český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Není malých rolí…

Dalším z celé plejády výtečných herců drobných postaviček ať už na jevišti nebo ve filmu, je náš dnešní jubilant, Jiří Lír, který s humorem sobě vlastním pojmenoval svou vzpomínkovou knihu Ve vedlejší roli Jiří Lír. Od jeho narození právě uplynulo devadesát let.

 

Narodil se 19. června 1923 v rodině výtvarného pedagoga a malíře Josefa Líra, který vystudoval Akademii výtvarných umění u Františka Ženíška, a Berty rozené Frýdové. V rodném Pelhřimově navštěvoval obecnou školu i gymnázium.

 

Ochotnické začátky

Jeho divadelní směřování velmi ovlivnilo, že od první třídy seděl v lavici s budoucím skvělým divadelním a filmovým komikem Lubomírem Lipským. Ten měl už na škole potřebu se divadelně projevovat a připravil v rámci divadelního kroužku pelhřimovského reálného gymnázia několik inscenací. Bylo rozhodnuto, že hned napoprvé se spolužáci inscenačně vrhnou na Čapkova Loupežníka. Vzhledem ke svému výtvarnému talentu, poděděnému po tatínkovi, měl Jiří nejprve spolužákům malovat kulisy. Nakonec byla jeho touha zahrát si vyslyšena, když režisér zjistil, že nemá obsazenou jednu vedlejší roli kováře, kterou mu mohl svěřit. Premiéra se natolik povedla, že je otec bratří Lipských, nadšený ochotník a režisér místního ochotnického spolku Rieger, angažoval do své příští hry. Jiří byl sluhou Parkerem ve Wildeově Vějíři lady Windermerové.

 

Touha po konzervatoři

V roce 1941 bylo však gymnázium nacisty uzavřeno a studenti si museli velmi rychle sehnat zaměstnání, aby nebyli totálně nasazeni v Říši. Lír byl právě v sedmém ročníku. Na přímluvu spolužáka, budoucího režiséra a herce Otomara Krejči, který získal angažmá v Horáckém divadle, mohl na podzim nastoupit do souboru i on.

Měl být především rekvizitářem, hrát drobné úlohy a k tomu ještě dělat takzvaný nábor. První, ale zároveň poslední rolí byla postava Pavla Koženého ve Stroupežnického Našich furiantech. Hned po prvním představení totiž Lír nevydržel tvrdé podmínky a vrátil se domů. Ale divadlo ho lákalo dál, proto se rozhodl přihlásit k přijímacím zkouškám na Státní konzervatoři v Praze.

Jeho kmotr Bedřich Karen mu zařídil přípravné kurzy u režiséra Národního divadla a profesora na konzervatoři Aleše Podhorského. Přijímačky zdárně zdolal, jenže neměl potvrzení o odchodu z gymnázia (nacisté školu pouze uzavřeli na dobu neurčitou), nastoupit z tohoto byrokratického důvodu nemohl. Podhorský mu šlechetně nabídl drobné role v jeho inscenacích v Divadle Uranie, než si něco najde sám. Podařilo se mu najít angažmá u Divadelní společnosti Nová česká scéna ve Veselí Mezimostí. Po uzavření divadel nacisty v září 1944 stejně totálnímu nasazení neunikl. Díky známostem se dostal do smíchovské Ringhofferovy továrny.

 

Úspěchy i zklamání

Když skončila druhá světová válka, dodělal si se svými spolužáky z gymnázia maturitu a už nic nebránilo věnovat se divadlu naplno. Začala jeho celkem pestrá pouť po českých divadlech. Nejprve byl angažován do Městského divadla Kladno, aby za spolužáky z gymnázia odešel do legendárního Divadla satiry, následovalo Divadlo pro děti a mládež, pak angažmá v Realistickém divadle, aby s vidinou ideologického uvolnění přijal angažmá v Českých Budějovicích.

Zde se mu vedlo skvěle. Po vedlejších rolích přišly i hlavní. Například role Jacka Worthinga v Jak je důležité míti Filipa. Protože zde získal pocit zázemí, opět se v něm probudily výtvarné sklony a začal znovu malovat a kreslit, aby celou svou tvorbu v záchvatu sebekritičnosti před odchodem do pardubického divadla spálil. Nakonec se mu podařilo existenčně zakotvit v souboru Divadla Rokoko, které pomáhal adaptovat z původních skladů na divadlo. Pak přišla takzvaná volná noha a hostování v Divadle Na zábradlí. Jenže mu nevyhovovalo velké teoretizování nad rolí i inscenací jako takovou, byl spíše celoživotní praktik, takže nakonec byl spokojený ve spolupráci s Divadlem na Fidlovačce či v Hudebním divadle v Karlíně.

 

Herec kamenné tváře

Můžeme ho řadit mezi herce jemného, suchého anglického humoru, který umocňoval svou absencí mimiky, takže mohlo některým divákům připadat, že je zdánlivě netečný a odměřený. Často byl obsazován do rolí figurek, drobných postav, které přesto jeho talentem utkví v paměti. Nezapomenutelnou rolí je jistě barman v Limonadovém Joeovi nebo hypochondrický hostinský Rambousek v komedii Vesničko má středisková. Jako kongeniální můžeme popsat i jeho televizní scénka s Laďkou Kozderkovou nazvané Techtle mechtle.

 

Výtvarné umění

Stylově bychom ho mohli zařadit mezi naivistické malíře. S jeho výtvarným nadáním se měli možnost diváci seznámit poprvé veřejně v šedesátých letech na samostatné výstavě kreseb ve foyer Divadla Rokoko, kterou uvedli Eva Pilarová a Karel Höger.

 

Rodinné zázemí

Během angažmá v Divadle pro mládež poznal svou kolegyni, herečku Drahomíru Fialkovou a v roce 1951 se jim narodilo jediné dítě, dcera Kateřina, která se rovněž stala herečkou. Jiří Lír zemřel po těžké nemoci 20. srpna 1995.

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Miroslav Martinovský

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270