český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

S Vlastou Burianem za zády

S Pavlem Holíkem jsme se potkali letos v únoru v šatně pražského divadla Karla Hackera, kam byl pozván jako jeden z hostů pravidelného zábavného pořadu „HOVORY W“. Vstříc přišel usměvavý, skromný, a možná by se dalo říci nenápadný muž, kdyby nebyl nápadný tím, že byl stylově a elegantně oblečen, v kapse saka měl barevně sladěný kapesníček a v klopě odznak Řádu Křižovníků s červeným srdcem. Z vystupování a komunikace vyzařoval šarm a tak trochu prvorepubliková noblesa. K ní má ostatně velmi blízko, už proto, že je zakladatelem a dlouholetým předsedou Společnosti Vlasty Buriana.

 

 

Kde se vlastně vzala myšlenka založit zrovna tuhle společnost? Čím vás Burianova osobnost tolik okouzlila?

V roce 1997 jsme s mým bratrem Petrem Holíkem a s Pavlem Mangem, který se proslavil jako představitel Vaška v seriálu Cirkus Humberto, seděli ve společnosti s tehdejším dramaturgem TV Nova Janem Kraslem a zvažovali myšlenku zřízení nadace, která by připomínala staré herecké bardy a komiky jako například Františka Filipovského, Sašu Rašilova, Jana Pivce a další. Mezi jmenovanými byl také zmíněn náš komik století Vlasta Burian. Jeho filmy jsem mohl zhlédnout až v jinošském věku, ale okamžitě jsem se do jeho herectví zamiloval. Mimo jiné i proto, že stejně jako já měl vřelý vztah ke sportu. No, a to už byl krůček k ustavení jeho společnosti, která funguje přes dvacet let.

 

Vlasta Burian se aktivně věnoval řadě sportů. Prý nechybělo mnoho, a jako skvělého herce a komika bychom ho nikdy nepoznali.

Burian byl nadaný sportovec, dokonce se svého času rozhodoval, zda se bude živit profesionálním sportem nebo herectvím. Jezdil na kole, výborně hrál tenis, plaval. Ale výjimečný vztah měl k fotbalu, byl zapřisáhlý Sparťan a dokonce kvůli zápasu prošvihl několik představení u Karla Hašlera. Když začal za Spartu chytat, byl považován za velmi kvalitního brankáře a lidi ho zpočátku taky brali pouze jako sportovce. Teprve později vystupoval v kabaretu, kde začal třeba s napodobováním ptáků. Postupně stále víc projevoval svůj talent, takže nakonec i jeho tatínek, který byl zpočátku proti tomu, aby se jeho syn živil jako „komediant“, rezignoval. Pochopil, že synek má opravdu nadání od Boha a lidi ho mají rádi.

 

Máte vztah ke sportu, k české kinematografii, ale měli bychom taky prozradit něco o vaší skutečné profesi…

Mou profesí je gastronomie. Tomuhle oboru se věnuji od svých patnácti let, takže vzhledem k tomu, že mi táhne na sedmdesát, nasbíral jsem opravdu dost zkušeností. Vždycky jsem chtěl svou profesi odvádět dokonale, takže preferuji skutečně špičkovou gastronomii, k níž patří kvalita, vysoká úroveň služeb a profesionalita. Vyučil jsem se proto v oborech kuchař a číšník, později jsem si udělal i barmanské zkoušky. Vařil jsem na zaoceánských parnících, u nás jsem otevřel pět restaurací, kde vždycky platila zásada, že ke gurmánskému zážitku patří nejen kvalitní pokrm, ale i kulturní prostředí, a hlavně vybrané chování personálu. Upřímně, to mi dnes trošku chybí.

 

 

S gastronomií jste začínal v padesátých letech, která ale kvalitě a noblese už moc nepřála. Jak se vám podařilo si právě tyto hodnoty udržet a zachovat i v pozdější vlastní praxi?

Měl jsem štěstí, že jsem se mohl učit od skutečných mistrů, kteří ještě pamatovali staré předválečné časy a v oboru ještě nějaký čas po válce pracovali. Tihle profesionálové získávali své zkušenosti ve vyhlášených podnicích třeba v Anglii, ve Francii. V době mého učení to už byli staří pánové, ale měli opravdu co předávat, za všechny třeba v kdysi legendární a dnes už neexistující restauraci Moskva. Za své umění vděčím právě jim.

