český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Sestry Havelkovy začínaly zpívat v Originálním pražském synkopickém orchestru. Když Ondřej Havelka založil v roce 1995 Melody Makers, přidaly se k němu. Vystupovaly v jeho programu a zároveň pořádaly samostatné koncerty. Po čase se obojí nedalo stihnout, proto se definitivně osamostatnily. Anna Vávrová je jako zakládající členka Sestrou Havelkovou téměř čtyřicet let. Spolu s Olgou Bímovou a Petrou Kohoutovou přenášejí diváky a posluchače nejen svým nezaměnitelným stylem zpěvu, ale i dobovým oblečením do nostalgické atmosféry první republiky. Repertoár dámského tria tvoří taneční hudba 20., 30. a 40. let minulého století, tedy převážně swing. Na oslavách stého výročí vzniku republiky se jejich písně báječně vyjímají, pořadatelé se proto ozývají ze všech koutů země.

 

 

Připravily jste si pro letošní rok nějaký speciální tematický program?

Náš program jsme neměnily, ale průvodními komentáři samozřejmě oslavy výročí vzniku republiky připomínáme. Naše hudba k první republice patří, a tak vystupujeme už od června téměř každý týden na pódiích a náměstích i těch nejmenších městeček a vesnic. Slavnosti to bývají nádherné. S historickými kostýmy, průvody, ohňostroji. Většinou to bývá celodenní paráda s oslavou města, někde se objeví i prezident Masaryk na koni, jinde dobové módní přehlídky. Namátkou mě napadají třeba Borovany, kde vypravili historický vlak z Budějovic, zpívaly jsme celou cestu. Dostaly jsme se do tolika míst. Uvědomujeme si každý den, jak je naše země krásná.

 

Ke swingu se začínají vracet i mladí lidé. Proč myslíte, že tomu tak je?

Swingové tančírny jsou populární už několik let, i když u nás se objevily maličko později než v okolním světě. Kurzy swingového tance jsou vyhledávanou zábavou. Proč? Swing je stylová, krásná hudba, která má rytmus i melodii, mladým se líbí i stylové oblečení, i když moc nerozlišují mezi 20. a 40. lety, kdy byla různá „období“ a k tomu příslušné módní oblečení a doplňky. Swing jako takový přišel až v roce 1932, předtím to byl charleston, s tou hudbou jsme začínaly v Originálním pražském synkopickém orchestru.

 

Teď vystupujete jako trio, ale nebývalo to tak vždy…

Začínaly jsme jako trio, později jsme byly čtyři a teď jsme zase tři. Poté, co naše kolegyně Dája odešla, nám zůstaly skladby pro čtyři hlasy, její part převzala houslistka Zuzka, která vždy při čtyřhlasé písni odloží nástroj a zpívá. Na jevišti je to velké oživení.

 

Měla jste nějaké pěvecké zkušenosti před založením Sester Havelkových?

Studovala jsem sociologii kultury a přivydělávala si zpíváním s různými tanečními orchestry, po ukončení studia jsem dokonce s jednou kapelou vyjela do zahraničí. Po návratu jsem dělala leccos, na chvíli jsem se stala ředitelkou Branického divadla, které se tenkrát rozjíždělo, protože do té doby tam byl jakýsi sklad. Poté, co jsem zhlédla vystoupení Originálního pražského synkopického orchestru, byla jsem tak nadšená, že jsem se rozhodla vzít je do Branického divadla jako kmenovou kapelu, protože jsme pořádali především hudební pořady. Jejich kapelník Pavel Klikar mě náhodně slyšel prozpěvovat si a hned mi nabídl, ať to zkusím s nimi.

 

Takže jste začala vystupovat?

To ještě chvíli trvalo. Našel dvě další zpěvačky a začaly jsme cvičit. Byl velmi přísný a důsledný, třeba dvě písničky jsme zkoušely celý rok. Vyžadoval perfektní znění, starobu zašlých časů, vibrata. Poprvé nám dovolil vystoupit až v roce 1980, dobře si vzpomínám na první píseň, dodnes ji občas zpíváme. Byla převzatá od Boswell Sisters, populární americké sesterské skupiny, která byla naším velkým vzorem. Bohužel se naše seskupení brzy rozpadlo, protože jedna z kolegyň odjela do zahraničí za rodinou, druhá na stipendijní pobyt. Pavel Klikar našel další dvě zpěvačky, jedna z nich, Petra Kohoutová, je se mnou v triu dodnes. Neúnavně s námi zkoušel a starému stylu učil pianista Jura Gilík, kterému tímto velmi děkujeme.

