český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Lepší je žít přítomným okamžikem

Není pochyb, že se zpěvačce Věře Martinové, která patří k absolutní špičce ve svém oboru, podařilo během více než třicetileté kariéry pomyslně vystoupat „až vrcholky hor“. Když v jednom ze svých nejoblíbenějších songů mimo jiné zpívá: „Tak našla jsem sílu a odvahu vzhůru jít,“ jako by mluvila sama o sobě. Právě o cestě vzhůru, ale také pádu na dno i plánech do budoucna je tento rozhovor.   

 

Připomeňte na úvod důležité okamžiky vaší kariéry.

Myslím, že jich bylo poměrně dost. Nejdřív mezníky typu vystoupení na školní besídce, později třeba v „kulturáku“ v Dobrušce nebo trampská placka na potlachu. To byly v té chvíli zásadní situace.

 

A pak?

Nejzásadnější rozhodnutí přišlo, když jsem se dostala na konzervatoř. Věděla jsem už, že mám život nasměrovaný a že se chci živit muzikou. Potom samozřejmě následovaly okamžiky jako festival Mladá píseň Jihlava, nabídka od Gustava Broma a následně od Schovanek. Později i rozhodnutí osamostatnit se.

 

 

Kdo z branže vás nejvíc ovlivnil během cesty na výsluní?

Každý měl nezastupitelnou úlohu, ale určitě vzpomínám na Gustava Broma, velkou autoritu. Spoustu mě toho naučil. Pro mě, člověka nepolíbeného showbyznysem, bylo zlomem jako hrom dostat se do takto věhlasného orchestru. Klíčovou se stala nabídka od Schovanek, protože znamenala moji vstupenkou do Prahy, kterou každý považuje za Mekku. Tam jsem zjistila, že nejsem tzv. stádový typ. Cítila jsem, že v sobě mám touhu vyniknout a sama si rozhodovat o tom, co chci dělat.     

 

Kdy vzniklo umělecké jméno Martinová?

Točil se pořad Sejdeme se na výsluní, který představoval nové tváře a v němž se poprvé objevila písnička Malý dům nad skálou. U natáčení byl Karel Vágner a říkal, že se jménem Šolínová budu mít problém. Navrhoval vzít si umělecký pseudonym. Po zkušenostech z Moravy jsem ani neprotestovala, i když jsem měla strach, co řeknou rodiče. Věc spěchala kvůli titulkům k pořadu, a tak jsme vzali kalendář a šli podle křestních jmen. Líbilo se nám Martin-Martinová, které se tak nějak hodilo i žánrově.

 

Písnička Malý dům nad skálou se v roce 1986 stala ze dne na den hitem. Tušila jste, že by mohla prorazit?   

To se nedá. Dokonce se přiznám, že jsem z téhle písničky nebyla nijak nadšená, zdála se mi moc komerční. Chtěla jsem jít mnohem modernějším způsobem dopředu, ale vzhledem k autoritám, které jsem kolem sebe měla, jsem si to tehdy nedovolila říct.

 

K jakým písním se ráda vracíte?

Z původních písniček mě nikdy neomrzí Až na vrcholky hor. Je to zároveň báseň, má krásnou melodii. Pak třeba Toulavý džíny, která se víc blíží americkému modernímu country.

 

K mnoha jste složila i hudbu. Přišlo to samovolně?

Když po letech vyšlo album Zvláštní způsoby, bylo, co se muziky týče, převážně složené z mých autorských věcí. Objevila se na něm spousta písniček, které jsem napsala už na konzervatoři.

 

Vaším neodmyslitelným společníkem na pódiu je kytara. Vystřídala jste jich hodně během kariéry? 

To bych už těžko spočítala. Teď jich mám doma asi šest, pár mě jich samozřejmě opustilo cestou. Úplně první kytaru s černoušky a palmami mi půjčili kamarádi mých rodičů. Měla vysoko struny a hraní představovalo strašnou dřinu. Osmiletýma ručičkama jsem je ale umačkala a nenechala se odradit. Láska k nástroji byla natolik silná, že překonala i krvavé prsty. Tu jsem vrátila, ale mám schovanou koncertní kytaru z konzervatoře. 

 

Pro fanoušky jste první dámou české country. Vy sama nemáte ráda škatulkování. Kterými žánry tedy prolínáte?

Každého člověka poznamená to, co poslouchá a co se mu líbí. U nás se k tomu přidává slovanskost, což máme samozřejmě zakódováno v genech. Slovanské cítění je úplně jiné než třeba americké a člověk se ho těžko zbaví. Vždycky jsem měla ráda blues nebo šanson, ale i rockovou muziku, na kterou bohužel nemám hlas. Ve výsledku je důležité, aby bylo poznat, že jsem za písničkou právě já. Nejde vyloženě o žánr, ale musím zpívat to, co mi lidé uvěří a čemu také věřím sama.

 

Výběrové album k třem desítkám let na hudební scéně jste nazvala Jako dřív. Ráda se ohlížíte do minulosti?

Naopak. Už několik let se učím příliš se nezaobírat minulostí. Snažím se vzít si pouze to hezké a neříkat si: Kdybych bývala byla... Lepší je žít přítomným okamžikem, i když ohlédnutí může být také příjemné. Název Jako dřív vystihuje ohlédnutí za dosavadní kariérou, navíc se tak jmenuje krásná písnička od kytaristy Petra Bindera s textem Pavlíny Jíšové. 

 

 

Před několika lety jste začala zpívat s novou kapelou složenou z mladých muzikantů, z nichž přímo čiší energie. Vybírala jste dlouho?

