český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Narodil se pro fotbal

V historii naší kopané je jméno Antonín Panenka nepřehlédnutelné. V roce 1980 zvítězil v anketě Fotbalista roku, o dvacet osm let později mu prezident Klaus udělil státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy. Na svém kontě má devatenáct reprezentačních a padesát devět ligových gólů. Je členem klubu Bohemians Praha 1905. Za Klokany nastupoval více než dvacet let, fanoušci milovali jeho fotbalové „parádičky“.

 

Na sklonku kariéry si podmanil srdce rakouských fanoušků, když pomohl k několika výrazným úspěchům klubu Rapid Vídeň. I dnes zůstává „ v Ďolíčku“, působí v roli čestného prezidenta, Bohemka je jeho celoživotní láskou.

 

Jak jste si užil letošní Mistrovství světa ve fotbale, vyšly vaše tipy?

Musím se přiznat, že z úvodních utkání jsem viděl jen různé úseky – zajímavosti, branky, od čtvrtfinále už celé zápasy. Smutné pro mě je, že se fotbalu věnuju přes padesát let a při tomhle mistrovství jsem zjistil, že mu vlastně nerozumím. Mužstva, která jsem tipoval, která měla „papírově“ vyhrát, většinou vypadla už v základních skupinách. Jediný tip, který mi vyšel, byli „černí koně“ šampionátu Belgie a Chorvatsko. Oba týmy se dostaly vysoko.

 

Potěšilo či naopak zklamalo vás něco?

Viděl jsem řadu vynikajících zápasů, kde padlo hodně branek, a to je pro diváky to pravé koření. Excelentní hráči – Belgičan Hazard a Chorvat Modrič hráli skvěle a potvrdili svou suverenitu. Zklamáním byli Němci, nikdo asi nečekal, že tak brzy vypadnou. Zdálo se mi, že v tom mužstvu nebyl dobrý duch. Společný cíl, vzájemná pomoc tady chyběly a já říkám, že to je takový dvanáctý hráč na hřišti.

 

Je rozdíl mezi pojetím dnešní hry a fotbalem, který jste hrával vy?

Obrovský. Když někde dávají záběry zápasů z „našich časů“, ptají se všichni, proč to pouštějí zpomaleně… Fotbal se neskutečně zrychlil, je daleko agresivnější, hráči mají ohromnou fyzičku a jsou univerzálnější, skoro všichni hrají stejně nebo aspoň podobně, nemít cedulku na zádech, ani by se nepoznalo, kdo je kdo. Dříve bylo daleko víc prostoru pro technické akce, mně osobně se zdál fotbal líbivější.

 

Co podle vás potřebuje český fotbal, aby se s námi ve světě zase počítalo?

Lépe pracovat s talenty. Kvalita našich současných hráčů není bohužel na úrovni vrcholných evropských klubů, řada hráčů je venku, ale žádný z nich ve špičkovém mužstvu. Chybí výrazné individuality. Talentů je dost, ale ztrácejí se. Odcházejí do zahraničních angažmá velmi brzy, nejsou připraveni, nemají herní zkušenosti, pak jen střídají, sedí na lavičce, neprosadí se a vracejí se domů s promarněnými šancemi.

 

Vaše srdce patří Bohemians, prožil jste s ní horší i lepší časy. V jakém stádiu je klub dnes?

Pro nás byl loňský rok přelomový, takové našlápnutí do lepších časů. Všechny problémy, konkurzy, několik klubů stejného jména, strach o „střechu nad hlavou“, se podařilo vyřešit, můžeme se soustředit jen na fotbal. Radost nám udělalo i mužstvo, které získalo překvapivě hodně bodů a skončilo na krásném sedmém místě tabulky. Fanoušci byli nadšeni, celá naše „klokaní rodina“ očekává dny příští s velkým optimismem, ale buďme při zemi.

 

Jste prezidentem klubu, co máte na starosti?

Neřídím klub, jsem čestným prezidentem. Mým úkolem je Bohemku reprezentovat, snažit se o její zviditelnění. Spolupracuji se sponzory, s našimi partnery, v angličtině se tomu říká ambasador.

 

Proč nejste trenérem?

