Partneři:

FORTUNA

Nakladatelství SPN

Ucitelské noviny

FLORA

Kartografie

Šumavské lázně

Dvojka - Český rozhlas

Má vlast cestami proměn

Výstaviště Lysá nad Labem


číslo 45
2011 - ročník 43

Záhady české historie

Hrozby z oblohy (2)

V poslední době se krátce po sobě z oběžné dráhy zřítily hned dva satelity: americký UARS a německý ROSAT. První z nich dokonce podle některých zpráv mohl mířit i na Českou republiku. Nakonec všechno dobře dopadlo, přesto se mnozí lidé kosmických trosek stále bojí. Je taková hrozba reálná?

Satelit UARS (Upper Atmosphere Research Satellite) na oběžnou dráhu vynesl raketoplán Discovery v září 1991. Jeho úkolem bylo především sledování poměrů v nejvyšší atmosféře a stavu ozónové vrstvy. Kosmická agentura NASA tento program ukončila roku 2005, kdy jeho úkoly přebralo několik modernějších satelitů. V říjnu 2010 donutil nefunkční UARS Mezinárodní kosmickou stanici provést úhybný manévr.

                                    

Mohl nám satelit spadnout na hlavu?
UARS byl jedním z velkých satelitů vypuštěných do vesmíru ještě před přijetím mezinárodních norem, které mají podobné neřízené pády na zemský povrch omezit. Moderní kosmická technika musí být navržena tak, aby se družice v hustších vrstvách atmosféry rozpadla a po menších kusech zcela shořela. Mnoho velkých satelitů postavených předtím však na oběžné dráze stále ještě je… Experti na základě pádů předchozích družic podobných rozměrů vypracovali prognózy průběhu zániku UARS. Z celé hmotnosti 5900 kg mělo na zem dopadnout jen asi 150 kg v podobě 26 největších komponentů družice. Rozptyl ve směru osy oběžné dráhy se čekal velký – patrně víc než 1000 kilometrů! Nejdále obvykle doletí kulaté prvky (palivové nádrže atd.), které mají nejmenší aerodynamický odpor, nejdříve spadnou ploché předměty (přístrojové kontejnery a podobně). Pravděpodobnost, že zasáhnou člověka, je minimální. Nick Johnson, který má v NASA na starosti sledování kosmických úlomků, tvrdil, že to je 1 : 3200. A protože na Zemi žije 7 miliard lidí, na každého z nich vychází pravděpodobnost jedna ku 21 trilionům... Profesionální experti byli v odhadech průběhu agónie satelitu UARS tradičně opatrní, dobře vybavení amatéři ale byli odvážnější. Ted Molczan, který se už dříve dostal na titulní stranu New York Times svým sledováním pádu špionážního satelitu USA-193, přišel s detailní předpovědí pádu UARS, z níž vyplývalo, že jeho poslední cesta povede přes oblast západní Afriky, téměř celé Evropy (s výjimkou Skandinávie), Ruska, jihovýchodní Asie, východní Austrálie a Jižní Ameriky. Pro nás bylo významné, že na ráně byla i Střední Evropa, tedy i my. Nakonec ale všechno dopadlo úplně jinak. UARS se podle předpovědi sice opravdu rozpadl 23. září, ale nad Tichým oceánem, kdesi mezi Havajským souostrovím a pobřežím státu Oregon. Kde přesně, to nikdo neví. Nebyl žádný důvod zahájit po troskách nákladné pátrání, proto ani není jisté, jestli některé díly průlet atmosférou opravdu přežily.

                               

Zánik Columbie
Jenže prakticky v téže době se objevily zprávy o další hrozbě: odborníci očekávali pád německé družice ROSAT. Ta vážila asi 2,5 tuny, na povrch Země mělo dopadnout asi 400 kilogramů trosek. Na oběžnou dráhu se dostala v červnu 1990, jejím původním úkolem bylo provádět astronomická pozorování v rentgenové části spektra. Aktivní činnost ukončila roku 1998, aby krátce na to převzala její činnost pokročilejší orbitální rentgenová orbitální observatoř Chandra. ROSAT přesně podle předpovědi zanikl 23. října. I v tomto případě se podařilo jen přibližně určit místo dopadu trosek – a i tentokrát to bylo na hladinu oceánu, jen s tím rozdílem, že šlo o oceán Indický. Opět se nikomu nic nestalo a očití svědkové žádní nebyli. Vždycky to ale tak idylicky neproběhlo. V říjnu 2004 se náhle zřítil třípatrový dům v čínském městě Pcheng-laj v provincii Sečuan. V jeho troskách se našla část čínského satelitu, který byl pachatelem destrukce. V tomto případě ovšem nešlo o vysloužilou nekontrolovanou družici, ale o návratové pouzdro konstruované tak, aby průlet atmosférou přežilo. Čínští soudruzi jen udělali malou chybu v místě přistání. Podrobnosti nebyly zveřejněny – možná i proto, že satelity s návratovými pouzdry Čína používá ke špionáži. Údajně nebyl při nehodě nikdo zraněn. Mnoho trosek dopadlo na obydlené oblasti také při tragickém zániku raketoplánu Columbia 2. února 2003. Po havárii bylo nalezeno mnoho tisíc úlomků lodi, jejího vybavení i lidských ostatků na rozlehlém území od státu Texas až po Louisianu a Arkansas. Na rozdíl od nešťastných astronautů pád přežili některé pokusné organismy z palubních experimentů – nejen bakterie, ale i milimetroví červi rodu Caenorhabditis. Ukázalo se, že i některé datové nosiče z paluby je možné zprovoznit a získat jejich obsah. Většina z přibližně 40 000 nalezených zbytků ale měla jen milimetrové rozměry a nepodařilo se ani určit, ke které části lodi původně patřily. Mezi největšími díly, které přestály pád atmosférou, bylo i přední podvozkové kolo a rám jednoho z oken. Ale ani tentokrát nedošlo k žádnému zranění – navzdory tomu, že raketoplán chráněný proti žáru se začal rozpadat až po průletu velké části atmosféry a zbytky zasáhly hustě obydlená území Spojených států. Vše tedy nasvědčuje tomu, že zemřít na následky pádu satelitu nebo kosmické lodi by vyžadovalo opravdu mimořádnou porci smůly. Od jiných kosmických těles ale už skutečné nebezpečí hrozí. O tom si povíme v příštím díle seriálu.

Jan A. Novák

Foto a kresba NASA