český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Jan Hus a mýty opředená nabodeníčka

Tento týden jsme si připomenuli upálení Jana Husa, významného středověkého náboženského myslitele, reformátora a kazatele. Z jeho rozsáhlého literárního odkazu se zachovala řada traktátů i obsáhlejších děl, která byla psána jednak latinsky, jednak česky. Tento bilingvismus byl dán okruhem čtenářů, jimž byla Husova díla určena – latina byla tehdejším jazykem vědy, texty sepsané pro potřeby vědecké obce byly tudíž latinské. Naopak mateřský jazyk volil Hus tehdy, pokud chtěl oslovit širší vrstvy, které by latině nerozuměly.

 

Z toho důvodu se jeho česky psané texty vyznačují přiblížením k běžně mluvenému jazyku, též modernizací zejména v rovině tvarosloví a větné stavby.

 

Modernizace českého jazyka

Hus např. upustil od starých slovesných jednoduchých tvarů minulého času (tzv. imperfekta a aoristu, srov. staročeské tvary dělách ‚dělal jsem‘, řěch ‚řekl jsem‘), psal pravidelně koncové -m ve slovesných tvarech 1. osoby jednotného čísla přítomného času (umiem ‚umím‘, dříve se užíval tvar uměji) a jmenné tvary adjektiv nahrazoval tvary složenými (např. černý namísto čern). Oproti latinským spisům, které jsou charakteristické dlouhými souvětími, umně vykonstruovanými, s řetězci slov vzbuzujícími ve čtenářích řadu emocí, jsou české texty o něco jednodušší.

Hus byl mistrným tvůrcem nových českých slov (tzv. neologismů), z nichž mnohá přijdou dnešními čtenáři úsměvná, např. složeniny hnojikyd, kydochlév, hodoválek fungující jakožto nadávky. Vymyslel též množtví termínů z církevní oblasti, např. křivověrec, modlochluba, smilnomluvec, svatokrádec, svatokupectvie. Hus do svých textů vkládal výrazy a obraty z lidového jazyka, např. ustálené spojení nenie lepšie silnice než z kuchyně do pivnice. Díky nim dokázal upoutat posluchačovu pozornost, též vytvářet kontrastní situace využíváním nižších i vyšších jazykových prostředků současně.

 

 

Hus purista a zastánce tradice

V Husově jazykovém odkazu lze shledat nejen modernizační snahy, ale také – v případě hláskosloví – tendenci archaizační. Byl zastáncem některých jevů, jež byly v jazyce mluvčích ze středních Čech patrně již na ústupu. Požadoval nejen v písmě, ale i ve výslovnosti rozlišovat dvojí i/y a dvojí l (tzv. l měkké a tvrdé; obě l později splynula v dnešní tzv. střední l).

Byl rovněž odpůrcem germanismů, které se snažil nahradit domácími slovy, srov. tento úryvek z Výkladu Viery, Desatera a Páteře: „Nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiní Čechové, jenž mluvie od poly česky a od poly německy, řiekajíc (…) hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, pancieř za krunéř, hunškop za konský náhlavek, marštale za konnici, …“ Purismus se projevil na umělém tvoření nových slov, jež měla být užívána namísto přejímek nejen z němčiny, ale i z latiny, např. hlavizna (tj. kapitola), bludné hvězdy (tj. planety), čtena (tj. litera), samohlas (tj. vokál). Většina z nich spočinula v propadlišti dějin, ovšem např. ze čteny byl odvozen dnešní čtenář a ze samohlasu samohláska.

 

Pár slov o dějinách českého pravopisu

Husovo jméno bývá spojováno s latinským traktátem Orthographia Bohemica (známém též pod názvem De orthographia Bohemica, tj. O českém pravopisu). Je to spis opředený otazníky – dodnes panují spory ohledně jeho datace (vznik bývá kladen do roku 1410, 1411, 1412, jindy do 30. až 40. let 15. století) a autorství (spis je anonymní; na základě nejnovějších poznání lze jen říci, že Husovo autorství zůstává neprokázáno, ale zároveň nevyvráceno).

