český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Se spisovatelkou a scenáristkou Sandrou Fialovou Vebrovou jsem se setkala v redakci. Tato mladá dáma vydala několik knížek, pracuje v České televizi na Déčku od jeho prvopočátku a je maminkou malého Kryštůfka, s nímž znovu objevuje krásy dětství. Bylo o čem povídat a snad naše rozprava zaujme i vás.

 

První knihu Sandra vydala v jednadvaceti letech. Žánrově se zařadila k autorkám fantasy literatury pro mladší čtenáře. Kdy jste se rozhodla, že budete spisovatelkou?

Spisovatelkou jsem chtěla být od okamžiku, kdy jsem pochopila, že to může být povolání. Ale ještě předtím jsem babičce Jindře, to mi bylo asi pět let, diktovala příběhy. Ona to pro mě ráda dělala, protože sama celý život psala, jen to měla, vzhledem k době, do které se narodila, složitější. Taky jsem všude s sebou tahala bloky a tužky. A je zajímavé, že jsem sice spisovatelkou chtěla být odmala, přesto jsem se zdráhala si tak říkat. Spisovatelky to pro mě byly třeba Virgina Woolfová nebo naše Markéta Zinnerová. Sama jsem se za spisovatelku označila, až když mi vyšla třetí kniha.

 

 

Vítala vaše zaměření rodina?

Ano. Víte, já jsem psala vždycky a hodně jsme četla, tím jsem si rozvíjela slovní zásobu. Zkoušela jsem různé žánry a prošla i obdobím, kdy jsem psala věci, na které jsem vůbec nestačila. To byla moje škola. A v rodině jsem měla silné zázemí, což bylo velké štěstí. Moje maminka píše a naučila mě první základní pravidlo: Když něco začneš, musíš to dokončit. Nedokončená kniha jako kdyby nebyla. Díky tomu jsem věděla, že psaní je především o disciplině a řeholi, že je to řemeslo jako kterékoli jiné a člověk musí být především přísný sám na sebe.

 

Jste na sebe přísná?

Kdo píše, musí si v sobě vypěstovat velkou míru sebekritiky. Pak, když vám někdo řekne, že tyhle tři stránky nestojí za nic a měly by se škrtnout, tak se nenaštvat a se značnou mírou sebereflexe věc napravit, nebo se o ni pohádat. To si ale každý osvojuje postupně. Já se svou beraní povahou určitě.

 

Vraťme se ještě k začátkům…

Zpočátku jsem přispívala do celé řádky soutěží a taky jsem chodila do dramaťáku k Daně Hlaváčové. Dokonce jsem se připravovala na zkoušky na DAMU, ale pořád jsem cítila, že nevím, zda hraní nebo psaní. Tehdy jsem požádala právě paní Danu Hlaváčovou, aby mi upřímně řekla, jestli na herectví mám. Odpověděla mi, že mám, ale taky že nikdy nebudu na jevišti Dana Medřická. Současně prý je přesvědčena, že můžu být Danou Medřickou v psaní. Měla jsem jasno. A ještě jedna náhoda mé rozhodnutí podpořila. V Karlových Varech jsem našla během festivalu na ulici vstupenku na film Hodiny o životě Virginie Woolfové. Měla jsem půl hodiny na to, abych stihla doběhnout do sálu. Při sledování toho filmu mi došlo, že člověk, když to umí, má psát, protože mu nezbývá nic jiného.

 

Jste ráda, že to tak dopadlo?

Psaní je svobodné povolání a současně velmi tvrdý chleba, nejistá práce. Je tak svobodné, že si je můžeme vzít kamkoli jdeme s sebou. Na kterémkoli místě světa mám s sebou češtinu, fantazii a tužku…

 

Kam chodíte za nápady?

Těch mám fůru, neustále mě něco napadá a inspiruje. Proto musí existovat jakési síto, jímž propadnou jen ty nejlepší nápady. Zapisuju si náměty, které potkávám, protože nikdy není jisté, zda z některého upotřebím jen detail, nebo mi pomůže vytvořit celou zápletku. Kdybych věděla, kam se pro nápady chodí, půjdu tam rovnou s vědrem. Ale jsem přesvědčená, že vše, co má, k člověku dorazí přesně včas. Vždycky mi v pravý okamžik něco blesklo v hlavě. K tomu je jen potřeba mít oči otevřené, sledovat, co se děje kolem, a taky cestovat, poznávat nové lidi, to je pro psaní hodně podstatné.

