český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Každý den je možné něco zlepšit

Leoš Lacina je hrdý na stříbrnou medaili z paralympiády v Londýně v roce 2012, protože už samotná nominace byla obrovským úspěchem. Je rád, že „nezabalil“ život. Když ve svých třiceti dvou letech nešťastně skočil do vody a ochrnul, vše se pro něj ze dne na den změnilo. Navzdory všem pesimistickým prognózám, že už nikdy nepohne rukama ani nohama, navzdory svým chmurným myšlenkám, že život už nemá cenu, se nakonec vzchopil.

 

Díky vůli, trpělivosti a optimismu a také lidem, kteří mu pomohli, se mu postupně vrátila částečná hybnost horních končetin a on se začal věnovat sportu. Propracoval se mezi špičku našich hendikepovaných sportovců ve sportu Boccia a v týmu s Radkem Procházkou uspěl v celosvětové konkurenci těch nejlepších.

Boccia je určena sportovcům s největším postižením. Jde o starou římskou hru, podobnou hře Petanque, tedy házení míčků co nejblíže k určenému bílému míči. Před třemi lety kvůli zhoršení zdravotního stavu Leoš vrcholový sport opustil, založil Školu zdraví a spolu s Ruskou Elenou Tomilinou organizují léčebně ozdravující kurzy s prvky jógy a východních technik.

 

 

Byl jste sportovcem odjakživa?

Táta byl mistr republiky v boxu a nás, tři syny, ke sportu vedl. Jako zdravý jsem hodně sportoval, zkoušel jsem kde co, ale vždycky jsem byl průměrný. Nejdál jsem to dotáhl v běhu, hrál jsem tenis, fotbal, kde byla rychlost mou velkou výhodou, ale zase „pokulhávala“ technika.

 

Jenže přišel nešťastný pád do vody…

Úrazem se ze mě stal „ležák“, na sport jsem vůbec nepomýšlel, měl jsem úplně jiné starosti. Panicky jsem se bál vody, odmítal jsem se dokonce sprchovat. Jenže se mi začala odvápňovat páteř a lékaři radili: Musíte sportovat! Nedokázal jsem si představit sport, který bych zvládl a profesor Vladimír Palička navrhl plavání. Podařilo se mi strach překonat, nic jiného mi ani nezbývalo. Bral jsem to jako nutnou rehabilitaci.

 

Našel jste v plavání zalíbení?

Postupně jsem zkoušel, co si mohu dovolit. Hlavu nedokážu udržet nad vodou, nemůžu plavat na břiše. Plavu znak, musím se umět přetočit, není to jednoduché. Uvolňování, tahání za ruce a nohy, plavání s asistentem, to bylo výborné cvičení. Byla tam skvělá parta, začalo mě to ohromně bavit. V roce 2006 jsem z ME přivezl dvě medaile. Od plavání jsem se dostal i k jiným sportům, vyzkoušel něco z atletiky, ale nejdůležitější bylo, že jsem něco dělal, tělo „pracovalo“. Sport mi pomohl z depresí a chmurných myšlenek, které zpočátku přepadnou každého, komu se něco podobného přihodí.

 

Jak jste se dostal ke hře Boccia?

Úplnou náhodou. Kamarád mě pozval na oslavu svých narozenin, a tam probíhal turnaj, na který se jeden z účastníků nedostavil. Hrál i mistr republiky Jan Pelikán, který mě vyzval, ať si s nimi zahraju. Neměl jsem trému, o nic mi nešlo, tak jsem to zkusil. Míč mi vypadával z ruky, oni mi ho znovu podali a já hodil. Nevím, jak se to stalo, ale mistra republiky jsem porazil a pro Bocii se nadchl.

 

 

Mohl jste trénovat, jak jste potřeboval?