V Husově době byl užíván tzv. spřežkový pravopis, jenž řešil rozpor mezi malým repertoárem latinských písmen a vyšším počtem českých hlásek zavedením spřežek, tedy digrafů. Pro zápis jedné hlásky byla tedy zavedena kombinace dvou písmen, např. cz zastupovalo souhlásku [c], chz [č], rs [ř]. V češtině dodnes užíváme spřežku ch, digrafy jsou nám dobře známy třeba z polštiny.

Ovšem ve spisu Orthographia Bohemica je vůbec poprvé popsán tzv. diakritický princip, kdy je onen nesoulad mezi latinkou a českým systémem hlásek vyřešen novátorsky pomocí diakritických znamének. Těmito diakritiky byla jednak tečka (tzv. punctus rotundus), jíž se značila měkkost nad souhláskami a tvrdost u l. Jednak čárka (gracilis virgula), která vyjadřovala délku u samohlásek.

 

Omyl s nabodeníčky

Pro jmenovaná znaménka se vžil název nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlúhé. Ovšem tyto české názvy se v onom latinském spisu vůbec nevyskytují! Nelze je dohledat ani v jiném Husově spisu, dokonce ani v příručkách o češtině z 16. až 18. století, v nichž se pro tyto znaky užívalo převážně názvů jako puňkt, puňktíček, nikoli nabodeníčko. Na tento omyl, jenž je dodnes tradován, poprvé upozornila J. Pleskalová. Zjistila, že důvodem, proč jsou nabodeníčka spojována s traktátem Orthograhia Bohemica, bylo jeho souborné vydání s doslovem k tzv. Šafhauzské bibli v edici Mistra Jana Husi Ortografie česká (1857). V daném doslovu je slovo nabodeníčko skutečně užito, avšak ani u něj není jisté, že je jeho tvůrcem Jan Hus.

Co však jisté je, že v prvním návrhu diakritického pravopisu se o nabodeníčkách nepíše. Pokud jste se tedy ve škole učili, že Jan Hus zavedl diakritický pravopis s nabodeníčky, pak vězte, že tomu tak není. Ono to bylo trochu jinak – jak s nabodeníčky, tak možná i s autorstvím onoho spisu, jenž přinesl významnou reformu českého pravopisu.

Nutno dodat, že diakritický pravopis nebyl prosazen ihned. Ještě na začátku 16. století byl namnoze užíván spřežkový pravopis (tzv. mladší, jenž byl oproti staršímu jednodušší). Rozšíření diakritik napomohla Jednota bratrská, která zavedla tzv. bratrský pravopis, založený na diakritickém principu. Tehdy tečku nahradil dnešní háček, v souladu se starší tradicí se zachovala již zmíněná spřežka ch. Dalšími úpravami, které pravopisný systém doznal v průběhu 19. století, vznikl novočeský pravopis, jež užíváme dodnes. Jeho zásady jsou nám vštěpovány ve školních lavicích, tu více, tu méně úspěšně. Poohlédneme-li se za dlouhým vývojem, jímž náš pravopis prošel, lze ten současný označit za jednoznačný, systematický a jednoduchý. Nebo ne? O tom si řekneme zase něco příště…

Na závěr bych ráda dodala, že se spis Orthographia Bohemica nedávno dočkal kritické edice, o kterou se zasloužila K. Voleková. Kniha je unikátní díky skloubení kvalitního fotoreprintu rukopisného pramene, přepisu, kritické edice, též překladu do češtiny (překladu se ujal O. Koupil) a do angličtiny (M. Koupilová – D. Livingstone). Je to jeden z dalších krůčků, jak představit nejen vědecké obci, ale i široké veřejnosti doma i v zahraničí významná díla, jež měla vliv na formování dnešního českého pravopisu a češtiny vůbec.

 

Autorka: Marta Šimečková, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test