 

Píšete pro dětského čtenáře, kdy jste nabrala tento směr?

Klíčové pro mě bylo setkání s Markétou Zinnerovou, kterou dlouhodobě obdivuju. Pomohla mi právě v úplných začátcích, učila mě a probudila ve mně lásku k psaní pro děti. Když se mě pak kdosi ptal, zda nepíšu pro dospělé, protože je to složitější, s úsměvem jsem odpovídala, že je to přesně naopak. Nic není tak těžké, jako psát pro děti. Vždy jde o velkou výzvu. Kdekdo si myslí, že to je snadné – v příběhu musí být dobro, a to zvítězí. Jenže malí čtenáři jsou nároční a autorovi nic neodpustí. Dětský čtenář musí autorovi uvěřit!

 

A věří vám?

Ano, až jsem z toho překvapená. Vidím to, když vyrazím na nějaké autorské čtení a vylezu ze své bubliny spisovatele upoutaného u stolu. Zrovna teď jsem na jednom takovém byla a jeden kluk, asi osm let mu bylo, mě opravoval, když jsem líčila linku příběhu, že je to v knížce jinak. Na otázku: Tys ji četl? Odpověděl: Samozřejmě, četl jsem všechny vaše knížky. Hned jsem si uvědomila, že ještě nebyl na světě, když jsem příběh psala, a přesto se mu líbí, protože ho bavilo, co hrdinové prožívají, protože s lety nezestárli. Zahřálo mě to.

 

Čím vás inspiruje malý syn?

Kryštůfek mě inspiruje vším. Nikdy se člověk nevrátí tak silně do vlastního dětství, nikdy nejsou jeho vzpomínky tolik čisté a plastické, jako když si je připomínáte díky vlastnímu dítěti. Tím, jak si s ním hraju a ukazuju mu to či ono, vybavují se mi další a další zážitky, vjemy, dojmy a pocity nezávaznosti i bezpečí. Prožíváme spolu plno dobrodružství, každý bunkr je hrad, každý klacek meč. Snažím se v něm probouzet fantazii. Je mu dva a půl a je malý, ale vidět svět znovu dětskýma očima mě učí on.

 

 

Jak je na tom Kryštofův tatínek, taky má rád fantazii?

Určitě má. On je ten přes rošťárny. Teď v zimě jsem si to znovu připomněla. Napadl sníh a byli jsme sáňkovat. Maminka byla na to, aby pofoukalo bolístku, když se spadlo, ale na sáně jsem nesměla. Kryštůfek chtěl jezdit s tátou, protože s ním je větší legrace. Já s ním samozřejmě taky vymýšlím legrácky a poťouchlé hry, ale na Honzu, tedy mého muže, nemám. Na klukoviny je táta. Proto se jim tak z jistého důvodu říká. A já mám štěstí, že můj manžel si v sobě zachoval hodně z toho malého rošťáka.

 

Ale vy už jste zase v pracovním nasazení, že?

Znovu jsem začala psát, když Kryštofovi bylo půl roku. Měla jsem výhodu, pracovala jsem z domova. Alespoň jsem to za výhodu považovala. Měla jsem představu, že uložím miminko do postýlky, ono bude spát a já si pak napíšu, co budu chtít. Jenže obrovské vyčerpání se brzy projevilo. Když má člověk miminko, moc se nevyspí a taky má neustálý strach o něj, což je nový, silný pocit. To vše odvádí pozornost potřebnou ke psaní, na něž musí být autor hodně soustředěný. Mozek je orgán jako každý jiný, když mu nedáte, co potřebuje, nic nevymyslí. Je to stejné, jako u svalů, když netrénujete, maraton nezaběhnete.

 

Tedy jste se poučila, nemýlím se?

Pochopila jsem, že mateřská dovolená má opravdu nějaký důvod. Zvolnila jsem. Mám určitou výhodu, že manžel je zvukař a kameraman a pracuje v branži. Chápe, jak to v ní chodí, jaké to je napsat scénář nebo být od rána do večera při natáčení na place. A zároveň mít dost sil a elánu na rodičovství. Podporuje mě ve všem, co dělám, což je skvělé, Kryštůfka hlídá nebo s ním i odjede na víkend. Díky tomu můžu pracovat, ale snadné to není. Určitě bych neradila maminkám: Běžte do práce, jak nejdřív můžete. Ano, možná je v tom kus hrdinství a zasloužím si poklepat po rameni, ale stejně tak si to zaslouží maminka, která se rozhodne zůstat s dítětem doma. Myslím si, že je velká škoda, že proti sobě, jak jsem zjistila, stojí občas mámy, co šly pracovat, a mámy, co jsou raději doma. Jde o naprosto zbytečnou řevnivost.

