k výkonu přistupovat zcela odlišně, než když spolupracuji s jinými hudebníky, což je vždy velmi inspirující a zábavné.

 

Přemýšlel jste, se kterým oblíbeným skladatelem byste se chtěl setkat? 

Momentálně jsou mi nejbližší skladatelé Bach, Mozart a Liszt. Pokud bych si měl vybrat jednoho, se kterým bych se chtěl potkat, byl by to Ferenc Liszt. Nesmírně by mě zajímalo, jakým způsobem hrál, jak probíhaly jeho legendární koncerty a jak by se vypořádal s dnešní obrovskou konkurencí. 

 

Na klavír hrajete od pěti let. Přibližte své úplné začátky…

Svou první hodinu klavíru jsem měl v březnu roku 2003, tedy v necelých pěti letech, a fakt, že k ní došlo, pokládám za jeden ze svých největších hudebních úspěchů. Abych to vysvětlil. Nepocházím z hudební rodiny, a tak když jsem jako velmi malý projevil přání naučit se hrát na piáno, s velkým nadšením se to nesetkalo. Rodiče sami jako děti hráli a neměli na své hudební pokusy zrovna nejlepší vzpomínky. Nakonec mě na naléhání prarodičů přihlásili do hudební školy. V šesti letech jsem si přibral ke klavíru housle, od osmi jsem chodil na hodiny sólového zpěvu.

 

 

Kolik nástrojů vlastně ovládáte?

Záleží na tom, čemu říkáte „ovládat nástroj“.  Na housle jsem hrál deset let, mým největším úspěchem byla druhá cena v Kocianově houslové soutěži. Ale z mého pohledu ovládám pouze klavír.

 

Studujete klavírní akademii v italské Imole. Liší se přístup pedagogů doma a v zahraničí?

Řekl bych, že rozdíl je spíše v osobnostech konkrétních pedagogů než v tom, zda se jedná o domácího či zahraničního profesora. Mám velké štěstí, že oba mí hlavní pedagogové, prof. Jitka Fowler Frańková a Boris Petrushanský, jsou skvělí muzikanti i lidé, a i když je jejich pohled na interpretaci v některých směrech odlišný, považuji za velké štěstí, že mohu oba přístupy kombinovat a propojovat.

 

Vedle několika škol zvládáte i několik koníčků. Jak je možné vše stihnout a k tomu ještě koncertovat a vyhrávat soutěže?

Už jako malý jsem slýchal, že čas má člověk na to, na co si ho udělá, jinými slovy, že čas je otázkou priorit. Nepoužívám sociální sítě, na počítači trávím pouze nezbytně nutné množství času, vstávám brzy a jsem zvyklý, že jednotlivé činnosti navazují. Troufám si tvrdit, že umím efektivně využívat čas. Samozřejmě nic z toho by nebylo možné, pokud bych musel cvičit spoustu hodin denně jako někteří mí kolegové. To naštěstí není nutné. Učím se rychle, a co se jednou naučím, nezapomínám. Díky tomu mám velmi široký repertoár. Občas si říkám, že by mě lákalo zjistit, kolik hodin hudby zpaměti jsem schopen v kuse zahrát. Jenomže to bych v tom dni nestihl kromě hraní nic jiného, a to by byla škoda.

 

Chov slepic patří v umělecké sféře mezi naprosto unikátní koníčky. Vše prý začalo tím, že jste začal péct a zvýšil jste spotřebu vajec v domácnosti. Je to pravda?

Tahle historka se v naší rodině traduje a rodiče ji často s oblibou vyprávějí různým známým. Kolem desátého roku jsem měl období, kdy jsem ve velké míře pekl. Buchty, koláče, rolády. Můj tatínek mě kritizoval za velkou spotřebu vajec, a tak jsem se začal zajímat, jak by se dala zvýšit snůška u několika kusů slepic, které tehdy chovala moje babička. Při hledání informací jsem zjistil, že existují různá plemena, která se liší vzhledem i užitkovostí, že lze exteriér i užitkovost vylepšovat šlechtěním atd. Postupně jsem pipkám úplně propadl.

 

Jak velký máte chov a kolik času mu věnujete?

