český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

O tíze mlčení a rodinných vztazích

Jméno Aleny Mornštajnové je známo všem, kteří se zajímají o literární dění u nás. Jde o jednu z nejoblíbenějších českých spisovatelek současnosti, která se ve své tvorbě zaměřuje na rodinné vztahy a osudy obyčejných lidí, kteří museli čelit mnohdy těžkému osudu v různých historických momentech.

 

Knihy Aleny Mornštajnové jsou dnes nejžádanějšími tituly jak v českých knihkupectvích, tak v knihovnách, kde jsou na ně vypsány dlouhé pořadníky. Sama autorka se ocitá v obklopení gardy čtenářů na jakékoli besedě, autorském čtení nebo autogramiádě, jichž se pravidelně účastní. Osobně jsem tomu byla svědkem např. na letošním Světě knihy, největším českém knižním veletrhu a literárním festivalu u nás, který se konal na jaře tohoto roku v Praze. Přestože měla být autogramiáda podle oficiálního programu dávno u konce, autorka se dál trpělivě podepisovala svým fanouškům, odpovídala na případné dotazy a profesionálně rozdávala úsměvy na všechny strany. V tomto roce vydala Alena Mornštajnová zatím svůj poslední román Tiché roky, soutěžili jsme o něj v letošním 30. čísle. Jaké poselství se skrývá v této knize? A čím se liší od předchozí tvorby? Na to jsme se zeptali samotné autorky.

 

 

V románu Tiché roky se do popředí dostávají rodinné vztahy, což je de facto leitmotiv vaší tvorby. V této knize je to vztah mezi otcem a dcerou, který je narušen mlčením. Vzpomínáte si na chvíli, kdy se ve vás zrodil nápad zpracovat příběh rodiny Žákových?

Už při dokončování knihy Hana jsem přemýšlela nad knihou, v níž bych popsala, jak tíživé může být, když si spolu nerozumí lidé, kteří žijí v jedné rodině. Jak je snadné ublížit slovy, jak tíživé může být mlčení. Téma mezilidských vztahů mě vždycky zajímalo, protože je to něco, s čím se setkává úplně každý.

 

Setkala jste se někdy s tíhou mlčení na vlastní kůži?

Obojí je nebezpečné – slova i mlčení. Obojí je potřeba pečlivě zvažovat. Úplně každý – tedy i já – se o tom občas přesvědčí na vlastní kůži. Každý jsme někdy tím, kdo ublíží, jindy tím, komu je ublíženo. To je život.

 

Mají postavy Svatopluka a Bohdany předobraz v reálném světě?

Žiji mezi lidmi, dívám se kolem sebe, slyším desítky příběhů. Vybírám si z nich témata a střípky, které mě nějak zaujmou. Nic si nezapisuji, dokonce v daném okamžiku ani netuším, že motiv nebo příběh použiju, ale při psaní ke mně odněkud z podvědomí připlouvají motivy, které dál zpracovávám. Takže skutečný Svatopluk ani Bohdana neexistují, vznikli spojením mnoha předloh a podnětů. Jejich příběh je jedním z těch mnoha, které kolem sebe vidíme neustále.

 

Je pro vás těžké vcítit se do mužské postavy, aby vyzněla věrohodně? V případě Svatopluka se to podle mého názoru povedlo, podobně jako u Václava v románu Hotýlek…

Jako ženě se mi ženské postavy samozřejmě píší lépe, ale čím dál tím jasněji si uvědomuji, že ani všechny ženy neuvažují podobně – natož stejně – jako já. Takže mnohdy je těžké vcítit se i do ženských postav.

 

Důležitým motivem vaší tvorby je rodinné tajemství. Myslíte si, že každá rodina něco zatajuje? A je to dobře, nebo špatně?

Neřekla bych, že každá rodina má přímo tajemství, ale dost často jsou v rodině věci, o kterých se z různých důvodů prostě nemluví. Důvody samozřejmě můžou být různé. Někdy se lidé za něco docela obyčejně stydí, jindy jen mají obavy, že by mohli někomu zbytečně ublížit. Život je složitý a vynášet soudy velice lehké.