 

Stejně jako vás s Vlastou Burianem spojuje vřelý vztah ke sportu, máte společnou i další lásku – vztah k dobrému jídlu a kvalitní kuchyni…

No samozřejmě, Burian byl opravdu gurmán! Ne náhodou si v době, kdy si to už mohl dovolit, najal vlastního kuchaře, a to velmi slavného! Jaromír Trejbal byl v oboru pojmem, vařil ve významných světových restauracích, mimo jiné v La Coupole či v Ritzu, a jeho jídla ochutnali třeba Pablo Piccaso, Greta Garbo či Aristotle Onasis. No a pro Buriana vymýšlel spoustu specialit, mezi nimi snad jeho nejoblíbenější kuře s jablky a milánskými nudlemi. Když jsem si ty recepty pročítal, napadlo mě, že bych z nich mohl sestavit kuchařku a vydat ji. Což se také stalo – jmenuje se „Vlasta Burian hodující“ a vyšla již ve druhé reedici.

 

 

Co všechno se podařilo během let trvání vámi založené Společnosti Vlasty Buriana? Jste na něco z toho opravdu pyšný?

Jsem nesmírně šťastný, že se po dlouhé době nakonec podařilo umístit pamětní desku na Burianovu bývalou vilu na pražské Haspaulce. V Liberci, v jeho rodném městě, se nám podařilo umístit na radnici Burianovu bustu a otevřít Centrum Vlasty Buriana s archivem Společnosti. Pak přišla na řadu Pasáž Vlasty Buriana a busta v jeho někdejším divadle. A samozřejmě významným počinem bylo převezení jeho ostatků na Vyšehradský Slavín. No, jestli dobře počítám, tak po jednadvaceti letech existence Společnosti máme za sebou už více než sto akcí na počest velkého komika.

 

Vaše společnost má za sebou i řadu aktivit, které jsou spojeny s odkazem Vlasty Buriana jako sportovce...

Na závodišti v Chuchli se nám podařilo uskutečnit tři ročníky dostihů Velké Ceny Vlasty Buriana a každoročně pořádáme defilé automobilů-veteránů společně s muzeem v Liberci. Také vyhlašujeme cenu Brankáře sympaťáka a Cenu humoru Vlasty Buriana, kterou už obdržela řada význačných hereckých osobností.

 

Vaše jméno je spojeno s myšlenkou založení „Klubu gentlemanů Vlasty Buriana“. Myslíte, že by se gentlemani měli sdružovat ve vlastním klubu?

Myslím, že „gentlemantství“ je něco, co nám dnes citelně chybí. Společenské chování a určitá noblesa je něco, co v nás bylo léta vykořeňováno jako jakýsi přežitek a výraz snobství. Ale ono to nemá se snobstvím nic společného. Gentlemanství je projev elementární lidské slušnosti. A tu bychom se měli snažit pěstovat a udržovat za všech okolností. Doufám a věřím, že gentlemani nevyhynou, ba naopak, že jich bude čím dál tím víc.

 

Práce pro Společnost vás plně zaměstnává, stále se věnujete gastronomii, máte vůbec ještě čas na nějaké koníčky?

Ano, opravdu bych potřeboval někdy navštívit prodejnu, kde prodávají čas, ale jejího otevření se asi nedočkám. Když už nějaký čas vyšetřím, věnuji se studiu historie, kterou mám hrozně rád, a s tím je spojena moje další velká láska – knihy. Už nevím, kam s nimi, dávám je i pod postel. Relaxací je pro mě třeba plavání, které si i dnes občas dopřeju.

Každopádně se v životě řídím dvěma výroky, které si dovolím zde ocitovat. Jeden patří mému otci, který mi kdysi řekl: „Milý synu, zestárnout musíš, ale nesmíš zdědkovatět!“ A pod tím druhým je podepsán Jan Werich, který prohlásil, že „Stáří je hrozné, ale je to jediná možnost, jak zůstat naživu“. Přeji všem vašim čtenářům, ať se potkávají více s humorem než s vulgarismy a lidskou hloupostí.

 

Autor: Pavel Meszaros, Foto: archiv Pavla Meszarose

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test