Momentálně mám pouze dvacet šest slepic a dvanáct kohoutů čtyř plemen: drážďanky, štýřanky, araukany a žerzejští obři. Také jsem si pořídil krůty s krocanem, jsem zvědavý, zdali se mi podaří odchovat mladé. Pokud nemrzne, moje drůbež příliš péče nepotřebuje. Každý den je musím krmit, s čímž mně pomáhá v mé nepřítomnosti děda, to je však činnost, která se dá zvládnout za deset minut. Ve svém chovném zařízení jsem vyrobil automatický napájecí systém, takže o napájení se starat nemusím. V zimě je péče trochu komplikovanější, ale dnes existují výhřevné napáječky, které zajistí, aby drůbeži voda nezamrzala, takže i toto období lze bez problémů zvládnout.

 

Nezjišťoval jste, zda slepice „vnímá“ hudbu?

Jednou jsem hrál slepicím na housle a nesetkalo se to s velkým úspěchem. Slepice samozřejmě vnímá zvuky jako každé zvíře, ale to, zdali slepice vnímají hudbu nějak hlouběji, jsem nikdy nezjišťoval.

 

 

Kdy jste objevil kouzlo železnice a čím vás vlaky přitahují?

Odmalička mě vlaky velice přitahovaly. Asi nedokážu přesně specifikovat, proč. Fascinuje mě síla lokomotiv, které dokážou utáhnout dlouhatánské nákladní vlaky plné všelijakého zboží, miluju klikaté lokálky vlnící se malebnou českou krajinou, zbožňuju klid venkovských staniček, ale i ruch stanic větších, jízdní řád je pro mě „biblí“, drkání motoráčku a typický odér spálené nafty mě dělá neskutečně šťastným. Všechny tyto skutečnosti dávají dohromady obrovskou vášeň, kterou k železnicím chovám.

 

Svezl jste se někdy vlakem pojmenovaným po slavném skladateli Antonínu Dvořákovi?

Samozřejmě! Ještě v minulém jízdním řádu byly všechny spoje vlaků Railjet pojmenovány po slavných českých a rakouských hudebních skladatelích, jedním z nich byl i Antonín Dvořák. Bohužel byly všechny tyto názvy s novou platností jízdního řádu zrušeny, takže více už se Antonínem Dvořákem nesvezu.

 

A co kolo – usedáte na něj často?

Na kole se snažím jezdit pravidelně, je to taková moje „droga“. V zimě samozřejmě jezdím méně, ale během léta jezdím i několikrát do měsíce na trasy dlouhé desítky kilometrů. Pohyb ke svému životu potřebuji a jízda na kole je pro mě ideální variantou, jak se odreagovat.

 

„Hltáte“ hlavně kilometry nebo si vybíráte trasy, abyste se mohl tzv. kochat?

Inspirace přírodou je pro mě velmi důležitá, takže prioritou je pro mě krása krajiny. A vzhledem k tomu, že okolo Hradce, kde bydlím, mám víceméně všechny vhodné trasy projeté, musím jezdit do vzdálenějších míst, čímž samozřejmě kilometry nabíhají. Takže je to kombinace obojího, ale krása krajiny má vždy přednost.   

 

Kde se vidíte jako klavírista za deset let?

Na otázku, kde se vidím za nějakou dobu, se mi neodpovídá úplně dobře. Nemám žádný „profesní či životní plán“. Jistě vím pouze to, že bych se nadále rád věnoval činnostem, které mi přinášejí radost. Jsem přesvědčený, že pokud se něčemu věnujete naplno a s láskou, tak se vám veškerá vložená energie vrátí a často způsobem, který je nový a nečekaný. Jinými slovy jako klavírista i člověk se těším na všechny možnosti, které budoucnost přinese.

 

Autorka: Dana Ehlová, Foto: Vojtěch Podstavek, Martina Wiesner, Robert Tichý

Ondřej Rychlý už má za sebou první lekce hry na dudy. Režisér Marek Němec ho totiž obsadil do hlavní role představení Švanda dudák na festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem, který patří k největším open air divadelním akcím v republice. Letos se uskuteční podvanácté a mezi Plzeňany je o něj obrovský zájem. Loni se přišlo podívat přes devět tisíc lidí.

 

„Je to pro mě opravdu výzva, protože mezi staráním se o syna, který se narodil před čtyřmi měsíci, přítelkyní a psem se musím naučit na dudy,“ prozradil na první čtené zkoušce Ondřej Rychlý. „Jsem za tu roli ale hrozně rád. Letos ve zdejším divadle končím a Švanda dudák pro mě bude takové nejkrásnější rozloučení s Plzní,“ uvedl Ondřej.