 

V práci vás jistě taky podporují…

Mám kolem sebe moc fajn lidi. Pracuju v České televizi na Déčku. Od píky, kdy jsem byla asistentkou asistenta, je ze mě dramaturgyně několika pořadů. To byla moje vysněná pozice. Paradoxně přišla v okamžiku, kdy se moje hodnoty posunuly, na prvním místě je děťátko, rodina. Zároveň jsem ale věděla, že budu jako moje maminka, která vždycky pracovala, a přestože tomu tak bylo, jsem já jako dítě nikdy netrpěla, neměla jsem pocit, že na mě nemá čas. Naopak jsem ji vždycky obdivovala. Jsem přesvědčena, že vidí-li dítě svou maminku, která je tu pro něj a zároveň má něco svého, podstatného, v čem je dobrá, tak si nese do života obrovský příklad.

 

Píšete pro děti ve věku osm až dvanáct let, máte chuť vyzkoušet si i jinou věkovou kategorii?

Ano, tahle skupina osm až jedenáct, dvanáct let mě baví. Mladší teenagerovský věk je pro mě náročnější, ráda bych ho zkusila, ale v tom nižším se cítím lépe. Tam si spisovatel může dovolit větší míru kouzel a pohádkové atmosféry. Ráda utíkám do světa, kde jsou fantaskní postavy a mnoho se dá vyřešit pomocí  zázraků a čar.

 

A pro mladší děti?

Mé nakladatelství mě oslovilo, abych napsala příběh pro edici prvního čtení, tedy pro děti pět až sedm let. Určitě se do toho pustím. Jde o jiný styl psaní. Čím je čtenář menší, tím je obtížnější ho zaujmout. Někdo si řekne, pro ty prťata napíšu pár říkanek, doplním pohádkou, jak se myška s liškou dostaly z bodu A do bodu B, a je to. Jenže i v tomto případě musíme mít příběh, který bude děti bavit, zaujme je, musí být řečený jednoduše, jednoznačně a poutavě.

 

Teď to bud snazší, máte doma prvního čtenáře a posuzovatele…

No, zatím vedou vlaky. Největším současným zážitkem je jízda tramvají a autobusem po Praze. Když dojde na vlak, je to úplně nejlepší!

 

A z trochu jiného konce – ráda cestujete – do kterých míst?

Mám ráda Portugalsko, tam jsem dokonce byla na půlročním studijním pobytu. Tu zemi jsem si zamilovala. Pod kůži se mi dostalo ještě Irsko. Asi mají vliv nějaké keltské geny, či co. To jsou dvě místa, která jsou pro mě druhým a třetím domovem. Pobyt v Portugalsku mi změnil rytmus života. Portugalci žijí volněji a zároveň třaskavěji. Díky cestování jsem se naučila vnímat věci z nadhledu, oddělit nepodstatné a soustředit se na to, co je doopravdy k řešení. Teda, pořád se to učím! A kam bych se vypravila ráda? Protože nejsem teplomilný člověk, ráda bych poznala Island.

 

Sandra Fialová (Vebrová) je úspěšná autorka knih pro děti. Svůj literární debut, fantasy knihu Luko, malý vlkodlak, vydala v jednadvaceti letech. Knížka se díky velkému úspěchu dočkala o rok později pokračování. Ve stejné době napsala námět a scénář k pohádce Nepovedený kouzelník, kterou natočila Česká televize. Jedním z jejích autorských počinů jsou také humorné, kouzelné příběhy Ducháčkovic rodiny. Vystudovala Divadelní vědu na Filozofické fakultě UK. Její největší zálibou je cestování, ze kterého ráda čerpá inspiraci. Žije v Praze s manželem a synem, pracuje v České televizi jako scenáristka a dramaturgyně několika pořadů na kanále Déčko.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský

Tags:

Druhé největší město Kuby se rozkládá na jihovýchodním pobřeží ostrova kolem velkého zálivu Karibského moře a obklopuje je nejvyšší kubánské pohoří Sierra Maestra. Santiago de Cuba bylo pojmenováno podle Santiaga – sv. Jakuba, španělského patrona. Má odlišný charakter než jiná kubánská města.