 

Název tria je Sestry Havelkovy, připadáte si jako opravdické sestry?

Máme k sobě velmi blízko. V dnešním složení spolu zpíváme třicet let, což si myslím, že je obdivuhodné. Všechno o sobě víme, o všem se spolu radíme, známe se tak dobře, jak nás neznají ani doma… Náš název vznikl z toho, že jsme mnoho let doplňovaly Ondřeje Havelku. Pak jsme ale cítily, že bychom chtěly zpívat víc…

 

A vzniklo vaše první CD…

Ondřej Havelka v Hudebním divadle Karlín inscenoval muzikál Má férové Josefína, vystupovaly jsme tam a náš zpěv se líbil. Na základě toho jsme byly pobídnuty skalním trampem, rekvizitářem divadla Slávkem, zda bychom nenazpívaly staré trampské písničky tak, jak se dříve zpívávaly, tedy vícehlasně. Krásné aranže napsal Jarek Šimíček a CD dostalo název Až tě tvá dívenka zklame.

 

Takže za to vlastně vděčíte Ondřeji Havelkovi?

Nejen za to. Na cestu k samostatnosti nás vybavil krásnými klipy, které pro nás natočil, ale co bylo velmi důležité, díky tomu, že jsme spolu na jevišti strávili tolik let, naučily jsme se od něj mnoho věcí. Přejaly jsme jeho přístup k hudbě, velkou zodpovědnost, profesionalitu.

 

Jak obtížné bylo založit si vlastní orchestr?

Vznikl při natáčení druhého CD Bláznivý den, které je věnováno  písničkám českého hudebníka Jiřího Traxlera. Ten v roce 1938 odešel do Kanady a přestal dělat muziku, jeho písničky už v Čechách málokdo znal. Jednou, při návštěvě v Praze, nás dojatý oslovil po koncertu Originálního pražského synkopického orchestru, kde zaslechl jednu z písní, které kdysi složil. Měl pocit, že se naším vystoupením vrací do doby, kdy Československo opustil. Stali jsme se přáteli a nás napadlo vyhledat a nahrát jeho melodie, které nikdy nebyly natočeny. Podařilo se nám to, a díky natáčení vznikl osmičlenný band Orchestr Sester Havelkových pod vedením Jaroslava Šimíčka. 

 

Doba, do níž se lidé při vašich koncertech přenášejí, je nejen hudební, ale patří do ní krásné oblečení, vybrané chování, nezapomenutelné filmy pro pamětníky…

Jsou to filmy, na které se ráda dívám dodnes, třeba takový Kristián. Období první republiky bylo dobou mládí mých rodičů. Maminka mi o něm hodně vyprávěla. Možná si je trochu idealizujeme, ale tenkrát platilo dané slovo, muži byli gentlemani, především ve vztahu k ženám, dodržovala se pravidla slušného chování i úborová pravidla. Vzpomínám na zásady, které mi rodiče vštěpovali, a dnešním mladým by už přišly k smíchu. Třeba to, že je neslušné jíst na ulici, že není vhodné, aby dáma dorazila na ples mezi prvními…

 

Jak vzniká choreografie vašich představení a vaše oblečení?

Choreografie přišla v podstatě sama, tak, jak jsme to cítily. Šatů nemáme mnoho, jsou drahé a není jednoduché je ušít. Nápady hledáme v dobových časopisech, ale i u šikovných švadlen. Známe sběratelku Vlaďku Dobiášovou, která má úplné „poklady“, třeba šaty prvorepublikových filmových hvězd. Naší „morální povinností“ je neztloustnout, kdyby šaty nebyly jedné z nás, musely by je odložit i ostatní dvě. Když jsme začínaly, hledaly jsme mezi známými dobové drobnosti. Byla to nádherná setkání s lidmi, kteří nám fandili a vytahovali ze skříní tu klobouček, tu rukavičky, někdy i šaty, a spolu s tím nádherné, dojemné vzpomínky. Naše koncerty občas obohacuje i módní přehlídka z Vladčiných pokladů, její manekýnky předvádějí skvosty, které se v muzeích berou do ruky pouze v bílých rukavičkách. Je to opravdová pastva pro oči.

 

Vzpomínáte na nějaké zahraniční vystoupení?

