český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Ve stopách Petra Velikého k Ladožskému jezeru

Petr I. Veliký byl výraznou osobností ruských dějin. Ve své době procestoval západní Evropu a z provinciálního Ruska udělal velmoc, se kterou bylo třeba počítat. S podstavců na nás v severním Rusku shlíží dodnes.

 

Právě jsme projeli do Ruska. Estonskou hranici, hranici Evropské unie s ruskou spojuje dlouhý most přes řeku Narvu. Tady se ještě setkáváme se živými celníky a kontroly zaberou několik hodin. Městečko Ivangorod od estonské, byť převážně Rusy osídlené Narvy, dělí jen stejnojmenná řeka (Narva). V dobách Sovětského svazu byl Ivangorod jen předměstím dnešního třetího největšího estonského města. Z obou břehů na sebe hledí vyvýšené středověké pevnosti.

 

Město v zálivu

Jedeme do Sankt Peterburku, neboli česky Petrohradu. Je úchvatné, do jaké metropole se rozrostl od svého vzniku v roce 1703. Dlouhá léta (1924–1991) nesl jméno muže, který tolik ovlivnil dějiny 20. století. Osobnost Vladimíra Iljiče Lenina už nenajdeme v názvu města, ale zůstala v názvu Leningradské oblasti kolem Petrohradu. A Leninovy sochy jsou souputníkem na cestách Ruskem.

Také zakladatele města Petra I., psaného často s přídomkem Petr I. Veliký připomíná mnoho pomníků. Ze svých cest po Evropě do Ruska přenesl to pozitivní, s čím se tam seznámil. Rusko posunul ze zaostalé země na velmoc, se kterou bylo třeba počítat.

Ale nejdříve se vydáme Finským zálivem do Kronštadtu. I tuto pevnost a námořní základnu tady na ostrově Kotlin Petr Veliký postavil v zimě 1703–1704 zhruba třicet kilometrů od vznikajícího Petrohradu. Dnes nás sem přivádí dálnice visutá nad mořem. Jako součást okruhu kolem Petrohradu vznikla v posledních dvaceti letech, některé úseky dokonce nedávno.

 

 

Do pevnosti

Do devadesátých let bylo nemyslitelné, aby se do Kronštadtu legálně podíval cizinec. Dnes sem návštěvníci přicházejí, neboť historická část města se nachází i na Seznamu UNESCO. Název Kronštadt se ovšem ujal až dvacet let po vzniku města. Jeho dějiny jsou zejména dějinami válek. Z dálnice nad mořem, která přehrazuje celý záliv, jsou vidět další ostrůvky se zbytky hradeb a opevnění. Tvořily obranný systém včetně plovoucích děl a vybaveného námořního přístavu a představovaly nejsilnější základnu na Baltu. Tady si v roce 1854 vylámala zuby britská i francouzská flotila a ve čtyřicátých letech minulého století i nacistické loďstvo.

 

Armáda a námořníci

Místní námořníci neměli k razantním řešením daleko. V letech 1905 a 1906 se pomstili za kruté jednání svým důstojníkům a naházeli je do lodních kotlů. V roce 1917 vyhlásili vlastní revoluční sovět a pak i nezávislou republiku. V březnu 1921 se vzbouřili znovu – tentokrát proti bolševikům. Během osmnácti dnů povstání chtěli sověty bez komunismu, svobodu projevu a shromažďování, zrušení bolševické diktatury a ukončení válečného komunismu. Povstání nakonec zlomilo 45 tisíc vojáků Rudé armády v bílém převlečení, kteří se po ledě nezpozorováni dostali na půl kilometru od Kronštadtu. Pak se jich ale třetina utopila na rozstříleném ledu. Pevnost padla při dalším útoku v noci z 16. na 17. března, o život přišlo na 30 tisíc lidí na obou stranách, další byli popraveni anebo skončili v gulazích. Mořská hladina vůkol je vlastně velkým hřbitovem…

 

Docela dost soch

Zastavíme na Leninském prospektu a Sovětskou ulicí jdeme do Jekatěrinského parku. Prochází se tady spousty lidí, vpravo je vodní kanál a pevnost, proti nám pochoduje útvar námořníků, jsou to mladí, ani ne dvacetiletí chlapci, kteří se upřímně baví tím, že je fotografujeme, zatímco jejich veliteli to příjemné není. Ale uvědomil jsem si to až doma při pohledu na fotku. Opodál se vypíná socha Faděje Bellinghausena, důstojníka carského námořnictva, mořeplavce a zeměpisce, který je považován za objevitele Antarktidy.