S výběrem mi pomáhal producent Petr Tolar, který působí jako scout a má přehled. Zpočátku jsem se trochu bála, jak to půjde, protože všichni byli tzv. na startu a v té době studovali konzervatoř. Chvíli trvalo, než jsme se sehráli, ale dnes jsem už ráda. Najednou jsou z nich skvělí a sebevědomí lidé s chutí do práce. Jsem na ně hrozně pyšná a je mi s nimi dobře, protože vedle nich pomaleji stárnu. Od určitého věku už v sobě nemá člověk potřebnou dravost, touhu něco někomu stále dokazovat, hledat nové věci. Oni mě táhnou vpřed.   

 

Přijde s novou kapelou nová deska?

Je už vlastně načatá několik let, ale chyběl důvod. Teď mám nůž na krku, protože k jubileu, které budu mít příští rok, ji musím dodělat. Udělat novou dlouhohrající desku, což znamená pětačtyřicet minut muziky, musí mít důvod a mě nebaví dělat věci tzv. do šuplíku. Stačily dvě nové písničky na výběrové album. Prosadit nové písničky třeba do rádií, je dnes těžké. Navíc lidé na koncertech chtějí staré písničky, jen skalní fandové ocení nové věci...Teď už mě to ale nemine a začínám se docela těšit.  

 

Vedle písniček sklízí uznání i vaše obrazy. Stále s chutí berete do ruky štětec?

Teď jsem už neměla potřebu, doma mám vyzdobeno a pro známé jsem už taky vše namalovala. Výtvarně jsem se ale realizovala s panenkami pro UNICEF, takže jsem se věnovala výrobě loutek, s čímž se stráví hodně času. Jsem totiž typ, který si musí všechno udělat sám. Začínám u holých špalíčků a loutku kompletně vytvořím, nepoužívám dokupované komponenty. To mi dává pocit vyžití, navíc výsledek pomůže spoustě dětí. Loutka se vydražila za čtyřicet pět tisíc a to je už suma, která má smysl.

 

Jak jste se k projektu dostala?

Na začátku byla akce Fronta na záchod na oslavu Světového dne vody. Zazpívala jsem na Staroměstském náměstí a pak se skamarádila s ředitelkou Pavlou Gombou, která mě oslovila, zda bych se nechtěla stát členkou UNICEFu a udělat pro ně panenku. Účastním se už druhý rok a doufám, že dokud to půjde, budu pokračovat.  

 

Lidé narození druhý den v měsíci jako vy bývají prý umělecky nadaní, nejčastěji se u nich objevuje hudební talent. Věříte na řeč čísel a podobná znamení?

Nejsem fatalista, abych se něčemu takto oddala, ale věřím na výměnu energií, věřím i na to, že blízkost planet může dát určitý impuls a ovlivnit základní povahové rysy nebo talent člověka. Je pravda, že hodně kumštýřů se narodilo ve znamení Vodnáře, říká se, že je to znamení umělecké.

 

Poté, co jste zdolala rakovinu, se říká, že jste chodící prevencí. Slyší ženy na vaše výzvy?

Určitě a byl to také jediný důvod, proč jsem nemoc zveřejnila. Nerada se tímto způsobem zviditelňuji. Nikdo nic nevěděl, dokud jsem nemoc nezvládla. Pak jsem to ale brala jako svoji povinnost. Jestliže můžu někomu pomoci dobrým příkladem a dá se říct, mu tím zachránit život, tak je to povinnost. Všechno dobře dopadlo a já jsem si uvědomovala důležitost včasné léčby. Proto jsem se snažila svoji zkušenost předat dál. Dělat, že nemoc nevidím, je totéž, jako přecházet rušnou silnici a ignorovat jedoucí auta. Měla jsem několik ohlasů od žen, které díky mně šly na prevenci, a včasný zásah jim pak zachránil život. Takže to má velký smysl.   

 

Změnily vás těžké okamžiky v životě, kterých nebylo málo?

Naučila jsem se brát to jako něco, co k životu patří a co mě upozornilo, že něco nedělám dobře. Po zdolání nemoci jsem brzy pookřála a hned najela na způsob stresového života, tzn. že nic nesmím odmítnout, musím makat... Vykoledovala jsem si zápal plic a selhání organismu, kdy mi vypověděl imunitní systém. To mě zastavilo na čtyři až pět měsíců. Rakovina je hnusná, ale toto vás ochromí a nemůžete vůbec nic. Srazí vás to na dno. Tehdy jsem si řekla: Tak už to dál nepůjde. Naučila jsem se říkat ne a také mít ráda sama sebe, poslouchat se, reagovat na únavu, odpočívat... A od té doby jsem nebyla nemocná.          

 

 

Ráda cestujete. Které země jste si oblíbila a proč?

Mám ráda země s úplně jiným stylem života, místa, kde je klid a kde můžu načerpat přírodní energii i filozofii, že život se má opravdu žít. Miluju Korfu, kam jezdím pravidelně. Krásné městečko Liapades ve svahu nad mořem s malinkatým náměstíčkem, nad nímž se rozpíná starý platan, pod ním sedí domorodci a povídají si o životě. Krásná atmosféra klidu, kterou se člověk nechá prostoupit. Už od dětství miluju přehradu Rozkoš, krásné jsou Orlické hory, protože jsou vlídné. Mám ráda krajinu kolem Berounky, kde bydlím.    

 

Autorka: Dana Ehlová, archiv Věry Martinové

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test