Hrál jsem 3–6 hodin denně, šestkrát týdně. Třeba jsem házel i v obýváku, kde mi dali stranou stolek s křesly. Tahal jsem gumy, posiloval proti odporu své asistentky. Naučil jsem se vzít míček mezi ukazovák a palec, stále jsem se zlepšoval. Byl jsem hodně přesný, na krátké vzdálenosti do sedmi metrů jsem si věřil. Svůj styl tréninku si každý hlídá, různé fígle a triky, jak vyrazit soupeřův míč, jak přirazit svůj, je to alchymie koncentrace a přesnosti. Člověk se učí i sledováním hry soupeřů. Díky Boccii jsem poznal mnoho zemí světa a jsem za to vděčný.

 

Jak jste našel svého spoluhráče?

Dali jsme se dohromady na základě výsledků a postavení v žebříčku. Radek je o generaci mladší, ale byl zkušenější a dobře jsme se doplňovali. Půl roku před paralympiádou, po nominaci, jsme se hlásili na všemožné turnaje, často je hradili i z vlastních úspor, abychom získali co nejvíce bodů a dostali se do výhodné skupiny. Stále jsme jezdili a házeli, zavření v tělocvičně, přišla i „ponorka“, ale slíbili jsme si, že hodíme všechny problémy za hlavu a pokusíme se uspět, což se nakonec povedlo.

 

Co bylo pro vás na paralympiádě nejkrásnějším sportovním zážitkem?

Bylo jich několik, ale pro mě asi vítězství nad Kanadou, díky němuž jsme postoupili do finále a věděli, že medaile nás nemine. I v posledním zápase jsme bojovali jako lvi, i když to nakonec proti skvělým Brazilcům nevyšlo. Ve skupině nás „převálcovali“ úplně jasně 9:0, ve finále jsme prohráli jen těsně a byli jim rovnocennými soupeři.

 

 

A největší zážitek z Londýna mimo sportoviště?

Mohl jsem na vozíku navštívit „Londýnské oko“, ruské kolo, kde jsem z výšky viděl Londýn jako na dlani. Mým splněným snem byla návštěva nejkrásnějších londýnských památek, ale i to, že jsme zblízka viděli princeznu Kate a prince Williama. Chodili jsme také fandit našim kolegům, úspěšnému cyklistovi Ježkovi, plavci Petráčkovi i ostatním. Když člověk vidí na stadionech osmdesát tisíc diváků, tají se mu dech a naskakuje husí kůže. Paralympiáda se těšila obrovskému zájmu, nic podobného jsem nezažil.

 

 

Když porovnáte podmínky pro vozíčkáře v Londýně a třeba v Kutné Hoře, kde žijete…

To se nedá srovnat. Téměř nic nebyl problém, vždycky nám poradili, kudy s vozíčkem, nebylo místo, kam bychom se nedostali. V Kutné Hoře jsem začal pracovat v sociální komisi, bojujeme o bezbariérové město. Když je někde nájezd, musí tam být také sjezd, to je pro vozíčkáře úplně zásadní. Před dvěma lety jsem organizoval cvičení a víkendové setkání lidí na vozíku. S pomocí dotací Středočeského kraje i města Kutná Hora se vše povedlo, ale bylo to hrozné vypětí. Chybí bezbariérové toalety, s bariérami je nádraží i hotelové pokoje. Všichni se nám snažili pomoci, ale už jen zajet s elektrickým vozíkem do výtahu bylo na milimetry…

 

Úraz vám změnil život. Co je zpočátku nejobtížnější?

Jsem členem různých organizací pro vozíčkáře a vím, že se v poslední době udělalo mnoho, aby se lidem dostalo co nejrychlejší pomoci. Aby viděli, že nejsou sami, že je někdo, kdo jim pomůže, poradí, vysvětlí. Dobře si pamatuji, jak mě povzbudilo, když mě navštívili lidé z centra Paraple. To potřebuje na počátku každý. Kromě nepohyblivých končetin fungují napůl i jiné orgány, a je třeba se s tím smířit. Těžké je svěřit své tělo druhým, přijmout fakt, že pomoc potřebujete, že se bez ní neobejdete.

 

Vydrželo vaše manželství?

