Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

FLORA

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn

Výstaviště Lysá nad Labem


číslo 8
2013 - ročník 45

Cestopis

KORSIKA Ostrov slavného vojevůdce a úchvatné přírody

Když se řekne Korsika, každému se nejspíš vybaví, že jde o ostrov, kde učinil své první krůčky proslulý Napoleon. Je to ale také ostrov úchvatných útesů, jedlých kaštanů a polodivokých prasátek, která jsou ozdobou zdejších suvenýrů. A nesmíme zapomenout na pozoruhodné menhiry s lidskými obličeji. K tomu si pak vyslechneme několik historek o krevní mstě, která tu kdysi zdecimovala celé rody…

                          Útesy Calanche vynikají úžasnými bizarnímu tvary

Pokud se na Korsiku vypravíme lodí, ať už z některého z italských či francouzských přístavů, městem, do kterého pravděpodobně dorazíme, bude Bastia na severu ostrova patřícího Francii. Sídlo, které nese ve svém názvu „pevnost“, bylo až do roku 1793 hlavním městem.
Na ústředním náměstí svatého Mikuláše nás překvapí hrdinská socha muže, který připomíná římského císaře: svalnaté urostlé tělo jen lehce zahalené do řízy, poloobnažená hruď, na hlavě vítězný věnec. To je Napoleon Bonaparte, dozvídáme se překvapeně.
Cože? Ten malý tlustý skrček, který neudělal krok bez svého typického klobouku?
Ano, je to tak, slavný císař a vojevůdce se tu nechal zobrazit v jakési ideální podobě, do které mu ovšem dosti scházelo. Brzy uvidíme, že se nejednalo o jediný případ na Korsice.
Z náměstí můžeme pokračovat úzkými uličkami plnými krámků se suvenýry k radnici, před kterou se v teplých měsících osvěžíme vodou z kašny s nahou copatou dívkou, a potom navštívit kostel svatého Jana Křtitele tyčící se nad městem. Je to nejen největší kostel v Bastii, ale i na celé Korsice! Má dvě zvonice a pompézní štukovou, mramorovou i obrazovou výzdobu, která pochází převážně z 18. století, i když kostel samotný je o dvě století starší.
Od kostela se vydáváme dolů do Starého přístavu, kde už dnes kotví jen jachty a plachetnice, a odkud je kouzelný výhled jak na Staré město, které jsme právě opustili, tak na Nové město na druhé straně, jemuž vévodí mohutná pevnost. Když se rozhodneme zdolat i tu, čeká na nás nejdříve stoupání nádhernou zahradou s mnoha ušlechtilými stromy, a nahoře kromě jiného bývalá katedrála Panny Marie z roku 1495, opět překrásně vyzdobená v takzvaném janovském stylu zlatem a mramorem. A pokud máme chuť na nějaké expozice, přímo v prostorách citadely najdeme místnosti Etnografického muzea.

Tajemství korsičtiny
Z Bastie se můžeme pustit na cestu do vnitrozemí. Korsika je velmi hornatý ostrov. Není divu, že sem mnoho návštěvníků přijíždí za vysokohorskou turistikou. Když jedeme středem ostrova po klikatící se silnici, máme okouzlující výhledy na horské hřebeny vlevo i vpravo.
Málokdy ovšem narazíme na nějaké obydlené domky. Korsičané už totiž v horách téměř vůbec nežijí – buď se stáhli do turisticky atraktivních míst na pobřeží, nebo tráví většinu roku ve Francii. V horských vesničkách a na samotách se už dneska uživit opravdu nedá. Mnoho Korsičanů tak používá své prastaré rodinné statky jako jakési „letní“ byty: přes rok jsou zabedněny, jen při velkých rodinných slavnostech se sem celé příbuzenstvo sjíždí…
Po cestě si všimneme jedné, vlastně dvou zvláštností na zdejších ukazatelích. Všechny nápisy jsou tu důsledně uváděny ve dvou jazycích: kromě francouzštiny ještě také v původní korsičtině. Francouzské nápisy ovšem bývají často zamalovány černou nebo bílou barvou, občas bývají cedule i prostříleny! Jeden z důkazů toho, jak moc si připadají Korsičané svébytní a jak touží být nezávislí na Francii… Zdá se mi však, že spíše než o cílené podvratné aktivity se jedná o jakýsi národní sport − ostatně cedule se zamalovaným názvem „Corse“ a nezamalovým „Corsica“ se tu běžně prodává ve formě pohlednic a suvenýrů.
À propos, korsičtina – kde se tu vlastně vzala? Když uslyšíte někoho mluvit po korsicku, bude vám možná připadat, že jde o lehce zkomolenou italštinu. Chraňte se ale něco takového Korsičanům říct! Korsičtina je přece jejich a jen jejich jazyk, a jako taková přece nemůže být ničemu podobná! O původu korsičtiny ostatně vedou jazykovědci dodnes spory. Někteří ji označují za staré nářečí italštiny, jiní dokonce hledají její původ v klasické řečtině, a opět další se domnívají, že má ještě starší, předindoevropský původ.

