český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Maroko – země vysokých hor a Sahary (2/3)

Nejsem vyznavačem poznávacích cest s cestovními kancelářemi. Ráda se někde zastavím, odněkud rychle prchnu, prostě potřebuji svobodu rozhodování. Když moje kamarádka viděla plán cesty – Velký okruh Marockým královstvím, zděsila se se slovy, že byla v Maroku třikrát, aby viděla to, co my uvidíme za tři týdny, a to i s cestou tam a zpět.

 

Během pobytu jsem na ni vzpomínala. Cestovka měla dobře vychytané jednotlivé destinace, průvodkyně Petra byla znalá poměrů a vhodně dávkovala čas na památky i přírodní krásy. Také jsem obdivovala její trpělivost s některými cestovateli. Kdybych jela po vlastní ose, neviděla bych ani polovinu.

 

 

Cesta z Fesu

Fes v nás všech zanechal hluboký dojem, ať už to byla impozantní mešita Karaouiyne, medresa Bou Inania, mauzoleum Idrisse II. nebo návštěva koželužny. Naše další cesta směřovala do královského města Meknesu. Zastavili jsme se v poutním městě Moulay Idriss, kde se nachází hrobka potomka proroka Mohameda Idrisse. Archeologický areál Volubilis představuje nejzachovalejší marockou antickou památku.

Město založili obchodníci z Kartága ve 3. století př. n. l. Největší rozmach zažil Volubilis v době, kdy byl součástí Římské říše. Tehdy zde žilo až 20 tisíc obyvatel. Areál je rozlehlý a může se jím volně procházet. Někdy se člověk ostýchá stoupat na odkryté mozaiky, ale je to vyžadováno, aby slyšeli výklad místního průvodce. Nejvýraznější stavbou je mramorový Vítězný oblouk. V šedesátých letech minulého století byl naposledy opravován, v podstatě se jen konzervují jeho rozvaliny. Město dodnes není zcela odkryté, za to už je delší dobu na Seznamu světového historického dědictví UNESCO.

Místní fotograf nás urovnal do čtyř řad a jal se nám udělat památeční fotku. Samozřejmě pár „Čecháčků“ uvidělo možnost ušetřit a ověsilo fotografa svými aparáty, aby fotil ještě na ně. Říká se, že Arabové jsou dobří obchodníci, ale my jsme zase „vykukové“.

 

Měnovou jednotkou v Maroku je marocký dirham – MAD, který se dělí na 100 centimů. Za 240 Kč dostaneme 100 MAD. Doporučuje se měnit valuty v menších částkách. Pokud chceme proměnit nadbytečné dirhamy zpět na valuty, musíme se prokázat dokladem o předešlé směně. Doklad nesmí být starší než jeden měsíc. Kurs je v celém Maroku jednotný. Peníze lze měnit v bankách, směnárnách a v recepcích hotelů. Bankomaty jsou umístěné před velkými bankami, ale nemusí být vždy funkční. Někdy mohou spolknout kartu. Vstupy do památek se průběžně zdražují, přesto je cena stále dostupná.

 

Královské město Meknes

Meknes má asi půl milionu obyvatel. Kdysi byl hlavním městem sultanátu, proto má řadu památek, které stojí za návštěvu. Mezi nejvýznamnější patří městská brána Bab Mansour, Dar el Kebira – největší palácový komplex Mulaje Ismaila, Dar el Makhzen – největší Ismailův palác, který dnes slouží jako další královská rezidence nebo Mauzoleum Moulaye Ismaila – jediná funkční svatyně v Maroku, kterou jsme mohli navštívit i my nemuslimové.

Mě snad nejvíce zaujala vysokoškolská kolej Medresa Bou Inania. Studentské pokoje byly neuvěřitelně malé a neútulné. Jen postel a stolek. Dalo se v nich opravdu jen spát nebo se učit. Také vstup do nich byl nezvykle nízký. Dokonce i ženy nižších postav musely klopit hlavu. Žádné studenty jsme neviděly.