 

Román Tiché roky se od předchozích knih liší svou formou. Prolínají se v něm dvě časové roviny vyprávěné z různých úhlů pohledu – vypravěčem jedné je zamlklá Bohdana, v té druhé sledujeme osudy jejího otce Svatopluka. Každá kapitola přitom začíná slovy, jimiž byla ta předchozí uzavřena. Nebylo pro vás těžké přepínat tyto dva módy?

S „přepínáním“ jsem potíže neměla. Jen jsem pozapomněla, že Svatoplukův život je delší než Bohdanin, takže v půlce knihy jsem musela kapitoly přeorganizovat a nebylo jednoduché udělat to tak, abych neztratila souvislost.

 

 

Už dříve jste prokázala schopnost propojit více dějových rovin v logický celek. Jak při tom postupujete?

Než začnu psát, musím mít vymyšlený příběh, udělané rešerše doby a prostředí, a hlavně promyšlený způsob, jakým budu knihu psát. Ale to není nic nového, tak píší všichni spisovatelé. Děj je jedna věc, ale způsob vyprávění druhá, a možná ještě důležitější. Musím psát tak, aby čtenář pochopil, co chci říct, aby ho příběh nenudil, ale zároveň aby se v ději neztratil.

 

Někteří čtenáři knize vytýkají otevřený konec. Překvapila vás tato reakce? Nebo jste na ni byla připravená?

Ten konec vůbec není otevřený. Podle mě uzavřenější být ani nemůže, protože vše podstatné bylo řečeno. Autor si musí zvolit chvíli, kdy vyprávění uzavře. Navíc se mi závěr knihy zdá naprosto jednoznačný, takže mě opravdu překvapilo, že někteří čtenáři touží po dovysvětlení. Překvapilo mě – ale zároveň mi i udělalo radost, že někteří čtenáři se dožadují pokračování. V tom je ale zklamu, pokračování nebude.

 

Při popisu dobových reálií jste mohla čerpat částečně z autopsie nebo z vyprávění pamětníků. Vyhledávala jste informace i v jiných zdrojích?

Konec socialismu si samozřejmě pamatuji, ale to by nestačilo. Důležité jsou vzpomínky pamětníků, literatura z té doby, a hlavně o té době, užitečné jsou i filmy pro pamětníky.

 

Jak na knihu reagují pamětníci?

Oceňují, že hrdinové knihy nejsou černobílí, a možná je pro ně pochopitelnější chování a myšlení hlavního hrdiny. Mladší generace zase oceňuje pohled na dobu, v níž žili jejich rodiče a prarodiče.

 

Časový rozestup mezi vašimi posledními třemi romány jsou dva roky. Máte nějaký harmonogram, kdy by měla být dokončena nová kniha, na které nyní pracujete? A nemáte v plánu třeba dětskou knížku?

Jen tak brzy to nebude. Začala jsem už sice psát, ale nemám tolik času, kolik bych potřebovala. Samotnou mě neustále překvapuje, kolik času trávím činnostmi, které jsou se psaním knih spojené. Ale nestěžuji si. Ráda potkávám nové zajímavé lidi, ráda cestuji a ráda píšu. Rušná období se střídají s těmi klidnějšími. V příštím roce bych chtěla věnovat čas hlavně psaní další knihy, ale v hlavě mám i další nápady – a mezi nimi i nápad na dětskou knihu.

 

Kniha Hana byla přeložena do několika cizích jazyků, nedávno např. do lotyštiny. Jaké jsou ohlasy v zahraničí?

První překlady vyšly teprve před pár týdny, ale už mám ohlasy od prvních čtenářů. Dělá mi radost, že kniha oslovuje i čtenáře v jiných zemích, kterým by tematika mých knih nemusela být tak blízká. Příznivé přijetí Hany navíc přináší i zájem o překlady mých dalších knih.

 

Na podzim máte nabitý program – čeká vás řada besed, autogramiád, autorských čtení. Kde všude se s vámi mohou čtenáři setkat?

