český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Letos jsme „na roztrhání“

Sestry Havelkovy začínaly zpívat v Originálním pražském synkopickém orchestru. Když Ondřej Havelka založil v roce 1995 Melody Makers, přidaly se k němu. Vystupovaly v jeho programu a zároveň pořádaly samostatné koncerty. Po čase se obojí nedalo stihnout, proto se definitivně osamostatnily. Anna Vávrová je jako zakládající členka Sestrou Havelkovou téměř čtyřicet let. Spolu s Olgou Bímovou a Petrou Kohoutovou přenášejí diváky a posluchače nejen svým nezaměnitelným stylem zpěvu, ale i dobovým oblečením do nostalgické atmosféry první republiky. Repertoár dámského tria tvoří taneční hudba 20., 30. a 40. let minulého století, tedy převážně swing. Na oslavách stého výročí vzniku republiky se jejich písně báječně vyjímají, pořadatelé se proto ozývají ze všech koutů země.

 

 

Připravily jste si pro letošní rok nějaký speciální tematický program?

Náš program jsme neměnily, ale průvodními komentáři samozřejmě oslavy výročí vzniku republiky připomínáme. Naše hudba k první republice patří, a tak vystupujeme už od června téměř každý týden na pódiích a náměstích i těch nejmenších městeček a vesnic. Slavnosti to bývají nádherné. S historickými kostýmy, průvody, ohňostroji. Většinou to bývá celodenní paráda s oslavou města, někde se objeví i prezident Masaryk na koni, jinde dobové módní přehlídky. Namátkou mě napadají třeba Borovany, kde vypravili historický vlak z Budějovic, zpívaly jsme celou cestu. Dostaly jsme se do tolika míst. Uvědomujeme si každý den, jak je naše země krásná.

 

Ke swingu se začínají vracet i mladí lidé. Proč myslíte, že tomu tak je?

Swingové tančírny jsou populární už několik let, i když u nás se objevily maličko později než v okolním světě. Kurzy swingového tance jsou vyhledávanou zábavou. Proč? Swing je stylová, krásná hudba, která má rytmus i melodii, mladým se líbí i stylové oblečení, i když moc nerozlišují mezi 20. a 40. lety, kdy byla různá „období“ a k tomu příslušné módní oblečení a doplňky. Swing jako takový přišel až v roce 1932, předtím to byl charleston, s tou hudbou jsme začínaly v Originálním pražském synkopickém orchestru.

 

Teď vystupujete jako trio, ale nebývalo to tak vždy…

Začínaly jsme jako trio, později jsme byly čtyři a teď jsme zase tři. Poté, co naše kolegyně Dája odešla, nám zůstaly skladby pro čtyři hlasy, její part převzala houslistka Zuzka, která vždy při čtyřhlasé písni odloží nástroj a zpívá. Na jevišti je to velké oživení.

 

Měla jste nějaké pěvecké zkušenosti před založením Sester Havelkových?

Studovala jsem sociologii kultury a přivydělávala si zpíváním s různými tanečními orchestry, po ukončení studia jsem dokonce s jednou kapelou vyjela do zahraničí. Po návratu jsem dělala leccos, na chvíli jsem se stala ředitelkou Branického divadla, které se tenkrát rozjíždělo, protože do té doby tam byl jakýsi sklad. Poté, co jsem zhlédla vystoupení Originálního pražského synkopického orchestru, byla jsem tak nadšená, že jsem se rozhodla vzít je do Branického divadla jako kmenovou kapelu, protože jsme pořádali především hudební pořady. Jejich kapelník Pavel Klikar mě náhodně slyšel prozpěvovat si a hned mi nabídl, ať to zkusím s nimi.

 

Takže jste začala vystupovat?

