český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Není moc českých spisovatelek, které mají ve sbírce dvě prestižní ocenění – Magnesii Literu a Zlatou stuhu – současně za publicistické dílo pro dospělé i za knihu pro mládež. Petra Dvořáková, dvorní autorka nakladatelství Host, ve kterém vyšlo všech sedm jejích knih, mezi ně patří. Obdivuhodné na této drobné usměvavé prozaičce a scenáristce není jen její pracovní houževnatost, ale i způsob, jakým se vyrovnala s překážkami, které jí život postavil do cesty.

 

Kdy jste si začala pohrávat s myšlenkou, že byste mohla něco napsat?

Vůbec jsem neměla ambici psát a vlastně jsem nikdy nebyla ani velkou čtenářkou. Pracovala jsem jako zdravotní sestřička, hrozně mě to bavilo a myslela jsem si, že tohle povolání budu dělat celý život. Potom mi ale onemocněl syn, byli jsme velmi dlouho v nemocnici a já jsem tam, původně jen sama pro sebe, začala sbírat rozhovory s věřícími lidmi, kteří prožili něco těžkého. Jsem totiž také věřící a hledala jsem cestu, jak se vyrovnat se synovou nemocí… Pozorovala jsem ostatní, jak tomu čelí oni, a zapisovala si naše rozhovory. Když jich bylo asi dvacet, tak mě, ani nevím jak, napadlo, poslat ukázku jednoho z nich do Reflexu. Oni text otiskli a napsali k němu, že těch rozhovorů mám víc, na základě čehož se mi ozval Martin Stöhr z nakladatelství Host, kterého jsem do té doby neznala, a nabídl mi, že mi ty rozhovory vydají. A tak to začalo… Vznikly Proměněné sny, za které jsem dostala Magnesii Literu.

 

Jaký pro vás má to ocenění význam?

Vpadla jsem díky němu rovnýma nohama do intelektuálního světa a byla to opravdu velká životní změna. Současně to bylo skvělé, protože takové ocenění přece jen trošku otevírá dveře a přináší zajímavé pracovní možnosti. Magnesia Litera má čestné místo v mé knihovně.

 

Máte se psaním spojené nějaké rituály? Kde a jak se vám dobře píše?

Pracuji doma ve Znojmě a jsem poměrně rigidní v tom, že vstávám každý den v 5:30, dám si kafe a hned potom jdu pracovat. Když píšu knihu, klidně pracuji do jedenácti v noci, to pak mívám z psaní i bolavé klouby na prstech. Takové tempo jsem ale schopná vydržet tak tři týdny. Když ale kromě knihy pracuji i na scénářích pro televizi, tak většinou dopoledne píšu scénáře a odpoledne rukopis. Často pracuji i o víkendech, ale psaní je současně i můj koníček, takže jsou to příjemně strávené soboty a neděle.

 

Jak vypadá psaní románu v praxi? A jak to probíhalo například u Dědiny?

Konkrétně u Dědiny, mé nejnovější knížky, jsem se jednoho rána probudila, dostala nápad a začala okamžitě psát. Nepředcházela tomu žádná příprava, jednoduše jsem se pustila do psaní, a co jsem potřebovala, jsem si postupně dohledala. Málokdy si kreslím síť vztahů, ale u této knihy jsem to udělala. (Pozn. redakce: původní Petřina kresba je obrázek na vnitřní straně obálky románu). První verzi rukopisu jsem měla hotovou s přestávkami za tři měsíce. Pak jsem to samozřejmě ještě dlouho upravovala, následně se to redigovalo… Začala jsem ji psát přesně před dvěma lety v létě a letos na jaře vyšla.

 

Co je podle vás na psaní románu nejtěžší?

