český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

A taky jsem vařila u Werichů…

Kniha s tímto názvem vyšla zcela nedávno. Její hlavní postavou je nenápadná postarší paní, která dokonalou češtinou líčí své zážitky, bez ohledu na to, že se přihodily před desítkami let. Do kolonky „datum narození“ si píše rok 1935. Přesto u ní nemůže být ani řeči o problémech s pamětí. Paní Eva Tůmová je poslední žijící pamětnicí, rodinnou přítelkyní a hospodyní, která prožila posledních pět let společně s rodinou Jana Wericha ve vile na Kampě. A rozhodla se o své zážitky podělit.

 

 

Když pročítám knihu vašich vzpomínek, připadá mi až neuvěřitelné, co všechno se může vejít do jednoho života. Kdy jste se rozhodla své zážitky zaznamenat a předat je tím široké veřejnosti?

To rozhodnutí přišlo skoro symbolicky, v době, kdy se po rekonstrukci slavnostně otvírala Werichova vila na Kampě. Tehdy jsem byla oslovena, abych přinesla svědectví, jak to ve vile vypadalo v době, kdy jsem tam žila společně s Werichovými. Samozřejmě jsem taky musela prozradit, co se tehdy u Werichů vařilo. Já jsem sice ve vile nepůsobila pouze jako kuchařka, i když se to někdy takto prezentuje, ale ke kuchyni jsem měla velmi blízko. A když Jan Werich zjistil, že mě vaření baví, musela jsem nějakou tu dobrotu občas připravit. Na Kampě ale byla řada lepších kuchařek, třeba Frances Ježková, která se vrátila z Ameriky, kde skutečně jako excelentní kuchařka pracovala. No a krátký čas poté jsem se seznámila s nakladatelem Pavlem Mészárosem, který mi při našem prvním setkání řekl, že tyhle moje vzpomínky je třeba sepsat a vydat, aby tady zůstaly pro další generace. Ujal se i úlohy spoluautora, takže nakonec jsme knihu úspěšně dokončili a letos v lednu slavnostně pokřtili – samozřejmě ve Werichově vile.

 

 

Jak a kdy jste se vlastně s Werichovými seznámila?

To je hodně dávno, bylo mi jedenáct a já se na skautském táboře seznámila s Janou Werichovou, s níž jsem sdílela jeden stan. Skamarádily jsme se a vzájemně si jazykově vypomáhaly. Ona mě učila angličtinu, a protože díky svému pobytu v Americe trochu plavala v češtině, tak já jsem jí zase pomáhala s mateřštinou. Po táboře jsme se často navštěvovaly, chodila jsem na Kampu, kde jsme si hrály na dvoře vily, a s námi i spousta dalších kamarádů. Řádili tam s námi třeba bratři Martin a Petr Štěpánkovi, co bydleli nedaleko. To vše k nelibosti básníka Vladimíra Holana, který bydlel v přízemí vily a naše dětské hry z duše nesnášel. Vždycky se zavřel v bytě a zatáhl všechny těžké závěsy. Nakonec se odstěhoval. Nevím, možná jsme k tomu přispěli i my a naše dovádění.

 

Jak se stalo, že jste s Werichovými sdílela společnou střechu nad hlavou?

Když jsme já i Jana dospěly do studentských let, na čas jsme se odloučily. Jana absolvovala konzervatoř, skončila v divadle takzvaně „na oblasti“ a občas mi poslala pozvánku na premiéru. Zlomové bylo naše setkání v roce 1975, kdy jsem se cestou z nějakého pohřbu ocitla na Kampě a Jana tam zrovna venčila rodinného mazlíčka, jezevčíka Cvočka. Já na tom nebyla psychicky nejlíp, měla jsem po rozvodu a děti mi emigrovaly do Kanady. Jana byla taky rozvedená a doma měla tehdy prvňačku Fanču. Tak jsme se zase po letech sešly ve vile a já Janě nabídla, že jí pomůžu s Fančou, protože ona byla velmi vytížená, a já měla šanci, že se zase budu mít o koho starat a budu tak líp snášet to tehdejší osamění. Začala jsem Fanču vodit na kroužky, pomáhat jí s učením a jezdit s ní do přírody, třeba na mou chatu v Krkonoších, nebo do Werichovy roubenky na Sázavě. Bydlela jsem tehdy sama v domě na Bílé Hoře a vždycky večer jsem do něj z Kampy vracela. Až mi po čase Jan Werich nabídl, abych se nastěhovala do podkrovního pokojíku ve vile a zůstala tam s nimi. Tak jsem prožila nezapomenutelných pět let.

 

 

První kapitola knihy je věnována vašemu dětství a mládí, které je spojeno s pohnutými osudy vašeho otce, zasloužilého legionáře a bojovníka na blízkovýchodní frontě generála Karla Střelky, mimo jiné spolužáka Karla Klapálka. Jak se to odrazilo na osudech vaší rodiny?

Tatínek byl typ zásadového a férového člověka, který službu v armádě bral skutečně jako vlasteneckou povinnost, v době, kdy slovo vlastenectví ještě mělo svou váhu. Když se po skončení první světové války vrátil jako legionář, začal ihned pracovat pro novou republiku. Když pak všechny snahy přerval příchod nacismu, tatínek jen tak tak uklouzl gestapu a podstoupil dramatickou anabázi do Anglie, kde začal působit jako důstojník pod velením Benešovy exilové vlády. To se projevilo i na osudu zbytku rodiny. Maminka byla deportována do německého internačního tábora ve Svatobořicích, kde zůstala až do konce války. Já s bratrem jsme zůstali sami, ale naštěstí se v našem okolí našli lidé ochotní nám pomoct. Když se pak maminka vrátila do Prahy, několik týdnů jsme ji museli schovávat ve sklepě našeho domu zasypanou uhlím, protože v Praze ještě nebylo bezpečno. Tatínek se po osvobození vrátil taky, a představte si, že až do svého návratu žil v přesvědčení, že maminka v táboře zahynula. Dostal totiž falešnou informaci. Bylo to tedy opravdu nezapomenutelné setkání.

 

Ale pokud vím, moc se vám neulevilo. Co nedotáhli nacisté, dokončili komunisti…

Ano, tatínek jako legionář neměl opravdu na růžích ustláno. S příchodem únorových události roku 1948 se začal nový režim projevovat ve své zvrácenosti. Tatínek byl uvězněn a bez soudu strávil několik let po komunistických kriminálech. Naše rodina byla bez podpory, maminčino zdraví bylo podlomeno léty strávenými v táboře, takže nebyla schopná práce. Já tehdy při studiu vydělávala na živobytí, třeba tím, že jsem na zapřenou pracovala v továrně na motocykly nebo pomáhala známým prodávat klavíry. Ale o tom všem a spoustě dalších zážitků se čtenář dočte v naší knize…

 

Autor: redakce, Foto: AOS Publishing

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test