To ještě chvíli trvalo. Našel dvě další zpěvačky a začaly jsme cvičit. Byl velmi přísný a důsledný, třeba dvě písničky jsme zkoušely celý rok. Vyžadoval perfektní znění, starobu zašlých časů, vibrata. Poprvé nám dovolil vystoupit až v roce 1980, dobře si vzpomínám na první píseň, dodnes ji občas zpíváme. Byla převzatá od Boswell Sisters, populární americké sesterské skupiny, která byla naším velkým vzorem. Bohužel se naše seskupení brzy rozpadlo, protože jedna z kolegyň odjela do zahraničí za rodinou, druhá na stipendijní pobyt. Pavel Klikar našel další dvě zpěvačky, jedna z nich, Petra Kohoutová, je se mnou v triu dodnes. Neúnavně s námi zkoušel a starému stylu učil pianista Jura Gilík, kterému tímto velmi děkujeme.

 

Název tria je Sestry Havelkovy, připadáte si jako opravdické sestry?

Máme k sobě velmi blízko. V dnešním složení spolu zpíváme třicet let, což si myslím, že je obdivuhodné. Všechno o sobě víme, o všem se spolu radíme, známe se tak dobře, jak nás neznají ani doma… Náš název vznikl z toho, že jsme mnoho let doplňovaly Ondřeje Havelku. Pak jsme ale cítily, že bychom chtěly zpívat víc…

 

A vzniklo vaše první CD…

Ondřej Havelka v Hudebním divadle Karlín inscenoval muzikál Má férové Josefína, vystupovaly jsme tam a náš zpěv se líbil. Na základě toho jsme byly pobídnuty skalním trampem, rekvizitářem divadla Slávkem, zda bychom nenazpívaly staré trampské písničky tak, jak se dříve zpívávaly, tedy vícehlasně. Krásné aranže napsal Jarek Šimíček a CD dostalo název Až tě tvá dívenka zklame.

 

Takže za to vlastně vděčíte Ondřeji Havelkovi?

Nejen za to. Na cestu k samostatnosti nás vybavil krásnými klipy, které pro nás natočil, ale co bylo velmi důležité, díky tomu, že jsme spolu na jevišti strávili tolik let, naučily jsme se od něj mnoho věcí. Přejaly jsme jeho přístup k hudbě, velkou zodpovědnost, profesionalitu.

 

Jak obtížné bylo založit si vlastní orchestr?

Vznikl při natáčení druhého CD Bláznivý den, které je věnováno  písničkám českého hudebníka Jiřího Traxlera. Ten v roce 1938 odešel do Kanady a přestal dělat muziku, jeho písničky už v Čechách málokdo znal. Jednou, při návštěvě v Praze, nás dojatý oslovil po koncertu Originálního pražského synkopického orchestru, kde zaslechl jednu z písní, které kdysi složil. Měl pocit, že se naším vystoupením vrací do doby, kdy Československo opustil. Stali jsme se přáteli a nás napadlo vyhledat a nahrát jeho melodie, které nikdy nebyly natočeny. Podařilo se nám to, a díky natáčení vznikl osmičlenný band Orchestr Sester Havelkových pod vedením Jaroslava Šimíčka. 

 

Doba, do níž se lidé při vašich koncertech přenášejí, je nejen hudební, ale patří do ní krásné oblečení, vybrané chování, nezapomenutelné filmy pro pamětníky…

Jsou to filmy, na které se ráda dívám dodnes, třeba takový Kristián. Období první republiky bylo dobou mládí mých rodičů. Maminka mi o něm hodně vyprávěla. Možná si je trochu idealizujeme, ale tenkrát platilo dané slovo, muži byli gentlemani, především ve vztahu k ženám, dodržovala se pravidla slušného chování i úborová pravidla. Vzpomínám na zásady, které mi rodiče vštěpovali, a dnešním mladým by už přišly k smíchu. Třeba to, že je neslušné jíst na ulici, že není vhodné, aby dáma dorazila na ples mezi prvními…

 

Jak vzniká choreografie vašich představení a vaše oblečení?