Hodně jsme cestovaly především s Originálním pražským synkopickým orchestrem, později s Melody Makers i s naším orchestrem. Dostaly jsme se až do Thajska, nebo do Číny, kde se konal ples na naší ambasádě u příležitosti předsednictví republiky v Evropské unii. Dojemné bylo, že pozvaní Číňané chodili půl roku dopředu do školy tance, aby zvládli alespoň waltz.

 

Na svých koncertech využíváte málo známý hudební nástroj violinofon. Co to je?

Hrávalo se na něj v orchestrech ve dvacátých letech minulého století. Jsou to vlastně housle s rourou. Zvuk je zesílen pomocí membrány jako u starého gramofonu a připomíná zvuk žesťového nástroje. Není úplně jednoduché na tento zvláštní nástroj zahrát.

 

Kdo je kapelníkem vašeho orchestru?

Nikdo, jsme v současné době taková „muzika bez kapelníka“. Ten náš měl hned několik aktivit, a tak nás musel z časových důvodů opustit. Rozhodly jsme se, že to na chvíli zvládneme bez něj, a ona chvíle trvá už rok. Docela to jde, takže jsme nového přestaly hledat. Kapela to umí, my také. Víme, kam směřujeme, vždycky se domluvíme.

 

Zkoušíte často?

Teď vůbec, nemáme čas. V létě jsme například neměly jediný volný víkend. Nechystáme zatím ani žádné nové věci, to bychom nestihly, ale náš repertoár je dost široký, důležité je především správné aranžmá pro naše hlasy, aby mělo styl a „sedělo“ nám.

 

Jak to zvládáte?

Kdyby nám bylo o deset let méně, bylo by to lehčí. Náš trumpetista z legrace říká „pra-sestry Havelkovy“, a protože s námi na některých koncertech jako host vystupuje dvaadevadesátiletá herečka Zdenka Procházková, utahuje si z nás, že jsme ji přibraly proto, aby tam byl někdo starší. Pravda je, že Zdenka má tolik energie, že nás všechny „strčí do kapsy“. Ale jestli se „pochlapíme“, rády bychom natočily ještě jedno CD, takový náš „pozdní sběr“.

 

Co považujete za největší úspěch Sester Havelkových?

To, že jsme se tak dlouho udržely, a že jsme stále spolu. Zpíváme a baví nás to. V takové skupině je důležité, aby nikdo neměl sólistické ambice. Všechny jsme tolerantní a řekla bych, že to chce i trochu moudrosti, k té jsme už nejspíš dozrály. Žádný spor nestojí za to, aby se zbouralo něco daleko hodnotnějšího, na čem jsme léta pracovaly.

 

 

Anna Vávrová se narodila v roce 1947 v Kamenici nad Lipou, dětství a mládí prožila v Soběslavi. Vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistiky na Karlově univerzitě, stála u zrodu tria Sester Havelkových. Období první republiky je její srdeční záležitostí.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Sester Havelkových

V souvislosti se stým výročím vzniku Československa se možná mohlo zapomenout na jednu každoroční oslavu, která ale také zasluhuje pozornost. 27. října, den před státním svátkem, se v Praze předávala Cena Celestýna Opitze, ocenění lidskosti a péče o potřebné. Již podeváté ji udělili milosrdní bratři.

 

Slavnost proběhla tradičně v pražském kostele svatých Šimona a Judy, letos v rámci koncertu uskupení In Concerto Davida Uličníka a Jiřího Škorpíka. Ocenění si odnesli tři kandidáti, každý úplně jiné, ale všichni s jedním společným neutuchajícím zájmem pomáhat druhým lidem nejrůznějšími cestami a způsoby. Ocenění, které nese jméno slavného lékaře a řeholníka, bylo předáno jen pár metrů od místa, kde byla v roce 1847 milosrdným bratrem a lékařem Celestýnem Opitzem podána první narkóza při operaci pacienta v Evropě.

 

 

Letošní laureáti

Prvním z letošních oceněných je lékař. MUDr. Tomáš Šebek patří mezi „lékaře bez hranic“, kteří nabízejí svou obětavou službu lidem nemocným v oblastech světa postižených válečnými konflikty a jinými katastrofami. Je tak vynikajícím příkladem skutečné věrnosti Hippokratově přísaze. Druhá laureátka, paní Klementina Kubičíková, obdržela cenu za pomoc dětem s postižením, poskytnutí možnosti vzdělávání a pomoc při směřování života těchto dětí. Třetím domácím laureátem, tentokrát institucionálním, je všem dobře známá TV Noe za zprostředkovávání nejen dobrých zpráv, ale především za poskytování duchovních služeb lidem nemocným, upoutaným na lůžko.

