český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Přede dveřmi pokoje odkládám svůj církevní plášť

Pobyt v nemocnici může být velmi náročný a stresující zážitek. Lidé jsou zde konfrontování se svou vlastní slabostí, konečností a dalšími existenciálními otázkami. Najít na ně odpověď a poskytnout duchovní podporu jim mohou pomoci nemocniční kaplani. Hovořili jsme s předsedkyní Asociace nemocničních kaplanů.

 

Se sympatickou evangelickou farářkou a nemocniční kaplankou Annou Šourkovou se setkávám v její kanceláři ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Na bílém nemocničním plášti má připevněný stříbrný kříž, znak nemocničních kaplanů. U této služby je téměř od jejího počátku.

 

 

Jaká byla vaše cesta k nemocničnímu kaplanství

Moje cesta k nemocničnímu kaplanství byla taková, že jsem nejprve vystudovala evangelickou teologii na Karlově univerzitě. Měla jsem tehdy už dvě děti, takže sice jsem studium dokončila, ale do církevní služby jsem nenastoupila a byla jsem dlouho doma. Teprve když jsme se přestěhovali do Prahy, kde můj manžel, evangelický farář, začal působit ve farnosti na Jižním Městě, tak jsem nastoupila do vikariátu. Rok před tím se na Evangelické teologické fakultě realizoval „nultý ročník“ kurzu pro budoucí nemocniční kaplany a řada kolegů ve vikariátu jím prošla. Takže to bylo poměrně časté téma debat mezi námi, ukázalo se, že duchovní služba v nemocnici je blízká řadě z nás. Jeden kolega dokonce tehdy už jako nemocniční kaplan pracoval. Vlastně ani pro mě to nebylo téma úplně neznámé.

 

Měla jste nějaký kontakt se zdravotnickým prostředím už dříve?

V Nejdku v Karlovarském kraji, což byl předchozí sbor mého muže, jsem začala chodit jako dobrovolnice do léčebny dlouhodobě nemocných. Tehdy byla i dobrovolnická služba teprve v začátcích – zdravotničtí pracovníci zjišťovali, co vlastně mohou chtít, a já sama jsem vlastně úplně nevěděla, jako kdo tam chodím – teologii jsem sice měla vystudovanou, byla jsem paní farářová, ale ne farářka, takže ta role byla trochu nejasná. Zpětně si uvědomuji, že mi bylo nepříjemné, že nemám jasně definovanou roli a postavení. Tam jsem to tehdy nevyřešila, ale ovlivnilo mě to do dalšího působení už v kaplanské službě.

 

Dá se říci, že jste k duchovnímu doprovázení nemocných tíhla odjakživa?

Ono to má svůj původ ještě v úplně dřevních dobách. Když mi bylo 18 let, tak můj dědeček těžce onemocněl a byl dlouho v nemocnici. To bylo v dobách hluboké totality, kdy byly návštěvy v nemocnicích striktně vymezené, mimo to se nedalo dělat vůbec nic, a i v rámci návštěv platila různá omezení. A přitom jsem měla touhu tam s dědečkem být, protože jsem cítila, že on by to potřeboval a že je to tam pro něj těžké a dlouhé. Tento osobní prožitek toho, jak těžké to v nemocnici může být, a také toho, že zdravotničtí pracovníci, kteří se o nemocného starají po medicínské stránce, nemohou všechny jeho potřeby naplnit, mě velmi ovlivnil a nesu si ho od té doby hluboce v sobě.

 

 

Od toho pocitu potřeby je stále ke službě kaplanky ještě dlouhá cesta…

Ano, přes dobrovolnickou službu a setkání s kolegy, kteří už měli nějaké základy teorie z kurzu, jsem se dostala na vikariát do Benešova. Tam je nemocnice, kam dochází místní duchovní, a aby se navzájem koordinovali, tak vzniklo cosi jako ekumenická pastorální konference. Říkali těmto svým setkáním tak krásně „flanďáci“ a můj mentor na vikariátu to celé inicioval. Celá myšlenka byla taková, že bychom se jako duchovní docházející do nemocnice měli potkávat a když už se potkáváme, tak bychom si také mohli vyměnit nějaké zkušenosti. V Benešově to tehdy bylo tak, že faráři chodili jenom na LDNku, ale vědělo se, že tam chodí, takže když bylo potřeba někde jinde v nemocnici, dali vědět a farář přišel. To byl vlastně předstupeň toho, co nemocniční kaplanství je a může být.

Čím dál víc jsem si říkala, že by se mi služba v nemocnici líbila. Po roce služby ve farnosti v Hořovicích, kde jsem zastupovala paní farářku na mateřské dovolené, jsem zahlédla inzerát, že v Ústavu hematologie a krevní transfuze hledají kaplana na poloviční úvazek. Tak jsem se tam ohlásila, klaplo to a od té doby – bylo to podzim 2010 – působím v nemocničním kaplanství už soustavně.

 

Co se za těch deset změnilo?

