český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Žiju gotikou a ctím své soupeře

Miroslav Hlinský je náčelník vsetínské skupiny scénického šermu ALTERNUS. Šerm pro něj už dávno není koníček, ale životní styl. Členové skupiny jsou kamarádi, kteří ho vždycky podrželi, a na kterých mu záleží.

 

Mirku, jak se z chlapa a z táty od rodiny stane šermíř tělem i duší?

Šermování se mi vždycky líbilo, a když byla možnost, jezdívali jsme na šermířská vystoupení. Lákalo mě zkusit si to s mečem, ale měl jsem hodně práce a málo volného času. Pak se stalo něco, co se stává snad jen ve filmech. V roce 2012 jsem zašel do hospody na pivo a u stolu seděli známí šermíři ze Vsetínské skupiny Valmont. Přizvali mě ke stolu a začali mi vyprávět, co takový koníček obnáší, a co všechno se dá při šermu zažít. Proseděl jsem s nimi celý večer, a tak se mi ta představa zalíbila, že jsem se jim upsal. Naverbovali nejen mě, ale i několik mých přátel a členů rodiny. Nikdy jsem toho nelitoval.

 

 

Šermování se vám zalíbilo natolik, že jste si po roce založil vlastní skupinu Alternus?

Za zakladatele bych se úplně nepovažoval. Většina zakládajících členů fungovala už v předešlé skupině, ale je pravda, že jsme se chtěli vydat jiným směrem, a tak jsme si na Silvestra v roce 2013 založili vlastní skupinu. A ta funguje dodnes. Z těch zakládajících členů jsme zůstali už jenom tři, ale stále přibíráme nové. Šest nás pravidelně vystupuje a dalších šest zaučujeme.

 

Jaké to bylo, když jste byl v „učení“ vy?

V učení to bylo docela kruté a také pěkně bolestivé. Byly to hodiny poctivého tréninku a i dneska, kdy už tím mečem umím docela zacházet, mě po tréninku bolí celé tělo. No a naši noví členové si procházejí něčím podobným. On ten meč také něco váží. K šermu většinou používáme jednoruční meče, které mají 1,3 kilogramu. Může se zdát, že ta váha je docela nízká, ale pokud s ním odšermujete pár soubojů, tak netrénovaného člověka bolí svaly. Kromě mečů také umíme zacházet se sekerou, lukem, tesákem a kopím.

 

Gotika, kterou představujete, je hodně o kostýmech. Kdo vám je navrhuje a šije?

Kostýmy byly pro nás velkým oříškem a slabinou, protože jsme sháněli švadlenu, která by je „stvořila“ tak, aby odpovídaly 13. století. Léta pak pro nás šila skvělá švadlena Iva a nyní jsme zase v procesu hledání. Na kostýmy se používá len nebo vlna a musím přiznat, že to není zrovna nejlevnější záležitost. Cena za metr látky se pohybuje kolem dvě stě padesáti korun.

 

Důležité jsou určitě i boty. . .

Boty jsou nejdůležitější, jde nejen o historický vzhled, ale i o bezpečnost. Při našich soubojích bychom mohli lehce uklouznout a zranit se. Z toho důvodu nemáme kožené podrážky, ale gumové, protože kožené dost kloužou. Ceny takových šermířských bot se pohybují od dvou do pěti tisíc. K vybavení patří ještě opasky, pouzdra na meč, tašvice, rukavice. A taky potřebujeme vybavení do tábora, protože na akcích spíme pod stanem.

 

Nesmíme zapomenout na meče, protože bez nich by to nešlo. Kde sháníte ty?

Meče jsme vyzkoušeli různé a nakonec jsme se rozhodli kupovat u Josefa Paráčka z Hradce Králové. Já používám meče i od Stanislava „Hada“ Eliáše a jsem spokojený. Jejich cena začíná někde třech tisících za kus. Děláme scéniku a snažíme se opravdu bojovat, takže máme ve své výbavě i kroužkovou košili. Není sice nutná, ale určitě dobře chrání od zranění. Já ji potřeboval ke kostýmu Německého rytíře, kterého jsem hrál v našem prvním vystoupení Cesta srdce.

 

 

Máte ve skupině někoho, kdo se stará o údržbu kostýmů a zbraní?

Za to si ručí každý sám. A musím všechny pochválit, protože údržbu berou zodpovědně a při vystoupeních vypadají přesně tak, jak mají.

 

Vaše „představení“ působí někdy až moc realisticky. Nemají o vás diváci strach?

Mají. Docela veselé bylo, když jsme hráli na vsetínském zámku a já jsem ležel od lapků „zmlácený“ na zemi. Najednou nám přestala fungovat aparatura a bylo ticho. Tak jsem čekal, až to zvukař rozjede, a dál jsem zůstal v roli na zemi. Jedné paní se ale zdálo, že už tam ležím dlouho a chtěla volat záchranku. Naopak na jiném vystoupení jsem omylem dostal zásah mečem na přední zuby, až se mi z úst začala valit krev. A jedna paní v první řadě ohromně tleskala a chválila mě, jak jsem to „rozkousnutí kapsle“ s umělou krví pěkně načasoval.

 

Stalo se vám, že by někdo ze skupiny psychicky hru nedal?

Stalo! Při našem prvním velkém vystoupení ve Skalici na městských slavnostech. Měl jsem dát na pódiu souboj a vybral jsem si jako soupeře kolegyni Týnu. Stáli jsme tam a čekali, až budeme na řadě. Před námi plné náměstí lidí a najednou se vedle mě ozvalo tiché: „Já tam nejdu!“ Tak jsem ji, holku jednu, chytil a na to pódium jsem ji doslova hodil. „Poklonila“ se královskému páru, pak se na mě otočila a já pochopil, že to nebyl úplně dobrý nápad. Všichni věřili tomu, že předvádíme souboj na život a na smrt, já ale uvnitř cítil, že to je doopravdy. Tak naštvanou jsem Týnu nikdy neviděl, ale časem uznala, že kdybych ji tam nehodil, tak asi se šermem skončila. Takže jsem ji vlastně zachránil.