Nejtěžší je najít si tu první vyprávěcí polohu. Bod, ze kterého budu vyprávět a jak. Pak je samozřejmě těžké uhlídat logiku, zajistit, aby někde nepadala nit… Příběh se mi v průběhu psaní vyvíjí pod rukama. Třeba u Dědiny jsem nevěděla, k čemu směřuji. Najednou jsem zjistila, že je pro mě vlastně strašně příjemné být na té dědině ve své vlastní fantazii. Celý příběh se mi odehrává před očima jako film, v obrazech, a já ho píšu. U Sítí jsem šla víc po tématu, Dědina byla vyloženě prožitek.

 

Ve vaší poslední knize mě zaujala tato pasáž: Na dědině se časem zapomene na všechno, každou vostudu časem přebije jiná ostuda. A na tu před ňou už nikdo nevzpomene. Ale to, co se dá závidět, to si lidi pamatujou pořád. Člověk by si mohl říct, že na závist se může vykašlat. Jenže já vim, že nemůže. Závist je nejstrašnější lidská vlastnost, kořen všeho zlyho. A dyž si člověk mysli, že konečně zmizla, může si bejt jistej, že se jen přestěhovala vo kousek dál. Je pro vás lidská závist větší téma než jiné lidské vlastnosti?

Ani ne tak téma, považuji ji prostě za kořen toho zlého. Pro mě je to vlastně dost nepochopitelná lidská vlastnost, alespoň tedy v té prapůvodní definici: protože tenhle člověk má něco lepšího než já, přeji mu něco zlého, aby se už neměl tak dobře. Nikdy by mě nenapadlo takhle o druhých uvažovat. Přeju lidem dobré a sobě přeju mít se taky tak. Nerozumím, když někdo někomu opravdu dokáže přát nebo schválně dělat něco zlého. Proto jsou pro mě naprosto neúnosná témata jako holocaust… Když vám onemocní dítě, je to strašné utrpení, ale nikdo za to nemůže. Ale utrpení, které si lidé způsobují navzájem sami, jen tak, že se proto rozhodnou, to nepochopím. A s tou závistí je to vlastně podobné. 

 

Sledujete komentáře a hodnocení čtenářů v Databázi knih nebo na ČBDB?

Někdy ano. Z některých si něco vezmu, z některých to nejde. Když například někdo napíše, že ho téma vesnice nezajímá a dává kvůli tomu knize špatné hodnocení, autor s tím nic nenadělá. Obecně mě ale názory čtenářů zajímají, zvlášť třeba když se opakuje nějaká připomínka vícekrát, může to být pro autora vodítko, že je někde text slabší a podobně.

 

Může podle vás spisovatel psát, aniž by se v jeho textech objevily autobiografické prvky?

Co všechno je autobiografický prvek? Občas si z toho dělám legraci, protože u knihy Sítě mi novináři měli tendenci podsouvat různé autobiografické prvky proto, že v jednom z těch tří příběhů vystupuje postava zdravotní sestřičky… Takže já občas v nadsázce říkám: V knize Dědina vystupuje řezník a já v životě snědla docela dost jitrnic – je to autobiografický prvek? Každý autor do svého textu vkládá nějakou zkušenost a své vidění světa.

 

Když tolik píšete, píšete si třeba i deník?

Píšu si deník už několik let. Měla jsem tendenci si jej psát už jako dítě, ale nikdy jsem u toho nevydržela. Nepíšu si jej denně, ale třeba tak třikrát do měsíce ano. Píšu rukou a jsem levák, tak si to písmo asi dovedete představit…

 

Máte za sebou osobní zkušenost s anorexií, kterou jste zpracovala ve své knize Já jsem hlad. Jak se dnes díváte na to, co se děje kolem biatlonistky Gabriely Koukalové? Co na její knižní zpověď říkáte?

Já jsem tu knížku nečetla, jen pár úryvků v tisku a viděla jsem ji jako hosta v DVTV. Nevím, jestli měla čistou anorexii, povaha toho jejího onemocnění, jak je prezentované, by spíš odpovídala bulimii. Anorexie a bulimie jsou hodně odlišné nemoci, i když to veřejnost často bere stejně. Mně ale Gabriela přijde především jako oběť nějakého marketingového nápadu, jehož důsledky ona, i vzhledem ke své nemoci, vůbec nemohla vyhodnotit. Mělo to tedy vyhodnotit alespoň její okolí, a bohužel to neudělalo.

