český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Toužím vystoupit z komfortní zóny…

…říká v rozhovoru cestovatel a spisovatel Pavel Hénik. Od našeho posledního setkání, kdy jsme si povídali o jeho zážitcích z Kuby, uplynuly celé tři roky, a tak na úvod pokládám otázku, takřka osudovou. Které další země jsi od té doby navštívil?

 

Když je teď všechno kvůli epidemii coronaviru zavřené a vyjet za hranice se nedá, tak mi vzpomínání na cestování docela vyvolává nostalgii. Byly to tři intenzivní roky. Po Kubě jsem navštívil Nikaraguu, pak následoval Kyrgyzstán, potom taková rychlá okružní jízda okolo Balkánu, na sklonku loňského léta Írán a poslední Vánoce a Nový rok jsem strávil v Kolumbii.

 

 

Jsou to všechno spíše divoké země než standardně civilizované. Co tě na nich láká? Obohacuje tě nějak to, co tam zažiješ?

Možná to překvapí, ale já si často země vybírám náhodně, většinou, když se o nich dozvím nějaký zajímavý příběh nebo dostanu tip od jiných cestovatelů. Ano, tyto destinace jsou neobvyklé, a to je též jeden z faktorů mého výběru – s tou neobvyklostí a tím pádem i se zvýšenou nebezpečností totiž klesá počet turistů, které na cestě potkáš. Turismus kazí charakter země. Na vlastní kůži jsem si to zažil například v Indii, kam jsem se třikrát po sobě vrátil a s odstupem času se nejenže změnil vzhled těch míst, ale zejména chování obyvatelstva. To je jedna z věcí, kterou se na cestě snažím najít – autentičnost. Je to nenahraditelná komodita, která se vlivem cestovatelského boomu ze světa pomalu vytrácí. Vnímám turismus jako jeden z nejvýraznějších negativů globalizace, což je v mém případě trochu paradox, neboť já sám cestování zbožňuji. Proto se aspoň všude snažím zanechat co nejméně zřetelnou stopu.

 

Když se řekne Nikaragua, vybaví se mi Daniel Ortega. Co se vybaví tobě?

Hm, to je docela úsměvná otázka. Úsměvná proto, že si při ní uvědomuji, jak moc nás koronavirus změnil. Ještě donedávna bych asi odpověděl „sopky“, ale nyní mě okamžitě napadá „netopýr“. Ti se v poslední době hodně v médiích i na sociálních sítích propírali. Z těchhle zvířátek, která jinak stojí zcela na okraji našeho zájmu, se stal strašák, viník světové epidemie. Já v Nicaragui navštívil malou jeskyni v odlehlých horách. Byly jich tam tisíce. Když jsme do ní vlezli, nastal opravdový hukot, až jsem měl chvíli strach, jak nám jich stovky svištěly okolo hlavy. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že by se od nich člověk mohl nakazit virem, který obrátí svět vzhůru nohama.

 

V Kolumbii donedávna probíhala válka mezi vládou a levicovými gerilami a drogovými kartely. Jak ta země působila na tebe? Neměl jsi obavu o svou bezpečnost?

Kolumbie byla super, a to hlavně kvůli lidem. Téměř všichni byli usměvaví, na pohodu, včetně členů ozbrojených složek, jako je policie nebo armáda. Dokonce se se mnou nechávali fotit. Samozřejmě jsme ale byli neustále obezřetní. Dávali jsme pozor, kam večer jdeme a jestli je to bezpečné. Ale to je běžný přístup v jakékoli latinsko-americké zemi. V rámci našeho výletu jsme navštívili San José del Guaviare, což je městečko na kraji Amazonské džungle, kde právě dříve drogové gerily působily nejvíce. Dodnes se tam prý ukrývají zbytky povstalců, ale údajně až prý někde hlouběji v džungli. Každopádně od cesty do San José nás spousta místních varovala – například taxikářka ale i vojáci hlídající prezidentský palác, se kterými jsem se na to téma dal do řeči.

To je vlastně trochu vtipné. Stejně jako my v Evropě máme pořád Kolumbii zafixovanou jako velmi nebezpečnou zemi plnou drogových band, tak i Kolumbijci mimo San José mají pořád utkvělou představu, že tam turistu musejí hned oddělat. Místní na to měli úplně jiný názor. Spíš viděli hrozbu ve všudypřítomné armádě. Prý se občas stane, že vládní vojáci někoho zastřelí, a pak incident vydávají za boj proti drogovým kartelům. K nám byli tamní vojáci velmi přívětiví až přátelští, dokonce se se mnou vyfotili i na nejstřeženějším mostě v oblasti.

