český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Člověk patří do krajiny

Pražská pastvina je komunitní spolek lidí, kterým není lhostejná příroda a snaží se podnikat něco pro její záchranu. V Praze a blízkém okolí studenti, ochranáři, ekologové a milovníci přírody zakládají pastviny, včelíny, obnovují sady. Jejich cílem je uchovat unikátní stepní lokality a vzácné druhy rostlin a živočichů, kteří zde žijí, příštím generacím.

 

Jedním ze zakládajících členů je student přírodovědecké fakulty Vojtěch Koštíř (na snímku). Se svými přáteli a dobrovolníky se snaží zachránit louky, stepi a jejich původní fauny a floru před křovinatými nálety, které je pomalu likvidovaly. V Radotínském údolí, ale i na jiných zajímavých místech v okolí Prahy, chovají ovce a kozy, vyřezávají roští, snaží se pomoci krajině, kterou my, lidé, ke svému životu potřebujeme.

 

 

Vojtěch Koštíř se narodil v Praze, je studentem oboru ekologické a evoluční biologie na Přírodovědecké fakultě UK. Od útlého dětství má blízko k přírodě, je zakládajícím členem komunitního centra Pražská pastvina, kde má na starosti koordinaci akcí a komunikaci s dobrovolníky. Jezdí jako vedoucí na letní tábory zaměřené na ochranu přírody.

 

Jak vznikla myšlenka na založení Pražské pastviny?

Každoročně se scházíme se svými známými na tradiční akci organizace Jaro Jaroměř, která pečuje o přírodně cenné lokality na Moravě. Tam náš kamarád jednou u ohýnku přišel s otázkou, proč jezdíme sekat louky na Pálavu, když i v Praze je mnoho míst, o která se nikdo nestará a která by si to zasloužila. Tak jsme si řekli, že bychom to mohli zkusit.

 

Kolik vás na počátku bylo?

Je to legrační, ale byli jsme dva. Jezdili jsme s pákovými nůžkami stříhat křoví. Naším prvořadým cílem bylo zachránit motýly, kterých dramaticky ubývalo. Především okáče metlicového a modráska východního, ale i další. Jsou to skalní a stepní druhy, takže jsme se snažili stříháním vytvořit jejich přirozené prostředí.

 

Povedlo se?

Brzy jsme zjistili, že takhle to nepůjde. To, co jsme s velkým úsilím vyčistili, bylo do dvou měsíců zpět v ještě bujnějším provedení, křoví rostlo navzdory našim snahám. Pak nás napadlo přivézt do Radotínského údolí kozy. Od přátel jsme dostali prvních šest a k tomu dvě ovce, a protože se jim tam dobře dařilo a nikdo nám je neukradl, rozšiřovali jsme postupně naše stádo o další zvířata, která jsme získali darem. Dnes jich máme kolem stovky.

 

Kozy v Praze – nebyla to zpočátku jenom recese?

Pastva v Českém krasu je původní, historický způsob hospodaření, který jsme chtěli znovu zavést. Hodně lidí si z nás dělalo legraci, ale takovou dobrosrdečnou. Recese byla v tom, že jsme nejprve založili stránky na internetu. Nebylo na nich nic, jen naše prohlášení, že chceme pást od Staroměstského náměstí až po Šumavu. Tam si nás našla jedna úžasná paní, která nám věnovala peníze a přidala se k nám. Je velmi nenápadná, asi by ani nechtěla, abych se o ní zmiňoval. Ale díky ní se to celé před dvěma roky rozběhlo, je dobrou duší našeho počínání.

 

 

Využívat kozy a ovce na spásání trávy vlastně není nic nového…

Myšlenka zemědělství přišla při takzvané neolitické revoluci, před více než osmi tisíci lety. Člověk začal udržovat krajinu tak, jak to dělala před ním pradávná zvířata, mamuti, pratuři. Ti spásali rozlehlé pastviny a udržovali bezlesí. Dnes máme na rozkvetlých loukách stovky druhů rostlin a živočichů, to by už bez lidí nebylo možné. Pro druhy, které se snažíme zachránit, je mezi sekačkou a kozou velký rozdíl. Koza si vegetaci vybírá, kdežto pod sekačkou „padne“ všechno. Třeba modrásek východní potřebuje mateřídoušku, kterou by sekačky zlikvidovaly, kdežto kozám nechutná, takže se jí vyhnou.