Naším cílem je Kotevní náměstí. Tady mimo plápolajícího věčného ohně, který připomíná padlé obránce města a sochy admirála Makarova stojí Katedrála svatého Mikoláše. Vznikla v letech 1903–1913 jako hlavní kostel ruských námořníků, když na ni námořníci dávali část svého platu. Ale už v roce 1929 byla přeměněná na kino, o deset let později na důstojnický dům a v roce 1980 na námořní muzeum. V roce 2013 byla za účasti premiéra Medveděva opět zasvěcena. Míří sem zástupy žen v šátcích a s dlouhými sukněmi. Rusko se po létech ateismu vrací k pravoslaví.

Ta novota z ní čiší na každém kroku. Postavil ji Vasilij Antonovič Kosjakov (1862–1921), renomovaný odborník na novobyzantský sloh, ve kterém katedrála vznikla, s mladším bratrem Georgym. Sám Petr I. Veliký stojí na soklu v Petrovském parku. A v nedalekém Letním sadě býval carův dům, který mu tady – údajně na nejvyšším místě ostrova – postavili už v roce 1705.

 

Do Petrohradu

Před námi je návštěva Petrohradu. Do druhého největšího města Ruska jedeme z Kronštadtu přes celý Finský záliv na severní břeh a pak zamíříme do města. Placená magistrála se tady vine odvážně ve více než půlkilometrových úsecích nad mořským zálivem a poskytuje daleký výhled na Petrohrad. Kromě ní míří do města i placená velkoryse řešená magistrála. V tomto směru můžeme Rusům skutečně závidět. V okolí Petrohradu silnice ještě vypadají jako – silnice. S přibývajícími kilometry od velkého města však kvalita silnic klesá. Časem skončíte na něčem, co je spíše lesní cesta plná výmolů i kaluží. A nedáte-li si pozor, že na hliněné cestě nejsou zpevněné krajnice, snadno skončíte v příkopu. „U nas darogi plachije,“ naše cesty jsou špatné, řeknou vám s nostalgií místní.

 

 

Ráno jsme zastavili na parkovišti mezi Palácovým a Burzovním mostem na rohu Vaseljevského ostrova. Po Něvě plují lodě, na druhém břehu je v protisvětle ztmavělý Zimní Palác. V opačném směru ční v dáli věže katedrály v Petropavlovské pevnosti.

Pojďme se nejdříve podívat do míst, která tak ovlivnila dějiny minulého století. Zimní palác v letech 1754–1762 vystavěl italský architekt Francesco Bartolomeo Rastrelli (1700–1771) pro ruského cara s využitím prvků francouzského rokoka. Stanovil tak tehdy i výšku světských budov, každá další musela být o dva metry nižší. Carové zde pobývali až do počátku minulého století. Za první světové války místo sloužilo jako špitál. Dnes sem návštěvník zavítá do známé galerie – Ermitáž.

Přes dvě stě metrů dlouhý palác tvoří jednu stranu obrovského náměstí. Tu druhou v třísetmetrovém půlkruhu uzavírá budova generálního štábu ruské armády s kolosálním obloukem uprostřed, kterou stavěl další Ital – Carlo Rossi.