 

 

Santiago se často nazývá Kolébka revoluce, protože hrálo ústřední roli ve svržení Batistova režimu. Za počátek Castrovy revoluce se považuje jeho nezdařený útok na kasárna Moncada (1953), kde byla v té době druhá největší vládní posádka v zemi. Většina povstalců byla brutálně zmasakrována, Castro uvězněn. Soudní proces ale díky svému řečnickému nadání proměnil v manifest revoluce. Všechny tyto události pobouřily veřejné mínění a v průběhu dalších bojů bylo Santiago důležitým centrem rebelů. Za okamžik vítězství se označuje Castrův první projev pronesený z balkonu místní radnice. Město se dodnes pyšní titulem Město hrdina Kubánské republiky, což je patrné i z množství pomníků a plakátů připomínajících revoluční události. Kasárna Moncada dnes slouží jako muzeum s originály použitých zbraní, přesným plánem útoku i zkrvavenými uniformami povstalců.

 

Je mimořádné, živelnější, okouzlující, navíc s bohatou historií. V 19. století se stalo centrem národně osvobozeneckého boje proti Španělům. V letech 1868–1898 zde proběhlo několik bitev, z nichž některých se účastnil místní nejslavnější rodák, partyzánský vůdce, generálporučík Antonio Maceo. Po něm je v Santiagu pojmenováno letiště a několik místních památek a jeho obrovská jezdecká socha (na snímku) stojí na náměstí Revoluce.

 

 

Ve městě žije cca 90 procent černošského obyvatelstva. S nadsázkou jsme si s kamarádkou říkaly, že někteří vypadají jako Denzel Washington, Morgan Freeman a Sidney Poitier. Zdejší Kubánci jsou veselí a přirození, v ulicích zní hudba a zpěv a po celém městě se tančí. Pouliční kapely lákají turisty k poslechu a místní muži vyzývají k tanci salsy. V provozu je řada restaurací i oficiálních míst (Casa de la Trova), kde se každý večer konají úžasná hudební představení.

Santiago de Cuba je kolébkou téměř všech kubánských hudebních žánrů, hudba je na Kubě součástí života. Odtud vzešli hudebníci jako například Eliades Cochoa, Nico Saquito, Sindo Garay či Compay Segundo.

Ve městě najdeme architektonické slohy od baroka až po neoklasicismus, krásné jsou stromové parky, koloniální stavby s obrovskými okenicemi a stěsnanými balkony. Ulice stoupají nebo klesají, některé jsou se schodišti. Nejznámější takovou ulicí je Padre Pico.

 

Srdce Santiaga – Parque Céspedes

Původně se náměstí jmenovalo Plaza de Armas. Nynější pojmenování získalo podle Carlose Manuela de Céspedes, hrdiny v bojích za nezávislost, jehož památník s bronzovou bustou na náměstí najdeme. Je zde rovněž socha kubánského básníka, hudebníka a bojovníka za svobodu Perucha Figuereda, autora textu kubánské hymny La Baymaesa. A právě na tomto náměstí z balkonu neoklasicistní radnice Ayuntamiento (bývalý guvernérský palác) 1. ledna 1959 pronesl Fidel Castro svůj známý projev a se stovkami lidí oslavil vítězství revoluce.

 

 

Náměstí dominuje první kubánská katedrála Catedral de Nuestra Señora de la Asunción (na snímku) z roku 1528. Od té doby ale byla několikrát poškozena zemětřesením, požárem i nájezdy pirátů, několikrát byla opravována a přestavována. Dnešní podobu získala v roce 1922. Naproti ní stojí nejstarší koloniální obytný dům na Kubě Casa de la Velázquez z roku 1522, v němž žil španělský dobyvatel, první guvernér Kuby a zakladatel města Diego de Velázquez. Dnes je v domě Muzeum kubánského historického koloniálního prostředí a exponáty tvoří francouzský, britský, španělský a kubánský velkolepý nábytek, vyřezávané kufry, španělská keramika a francouzský porcelán z domácností bohatých plantážníků.