Pevnost uprostřed hor
Pokud se rozhodneme prozkoumat vnitrozemí ostrova, nemůžeme vynechat město Corte. To leží vysoko v horách v severní části na hlavní silnici, spojující sever ostrova s jihem. Pokud se rozhodneme je dobýt, připravme se na malý, téměř horolezecký výstup. Auta i autobusy staví dole pod městem a nahoru k pevnosti, jediné v korsickém vnitrozemí, je třeba se vyšplhat. Po cestě si určitě všimněme kostela Zjevení Panny Marie, ve kterém najdeme i relikviář zdejšího patrona. Františkánský kněz Teofil z Corte tu žil na přelomu 17. a 18. století a o dvě stě let později byl prohlášen za svatého.
A ještě na jednoho důležitého člověka tu narazíme: jedná se o Pascala Paoliho, který zde má sochu a leccos je po něm pojmenováno. Jméno Pascal Paoli uslyšíme na cestách po Korsice ještě častěji než Napoleon, který se přece jenom trochu „odrodil“. Paoli pán byl totiž jediným úspěšným bojovníkem za svobodu Korsiky.
V pevnosti, nebo chcete-li citadele, postupně sídlili zdejší feudální pánové, Francouzi, Janované, političtí vězňové a cizinecká legie. Dnes tu najdeme Muzeum Korsiky které se zaměřuje na tradiční zemědělský život a lidové zvyky Korsičanů. A nejlepší výhled na pevnost máme z malého pahorku nad ní, kam se vyšplháme po schodišti mezi opunciemi. Dodejme ještě, že v Corte dnes najdeme jedinou univerzitu na ostrově. Byla založena v roce 1981 a konají se zde samozřejmě i přednášky v korsickém jazyce.

PASCAL PAOLI (1725–1807)
Korsický národní hrdina, revolucionář. V roce 1755 stál v čele jednotek, jimž se podařilo vyhnat z vnitrozemí představitele Janovské republiky, která tehdy ostrov ovládala, a ponechat jim pouze několik přístavů. Byl pak faktickým vládcem Korsiky a spolu se svým přítelem Carlem Bonapartem, otcem pozdějšího vojevůdce, vypracoval první demokratickou ústavu.
Když v roce 1768 prodali Janované ostrov Francii, obrátil Paoli svůj boj proti ní. V následujícím roce byla ale jeho vojska v bitvě u Ponte Nuovo poražena a Paoli byl nucen uprchnout do Anglie, odkud se diplomatickou cestou nadále snažil prosadit nezávislost rodného ostrova, což se mu v 90. letech 18. století nakrátko podařilo. 

Příběhy vendety
A teď už by bylo na místě povyprávět některý z krvavých příběhů, které se na Korsice odehrály. Začátek za hrob jdoucí nenávisti mezi zdejšími rodinami býval samozřejmě jen v malicherných sporech o jedno prase nebo kozu. O to horší bývaly konce…
A aby to nebylo až tak strašné, řekněme si jeden příběh, jehož konec je navzdory všemu přece jen šťastný: dva rody se navzájem už dlouho nenáviděly a dělaly si jen to nejhorší. Jednali podle starého hesla − Ty jsi mi zabil syna, já ti ho zabiju taky. Nenávist bývala někdy, byť je to paradoxní, i silnější než láska k vlastnímu rodu.
Jeden muž takto pronásledoval jiného, který zabil někoho z „jeho“ klanu. (Určitě proto, že byl svým rodem donucen pomstít smrt svého bratra, strýce či kdovíkoho.) Zoufalý uprchlík se nakonec schoval právě v domě, který patřil jeho nepříteli na život a na smrt. Když se to první muž dozvěděl, nelitoval ani v nejmenším svého majetku a poručil dům zapálit, aby nepřítel nevyvázl živý. V té chvíli ale manželka zjistila, že v domě zůstal také jejich malý synek. „Nevadí, hlavní je, že zahyne náš nepřítel!“ odmítl muž její slzavé prosby. A tak byl dům zapálen… Krátce předtím, než se zhroutily krovy, vyběhl ven pronásledovaný muž – a v náručí držel malého synáčka svého nepřítele. V takové situaci muselo být i nepřátelství na život a na smrt vymazáno…