 

Ve spárech maskotů

Palácové náměstí působí monumentálně, básník by řekl: Procházely tudy dějiny v podobě vojenských přehlídek, byla tady Kateřina II. Veliká a náměstí prožilo povstání v roce 1905, Velkou říjnovou revoluci, která ovšem podle našeho kalendáře připadla na listopad. V nedávné době tady proběhly diskuse občanů, zda město nazývat nadále po Leninovi – Leningrad, nebo po caru Petrovi – Sankt Peterburk. Dnes místo revolučních gard procházejí mezi námi dvojice v historických kostýmech, které ovšem při jakémkoli pohybu fotoaparátu volají zdálky Photo is not free a otáčejí se zády. A jejich představy o honoráři v eurech nejsou malé. Raději odcházím a vrazím do medvěda. „Jak se máš,“ zazní z hloubi masky a hned mě bere kolem ramen. Takový projev přátelství nebude zadarmo, už si sundavá horní část masky: vyfotíme se, pět euro. Pod nohama pobíhají malí kudrnatí holoubci, ale pozor na fotografování! Dívka zpovzdálí nás sleduje bedlivě…

 

 

Car na koni

Tady je socha cara Petra nejslavnější. Jsme v parku u budovy Admirality. Na nábřeží se na obrovském balvanu vznáší kůň na zadních a v sedle známý Měděný jezdec. Nechala jej postavit Kateřina II. Veliká, když se dostala k moci místo Petra III. Hlásila se tak k ideálům osvícenského absolutismu cara Petra Velikého. Byl to odkaz, který je spojoval, protože jinak na trůn neměla právo.

Kateřina pozvala francouzského sochaře Etiene Falconeta. Přijel v roce 1766, pobyl v Petrohradu dvanáct let a vytvořil legendární sochu. Ta vstoupila i do literatury třeba v Puškinově poémě z roku 1833 Měděný jezdec. Francouz pracoval seriozně, studoval pohyb koní ale i jejich jezdců v carských stájích.

Kámen na podstavec, na kterém socha stojí, pochází z nedaleké vesnice Lachta, odkud podle tradice ze skály car Petr rád sledoval okolí města.

Vracíme se k autobusu. Proti nám kráčí procesí s popy v sutanách a ikonami. Vyšlo z Petropavlovské pevnosti a jejich zpěv zaniká mezi jedoucími auty. Ženy v dlouhých sukních a šátcích procházejí mezi přihlížejícími turisty.

 

Pevnost u ústí

Poslední zastavení si dopřejeme v nedalekém Šlisselburgu. Lodička nás dopraví po Ladožském jezeře k pevnosti na ostrově. Pevnost stojí na ostrově ani ne kilometr vzdáleného od městečka. Vypadá velmi romanticky, což je malá náplast na fakt, že to byla vyhlášená carská věznice, která pouhým jménem Orešek, neboli Oříšek, děsila všechny – zejména politické vězně. Za pokus o atentát na cara tady ostatně byl popraven v roce 1887 i Alexandr Uljanov, bratr Vladimíra Iljiče Lenina.

 

 

Orešek jí Rusové často říkají dodnes, i když Petr Veliký ji přejmenoval na Schlüsselburg – Klíčovou pevnost. Pojmenování se v poruštělém názvu Šlisselburg používá stále a Petrovu sochu potkáme hned v přístavu. V těchto místech vytéká z Ladožského jezera Něva a tak už někdy od 14. století bylo zřejmé, že tak důležitý ostrov pro obchod je třeba chránit pevností. Než ji natrvalo v bojích získali Rusové a udělali z ní věznici, střídali se tu se Švédy, pro které to byl Noteborg.

Ještě jednou se pak pevnost „proslavila“. Za obléhání Leningradu v druhé světové válce právě přes ni proudila pomoc do města. Jakmile Ladožské jezero zamrzlo, Rusové tudy vozili do obleženého města potraviny i vojenskou pomoc a také tudy město opustilo přes milion zbědovaných obyvatel…

Petr Veliký si rád nechával říkat Pitěr, místo ruského Pjotr. To je pojmenování i Petrohradu. Pro jeho obyvatele je Ladožské jezero místem, kam vyrazí na víkend na „daču“ ale i na „rybalku“. Pro rybáře je jezero stále ráj…

 

Text a foto: Richard Grégr

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test