český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Mníci, pstruzi, lipani… a jednou možná i perlorodky

Šumava nabízí nejen krásná přírodní zákoutí, sportovní vyžití a odpočinek, ale i zajímavosti, které každý rok přilákají stovky zvědavců. Jednou z nich je určitě rybí líheň v Borových Ladech.

 

Josef Šperl ji pomáhal v roce 1997 budovat a až do loňského roku stál v jejím čele. Po odchodu do důchodu rybí líheň převzal Zbyněk Janči, jeho letitý spolupracovník. Moc se toho nezměnilo – oba tu tráví desítky a desítky hodin a radují se, když se „jejich“ ryby vracejí do přírody. Oba, dříve lesáci, se snaží pomoci tomu, aby Šumava byla zase jako dřív. Aby to, co lidé pokazili, zase napravili. Nejlepší ryba na talíři? Vepřové – smějí se oba.

 

 

Unikátní líheň

Úkolem zdejší líhně je vrátit do šumavských revírů, které obhospodařuje Národní park Šumava, ryby, které tam historicky patří a které pomalu z místních potoků a říček mizely. Součástí líhně je sedm odchovných rybníků a také náhon bývalé pily, kde rybáři vybudovali rybí přechody s několika stupínky, které umožňují rybám proplouvat vzhůru proti proudu v době vytírání. Součástí přechodu je i elektronický rám, který zaznamenává pohyb očipovaných ryb.

Josef Šperl byl jedním z těch, kteří se na vzniku líhně podíleli. Původně pracoval jako lesák, ale protože jeho velkým koníčkem bylo rybaření, neodolal nabídce a přesídlil k rybám. Nejprve rok sbíral zkušenosti jinde, objížděl, pozoroval. Zdejší líheň je unikátní. Díky tomu, že leží v nadmořské výšce devět set metrů nad mořem, je nad ní v krajině jen jediný penzion, žádné osídlení, žádné zemědělství. Voda je tu chladná a naprosto čistá, bez jakýchkoli chemických přísad.

 

Třináct let s mníkem

Studenou vodu k vytírání potřebuje mník jednovousý, u nás poměrně vzácná ryba, kterou v Borových Ladech chovají. Ze všech zdejších ryb má nejmenší jikru a má jich také nejvíc – na jeden kilogram jikrnačky 600 až 800 tisíc jiker. Plůdek se z nich vylíhne v průběhu února v tzv. Zugských lahvích, což jsou inkubační nádoby, imitující pohyb vody v potoce. Plůdků se tu vylíhnou miliony.

Mník je tak trochu tajemná ryba, jediná treskovitá, která se v našich vodách vyskytuje. Je to dravec aktivní v noci, málokterý rybář se může pochlubit tím, že se mu ji podařilo ulovit. Nejžravější jsou totiž po vytření, v lednu, únoru, a to moc rybářů u vody nebývá. Mníci jsou taková „rybí policie“, něco jako liška v lese. Živí se uhynulými a oslabenými rybami, když mají hlad, nepohrdnou ani pstruhem a jsou schopni pustit se i jeden do druhého. Chovat jich několik v jednom rybníčku není možné, ten nejsilnější si své teritorium dobře hlídá, a to nejen tady, ale i ve volné přírodě.

V Borových Ladech je začali chovat před třinácti lety, protože ze zákona platí pro Šumavský národní park povinnost zarybňovat mníkem toky, ale nebylo kde rybičky kupovat. Začali se věnovat jeho chovu, aby byli soběstační. V průběhu května pravidelně vypouštějí mníky ve velikosti asi tři centimetry do volné přírody, část zůstává v líhni k doplnění generačního hejna.

 

 

Choulostiví pstruzi

Pstruzi tu mají výjimečné postavení. V roce 2009 získala zdejší líheň od Ministerstva zemědělství certifikát vlastníka genetického zdroje šumavské populace pstruha potočního, akreditované laboratoře pravidelně kontrolují původnost zdejších ryb. Jikry pstruhů se při umělém výtěru promíchávají s mlíčím a zhruba po deseti tisících pokládají na kaskádovitě uspořádané líhňařské aparátky, kde voda přetéká z jednoho do druhého, točí se a tím napodobuje proud vody.

Musí se pracovat velmi opatrně, jikry jsou choulostivé a jakýkoli neopatrný pohyb, ale třeba i blesk fotoaparátu je může usmrtit. V přírodě jich uhyne asi devadesát procent, v líhni jich naopak přibližně stejné procento přežije.

Jakmile se mezi žlutými a oranžovými jikrami objeví bílá, uhynulá, okamžitě se musí odsát a odstranit. Přibližně za tři měsíce je možné ve žlutém korálku spatřit dvě černé tečky – oči budoucího plůdku. Ten po vykulení zůstává ještě tak měsíc na místě, než stráví svůj žloutkový váček a rybička začíná plavat. Tehdy je rybáři nabírají do kyblíčků a sběraček a po desítkách přesunují do potůčků, kde se rybky hned schovají do břehů a začínají se samy živit. Celkem je to každý rok kolem sto padesát tisíc plůdků.

Když se jim potůček stává malým, sjíždějí za potravou do řeky a vrací se proti vodě znovu na vytření. Tím se posiluje přirozený výtěr, který je pro obnovu rovnováhy ve vodě důležitý.

