český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Unikátní sklářská technická památka

Pouze na dvou místech v Evropě si dokázali skláři podmanit tajemství výroby skla do všech detailů a rozvinout je do nebývalé krásy. Byly to italské Benátky a země Koruny české. Mezi nejstarší centra sklářské výroby v českých zemích patří Šumava s enklávou v Českém lese. Právě zde byly položeny základy budoucí slávy a věhlasu českého skla.

 

Svého času tady pracovalo na sto hutí, dnes sotva dvě oživují tradici sklářství, které svého času kvetlo po obou stranách hranice. Vydáme se historickou stezkou do dob i míst, kdy zde sklářské provozy jely naplno. Zdrojem většiny informací je nám dobrovolný průvodce CHKO Český les Antonín Hříbal.

Hornofalcký les na Bavorské straně, u nás Český les, zasahuje jak do jihozápadních Čech, tak do východního Bavorska. V České republice leží menší část, jeho větší území se rozkládá v Německu. Krajina je velmi podobná Šumavě, se kterou sousedí na jihovýchodě. Výchozími místy pro turistiku jsou v Českém lese Tachov, Rozvadov, Přimda, Poběžovice a Klenčí pod Čerchovem. Vše v okruhu několika desítek kilometrů.

 

Naučná stezka Historie sklářství

Průvodcem je nám tedy nad jiné povolaný, milovník a znalec kraje. Turista tělem i duší, publicista Antonín Hříbal. Vzhledem k tomu, že je i redaktorem Tachovského deníku, začínáme expedici za tajemstvím starých sklářů v západočeském Tachově, v podhůří Českého lesa, kde vůdce malého a netradičního safari přisedá do vozu. Cíl je jasný, historie sklářství totiž začíná v Nové Knížecí Huti.

Antonín Hříbal má v ruce poznámkový blok, ale hovoří z hlavy: „Nová Knížecí huť byla sklárna, která byla založena před rokem 1738, kdy se v matrikách objevuje poprvé sousední Stará Knížecí Huť. První přímé zprávy o „nové knížecí sklářské huti“ jsou z roku 1743. U sklárny se nacházel Huťský rybník, který je zde do současnosti. Jeho vodou bylo zásobováno jak zdejší sklářství, tak i přidružená výroba. Ve skutečnosti se jednalo o sklářskou obec se třinácti domy a sto dvaceti třemi obyvateli. Huť zanikla pravděpodobně po roce 1884…“

Zatímco se každým otočením kol po okresní silnici blížíme k cíli, průvodce cituje z poznámek, které si vypsal z knihy Zdeňka Procházky Sklářství v Českém lese na Domažlicku a Tachovsku. Pole a louky se mění v husté lesy, ani o rybníky či říčky tu není nouze. Prastará podmínka pro vznik sklářské hutě, dostatek dříví a vody, bez které by toto křehké řemeslo zkrátka nešlo.

 

 

Po slabé půl hodince…

… brzdíme na planině s parkovištěm ve smíšeném lese. První informační tabule upozorňuje na to, že zde začíná devět kilometrů dlouhá naučná stezka Historie sklářství. Na jejím konci čeká Stará Knížecí huť. Cesta vinoucí se takříkajíc panenskou přírodou je vhodná pro pěší i cyklisty.

Zamykáme vůz a vyzbrojeni novinářskými bloky a fotoaparáty kráčíme za Antonínem Hříbalem, který vzpomíná na spisovatele a badatele Zdeňka Procházku, který stál u zrodu znovuobjevení mnoha zajímavostí a sklářských provozů. Do kroku nám odpočítává léta kukačka, občas se lesem mihne srnka. Ticho ruší jen naše oddechování při zvládání trasy vedoucí do kopce, a zasvěcený výklad: „Co tehdejší sklářský provoz znamenal? Od drtiček křemene po sklářské dílny a brusírny až po leštírny tabulového skla, tedy skla do oken nebo zrcadel, kterými se provoz v Nové Knížecí huti především zabýval. Kdo by dnes řekl, že v této pustině vznikaly výrobky potřebné pro život, domy i kostely…“

 

 

Anenská brusírna u Huťského potoka

Naší poznávací cestu jsme začali v místech, kde se převážně vyrábělo tabulové sklo. Nyní míříme tam, kde se brousilo a leštilo. Otázka zní, ale jak? „Je to pár kilometrů odtud,“ usmívá se Antonín Hříbal naší zvědavosti.

Jsme zpět ve voze, cestou jsme si vyslechli pracovní postup, jak se vlastně tabulové sklo vyrábělo. Jednalo se o velmi těžkou fyzickou práci. Skláři vyfukovali obrovské skleněné válce či bubliny. Byly až přes metr vysoké, práce s píšťalou musela být velmi namáhavá. Po té se obrovská bublina rozstřihla a rovnala do potřebných ploch v temperovaných rovnacích pecích.

„Tím však práce teprve začínala,“ vysvětluje nám průvodce. „Skleněné tabule nejrůznějších velikostí se musely brousit křemenným pískem, který vyhladil nerovnosti. Průhlednost byla sklu dodávána až v leštírnách. V našem případě v Anenské brusírně, kam míříme.“

Konečně jsme na místě. Z manufaktury zbyly jen rozvaliny a mezi kopřivami jsou k vidění zbytky kamenných desek, které sloužily k broušení skla. Na infopanelu vidíme na dobových obrázcích jak skláře, vyfukující velikánské skleněné válce, tak i další postup zpracování, včetně broušení skleněným pískem, kde svou velkou roli hrála voda Huťského potoka. Turisty zve k prohlídce jeho zrekonstruovaný náhon. Tady si můžeme sami vyzkoušet, jakou sílu voda má. Stačí si stoupnout na točivé kolo, poháněné proudem z náhonu, a už se sotva udržíme v přímé poloze.