 

A jak to vidíte jako člověk s obdobnou zkušeností, navíc bývalá zdravotnice?

Když onemocníte poruchou příjmu potravy, tak je nesmysl tvrdit, že příčinou je třeba trenér. Že on za to může. To je médii a bohužel často i odborníky podporovaný klam. Abyste onemocněla poruchou příjmu potravy, musí se semknout celá řada různých faktorů dohromady. Není to zdaleka to, že někdo udělá nějakou poznámku na konto vaší váhy. Základ je v nejbližších vztazích, v celkovém nastavení osobnosti, obyčejně se to formuje od dětství, v rodině. Dítě je rodiči směřováno na výkon, na dokonalost, často má nesprávně nastavený vztah třeba s mámou. Spouštěčem anorexie klidně může být i pochvala za váhu ve smyslu: „Tys krásně zhubla.“ Taková poznámka může u disponovaného člověka spustit anorexii úplně stejně jako negativní poznámka trenéra. U zdravého člověka by to nikdy nemoc nespustilo. Neznám samozřejmě podrobně pozadí toho, co se kolem Gabriely Koukalové děje, ale říkám, že trenér nemůže být příčinou tohoto onemocnění, ten může být maximálně tím stisknutím čudlíku. Ale kdyby to nebyl on, pravděpodobně to bude někdo jiný.

 

V rozhovorech, které jsem s vámi četla nebo viděla, jste byla vždy velmi otevřená. Stanovila jste si hranice, za něž nechcete zajít?

Já možná trošku klamu tělem. Vlastně vypadám hrozně otevřená, ale je spousta věcí, které vůbec na veřejnosti neukazuju. Snažím se v rozhovorech otevřeně hovořit o tématech, o nichž vím, že trápí i druhé lidi a mohlo by jim to třeba nějak pomoci.

 

Zmínila jste, že jste věřící. Vztah Čechů k církvi a k víře je obecně velmi neutrální – dá se říct, jak víra ovlivňuje váš život? Jakou v něm hraje roli?

Pro mě je víra strašně důležitá. Zásadní. Současně ale musím druhým dechem dodat, že je naprosto tragické, jaká neznalost ohledně náboženství u nás panuje. Máme tu až extrémní nevzdělanost, řada katolíků třeba vůbec nepřečetla Bibli, takže vlastně pořádně nevědí, čemu mají věřit. Přitom četba Bible je základ. Spousta kněží ji zase neumí správně interpretovat. Navíc aby člověk dobře porozuměl katolickému učení, měl by mít i určitý filozofický rozhled. Nechci být tvrdá, ale někdy v kostelích z úst kněží slyšíme opravdu zoufalé věci. Jenže oni za to mnohdy vlastně ani nemohou. Řada z toho je bohužel pořád ještě důsledkem totality. Možná by někdy úplně stačilo při mši místo kázaní přečíst výklady církevních otců – to je vlastně výklad filozoficko-náboženských souvislostí tím nejjednodušším způsobem.

 

V rozhovoru pro DVTV z vašich úst zaznělo: Pro víru je podstatná lidskost. V jakém slova smyslu?

V tom úplně nejobyčejnějším. Nemusíte nikde vykládat, že jste věřící… Když budete laskaví, budete se chovat normálně, používat zdravý rozum, tak tím svému okolí předáváte to nejlepší svědectví o Bohu. Nějakým mluvením o Bohu lidem stejně nic skutečného neřeknete.  Slovy lásku neuděláte.

 

Lidé, kterým se možná za život nestala ani třetina toho, co vám, často berou antidepresiva, litují se, nadávají na osud… Vy jste to mnohdy neměla jednoduché, což se dá zjistit v každém druhém rozhovoru na internetu, přitom z vás cítím sílu i štěstí. Jak to děláte?