 

 

A jak to bylo s bezpečností či nebezpečností v Íránu? Pokud dobře počítám, byl jsi tam už v době, kdy vrcholila krize s USA…

Mě napadlo jet do Íránu před rokem a půl. Tehdy byl v Íránu ještě relativní klid, ale chtěl jsem ho navštívit dříve, než to tam světové mocnosti vyhrotí jako třeba v Sýrii, která bude běžným turistům asi ještě dlouho nedostupná. Jako bych to tušil. Cestu jsme naplánovali půl roku dopředu a hned na to se íránsko-americké vztahy začaly rychle zhoršovat. Obě strany harašily zbraněmi, ale předpokládal jsem, že dokud tam budou normálně lítat Turci, tak to bude bezpečné. Nedokázal jsem si představit, že by Američani vybombardovali civilní letiště v Teheránu.

Do Česka jsme se vraceli na konci loňského srpna, po celou dobu pobytu to tam bylo v pohodě, nijak zvlášť nebezpečně jsem se tam necítil. Kriminalita v Íránu je obecně velmi nízká. Bavil jsem se se dvěma záklaďáky, co si odkrucovali základní vojenskou službu na vojenské lodi v Perském zálivu, a byli v Šírazu na dovolené. I oni se k nám chovali přátelsky, vůbec ne jako k imperialistům. Spíš jsem vnímal, jak mezi lidmi probublává napětí kvůli jiné věci. Ekonomické sankce na obyčejné lidi těžce dopadaly a proslýchalo se, že vláda chystá nějakou razantní ekonomickou reformu. Na podzim se zdražil benzín na dvojnásobek ceny a současně se zavedly příděly, a hned nato vypukly nepokoje, které však byly brutálně a krvavě potlačeny. Na začátku ledna pak přišel americký atentát generála Solejmáního a Íránci opět vyšli do ulic, tentokrát na podporu vlády. A hned nato Írán omylem sestřelil civilní ukrajinské letadlo se sto sedmdesáti šesti lidmi na palubě – turisty, jako jsem já. Žijeme opravdu ve zvláštním světě. Do Íránu se teď asi hned tak nepodíváme, a to nejen kvůli coronaviru.

 

Jaká je příroda v Íránu?

No na můj vkus nic moc. Samé skály a písek, sluncem spálená krajina. Ale nemohu takhle odsoudit celý Írán, my vylezli jen na sopku Damávand, což je nejvyšší hora Íránu a zároveň nejvyšší sopka Asie. Tam bylo nádherně. Krásné výhledy. Ale po většinu cesty nás provázely jen šutry a mezi nimi rostlo nějaké bodláčí. Skalnatý a vyprahlý ráz krajiny jsme pak viděli i po celou cestu z okýnka auta nebo autobusu, když jsme se pohybovali mezi městy. Mnohem zajímavější mi připadala architektura starých měst. Ale nejvíce mě bavilo pozorovat, jak se mění vztah obyvatel k náboženství v závislosti na geografické poloze. Nejuvolněnější to bylo dole na jihu v Šírázu, tam mi to na místní poměry přišlo vysloveně liberální. V Jazdu už dost přituhovalo, podobné to bylo v Isfahánu, ale to je velké město, tak tam bylo přece jen nějaké rozvolnění patrné, a nejhorší to bylo v Kášánu. Tam jsme se kvůli té striktní atmosféře moc dobře necítili. Ale prý nejkonzervativnější je to v Qomu, na ten už nám však nezbyl čas.

 

 

Balkán je trochu rozsáhlejší oblast, kde konkrétně jsi byl?

Tohle byl takový trochu šílený road trip – dojet autem z Prahy přes Bělehrad a Kosovo až na jižní cíp Albánie a pak to zpátky vzít přes Černou Horu, Sarajevo a Záhřeb. Potud by na tom nebylo nic divného, ale měli jsme na to jen dva týdny a žádný off road, ale obyčejnou Toyotu Auris. Vlastně to byl trochu nerozum, vydat se na takovou dlouhou cestu s tímhle typem auta a téměř bez přípravy. Najeli jsme bezmála čtyři tisíce kilometrů, ale zvládli jsme to bez nehody a bez úhony, respektive můj Auris to zvládl. Ono kromě jihu Albánie a kousku Bosny a Hercegoviny cesty nebyly až tak špatné. Vlastně ze všech dálnic ze všech těch dvanácti zemí, které jsme včetně Česka projeli, byla suverénně v nejhorším stavu naše D1.