 

Kdo představení a jeho děj vymýšlí?

Většinou je to tak, že napíšu scénář a vytvořím představu, jak by mělo celé vystoupení vypadat. Členové skupiny si pak text přečtou a přicházejí s nápady, jak bychom mohli děj vylepšit. Jde nám o to, aby se diváci bavili a byli spokojení. Na našich představeních ale neuvidíte hospodské rvačky, nebo boj o truhlu plnou zlata. Hrajeme opravdové příběhy z období gotiky, ve kterých je tvrdost a zákony doby, boj, přátelství i zrada, zlo i dobro, štěstí i láska.

 

Máte kladné ohlasy u diváků? Rozumí tomu, co jim chcete vašim vystoupením sdělit?

Nechci, aby to vyznělo jako vychloubání, ale musím říct, že se nám to daří. Po každém vystoupení se najde aspoň pár lidí a nejsou to jenom ženy, kteří za námi přijdou a přiznají, že je náš příběh dojal až k slzám. A to je možná jeden z důvodů našeho raketového startu. I po těch letech tréninku ještě určitě nejsme žádní velcí šermíři ani herci, ale my ty příběhy prožíváme a dáváme do nich srdce.

 

 

Za sedm let působení Altertnusu jste odehráli desítky představení. Na které vzpomínáte nejraději?

Určitě Dolní Kounice, kde jsme pomáhali pořádat šermířskou akci v tajemném klášteře Rosa Coeli. Ten má neskutečné kouzlo a navíc jsme měli nádherné počasí. Večer pod hvězdným nebem s přáteli je vždycky zážitek. Rád ale vzpomínám i na Plumov a Sovinec. Vždycky nás potěší, když je navíc akce zaměřená na pomoc druhým. Proto jsme rádi přijali pozvání na hrad Roštejn, kde byl výtěžek věnován dětem s nemocí Motýlích křídel. A v Poliččce jsme nedávno svým vystoupením podpořili hendikepované děti. Zajímavá akce byla na Pražském hradě, kdy nás Barrandov přizval na otevírání hradu.

 

Letos opět pořádáte festival šermu na rozsáhlé moravské zřícenině Zubštejn. Není tajemství, že právě ten je vaší srdeční záležitostí...

To je pravda. Naše první představení pod širým nebem bylo právě na hradu Zubštejn a ta atmosféra mě opravdu okouzlila. Západ nebo východ slunce nad ním je jedinečný zážitek. Postupně jsme převzali štafetu v pořádání Festivalu historického šermu, hudby a tance, který vtáhne diváky do středověku. Budou tam nejen šermíři, ale i tanečníci, ohníci, kteří mají skvělou ohňovou šou, ale také řemeslníci, muzikanti a dobré jídlo a pití. Na tohle setkání se každý rok moc těším a za pomoci naší skupiny ve spolupráci s Ondrou Fuchsem a Petrem Benešem ji letos pořádám 25 a 26. července.

 

Co vás vlastně na strohé gotice tolik zaujalo?

Vlastně ani sám nevím. Něco mě tam táhne. Možná dojem, že být v té době rytířem, už něco znamenalo a slovo čest mělo svůj význam. Ten, kdo zná rytířský kodex, asi ví, o čem mluvím. Je škoda, že dneska se takovými pravidly už lidé neřídí.

 

Co takový rytířský kodex obsahuje? Čím by se měl šermíř řídit?

Kroky rytíře by měly vést přátelství, láska, víra a čest, ne zloba a nenávist. Měl by vždycky ctít svého soupeře a naučit se ovládat myšlenky, než vezme do ruky zbraň. Přímý boj by měl být až poslední možností řešení sporu a je dobré vědět, že není ostuda prohrát, ale zákeřně vyhrát! Rytíř by měl mluvit pravdu, nebo radši mlčet. Své „slovo“ by měl dávat střídmě a důsledně je dodržovat. Měl by pomáhat druhým, ale neposluhovat. A vždycky bránit svou rodinu a lidi, které miluje.

 

Byl to konzumní způsob života, který vám začal vadit? Proto jste se odstěhoval na samotu do lesa?

Můj přesun do přírody byl tak trošku útěk od reality. Hodně let jsem trávil v práci celé dny, včetně víkendů a neviděl vyrůstat svoje děti. Po rozvodu se všechno změnilo a já si uvědomil, že nepotřebuju skoro nic. A ano, měl jsem už dost konzumního způsobu života. Potřeboval jsem najít klid a sám sebe a to se snad podařilo. Ze začátku jsem se ale samoty hodně bál, protože mám rád společnost. A každý potřebuje vědět, že má pro koho žít. Čas ale ukázal, že ti, na kterých mi záleželo, zůstali, a já si v tichu lesa probral svoje myšlenky.

 

Našel jste tedy svoje vlastní bohatství?

Moje bohatství je momentálně v tom, že mi tu rostou stromy a keře, které mi připomínají důležité lidi v mém životě. To se potom procházíte a u každého se zastavíte. Jednou ráno jsem se dokonce probudil s potřebou, postavit tady kříž. Nechtějte po mně vysvětlení, to si nechám pro sebe, ale stojí tu a je asi největší v Ratiboři.

 

Autorka: Šárka Jansová, Foto: Petra Petřeková

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test