Víte, když se člověku stane nějaká tragédie, musí to prostě nějak přežít. Základem je vidět, že i když něco třeba ztrácíme, tak nám toho pořád ještě dost zbývá. Důležitou roli samozřejmě hraje i čas. Osobně nejsem úplně příznivcem pozitivního myšlení za každou cenu. Člověk by si měl připustit i negativní emoce ve smyslu, teď je to těžké a hrozně to bolí a je to zlé a mám žal. Je přece absurdní, když vám třeba někdo umře a druhý vám radí: „Už nebreč a běž si zabruslit, to tě přivede na jiné myšlenky.“ Člověk přece má plakat, když je mu těžko. Když si zakazujete v bolestné situaci plakat a prožívat žal, vzniká tím sebelež a člověk se nemá šanci se situací vyrovnat. Opravdově přiznaný a prožitý žal vám pomůže z něj vyjít. V životě nejde vždy pozitivně myslet, ale i v té nejtěžší životní situaci a žalu můžete na spoustu věcí kolem sebe myslet s láskou.

 

Často hovoříte o svých přátelích – podle jakých osobnostních rysů jste se našli? Co vás spojuje?

Všechno to jsou otevřené a komunikativní osobnosti. Jinak jsou mí přátelé dost různí, ale řekla bych, že je pojí, že to jsou vždy silné osobnosti, nebojí se odlišovat. A všichni do jednoho jsou tolerantní k mé vnitřní extravaganci.

 

Máte dva dospělé syny. Pamatujete si, jakou jste jim dala naposledy mateřskou radu?

Mateřské rady bych rozdávala pořád (smích). Ale starší syn má dvacet, mladší osmnáct a já se zařekla, že od plnoletosti už nepřikazuji, ale jen doporučuji. Komunikujeme spolu na takové přátelské vlně, navíc oni už fakt mají rozum, takže se s nimi dá domluvit…  Až si říkám, že na to, že jsem v životě dost věcí zpackala, máme opravdu velmi hezké vztahy a držíme při sobě. Jejich dospělost je pro mě nová situace, učím se respektovat, že už si žijí svůj život. Ale vždycky si říkám, že je to vlastně štěstí, když člověk vidí, že jeho děti dorostly dospělosti bez nějakého velikého průšvihu.

 

***

Petra Dvořáková (1977) je spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a absolvovala obor filozofie na FF MU. Do povědomí veřejnosti vstoupila svým debutem, knihou rozhovorů o víře Proměněné sny, za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. O dva roky později jí vyšla druhá kniha Já jsem hlad — příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. V roce 2013 vydala svou první knihu určenou dětem Julie mezi slovy, za kterou získala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství. Novinka Flouk a Líla z roku 2015 je jejím dalším titulem pro dětské čtenáře. Pro Český rozhlas připravila sérii rozhlasových pohádek a pro Českou televizi řadu scénářů k pořadům pro děti a mládež. Má dva dospělé syny a žije ve Znojmě. (Zdroj: Host Brno)

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv nakladatelství Host

O tom, že v okolí lipenské přehrady není nouze o zážitky, jsme psali v červnu v reportáži z Království lesa. Dnes zůstaneme u vody a co víc, vydáme se lodí na ostrov. Není to ostrůvek ledajaký. Jmenuje se Králičí a žijí na něm opravdoví ušáci. Společnost jim dělají morčata a žije se jim tady opravdu dobře.

Diabetes připomíná koktejl, jehož složení neznáme. Každý pacient má různě fungující geny, jejichž kombinace může způsobit rozličné poruchy. Jak se nakombinují, zatím jednoduše nezjistíme. Cukrovka se rozvíjí u každého pacienta trochu jinak. Proto má sousedka jiné léky, než doporučil lékař nám. Vše vysvětluje v rozhovoru přední český diabetolog Doc. MUDr. Martin Prázný, CSc., Ph.D.

 

Proč je cukrovka tak nebezpečná?