 

Bezpečnostní situace v Kosovu byla jaká?

No to je trochu podobný příběh jako s tou Kolumbií. Přijde mi, že my tady máme Kosovo zafixované jako extrémně divoký východ, kde hrozí, že mafiáni člověka odstřelí přímo na ulici. Spousta lidí tady v Čechách nás varovala, ať Kosovo objedeme z východu přes Severní Makedonii. Skoro jsme těm varováním podlehli, ale nakonec jsme to zkusili projet skrz a jsem za to rád. Tenhle státeček byl totiž rozhodně zážitek, skoro bych řekl perla našeho výletu. Jednak jsme se dost podivovali, jak může samostatně ekonomicky fungovat. Bez těch nehorázných miliard, co tam přitekly od Američanů a zřejmě z EU asi dost těžko. Brutálnější dálniční stavby jsem nikde jinde neviděl, zejména s ohledem na počet obyvatel. Obyčejní lidé nijak zvlášť ale bohatí nejsou, to však neznamená, že by nebyli vstřícní a přátelští. Zastavili jsme se v jednom malém městečku v horách kousek od hranice se Severní Makedonií a místní se mohli rozkrájet, aby nás pohostili nebo nám poradili. V jedné hospodě nám například neúčtovali polévku, protože pro ně byla čest, že jsme jedli zrovna u nich, nebo kadeřník, u kterého jsem se nechal stříhat, nás pak pozval na pivo a za útratu dal dvakrát tolik, než co stálo ostříhání.

 

Vedeš si nějaký archiv fotek, artefaktů z těch zemí? Píšeš si cestovní deník?

Bohužel, dosud jsem si v tom neudělal jednotný systém. Nemám to tak, že z každé cesty přivezu pečlivě vedený deník s nalepenými útržky všech palubních lístků. Ale protože rád fotím, tak archiv mám rozsáhlý. Taky se snažím si z každé země dovézt symbolickou upomínku, většinou dekorativní věcičku, co mi výlet bude připomínat. Například z Kyrgyzstánu jsem přitáhl roh z kozoroha, který jsem našel na treku v horách, a pak jsem se s ním několik dnů tahal v batohu s obavou, že mi ho celníci na Ruzyni seberou. Byli na mě hodní – nesebrali.

 

 

Nejsi jen cestovatel, ale také spisovatel. Za poslední tři roky jsi vydal dvě beletrie. To jsou viditelné protipóly. Co by to mohlo o tobě vypovídat?

Asi že mám rád rozmanitost? Jak cestování, tak psaní totiž rozmanitost do života vnášejí. A druhá věc, co mě na obojím přitahuje, je neustálá touha vystoupit z komfortní zóny. Je to sice unavující, ale zároveň to člověka posouvá dál. Strávit několik týdnů nepohodlným cestováním je výzva, stejně tak, jako sepsání románu, se kterým pak člověk vstupuje před čtenáře, kteří umí být nepříjemně kritičtí.

 

Jsi také manažerem, vedoucím scénického provozu v České televizi. Jak se to dá všechno skloubit dohromady? Každá z těch výše uvedených činností je sama o sobě žroutem času…

Ano, čas je aktuálně v mém životě asi nejcennější devizou. Spousta lidí se mě ptá „jak můžeš stíhat při práci psát?“,a já jim odpovídám dotazem, jestli mají děti. Ty já totiž nemám, a tak veškerý volný čas, který bych teoreticky věnoval svým ratolestem, vložím do psaní.

 

Oba tvé romány Manekýni a Korporace jsou z prostředí, která jsou výlučná. Kde jsi sbíral materiál?

Děj mé prvotiny Manekýni je zasazený do malé módní firmy, kterou ovládá dominantní šéfová a všichni zaměstnanci jedou tak trošku sami na sebe. Prostředí módy jsem si vybral, protože jsem se v té oblasti čtyři roky pohyboval, ale hlavně taky proto, že se pro můj záměr výborně hodilo. Egocentrismus, sobectví a individualismus, které si v románu beru na mušku, v tomto segmentu opravdu silně rezonují, což mi umožnilo si z toho víc dělat srandu. Materiál pro svůj druhý román Korporace jsem sbíral několik let, a jak se vyvíjely aktuální problémy společnosti, tak jsem postupně upravoval i děj z prostředí fiktivní obří nadnárodní korporace. Původně jsem se soustředil na vztah jedince a korporace, ale postupem času mě to přimělo posunout téma do vyšší roviny – tedy podrobit zkoumání vztah korporace k celé společnosti. Ten jedinec mi v tom ale zůstal. Adam je spolustrůjcem systému a zároveň jeho bořitelem, a i jeho obětí.