 

Den matek je pro Kubánce významným svátkem. V ulicích je živo, všichni kupují a píší barevná přání, jezdí vozíky s barevnými marcipánovými dorty, prodávají se skleněné i živé květiny. I my jsme od domácího dostaly jako matky květinu, přání a dort. Náměstí Parque Serrano, kde zní živá hudba a místní hrají domino, se v Den matek proměnilo v prodejnu dárkových tašek s kosmetikou. Byly ke koupi dva druhy a stála na ně dlouhá fronta. A Kubánce zajímá, jak v Čechách slavíme Den matek, co dáváme jako projev úcty a díků.

 

Ozdobou města jsou dvě ulice – Enramada (na snímku) a Aguilera. Z uličky s volně pobíhajícími kočkami, psy a prodejnou rumu nad přístavem, kde jsme bydlely, se najednou objevíme na rušné třídě plné barevných koloniálních domů a obchodů a barevných deštníků jako ochraně proti slunci.

 

 

Pevnost San Pedro de la Roca

Město neustále ohrožovali piráti a nepřátelé, a tak vystavělo na vysokém útesu cca 8 km jižně od města v první polovině 17. století na svou obranu Castillo de San Pedro de la Roca (na snímku). Pevnost je pojmenována po guvernérovi Santiaga, zkráceně se jí ale říká El Morro. Má tři úrovně, které jsou propojeny množstvím schodů, uliček a padacích mostů. V pevnosti si lze prohlédnout expozici Muzea pirátství, najdeme zde i sbírku historických zbraní, také rozměrnou nástěnnou mapu věnovanou námořní bitvě mezi španělskou a americkou flotilou, ze které odešli papírově silnější Španělé na hlavu poraženi. V roce 1997 byla pevnost zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

 

 

Původně jsme měly v úmyslu využít na cestu k pevnosti místní dopravu, ale nakonec jsme kývly Kubánci, který nám nabídl odvoz. A to oni nesmějí – vozit jen tak cizince. Auto už hodně pamatovalo (viz fotografie), ale řidič se smál, že to je spolehlivá sovětská Lada, a cestou troubil na kamarády, že má kšeft s cizinkami. Dovezl nás, kam měl, cestou tam i zpět, i tam, kam nebylo původně domluveno. Rády jsme mu připlatily, protože hustě pršelo.

 

 

Náměstí Revoluce

„Nesmíte vynechat náměstí Revoluce,“ říkal nám domácí Alexi. A tak jsme vyrazily. Pěšky, i když kolem nás jezdily koňky a kočí lákali ke svezení. Procházely jsme nejchudší částí města, minuly předměstskou masnu, polorozbořené domy a Kubánci na nás mávali, ať si je vyfotíme. A následovaly stejné otázky – odkud jsme přijely a jak se nám Kuba líbí.

 

Pláž Caleton

Poznávání města a jeho historie jsme chtěly proložit koupáním a sluněním. Ptala jsem se Alexiho, jaká pláž je v okolí Santiaga nejkrásnější. Poradil nám pláž Caleton a nasměroval na autobusové nádraží Viasul nebo na taxi colectivo. Chtěly jsme ale cestovat běžnou dopravou a našly jsme místní autobusové nádraží, na kterém byla neopakovatelná atmosféra. Každá lavice nesla jméno cílové stanice, lidé si sedali, jak přicházeli. V čas odjezdu přišla úřednice a rozdala všem čísla na papírku podle toho, jak seděli. Do autobusu nebyla šance nastoupit s číslem 10 před číslem 9. A cena – za taxi colectivo bychom zaplatily 15 CUC, tj. 15 euro, za autobus s nápisem VENCREMOS jsme zaplatily 1 CUP, tj. 1 Kč. Navíc cesta s místními byla milá. Kubánci se překřikují, nahlas hraje hudba, cizincům rádi poradí, kde vystoupit.

Pláž mohla být o trochu lépe udržovaná, přesto nádhera. Vstup na pláž platí pouze cizinci, ale suma nebyla závratná. Byly jsme na ní nejen jediné cizinky, ale i bělošky. Jezdily jsme tam obden a místní na nás již čekali s rumem a s objednávkou oběda. Obyvatelé z okolních vesnic si rádi přivydělají, nabízejí plody moře, ryby, chobotnice – vše s bohatou zeleninovou oblohou a banánovými chipsy.