Choreografie přišla v podstatě sama, tak, jak jsme to cítily. Šatů nemáme mnoho, jsou drahé a není jednoduché je ušít. Nápady hledáme v dobových časopisech, ale i u šikovných švadlen. Známe sběratelku Vlaďku Dobiášovou, která má úplné „poklady“, třeba šaty prvorepublikových filmových hvězd. Naší „morální povinností“ je neztloustnout, kdyby šaty nebyly jedné z nás, musely by je odložit i ostatní dvě. Když jsme začínaly, hledaly jsme mezi známými dobové drobnosti. Byla to nádherná setkání s lidmi, kteří nám fandili a vytahovali ze skříní tu klobouček, tu rukavičky, někdy i šaty, a spolu s tím nádherné, dojemné vzpomínky. Naše koncerty občas obohacuje i módní přehlídka z Vladčiných pokladů, její manekýnky předvádějí skvosty, které se v muzeích berou do ruky pouze v bílých rukavičkách. Je to opravdová pastva pro oči.

 

Vzpomínáte na nějaké zahraniční vystoupení?

Hodně jsme cestovaly především s Originálním pražským synkopickým orchestrem, později s Melody Makers i s naším orchestrem. Dostaly jsme se až do Thajska, nebo do Číny, kde se konal ples na naší ambasádě u příležitosti předsednictví republiky v Evropské unii. Dojemné bylo, že pozvaní Číňané chodili půl roku dopředu do školy tance, aby zvládli alespoň waltz.

 

Na svých koncertech využíváte málo známý hudební nástroj violinofon. Co to je?

Hrávalo se na něj v orchestrech ve dvacátých letech minulého století. Jsou to vlastně housle s rourou. Zvuk je zesílen pomocí membrány jako u starého gramofonu a připomíná zvuk žesťového nástroje. Není úplně jednoduché na tento zvláštní nástroj zahrát.

 

Kdo je kapelníkem vašeho orchestru?

Nikdo, jsme v současné době taková „muzika bez kapelníka“. Ten náš měl hned několik aktivit, a tak nás musel z časových důvodů opustit. Rozhodly jsme se, že to na chvíli zvládneme bez něj, a ona chvíle trvá už rok. Docela to jde, takže jsme nového přestaly hledat. Kapela to umí, my také. Víme, kam směřujeme, vždycky se domluvíme.

 

Zkoušíte často?

Teď vůbec, nemáme čas. V létě jsme například neměly jediný volný víkend. Nechystáme zatím ani žádné nové věci, to bychom nestihly, ale náš repertoár je dost široký, důležité je především správné aranžmá pro naše hlasy, aby mělo styl a „sedělo“ nám.

 

Jak to zvládáte?

Kdyby nám bylo o deset let méně, bylo by to lehčí. Náš trumpetista z legrace říká „pra-sestry Havelkovy“, a protože s námi na některých koncertech jako host vystupuje dvaadevadesátiletá herečka Zdenka Procházková, utahuje si z nás, že jsme ji přibraly proto, aby tam byl někdo starší. Pravda je, že Zdenka má tolik energie, že nás všechny „strčí do kapsy“. Ale jestli se „pochlapíme“, rády bychom natočily ještě jedno CD, takový náš „pozdní sběr“.

 

Co považujete za největší úspěch Sester Havelkových?

To, že jsme se tak dlouho udržely, a že jsme stále spolu. Zpíváme a baví nás to. V takové skupině je důležité, aby nikdo neměl sólistické ambice. Všechny jsme tolerantní a řekla bych, že to chce i trochu moudrosti, k té jsme už nejspíš dozrály. Žádný spor nestojí za to, aby se zbouralo něco daleko hodnotnějšího, na čem jsme léta pracovaly.

 

 

Anna Vávrová se narodila v roce 1947 v Kamenici nad Lipou, dětství a mládí prožila v Soběslavi. Vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistiky na Karlově univerzitě, stála u zrodu tria Sester Havelkových. Období první republiky je její srdeční záležitostí.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Sester Havelkových

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test