V rozhovoru v Českém rozhlase se vyjádřil o svých dudáckých kvalitách. „Zatím na ně kvičím a ječím, jestli je to všechno, co dudy umí, tak na ně dovedu hrát,“ řekl. „Je to jiný nástroj, než na jaký jsem zvyklý, já hraju na harmonické nástroje, na klavír a kytaru. Nejdřív jsem se zděsil, ptal jsem, jak dobře na ně musím umět. Ale čím dál tím víc mě to baví a začínám se v tom zdokonalovat,“ popsal svůj souboj s nezvyklým nástrojem. „Budu takový Kurt Cobain s dudama,“ smál se.

 

 

Ondřej Rychlý byl jasnou volbou

Divadelní léto pod plzeňským nebem chystá pro letošní rok vlastní adaptaci hry J. K. Tyla Strakonický dudák nazvanou Švanda dudák. Když režisér Marek Němec vybíral pro svou inscenaci herce, rozhodl se hned, že Švandou bude Ondřej Rychlý. S ním už úspěšně spolupracoval v plzeňském Divadle J. K. Tyla (DJKT). „Důvodem bylo nejen to, že je Ondřej výborný herec. Důležitá byla i jeho muzikálnost, protože Švanda dudák bude v plzeňské inscenaci na dudy skutečně hrát,“ řekl Marek Němec. Ondřej podle režiséra poctivě cvičí. První lekce mu dal známý dudák Antonín Konrády z Chodska, teď trénuje u specialistky v Praze.

Další známou hereckou tváří bude Martin Písařík v roli Vocílky, jako Kalafuna se představí stálice Divadelního léta, herec DJKT Michal Štěrba. Dorotku si zahraje studentka DAMU Eliška Hanušová. Poprvé se na Divadelním létě objeví Tomáš Karger, kterého čeká dvojrole Trnky a Sultána. V dalším obsazení nebudou chybět oblíbení herci z minulých ročníků. Jana Kubátová, Klára Krejsová, Bronislav Kotiš a Antonín Procházka ml. budou letos kromě Švandy dudáka účinkovat také v Cyranovi.

 

Letos bude letní scéna U Ježíška

Od roku 2008 festival připravuje každý rok jednu původní inscenaci, kterou zasazuje do kulis širšího centra Plzně. Divadelní scéna s hledištěm pro přibližně pět set diváků je každý rok v jiném prostoru a dodává tak letním večerům neopakovatelnou atmosféru. Letos vyroste scéna v novém prostoru U Ježíška. Režisér si ho vybral a město vyšlo vstříc. „Místo U Ježíška pro nás disponuje neuvěřitelným přírodním zdrojem v podobě lesíčka a je tady také krásný kopec s topoly, které přirozeně značí cestu Švandy dudáka,“ říká Marek Němec.

Premiéru bude mít Švanda dudák 29. června. Během července se na scénu dostane ještě desetkrát a pak se odehrají i reprízy loňské velmi úspěšné inscenace Cyrano s Michalem Dlouhým a Andreou Mohylovou.

 

Doprovodný program i divadelní tábor

K Divadelnímu létu patří už tradičně také doprovodný program. Ten zahájí už v polovině června Festivalek hereckých kapel v Zach’s Pubu. Všechny další festivalové události už bude hostit scéna U Ježíška. V neděli 16. června ji otevře novinka – jedinečný večer s názvem Jsme muzikál!, který v režii Lumíra Olšovského představí to nejlepší z právě končící sezony muzikálu Divadla J. K. Tyla. Už o den později bude scéna pod širým nebem patřit studentům DAMU a jejich pojetí Shakespearovy komedie Jak se vám líbí. V červenci se pak diváci mohou těšit na Slam poetry Open Air a divadelní Improzápas. Prostor U Ježíška využijí také mladí účastníci příměstského divadelního tábora, který se pod hlavičkou Divadelního léta koná už potřetí.

„Doprovodný program nás baví z několika důvodů,“ říká ředitelka festivalu Marcela Mašínová. „Svým zaměřením je určen zejména pro mladé lidi, kteří si v mnoha případech najdou cestu i k představením programu hlavního. Na druhé straně motivuje stálé diváky hlavního programu k poznání dosud nezažitých jevištních forem a leckdy je pak naláká i do dalších kulturních prostor v Plzni v průběhu divadelní sezony. A divadelní tábor? Vychováváme si tak novou generaci diváků, možná i herců či scénografů, produkčních…,“ myslí si Marcela Mašínová.

 

Autor: Alois Žižka, Foto: Hynek Alt

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test