český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

„Vizovický zámek nelze nemilovat,“ říká jeho kastelánka

Kastelánkou vizovického zámku je Jana Pluhařová už více než jedenadvacet let. Když zavře oči, přesně ví, co kde v interiéru leží. Přestože je objekt zvenčí spíše nenápadný, jakmile projdeme branou, okouzlí nás svou elegancí a klidem. Náš rozhovor je nejen o tom, jak se pracuje v národní kulturní památce.

 

 

Jak jste se k práci kastelánky vůbec dostala?

Bylo to souhrou okolností. Dva měsíce po svatbě, když jsme s mužem řešili, kde budeme bydlet, vyšel v novinách inzerát, že se hledá domovník vizovického zámku. Manžel se přihlásil do výběrového řízení a to místo dostal. Nastěhovali jsme se do předzámčí, do ještě nedokončeného bytu v místě bývalých stájí, kde dodnes nenajdete jediný pravý úhel, a ve zdi přežívají výklenky po napáječkách pro koně… Nádhera! Já jsem v té době pracovala jako vychovatelka na zdejším odborném učilišti. Když mi končila mateřská dovolená, dostala jsem místo ve Zlíně na odboru školství a kultury, dva roky na to však odcházel zdejší kastelán do důchodu. Měla jsem velkou chuť tu práci dělat a vyšlo to. Kastelánkou vizovického zámku jsem od června 1997, tedy už jednadvacet let.

 

Kolik u sebe musíte nosit klíčů?

Já osobně nosím dva svazky s dvaceti klíči, jsou to ale už ty současné, malé. Potřebujeme totiž spoustu kopií pro ostatní kolegy. Starých dozických klíčů mám ovšem v kanceláři plnou skříň a velkou krabici! Používáme je už jenom výjimečně. Ke spoustě z nich se mi zatím ani nepodařilo najít správný zámek, takže když mám někdy neplánovaně volnější den nebo aspoň půlden, pobíhám po zámku s košíkem klíčů a zkouším jedny dveře za druhými. Je to úžasný relax. A samozřejmě mám vždycky obrovskou radost, když zase některý pasuje, kam má!

 

Čím je podle vás vizovický zámek unikátní? Jak byste ho představila někomu, kdo ho nezná?

Náš zámek je na první pohled nenápadný, je takovým zvláštním způsobem zasazený do krajiny. Když pojedete autem kolem, možná si ho ani nevšimnete. Já vždycky říkám, že to sice není žádný prvoplánový krasavec, ale dokáže veřejnost okouzlit svým rodinným prostředím, zabydleností, klidem a vnitřní harmonií. Je to taková čistá francouzská elegance.

 

Kolik branami zámku ročně projde turistů?

Průměrná návštěvnost je kolem devatenácti tisíc lidí za sezonu, ale je pravda, že v posledních letech je to číslo spíše nižší. Na druhou stranu k nám v poslední době našli cestu turisté ze Slovenska, což dříve v takové míře nebývalo.

 

 

Na co byste k vám nalákala rodiny s dětmi, aby daly přednost výletu za historií před víkendovou návštěvou obchodního centra?

Rodinám s dětmi se snažíme prohlídku zámku přizpůsobit tak, aby je bavila. Naši průvodci si pomáhají jednoduchými pracovními listy s obrázky předmětů z prohlídkové trasy, které byly dříve běžnou součástí každé domácnosti, ale dnes už je děti neznají. Máme také velkou výhodu, že naši báječní průvodci umí udělat prohlídky zajímavé pro všechny věkové kategorie.

 

Vy sama po zámku provázíte?

Spíše výjimečně, mám totiž jeden „problém“. Jak jsem tady už tolik let, tak mám o zámku strašně moc informací a znám plno různých příběhů. Díky tomu nejsem skoro nikdy schopná vlézt se do časového limitu. Což o to, návštěvníkům to zpravidla nevadí, vlastně spíš naopak, jenže já tím způsobuji komplikace ostatním kolegům s návazností dalších prohlídek. Nejčastěji tedy provázím speciální hosty nebo individuálně.

 

Individuální prohlídky?

To jsou prohlídky určené pro jednotlivce nebo malé skupinky do osmi osob. Při nich se zájemcům věnuju vždycky já a provázím je celým zámkem. Taková prohlídka trvá minimálně dvě hodiny. Hosté si mohou říct, zda chtějí, aby byla prohlídka zaměřená třeba na nábytek, obrazy, příběhy… Nebo prostě jenom tak jdeme a povídáme si. Tento typ prohlídky si lidé zpravidla kupují jako dárek. Jsou ideální pro ty, co nechtějí spěchat nebo být rušeni dalšími lidmi.

 

Máte oblíbené informace, které ráda zmiňujete?

