český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Střípky z Číny a Tibetu

Stanislava Zábrodská se s manželem Karlem vypravila do země, která se Evropanům zdá být obdivuhodná i tajemná zároveň. Ze svého cestování nám poslala několik postřehů.

 

Cestování tureckými airbusy je pohodlné a celkem i na velké vzdálenosti přijatelné. Při transferu v Istanbulu jsem na novém obrovském letišti zažila překvapení, neboť jsou tam všude téměř stejně hojné jako toalety modlitebny pro muslimy. Podobný koutek pro křesťany jsem tam nenašla. Chování muslimských žen na toaletě bylo pro mě malým kulturním šokem, nerada bych si ho opakovala.

 

Přivítání s cikádami

Peking nás navečer přivítal příjemným teplým večerem, jen jsem zjistila, že Číňané jsou kontaktnější než Japonci, o čemž jsem se přesvědčila už v Peterburku, a doplnila si, že i doma jsou takoví. V hotelu Huguosi nás vítaly cikády, chycené do malých klícek, které byly pověšeny u stropu nad recepcí, ukecaní papoušci nás zdravili „ni hao“ (dobrý den). 

Večeře na čínský způsob u kulatého stolu, kdy se jídla na stole ve středu otáčela dokola, a každý si vybíral podle chuti, proběhla přátelsky a náš okruh osmi lidí včetně průvodkyně Terezy si na sebe začínal zvykat. Čínské pivo se dalo pít, z jídel se mým favoritem staly pekingské nudle. Naproti hotelu v krámku pak výborný jogurt, který mají jen v tomto městě.

Peking je místo (18,5 milionu obyvatel), kde jsem si stále čistila brýle, protože jsem si myslela, že je mám zamlžené. Bohužel to byl smog. Jinak se tam stále hodně staví, ale jejich snaha mít kolem cest nějakou rozkvetlou zeleň je více než chvályhodná, růže byly naprosto překrásné.

 

Po cestě na Tchien-an-men

Fronta na balzamovaného Maa se nás netýkala. Vstup do tzv. Zakázaného města (na snímku) je impozantní, ve třech řadách různých paláců by se člověk ztratil, do vedlejších řad jsme zašli jen na výstavu starého nábytku a ke knihovně. Vysoké prahy jsou tam asi proto, aby si člověk uvědomil, do jakého prostoru vstupuje, zřejmě to nahrazuje poklek. Vnitřní prostory nejsou nijak zvlášť vybavené, o odvoz vzácných předmětů se postaral kdysi Čankajšek, ale beztak je to prohlídka velkolepá.

 

 

Zastavil nás stařík, tedy Karla, neboť společnost je stále patriarchální, a přizval si k rozpravě vnučku. Věděli dokonce, že jsme se jako stát rozdělili. Nesmyslná představa pro někoho, kdo uznává pojem velká Čína. Po této slávě palácového komplexu dynastie Ming a Qing jsme se přesunuli do chrámu Nebes, kde se nakonec před uzavřením dav rozplynul, a to se mi tam teprve začalo líbit. Pak jsme se procházeli po náměstí s bubnovou a zvonovou věží, nafotili starý chutong, courali starými uličkami s mumrajem lidí, krámků a různých cetek. Karlovi to připomínalo turecké trhy v Istanbulu, jen sortiment byl místní.

Ruch se mírně upravil u Předního a Zadního jezera, už se stmívalo a na vodě dlel bezpočet lodí a člunů. Po celou dobu v Pekingu a okolí nás vozil místní řidič v malém omnibusu a naše průvodkyně Tereza se hrdinně vypořádala pokaždé s novým žargonem nebo jazykem nového kantonu. Všichni byli milí a úslužní, pomáhali nám se zavazadly.

 

Velká čínská zeď

Další den byl výletem k Velké čínské zdi (na snímku). Pršelo a konal se tamní květnový maratón na Čínské zdi. Neměli jsme sice výhledy do daleka, ale atmosféru téměř snovou celý výlet na památku z 220 let p. n. l. měl. Někteří se vydali po schodech dolů pěšky, my jsme volili lanovku nahoru i dolů, přece jen nás čekalo ještě hodně dnů cestování. Viděli jsme Ptačí hnízdo i Vodní kostku zpovzdálí. Jako správní unavení poutníci jsme navštívili honosnou obchodní třídu Wangfujing a na jejím konci staré tržiště, jehož speciality jsem se přece jen zdráhala ochutnat.

 

 

Do Letního paláce (Yiheyuan) jsme vstoupili severní bránou a hned za ní vstoupili do Suzhouské uličky (na snímku), kde jsem nakoupila nějaké suvenýry, nakupovala tam ráda sama císařovna, ale to zboží bylo nejspíš jiné. Přes pahorek Dlouhověkosti, kde jsem se věnovala hlavně focení šou, to jsou ti malí ochránci na rohu střech důležitých budov, které jsem už začala obdivovat v Zakázaném městě. Čím více jich je, tím je budova důležitější. Také stěny a desky mají ochrannou moc a většinu staveb v Pekingu také chrání postava lva nebo lvice. Je to spíše příšera než náš český lev, ale na zádech má nějaké znaky a nejsou u všech stejné.

 

 

Dlouhým koridorem na břehu jezera Kunming jsme došli k Mramorové lodi a přes jezero dopluli k mostu Sedmnácti oblouků. Celý komplex byl zničen a znovu obnoven, je tam však velmi příjemně. Odpoledne zasvěcené trochu náboženství, trochu učení – lamaistický chrám Junghegong a konfuciánská akademie, kde jsme měli možnost zhlédnout ukázku čínské opery. Večer jsme odjeli vlakem lůžkovými vozy do Xi´anu.