Letošní ceny měly ale i svůj mezinárodní a ekumenický rozměr. Oceněn byl totiž také Bernard Oringa Balmoi, arcibiskup episkopální církve v Jižním Súdánu, za obětavou službu lidem trpícím v Jižním Súdánu, budování zdravotního a sociálního systému ve svěřené diecézi v Toritu a především šíření naděje na vyřešení dlouhotrvajícího konfliktu. Otci arcibiskupovi byla cena předána při jeho návštěvě České republiky v květnu letošního roku.

 

 

Za vzornou péči o potřebné

Cena Celestýna Opitze je církevní ocenění za vzor v péči o nemocné a jinak potřebné, tedy za příkladnou práci v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb – hospitalitu, křesťanskou péči o nemocné. Cenu uděluje představený milosrdných bratří v Čechách a na Moravě vybraným laureátům, kteří jsou vybíráni komisí odborníků z několika oborů. Všechny současné i minulé laureáty tohoto prestižního ocenění najdeme na webových stránkách Milosrdných bratrů

Nominovat někoho na cenu Celestýna Opitze může každý. Na adrese brněnského konventu Milosrdných bratří se každý rok scházejí návrhy na nejrůznější osobnosti a instituce, které se věnují péči o potřebné. První předání cen proběhlo v roce 2010 ke dvoustému výročí narození Celestýna Opitze, letos se tedy konal již osmnáctý ročník. Životní a pracovní příběhy oceněných z minulých ročníků zůstávají publikované na webu Milosrdných bratří jako impulz k následování i inspirace. „Cena Celestýna Opitze tak symbolizuje hluboký vztah k nemocným,“ shrnují její význam sami Milosrdní bratři.

 

Lékař a řeholník

Celestýn Opitz, který dal této ceně jméno, se narodil 25. února 1810 v Hermsdorfu u Broumova. Po absolvování humanistického gymnázia v Brně se rozhodl pro vstup do řádu milosrdných bratří, a to právě v Pražském konventu na Františku, kde také roku 1833 složil věčné sliby. V prvních letech své nemocniční řádové praxe působil především v nemocnici ve Valticích, později ve Vídni a dále pak v Budapešti. Poté se vrátil do Prahy, kde se dal zapsat na Karlovu Univerzitu na studium chirurgie. Roku 1841 zde získal titul magistr a odešel do nemocnice milosrdných bratří v Novém Městě nad Metují. Do Prahy se opět vrátil roku 1845, kde působil pod vedením tamního profesora Hally a primáře dr. Hofmeistera. O dva roky později se pokusil o jednu z prvních operací v narkóze, ta se podařila a přinesla nemocnici Na Františku ohromný věhlas právě zásluhou bratra Celestýna Opitze.

 

 

Bezbolestná operace

Už dlouho před tím se Opitz zajímal, jak pacientům ulehčit v bolesti, kterou při operacích zažívali. Jediným možným způsobem totiž do té doby bylo omámit je velkými dávkami alkoholu, což pochopitelně nepřinášelo znatelnější účinek. Navíc se chirurgie musela omezit pouze na amputaci končetin, protože například do dutiny břišní se žádný lékař při vědomí pacienta neodvažoval zasáhnout. Anesteziologie tak otevřela nové možnosti celé lékařské vědě a chirurgii především.

Bratr Opitz se rozhodl pro použití éteru. Přestože několik let studoval jeho účinky a zaznamenal pozitivní působení na zvířata, musel těžko prosazovat svou myšlenku provést operaci na člověku. Jednak představenstvo nemocnice nedůvěřovalo dosud na lidech nevyzkoušené praktice, jednak se bránilo z etického hlediska, protože se věřilo, že bolest má pro člověka zvláštní význam a je příležitostí prokázání poslušnosti Bohu, člověka posiluje a za její snášení přináší velké zásluhy. Od první operace do své smrti provedl bratr Opitz ještě 186 operací v narkóze pomocí jednoduché skleněné baňky, v níž byla látka nasáklá éterem, a v jeho myšlence bezbolestné operace pokračoval celý vývoj moderní medicíny.