Město velkého vojevůdce
Většinu turistických cílů na Korsice najdeme u moře nebo v jeho blízkosti. Budeme-li pokračovat po hlavní silnici z Corte, narazíme na západním břehu na Ajaccio, Napoleonovo rodné město, ze kterého také vojevůdce pochopitelně učinil město hlavní. Není sice tak půvabné jako Bastia, zato tu na císaře narazíme všude.
Jedna Napoleonova socha zobrazuje vojevůdce opět v římské tóze a s vavřínovým věncem, navíc za doprovodu lva, druhá jej pro změnu ukazuje na koni, obklopeného svými čtyřmi bratry. Až na té třetí, která se prý nachází nedaleko jeskyně, kde si malý Napoleon s přáteli hrával na vojáky, nacházíme Napoleona takového, jakého ho známe − podsaditého, s typickým kloboukem.
Pro milovníky císaře se nabízí prohlídka jeho rodného domu a návštěva katedrály, kde byl pokřtěn. Napoleonovu matku prý porodní bolesti přepadly při návštěvě bohoslužby, proto si v rodném domě můžeme prohlédnout i nosítka, na kterých pak byla narychlo přenesena domů. Vztah vojevůdce k jeho rodnému ostrovu byl ovšem poněkud rozporuplný, na jednu stranu prý říkal, že by Korsiku „poznal i se zavázanýma očima“, na druhou stranu zas „doufal, že už se sem nebude muset nikdy vracet“… Vyberte si.

Zkamenělá zoologická zahrada
Naší další zastávkou, trochu na sever od Ajaccia, bude maličké, ale malebné město Porto, kterému vévodí výborně zachovaná janovská věž. Podobných hranatých či okrouhlých bašt najdeme při korsickém pobřeží desítky, a jak název napovídá, postavili je zde Janované, kteří ostrov delší dobu ovládali. Z věže máme nádherný výhled na modré moře a skalnaté břehy v okolí.
To nejkrásnější nás však čeká tehdy, když se vydáme kus nad město, na útesy Calanche. Zdejší úžasně tvarované ostré skály bývají považovány za jednu z největších pozoruhodností Korsiky – však se také o nich povídají nejrůznější historky. Jedna vypráví o tom, že sám ďábel se tu zamiloval do mladé pasačky, a když jeho lásku odmítla, pomstil se tím, že začaroval všechny kolem do podoby kamenných zvířat. Můžeme tedy procházet po silnici a kochat se pohledem na bizarní skály, spatřovat v nich tu žábu, tu obrovskou ruku, a zejména obdivovat nádherně tvarované srdce – díru v takzvané Skále milenců. Jen je třeba být obezřetný a dávat si pozor na projíždějící auta a zejména autobusy, které se na úzkém prostoru vyhýbají jen stěží…

Tajuplné menhiry ve Filitose 

Menhiry s tváří
Jedna z největších rarit Korsiky byla objevena teprve před sedmašedesáti lety. Jsou to tajemné menhiry, megalitické stavby dávných civilizací, jaké známe například z francouzské Bretaně. Tyhle stojící kameny ve Filitose mají ale jednu opravdovou zvláštnost: spousta z nich má vytesané obličeje, některé dokonce i ruce a zbraně.
Pradávné sídlo tu leží již dlouhých osm tisíc let a bylo využíváno ještě v době římské. Pak se však na něj na mnoho staletí zapomnělo. Až v roce 1946 objevil památky dávných civilizací na svém pozemku sedlák Charles Antoine Cesare. S pomocí archeologa Rogera Grosjeana je odkryl, a místo se brzy stalo oblíbeným turistickým cílem.
„To musel mít ten sedlák opravdu velikou radost,“ poznamenal jeden ze spolucestujících. „Když vidím, jaká je tu půda!“ Ano, Cesare už pak opravdu nemusel svůj pozemek obdělávat, přestože jeho zemědělský charakter je dodnes patrný – poblíž starobylých kamenných staveb se pasou krávy i oslíci, vznáší se tu vůně fíkovníků. A hbité ještěrky s tmavozeleným ocáskem, žijící pouze na Korsice, se tu zřejmě prohánějí stejně jako před tisíci lety…
Kromě menhirů tu najdeme i různé kruhové stavby, o jejichž účelu se vedou diskuse. Nejznámější uskupení kamenů bývá nazýváno Dinosaurus, protože kostru tohoto zvířete opravdu připomíná. O jejich tvůrcích ovšem víme jen velmi málo…

