český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Procházka po pražských parcích: Parukářka

Zvláštní název člověku neznalému pražského místopisu napovídá, že nepůjde o běžnou oázu zeleně uprostřed města, ale spíše o ženu vyrábějící umělé vlasové pokrývky hlavy. Opak je pravdou, ale výjimečnost názvu možná vzdáleně souvisí s celkovým charakterem jednoho z pražských parků, přece jen čímsi odlišným. A není to pouze otázka zdejšího dramatického terénu.

 

Pražský park zvaný Parukářka se od ostatních sadů české metropole odlišuje hned v několika bodech, ale tím prvním a bezesporu podstatným je skutečnost, že se nalézá na Žižkově – tedy v městské čtvrti, která je výlučná, specifická a nezaměnitelná. Patrně právě tato výlučnost sem přitahuje stále větší množství zejména mladých lidí, kterým je tady evidentně dobře. Není se čemu divit, když se během posledních let do bytů okolní zástavby začali mladí lidé stěhovat ve větší míře. Žižkov se pozvolna začíná měnit k obrazu lepšímu, sympatičtějšímu a rozhodně kultivovanějšímu, neboli – tato pražská čtvrť začíná být v módě. Na stejné vlně se nese i Parukářka, a to je dobře. Byla by věčná škoda nevyužít tohoto prostoru pro volný čas, odpočinek a relaxaci. Kéž by si Praha podobných možností více vážila a hýčkala si je. Na Parukářce se naštěstí už nějaký čas tak děje.

 

 

Pohled do minulosti

Kopec, na kterém leží městský park Parukářka, byl kdysi soukromým majetkem. Psal se rok 1804 a vrch vlastnil člověk, který byl profesí parukář. Ale kopec se jmenoval Vrch svatého Kříže, neboť od roku 1822 na vrcholu stál dřevěný kříž. V dávném 14. století tady dokonce Karel IV. založil vinice, a jak se můžeme dočíst v dobové literatuře, bylo zde známé popravčí místo, kde například v roce 1437 popravili Jana Roháče z Dubé. Tento fakt je sice sporný, protože jiné zdroje uvádějí jako pražské popravčí místo takzvaný Šibeniční vrch severně od dnešní Vysoké školy ekonomické, přibližně v místech dnešní Řehořovy ulice, odkud se popraviště pro pražské hříšníky a provinilce přestěhovalo kamsi na Židovské pece. Tam se prý také v roce 1866 konala první veřejná poprava. Ale ať už to bylo s dávnými pražskými popravčími místy jakkoli, na Vrchu svatého Kříže byla postavena usedlost zvaná Hejtmanovská, kterou opravdu v 19. století zakoupil jistý parukář Jan Hrabánek. Později tu vznikla továrna na výrobu zápalek nábojů (kapslí) z třaskavé rtuti a lehké munice Seiller & Bellot, lidově se jí říkalo Kapslovna. Dodnes leckoho zarazí přítomnost zdi, která stojí tak trochu nesmyslně na vrcholu kopce a vede odnikud nikam – to byla zkušební zeď, kde se mohly bezstarostně a daleko od městské zástavby zkoušet výbušniny. A potom přišel rok 1872. V továrně došlo k výbuchu, řada lidí přišla o život a ti, kteří přežili, si odnesli těžké popáleniny. Kromě toho se městská zástavba čím dál víc přibližovala, latentní ohrožení dalších lidských životů tím pádem narůstalo, a tak byla výroba přerušena a továrna se přestěhovala do Vlašimi.   

 

Ve stínu svatého Kříže

Zmíněný žižkovský kopec dosahuje nadmořské výšky 276 metrů a je z něj úžasný výhled na Prahu. Hradčanské panorama jedna báseň, žižkovský televizní vysílač se střechami domů jakbysmet, a kdo má raději ryzí modernu, stačí se otočit a pohlédnout opačným směrem. Ani elitní novovýstavba poblíž Želivského křižovatky nepostrádá svoje kouzlo. Kdo z hledačů malebných panoramat ale ví, co se nachází pod jeho nohama? Stejnojmenný bunkr z padesátých let minulého století je součástí podzemního protiatomového komplexu zvaného Bezovka. Je umístěný na úpatí Vrchu sv. Kříže a nedaleko legendární (rovněž stejnojmenné) hospůdky. Nabízí nevšední zážitky překvapivě odlišného charakteru, které jsou v provozu tzv. jak kdy; patří k nim horolezecká stěna, Muzeum studené války či hudební klub, a tak si tu každý najde svoje. Ale zpět ke zdejší originální a svérázné hospůdce – je svým způsobem jedinečná a kdo hledá něco speciálního, je tady správně. Musí se sice spokojit s poněkud omezenou nabídkou, kterou však vynahradí nesporné kouzlo byvšího undergroundového ladění. Skoro jako kdybychom se ocitli v galerii minulých časů, což znamená další plus pro pamětníky, kterým se zastesklo po dávných dobách a ztraceném mládí.