 

Dodnes živá památka

Po tomto úspěchu mu dokonce Vídeňská univerzita nabídla doktorská studia chirurgie, která přijal, odjel do Vídně a pokračoval tam jak ve studiích, tak v prosazování operací v narkóze. Roku 1849 mu byl dokonce císařem propůjčen zlatý kříž za zásluhy. Byl promován na doktora medicíny a o tři roky později po návratu do Čech se stal převorem pražského konventu. O další čtyři roky později dokonce provinciálem nad dvaceti konventy tehdejší rakousko-české provincie. V roce 1866 mu byl udělen rytířský kříž řádu Františka Josefa I. a v prosinci ještě téhož roku ve Vídni zemřel.

Dědictví Ambroze Opitze je dodnes živé – nepřipomínají si jej jenom Milosrdní bratří, s kterými spojil většinu svého života, ale i historie medicíny. Na jeho příběhu totiž můžeme vidět, že to byli často duchovní a řeholníci, kdo kromě své duchovenské činnosti dokázali významně přispět k různým oborům lidské činnosti – v tomto případě k medicíně. Důkazem toho může být i skutečnost, že církevní cena není jediným lékařským oceněním, které se s jeho jménem pojí. Od roku 2007 je totiž pod patronátem České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzívní medicíny udělována Medaile Františka Celestýna Opitze, která je udělována předním českým lékařům, kteří ve svém profesním životě vykonali záslužnou odbornou i organizační práci. Vůbec prvním držitelem se stal profesor Jiří Pokorný, který téměř tři desetiletí vedl Kliniku anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Motol.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Klub českých turistů (KČT) si letos připomíná 130. výročí svého vzniku. V jeho historii, tak jako v historii celé naší společnosti, bychom našli mnohé peripetie. V roce 1948 byl zakázán, jakmile poměry dovolily, byl v roce 1990 obnoven. Více než čtyřicet tisíc kilometrů značených turistických tras, udržovaných v dokonalém stavu, patří mezi nejpřehlednější v Evropě, možná i na světě. Stovky pochodů, setkání, přednášek, přibývající informační tabule v krajině přitahují zájemce všech generací. Turisté navazují na své předky údržbou starých a budováním nových turistických chat, a tak jako generace před nimi přibližují krásy naší země ostatním.

 

 

Čestným předsedou KČT je Ing. Jan Havelka (na snímku). Právě on má největší zásluhu na vzniku prvního a zatím jediného muzea turistiky. Bylo otevřeno v Bechyni v roce 2006 v prostorách bývalé židovské synagogy, a jak říká, je „jeho dítětem“. Je zatím zprovozněno pouze přízemí. Další dvě patra a okolní prostory procházejí náročnou rekonstrukcí, takže stovky exponátů čekají v krabicích.

 

Jan Havelka se narodil v roce 1936 v Praze. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval jako projektant v ČKD Praha, pět let byl ve funkci generálního ředitele. V roce 1991 byl zvolen předsedou Klubu českých turistů, ve které byl potvrzován až do roku 2006, kdy byl jmenován čestným předsedou. Významně napomáhal vzniku Muzea turistiky v Bechyni, dodnes je hlavním organizátorem rekonstrukcí, které zde probíhají.

 

Jak bude jednou muzeum vypadat?

Jeho dokončení beru jako svůj hlavní úkol. Mám pětiletý „skluz“, protože jsem řídil výstavbu Bezručovy chaty na Lysé hoře. Bylo s tím spojeno mnoho starostí, takže provoz v muzeu sice běžel, ale rozvoj se zastavil. Teď se do toho dám, vím, že vzhledem ke svému věku musím spěchat. Všechna povolení a projekt už máme, ve dvou patrech probíhá rekonstrukce stropů, instalací, druhá polovina budovy je dnes skladem výstavních předmětů. V podkroví plánujeme vybudovat centrální archiv Klubu, chceme tu mít i byt pro archiváře a malou turistickou ubytovnu. Prioritou jsou výstavní prostory. Věřím, že to zvládneme.

 

                                                                 

Předsedou KČT jste byl poprvé zvolen v roce 1991…

Hned v prosinci 1989 jsme s přáteli začali plánovat obnovení Klubu. Podařilo se to o pár měsíců později, byl jsem zvolen místopředsedou a další rok předsedou. Potvrzen ve funkci jsem byl ještě několikrát, vedl jsem Klub celkem patnáct let, dnes jsem jeho čestným předsedou. Začátek byl velmi obtížný, protože jsem se stal i generálním ředitelem v ČKD Praha, obě funkce vykonával téměř pět let souběžně.