Dva roky po úrazu jsme se rozvedli. S odstupem si myslím, že by naše manželství stejně nevydrželo. Brali jsme se mladí hned po škole, narodil se syn, každý jsme chtěli od života něco jiného. Nejhorší bylo, že rozvodem vztah se synem skončil. Naštěstí se z Prahy za mnou přistěhovala maminka, na kterou jsem se vždycky mohl spolehnout a která mi dodnes pomáhá.

 

A co přátelé, ti vám zůstali?

Jen někteří. Z mnoha kamarádů se najednou stali jen „známí“. Za ty, kteří mi zbyli, a za ty, kteří přibyli, jsem vděčný. Přišly chvíle, kdy jsem musel podstoupit různé operace, nic se nelepšilo. Byl jsem ochrnutý a na vozíku, odkázaný na pomoc druhých. Přemýšlel jsem o tom, že už nikdy ničeho nedosáhnu, a oni mě povzbuzovali, pomáhali mi.

 

Co vás nakonec „nakoplo“?

Byl to paradoxně psycholog, který mi natvrdo řekl, jak to se mnou je. A já se vzepřel a rozhodl se bojovat. To byl okamžik mého návratu do života. Chtěl jsem znovu řídit auto, sportovat. Vždycky se něco zlepší, když člověk chce a něco pro to udělá. Ale i tak, kdyby mi tenkrát někdo řekl, že uspěju na paralympiádě, myslel bych si, že se zbláznil nebo že si ze mě dělá legraci. Stálo to mnoho odříkání, silnou vůli, a já ten pomyslný Everest nakonec zdolal.

 

S vrcholovým sportem jste musel ze zdravotních důvodů předloni skončit. Byla to pro vás velká rána?

Jedno mi to určitě nebylo. Ale odchází se lépe, když máte před sebou nový začátek. A ten jsem měl. Na ozdravných kurzech jsem se seznámil s Elenou Tomilinou. Nabídla mi pomoc s alternativními způsoby cvičení, kterou jsem rád přijal. Po čase jsme se dohodli na spolupráci a založili Školu zdraví.

 

 

Jaký tam máte úkol?

Než jsem se octl na vozíku, pracoval jsem jako IT, a v tom teď vlastně pokračuju. Věnuju se administrativě, připravuju letáky, přihlášky. Hlásí se lidé, kteří mají problémy s páteří, zrakem, klouby, přijíždějí na naše kurzy a týden se věnují „údržbě“ těla. Zájem je obrovský, ale my chceme pracovat jen s malými skupinami. Správným dechem, chůzí, držením těla se dá řešit mnoho potíží.

 

Z čeho máte největší radost?

Uvědomil jsem si, že radosti může zažívat i člověk na vozíku, daleko víc než dříve si vážím života. Největší pro mě je, že jsem opět „našel“ svého syna. Dnes je mu třicet, znovuobnovení našich vztahů bylo křehké a postupné. V dětství jsem ho ztratil, ale počkal jsem, až dospěje a zkusil ho oslovit. Přišel. Pravidelně se setkáváme, dokonce spolupracujeme na výrobě výukových DVD. Je totiž po mně „ajťák“. Vidím v něm podobu sebe samého. Mám spoustu zdravotních problémů, ale cítím sílu a odhodlání se s nimi poprat.

  

Leoš Lacina se narodil v roce 1963. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, je rozvedený a má syna Leoše.  Od roku 1995 je následkem těžkého úrazu páteře odkázán na vozík. Patřil ke špičce hendikepovaných sportovců v disciplíně Boccia, je držitelem stříbrné medaile z paralympiády v Londýně. V současné době je manažerem Školy zdraví, kterou založil s Elenou Tomilinou. Kromě medailí z různých mezinárodních i národních soutěží má i mnoho titulů nejlepší hendikepovaný sportovec roku okresu Kutná Hora a spolu se svým kolegou Radkem Procházkou byli v roce 2012 vyhlášeni nejlepšími paralympijskými sportovci ČR v kategorii týmů.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: René Svoboda, Martin Malý a archiv Leoše Laciny

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test