To by nebylo nic pro mě, nemám tu tvrdost, důslednost, nekompromisnost. Neumím si představit, že bych měl někomu říct, že pro něj v mužstvu není místo. Chvilku jsem působil jako asistent trenéra, takový prostředník mezi hráči a trenérem, vyvažoval jsem různé třecí plochy. Ale dělat hlavního trenéra a dělat to pořádně, to bych neuměl.

 

O čem jste snil jako malý kluk, když jste s kamarády hrávali na ulici?

Tenkrát jsem žádné velké cíle neměl, být fotbalistou nebylo „řemeslo“ k uživení. Hrál jsem pro radost, bavilo mě to. Fotbalem jsem žil, nejen když jsem čutal do míče, ale od rána do večera. Vybral jsem si vždy toho nejslabšího, postavil ho do brány a hrál sám třeba proti pěti, šesti klukům. To byla nejlepší škola, naučil jsem se kličkovat, sebrat balon, a hlavně spoléhat sám na sebe a věřit si. Pod vánočním stromkem jsem vždycky našel míč, a vždycky jsem byl šťastný. Nejprve plastový, později opravdový „kopačák“. Pamatuju ještě ty s vázáním, po hlavičce se pěkně obtiskl na hlavu a hodně to bolelo, od té doby jsem hlavičky neměl rád.

 

Bohemians jste si vybral sám?

Bydleli jsme na Vinohradech, měli jsme tam nejblíž. Ale pravým důvodem bylo, že mě na Slávii ani na Dukle nechtěli. Ve svých devíti letech jsem byl velmi drobný, řekli mi, ať přijdu, až vyrostu a zesílím. Na Bohemce jsem předvedl, co umím a vzali mě hned. Druhý den jsem přinesl ukázat vysvědčení, fotku a čtyři koruny na známku, a v sobotu už jsem nastupoval k svému prvnímu zápasu.

 

Když vyprávíte o svých fotbalových začátcích, vždycky zmíníte tatínka. Jaký byl a co vám dal na vaši fotbalovou cestu?

Táta byl můj první „trenér“. Miloval fotbal a sotva jsem začal chodit, vodil mě na kdejaký zápas, za sobotu a neděli jsme vždy zvládli čtyři i pět, od ligových po nejnižší soutěže. Byl velký srdcař, sám nikdy nehrál, protože při úraze málem přišel o nohu. Nemohl mi nic ukázat, ale radil mi, všude mě vozil, povzbuzoval, udělal pro mě, co mohl. Chodil na každý můj trénink, dokonce i na jeden, kam jsem nedorazil. Po návratu domů jsem hned dostal pohlavek. Do konce života mi neuvěřil, že jsem o tom tréninku nevěděl.

 

Měla vaše fotbalová kariéra i stinné stránky? Jak jste je překonal?

Ještě než jsem pořádně začal, tak jsem málem i skončil. Na zimním turnaji jsem dostal míčem, obaleným námrazou, ránu do oka. Přestal jsem na ně vidět. Hned mě odvezli do nemocnice, podstoupil jsem docela těžkou operaci, pobyl jsem tam dva měsíce. Ale ani v té nejhorší chvíli jsem si nepřipustil, že bych už nemohl hrát. To mě vůbec nenapadlo. Dopadlo to naštěstí dobře.

 

Na sklonku své kariéry jste kopal za Rapid Vídeň. Jak vás tam přijali, jak na tu dobu vzpomínáte?

V Rapidu jsem prožil jednu z nejkrásnějších etap svého fotbalového života. V Bohemce jsem kopal dvaadvacet let a nikdy jsme nic nevyhráli. V Rapidu jsem se za své čtyřleté působení stihl stát dvakrát mistrem ligy, třikrát vítězem poháru, dostali jsme se až do finále Poháru vítězů pohárů – užil jsem si to. Když jsem přišel, bylo to těžké. Diváci mě téměř neznali, neuměl jsem řeč, byl jsem zvyklý hrát kolektivně, a tam hrál každý sám na sebe. Nakonec jsem to zvládl a stal se „idolem“ Vídně. Podle mého nejslavnějšího spoluhráče se plakáty hemžily nápisem FC Krankl Rapid, po dvou letech se změnily na FC Panenka Rapid. Získal jsem srdce fanoušků a moc si toho vážil.