 

 

Podvečer na rožni

Parukářku jako veřejný parkový prostor nejpřesněji vystihuje označení lesopark. Je tady velké množství vzrostlých stromů, z nichž některé jsou vpravdě monumentální, pochopitelně také řada křovin, ovocné stromy, travnaté plochy a dětská hřiště. Na své si přijdou maminky s dětmi i milovníci psů, pro které je zde vybudované volně přístupné cvičiště. Parkem prochází naučná stezka, jak se mohou návštěvníci dočíst z informačních tabulí, kde se dozví řadu zajímavostí historií tohoto kopce počínaje a stavem současné fauny a flory konče. Jako bonus si návštěvníci mohou připravit tady teplou večeři pro přátele a známé či rodinné příslušníky pod širým nebem. Jediné, co musí zvážit, je způsob, kde tuto lákavou nabídku realizovat, protože mají dvě možnosti: buďto si mohou pronajmout gril u personálu výše uvedené hospůdky, který je umístěný na vyhlídce nad sociálním zařízením, kde je k dispozici voda i elektrický proud, jakož i chlazené nápoje přímo od zdroje. Stačí si přinést příslušné nástroje a dřevěné uhlí, a příjemně strávený večer je předem zaručený. Druhou cestou je možnost využít veřejného prostranství, jež je určené přímo ke grilování a které zde nechalo zřídit město. Tady však platí staré známé pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

 

Občané sobě

Který veřejný park se může pochlubit, že má vlastní občanskou iniciativu? Parukářka rozhodně ano. Spolek sídlí nedaleko a působí tady už od roku 2003. Jeho hlavním cílem je možnost podílet se na ochraně zdejší přírody a bránit devastaci tohoto svébytného kousku krajiny. Jeho členové mají jistě na mysli především nejrůznější developerské aktivity a rozrůstání nové zástavby na tomto jedinečném místě. Spolek klade důraz také na multikulturnost a skutečnost, že Parukářka by měla být místem setkávání nejrůznějších zájmových skupin, které si vzájemně nepřekážejí a tolerují se. Je to myšlenka bohulibá, a pokud se podaří naplnit ji alespoň zčásti, pak úsilí spolku nevyjde naprázdno. Četné aktivity, které se tady odehrály v nedávné minulosti, jsou toho příkladem, ať už máme na mysli oblíbený pivní festival, pálení čarodějnic anebo pouštění draků. A protože jsou to aktivity vesměs apolitické, je tady alespoň jistá šance, že se Parukářka jednou opravdu stane místem bezkonfliktním, tedy ideálním pro trávení volného času.

 

V zajetí pověr

Ať už v dávné minulosti na Vrchu svatého Kříže bylo či nebylo popraviště, o nejrůznější historky, fámy, pověry i novodobé pověsti tu není nouze. Z minulosti vystupují do popředí hrůzostrašné pověsti o oživlých mrtvolách, které bloudí Parukářkou a tropí těm živým nejrůznější kousky. Půvabný je zejména příběh o viselci, který ztratil provaz, na kterém byl oběšený, anebo historika o šibenici, která mluví. Parukářka vstoupila i do dětské literatury, kde mj. oživila jeden smutný holohlavý přízrak. To bylo tak: kdysi dávno žil na Žižkově jeden mladý muž, který se trápil, kudy chodil. Trápil se většinou zbytečně a pro úplné maličkosti, jako jsou děravé ponožky, ztracené špendlíky a snědené bonbony. Všichni mu radili, aby netruchlil, když o nic nejde, ale kdepak on, trápil se ještě víc. A jak se tak trápil, trhal si vlasy jeden za druhým, až mu na hlavě vůbec nic nezůstalo. A tak se začal trápit, že nemá vlasy. Slečny s ním nechtěly tancovat a děti na něj pokřikovaly, že je Holohlav. Tahle přezdívka už mu zůstala. Netrvalo dlouho a lidé se mu začali vyhýbat. Děti se ho bály, ženské s ním nechtěly stát ve frontě u řezníka a chlapi s ním nechtěli sedět v hospodě u piva. Jednoho dne ho nepoznal vlastní bratr, a to bylo příliš i na Holohlava. Proto se rozhodl, že si koupí paruku. Opatřil si ty nejkrásnější umělé vlasy na celém Žižkově, nasadil si paruku na hlavu a hrdě vyrazil do parku na procházku. Jenže vtom začal foukat silný vítr, strhnul mu paruku z hlavy a odvál ji neznámo kam. Holohlav běhal po parku několik dní a nocí, ale marně. Svoji paruku nenašel a dočista se z toho zbláznil. Lidé začali parku říkat Parukářka a čas od času osamělý noční chodec zahlédl mezi křovinami stín zoufalého Holohlava. Údajně v těch místech dodnes straší. Když někdo vstoupí Holohlavovi do cesty, přízrak ho začne tahat za vlasy. Prý zkouší, jestli to náhodou není jeho paruka. Pokud by ji totiž našel, Holohlav by byl vysvobozený a na Parukářce by zase nastal klid.

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test