 

Co bylo vaším nejdůležitějším úkolem?

Naším přáním bylo, aby Klub českých turistů navázal na prvorepublikové tradice našich předchůdců. Měli jsme schované staré stanovy, ročenky, přihlásili se nám čtyři bývalí funkcionáři, kteří byli ochotni pomoci. Velkým úkolem bylo změnit zaměření turistiky. Samozřejmě i ve Svazu turistiky jsme nadšeně organizovali různé pochody, ale jen ty povolené a se správným pojmenováním, to bylo ale vše. Původní KČT měl i jiné priority, pro cestovní ruch u nás byl nejdůležitějším článkem. Jeho členy byli naši nejlepší architekti, památkáři, pořádaly se desítky přednášek, diskusí. To bylo zničeno. Mohl jsem začít prosazovat své sny, ale jednoduché to nebylo, mnozí mi nechtěli rozumět. Snažil jsem se psát články do časopisu Turista a burcovat, že musíme povýšit i intelektuální činnost, která k turistice patří.

 

 

Prosazujete pojem aktivní turistika…

Ano, je to něco jiného, než vyrazit na dovolenou k moři a mluvit o turistice. Kdo si krajinu neprojde pěšky, ten ji nepozná. Turistika je pohyb vlastní silou za účelem poznání reálného světa, vlastní poznání historie. Musíte mít čas zastavit se, popovídat s místními… Třeba z učebnic známé: Za Habsburků bylo temno, poopravíte, když na svých cestách zjistíte, že polovina našich historických památek vznikla za jejich vlády.

 

Takže cyklisty mezi turisty nepočítáte?

Samozřejmě, že ano, cykloturistika je také aktivní pohyb, ale je při ní podstatně menší možnost zblízka poznávat přírodu a krajinu. Protože se velmi rychle rozvíjí, je nutno odstranit nebezpečné souběhy cyklotras s pěšími trasami. Právě tohle mají dobře propracované ve Švýcarsku nebo Německu, kde moderní pěší trasy v klidném přírodním prostředí přilákaly k turistice mnoho mladých lidí. U nás je to ještě hudbou budoucnosti, navíc moderní fenomén motorových kol přináší další komplikace.

 

Naše turistické značení cest patří k nejlepším. Kolik značkařů u nás pracuje?

Máme tisíc šest set značkařů, mezi nimi mnoho mladých, někdy to bývá rodinná tradice i tří generací, z toho máme radost. Každý rok se kontroluje a opravuje třetina tras, v mezidobí obnovujeme ty, které zničily polomy či následné kácení stromů se značkami. Máme bezvadně fungující smlouvu s Lesy ČR, vždy nám dávají vědět, kde je třeba některou část trasy nově vyznačit. Já sám jsem nikdy neznačkoval, ale jsem takový „aktivní kritik“. Jakmile na svých cestách narazím na nějakou nesrovnalost, hned si to zapisuju a zjednávám nápravu.

 

Vraťme se ještě zpátky k muzeu. Je jeho vytvoření vaším nápadem?

Klub usiloval o jeho vznik od třicátých let minulého století. Nestihlo se to, potom přišla válka a brzy po ní zákaz činnosti. My jsme se k plánu vrátili, nejprve hledáním vhodných prostor, což byl velký problém. Nakonec „zaúřadovala“ náhoda. Moje dcera se s manželem přestěhovala do Bechyně, pomáhal jsem jim s úpravou domu a všiml si vedlejší židovské synagogy s rozbitými okny a padajícími střešními taškami. Nedalo mi to, sešel jsem se s představiteli Pražské Židovské obce, a ti nám objekt pronajali s podmínkou, že zde bude i malá výstavka ze života židovských obyvatel Bechyně. Muzeum jsme otevřeli v roce 2006 a zanedlouho za námi s nabídkou prodeje přišel i majitel sousedního domu.

 

Považujete péči o muzeum za svůj trvalý úkol?

Ano, moc bych si přál, dokud mi bude zdraví sloužit, dokončit stavební úpravy obou objektů. Vím, že pokud bude dobudováno, přijdou mí nástupci a budou v práci pokračovat. V různých sekcích KČT i v radě Síně slávy pracují mladší, šikovní lidé, věřím, že by starost o uspořádání a rozšiřování sbírek převzali.