Největší rizika spočívají v pozdních komplikacích. Rozvíjejí se sice až po řadě let trvání nemoci, ale hrozně moc záleží na tom, jak dobře ji léčíme v prvních letech. Tělo si to pamatuje a podle toho se pak komplikace projeví více nebo méně. Proto se tolik snažíme pacienty zachytit včas a začít je hned léčit.

 

Pokud by se pacient neléčil, má jistotu, že se komplikace objeví?

Nejen, že se objeví, ale ony se objeví velice brzy. Když se pacient neléčí, diabetes se velmi zrychlí. Během pár let začne tělo trpět.

 

Jak moc dokáže léčba komplikace pozdržet?

Za perfektní výsledek považujeme oddálení o dvacet až třicet let. Záleží, jak je nastavená genetika. Každý pacient je unikátní.

 

Člověk, který má cukrovku v genech, se jí tedy nevyhne, i kdyby celý život žil příkladně?

Ve většině případů jí lze správnou životosprávou zabránit nebo ji alespoň oddálit. Je totiž rozdíl, jestli ji dostanete ve čtyřiceti nebo v sedmdesáti letech. Někdy se to ale přesto nepodaří a cukrovka se rozvíjí dříve.

 

Pozná člověk, zda ji v genech má a jak rychle se u něj potíže objeví?

Jestliže ji mají oba jeho rodiče, pak v sobě má téměř jistě také rizikové geny. Jde o souhru genů, které dostane od otce a matky a které se různě kombinují. Genů je hodně a každý z nich vyrobí trochu jinou poruchu. Tím pádem je každý diabetik jiný. Je to unikát a funguje trochu jiným způsobem.

 

Má tento mix genů vliv na průběh nemoci?

Jistě. To je důvod, proč každému pacientovi vyhovuje jiná léčba nebo proč se u někoho objeví komplikace dříve než u druhého.

 

Mohou lékaři poznat, co má pacient v genech naprogramováno?

I když nyní v této oblasti probíhá intenzivní výzkum, zatím to možné není. Proto přistupujeme ke každému pacientovi, jako by byl maximálně rizikový. Léčbou u něj minimalizujeme riziko, že komplikace nastanou. Dokážeme je pozdržet, ale ne zcela eliminovat. Geny neoklameme.

 

Jsou nějaké pokroky v léčbě, které by nejisté vyhlídky diabetiků zlepšily?

V současné době se snažíme přistupovat ke každému pacientovi individuálně – právě proto, že každý je unikátní. Lékaři by měli pacientovi stanovit individuální terapii a při její tvorbě přihlížet k celé řadě parametrů. Klíčové je zejména to, aby byl pacient ochotný spolupracovat a dodržoval doporučení týkající se pohybu a diety. Svou roli hrají i jeho další nemoci.

 

Pokud pacient odmítne?

Nutit ho nemůžeme. Dáme mu léčbu, ale víme, že bude rychleji selhávat. Nepomůže vždycky navyšovat dávky inzulinu, když se bude přejídat a nebude se hýbat.

 

Spolupracují čeští diabetici?

Pár se jich určitě najde. Ale kdyby polovina spolupracovala tak, jak bychom si představovali, bylo by to krásné. To, že sem tam zapomenou lék užít, naprosto chápeme. Jenže mnozí vyhodí recept už cestou od lékaře. Nechtějí být léčeni, cukrovka je zpočátku nebolí, mají pocit, že to nepotřebují. Málokdo také dokáže trvale změnit životní styl.

 

Co hrozí, když si lék zapomene vzít?

U běžných diabetiků druhého typu cukr stoupne, a pokud pak pacient v léčbě pokračuje, během dvou dnů se zase srovná. Pořád ale platí, že čím vyšší cukr, tím větší riziko komplikací. Za třicet let trvání cukrovky se to nasčítá, a pak se může snáz projevit komplikace.

