český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V neoblibě s bolševikem žil léta

„Proč bych to dělal?“ Tak zněla odpověď Iljy Racka na otázku, proč nepodepsal Antichartu. Dokument, kterým se uznávaní umělci distancovali od Charty 77. Měl z toho potíže, ale nikdy nelitoval. Okamžiků, kdy se postavil komunistickému režimu, bylo v jeho životě ostatně několik.

 

Ilja Racek se narodil 24. června 1930 v Praze. Jeho otec Sáva Racek byl učitel, který mimo jiné působil v Užhorodu. O své matce věděl, že se velmi angažovala při první dělnické spartakiádě v Praze. „Po Vítězném únoru ji soudruzi poslali rozkládat Sokol. Vedla jej v Karlíně a měla jeho členy převychovat v novém duchu. Došlo to tak daleko, že se stala náčelnicí dalších spartakiád, kdy jsem viděl na vlastní oči, jak socialismus zvítězil,“ vypráví.

 

Na Staroměstském náměstí v únoru 1948

Ilja udělal zkoušky na obor herectví na Státní konzervatoři v Praze. Nastoupil na ni proti vůli rodičů. Studoval v době, kdy došlo k únorovému převratu a komunisté převzali moc v zemi. Přestože si už v té době dělal na události vlastní názor, paradoxně se stal součástí těchto významných událostí: „Celá škola byla nahnána na Staroměstské náměstí. Tak jsem se ocitl pod tribunou ve chvíli, kdy Gottwald oznámil, že se vrátil z Hradu. Takže jsem dokonce na záběru, kdy pod balkonem stojím v tom davu a dá se mě tam najít, protože jsem měl rádiovku. Ocitl jsem se na plakátu z únorových událostí s Gottwaldem.“

 

Problémy se Státní bezpečností

Po dokončení konzervatoře v roce 1950 nastoupil do angažmá Moravského divadla v Olomouci. Jeho odpor ke komunismu ještě zesílil, když se dostal kvůli banalitě do centra zájmu Státní bezpečnosti. Jeho spolužák z konzervatoře se zamiloval do dívky, která se s rodinou snažila emigrovat. Zatímco dotyčnému Iljovu spolužákovi se utéct za hranice podařilo, dívka byla zatčena. „A on se jako rytíř ve stříbrné zbroji rozhodl ji vysvobodit. Vrátil se a navštívil mě doma. Já mu říkal, ať se jde, blbec jeden, přihlásit, že ho stejně chytí. Nešel. Pochopitelně ho zatkli a mě taky, za to, že jsem nehlásil jeho návštěvu,“ vypráví Ilja. „Byla z toho kárná svazácká schůze, dostal jsem důtku, nejvyšší trest před vyloučením ze Svazu mládeže,“ vysvětluje.

Myslel, že tím problém skončí. Jenže zanedlouho u něj v jeho olomouckém podnájmu zaklepali na dveře pánové v kožených kabátech a odvezli ho k výslechu na úřadovnu olomoucké Státní bezpečnosti. „Začala hra na dobrého a zlého policajta. Zaznělo, že si už nikdy nezahraju divadlo. Což pro mě byla, v mých dvaceti letech, rána smrtící,“ shrnuje.

Následoval nátlak, aby se stal spolupracovníkem StB, aby donášel na kolegy herce. Odmítl.

 

Návrat do divadla

Před nástupem na vojnu podepsal smlouvu na roli ve filmu Stříbrný vítr. Když se začalo natáčet, režisér Václav Krška si ho vyžádal a z vojny byl na dva týdny uvolněn. Po ukončení vojenské služby se vrátil do olomouckého divadla, pak dostal nabídku na angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze. Zde zůstal do roku 1965, kdy nastoupil do Divadla na Vinohradech. Tento přestup považoval za významnou událost v životě. Označoval jej za přesun mezi hereckou elitu, velký posun v hereckých příležitostech.

Rozčarování přišlo brzy, v době normalizace, kdy se v divadle změnilo vedení a začaly být uváděny hry, které vyhovovaly představám komunistických funkcionářů. Ilja Racek to popisuje takto: „Do Vinohradského divadla byl dosazen normalizační ředitel Zdeněk Míka. To nebyl zlý člověk. Byl to podprůměrný herec. Neublížil, ale nechtěl si to s nikým rozházet, protože měl tuhle trafiku. Znamenalo to, že okamžitě začal učit na škole, režírovat filmy, jezdit do ciziny. Neublížil vědomě, jen tak, aby sobě nepoškodil. Musel se chovat tak, aby vybruslil.“

 

Rozhodnutí nepodepsat Antichartu

Ilja Racek si vážil hereckých příležitostí, které dostával, i toho, že může spolupracovat s osobnostmi domácího divadla. Jenže pak přišla nová událost. Shromáždění umělců v Národním divadle s jediným cílem: veřejné odsouzení Charty 77 a podpis Anticharty, dokumentu, který měl takzvaně obyčejným lidem dát najevo, že jejich oblíbení herci, zpěváci, baviči, které znají z filmů a televize, s chartisty nesouhlasí a podporují komunistický režim. Ze strany komunistických funkcionářů to byl výborně promyšlený tah, jak zpochybnit snažení disidentů o změny ve společnosti.

„Pro mě byla smrtelná rána přítomnost pana Wericha. To mě strašně vzalo. Pak to rozebíral, že prý podepisoval prezenční listinu. Nevím, jak to bylo, ale pro mě to byl šok,“ řekl Ilja Racek. Na schůzi do Národního divadla, při níž se Anticharta podepisovala, nešel. Když později začal dostávat otázky proč, odpovídal: „A proč bych to dělal?“

 

Radost ze změn v listopadu 1989

Neznamenalo to však, že by přišel o angažmá ve Vinohradském divadle, jen nepatřil mezi nejobsazovanější televizní a filmové herce. A tak žil s vědomím, že kvůli těmto pocitům je vhodné někdy hrát v inscenacích, které s kolegy označovali jako úlitbu době, ve které žili. Tímto způsobem pracoval až do 17. listopadu 1989. Revoluční události spojené s tímto datem popisoval slovy: „Nadšení, jásání, organizace večerů, kdy místo představení byly besedy, chvalitebné občanské snažení.“ Na otázku, zda nemá nějaký vzkaz pro další generace, odpověděl: „Nechtějte, abych si vymýšlel moudra. Život musíme žít takový, jaký nám byl dán. Na nás je jen, jak se v něm dokážeme orientovat a rozhodnout. To je jediná možnost.“ Ilja Racek zemřel 2. srpna tohoto roku.

 

Autoři: Michal Šimek a Scarlett Wilková, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test