český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Od krvavého kolene ke skákajícímu přízraku

Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych to považoval za legraci, ale je to fakt: soubory městských legend a pověstí se svého času staly velmi prodávanými knihami, podle nichž vznikla divadelní inscenace, televizní a rozhlasový seriál. Za nečekaným úspěchem Černé sanitky, seznamující s moderními českými městskými legendami, duchařských povídek Krvavá Máry a nejnovější knize Mýtus o Pérákovi stojí etnolog Petr Janeček.

 

Narodil se 17. října 1978 v Praze. Je český etnolog a folklorista. Po studiích na Univerzitě Karlově a několika zahraničních stážích působil v Národopisném muzeu Národního muzea. Je svobodný a žije v Praze.

 

Kdy a kde jste se poprvé setkal s tím, co nazýváme městskou legendou?

Na počátku byly příběhy, které si vyprávějí děti na chatách, chalupách, ale hlavně letních táborech a školách v přírodě. Jedná se o takové ty dětské povídačky o nebezpečném škvorovi, který vám zaleze do ucha a procvakne ušní bubínek, o netopýrovi, který se vám v noci zamotá do vlasů a poškrábe vás. To jsou ale z žánrového hlediska spíše pověry. S tímto prostředím souvisejí i strašidelné táborové historky o nejrůznějších maniacích ohrožujících dětské táborníky, příběhy o vyvolávání duchů a vyprávění o vrazích, upírech a vlkodlacích. Mnohem později jsem zjistil, že podstatná část těchto příběhů byla vlastně zlidovělou verzí literárních textů. Například strašidelných britských pohádek ze sbírky nedávno zesnulého Pavla Šruta Kočičí král, knih Jana Vladislava či dobově nesmírně oblíbené, a částečně zakázané, knihy Miroslava Švandrlíka Draculův švagr z počátku sedmdesátých let.

První skutečnou městskou legendou bylo ale fiktivní varování před Romy, kteří údajně nastražují na tobogánu na plaveckém stadionu v Praze v Podolí ostré žiletky, o které se měli nic netušící koupající pořezat. Této xenofobní povídačce jsem skutečně ve svých jedenácti či dvanácti letech věřil a tobogánu se vyhýbal jako čert kříži.

 

Napadlo vás tehdy, že byste se tomuto subžánru mohl jednou věnovat vědecky?

Nenapadlo. Byl jsem sice těmito fenomény v dětství velmi fascinován, ale bral jsem je jako zcela běžnou, i když důležitou součást každodennosti. To, že by je mohl někdo vědecky studovat, mi vůbec nepřišlo na mysl. A asi by mi to přišlo v tom věku i absurdní!

 

Kdo vás k tomu tedy přivedl?

Velký vliv na můj zájem o mýty a legendy měl můj tatínek, který mi před spaním místo pohádek četl povídky Edgara Allana Poea a jinou strašidelnou literaturu.

 

Čím byl váš tatínek? A co ho vedlo k tomu, že malému dítěti četl hororové příběhy?

Tatínek pracoval jako technik ve Vývojových dílnách Československé akademie věd, kde se mimo jiné podílel na vývoji československých družic Magion a Vega a dalších projektů v rámci tehdejšího programu Interkosmos. Podle jeho vlastního vyjádření nám hororové příběhy četl proto, že jsme se sestrou při čtení běžných pohádek o princích a princeznách zlobili a hráli si. U strašidelných příběhů to ale bylo jinak, ani jsme nedutali. Nešlo ale jen o Poea, ale i o Roberta Louise Stevensona či o Stanislawa Lema, což má k tomu kosmickému výzkumu přeci jen blíže. 

Stejný zájem a autoři jako James George Frazer, Howard Phillips Lovecraft a John Ronald Reuel Tolkien mě přivedli ke studiu etnologie. Mýty a legendy mě z tohoto oboru zajímaly asi nejvíce. Zaměřil jsem se na české tradiční pověsti, zprvu ty staropražské. Odtud byl už jen krůček k moderním městským pověstem, legendám a fámám. To, že je možné je v rámci etnologie seriózně studovat, jsem objevil během svých stáží v Polsku, Rakousku a USA.

 

Jak vlastně došlo k tomu, že jste napsal o městských pověstech a mýtech první díl Černé sanitky?