 

Někteří pacienti možná lék neberou záměrně, protože se obávají hypoglykemie…

Bohužel zatím neexistuje lék, který by udržel hladinu cukru na zcela ideální úrovni po celý den, i když moderní léky se tomuto ideálu již blíží. Pro pacienty se zvýšeným rizikem hypoglykemie, kteří musí být léčeni inzulinem, je lepší používat moderní bazální inzulinová analoga. Jejich velká výhoda je právě ve snížení rizika hypoglykemií, protože látka působí rovnoměrně a postupně.

 

Dřív byl inzulin jen pro „pokročilé“ diabetiky…

Dneska jej pacient dostane ve chvíli, kdy selžou tablety, bez ohledu na věk. Je to lék, který můžeme podat hned, pokud je to nezbytné. V přípravku, který máme už několik let k dispozici, je inzulin koncentrovaný, takže jeho objem, který si pacient píchá, je menší. Pro některé je to příjemnější. Je zde totiž třetinový objem se stejnou účinností. Pacient bude vpich lépe snášet a my doufáme, že pak nebude mít důvod vynechávat nebo snižovat dávku.

 

Může pacient svou léčbu ovlivnit?

Samozřejmě. Dneska se pacienta ptáme, potřebujeme mít otevřený vztah postavený na důvěře. Nemůžeme mu nutit léčbu, kterou nechce, protože pak ji pravděpodobně nebude dodržovat.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Pixabay 

Václava Žmolíka nemusíme dlouze představovat. Za mnoho let, kdy ho vídáme na televizní obrazovce či slyšíme na rozhlasových vlnách, se vryl do paměti mnoha z nás. Kromě toho, že je moderátor, publicista, redaktor a režisér, je také fotograf a především cestovatel. Dnešní povídání je hlavně o knize Po Česku III. s podtitulem Místa s příběhy, která se objevila na pultech knihkupectví teprve nedávno.

 

Stejnojmenný cyklus příběhů vznikajících napříč celou republikou vysílá Český rozhlas už osmnáct let, teď na Dvojce. Knižní „trojka“ je navíc obohacena o část pojednávající o vinařských lokalitách, zajímavostech a vínu samotném. A protože letos slavíme sté výročí vzniku republiky, nevynechala ani několik lokalit na Slovensku. „Kniha je věnována všem poutníkům, kteří putují po naší krásné zemi,“ říká autor. Všechna místa projel, aby nám o nich mohl vyprávět.

 

Místa s příběhy

„Podtitul jsem nezvolil náhodou,“ začíná Václav vyprávění. „Příběhy totiž vypovídají nejen o krásných místech, ale i o lidech, kteří jsou s nimi spjati. Ať už o těch, které jsem sám potkal, tak o jiných, kteří už tu s námi nejsou, ale zanechali po sobě nesmazatelné stopy.“ Podívá se skoro všude a bonusem k práci, která ho baví, je skutečnost, že se tu a tam zatoulá i do zákoutí, kam se lidé vůbec nedostanou a ta potom může ukázat. „Sám jsem si šéfem,“ směje se. „Takže si sám rozhodnu, kam se podíváme. Na některá místa jezdím i opakovaně.“ Na otázku, zda existuje lokalita, která ho vyloženě neoslovila, odpovídá, že víceméně ne, i když vídá ošklivá zákoutí. „Podepisujeme se na vzhledu krajiny čím dál víc. Všechno asfaltujeme a betonujeme a zastavujeme nesmyslnými sklady. I taková místa samozřejmě vidím, ale snažím se upozorňovat na to hezké a přimět lidi, aby se snažili to změnit, protože to jde. A navíc: kam se dostaneme, když spadneme jen do věčného nadávání?“

Václav si vybírá hlavně památky a objekty, které mají historii a duši. „Především jezdím ale za lidmi. Bez nich by hezká místa totiž nebyla. Hodně mě zajímají. Je to zvláštní sorta lidí, kterých si moc vážím, protože dělají něco víc než ostatní.“