 

Terakotova armáda

Ráno nás nový řidič odvezl na Terakotovou armádu (na snímku). Viděli jsme čtyři haly neuvěřitelných hliněných postav, koňů, povozů z 3. st. p. n. l. a mají se odkrývat a zpřístupnit veřejnosti další. Hradby Xi´anu oddělují moderní a starou část a pohled na staré střechy v kontrastu s moderními stavbami je velkolepý. Město je považováno za kolébku čínské civilizace. Jinak muslimská enkláva s nejstarší mešitou v Číně je v tomto městě zřejmě výraznější, ale je až s podivem, jak si země připodobnila i toto náboženství.

 

 

Ve staré muslimské ulici s tržištěm nám Tereza pomohla najít klidnější restauraci a objednat si, protože angličtina místním věru nic neříká. Hned ráno nás řidič odvezl na letiště a odletěli jsme do Xiningu (cca 2300 m n. m.), kde jsme se podívali jen na muslimskou mešitu a zakoupili tibetský elixír dlouhověkosti. Nastoupili jsme na cestu lehátkovým vozem přes Tibetskou náhorní plošinu. Nejvyšší bod cesty (průsmyk Tanggu) 5072 m n. m. byl ve tři hodiny ráno. Vykoukla jsem ven, moc toho vidět nebylo, všude ležel sníh.

 

Dvaadvacetihodinová cesta vlakem

Do Lhasy (3700 m n. m. - na snímku) jsme přijeli kolem poledne a zaznamenali obrovský nárůst čínských vlajek, to asi abychom věděli, kde jsme se ocitli. Ubytovali nás v Lhasa Yak hotelu s poněkud nevkusným čínským nábytkem. Věnoval se nám i tibetský průvodce, velmi sympatický.

 

 

Chrám Džokhang s nejposvátnější sochou Tibetu – sochou Buddhy Džowo Šakjamuni pochází ze 7. st. Byl vystavěn za krále Soncäna Gampa, s okolním Barkhorem tvoří jakési srdce Lhasy.

Druhý den jsme začali prohlídkou Norbulingky, letním sídlem Dalajlámů, z něhož poslední žijící v roce 1959 uprchl. Odpoledne nás čekala Potala, kterou začal stavět pátý dalajláma a je dominantou Lhasy na Červeném kopci, kde dříve stával i palác krále ze 7. st. Fotit uvnitř se nesmí, ale zato se dá koupit moc pěkná publikace, kde jsou všechny poklady nafocené.

 

 

Výlet na Gandän (na snímku) serpentinami nad řekou Kjičchu do výše 4300 m n. m. jsme poněkud odflákli. Zatímco se ostatní kochali na okruhu kolem komplexu, my se věnovali zlehka klášteru, pozorovali ptactvo a převlékání mnichů a hodinka utekla velmi rychle. Pak jsme ještě absolvovali prohlídku zbývajících částí kláštera a odjeli na další gelugpovský klášter Sera, kde jsme se stali svědky rozprav mnichů. Samozřejmě že jsme jim nerozuměli, byla to však zajímavá kulisa. Lhasa je poměrně na čínské mravy tichá a zamyšlená, Tibeťané jsou většinou milí, usměvaví lidé, držím jim palce.

 

Největší Buddha na světě

Další dopoledne jsme zamířili do provincie Sečuán, města Chengdu, které má velmi příjemnou atmosféru. My hned jeli do Leshan na největšího Buddhu na světě (71 m). Čekal nás méně náročný hezký den, nejdříve v chovné stanici pandy velké a pak prohlídka kláštera Wenshu, kde jsme se i naobědvali v příjemné vegetariánské restauraci a dali si první skutečné kafe v Číně. Rovněž procházka ve starých uličkách se nám líbila.

Poslední přesun našeho putování přeletem do Šanghaje (na snímku). Ubytovali jsme se v Charms hotelu, který byl nedaleko pěší obchodní třídy Nanking. Vede rovnou na nábřeží Bund. Tam jsme si chvíli počkali, až rozsvítí známé šanghajské panorama. Večeře opět na čínský způsob s otáčecím kulatým stolem, hůlkami se už obstojně najíme.

 

 

Nastává také poslední den našeho zájezdu, prohlížíme supermoderní část Šanghaje Pudong, svezeme se nejrychlejším magnetickým vlakem na světě (431 km/hod) a vyjedeme nejrychlejším výtahem na Šanghajskou věž, která je po dubajské druhou nejvyšší na světě (632 m). Pak na přívoz k řece Huangpu do starého neturistického a turistického města a do zahrady Yuyuan, kde pozorujeme, jak místní malíř maluje zákoutí. Už to má loučící atmosféru, jedeme pak na letiště, abychom ráno dorazili zpět do Prahy.

 

Na okraj

Neviděli jsme zdaleka všechno, ani na těch místech, co jsme navštívili, ale to ani nelze stačit. Atmosféru jsme však nasáli a určitě máme představu, jak dynamická tahle země je, a vůbec se nedivím, že s ní chce každý rozumný člověk obchodovat. Je to zem policejní a vojenská, ale nakrmit takovou masu lidí, to určitě není jednoduché. Všechno ostatní jsou jen politické proklamace a konkurenční boj.  

 

Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test