Experimentálně v sudech líhně chovají plůdky, které po vykulení učí žrát granule – tyhle rybky by mohly doplňovat postupně generační hejno.

 

 

Přísně regulovaný rybolov

Zbyněk Janči se mimo jiné věnuje i monitoringu stavu ryb. Také on vystudoval lesnickou školu, zabýval se lesními školkami. Pochází z Netolic, Šumavu má ale rád od dětství, kdy sem s rodiči pravidelně přijížděl. Když mu zrušili práci ve školce, dal se na rybářství.

Jak se monitoruje stav ryb? V několikaletých cyklech zahrazují rybáři vždy stejný úsek toku, ryby spočítají a vedou přesné tabulky s evidencí. Docházejí ke zjištění, že se v šumavských tocích péčí rybářů i díky postupnému omezování lovu ve pstruhových revírech stabilizují stavy ryb, takže do budoucna se možná úplně přestane se zarybňováním a ryby z líhně bude možné využít na zarybňování navazujících revírů. Rybolov je v Národním parku Šumava přísně regulovaný, loví se metodou „chyť a pusť“ na háčky bez protihrotů a vydává se jen omezený počet povolenek.

Být správcem rybí líhně je starost napořád. Každé ráno, každý večer, v pátek i svátek je potřeba přinejmenším překontrolovat a ujistit se, že je vše v pořádku. Nejvíce starostí a práce je na jaře a na podzim, to je čas rybího množení, ale i jinak je stále co dělat. Líheň, náhon, sedm chovných rybníčků, kde chovají především pstruhy v různých fázích vývoje, to vše je nutné ve dvou zvládnout.

Oba pánové vzpomínají na období, kdy nečekaně přišly povodně. Večer tu bylo vody po kolena, za chvíli už po pás. Voda z potoka se dostala až do podzemí k aparátům, které bylo třeba v noci přenášet nahoru. Naštěstí, snad intuicí, den před tím přenášeli plůdky do rybníčků, které zůstaly neporušeny.

 

 

Záchrana lipanů i perlorodky říční

V současné době se tu ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze rozbíhá velmi zajímavý projekt, zaměřený na záchranu perlorodky říční, která je dnes u nás kriticky ohroženým druhem. Žábry pstruha potočního se nainfikují glochidiemi perlorodky, které tam od srpna do května následujícího roku parazitují. Poté se samy pustí a zahrabou do štěrku, kde po dobu pěti až šesti let probíhá jejich další vývoj. Můžeme jen doufat, že se podaří perlorodky, které historicky nikdy na Šumavě nebývaly, zachránit.

Pyšní jsou tu i na své úspěchy s lipany. Lipan podhorní, ryba, která je ve znaku rybářského svazu, dnes postupně vymírá. Největší problém je s generačními rybami, tedy rybami určenými k umělému výtěru. Protože jich bylo málo, pokusili se úspěšně vykrmit ryby granulemi. Díky tomu mají generační hejno čtyř až šesti set lipanů, a to nikdo jiný nemá. Lipani nemají rádi potoky, chtějí teplejší vodu, v přírodě se vytírají níže v řekách. Ale tady se daří. O jikru a plůdek lipana je enormní zájem, přijíždějí zájemci až z Moravskoslezského pomezí. Legrační je, že když jim potom na Moravě vyroste, prodávají je zpátky do jižních Čech…

 

Predátor vydra

Největším nebezpečím pro ryby, chované ve zdejších rybníčkách, jsou vydry. Kdykoli se dostaly dovnitř, byla to vždycky pohroma. Ryby před nimi nemají úniku, zachránili se vždy jen potočáci, kterým instinkt velí nehýbat se nebo se schovat pod kameny. Nepomáhali strašáci ani blýskavá cédéčka. Celý areál musel být důkladně oplocen, pletivo upevněné do země, teď už se sem vydry nedostanou. Tu a tam si rybníčky vyhlédne volavka nebo kormorán, někdy se objeví i ledňáček, kterého rybky také velmi zajímají. Nebývá to naštěstí často, ale musí se s tím počítat.

Před několika lety se otevřely brány líhně i veřejnosti. Lidé byli zvědaví, co je tu k vidění, chodili sem i přes různé zákazové cedule, přelézali plot. A tak rybáři začali pořádat exkurze – hlavně v létě, pravidelně vždy v úterý a v průběhu roku pro předem domluvené skupinky zájemců vlastně kdykoli. V rámci akcí pro veřejnost jsou zahrnuty zdejší prohlídky v programu Šumavského národního parku. Pokaždé se sejde více než stovka lidí, kteří se chtějí dozvědět, jak zdejší líheň vypadá, co se tu děje. Děti se těší na krmení ryb, dospělí na technické zázemí areálu.

Dříve bývalo běžné, že se to v každém potůčku hemžilo malými rybkami, bylo možné občas zahlédnout i raky, to už je dnes spíše výjimka. Vlivem znečišťování vody, ale i narovnáváním toků a dalšími „vymoženostmi“ civilizace byla rovnováha v přírodě narušena a obnova není jednoduchá. Díky tomu, že ryby v líhni mají stejné složení vody i teplotu jako ve volné přírodě, je větší šance, že se jim „venku“ bude dařit. A to si zdejší rybáři přejí ze všeho nejvíc.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka a archiv

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test