Protože slavíme sté výročí vzniku republiky, nemohlo v knize chybět několik příběhů ze Slovenska. „Je to taková bonusová část publikace. Navštívil jsem krásné lokality, kde se točily pohádky a mnoho lidí to neví. Málokterý ze slovenských zámků je tak známý díky filmovým pohádkám a seriálům jako je ten v Bojnicích nedaleko Prievidze. Právě tam se zamilovala šíleně smutná princezna Helena do svého prince Václava. Točilo se tady mnoho pohádek, protože zámecká budova s věžemi a věžičkami vypadá, jako kdyby z pohádky vystoupila.“ Kolik z nás však ví, že je historie zámku opravdu s pohádkami spojená?

 

Mise se zdařila

„Když jsem začínal s televizními pozvánkami Po Česku, byl jsem v televizi i rozhlase málem jediný, kdo pořad tohoto druhu přinášel. Dneska je informovanost mnohem větší a já mám velkou radost, že se mise vlastně zdařila a přinesla to, co bylo jejím záměrem – zájem o cestování.“ Vzpomíná třeba na kastelánku státního zámku Lednice, Ivanu Holáskovou, která udělala obrovský kus práce. Ze zámeckých komnat zmizely zemědělské stroje, jsou otevřené nové prohlídkové okruhy a stále pracují na tom, aby návštěvníkům přinášeli nové zážitky. Krásných lokalit je mnoho a já ukazuji i ty, které nejsou notoricky známé, nebo jsou dokonce neznámé.“

Osmnáct let krát padesát zastávek – to je Václavova statistika, ukazující, že je stále na co se dívat. „Někam jezdím i opakovaně, protože mě zajímá, co se změnilo a co mají nového.“ Kromě hradů a zámků poukazuje na možnost návštěv zpřístupněných vil, kterých u nás také není málo. „Je mnoho míst, o kterých lidé netuší, a já věřím, že to ocení nejen skalní turisté.“ 

Jedním z oblíbených Václavových míst je například jičínský Libosad s lodžií, který dal vystavět Albrecht z Valdštejna, avšak o vzniku a výstavbě se mnoho informací nedochovalo. „Opravy tady probíhají postupně,“ popisuje milovník Českého ráje. „Přestože lodžie není ještě kompletně opravená, pořádají se tady různé akce. Jezdí sem hlavně mladé rodiny s dětmi a opravdu to tady žije. Myslím, že to je dobře a je to krásná ukázka nadšení lidí, kteří chtějí ostatním otevřít nové obzory.“ 

 

Co, kde a proč?

V knize najdeme nejen poutavé povídání a krásné fotografie. Je i zdrojem poučení, neboť i mnohé objasňuje. Kupříkladu, proč se Věstonická venuše píše s malým „vé“, jak to bylo s prameny v Karových Varech nebo že kaple v Hluboké rokli byla vystavena na památku zázračně uzdravených dětí. V Penzionu Rejvíz si štamgasti posedí na vlastních židlích s originálně vyřezávanými opěradly, v okolí rozhledny na Studenci, kterou stavěli pouhé čtyři měsíce, můžeme vidět kamzíky horské, ale jsou dost plaší.

Příběhy se čtou samy a jsou zajímavější o to, že je provázejí fotografie, které autor při toulkách pořídil. „Nerad beru práci profesionálním fotografům, ale někdy to jinak nejde. Snažím se do reportáže dávat i své pocity, aby byly tak nějak voňavé a osobnější. A těmi fotkami opravdu zprostředkuji vlastní pohled.“

Za jednu z největších zajímavostí považuje asi Svobodnou spolkovou republiku Kraví hora. „Neježe tam mají smysl pro humor, ale třeba založili Ministerstvo pro ochranu písničky, mají vlastní velvyslanectví, hymnu, prezidenta a vládu. Jsou to správní recesisti – hraví, tvořiví a inspirující. A to mám rád. Má to obrovský náboj a taková setkání jsou opravdovými zážitky.“

 

Cestování za vínem

Václav je kromě cestovatele také milovníkem vína. „V České televizi Brno natáčím jako průvodce a scenárista cyklus o víně. Byl to nápad kamaráda Petra Psotky, ředitele Vinařského institutu, který pořádá someliérské kurzy. Jeho napadlo udělat televizní pořad o víně, ve kterém bychom představovali jednotlivé odrůdy.“ Vinařská gramotnost se prý stále zvyšuje. A tak vinaři (a nejen oni) jistě uvítají, že je Václav zavede do vinařských oblastí, kterých u nás není málo.