 

Vy sám pocházíte z venkova?

Jsem Pražák a „motýlkář“ k tomu. Příroda mě fascinovala odmalička, téměř „od kolébky“. Máme chatu v Posázaví, takže jsem chytal motýly, pozoroval brouky i kytičky. Ochrana přírody je v naší rodině „zakódovaná“. Děda byl slavný biochemik, táta taky.

 

Mohl byste prozradit nějakou zajímavost ze života motýlů?

Každý motýlí druh má svou specifickou květinu, na kterou klade vajíčka. Abychom zachránili motýla, musíme vytvářet biotop pro danou květinu. Motýl už si ji najde. To je ale poměrně známá věc, zajímavá možná pro někoho bude specifická schopnost některých modrásků. Žijí na květině, jejich larvy spadnou na zem a voní jako mravenčí kukla. Mravenci je odnesou do mraveniště, kde se o ně starají, protože si myslí, že jde o larvičku královny. A ona jim „na oplátku“ žere mravenčí kukly, taková kukačka v motýlí říši.

 

 

Co vás na celém projektu nejvíc baví?

Viditelné výsledky, kterých se nám během dvou let podařilo dosáhnout. Do Radotínského údolí se vrátil vzácný hnědásek květelový, krajina vypadá daleko lépe už na první pohled. Zmizela vrstva stařiny, objevily se nádherně rozkvetlé louky, začíná se zvedat populace druhů, které se snažíme zachraňovat. A také „počítáme“. V Českém středohoří třeba okáče skalní, které chytáme opatrně do sítěk, píšeme jim čísla na křídlo a zapisujeme. Na našich lokalitách se krásně daří hlaváčku plamennému či hlaváčku letnímu, vyskytuje se tu i mnoho chráněných rostlinných druhů – koniklece, okrotice, kavyly. Rostliny, které na loukách živořily, se teď „mají k světu“.

 

Pražská pastvina je komunitní centrum. Tedy i práce s lidmi?

To je má druhá velká radost, dobrovolníci. Skalních členů naší komunity je kolem deseti. Ale desítky, možná už stovky dobrovolníků přicházejí v rámci firemního dobrovolnictví. Rádi bychom přitáhli i další, kteří se zajímají o ochranu přírody a začínají ji vnímat jako součást života. Čím více nás bude, tím víc můžeme rozšiřovat naše aktivity. Není to jen pastva, obnovujeme a staráme se v Zadní Kopanině o jabloňový sad, včelaříme. Máme mnoho plánů, ale potřebujeme lidi, kteří by do toho šli s námi, určitě si každý najde „svou parketu“. Chránit a obnovovat krajinu je trvalý cíl a možnosti jsou nekonečné.

 

Umožňujete zapojit se i firmám?

Ano, v rámci teambuildingů organizujeme firemní dobrovolnictví. Několik firem už k nám posílá své zaměstnance pravidelně. Přichází dvacet, někdy i padesát a více lidí, aby nám pomohli. Je to práce, povídání o přírodě, ukázky rostlin a živočichů a na závěr ohýnek. Lidé, zvyklí pouze na kancelářskou práci, odcházejí nadšeni a mnozí se vracejí. Ale zkoušíme to i s dětmi. Organizujeme exkurze pro školní třídy, dlouhodobě spolupracujeme s Montessori základní školou Archa, to už jsou takoví naši přátelé. A letos zahájil svou činnost kroužek včelařů pro zájemce od dvanácti let do stovky…

 

 

Hospodaříte na pozemcích, které nejsou vaše. Jak je vyhledáváte?

Vybíráme si cíleně unikátní lokality, kde by bylo možné obnovit louky. Vyhledáváme je přímo na katastru nemovitostí a jdeme se domluvit s majiteli. Většinou jsou rádi, že se jim o pozemek někdo stará, protože to jsou místa, která se k ničemu dalšímu nedají využít. Vymysleli jsme projekt Prázdné pozemky, kde bychom chtěli propojovat majitele nevyužitých pozemků s lidmi, kteří by na nich chtěli hospodařit, ale zatím to časově nezvládáme.