 

Největší zajímavostí, takovým zdejším „tahákem“ bývala interaktivní mapa všech českých rozhleden, ale nikde ji tu nevidím…

Museli jsme ji z výstavních prostor odstranit. Rozhledny přibývají jako houby po dešti, během dvou let jich v mapě chybělo více než sto, bylo technicky velmi obtížné je doplňovat. Pro zjednodušení připravujeme její promítání dataprojektorem na velké plátno. Jiné vystavované předměty plánujeme propojovat s interaktivními promítacími boxy. Taková prohlídka je moderní, atraktivní a zajímavá i pro děti.

 

Co tedy v muzeu návštěvníci uvidí?

Máme tu tabule s přehledným vyobrazením historie turistiky u nás, fotografie všech našich chat s technickými popisky, kresby hradů, odznaky, razítka, písemné materiály, mnoho deníků našich bývalých členů, tzv. vandrovnických knížek a také stará i novější čísla našeho klubového časopisu. Součástí je i hojně navštěvovaná výstavka o historii židovských obcí na Bechyňsku. Historické dokumenty jsou zatím uschovány v pražském archivu, aby se neztratily a neponičily, a do muzea se po rekonstrukci vrátí. Zajímavá je třeba kupní smlouva, kterou nám Adolf Schwarzenberg prodával pivovar v Prášilech, KČT z něj vybudoval chatu…

 

 

Zmínil jste časopis. Odkdy vychází?

Měsíčník TURISTA (původně Časopis turistů) patří k nejstarším časopisům u nás. Vycházet začal brzy po založení Klubu českých turistů v roce 1889. Vycházely v něm nejen články s vlastivědným obsahem, ale také statě o mnohých společenských aktivitách. Třeba z popisu otevírání železniční trati Tábor – Bechyně v roce 1903 čerpají železniční historici dodnes. Smutek z toho, že se nám z různých důvodů nepodařilo získat zpět některé chaty, které naši předci vybudovali, si kompenzuju tím, že právě do časopisu TURISTA píšu články o všech chatách, které Klub vlastnil a vlastní.

 

Ani dnes nezahálíte a díky vašemu charitativnímu projektu vznikají turistické trasy pro vozíčkáře. Kolik jich máte a která byla úplně první?

S budováním turistických tras pro vozíčkáře jsme začali před deseti lety a každý rok otevíráme jednu. Na přelomu roku vždy pořádáme Novoroční čtyřlístek, sérii padesáti pochodů, kde se místo startovného konají sbírky. Výtěžek se používá na vybudování nové trasy pro vozíčkáře, letos to bylo více než dvě stě tisíc korun. O vozíčkářské stezky je zájem, bohužel ne u všech je vybudována potřebná infrastruktura, tedy bezbariérové ubytování apod., ale určitě je to vykročení správným směrem. První trasa se otevírala u Lutové, vesnici v blízkosti Chlumu u Třeboně, s odbočkou k památníku Emy Destinnové. Každoročně máme svůj stánek na turistickém srazu německých turistů. Materiály o stezkách pro vozíčkáře tam budí vždy velkou pozornost, je to totiž jedna z mála věcí, v nichž máme před Němci náskok.

 

Jak vidíte budoucnost Klubu českých turistů?

Nemám o ni strach. Přicházejí mladí lidé, někteří pak na čas zmizí, ale vracejí se, spolu se svými rodinami, dětmi v kočárku. Podle mého názoru se turistika brzy stane „medicínskou záležitostí“. Bude lékem na neduhy, způsobené prací u počítačů, na neustálý spěch. V Americe začínají zakládat „společnosti pomalého života“. My ji už máme, to je přece pěší turistika!

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka a archiv Jana Havelky

 

 

Letecká doprava je něco, co dnes považujeme už za samozřejmé. Létáme na dovolenou, někdy za prací, letadla jsou pevnou součástí naší infrastruktury. Historie a tradice letecké dopravy už také může hledět zpět na hezkou řádku úspěchů. Tak tedy v těchto dnech ČSA – České aerolinie, český národní letecký dopravce, oslavily plných devadesát pět let svého fungování.

 

Mladý československý stát se snažil někdy až překotně budovat své instituce a svou strukturu. K ní patřilo i zajištění přepravy. První světová válka jasně ukázala, že letectví má budoucnost a tak bylo jen otázkou času, než se i v Československu začne usazovat myšlenka na civilní leteckou přepravu. Nakonec se tak stalo 6. října 1923, kdy byly vládou založeny Československé státní aerolinie. V jejich čele stanul Karel Huppner, někdejší rakousko-uherský vojenský pilot a pozdější velitel československého letectva. První dopravní let ČSA proběhl třiadvacet dní po založení.