Při jedné zpáteční cestě nastoupili do autobusu dva muži s mladou ženou. Evidentně jí nebylo dobře. Cestující pomáhali, jak mohli, podávali vodu, pytlíky na zvratky… A jelikož na Kubě nefunguje záchranná služba jako u nás, řidič autobusu vyřešil situaci po svém. Nezastavoval na zastávkách, ale až za nimi, aby mohli jen vyskočit školáci. Po příjezdu do města troubil a řítil se ulicemi přeplněnými auty, motorkami a koňskými povozy k nemocnici. Nikdo z cestujících nereptal, nikdo se nedíval na hodinky.

 

CUC a CUP

Na Kubě mají dvě oficiální měny, obě se nazývají peso. První je konvertibilní peso (peso cubano convertible) CUC, druhé národní kubánské peso (peso cubano) CUP. Zjednodušeně 1 CUC = 1 euro, 1 CUP = 1 koruna.

Konvertibilní peso používají zejména turisté a vydělají si je i Kubánci, kteří s nimi přijdou do styku. Běžní Kubánci oficiálně nemají možnost si CUC vydělat, jsou pro ně jako pro nás dříve bony. Za CUC je možné nakoupit luxusnější zboží. V některých čtvrtích Santiaga de Cuba nebylo možné konvertibilním pesem platit. Šlo o obchody, ve kterých funguje „lístkový“ prodej, tedy de facto jakýsi prodej na příděl – zejména to platí u fazolí či rýže.

Kubánci dostávají plat v CUP, za která lze kupovat omezené zboží. Průměrný Kubánec si měsíčně vydělá zhruba 300 až 500 CUP, tedy zhruba 15 až 20 CUC. Nemůže si tedy ani zdaleka dovolit nakupovat v rozsahu, v jakém jsme zvyklí, i když ceny zboží jsou velmi nízké.

Ke směně je lepší si na Kubu přivézt eura, při výměně dolarů si totiž ve směnárnách strhnou desetiprocentní daň. I při bezhotovostním platebním styku a při použití bankovní karty je používán kurz dolaru s daní.

V turistických centrech, jako je Varadero nebo ostrovy Cayo Largo, je možnost platit také v eurech. Nazpět však dostaneme CUC.

 

Autorka: Helena Glezgová, Foto: autorka

Půst patřil po dlouhá staletí k základním prvkům duchovní praxe křesťana, stejně jako modlitba nebo skutky milosrdenství. Co ale znamená postit se, se v různých tradicích liší, měnilo se i v průběhu času a v závislosti na místě. Podíváme se na hlavní tradice postní praxe, i na některé kuriozity.

 

Bible jak ve Starém, tak v Novém zákoně často mluví o postu jako o duchovní praxi, nebo přímo o přikázání. Není proto divu, že se křesťané od prvních dní rané církve pravidelně postili. Nejstarší soubor církevních nařízení, známý pod jménem Didaché, obsahuje instrukci, aby se křesťané postili ve středu a v pátek. Velmi záhy také vznikla různá kratší či delší postní období, z nichž nejvýznamnější je čtyřicetidenní půst před Velikonocemi, který odráží Ježíšových čtyřicet dní na poušti, ale symbolicky je propojený i se čtyřiceti lety putování Izraele pouští do Zaslíbené země.

 

Katolická praxe

V katolické církvi se tradičně rozlišuje půst újmy a půst zdrženlivosti. „Zdrženlivost“ se vztahuje na maso teplokrevných zvířat, protože byla v tradici vždy považována za určitý komfort v běžné stravě. Ryby byly naopak chápány jako pokrm chudých a půst zdrženlivosti se na ně nevztahuje. Tento půst se týká všech křesťanů od 14 let. Na Popeleční středu a Velký pátek jsou dospělí křesťané (od 18 do 60 let), kteří nejsou nemocní, vázáni také půstem „újmy“, což znamená, že pouze jednou za den se smí najíst do sytosti.

Půst je v katolické tradici často doprovázen výzvou ke skutkům milosrdenství. Prostředky ušetřené postem se na mnoha místech shromažďujeme pro nějaký charitativní účel. Tyto ušetřené prostředky se pak někdy během liturgie slavnostně přinášejí na Zelený čtvrtek při večerní bohoslužbě jako výraz solidarity slavícího společenství s těmi, kteří jsou v nouzi. 