 

Jsou mezi vámi jen mladí lidé, nebo přicházejí i starší?

Přicházejí milovníci přírody všech věkových kategorií. Máme dobrovolníky dvacetileté, ale i sedmdesátníky. Potřeba přírody je v každém z nás, a ti, kteří si to uvědomují, si nás najdou. Přidávají se k nám i lidé, kteří si přivedou zvířecí mazlíčky, kozu či ovci, které zachránili třeba z nějakých nevyhovujících podmínek. Nechají je tu, pravidelně za nimi přicházejí a pomáhají nám. Nebo ti, kteří měli odjakživa k přírodě blízko a hledali možnost, jak se projevit. A není to jen o práci, organizujeme i různé zábavné akce, například jsme měli kozy na střeše Lucerny.

 

Máte nějaká pravidla či kritéria pro zapojování dobrovolníků?

Zkoušeli jsme, ale neosvědčilo se to. Pokud chce někdo pomoci, ozve se nám, přijde a pomůže. Částečně improvizujeme, podle toho, jak kdo má čas. Vedeme pastevní deník, plán činností, abychom přesně věděli, co je třeba udělat. Fungujeme prostřednictvím internetu, tam si vyměňujeme zkušenosti, svoláváme se, rozdělujeme práci. Je to důležité především v době prázdnin či v zimě, zvířata nesmí zůstat „bez dozoru“.

 

 

Dáváte možnost „náhodným kolemjdoucím“, aby si zkusili pást stádo?

Dříve jsme to běžně dělali, protože jsme měli méně zvířat, dnes už jen výjimečně, stádo je opravdu početné. Spíše by se hodila pomoc, třeba přivézt vodu, protože na pozemku zdroje vody nemáme, vyřezat křoví, pálit klestí. Vždy poslední víkend v měsíci, v sobotu nebo v neděli, pořádáme brigády, kam mohou lidé přijít. Všechny akce a brigády vyhlašujeme na našich stránkách Pražská pastvina.

 

Kdy je Pražská pastvina nejkrásnější?

V každém ročním období, a vždycky jiná. Louky se postupně barví do červena, žluta, fialova, jak vykvétají jednotlivé květiny, v zimě tu máme nádherný výhled do „surové“ krajiny. Zvířata zůstávají celoročně, musejí se „snažit“, vždyť zachraňují krajinu. Mají tu jednoduché přístřešky, kde se mohou schovat. Pro nás je zima nejnáročnější, musíme zajistit dostatek sena, které částečně získáváme z vlastních zdrojů, částečně dokupujeme, musíme také hlídat vodu, aby nezamrzla. Dalším náročným obdobím je pro nás čas „populačního boomu“ zvířat. Každý den kontrolujeme, zda je vše v pořádku. Zvířata si většinou poradí sama, ale pro mne byl první zvířecí porod „velkou premiérou“.

 

Máte čas na nějaké zajímavé akce?

Míváme výstavy v krajině, čtení básní, každoročně před Vánoci pořádáme samovýřez boroviček, kdy si každý vybere a sám za dobrovolný příspěvek uřízne svůj vánoční stromek, a tím pomůže naší stepi. Krásným vánočním dárkem může být i adopce některého z našich zvířat, za kterým může přicházet a pečovat o ně. Pro nejméně pětičlenné skupiny nabízíme i exkurze krajinou, bývají to různě dlouhé vycházky, které zájemcům „otevírají oči“ v pohledu na krajinu.

 

Jaké přání v souvislosti s Pražskou pastvinou vás napadne jako první?

Je radostí i odměnou nacházet ochotné a nápadité lidi s vizí, přál bych si, aby jich přicházelo co nejvíc. Těší mě, když vidím, jak se mi krajina mění před očima k lepšímu a čím dál víc lidí si uvědomuje, že bez přírody nemůže žít.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Marek Vojtíšek a Petra Baurová

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test