 

 

Naproti Medrese je Velká mešita, která je pro nemuslimy uzavřena. Za zmínku ještě stojí náměstí El Hadim. Jde o velké a přitom klidné náměstí. Meknes mi ze všech měst, které jsme viděli, připadal nejvíc nábožensky založený. Projevilo se to v množství církevních staveb a na ulici byly ženy častěji zahalené. Burky jsem ale neviděla. Město nám nabídlo kromě mešit a velkolepých paláců také zahrady a tržiště.

 

Začínáme se ztrácet

Pomalu nám architektura začala splývat. S kamarádkou jsme vzpomínaly, kde jakou barvu měly mešity. Ještěže se můžeme orientovat pomocí fotek v mobilu. Říká se, že Meknes je ze všech čtyř královských měst nejkrásnější. Leží v podhůří Středního Atlasu. V okolí jsou úrodné nížiny, kde se pěstuje obilí, citrusy, olivy atd. Největší rozmach zažilo město v období vlády Mulaje Ismaila z dynastie Alavitů. Za jeho vlády bylo postaveno mnoho bran, paláců, mostů, budov, často i celá města. Historickým stavbám vévodí zelená mozaika a zeleně glazované jsou i některé střechy.

Na počátku 20. století, za protektorátu Francie, se město stalo sídlem francouzského vojenského velitelství a vystavělo další část města – ville nouvelle. Zde se nacházejí dražší hotely a restaurace, také banky a úřady. V té době se také původně berberský název Miknas změnil na francouzské Meknes.

 

 

Jízda Středním Atlasem

S pokorou se dívám na krásnou architekturu, ale byl nejvyšší čas opustit města a zajet do přírody. Asi jsme to potřebovali všichni. Střední Atlas má krásné panorama. Slunce ho nádherně nasvěcovalo, proto každá hora měla jinou barvu.

Udělali jsme si krátkou zastávku v cedrovém a korkovém lese. Od místních, kteří už na nás čekali, jsme si koupili sáček dobrot pro malé opičky. Také jsem si připomněla rčení – Je drzá jako opice. Rozplývali jsme se nad opičkami jako nad malými dětmi. Prodejci přijeli na ošperkovaných oslech, což se také hned tak nevidí. Zdobností mi trochu připomínali peruánský vkus.

Cestou jsme se ještě zastavili v údolí Ziz. Život zde není jednoduchý. Údolí má podobu kaňonu a v něm je několik oáz. My jsme navštívili jednu, kde se pěstovaly datlové palmy. V jejich stínu na kobercích seděly mladé maminky se svými dětmi. Mrzelo mě, že jsem si je nemohla dovolit fotit. Jednak nás o to žádala průvodkyně, abychom respektovaly jejich potřeby, a navíc je v nás nějaká podvědomá autocenzura. V oázách se pěstovala i zelenina a koření. Byl horký den. Došli jsme na konec oázy, kde bylo vyschlé koryto řeky a za ním novodobý palác. Obtížné podmínky pro život a přesto se někomu daří.

 

Drahé kameny a zkameněliny

U nás si občas můžeme koupit různé leštěné zkameněliny jako dekoraci anebo jemné šperky, nejčastěji náušnice. Ale zastavit se v dílně, kde se leští ohromné desky se zkamenělinami, to je zážitek. Většinou se používají na stoly a stolky nebo jako dekorace. Práce je náročná a prašná. V dílně byl jeden těžký stroj, ale jinak se opracovával materiál ručně. Několik dirhamů za odborný výklad není na škodu. Cestou jsme viděli i různé menší dílny, kde se opracovávají polodrahokamy, drahokamy nebo prostě zajímavé kameny. Běžný turista rozpozná ametyst, křišťál, opál… Dělají se z nich misky, popelníky, koule, vajíčka, tácky, sošky atd.