Jsou to takové, jak říkám, sondy do historie. Máme tu třeba jeden pokoj, kde se s návštěvníky vždy bavím o tom, jakým způsobem ho původní majitelé zařídili, aby měli dostatek světla pro své potřeby. Dnes jsme zvyklí se dotknout vypínače a kdekoliv si rozsvítit, což dříve neexistovalo. Lidé museli v maximální míře využívat denní světlo, takže třeba psací stůl dávali přímo do okna nebo zkrátka tam, kam denní světlo dopadalo nejdéle. Hodně také využívali zrcadla, která světlo odrážela. Baví mě, když mohu návštěvníkům nabídnout srovnání toho, jak vypadá jejich dnešní život a jak vypadal život lidí před sto lety.

 

To se určitě i často smějete…

Všeobecně u nás hodně dbáme na to, abychom se k návštěvníkům chovali jako ke svým přátelům, abychom navázali kontakt a atmosféra prohlídek byla lehce uvolněná. K tomu patří třeba i různé fórky. Teď nedávno mi zrovna jedna naše průvodkyně říkala, že návštěvníkům ukazovala bustu na krbu a svůj výklad uvedla slovy: „Zde můžete vidět bustu antického hrdiny…“ A nějaký pán se pohotově zeptal:  „Tak ona to není milostivá paní?“

 

Na které jiné momenty ze života na zámku ráda vzpomínáte?

Těch je samozřejmě plno, uvedu ale jeden příklad za všechny. Před třemi lety jsme zde měli kostýmové prohlídky zaměřené na panskou službu. Představovala jsem jednoho z herců, že je to hlavní majordomus pan Kovařík, který tu sloužil, a z publika se najednou zvedla ruka a paní povídá, že je vnučka pana Kovaříka. Mám tyto okamžiky, kdy se nějakým způsobem propojí minulost se současností, opravdu ráda.

 

Jsou dnešní návštěvníci jiní než ti, kteří zámek navštěvovali v době, kdy jste tu začínala?

Hodně se změnila skladba prohlídkových skupin. Dříve sem jezdily zájezdy ROH, podnikové zájezdy, v mnohem větší míře školní výlety, ale to bylo samozřejmě dáno dobou. Co se týká návštěvníků jako takových, musím říct, že dnes je obecně trošku složitější pořízení s lidmi. Návštěvníci někdy mají pocit, že když si za něco zaplatí, mohou si pak dovolit úplně všechno. Chybí jim úcta a respekt k práci druhých. A často bývají bezohlední i k sobě navzájem. Vůbec si třeba neuvědomují, že když vezmou na prohlídku úplně malé děti, které během prohlídky pořád povídají, pobíhají a často i pláčou, ruší tím ostatní platící návštěvníky ve skupině.

 

 

Spolupracuje zámek s městem?

Spolupráce trvá už velmi dlouho, od roku 1948 se tu pravidelně konají koncerty vážné hudby, které město pořádá. Od stejného roku se u nás dělají také svatby. Dříve jsme mívali i sto deset obřadů za sezonu, dnes jsme zhruba na polovině. Je to zase dáno dobou – snoubence už tolik netáhne klasika, mají raději méně tradiční obřady.

 

Máte tu nějaká strašidla?

Všude jsou strašidla, ale nemluví se o nich. Skoro každý z nás, kdo tu pracujeme, máme nějaký zvláštní zážitek, který nedokážeme vysvětlit. A vlastně ho neumíme ani pořádně popsat, protože v okamžiku, kdy ho vyslovíme nahlas, si připadáme tak trochu jako blázni.

 

Jaké radosti a starosti vám vaše práce přináší?

Tak to je asi nejtěžší otázka. Mám to do zámku jen přes dvůr a někdy tak vlastně ani nerozlišuji, co je v práci a co doma. Tím, že tu už tolik let trávím spoustu času, beru kolektiv spolupracovníků jako svou druhou rodinu. I tady zažíváme každodenní radosti i starosti. Někdy malé, někdy velké, jak to v životě prostě bývá. A do toho přicházejí starosti o tento velký dům. Já své působení na zámku beru jako dobrou panskou službu a snažím se ji dělat, jak nejlépe umím. Často přitom myslím na lidi, kteří tu byli přede mnou a taky někdy u nich v myšlenkách hledám pomoc nebo radu. Samozřejmě když se něco povede, je to velká radost. A naopak… Ale radost nám způsobují velkým dílem i sami návštěvníci. Líbí se jim u nás, nebojí se nám to říct nebo napsat, a to je pořádná motivace! Vizovický zámek prostě nelze nemilovat.

 

  

O zámku

Vizovický zámek nechal v polovině 18. století vystavět Heřman Hanibal z Blümegenu. Zámecké interiéry zařízené ve stylu baroko, rokoko, empír a biedermeier jsou vybaveny sbírkami porcelánu, orientálních předmětů i předmětů denní potřeby. Vůbec nejcennější zámeckou sbírkou je rozsáhlá kolekce obrazů z 16. až 19. století s unikátním souborem děl nizozemského malířství a pracemi významných tuzemských autorů. Spolu se zámkem byla založena také zámecká zahrada, kde jsou k vidění plastiky předního brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Na počátku 19. století přešlo vizovické panství příbuzenskou linií na rod Stillfriedů, kteří ho vlastnili až do roku 1945. Po druhé světové válce přešel zámek do státní správy a od roku 1948 je přístupný veřejnosti.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Národní památkový ústav

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test