 

Nakolik ses exponoval do hlavních hrdinů obou románů?

Hlavní hrdinové rozhodně nejsou mými upravenými kopiemi. Nicméně pro mě je těžké zcela oddělit románové protagonisty od mé osoby. Platí to ale i pro vedlejší postavy, dokonce i ty ženské. V každé z nich je aspoň kousek mé osobní zkušenosti nebo zkušenosti lidí, které potkávám v reálném životě nebo třeba i na sociálních sítích. Filipovi z Manekýnů jsem záměrně dal spoustu negativních vlastností, které, doufám, sám nemám. Chtěl jsem z něj udělat mírně nesympatického floutka, kterému jeho problémy bude čtenář tak trochu přát. Překvapilo mě ale, kolika lidem byl sympatický. Co se týče románu Korporace, tak já nikdy ve velké korporaci nepracoval, ale prostředí znám od lidí z mého okolí. Adama beru jako archetyp korporátního hujera, který totálně narazil a systém ho sešrotoval. Není to však bezcitný člověk, v průběhu knihy si spoustu věcí uvědomí, a to je mi na něm sympatické. Není zlý, spíš jen zmanipulovaný, což platí i o dystopické společnosti, kterou v příběhu popisuji.

 

Zaujalo mě, kolik času věnuješ propagaci svých knížek, často pořádáš autorská čtení. Je to jen prostředek k podpoře prodeje, nebo je to něco víc? Přenesení knihy do prostoru k společnému vnímání, inscenování děje?

Propagaci, bohužel, věnuji zlomek času, co bych měl. Nemám na to moc buňky a nebaví mě to. S výjimkou zmíněných autorských čtení. Zjišťuji, že čím více pro lidi čtu, tím víc se o vlastním psaní dovídám. Autorské čtení může být suchopárná nuda, ale taky i zajímavá performance, vlastně takové malé divadelní představení o jednom herci. To mě na tom přitahuje. Snažím se v tom zdokonalovat, odhodit stud a dát ze sebe všechno. Manekýny jsme četli s herečkou Jitkou Osičkou v jakémsi inscenovaném čtení. Až coronavirus pomine, chtěl bych v něčem podobném pokračovat.

 

Testuješ si při autorských čteních reakce přítomných? Jsou pro tebe v tu chvíli víc čtenáři, posluchači nebo diváci?

Beru je jako diváky i jako potenciální čtenáře. A hlavně si všech, co přijdou, nesmírně vážím. Urvat v dnešní době pozornost lidí a dostat je na čtení nějakého takřka neznámého spisovatele je téměř nadlidský výkon. Proto každé čtení beru jako jakýsi svátek, vrchol mého tvůrčího snažení.

 

Náš rozhovor nemůžeme zakončit jinak: už píšeš třetí knihu?

Jasně! Respektive už nepíšu, protože je dopsaná. S přestávkami jsem na ní dělal skoro dvacet let a nyní už finišuji přípravu do tisku. Je to moje nikdy nevydaná prvotina. Na začátku to byl velmi osobní příběh deníkového typu, který ale jako román moc nefungoval. Musel jsem v sobě najít hodně odvahy a sebezapření, abych toho postupně tři čtvrtiny vyhodil a zbytek totálně přepsal. Vymyslel jsem na tento proces svůj vlastní výraz: „odautobiografovat“. V této poslední verzi jsem odautobiografoval poslední rezidua původního textu a cítím, že vznikl velmi silný příběh, který, doufám, mnohé osloví. Nyní je text na redakci a současně už s grafiky promýšlíme obálku a vnitřní ilustrace a celkové vizuální pojetí díla. Kniha se bude jmenovat BRRRNĚNÍ a je psychologickým románem na téma měkkých drog. No, a aby toho nebylo málo, v posledních dnech se mi v hlavě rozhemžil roj zdivočelých myšlenek a nápadů na čtvrtý román. Současné okolnosti okolo coronaviru jsou tak bizarní, že se zkrátka tomu nutkání nemůžu ubránit. Pokud se to povede, tak příští román by tedy mohl být inspirovaný naší současnou situací, jak jsme doma všichni zavření a co to s námi dělá. O Velikonocích jsem nahodil pár prvních stránek, tak uvidíme, jak mi to půjde dál.

 

Autor: Daniel Růžička, Foto: archiv Pavla Hénika

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test