 

Mrzí vás, že jste kvůli fotbalu něco tzv. „prošvihl“?

Nemyslím, že mi fotbal něco vzal, měl jsem nádherný život. Velkou zásluhu musím ale připsat své manželce. Mít dobré rodinné zázemí je pro každého vrcholového sportovce asi to nejdůležitější. Klid, pohoda, vědomí, že vám doma fandí, pomáhají, drží palce – to jsem měl a byl jsem za to vděčný. Bez své ženy bych takových výsledků nikdy nedosáhl. Vzdala se svých koníčků, věnovala se dětem, rodině, vytvořila domov, kam se vždycky rád vracím. Do zlaté svatby už nám chybí jen kousek…

 

Co vám trenéři nejvíc vytýkali?

Jednou mi trenér v dorostu o poločase vynadal za nějakou chybu v zápase. Bránil jsem se, že podobné i větší chyby dělají všichni, a nic jim neříká. Odpověděl, že jsem lepší než oni, že chyby dělat nesmím a podobné akce musím vyřešit. Měl na mě prostě větší nároky a asi to bylo správné. Později mi občas trenéři vytýkali, že málo pomáhám s obranou. Vždycky jsem se ale cítil být útočníkem, snažil se rychle přihrávat a hrát stále dopředu. Mým krédem bylo potěšit hrou sám sebe, ale i diváky nějakou „parádičkou“, zvláštností, nečekanou přihrávkou, aby bylo po zápase o čem vyprávět. Pro to trenéři ale moc pochopení nemají.

 

V dobách vaší největší slávy vás znal každý kluk, velmi populární jste i dnes. Je vám zájem lidí příjemný?

Nevadí mi. Těší mě, když mě lidé poznávají, mám pocit, že jsem ve fotbale zanechal svou stopu. Horší bylo, že mě chlapi často zvali na „panáka“. Když jsem přijal, byl jsem za ožralu, když ne, za náfuku. Od jednoho zkušeného trenéra jsem dostal skvělou radu, jak to vyřešit. Poděkuju a řeknu si místo o panáka o řízek, to každého zaskočí, ale představte si, v životě mi nikdo řízek neobjednal.

 

O hráčích a fanoušcích Bohemians se říká, že jsou „jedna rodina“. Kdy jste si to nejvíc uvědomil?

Vždycky jsme byli takový rodinný klub. Pohodoví lidé, kteří se mezi sebou znali, pomáhali si. Zajímavé je, že jsme nevadili Sparťanům ani Slávistům, taková ta klubová řevnivost se nám vyhýbala. Neskutečné vzepjetí fanoušků, láska ke klubu, loajalita a soudržnost se ukázala, když šlo o všechno a Bohemka stála na kraji propasti. Sbírka, která se rozjela mezi fanoušky a nejen mezi nimi, byla úžasná a doslova nás zachránila. Klobouk dolů!

 

Je vaše slavná penalta na ME v roce 1976 i pro vás nejkrásnější hráčskou vzpomínkou, nebo máte v paměti ještě jinou, povedenější akci?

Mám. Za Rapid jsem v posledním ligovém utkání vstřelil branku, díky níž jsme se stali mistry Rakouska. Proběhl jsem uličkou mezi hráči, míč jsem „poddloubl“ a přehodil brankáře. Ten gól zvítězil v anketě „Gól třicetiletí rakouské ligy“. Ale nedá se nic dělat, ta penalta je slavnější a „vstoupila“ do historie fotbalu.

 

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny. Bude „na nohou“ celá Bohemka?

Přiznám se, mám z toho trochu obavy. Oslavy určitě budou, ale mých přátel a známých je tolik, že si to zatím nedovedu moc představit. Doma, v klubu, mezi kamarády… Nejjednodušší by bylo dát si se všemi „panáka“ a jít dál…

 

***

Antonín Panenka se narodil v Praze v roce 1948. Jeho jméno je spjato především s klubem Bohemians Praha 1905. V době své největší slávy patřil k nejvýraznějším hráčům naší reprezentace a pojem Panenkova penalta se vryl fanouškům navždy do paměti. Dnes je čestným prezidentem klubu a také prezidentem Nadace fotbalových internacionálů.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test