Za téměř deset let fungování v kaplanské službě jsem viděla, že se mnoho věcí změnilo, ale mnoho také ne. Právní zakotvení duchovní služby v nemocnicích je něco, na čem se stále ještě pracuje, ale už jsme se v tom někam dostali. Před 10 lety o tom nebylo samozřejmě ani vidu, ani slechu. Doteď ale platí, že kaplanská služba hodně stojí na vztazích, na tom, jak se kaplan uvede a jestli dokáže svou službu koordinovat se zdravotníky. Tam, kde je vedení nemocnice vstřícné, tam má kaplan velkou šanci práci rozvinout. Tuhle možnost jsem já měla. Až mě překvapilo, jak velkou důvěru jsem na začátku svého působení dostala, abych se služby chopila. Na jiných místech to ale může být různé. Myslím si, že je vždycky zásadní ta osobní zkušenost, kterou lidé – i z vedení nemocnice – s kaplanem udělají. Byla jsem svědkem toho, že i tam, kde to nejde a drhne, stačí jedna dobrá zkušenost, jedna dobrá intervence a přístup se změní. Určitě bych ráda povzbudila k trpělivosti, aby kaplani tam, kam se dostanou, trpělivě nabízeli svoje služby a aby v tom dokázali být vytrvalí i tehdy, když zpětná vazba a poptávka není taková, jakou by si přáli. Za deset let rozhodně přibylo nemálo nemocnic, kde nemocniční kaplani působí, a kde je jejich služba přijímána a oceňována.

 

Předsedáte Asociaci nemocničních kaplanů, co je to za organizaci a co dělá?

Asociace nemocničních kaplanů vznikla v roce 2011. Její zárodek byl v již v onom zmiňovaném kurzu nemocničního kaplana na Evangelické teologické fakultě (2007/08). Dvanáct absolventů tohoto kurzu mělo dojem, že by bylo přínosné dál pokračovat ve vzájemném setkávání. Byla to velice zajímavá a ekumenicky různorodá skupina – s několika řeholnicemi od boromejek a duchovními z dalších církví. I tahle barevnost byla obohacující. Zpočátku probíhala setkání jednou za dva měsíce právě u sester boromejek, které pečou výborné koláče. Na začátku nebyl žádný formální program, spíš to byla taková skupina vzájemného sdílení a intervize. Postupně vyvstala touha toto společenství nějak upevnit a přidávali se k němu i další lidé, kteří už jako kaplani působili. Takže tak vznikl koncept profesní organizace, která by se za zájmy kaplanů zasazovala. V roce 2012 uspořádala Asociace nemocničních kaplanů první kaplanskou konferenci, a dál pokračuje v organizování vzdělávacích a dalších akcí pro kaplany. V současnosti sdružuje ANK téměř 80 kaplanů z deseti církví.

 

 

Jak vnímáte ekumenický rozměr nemocniční služby?

To, že člověk dokáže přemýšlet na ekumenické rovině, je jenom první krok. Já ráda říkám, že svoje českobratrské evangelictví musím odložit přede dveřmi a k lůžku nemocného přijít především jako člověk. Ne že bych to nějak zapírala, ale snažím se být velmi civilní, nepoužívat církevní terminologii, a to právě proto, že pro spoustu lidí je to úplně cizí, dokonce do takové míry, jako si my, „církevníci“ vůbec nedokážeme představit. A v té situaci to jsou nakonec taky věci, které toho člověka vlastně nezajímají, jeho zajímá, s čím mu můžeme pomoci, co mu můžeme nabídnout. A protože člověk takhle ten svůj církevní kabát musí svléknout, tak by bylo směšné, kdyby se nedokázal dohodnout s druhým, který ten svůj – třeba jiný – kabát také svléká. Připadá mi, že to je úplně základní věc, bez které bychom se v nemocnici nepohnuli ani o píď.

 

Jak důležité je ale pro kaplana samotného být zakořeněný ve své tradici?

Hodně! Možná víc než kde jinde. Já bych třeba bez podpory svého vlastního sboru, bez toho, že lidé o mojí práci ví, modlí se za ní a ptají se mě na ni, tu práci asi vůbec nemohla dělat. To je pro mě veliká síla, kterou vnímám a cítím. Možná to může znít paradoxně, ale právě tím víc, čím v práci ten svůj církevní kabát svlékám, tím více ho sama pro sebe i potřebuji.

Pokud můžu mluvit za sebe, tak já nejsem na církvi závislá finančně – platí mě nemocnice – ale je pro mě velice důležité, že mne církev do duchovní služby v nemocnici vyslala, že o mně ví a moji práci sleduje. Každý rok posílám zprávu o činnosti svému sboru, seniorátu i synodní radě. Jsem zvána na církevní akce, jako je synod nebo konvent. To je mimořádně důležité. Já dávám raport o tom, co dělám, a oni o mně vědí a počítají se mnou.

 

Pokud by třeba někdo z čtenářů přišel do nemocnice a měl zájem o službu kaplana, na koho se má obrátit?

Liší se to trochu nemocnici od nemocnice, ale obecně by měli být schopni na každém oddělení pacientovi dát informaci, jak je u nich organizovaná duchovní služba. V pražských nemocnicích je třeba pokrytost téměř úplná, kde není kaplan, tam alespoň mají číslo na nějakého duchovního, který má péči na starosti. V regionech je to nemocnici od nemocnice různé. Ale pokud v nemocnici kaplan působí, tak to personál obvykle velmi dobře ví. Takže se stačí zeptat.

 

Mgr. Anna Šourková vystudovala Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po dlouhé životní praxi ve velké farářské rodině a po dvou letech práce na sboru začala pracovat jako nemocniční kaplanka v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze 2 a dnes působí ve Všeobecné fakultní nemocnici a v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Má za sebou supervizní výcvik pro faráře Českobratrské církve evangelické, kurz krizové intervence, kurz Nemocniční kaplan a psychoterapeutický výcvik pro pomáhající profese. Je předsedkyní Asociace nemocničních kaplanů a členkou Rady pro duchovní péči v nemocnicích při Ministerstvu zdravotnictví ČR.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Miroslav Martinovský

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test