KAŠTANY A PRASÁTKA
Jedlé kaštany jsou vyhlášenou korsickou pochoutkou. Seženeme tu kaštanový krém, kaštanovou zmrzlinu, polévku s kaštany, hořčici s kaštany, dokonce i kaštanové pivo! Kaštanovým stromům se daří zejména ve vnitrozemí, kde najdete celé plantáže. A potom sem také patří prasátka. Polodivoká a různě namíchaná: hnědá, černá, růžová, černá s růžovými skvrnami a naopak… Občas vám malé stádečko vstoupí do cesty, když se budete motat jednou z horských serpentin. Jejich maso je prý velmi dobré, delikátní a nezvyklé – právě proto, že se ráda živí spadanými kaštany.


Tajemný kajícník
Posunuli jsme se již na jih ostrova a čeká nás jedno z malých, ale slavných vnitrozemských měst. Sartene, proslavené krutostí zdejších vendet, má skutečně uzounké a temné uličky, jinak ale působí jako obyčejné horské městečko.
Prohlédneme si kostel a chvíli se můžeme potoulat uličkami, abychom zjistili, že mnohé z nich jsou slepé a některé vedou k polorozbořeným tajuplným domům – zatímco jiné nám pro změnu ukážou cestu do malé venkovní restaurace, kde si můžeme dát třeba lákavou palačinku. Na trhu u „skutečné“ babky kořenářky (je hadrová) si zas nakoupíme přírodní koření.
Ta nejpozoruhodnější atrakce se tu ovšem odehrává každý rok na Velký pátek a má příchuť bizarnosti a zvláštní morbidity. V tento den se vypravuje kajícník, spoutaný částečně řetězy a s obrovským dřevěným křížem na zádech (můžeme si oboje prohlédnout, přes rok to bývá vystavené v sartenském kostele), na svou cestu za pokáním. Obličej a větší část těla mu přikrývá červená kápě s otvory pro oči, takže chtě nechtě připomíná kata, a vleče své těžké břemeno po schodech a ulicích Sartene. Jediným, kdo mu může břemeno po vzoru Šimona z Kyrény na chvíli odlehčit, je takzvaný bílý kajícník, oblečený pro změnu do bílé kápě.
V dřívějších dobách býval tímto hříšníkem opravdu nějaký z vrahů, který takto veřejně-neveřejně činil své pokání. Dnes se z kajícíníka stal velmi žádaný úřad, na který se čekají dlouhé „fronty“ v pořadnících. Muži tam bývají po celá léta zapsáni, než se jim dostane té cti kříž nést. A pozor! Tvář kajícníka musí zůstat tajná. Říká se, že pokud by byl náhodou muž v kápi někým poznán, pak musí být okamžitě vyměněn.
Zdá se nám ale, že s tím „poznáním“ by to nemuselo být tak horké, vždyť jak může vykřikující dokázat, že je to skutečně ten, kdo se domnívá? Snad jen, kdyby mu strhnul kápi…

Výhledy patří i zesnulým
A to už se ocitáme na úplném jihu Korsiky. Město Bonifacio se svým zálivem je povinnou zastávkou pro všechny návštěvníky ostrova. Odtud už je to jen skok na vedlejší Sardinii, jejíž pár kilometrů vzdálené pobřeží už můžeme pohodlně vidět. Určitě se musíme vydat na okružní plavbu lodí, která nám ukáže nejen město, jemuž opět vévodí mohutná pevnost a několik kostelů, ale také zajímavé skály a jeskyně – jeden skalní útvar se nazývá Napoleonův klobouk, další malebná skála je označována jako Zrnko písku. Poněkud přerostlé zrnko, říkáme si…
Po nutném šplhání vzhůru (snad každé korsické město je na kopci, říkáme si) nás pak čeká prohlídka katedrály, Schodů krále aragonského, které prý měly sloužit k nečekanému dobytí města – a vše můžeme zakončit zdejším hřbitovem. Hřbitovy na Korsice, a v Bonifaciu především, totiž připomínají spíše malá městečka – každá hrobka je honosným domkem s křížem na střeše, a důležité je, aby i po smrti měli všichni obyvatelé ten nejhezčí výhled na moře. Další ze zvláštností Korsiky, kterou si ve vzpomínkách odvážíme…

Martina Oplatková
Foto autorka