Čeká mě několik zahraničních cest, čekají mě besedy v Hradci Králové, Praze, Brně a Ostravě a na dalších místech. Podzim bude skutečně rušný, ale příští rok snad bude klidnější.

 

Alena Mornštajnová je přední česká spisovatelka, která má nyní na svém kontě čtyři úspěšné romány a jednu pohádkovou knihu. Po studiu angličtiny a češtiny na Filozofické fakultě Ostravské univerzity působila jako překladatelka a lektorka anglického jazyka. Zlomem v profesní dráze pro ni bylo vydání prvního románu Slepá mapa (2013), na kterém pracovala deset let a pak dva roky čekala na vydání. Debutu se dočkala v padesáti letech, po nebývalém úspěchu se začala věnovat psaní na plný úvazek. V roce 2015 následoval román Hotýlek a v roce 2017 Hana, díky níž se z Aleny Mornštajnové stala nejoblíbenější česká spisovatelka současnosti. Román byl přeložen do desítky cizích jazyků. Alena Mornštajnová je kmenovou autorkou nakladatelství Host, které vydalo i její prozatím poslední román Tiché roky (2019). Její příběhy se těší nebývalému zájmu u širokého čtenářstva, prodalo se již přes čtrnáct tisíc výtisků, což je na české poměry nebývalé množství. Autorka žije ve Valašském Meziříčí, do kterého situovala i některé své romány.

 

Knihy Aleny Mornštajnové: 

Slepá mapa (2013, Host). Románová sága o osudech tří žen, tří generací. Anna, Alžběta a Anežka musí čelit svému osudu, který je určen dějinnými zvraty. Na jejich příběh, jenž ve své mnohovrstevnatosti poodhaluje životní dramata řady vedlejších postav, je nahlíženo s nadhledem, bez zbytečných emocí a černobílého generalizování. 

Hotýlek (2015, Host). Příběh rodiny Mánesů, která prochází různými životními peripetiemi, radostnými i smutnými, všedními i překvapivými. To vše na pozadí historie rodinného hotýlku, jehož počátky spadají do doby první republiky a jehož osudy jsou těsně spjaty jak s rodinou, tak s politickými proměnami, které naši zemi citelně zasáhly v průběhu 20. století. Těžištěm románu je (ne)všední příběh Václava Mánesa, který by životem nejraději proplul bez jakýchkoli konfliktů, souhrou osudu je však vtažen do koles, z nichž není úniku.

Hana (2017, Host). Román o osudech židovské rodiny, do něhož se prolnou hrůzy holokaustu i tyfová epidemie z roku 1954, jež tehdy zasáhla obyvatele Valašského Meziříčí. Dívka Mira během epidemie přijde o celou rodinu kromě podivínské tety Hany, jež se jí ujme. Teprve postupem času vyplouvají na povrch rodinná tajemství, která byla do té doby skryta za mlčením starší ženy.

Strašidýlko Stráša (2018, Albatros). Vtipná knížka určená pro děti od šesti let vypráví o strašidýlku, které je tak trochu strašpytlík. A tak mu nikdo neřekne jinak než Stráša. Se svým kamarádem Matějem zažije nejedno dobrodružství, které mu možná pomůže překonat i strach. Text provází půvabné ilustrace Galiny Miklínové.

Tiché roky (2019, Host). Slova mohou člověka někdy pořádně ranit, ale větší škodu může způsobit mlčení. Své o tom ví i Bohdana, se kterou nemluví její vlastní otec. Svatopluk je zarytý komunista, jenž celý život bojuje za své ideály, které se však jednoho dne rozsypou jako domeček z karet. Zdá se, že v životě prohrál. Nemá oporu ani ve své rodině, manželkou Bělou opovrhuje a svou dceru, která v dětství přestala mluvit, ignoruje. Má k tomu své důvody. Ale nechce o nich mluvit. Nemůže.

 

Autorka: Marta Šimečková, Foto: Vojtěch Vlk

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test