 

Černý půst znamená přísnost

Nejradikálnější křesťanskou postní tradicí na východě i na západě je takzvaný „černý půst“. Býval praktikován během postní doby před Velikonocemi a také v rámci přípravy na přijetí svátosti svěcení. Tradiční podoba černého postu je taková, že dovoluje pouze jedno jídlo denně, a to až po setmění. Maso, vejce, máslo, mléko a všechny další živočišné produkty jsou zakázané. Nepije se žádný alkohol. Zvláště zostřená verze černého postu dovoluje pouze chléb, sůl, byliny a vodu. Mnoho věřících dodržovalo a dodržuje černý půst během Popeleční středy a Velkého pátku. Někteří ho z vlastního rozhodnutí dodržují celý postní čas s výjimkou nedělí.

Pravoslavná církev má poměrně propracovaná postní pravidla. Liší se částečně podle jednotlivých místních a národních tradic, ale obecně řečeno obsahují jako významný prvek kromě postu od masa a všech živočišných výrobků i půst od olivového oleje a červeného vína. Někteří poslední dvě položky interpretují jako půst od jakéhokoli oleje či omastku (i na smažení) a všeho alkoholu. Zvláště přísně se pravoslavní postí první postní týden a v pondělí, středy a pátky postních týdnů. To se často jí pouze syrová zelenina, ovoce, ořechy a chléb. V úterky a čtvrtky bývá dovoleno vařené jídlo, ale opět pouze rostlinného původu. Víno a olej se povoluje o sobotách a nedělích, poslední víkend Velkého postu – během takzvané Lazarovy soboty a Neděle vstupu do Jeruzaléma se jí i ryba. Na Velký pátek se obvykle nejí vůbec.

 

Aligátor a kapybara

S postní praxí se někdy pojí i kuriózní případy, dotazy a rozhodnutí církevních autorit. Už bylo zmíněno, že katolická tradice dovoluje jako postní pokrm konzumovat rybu. Co ale všechno spadá do „rybí definice“, to může být někdy trochu překvapivé.

Svatý Tomáš Akvinský, velmi vlivný autor křesťanského středověku, stanovil, že pro zatřídění tvora do široce pojaté kategorie ryb není podstatná jenom jeho anatomie, ale také způsob chování. A tak se „církevními rybami“ stala i některá zvířata, která bychom z biologického hlediska jistě za rybu neoznačili. Ve Venezuele je takto oblíbeným pokrmem například kapybara, obří hlodavec, dosahující hmotnosti až 80 kg, který žije v blízkosti vody a dobře plave. V americkém New Orleans se obdobně na arcibiskupa Gregoryho Aymonda obrátil v roce 2010 věřící s dotazem, zda může v postu jíst aligátora. Arcibiskup mu se vší vážností odpověděl, že protože aligátor z církevního pohledu patří do „rodiny ryb“, je to povolený postní pokrm.

V Čechách a na Moravě býval kdysi oblíbeným postním pokrmem bobří ocas, ale vzhledem k tomu, že byl bobr téměř vyhuben a je nyní přísně chráněn, nedoporučujeme čtenářům tento recept o letošním postu testovat.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

V zimním období jíme méně ovoce a zeleniny a netrávíme tolik času na čerstvém vzduchu. Chybí nám sluneční svit a s tím související vitamín D3. Snad právě proto trpíme s příchodem jara únavou a hledáme způsoby, jak obnovit ztracenou energii. Řešením může být očista organismu. Člověk je svou podstatou zásaditá bytost, jeho krev má hodnotu pH 7,35–7,45. Pro zachování života je nutné tuto hodnotu udržet. Tělo se nadbytečné kyseliny snaží vyloučit a neutralizovat. Vedlejší efektem je vytváření usazenin.

 

Jak zabránit překyselení organismu?

Ideální je dodržovat takovou životosprávu, při které nemáme pocit, že si musíme mnohé odepírat a která současně zajistí trvalé zdraví a dostatek energie. Naše tělo se pak čistí průběžně. Podle výživové poradkyně Lucie Němečkové je to často jednodušší, než se na první pohled zdá. „Nemusíme se vzdávat toho, co máme rádi, jen to jíst například v jinou denní dobu nebo jiném množství. Každý potřebuje něco jiného. Obecná doporučení, diety nebo moderní výživové směry jsou mnohdy zavádějící. Důležité je nezapomínat na dostatek ovoce, zeleniny a kvalitní tuky (máslo, za studena lisované oleje, v menší míře i sádlo).“

Pitím dostatečného množství čisté vody pomáháme tělu vylučovat kyseliny a soli. Organismu prospívá všeobecně střídmější konzumace kyselinotvorných potravin, jako je: maso, sladkosti, mléčné výrobky a bílá pšeničná mouka. Konzumací čistících čajů a zeleninových šťáv umožníme tělu neutralizovat uvolněné kyseliny a rozpouštět škodlivé usazeniny.