 

Poprvé do Bratislavy

První trasa dopravního letu ČSA vedla z domovského letiště aerolinek, kterým byla Praha-Kbely, do Bratislavy. Oproti dnešním zaoceánským letům to nebyla žádná velká dálka, ale na leteckou techniku dvacátých let 20. století bylo i tři sta dvacet kilometrů už poměrně solidním výkonem. V prvních fázích existence ČSA si také nemůžeme představovat velké letecké stroje pro desítky nebo stovky cestujících, jaké známe dnes. První lety byly provedeny upraveným letounem Hansa-Brandenburg C. I, známým z první světové války, který byl v Československu licenčně vyráběn pod názvem Avia A-14. Počet cestujících, které tento letoun vedle pilota dokázal pobrat, byl přesně jeden, teprve po úpravách těla letounu se vešli i dva.

 

Od limuzíny ke Goliášovi

Postupně se ale letecký park začal rozšiřovat. Přišla letadla Avia A-10, vyrobená jen v pěti kusech, která ale dokázala pojmout dvoučlennou posádku a čtyři cestující v, na svou dobu poměrně luxusní, kajutě. Tomuto typu letadla se tehdy říkalo „aerolimusina“. 

V roce 1925 začala být letadla Avia postupně nahrazována modernějším britským typem De Havilland DH. 50, který dokázal odvézt čtyři cestující a pilota, a Farman F-60 Goliath, který měl už na svou dobu solidní kapacitu čtrnáct osob. ČSA byly pro republiku samozřejmě také nástrojem národní prestiže, byly proto mohutně dotovány Ministerstvem veřejných prací. V letech 1923 a 1924 nedosahovaly tržby výše ani jednoho procenta finančních nákladů.

 

Pod značkou OK

V roce 1929 získaly ČSA svojí poznávací značku OK, která dodnes označuje česká letadla. Její vznik je trochu kuriózní, protože původně zamýšlenou značku CS už předem zabrali Portugalci na počest svého krále Carlose. Značka OK tedy vznikla z iniciál tehdejšího vedoucího mezinárodní delegace Otakara Koudelky.

První mezinárodní linku zavedly ČSA v roce 1930 a mířila do Záhřebu. Postupně se přidávaly i další linky do jižní Evropy, Rumunska a Ruska. Od roku 1937 je základnou ČSA letiště v Praze-Ruzyni a od téhož roku se na palubě některých letadel začínají objevovat stewardky-letušky.

Je také nutno říci, že ČSA nezůstaly samy, během první republiky vzniklo několik dalších leteckých společností, které jim konkurovaly. Byla to zejména Československá letecká společnost, spojená se Škodovými závody, a pak samozřejmě i Baťova letecká společnost, která byla v určitém slova smyslu předchůdcem dnešních nízkonákladových aerolinií.

Po druhé světové válce, která civilní leteckou dopravu přerušila, se ČSA staly státním podnikem. I zde se po roce 1948 projevila ideologická orientace komunistického režimu a aerolinky nakupovaly proudové letouny ze Sovětského svazu, které však postupně zastarávaly. Moderní západní letoun typu Airbus se v hávu ČSA tak mohl objevit až v roce 1991. V březnu 1995 došlo i k logické změně názvu a po rozdělení federace dostala společnost nové jméno – České aerolinie.

 

Vyhlídkový let k narozeninám

Dnes České aerolinie disponují osmnácti moderními letadly a na mnoha linkách jenom v minulém roce přepravily více než dva a půl milionu cestujících. Na své 95. výročí se také náležitě nachystaly a oslavují je zvláštními vyhlídkovými lety kolem Prahy.

„Všechny zážitkové lety budou pod velením našich nejzkušenějších kapitánů vedeny v letové hladině zhruba osm set metrů nad okolním terénem, což je současně nejnižší letová hladina pro běžný obchodní let dopravního letounu s cestujícími na palubě,“ řekl mluvčí ČSA Daniel Šabík. Trasa počítá s okruhem kolem Prahy a hradů Křivoklát, Točník, Karlštejn či Český Šternberk, zámků Zbiroh, Konopiště nebo Kostelec nad Černými Lesy, Slapské přehrady, vodní nádrže Klíčava, klášteru Sázava a hvězdárny Ondřejov a dalších známých míst.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Strana 1 z 39

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test