 

 

Ocelové město

Psal se rok 2013, kdy parta nadšenců v čele se Zdeňkem Procházkou, který v ten čas pracoval na své knize o sklářství v Českém lese a o historii místa věděl, podnikl náročnou akci na odkrytí Arnoštovy leštírny v hloubi hustého lesa, kam dříve mimo hajných a dřevorubců jen tak někdo nezabloudil.

Mezi kmeny smrků a borovic a spoustou náletů na povrch z rovného prostoru, o délce několika desítek čtverečních metrů, čněla pouze horní část podivné kovové mašiny. Jak badatel tušil, jednalo se o velké rameno, kterým dělníci najížděli s tabulemi na dva leštící pulty. Ostatní tušené součásti manufaktury byly pohřbeny pod metry zeminy. Toto tajemné místo badatel objevil v roce 1990 s myšlenkou, že to tady jednou musí pořádně prozkoumat. K tomu došlo o třináct let později. Výsledky jejich objevu i mravenčí práce s lopatami při odkopávání nánosů hlíny byly velkolepé.

„To, co jsme v podzemí továrny objevili, mi doslova vyrazilo dech!“ vzpomínal později na stránkách obecní kroniky Přimdy, kam Arnoštova lesní leštírna katastrálně spadá, kronikář Josef Ridl, jeden z účastníků vykopávek.

Všechny odkrývací práce měly velmi dobrodružný náboj, po odstranění horní plochy, přišlo na řadu podzemí továrny, založené před více jak sto osmdesáti lety. Odměnou za veškerou námahu a dřinu bylo zpřístupnění továrních útrob se všemi mechanismy a stroji. I když zde po odchodu sklářů pilně pracoval zub času a rez nakousala vše, co mohla, nebylo původní zařízení až tak zničené, jak by se mohlo myslet. „V podzemí se zachovalo původní strojní vybavení leštírny,“ dodává Antonín Hříbal. „Na stolku dokonce ležela nádobka s vazelínou, zapomenutá posledním strojníkem, opouštějící továrnu před asi osmdesáti lety…“

Aby Arnoštova leštírna mohla opět spatřit světlo světa, musela parta nadšených dobrovolníků několik dní odstraňovat vrstvy nánosů jehličí, kamenů, hrabanky, hlíny a větví. Dnes nad unikátním strojovým zařízením leštičky na povrchu a soustrojím v podzemí, připomínající strojovny známé z filmu Vynález zkázy či Ocelové město režiséra Zemana, stojí velká, bytelná pergola. Celý zakonzervovaný tovární areál je dnes velkým turistickým magnetem.

 

Arnoštova leštírna na vlastní oči

Informační tabule vysvětlují pracovní postupy, Antonín Hříbal ukazuje, jak se vše dělo: „Na dvě ocelové točny o průměru asi pěti metrů připevňovali dělníci sádrou tabule skla, které byly leštěny horními rotačními kotouči za pomoci leštícího prášku, ve formě červené pasty, která se jmenuje potté.“

Sledujeme jeho ukazující pravici, mhouříme oči a necháváme se unést fantazií. Zrezavělá ramena se mění v ocelově šedá chapadla, motory strojovny tiše předou, jako bychom slyšeli svist transmise. Točna s tabulemi skla se pozvolna roztáčí, aby získalo na rychlosti, dělníci přisypávají brusný prach, sklo je víc a víc čiré, práskání bičů vozku, ržání koní a skřípaní kol žebřiňáků naznačuje, že jsou zde další povozy pro tabule vonící novotou.

„Pojďme do strojovny, pozor na úzký prostor a na pavučiny,“ vrací nás do reality Hříbal. Ani ta nás nezklamala, přirovnání k verneovskému ocelovému městu je skutečně výstižné. Další zajímavostí je pak prohlídka vantroků a osy vodního kola – původně byla leštírna poháněna, jak jinak, vodním proudem. S postupem technické revoluce byla místo vodního kola nainstalovaná turbína, která poháněla dynamo a vyráběla proud, ten zase roztáčel leštící kotouče.

Závěrem prohlídky a exkurze do nitra továrny nám Antonín Hříbal připomíná, že provoz byl pojmenován po majiteli panství Waldheim, a to Arnoštovi Malovcovi. Ten leštírnu založil těsně po roce 1840.                                                           

Ještě si na pár okamžiku sedneme na lavici, připravenou pro pohodlí turistů, a probíráme, co všechno jsme při naší cestě za historií sklářů Českého lesa viděli. Náš průvodce Antonín Hříbal upozorňuje, že bychom ještě neměli vynechat bývalou obec Frauentál, zmiňovanou od roku 1726 jako Hochhofen – Vysoká Pec. Po roce 1716 zde fungovala vysoká pec na zpracování železné rudy z okolí, kromě kovových prutů a nejrůznějších součástí strojů vyráběla i litinové kříže, které se dosud nalézají na hřbitovech v okolí. V roce 1886 byla nahrazena sklárnou, která fungovala do roku 1925, jak říkají infopanely na Vyhlídkové stezce Naučné stezky Rozvadov.

 

Autor: Ivan Černý, Foto: Milena Městecká

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test