Ve své diplomové práci jsem se zabýval pražskými pověstmi přelomu devatenáctého a dvacátého století, z nichž už mnohé měly rysy moderních „městských legend“ a současných pověstí. Začal jsem sbírat podobné pověsti i v současnosti. Nejdříve mezi rodinou a přáteli, později i mezi cizími lidmi, zjistil jsem, že se tematikou amatérsky zabývají diskusní skupiny na některých uzavřených internetových serverech, takže jsem nebyl rozhodně první, kdo by se u nás této problematice důkladněji věnoval.

Můj kamarád, redaktor z nakladatelství Plot, pak přišel s nápadem vydat na toto téma odbornou knihu, protože měl pocit, že by mohla zaujmout studenty a zájemce o populárně naučnou literaturu. Přizvali jsme výtvarnici Toy_Box, která vedla jednu z těch výše zmíněných internetových skupin, a ta knihu doprovodila skvělými ilustracemi. Zájem čtenářů nás ale příjemně překvapil, takový jsme opravdu před těmi deseti lety nečekali. Takže brzy následovaly další dva díly Černé sanitky a výběr toho nejlepšího z nich.

 

Mediální ohlas na Černou sanitku byl obrovský. Vznikl rozhlasový seriál i televizní cyklus, na němž jste se podílel dokonce i jako průvodce pořadem. Dostaly se k vám také čtenářské a divácké reakce?

Můj podíl na adaptacích Černé sanitky byl relativně malý a stejně malý byl i počet ohlasů. Zdá se mi, že nejpozitivnější ohlasy měl rozhlasový seriál, ze kterého bylo vydáno i velmi podařené cédéčko, televizní adaptace je podle toho, co jsem slyšel, oceňována spíše zpětně až dnes, hlavně ze strany tehdy velmi mladých diváků. Existovala i divadelní adaptace ze strany brněnského HaDivadla, která byla podle mne po té rozhlasové snad nejvydařenější, ale z nějakých příčin záhadně zapadla.

 

Už během práce na cyklu Černá sanitka jste narazil na fenomén Péráka. Jak se stalo, že nakonec vydal na celou knihu?

Myslím, že si to Pérák zaslouží. Je to podle mého mínění nejslavnější česká městská legenda dvacátého století. Má velké množství literárních, filmových, divadelních a především komiksových zpracování, hlavně z posledního dvacetiletí. A proti této velké oblibě v umělecké a populární kultuře bylo podle mého názoru na místě představit „původního“ autentického Péráka, jak si o něm lidé u nás vyprávěli. Ta knížka je taková konfrontace popkulturního „mýtu“ o Pérákovi, tedy toho, jak ho chápeme dnes, s jeho historickou podobou.

Pérák nakonec vydal více než na celou knihu. Mnohé se do ní nevešlo, třeba souvislost Péráka s brněnskou bohémou nebo jeho ohlasy v Polsku. V současnosti jednám s dvojicí amerických univerzitních nakladatelství o vydání knihy o Pérákovi v angličtině. Myslím, že pro rodiště Supermana, Spidermana a Batmana by mohl náš skákající superhrdina být možná docela zajímavý.

 

U nás je Pérák vnímán hlavně jako hrdina městských legend druhé světové války, vy jste však našel příběhy mnohem starší. Překvapilo vás, kam až jste se se svým hrdinou „zatoulal“?

To, že se u nás o Pérákovi vyprávělo již ve dvacátých letech, a to především v severozápadních Čechách a hlavně v Krušnohoří, jsem věděl díky výzkumům svého předchůdce Miloše J. Pulce. A že se o něm vyprávělo i v Německu a Rusku, a stejně intenzivně jako u nás, to mi umožnila prozkoumat až moje vlastní bádání spojená s psaním knihy.

Doufám, že se mi zároveň podařilo i prokázat, že kořeny legendy o Pérákovi jsou ještě starší a sahají až do georgiánské a viktoriánské Anglie, kde byl známý jako skákající postrach Londýna zvaný Spring-heeled Jack.

 

Čemu se hodláte věnovat v budoucnu?

Rád bych se věnoval fenoménu, který mnozí považují za typicky český, tedy „hospodskému“, přízemnímu, lidovému humoru. Přijde mi zvláštní, že v zemi Haška a Kundery stále neexistuje seriózní odborná práce o anekdotách a vtipech. Právě těm bych se chtěl ve své příští knize věnovat, stejně jako příbuzným fenoménům jako jsou nápisy na zdech, veřejných toaletách či moderní krátké internetové vtípky, neboli memy.

 

 Autor: Přemysl Hnilička, Foto: archiv Petra Janečka 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test