 

Co se děje při detoxikaci v těle?

Jestliže se jídelníček nedaří dlouhodobě udržet nebo se necítíme dobře, můžeme si naordinovat očistu. Při detoxikaci se v těle uvolňují usazené škodliviny a vylučují se přes játra a ledviny. Pokud jsou tyto orgány přetížené, můžeme pociťovat bolesti hlavy. Uvolňování usazenin vede totiž opět k překyselení. Dobrým řešením jsou v tomto případě zelené potraviny Chlorella a mladý ječmen, které jsou zásadotvorné a překyselení zabraňují. Půsty se zelenými potravinami jsou proto mnohem příjemnější, a to i díky tomu, že chlorella zasytí.

 

Co je chlorella a mladý ječmen?

Chlorella je sladkovodní řasa, která obsahuje velké množství živin a zároveň umí tělo efektivně čistit. Lucie Němečková neskrývá své nadšení: „Chlorella dělá to, co by měla dělat skutečná potravina, jako například ovesné vločky. Ty tělo vyživí, vyčistí a zároveň zasytí. Dnes jíme však mnoho zpracovaných potravin, ve kterých skutečná výživa chybí. Jedna z cest je hledat tzv. potraviny vyšší úrovně (superpotraviny), u kterých víme, že obsahují velké množství živin. Ve chvíli, kdy má organismus vše, co potřebuje, spustí samoléčebné procesy a funguje, jak má.“

Mladý ječmen je jemně usušená šťáva z velmi výživných mladých lístků. Dodává tělu také velké množství živin a enzymů a jemně jej pročišťuje. Lucie Němečková doporučuje ověřit si vždy jeho kvalitu a zpracování: „Neméně důležité je jeho přesné dávkování podle aktuálního zdravotního stavu či medikace. Ideální je obrátit se na poradce, který se na zelené potraviny zaměřuje.“ Chlorella a mladý ječmen patří do skupiny zelených potravin, se kterými se začalo na vědecké úrovni pracovat v polovině 20. století. Jde o neprozkoumanější potraviny vůbec.

 

Jak začít?

Lucie Němečková začátečníkům radí zařadit jedenkrát za měsíc odlehčený den na zeleninových šťávách a bylinných čajích doplněných menším množstvím ovoce. Další možností je udělat si jeden den v týdnu bezlepkový, bezmasý nebo bez mléčných výrobků. Tímto způsobem získáme představu o tom, kolik čeho jíme. Právě lepku, mléčných výrobků a masa jíme velmi mnoho. Například pro udržení zdravé střevní flóry stačí dva jogurty týdně. Skvělou detoxikací jsou také sauna nebo lymfatické masáže.

Kromě dětí a těhotných či kojící žen je detoxikace organismu vhodná pro každého. Podle Lucie Němečkové se jí nemusíme bát ani ve starším věku: „Detoxikací může být už odlehčení jídelníčku třeba po svátcích nebo oslavě, kdy se cítíme přeplnění. Stačí vynechat jedno, dvě jídla a zařadit bylinné čaje či ovocné šťávy. Během jedno až dvoudenní kúry je třeba se vyhýbat rychlému občerstvení, polotovarům, alkoholu, cigaretám a dopřát si pohyb na čistém vzduchu. Důležité je nezapomínat na ovoce a zeleninu a dostatečné množství čisté vody nebo vody s čerstvou citronovou šťávou, která tělo také velmi dobře čistí.“

 

Recept na odlehčené jídlo: Mrkvový salát s konopným semínkem
5 mrkví
1 větší jablečná přesnídávka bez přidaného cukru
1 lžíce loupaného konopného semínka nebo chia semínka

Mrkev nastrouháme najemno, vmícháme přesnídávku a semínka.

Tip: Semínka nám dodají kvalitní tuky, bílkoviny a spoustu dalších látek.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: Pixabay

Strana 1 z 51

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test