A kde jinde udělat první vinařskou zastávku než v Mikulově? Historie pěstování révy je tu prastará a traduje se, že ji tu vysazovali už staří Římané. Václav pátral, jak to s nimi bylo, a zjistil mnohem víc, než jen první zmínky o vinařství v této oblasti.   

Není to ale povídání jen o víně jako moku, přináší i zajímavosti o sklepech a samotných vinařích. „Třeba jsem se dozvěděl, že plže jsou sklepy, samostatně hloubené ve svahu nebo že součástí zámecké expozice je obří sud pocházející z roku 1643, který pojme sto jeden tisíc a čtyři sta litrů vína, což jej řadí mezi největší v Evropě.“

 

Čas nezastavíš

Jak se dá všechno zvládnout, když člověk dělá, co ho těší, a k tomu s láskou, by mohl vyprávět hodiny. „Když děláte práci, která vás baví, nekoukáte na pracovní dobu. K tomu ale potřebujete zázemí. Mně ho vytvořila moje žena. Úžasně mi pomáhá a bylo to tak vždycky. Zůstala doma s dětmi a držela rodinu, aby fungovala tak, jak má. Vzali jsme si k nám i moji maminku, takže mám všechny pěkně pohromadě.“

Důležité je také, aby měl člověk rád sám sebe. „To je další nezbytná věc,“ kýve hlavou. „Měl jsem nějaké zdravotní problémy a přišel čas zamyslet se nad sebou. Tak jsem se zamyslel. Malinko jsem si upravil životosprávu, začal jsem snídat, což jsem nedělal, a cvičit. Výsledky se dostavily. Nebolí mě klouby, lékař mi vysadil léky na tlak, zhubl jsem dvacet kilo a cítím se moc dobře. S ohledem na čas, který mám, jsem začal cvičit jógu a pak pilates. Zpočátku to vůbec nebylo jednoduché,“ vzpomíná s úsměvem. „Vůbec jsem nevěděl, jak to mám dělat, nevěděl jsem ani, jak mají cviky vypadat. Ale tělo si nakonec řeklo samo. Chce to jen víc jej vnímat. A představte si, že si teď dělám instruktorský kurz pilates u Renaty Sabongui. Cvičím každý den a je to čím dál tím lepší.“ Vzpomíná i na dobu, kdy s manželkou chodili do tanečních pro starší a pokročilé. „Ale chyběl mi právě čas, který strašně letí. A chodit jen jednou týdně, to mi bylo jednak líto, jednak mi to připadalo málo.“  

 

Dělat, co nás těší

Václav má dceru a syna. Kromě toho, že s ním od malička najezdili mnoho kilometrů po společných výpravách Českem, se dnes věnují tomu, co mají rádi. „Mám radost, že se to povedlo i u dětí. Myslím si, že tohle poselství by měli rodiče předávat dětem a vést je, aby dělaly, co je baví a co chtějí. Tím bude jejich život lepší, protože budou šťastné.

Dcera je zpěvačka klasické opery a má velmi dobře našlápnuto. Hodně koncertuje třeba s Jaroslavem Svěceným. V téhle branži je obrovská konkurence, ona věděla, že to nebude jednoduché, a přesto si šla za svým. Syn je na tom úplně stejně – šel za tím, co má rád. Oba si splnili své sny. Co je pro rodiče víc?“ 

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský a Khalil Baalbaki

Strana 1 z 30

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test