 

 

Na okraji Sahary jsme měli pocit, že mramor a různé fosilie jsou snad všude. O to smutnější bylo, že lidé, kteří je odhalují, se živí těžkou, málo placenou prací. Jsou velmi skromně oblečeni a bydlí divoce. Myslím tím pod plachtou na udusané hlíně. Dospělí se tváří hrdě a dětem svítí oči očekáváním, co jim turisté dají. Někteří spolucestující mě nemile překvapili. Měli potřebu se vyfotit s nomády právě v okamžiku, kdy předávali dárky. Jako bychom neuměli dělat radost bez zisku a okázalosti.

Mramor s fosiliemi byl nenápadný. Teprve když jej polili vodou, byl náhle tmavě hnědý nebo černý a na něm vykvetly světlé fosilie pravěkých živočichů. Možná je pod celou Saharou geologický poklad, protože tu kdysi bylo moře.

 

Oranžová Sahara

Myslela jsem si, že mě Sahara nemůže ničím překvapit. Jemně žluté duny jsem viděla na Kapverdských ostrovech, Saharu znám z dokumentů a filmů, ale byla jiná. Písek měl úplně jinou barvu, něco mezi oranžovou a skořicovou. A duny byly opět nádherně nasvícené. Než jsme se dostali na jejich dosah, projeli jsme městečkem Erfoud. Většina budov byla postavena z červené hlíny. Možná to nějak souvisí právě s barvou písku. V Erfudu jsme se moc nezdrželi. Toto malé městečko, má asi 10 tisíc obyvatel. Jsou zde dvě mešity, ale hlavně je to výchozí místo pro návštěvu Sahary. Opustili jsme autobus a přeskupili se do několika džípů, které nás zavezly téměř k úpatí té největší duny Erg Chebi.

Duna měří na výšku sto metrů a na délku deset kilometrů. Všichni jsme měli možnost koupit si ráno v hotelu berberskou pokrývku hlavy za pět eur. Prodejce nám ji hned i odborně zavázal, takže jsme celý den chodili jako Berbeři. Velbloudi nás už vyhlíželi. Byli jsme poučeni, jak se držet a nespadnout. Náš výlet byl naplánovaný na dvě hodiny. Každé zvíře vedl jeden průvodce. Pomalu jsme stoupali a během jízdy se dalo pohodlně fotit. Na jednom úseku jsme slezli z velbloudů. Průvodci položili deky na písek a řekli nám, že teď budeme pozorovat západ Slunce. Francouzští impresionisté by byli blažení. Západ Slunce předčil naše očekávání. Nikdy na tu nádheru rozlitou na písku nezapomenu.

 

Povídání s Berbery

Průvodci nám nabídli stylové dózičky na písek a jiné suvenýry. Dozvěděli jsme se, že většina Berberů žijících na venkově má pět školních tříd. Největší starostí rodin je uživit se, proto vzdělání pro ně není důležité. Důležitější je práce pro rodinu. Někdo má velbloudy a pracuje v turistice, jiní členové se věnují zemědělství nebo obchodu. Zeptala jsem se, jak je možné, že řada Maročanů mluví třemi jazyky. Prý stačí vidět nějaký film anebo slyšet turisty. Zřejmě nedostatek úrodné půdy je vyvažován jazykovým nadáním. Ani ne polovina Maročanů mluví arabsky. Většina obyvatel ovládá jeden ze tří berberských dialektů. Francouzsky mluví většina obyvatel, zřejmě koloniální dědictví, a někteří ještě španělsky nebo anglicky.

Když mluvili o svém životě a rodinách, cítili jsme jejich hrdost. Velice si váží toho, že mají rodinu. Jsou hrdí sami na sebe, protože rodinu uživí. A když je potřeba prodat suvenýry, neváhají říct, že to nechtějí pro sebe, ale pro své děti. Na ženy to platí všude na světě.

 

Autorka: Nadia Kandová, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test